Leblanc, Maurice

Maurice-Marie-Émile Leblanc (1864—1941) byl žurnalista a neúspěšný vážný romanopisec (pro zajímavost: jeho sestra Georgette, herečka, byla dlouhá léta milenkou Maurice Maeterlincka, který pro ni napsal řadu her). Pak jej potkal osud v podobě objednávky dodat pro časopis Je sais tout detektivní povídku. Leblanc byl v tomto oboru, a samozřejmě i v kriminalistice, naprostý ignorant, a tak podlehl okamžitému nápadu a ze žertu napsal první příběh nikoli detektiva, ale lupiče-gentlemana Arsène Lupina. Je to daleko nejúspěšnější ze všech Jánošíků: vynesl svému tvůrci po letech dokonce řád francouzské čestné legie – snad proto, že pod umravňujícím vlivem horlivého čtenářského zájmu prošel pozoruhodným vývojem. V první knize povídek Arsène Lupin, lupič gentleman (Arsène Lupin, Gentleman-Cambrioleur, 1907) chová se ještě podle svého titulu a vesele páře pokladny. V druhém období své evoluce už napravuje chyby a omyly policie, obvykle bez jejího vědomí a k velkému vzteku přitroublých detektivů. A konečně v posledním svazku vystupuje zcela veřejně na straně zákona. Třebaže tedy došel k takto hořkému konci, patří Lupin dodnes k nejoblíbenějším postavám žánru, a zájem o něj, v souvislosti s módou absurdity, černého humoru a literárních kuriozit, stále roste. Je, alespoň pro mne, potvrzením domněnky, že realismus detektivce nesvědčí. Neboť ať jsou lupičova pikareskní dobrodružství sebekurióznější a překypují za vlasy přitaženými nepravděpodob­nostmi, žijí dodnes svěžím životem pohádky. Lupinový příběhy jsou většinou povídky, někdy poloromány, složené z řady volně spojených epizod. Nejlepší z nich je patrně, podle většiny kritiků, Osm úderů hodin z roku 1922.

In: Škvorecký – Nápady čtenáře detektivek

Francouzský spisovatel Maurice Leblanc, se zapsal na počátku našeho století do dějin detektivní literatury především tím, že vytvořil ve svém seriálu o Arsěnu Lupinoví zcela nový typ hrdiny: zdvořilého, vždy usměvavého lupiče-džentlmena, nepolapitelného chlapíka, ktery působi policii, a jmenovitě inspektoru Ganimardovi, největší starosti.

Obdivuhodný francouzský spisovatel Maurice Leblanc (1864–1941) se uvedl ještě v devatenáctém století pár psychologickými romány, ale až roku 1905 přišel s esem. „Vynalezl“ totiž legendu. Lupiče-gentlemana Arsene Lupina.
K této nezapomenutelné figuře podsvětí i nadsvětí ho inspiroval zločinec Alexandre Jacob (1897–1955) pocházející z Marseille (zatímco Leblanc byl z Rouenu).

Maurice Leblanc obsadil Lupina do celé dlouhé řady povídek a románů, kde tento šarmantní elegán a svůdce prošel věru netradičním vývojem od řemeslného „párače“ pokladen přes diskrétního napravovatele policejních omylů až… Až po ZCELA VEŘEJNĚ fungujícího muže ve službách zákona.

A kým ještě se zdá být? Bezesporu i nekrvavým předchůdcem Fantomase (který se narodil až roku 1911) a taky milovníkem umění, obrazů a soch. Vtipným glosátorem politiky i charismatickým gentlemanem, vždy galantním k ženám, taky však až nesnesitelně sebevědomým. V podstatě právem, dodejme. Leblanc byl múzou políbený muž a napůl bezděky zkrátka stvořil ideál i idol francouzského čtenáře (a vzápětí už nejen francouzského). Vysnil si obdobný mýtus, jakým je (a tehdy už byl) „tam za Kanálem“ pan Sherlock Holmes, a Cyklus Neobyčejná dobrodružství Arséne Lupina dosáhl dvaceti svazků už mezi roky 1908–1929. V češtině pak se, tuším, objevil v osmnácti svazcích (1921–1933)… a od těch časů se Lupinův stín vrací a vrací a opětovně padá nejen na Paříž a její šedavé střechy, ale i na celou Francii. Ta ho už nikdy nedá a kupř. mezi roky 1992–96 se tam objevil i nový pětisvazkový retrovýbor Leblancových próz o Lupinovi (v nakladatelství Roberta Laffont) a jenom deset let nato tento revival pokračoval… Za vůbec nejlepší svazek cyklu přitom bývá považováno Osm úderů hodin…