15. kapitola - Království na Zemi

POTOPA BYLA ZÁŽITKEM stejně traumatickým pro lidstvo jako pro „bohy“ – nefily.

Podle sumerských královských listin se zemí „přehnala potopa“ a ze dne na den zmařila úsilí 120 šarů. Jihoafrické doly, města v Mezopotámii, řídící středisko v Nippuru, kosmodrom v Sipparu – to vše leželo pohřbeno pod tunami vody a nánosy bahna. Nefilové, vznášející se ve svém raketoplánu nad zdevastovanou Zemí, netrpělivě čekali na okamžik, kdy začnou vody opadávat, aby mohli opět vstoupit na pevnou zemi.

Jak chtěli přežít, když byla zničena jejich města i vybavení a byla vyhlazena jejich pracovní síla – lidstvo?

Když vyděšení, vyčerpaní a hladoví nefilové konečně přistáli na štítech „hory Spásy“, nepochybně se jim ulevilo, když zjistili, že člověk ani dobytek nezahynuli beze zbytku. Dokonce i Enlil, který zpočátku zuřil, že jsou jeho plány zmařeny, záhy změnil názor.

Ke změně názoru vedly bohy praktické pohnutky. Když si nefilové uvědomili vlastní nuzné podmínky, hodili veškeré výhrady k lidstvu za hlavu, vyhrnuli si rukávy a bez váhání zasvětili člověka do umění pěstování plodin a chovu dobytka. Jelikož přežití nepochybně záviselo na tom, jak rychle se bude vyvíjet zemědělství a domestikace zvířat, jež by uživily nefily i rychle se rozmnožující lidstvo, nefilové při plnění tohoto úkolu využili vyspělých vědeckých poznatků.

* * *

Mnozí badatelé zkoumající počátky zemědělství dospěli k závěru, že lidstvo „objevilo“ zemědělství asi před 13 000 lety v důsledku teplejšího podnebí, jež na Zemi převládlo po poslední době ledové; bohužel se však neopírali o poznatky, jež nabízely biblické a sumerské texty – vždyť souvislost mezi počátky zemědělství a oteplením po potopě objevila již bible, tedy dávno před moderními učenci:

Setba i žeň a chlad i žár,
léto i zima a den i noc
nikdy nepřestanou po všechny dny země.

Když Hospodin zasvětil Noema do tajů polních prací, „začal Noe obdělávat půdu a vysadil vinici“; stal se tak prvním zemědělcem po potopě, který se pustil do namáhavého a složitého úkolu pěstování plodin.

Sumerské texty připisují bohům také zásluhu na tom, že poučili lidstvo, jak si ochočit zvířata a chovat je.

Když se moderní badatelé vydali po stopách počátků zemědělství, nalezli je na Předním východě – avšak nikoliv v úrodné a snadno obdělávatelné nížině a v údolích, nýbrž v pohořích, jež v půlkruhu obepínají roviny. Proč se první zemědělci vyhnuli nížině a soustředili setbu a sklizeň do obtížnějšího horského terénu?

Nabízí se jediná věrohodná odpověď: nízko položená území byla totiž v době počátků zemědělství neobyvatelná; před 13 000 lety, těsně po potopě, nebyly nížiny ještě dostatečně vysušené. Uplynula celá tisíciletí, než nížiny a údolí vyschly natolik, aby do nich mohli lidé slézt z hor lemujících Mezopotámii a usadit se v nich. Právě to stojí i v Knize Genesis: teprve mnoho pokolení po potopě lidé „od východu“ – z hornatých oblastí východně od Mezopotámie – „nalezli v zemi Šineáru [Sumeru] pláň a usadili se tam“.

Podle sumerských textů zasel Enlil obilí nejdříve „v kopcovité krajině“, tedy v horách, nikoliv v nížině; půdu zúrodnil tím, že odvedl záplavové vody: „hory jako branami přehradil“. Název této hornaté krajiny východně od Sumeru, E.LAM, znamenal „dům, kde klíčilo rostlinstvo“. Dva Enlilovi pomocníci, bohové Ninazu a Ninmada, rozšířili později pěstování obilí do nížiny, aby nakonec „Sumer, země, jež zrno neznala, zrno poznala“.

Vědci se sice shodují v názoru, že zemědělství začalo vyšlechtěním pšenice a ječmene z divoké pšenice dvouzrnky, nedovedou si však vysvětlit vysokou úroveň vyšlechtění nejranějších odrůd obilí (např. zrna nalezená v šanidárské jeskyni). V přírodě je zapotřebí tisíců generací genetického výběru, aby se dosáhlo byť skrovného stupně vyspělosti. A přece neumíme nalézt ani období, ani místo, kde k tomuto pozvolnému a velice zdlouhavému procesu mohlo dojít. Takový botanogenetický zázrak umíme vysvětlit pouze tehdy, připustíme-li, že k němu nedošlo přirozeným výběrem, nýbrž umělým zásahem.

Ještě větší záhadou je špalda, druh pšenice s rozpadavým klasem. Je to produkt „neobvyklého smíchání botanických genů“, jenž nevznikl ani z jednoho genetického zdroje, ani mutací jediného zdroje, nýbrž nepochybně smícháním genů několika rostlin. A sporná je vlastně i celá teorie o tom, že si člověk během několika tisíc let ochočil divoká zvířata.

Moderní učenci neznají odpovědi na tyto záhady ani na obecnou otázku, proč se hornatý půlkruh na Předním východě stal průběžným zdrojem stále nových odrůd obilnin, bylin, stromů, ovocných plodů, zeleniny i nových druhů domestikovaných zvířat.

Sumerové však odpověď znali. Podle nich byla semena rostlin darem, jenž na zemi seslal Anu ze svého nebeského příbytku. Pšenice, ječmen a konopí byly seslány na Zemi z Dvanácté planety. Zemědělství a domestikace zvířat byly dary, jimiž lidstvo obdarovali Enlil a Enki.

Jak se zdá, v pozadí tří klíčových fází popotopní lidské civilizace stála nejen přítomnost nefilů, ale také periodické přibližování se Dvanácté planety k Zemi; k rozkvětu zemědělství kolem roku 11 000 př. Kr., neolitické kultury kolem r. 7500 př. Kr. a civilizace kolem r. 3800 př. Kr. docházelo v intervalu 3 600 let.

Ukazuje se, že nefilové odevzdávali lidstvu vědomosti postupně, v odměřených dávkách, a to v intervalech odpovídajících periodickým návratům Dvanácté planety do blízkosti Země. Bylo to, jako by bohové museli pokaždé nejprve vykonat jakousi obhlídku přímo na místě, osobní konzultaci možnou pouze v době, jež dovolovala přistání a starty mezi Zemí a Dvanáctou planetou, a teprve poté dali souhlas k tomu, aby bylo lidstvo seznamováno s dalšími výdobytky moderní civilizace.

Do dění těsně po potopě nám dává nahlédnout epos o Etanovi:

Velcí Anunnakové, určující osud,
usedli a radili se o pozemských záležitostech,
tvůrci čtyř světových stran.
Igigové jednomyslně určili lidem stavitele,
neustanovili však krále dávnému lidstvu.

Nefilové tedy usoudili, že mezi sebou a lidmi potřebují jakéhosi prostředníka. Rozhodli se, že oni budou hrát roli bohů – v akkadštině elu, tedy „vznešení“. Spojovacím článkem mezi jimi coby vladaři a smrtelníky se mělo stát „království“ na zemi: nefilové jmenovali lidského panovníka, který měl zajišťovat lidské služby bohům a předávat lidem boží učení a zákony.

Epos popisuje situaci v dobách, kdy „nebyla uvázána čelenka ani tiára a žezlo nebylo vyloženo lazuritem, nebyly postaveny trůny“; všechny tyto královské znaky, spolu s pastýřskou holí, symbolem spravedlnosti, „uloženy ležely před Anem v nebesích“. Když však bohové dospěli ke svému rozhodnutí, „v zemi bylo ustanoveno království“.

Sumerské i akkadské texty shodně vypovídají, že nefilové si podrželi „nadvládu“ nad všemi zeměmi a poručili lidstvu, aby znovu vystavělo předpotopní města přesně na místě, kde stávala, a podle původních plánů: „Nechť cihly všech měst na určená místa položeny jsou, nechť všechny spočívají na posvátných místech.“ První bylo znovu vybudováno Eridu.

Nefilové poté pomohli lidem naplánovat a vybudovat první královské město a požehnali mu. „Ať se město stane hnízdem, místem, kde lidstvo bude spočívat. Nechť jeho král pastýřem se stane.“

Podle sumerských písemností se prvním královským městem lidstva stal Kiš. „Když království sestoupilo z nebe, království bylo v Kiši.“ Sumerské královské listiny jsou bohužel poškozeny právě v místě, kde je zaznamenáno jméno prvního lidského panovníka. Víme však, že započal dlouhou linii dynastií, jejichž královská sídla se přemísťovala z Kiše do Uruku, Uru, Avanu, Hamazi, Akšaku, Akkadu, a poté do Aššuru, Babylonu a novějších hlavních měst.

Stejně tak i biblický „soupis národů“ uvádí, že Nimrod – patriarcha království erešského, akkadského, babylonského a asyrského – pocházel z Kiše. Bible popisuje rozšiřování lidstva po potopě, jeho země a království rozčleněné do tří větví a pojmenované podle tří synů Noemových: byly to národy a země Šémovy, jež obývaly Mezopotámii a předovýchodní země; Chámovy, jež se usadily v Africe a v několika částech Arábie; a Jefetovy – Indoevropané v Malé Asii, Íránu, Indii a Evropě.

Tyto tři široké skupiny se nepochybně usadily v oněch třech „oblastech“, o jejichž osídlení rozhodli velcí Anunnakové. Každá byla přičleněna některému z nejvyšších bohů. Jednou z nich byl pochopitelně samotný Sumer – oblast semitských národů a kolébka první vyspělé civilizace.

Zbylé dvě oblasti se staly sídlem vzkvétajících civilizací. Kolem r. 3200 př. Kr., tedy asi pět set let po rozmachu sumerské civilizace, se státnost, království a civilizace objevily v údolí Nilu, kde časem vznikla velkolepá civilizace egyptská.

Obr. 161

O první významné indoevropské civilizaci nebylo až donedávna nic známo; dnes však již víme, že i v údolí Indu existovala ve starověku vyspělá civilizace s velkými městy, rozvinutým zemědělstvím a čilým obchodem. Badatelé odhadují, že vznikla asi o tisíc let později než civilizace sumerská (obr. 161).

Starověké texty i archeologické důkazy svědčí o těsných kulturních i hospodářských svazcích mezi těmito dvěma civilizacemi z říčních údolí a civilizací starší, sumerskou. Přímé i nepřímé důkazy navíc přesvědčily většinu badatelů, že civilizace z údolí Nilu a Indu byly nejenže provázány s dřívější civilizací mezopotamskou, nýbrž že jsou jejími přímými plody.

Zjistilo se, že pyramidy – nejimpozantnější egyptské památky – jsou pod kamennou „skořápkou“ napodobeninami mezopotamských zikkuratů; je velice pravděpodobné, že geniální architekt, který velké pyramidy navrhl a dohlížel na jejich stavbu, byl nějaký Sumer uctívaný jako bůh (obr. 162).

Obr. 162-164

Původně nazývali Egypťané svou vlast „vyvýšenou zemí“ a podle jejich legend „veliký bůh, jenž přišel v dávných dobách“ nalezl jejich zemi zaplavenou a pokrytou nánosy bahna; tak vypadalo nízko položené nilské údolí po potopě. Veliký bůh se pustil do náročného díla kultivace a vysoušení půdy, a doslova tak „vyzdvihl“ Egypt zpod vod. Tímto bohem, jak lze dokázat, nebyl nikdo jiný než Enki, hlavní inženýr nefilů.

Naše poznatky o civilizaci z údolí Indu jsou zatím sporé; víme však, že i oni uctívali dvanáctku jako nejvyšší božské číslo, že znázorňovali své bohy jako lidské bytosti s rohatou přilbou a že uctívali znak kříže – znamení Dvanácté planety (obr. 163, 164).

Jestliže byly tyto dvě civilizace sumerského původu, proč se jejich písemné jazyky liší? Je však vědecky dokázáno, že jejich jazyky mají stejný základ. Na tom se odborníci shodli již v roce 1852, kdy reverend Charles Foster (The One Primeval Language) názorně předvedl, že všechny tehdy rozluštěné starověké jazyky, včetně staré čínštiny a dalších jazyků Dálného východu, pocházejí z jediného prazdroje – sumerského.

Podobné obrázkové znaky měly nejen podobný význam, což mohla být logická náhoda, nýbrž také několik stejných významů, a dokonce i stejný fonetický zvuk, což svědčí o společném původu. Vědci nedávno prokázali, že nejstarší egyptské záznamy byly psány jazykem, jenž vykazoval známky předešlého písemného vývoje; jediným místem, kde písemná forma jazyka prošla předešlým vývojem, byl Sumer.

Takže máme zde jediný písemný jazyk, jenž se z nějakého důvodu rozrůznil do tří větví: mezopotamské, egyptsko-hamitské a indoevropské. K takovému rozrůznění mohlo dojít přirozenou cestou, způsobenou časovým faktorem, vzdáleností a zeměpisným rozdělením. Sumerské texty však tvrdí, že se tak stalo v důsledku promyšleného rozhodnutí bohů, jehož iniciátorem byl opět Enlil. Obdobou sumerských písemností na toto téma je i známý biblický příběh o babylonské věži, v němž se dozvídáme, že zpočátku „byla země jednotná v řeči i v činech“. Ale když se lidé usadili v Sumeru, naučili se vypalovat cihly, postavili města a vysoké věže (zikkuraty), pojali úmysl zhotovit si šem a odpalovací věž. Proto „Hospodin zmátl řeč veškeré země“.

Vysvobození Egypta zpod blátivých vod, jazykové důkazy, jakož i sumerské a biblické texty dokládají náš závěr, že obě satelitní civilizace nevznikly náhodou, nýbrž že se tak stalo na základě důkladného zvážení a rozhodnutí nefilů.

Nefilové, kteří se zřejmě obávali lidského plemene sjednoceného kulturně i hospodářsky, začali uplatňovat politiku v duchu hesla „rozděluj a panuj“. Neboť zatímco lidstvo dosáhlo kulturní úrovně, jež mu umožňovala létat – poté by již „bylo pro ně možné vše, co si usmyslí“ – nefilové upadali. Kolem r. 3000 př. Kr. začali vnuci a pravnuci, nemluvě o lidech božského původu, vytlačovat a utiskovat velké dávné bohy.

Velká řevnivost mezi Enlilem a Enkim se přenesla i na jejich syny; vypukly nelítostné boje o nadvládu, jež mezi sebou sváděli Enlilovi synové, jak jsme si ukázali v předešlých kapitolách, i synové Enkiho. Jak je v lidských dějinách odnepaměti zvykem, panovníci se pokoušeli udržet mír mezi svými potomky tím, že rozdělovali půdu mezi dědice. Alespoň v jednom známém příkladě vyslal Enlil jednoho syna (Iškura/Adada), aby se stal hlavním místním bohem v „zemi hor“.

Jak šel čas, z bohů se stávali vladaři; každý z nich žárlivě střežil území, průmyslové odvětví nebo profesi, nad nimiž mu byla svěřena vláda. Lidští králové byli prostředníky mezi bohy a rozrůstajícím se lidstvem. Tvrzení starověkých králů, že šli do války, dobývali území a podrobovali si vzdálené národy „na příkaz svého boha“, by se neměla chápat pouze obrazně. Text za textem dokládá, že tomu tak bylo doslova. Bohové si ve své pravomoci ponechávali řízení zahraničních záležitostí, neboť ty se týkaly dalších bohů v jiných oblastech. Měli tudíž poslední slovo v otázkách války či míru.

S růstem počtu obyvatel, s přibývajícími osadami, městy a státy bylo čím dál nutnější nalézt způsob, jak lidem připomínat, kdo je jejich vladař neboli „vznešený pán“. Starý zákon odráží problém, jak přimět lidi, aby se drželi svého boha a „nesmilnili s jinými bohy“. Řešením bylo založení množství kultovních míst, v nichž se vystavily znaky či podobizny těch „správných“ bohů.

Nastal věk pohanství.

* * *

Jak nás informují sumerské texty, po potopě vedli nefilové zdlouhavé porady o budoucím uspořádání bohů a člověka na Zemi. Nakonec se dohodli, že „stvoří čtyři oblasti“. Tři z nich – Mezopotámii, údolí Nilu a údolí Indu – osídlil člověk.

Čtvrtá oblast byla „posvátná“; původní doslovný význam tohoto slova byl „zasvěcená, zakázaná“. Byla to „čistá země“, zasvěcená výlučně bohům, do níž se smělo vstoupit pouze na zvláštní povolení; nepovolané mohla stihnout rychlá smrt ze „strašlivých zbraní“, jež ovládali mocní strážcové. Tato země či oblast byla nazvána DIL. MUN (doslova „místo raket“). Bylo to zakázané místo, kde nefilové znovu vybudovali svou kosmickou základnu, poté co základnu v Sipparu smetly vody potopy.

Velením území byl opět pověřen Utu/Šamaš, bůh ohnivých raket. Starověcí hrdinové jako Gilgameš se snažili dosáhnout této „země živých“, odkud by je šem neboli „orel“ dopravil do nebeského příbytku bohů. Připomeňme si prosbu, s níž se Gilgameš obrací na Šamaše:

Dovol, bych do země vstoupil a svůj šem tam vztyčil…
Při životě Ninsuny, mé rodné matky,
a mého svatého otce Lugalbandy…
Krok svůj, jenž do hor míří, do města nezamířím.

Starověké báje i písemné záznamy jsou důkazem neutuchající snahy člověka „dojít do země“, nalézt „rostlinu života“ a dosáhnout věčnou blaženost mezi bohy nebe i země. Tato touha se jako červená nit táhne všemi náboženstvími, jejichž kořeny leží hluboko v Sumeru: naděje, že spravedlivost dodržovaná na zemi bude odměněna „posmrtným životem“ v nějakém nebeském božském příbytku.

Ale kde je tato nepostižitelná země spojující člověka s bohem?

Na tuto otázku lze najít odpověď; existuje pro ni dost vodítek. Ale za ní se rýsují další otázky. Setkal se člověk od té doby s nefily? Co se stane, když se s nimi opět setká?

A jestliže byli nefilové oněmi „bohy“, kteří „stvořili“ člověka na Zemi, stvořil nefily na Dvanácté planetě pouhý vývoj?