Arbes, Jakub

Narodil se jako syn obuvníka na Smíchové. V letech 1851–54 navštěvoval farní maltézskou školu u P. Marie Vítězné na Malé Straně. Nižší reálku studoval u sv. Jakuba, kde se seznámil s Juliem ZEYEREM (viz), vyšší (1856–59) v Mikulandské ulici – zde se seznámil s Janem Nerudou. Od r. 1859 studoval polytechniku, r. 1867 se stal členem redakce Hlasu a v následujícím roce nastoupil jako člen redakce a později odpovědný redaktor Národních listů. V této funkci byl neustále perzekvován a nakonec vězněn v České Lípě (1873–74). Po návratu z vězení již jen člen redakce. 1876–79 byl též dramaturgem Prozatímního divadla. V roce 1877 dostal výpověď z redakce Národních listů, 1878–79 pracoval v listu Politik, pak působil jako volný žurnalista a spisovatel. Celý život byl kulturně, politicky a společensky činný, jedním ze svých článků dal podnět k založení spolku spisovatelů Máj.

Jakub Arbes byl velmi plodný a všestranný spisovatel. Kromě mnoha novinových článků, fejetonů a esejů psal poezii, dramata a prózu, v nichž se prolíná zájem o sociální otázky se sklonem k romantice a tajemnu. Z realistických, sociálních románů jmenujme zejména díla Kandidáti existence (1877), Adamité (1881), Moderní upíři (1882), Anděl míru (1890). Zájem o záhady, tajemno a fantastično jej přivedl k psaní v té době specifického literárního útvaru – novely s tajemstvím, které je obvykle na závěr racionálně vysvětleno. Neruda tuto formu pojmenoval „romaneto“. Prvky SF (chemický elixír věčného mládí) nalezneme v romanetu Zázračná Madona, jeho nejznámějším a jediným vědeckofantastickým romanetem je Newtonův mozek (časop. Lumír 1877; knižně in: Romanetta I, Grégr a Dattel 1878). Vypravěč příběhu je pozván svým přítelem, domněle zastřeleným ve válce, do jeho domu na slavnost. Celý dům i podivné zjevení hostitele budí hrůzu a působí velmi tajemně. Vzápětí však začne hostitel vysvětlovat, že byl zraněn na hlavě a v lebce má mozek geniálního fyzika Newtona, který byl dosud uchovaný v muzeu. Seznámí přítomné se svým vynálezem – strojem času, který je schopný letět vesmírem tak rychle, že předstihne světelné vlny, a při zpětném pohledu na Zemi může pozorovatel na odražených světelných vlnách sledovat vývoj dějin až do daleké minulosti. Hostitel s vypravěčem let vesmírem uskuteční a vidí, že lidské dějiny se skládají jen ze samých válek a krveprolití. Na závěr se vypravěč probouzí a zjišťuje, že vše byl zřejmě pouhý horečnatý sen. Toto dílo vyšlo ještě mnohokrát v různých sbírkách autorových romanet – viz bibliografie. Zejména díky svému názvu je někdy do fantastiky řazen román Poslední dnové lidstva (1895); jediným fantastickým prvkem v něm je hypotéza, že poměr kyslíku a dusíku v atmosféře Země se mění a že lidstvu hrozí brzká záhuba. Jde však o čiré spekulace, vyslovené v samém závěru jinak zcela realistického díla.