14. kapitola - Když ze země prchali bohové

CO VLASTNĚ ZPŮSOBILO ONU POTOPU, jejíž rozbouřené vody zaplavily svět?

Někteří se domnívají, že šlo o mimořádně ničivou povodeň každoročně zaplavující roviny mezi Eufratem a Tigridem. Vzedmuté vody odnesly úrodu z polí, odnesly města, lidi i zvířata; pověrčiví lidé, jež v události spatřovali trest bohů, si začali z generace na generaci předávat legendu o potopě.

V knize Excavations at Ur vypráví sir Leonard Woolley, jak v roce 1929, když se výkopové práce na královském hřbitově v Uru chýlily ke konci, vyhloubili kopáči v nedalekém pahorku malou jámu. Když odkryli hromady sutin a střepin nádob, narazili asi v metrové hloubce na vrstvu uschlého bahna – obvykle hlíny signalizující místo, kde kdysi začala civilizace. Ale cožpak mohla tisíciletí městského života zanechat pouhý metr archeologických vrstev? Sir Leonard nařídil dělníkům, aby kopali dál. Prokopali se do hloubky dalšího metru, pak dalšího půldruhého metru. Pořád vynášeli „panenskou půdu“ – hlínu bez nejmenších stop lidského osídlení. Ale když odkryli téměř čtyři metry nánosů uschlého bahna, narazili na vrstvu s úlomky zelené keramiky a s pazourkovými nástroji. Pod čtyřmetrovým nánosem bahna byla pohřbena nějaká mnohem starší civilizace.

Sir Leonard slezl do jámy a prohlížel si nálezy. Přivolal pomocníky a zeptal se jich na jejich mínění. Ani jeden však nevyslovil věrohodnou teorii. Poté manželka sira Leonarda ledabyle prohodila: „Ale ovšemže, vždyť je to potopa!“

Další výpravy archeologů v Mezopotámii však tuto ohromnou intuici zpochybnily. Vrstva bláta beze stop osídlení skutečně svědčila o záplavě; avšak zatímco nánosy v Uru a El Obejdu svědčily o povodni někdy mezi lety 3500 a 4000 př. Kr, stáří obdobného nánosu odkrytého v Kiši bylo odhadováno na dobu kolem r. 2800 př. Kr. Stejného data (2800 př. Kr.) byly i vrstvy uschlého bláta v Ereši a Šuruppaku, ve městě sumerského Noema. V Ninive nalezli archeologové ve dvacetimetrové hloubce až třináct střídavých vrstev bláta a říčního písku pocházejících z období 4000 až 3000 př. Kr.

Většina učenců se proto domnívá, že Woolley objevil stopy různých místních povodní – častého úkazu v Mezopotámii, kde se po průtrži mračen obě velké řeky vylijí z břehů a nezřídka mění své koryto. Vědci usoudili, že všechny ty rozmanité vrstvy bahna nepocházejí z jediné všeničící pohromy, z oné monumentální prehistorické události, jakou potopa musela být.

Starý zákon je mistrovským dílem literární stručnosti a přesnosti. Pečlivě volená slova sdělují přesný význam; verše jsou věcné, jejich pořadí účelné; nejsou delší, než je nezbytně nutné. Je pozoruhodné, že celý příběh od stvoření až po vyhnání Adama a Evy z ráje je převyprávěn v osmdesáti verších. Na úplný výčet Adamova rodopisu stačí padesát osm veršů, přestože odděleně zaznamenává Kaina a jeho rodokmen a Šéta, Enóše a jejich rodopis. Zato však příběh o potopě zabral celých osmdesát sedm veršů. Šlo rozhodně o „stěžejní příběh“, bez ohledu na slohovou formu. Nebyla to místní událost, nýbrž katastrofa postihující celou Zemi a celé lidstvo. Mezopotamské texty jasně uvádějí, že byly zasaženy „čtyři kouty země“.

Byl to tedy klíčový bod zvratu v prehistorii Mezopotámie. Vše se začalo dělit na události, města a lidi před potopou, a události, města a lidi po potopě. Byly popsány všechny skutky bohů a království, jež sestoupilo z nebes před potopou, a průběh božích i lidských událostí, kdy sestoupilo království na zemi opět po potopě. Potopa se stala nejdůležitějším časovým předělem.

O potopě se zmiňují nejen souborné královské listiny, nýbrž také písemnosti vztahující se k jednotlivým králům a jejich potomkům. Text o UrNinurtovi například vzpomíná na potopu jako na událost z pradávna:

Onoho dne, onoho dávného dne,
oné noci, oné dávné noci,
onoho roku, onoho dávného roku,
kdy došlo k potopě.

Asyrský král Aššurbanipal, patron věd, který v Ninive založil rozsáhlou knihovnu hliněných tabulek, se na jednom pamětním nápisu vychloubal, že nalezl a uměl přečíst „kamenné nápisy z doby před potopou“. Akkadský text o jménech a jejich původu na vysvětlenou dodává, že uvádí jména „králů z doby po potopě“. Jeden z králů byl opěvován jako potomek „sémě zachovaného z doby před potopou“. Různé vědecké texty citovaly jako svůj zdroj „prastaré pověsti z doby před potopou“.

Ne, potopa nebyla pouhou místní událostí ani periodickou záplavou. Podle všech zdrojů to byla pohroma nebývalých rozměrů, jež otřásla celým světem – katastrofa, jakou člověk ani bohové nikdy předtím či potom nezažili.

* * *

V biblických i mezopotamských textech, jež jsme zatím prozkoumali, zůstává několik nedořešených hádanek. Co to bylo za strašný úděl, jenž postihl lidstvo a v důsledku něhož dostal Noe jméno „Odpočinutí“ v naději, že jeho narození je předzvěstí konce všech útrap? Co to bylo za „tajemství“, jež bohové přísahali dodržet a z jehož vyzrazení byl obviněn Enki? Proč byl start rakety ze Sipparu signálem pro Uta-napištima, aby vstoupil do lodi a utěsnil za sebou dveře? Kde byli bohové, zatímco vody pokrývaly vrcholy nejvyšších horstev? A proč měli takovou radost z pečeného masa, jež jim jako úlitbu nabídl Noe/Uta-napištim?

Z odpovědí na tyto a další otázky nám postupně vyplyne, že potopa nebyla promyšleným trestem, jenž na lidstvo seslali bohové na své výlučné přání. Zjistíme, že ačkoliv byla potopa předvídatelnou událostí, nedalo se jí zabránit, šlo o přírodní pohromu, v níž sehráli bohové pouze pasivní, nikoliv aktivní roli. Ukážeme si také, že oním tajemstvím, na něž bohové přísahali, bylo spiknutí proti lidstvu – zatajit před smrtelníky zprávu o blížící se lavině vody, aby se mohli zachránit pouze nefilové a lidstvo zahynulo.

Převážnou část poznatků o potopě i událostech, jež jí předcházely, čerpáme z textu „Když bohové ještě byli lidmi“. V něm se hrdina potopy jmenuje Atrachasís. V příslušné pasáži eposu o Gilgamešovi nazval Enki Uta-napištima „přemoudrým“ – což v akkadštině zní atrachasís.

Někteří badatelé se domnívali, že texty, v nichž je hrdinou Atrachasís, tvoří části nějakého dřívějšího, sumerského příběhu o potopě. Časem však bylo objeveno dostatečné množství babylonských, asyrských, kanaánských, ba dokonce i původních sumerských tabulek, jež umožnily zásadní přepracování eposu o Atrachasísovi; na této mistrovské práci mají zásluhu především W. G. Lambert a A. R. Miliard (Atra-Hasis: The Babylonian Story of the Flood).

Po úvodním popisu těžké práce Anunnaků, jejich vzpoury a následného stvoření „primitivního dělníka“ epos vypráví, jak se člověk (jak známe již z biblické verze) začal plodit a rozmnožovat. Zanedlouho začalo lidstvo Enlila zneklidňovat:

… a rozšířily se obydlené kraje a rozmnožilo se lidstvo.
Země řvala jako býk
a jejím hlukem bůh byl rušen.
Enlil slyšel lidský povyk
a pravil velkým bohům:
„Povyk lidí je mi velmi nepříjemný,
v tom hluku se mi nedostává spánku.“

Enlil – opět jednou ztvárněn jako žalobce lidstva – poté nařídil trest. Možná bychom na tomto místě očekávali, že se dočteme o blížící se potopě, ale není tomu tak. Enlil se kupodivu o potopě ani o žádné podobné kalamitě nezmíní; místo toho nařídí, aby lidstvo postihly nemoce: „Rána morová ať je umlčí!“

Akkadské a asyrské verze eposu mluví o „závrati, zimnici a horečce“, jakož i o „neduhu, bolesti, pohromě a moru“; jež postihly lidstvo i všechno zvířectvo v důsledku Enlilova volání po trestu. Jenže Enlilovi plán nevyšel. „Přemoudrý Atrachasís se shodou okolností těšil mimořádné přízni boha Enkiho. V některých verzích, v nichž vypráví příběh sám Atrachasís, tvrdí: „Já jsem Atrachasís; přebýval jsem v chrámu Ey, svého boha.“ Atrachasís ho snažně prosil, aby zmařil plány bratra Enlila:

Eo, pane, lidstvo jen sténá,
nemoc seslaná bohy zemi požírá.
Protože jste nás stvořili,
zadržte neduh, bolest, pohromu a mor!

Dokud se nenajde víc úlomků z tabulek, nedozvíme se, jak zněla Enkiho rada. O něčem prohlásil: „… nechť se v zemi zjeví“. Ať už to bylo cokoliv, zabralo to. Záhy si Enlil trpce postěžoval bohům, že „nezmenšil se počet lidí, je jich víc než dřív“.

Navrhl tedy, aby bylo lidstvo vyhubeno hladomorem: „Zbavte lidstvo obživy; ať rostlin je nedostatek, aby měli hlad!“ Mělo se tak stát pomocí přírodních sil – velkým suchem a nedostatečným zavlažováním:

Nechť bůh deště zadrží déšť
a dole nevystoupí z hlubin záplava!
Ať vítr duje a půdu vysuší!
Ať mračna houstnou,
však ani kapka nespadne!

Měla dokonce zmizet i potrava z moří: Enkimu bylo nařízeno, aby „zasunul závoru, přehradil moře“ a „střežil“ mořskou potravu před lidmi.

Velké sucho začalo záhy šířit zkázu.
Nahoře ustaly deště
a dole nevystoupila
z hlubin záplava.
Neplodné bylo lůno zemské
a bylina nevzešla z půdy…
Černozem zbělela
a širá step solí pokryta byla.

Hlad způsobil mezi lidmi velké utrpení a strádání. Životní podmínky se neustále zhoršovaly. Mezopotamské texty mluví o šesti čím dál ničivějších ša-at-tam – což někteří překládají jako „roky“, ale doslova to znamená „období“; jak objasňuje asyrská verze, šlo o „rok Anův“:

Lidé se první ša-at-tam živili přestárlým zrnem,
druhý rok trpěli svrabem.
Třetí když nadešel ša-at-tam,
hlad změnil jejich tvář k nepoznání.
Obličej jejich vypadal jak sušený slad.
Na samé hranici smrti živořili.
Když nadešel ša-at-tam čtvrtý,
ve tváři byli bledí
a shrbeni se vlekli ulicemi.
Poklesla jejich široká ramena
a dlouhé nohy se podlamovaly.

Když uplynulo páté „období“, lidstvo začalo degenerovat. Matky se zamykaly před vlastními vyhladovělými dcerami. Dcery špehovaly matky, zda někde neukryly jídlo.

Po šestém „období“ se rozmohl kanibalismus:
Šestý ša-at-tam dceřino tělo rodičům za pokrm sloužilo,
stravou jim bylo tělo vlastního syna.
… jeden dům požíral duhý.

Texty mluví o neustálých přímluvách Atrachasísových u boha Enkiho: „Do domu boha svého… vstupoval:… každý den naříkal, ráno úlitby přinášel… vzýval jméno boha svého“ a prosil Enkiho, aby zabránil hladomoru.

Enki se však patrně cítil vázán rozhodnutím ostatních bohů, neboť zpočátku nereagoval. Je docela možné, že opustil chrám a odplul do svých milovaných bažin, aby unikl věrnému uctívateli. Když lidé „na samé hranici smrti živořili“, Atrachasís „otočil lože své k řece“. Jeho úpěnlivé prosby však zůstávaly bez odpovědi.

Pohled na zbědované, rozpadající se lidstvo, na rodiče pojídající vlastní děti však nakonec vedl k nevyhnutelnému: k další rozmíšce mezi Enkim a Enlilem. V sedmém „období“, kdy zbylí muži a ženy připomínali „mrtvolné přízraky“, jim Enki vzkázal: „Přikažte poslům, aby rozhlásili mohutným hlasem do kraje: Neuctívejte bohy své a své bohyně nevzývejte!“ Lidstvo mělo odepřít bohům poslušnost!

Pod pláštíkem takového pozdvižení plánoval Enki konkrétnější akci. Texty jsou na těchto místech sice útržkovité, ale prozrazují, že svolal do svého chrámu tajné shromáždění „starších“. „Vstoupili… radili se v domě Enkiho.“ Nejdřív si Enki nad celou věcí umyl ruce: ujistil je, že byl od samého začátku proti takovému počínání ostatních bohů. Poté jim předložil plán, který nějak souvisel s jeho vládou nad světovými moři a Dolním světem.

Z útržkovitých veršů si lze domyslet podrobnosti jeho tajného plánu: „V noci… jakmile on…“, někdo měl v určenou dobu přijít „k břehu řeky“, možná aby vyčkal Enkiho návratu z Dolního světa. Enki odtamtud „přivedl chrabré válečníky“ – snad také hrstku pozemšťanů, kteří pracovali v dolech. V dohodnutý okamžik zazněly povely: „Vpřed!… Na rozkaz…“

Přestože chybí několik řádků, z Enlilovy reakce se snadno dovtípíme, co se stalo: „Cloumal jím hněv.“ Svolal shromáždění bohů a vyslal svého ceremoniáře, aby Enkiho přivedl. Poté povstal a obvinil svého bratra, že zanedbal své povinnosti – že nehlídal dost ostražitě a lidem tajně dodával potravu:

My všichni velcí Anunnakové
společně vládnout jsme se rozhodli.
Nařídil jsem, aby v ptáku nebeském
horní kraje Adad střežil;
aby Sín a Nergal střežili
střední kraje na zemi;
a závoru, mříž mořskou,
tys [Enki] měl raketami svými střežit.
Ale tys lidstvo zahrnul hojností!

Enlil obvinil bratra, že prolomil „závoru mořskou“. Ale Enki popřel, že se tak stalo s jeho souhlasem:

Závoru, mříž mořskou,
vskutku střežil jsem raketami svými.
(Ale) když… prchaly ode mne…
Hejno ryb nesmírné… zmizelo;
závoru zlomily…
strážce moře zahubily.

Tvrdil, že viníky chytil a potrestal, ale Enlila to neuspokojilo. Žádal, aby Enki přestal „živit svůj lid“, aby jej „nezásoboval množstvím obilí“. Enkiho reakce všem vyrazila dech:

Bůh byl již zmožen tím sezením
i počal se smát shromážděným bohům.

Umíme si představit ten povyk: Enlil zuřil a s Enkim si vyměnili pár ostrých slov: „On v ruce urážku třímá!“ Když bylo shromáždění konečně přivoláno k pořádku, vzal si slovo opět Enlil. Připomněl svým kolegům i podřízeným, že jejich rozhodnutí bylo jednomyslné. Shrnul události, jež vedly ke stvoření „primitivního dělníka“, a poukázal na to, kolikrát v minulosti již Enki „porušil pravidlo“.

Přesto však zdůraznil, že pořád tu ještě je šance způsobit zánik lidstva. V záloze měli „smrtící potopu“. Blížící se katastrofa se měla před lidstvem držet v tajnosti. Enlil vyzval členy shromáždění, aby se přísahou zavázali k mlčenlivosti, ale zejména aby „zavázali přísahou vladaře Enkiho“:

Enlil otevřel ústa svá
a pravil shromážděným bohům, řka:
„Pojďte, my všichni budeme přísahat,
že přivodíme potopu!“
Nejprve přísahal Anu,
potom přísahal Enlil a synové jeho přísahali s ním.

Enki se zpočátku zdráhal: „Proč přísahou mne chcete zavázat?“ tázal se. „Což vztáhnout mám ruku na vlastní svůj lid?“

Ale nakonec byl k přísaze donucen. Jeden z textů výslovně uvádí: „Anu, Enlil, Enki a Ninchursag, bozi nebe a země, přísahali.“

Kostky byly vrženy.

* * *

Jakou přísahou byl Enki vlastně zavázán? Rozhodl se, že si ji vyloží po svém: přísahal sice, že neprozradí tajemství blížící se potopy lidem; ale proč by je nemohl sdělit stěně? Zavolal Atrachasíse do chrámu a poručil mu, aby si stoupl za zástěnu. Pak předstíral, že neoslovuje svého oddaného pozemšťana, nýbrž stěnu. „Stěno, slyš mne!“ pravil:

Stěno z rákosu, všech mých slov dbej!
Všemi příbytky, všemi městy
bouře se přežene veliká.
Zkázu lidského plémě přivodí…
Tak zní konečný výrok,
slovo poslední shromáždění bohů,
jež vyřkli Anu, Enlil a Ninchursag.

(Tato lest vysvětluje Enkiho pozdější tvrzení, když bylo odhaleno přežití Noema/Uta-napištima, že vlastně přísahu neporušil – že „přemoudrý“ [atra-chasís] pozemšťan odhalil tajemství potopy zcela sám, když si správně vyložil všechna znamení.) Na pečetních válečcích zobrazujících tuto událost stojí sluha přidržující zástěnu, zatímco Ea – v podobě hada – odhaluje tajemství Atrachasísovi (obr. 160).

Obr. 160

Enki poradil svému oddanému služebníkovi, aby postavil vodní plavidlo. Atrachasís mu však odvětil: „Nikdy jsem nestavěl loď… Nakresli na zemi její obraz! Až si ho prohlédnu, zbuduji koráb!“ Enki mu poskytl podrobné stavební pokyny, včetně rozměrů lodi. Pod vlivem biblických příběhů si onu „archu“ představujeme jako obrovskou loď s palubami a nástavbami.

Ale základ biblického výrazu teba tvoří slovo „ponořený“; nelze se tedy vyhnout závěru, že Enki nařídil svému Noemovi, aby postavil potopitelné plavidlo – ponorku.

Podle akkadského textu Enki vyzval Atrachasíse, aby postavil loď „zakrytou ze všech stran“ a hermeticky uzavřenou: „výstroj ať je pevná“. Neměly na ní být žádné paluby, žádné otvory, „ať Slunce nevidí dovnitř“. Měla to být loď „jak Apsú“ – sulili; stejný výraz v hebrejštině (soleleth) označuje ponorku.

„Nechť ta loď,“ pravil Enki, Je MA.GUR.GUR“ – „loď, jež se umí otáčet a převracet“. Jen taková loď mohla vskutku odolat mohutným přívalům vod.

Verze o Atrachasísovi shodně s ostatními potvrzuje, že ačkoliv k pohromě mělo dojít už za sedm dní, lidé o ní neměli zdání. Atrachasís se vymluvil, že „loď Apsú“ staví proto, aby se mohl odebrat do Enkiho příbytku a tak snad odvrátil Enlilův hněv. Takovou výmluvu všichni rádi přijali, neboť prožívali vskutku krušné časy. Noemův otec doufal, že synovo narození přinese konec dlouhého období strádání. Lidé se potýkali se suchem – již dlouho nespadla ani kapka a všude vládl nedostatek vody. Kdo by si byl jen ve snu pomyslel, že už zanedlouho všichni zahynou v přívalech rozzuřeného vodního živlu?

Ale nefilové, na rozdíl od lidí, rozuměli znamením. Pro ně nebyla potopa nenadálou pohromou; i když jí neuměli zabránit, rozpoznali, že se blíží. Jejich úklady na zničení lidstva závisely na pasivní, a nikoliv aktivní roli bohů. Oni potopu nezpůsobili; pouze se postarali o to, aby se o této hrozící pohromě nedozvěděli pozemšťané.

Nefilové, vědomi si blížící se katastrofy i jejího globálního dopadu, podnikli příslušná opatření, aby si zachránili vlastní kůži. Jelikož se země měla záhy ocitnout pod vodou, mohli se zachránit útěkem jediným směrem: nahoru, do nebe. Když začala běsnit bouře, jež potopě předcházela, nefilové nastoupili do raketoplánu a setrvali na oběžné dráze kolem Země, dokud voda nezačala opadat.

Jak si ukážeme, v den, kdy nastala potopa, bozi ze Země uprchli.

Znamení, na něž měl Utanapištim čekat a teprve poté nastoupit do archy a neprodyšně ji uzavřít, vypadalo takto:

Až Šamaš za soumraku hřmění nařídí
a déšť výbuchů sešle,
do lodi vstup a utěsni za sebou dveře!

Jak víme, Šamaš byl velitelem kosmodromu v Sipparu. Enki tedy nade vši pochybnost nařídil Utanapištimovi, aby dával pozor, až spatří první známky startu rakety v Sipparu. Šuruppak, kde Utanapištim žil, ležel pouhých 18 beru (asi 180 kilometrů neboli 112 mil) jižně od Sipparu. Jelikož raketa měla odstartovat za soumraku, určitě mohl bez potíží zahlédnout „déšť výbuchů“, způsobený startem.

Ačkoliv byli nefilové na potopu připraveni, očekávali její příchod s velikou bázní: „zděšení před Adadem až k nebi stoupá…“ Když nadešel okamžik startu, „tu sami bozi se potopy lekli a prchnuvše vystoupili až k Anovu nebi“. Podle asyrské verze eposu o Atrachasísovi uprchli bohové ze Země v rukub ilani („kočáru bohů“). „Anunnakové pochodně [tedy rakety] zvedli a jejich září zažehují zemi.“

Na oběžné dráze se před očima nefilů odvíjel výjev zkázy, jež na ně hluboce zapůsobil. Z eposu o Gilgamešovi se dozvídáme, jak nejenže „bratr nevidí již svého bratra“, ale ani „lidi z nebe poznati nelze“. Bohové, natěsnaní v raketě, vyhlíželi s napětím, co se děje na planetě, z níž právě uprchli:

Jako psi choulí se bozi,
jako psi na rampě leží.
Hlasitě volá Ištar,
naříká paní bohů, krásnohlasá:
„Kéž by se v bahno proměnil onen den,
že jsem já kázala zlo ve shromáždění bohů…“
Bozi Anunnakové naříkají s ní,
schouleni v pláči bohové sedí.
Strachem sevřeny byly jejich rty.

Ve stejném duchu se nesou příslušné pasáže eposu o Atrachasísovi. Bozi prchali a přitom pozorovali tu zkázu. Ale ani situace na jejich lodích nebyla příliš povzbudivá. Podle všeho byli rozděleni do několika raket; 3. tabulka eposu o Atrachasísovi popisuje podmínky na jedné z nich, kde se několik Anunnaků tísnilo s matkou bohyní:

Sedí Anunnakové, velicí bozi,
strádajíce žízní a hladem…
Naříkala Nintu,
touhou se spalovala.
A s ní po zemi plakali bozi.
Nářkem se zalykala,
až jako po víně žízeň pociťovala.
Kde ona usedla v nářku,
usedli s ní a jak ovečky
koryto naplnili.
Horečkou vyschlé jsou jejich rty,
hladem
se třesou.

Sama matka bohyně Ninchursag byla tou naprostou zkázou otřesena:

I uzřela to bohyně a zaplakala,
bohů porodní bába, moudrá Mami…
„Mouchám, jež nade mnou lítají,
se podobá potomstvo mé.“

Jak si mohla zachránit vlastní život, zatímco lidstvo, jež pomáhala stvořit, umíralo? Cožpak mohla opravdu opustit Zemi?

„Mám raději k nebesům vystoupit,
jako bych tu žila
v domě nepřítele?
Kam se poděl moudrý Anu,
jehož slovo poslouchali bozi, synové?“

Příkaz, jenž dostali nefilové, byl tedy jasný: opustit Zemi, „vystoupit k nebesům“. Bylo to v době, kdy byla Dvanáctá planeta nejblíže Zemi, uvnitř pásu planetek („nebesa“), což potvrzuje i Anova osobní účast na klíčových poradách těsně před potopou.

Enlil a Ninurta – které patrně doprovázela elita Anunnaků, tedy nippurská posádka –, byli v jedné raketě a nepochybně měli v úmyslu spojit se s mateřskou lodí. Ale odhodlání ostatních bohů již nebylo tak pevné. Teprve nyní, když byli přinuceni opustit Zemi, si náhle uvědomili, jak jim celá planeta i její obyvatelé přirostli k srdci. V jedné raketě rozebírala Ninchursag se svou skupinou Anunnaků zásluhy Anových příkazů. V jiné úpěla Ištar: „Dávné dny se bohužel v bahno proměnily.“ Anunnakové, kteří byli v raketě, „naříkali s ní“.

Enki byl zřejmě v jiné raketě, neboť jinak by ostatním byl prozradil, že se mu podařilo zachránit sémě lidstva.

Nepochybně měl i další důvody k tomu, aby byl veselejší mysli, neboť důkazy svědčí o tom, že také plánoval setkání na Araratu.

Nejstarší verze naznačují, že archu odnesly k horskému masivu Araratu jednoduše přívalové vlny; „jižní bouře“ by vskutku poháněla loď na sever. Ale mezopotamské texty tvrdí, že Atrachasís/Uta-napištim si s sebou vzal „lodivoda Puzur-Amurriho“ („západník, který zná tajemství“). Mezopotamský Noe mu odevzdal „palác i s jeho jměním“, jakmile vypukla bouře. K čemu jinému by mu byl zkušený navigátor, když ne k dopravení archy na předem určené místo?

Jak jsme si již řekli, nefilové od samého počátku využívali vrcholů Araratu jako orientačního bodu. Dalo se čekat, že coby nejvyšší štíty v té části světa se jako první vynoří z nedozírné hladiny vod, jakmile začne potopa ustupovat. Jelikož byl Enki natolik „moudrý, vševědoucí“, aby si to uvědomil, lze předpokládat, že přikázal svému služebníkovi, aby plul na arše k Araratu, kde měl od samého začátku v úmyslu setkat se s Uta-napištimem.

Béróssova verze potopy, jak ji zaznamenává Řek Abydénos, popisuje toto: „Kronos prozradil Sisithrovi, že patnáctého dne Daisia (druhého měsíce) dojde k potopě, a nařídil mu, aby v Sipparu, v městě Šamašově, ukryl všechny dostupné písemnosti. Sisithros splnil všechny příkazy, neodkladně odplul do Arménie, načež vše, co mu bůh sdělil, se přihodilo.“

Béróssos opakuje podrobnosti o vypuštění ptáků. Když bohové odvedli Sisithra (Sisithros je atra-chasís čteno pozpátku) do svého příbytku, vysvětlil ostatním lidem v arše, že jsou „v Arménii“, a poslal je zpátky (pěšky) do Babylonu. V této verzi nalézáme nejen návaznost na kosmodrom Sippar, ale také potvrzení, že Sisithros dostal příkaz „odplout neodkladně do Arménie“ – do země Araratu.

Jakmile tam Atrachasís přistál, zabil několik zvířat a opekl je na ohni. Není divu, že vyčerpaní a hladoví bozi „jak mouchy kol se shromáždili“. Náhle si uvědomili, že se neobejdou bez člověka, bez plodin, které vypěstuje, bez dobytka, který chová. „Když hrdina Enlil uviděl loď, vzplanul hněvem.“ Nakonec však převládla logika situace i Enkiho přesvědčivé argumenty; Enlil se udobřil se zbytkem lidstva a vzal Atrachasíse/Uta-napištima ve své lodi do věčného příbytku bohů.

K rychlému rozhodnutí udobřit se s lidstvem možná také přispělo postupující opadávání vod, vynořování se souše a obnova zeleně. Jak jsme si již řekli, nefilové si byli vědomi blížící se pohromy; byla však pro ně natolik ojedinělou zkušeností, že měli strach, že se Země stane navždy neobyvatelnou. Když přistáli na Araratu, viděli, že tomu tak není. Země byla nadále obyvatelná, a aby na ní mohli žít, potřebovali pomoc člověka.

* * *

Co to vlastně bylo za katastrofu – předvídatelnou, a přece neodvratitelnou? Důležitým klíčem k rozluštění hádanky příběhu o potopě je poznání, že nešlo o jedinou, náhlou událost, nýbrž o vyvrcholení celého řetězce událostí.

Vodní pohromě předcházely neobvyklé morové rány, postihující člověka i zvířectvo, a vážné sucho; podle mezopotamských zdrojů to trvalo sedm „období“ neboli sarů. Takové úkazy mohly způsobit pouze výrazné změny podnebí, podmíněné periodickým střídáním dob ledových a meziledových, jež v bezprostřední minulosti Země převládaly. Menší množství srážek, klesající hladiny moří i jezer a vysychání podzemních vodních zdrojů byly znamením, že se blíží doba ledová. Jelikož po potopě, která toto klima náhle ukončila, následovala sumerská civilizace a naše vlastní současné poledové období, muselo nutně jít o poslední ze série dob ledových.

Usuzujeme tedy, že události potopy souvisejí s poslední dobou ledovou a jejím katastrofálním koncem.

Hloubkovými vrty do arktických a antarktických ledovců jsou vědci schopni změřit kyslík uvězněný v různých vrstvách a podle jeho množství určit, jaké podnebí převládalo na naší planetě před mnoha tisíciletími. Stejně tak lze teplotu v dávné minulosti odhadovat i ze vzorků získaných ze dna moří, například v Mexickém zálivu, u nichž se měří hojnost či naopak zánik živočišných druhů. Na základě těch to poznatků jsou si dnes badatelé jisti, že poslední doba ledová začala asi před 75 000 lety, v rámci níž došlo zhruba před 40 000 lety k menšímu, přechodnému oteplení. Asi před 38 000 lety následovalo drsnější, studenější a sušší období. A pak, přibližně před 13 000 lety, doba ledová náhle skončila nástupem našeho současného, mírného podnebí.

Porovnáme-li biblické i sumerské údaje, zjistíme, že ona drsná, nelítostná doba, kdy byla „země prokletá Hospodinem“, začala v době Noemova otce Lámecha. Jeho naděje, že narození Noema („odpočinutí“) přinese konec utrpení, se naplnila v nečekané podobě – katastrofickou potopou.

Mnozí učenci jsou přesvědčeni, že obdobu deseti předpotopních biblických patriarchů (od Adama po Noema) tvoří deset předpotopních panovníků ze sumerských královských listin. Tyto listiny neuvádějí u posledních dvou božské tituly DIN.GIR či EN a pokládají Ziusudru/Uta-napištima a jeho otce Ubartutua za lidi. Tyto dvě postavy jsou obdobou Noema a jeho otce Lámecha; podle sumerských listin vládli tito dva panovníci do chvíle, kdy nastala potopa, celkem 64 800 let. Poslední doba ledová trvala 62 000 let, v období let 75 000–13 000 př. Kr. Jelikož útrapy nastaly již za vlády Ubartutua/Lámecha, zapadá období oněch 62 000 let dokonale do uvedených 64 800 let.

Podle eposu o Atrachasísovi trvaly navíc mimořádně drsné klimatické podmínky sedm sarů, čili 25 200 let. Vědci objevili důkazy o mimořádně drsném období mezi letopočty 38 000 až 13 000 – tedy v intervalu 25 000 let. I zde se vzájemně potvrzují mezopotamské záznamy a moderní vědecké objevy.

Naše úsilí rozluštit záhadu potopy se tedy soustřeďuje na změny podnebí na Zemi, zejména na náhlý konec doby ledové před asi 13 000 lety.

Co mohlo způsobit tak náhlou a tak výraznou změnu podnebí?

Z bezpočtu nejrůznějších vědeckých teorií nás nejvíce zaujala hypotéza, kterou vyslovil dr. John T. Hollin z Maineské univerzity. Podle něj se antarktický ledovec občas uvolní, sklouzne do moře a vytvoří náhlou a obrovskou přívalovou vlnu.

Tato teorie, kterou přijali a rozpracovali další vědci, tvrdí, že tím, jak ledovec sílí a roste, pohlcuje stále víc tepla a pod sebou vytváří tlakem a třením rozbředlou, kluzkou vrstvu. Tato vrstva, sloužící jako mazadlo mezi tlustým ledovým příkrovem a pevnou zemí, dříve nebo později vede k tomu, že ledovec po ní sklouzne do oceánu.

Hollin vypočítal, že kdyby do jižních moří sklouzla byť jen půlka současného ledového příkrovu Antarktidy (jehož průměrná tloušťka činí téměř dva kilometry), následná přílivová vlna by zvedla hladinu světových moří asi o dvacet metrů a zaplavila by pobřežní města a nížiny.

Roku 1964 vyslovil A. T. Wilson z novozélandské Victorijské univerzity teorii, že doby ledové byly náhle ukončeny takovým pohybem ledovců nejen v Antarktidě, nýbrž i v Arktidě. Množství nashromážděných textů a fakt nás tedy opravňuje k závěru, že potopa byla výsledkem takového „sesuvu“ miliard tun ledu do antarktických vod, který náhle ukončil poslední dobu ledovou.

Tato nenadálá událost vyvolala obrovskou přílivovou vlnu, jež se z moří kolem Antarktidy rozlila směrem na sever, do Atlantského, Tichého a Indického oceánu. Prudká změna teploty musela nevyhnutelně způsobit silné bouře doprovázené přívalovými dešti. Bouře a mraky, jež se pohybovaly rychleji než voda, zatemnily oblohu a byly předzvěstí povodně.

Právě takové úkazy popisují starověké texty.

Atrachasís, poslušen příkazu Enkiho, poslal ostatní na palubu archy, zatímco sám zůstal venku a čekal na znamení, aby nastoupil a utěsnil loď. Přesto však neměl stání; o jeho duševním rozpoložení výstižně vypovídají verše: „Ale on chodil sem a tam, neusedl, nepřiklekl. Se srdcem zlomeným žlučí se zalykal.“ Ale pak:

… Měsíc se schoval…
Náhle den změnil svou tvář
a Adad zahřímal v mračnech…
Vichr se divoce zvedl…
… i začala potopa.
A síla její jak válka na lidstvo dolehla.
Již nevidí druh druha,
již se nepoznávají v té zkáze.
A potopa řve jako býk.
Jak orlí křik se nese jekot větrů.
Temnota zhoustla a slunce se skrylo.

Epos o Gilgamešovi upřesňuje, odkud se přihnala bouře; od jihu. Přílivové vlně, jež nejdříve vytrhla „stavidla Nergalova“ v podsvětí, vskutku předcházely mraky, vichr, déšť a temnota:

Jakmile zazářil první třpyt jitra,
ze základu nebes vystouplo černé mračno.
Bůh Adad v něm hřímal…
a veškeren jas v temnotu se mění…
Po celý den vál jižní vítr,
dul prudce a zkázu přivodil zemi…
Po šest dnů a sedm nocí
s potopou burácel vítr a jižní bouře srovnala zemi.
A když sedmý nadešel den,
ustala jižní bouře, potopa i boj.

Zmínky o „jižní bouři“ a „jižním větru“ jasně naznačují směr, odkud se „přes hory, země“ přihnala potopa s mraky a vichrem, oněmi „posly bouřky“, a zasáhla Mezopotámii. Bouře a záplavy vod z Antarktidy by se do Mezopotámie skutečně dostaly přes Indický oceán; nejdříve by pohltily horstva v Arábii a poté by se rozlily po nížině mezi Eufratem a Tigridem. Z eposu o Gilgamešovi se dozvídáme, že těsně předtím, než vody pohltily lidi a obydlená území, byla vytržena „stavidla souše“ a přetekly nádrže: voda se převalila přes pobřežní hráze a ničila vše, co jí stálo v cestě.

Podle biblické verze potopy se nejdříve „provalily všechny prameny obrovské propastné tůně“, a teprve poté „se otevřely nebeské propusti“. Nejdříve se tedy z ledového krunýře vysvobodily vody „obrovské propastné tůně“ (vskutku výstižné označení nejjižnějších, zamrzlých antarktických moří); teprve poté se z oblohy spustil liják. Takovou představu o potopě opětovně potvrzují verše popisující konec potopy: nejdříve „byly ucpány prameny propastné tůně“, pak „byl zadržen lijavec z nebe“.

Po první mohutné záplavové vlně se vody moří vzdouvaly v dalších obrovských vlnách. Po 150 dnech začaly „ustupovat a opadávat“, až nakonec archa „spočinula“ mezi štíty Araratu. Vodní lavina, jež se přiřítila od jihu, se vrátila zpět do jižních moří.

* * *

Jak mohli nefilové předpovědět, kdy se z Antarktidy přižene potopa?

Jak víme, mezopotamské texty dávaly potopu i změny podnebí, jež jí předcházely, do souvislosti se sedmi „obdobími, uplynutími, oběhy“ – nepochybně s periodickými oběhy Dvanácté planety v blízkosti Země. Víme, že dokonce i Měsíc umí vyvinout dostatečně velkou gravitační sílu, aby způsoboval příliv a odliv. Mezopotamské i biblické prameny shodně popisují, jak se země třásla, když ji míjel nebeský bůh. Nemohlo se tedy stát, že když nefilové zaznamenali změnu podnebí i vratkost antarktického ledovce, uvědomili si, že příští, sedmý „oběh“ Dvanácté planety vyvolá hrozící katastrofu?

Takovou domněnku potvrzují starověké texty. Nejpozoruhodnější z nich sestává asi z třiceti řádků vyrytých drobným klínovým písmem na obou stranách hliněné tabulky dlouhé asi dva centimetry. Byla nalezena v Aššuru, ale množství sumerských slov v akkadském textu svědčí nade vši pochybnost o sumerském původu. Dr. Erich Ebeling text prozkoumal a zjistil, že jde o hymnus odříkávaný v domě mrtvých, a tak jej zařadil do svého mistrovského díla (Tod und Leben) o smrti a zmrtvýchvstání ve starověké Mezopotámii.

Po podrobnějším zkoumání však přijdeme na to, že skladba „vzývá jména“ nebeského boha, Dvanácté planety. Rozebírá význam různých přívlastků a dává je do souvislosti s oběhem planety v místě bitvy s Tiámatou – tedy s úkazem, jenž způsobí potopu!

V úvodu textu se praví, že navzdory vší síle a velikosti je planeta („hrdina“) pouhou oběžnicí Slunce. Její nejsilnější „zbraní“ je potopa.

Zbraní jeho je potopa;
bůh, jehož zbraň smrt nese všem zkaženým.
Nejvyšší, nejvyšší, pomazaný…
Kdo jako Slunce zemi přechází,
Slunci, bohu svému, strach nahání.

Text vyvolává „první jméno“ planety – jež je bohužel nečitelné – a popisuje její průchod kolem Jupiteru, směrem k místu bitvy s Tiámatou:

Jméno první:…
Ten, kdož náramek nebeský ukoval,
kdož dobyvatele rozčísl vedví, jeho útroby vylil.
Pán, který v době akiti
v místě bitvy s Tiámatou spočívá.

Dvanáctá planeta se blíží k Zemi; nyní se jmenuje ŠILIG.LU.DIG („mocný vůdce plesajících planet“). Je nejblíže Marsu: „Září boha (planety) Ana bůh (planeta) Lachmu (Mars) oděn jest.“ Poté vyvolá potopu na Zemi:

Toť jméno pána,
jenž od druhého měsíce do měsíce Addar
vody shromáždil.

Výklad obou jmen v textu nabízí pozoruhodné kalendářní informace. Dvanáctá planeta minula Jupiter a přiblížila se k Zemi „v době akiti“, když začal mezopotamský Nový rok. V druhém měsíci byla nejblíže Marsu. Pak, „od druhého měsíce do měsíce Addar“, vyvolala na Zemi potopu.

To se dokonale shoduje s biblickými záznamy, podle nichž „se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně“ sedmnáctý den druhého měsíce. Archa spočinula na pohoří Araratu sedmý měsíc; vrcholky dalších hor se objevily „prvního dne desátého měsíce“; koncem dvanáctého měsíce potopa skončila, neboť „první den prvního měsíce“ odsunul Noe příklop archy.

V pasáži popisující druhou fázi potopy, kdy začaly vody opadávat, se planeta v textu nazývá ŠUL.PA.KU.NE:

Hrdina, pán-dohlížitel,
vody svolává
a spravedlivé i zkažené očišťuje.
Na hoře se dvěma štíty
nechal… spočinout.
… ryby, řeku, řeku; potopa ustala.
V srdci hor, na stromě, pták spočinul.
Den, který… řekl.

I přes nečitelnost některých poškozených řádků jsou paralely s biblí a dalšími mezopotamskými texty o potopě zcela zřejmé. Vody ustoupily, archa „spočinula“ na hoře se dvěma štíty; řeky začaly opět stékat z hor a odnášet vody zpět do oceánů; objevily se ryby. Útrapy skončily.

Dvanáctá planeta minula svou „křižovatku“. Přiblížila se k Zemi a začala se od ní vzdalovat, doprovázena svými měsíci:

Když vševědoucí vzkřikne: „Potopa!“ –
Toť bůh Néberu („planeta křižovatky“).
Toť hrdina, planeta čtyřhlavá.
Bůh, jehož zbraní je potopa bouřná,
se otočí;
na místě odpočinku svém spočine.

(Podle textu pak vzdalující se planeta opět zkřížila dráhu Saturnu v měsíci „Ululu“, tedy v šestém měsíci roku.)

Starý zákon se často zmiňuje o době, kdy Hospodin způsobil, že povrch země pokryly vody propastné tůně. Devětadvacátý žalm popisuje, jakou moc má Hospodin nad „mocným vodstvem“:

Přiznejte Hospodinu, synové Boží,
přiznejte Hospodinu slávu a sílu…
Hospodinův hlas burácí nad vodami,
zahřímal Bůh slávy,
Hospodin nad mocným vodstvem.
Hospodinův hlas je plný moci,
Hospodinův hlas je plný důstojnosti.
Hospodinův hlas poráží cedry,
Hospodin poráží cedry libanonské.
Nutí poskakovat Libanon jak býčka,
Sirjón jako mládě jednorožce.
Hospodinův hlas křeše
plameny ohně.
Hospodinův hlas nutí poušť svíjet se v křeči…
Hospodin trůnil nad potopou,
Hospodin bude trůnit jako král navěky.

V úchvatném 77. žalmu – „Úpěnlivě volám k Bohu“ – si jeho autor připomíná zjevování a mizení Hospodinovo v dřívějších dobách:

Myslím na dny dávnověké,
na pradávná léta…
Skutky Hospodinovy si připomínám,
připomínám si onen tvůj div z dávnověku…
Bože, tvá cesta je svatá.
Který bůh je velký jako Bůh náš?…
Spatřily tě vody, Bože,
vody tě spatřily a svíjely se v křeči,
ba i tůně propastné se hnuly.
Z oblaků se lily proudy vod,
hrom duněl v mračnech,
rozletěly se tvé šípy.
Přivalilo se tvé hromobití,
nad světem se rozsvítily blesky,
země se pohybovala a třásla.
Tvá cesta šla mořem,
množstvím vod tvá stezka,
aniž bylo znát tvé stopy.

Žalm stý čtvrtý, opěvující skutky Hospodinovy, připomíná dobu, kdy oceány zaplavily světadíly, a poté je Bůh přiměl ustoupit:

Zemi jsi založil na pilířích,
aby se nehnula navěky a navždy.
Propastnou tůň jsi přikryl jako šatem.
Nad horami stály vody;
pohrozils a na útěk se daly,
rozutekly se před tvým hromovým hlasem.
Když vystoupila horstva, klesly do údolí,
do míst, která jsi jim určil.
Mez, kterou jsi jim stanovil, už nepřekročí,
nepřikryjí znovu zemi. Ještě jednoznačnější jsou slova proroka Ámose:
Běda těm, kdo touží po dni Hospodinově!
K čemu vám bude den Hospodinův?
Což není den Hospodinův tmou, a ne světlem,
temnotou bez jasu?…
(Hospodin) obrací šero smrti v jitro,
ale i den zatmívá nocí,
povolává mořské vody
a vylévaje na tvář země.

To byly tedy události, jež se udaly ve „dnech dávnověkých“. „Den Hospodinův“ byl dnem potopy.

* * *

Jak jsme si již řekli, nefilové po přistání na Zemi spojovali první vlády v prvních městech se zodiakálními věky a jednotlivým souhvězdím dávali přídomky různých bohů spojovaných s příslušným věkem. Text, který objevil Ebeling, poskytoval kalendářní informace nejen lidem, nýbrž také nefilům. Podle něj došlo k potopě „ve věku souhvězdí Lva“:

Nejvyšší, nejvyšší, pomazaný,
Pán, jehož koruna zářící je plná děsu.
Nejvyšší planeta: ze sídla svého
na spoutanou dráhu planety rudé (Marsu) hledí.
Denně ve Lvu zažíhá se,
světlo jeho, královské moci zář, nad zemí se klene.

Nyní také snáze pochopíme tajuplný verš týkající se novoročních rituálů, podle něhož „vody propastné tůně odměřovalo souhvězdí Lva“. Tyto výroky zasazují dobu potopy do konkrétního časového rámce, neboť i když astronomové dnes neumějí přesně určit, kam Sumerové umísťovali začátek zodiakálních domů, následující časová tabulka jednotlivých věků je považována za přesnou:

60 př. Kr.             – 2100      po Kr. – věk Ryb
2220 př. Kr.         – 60          př. Kr. – věk Berana
4380 př. Kr.         – 2220      př. Kr. – věk Býka
6540 př. Kr.         – 4380      př. Kr. – věk Blíženců
8700 př. Kr.         – 6540      př. Kr. – věk Raka
10 860 př. Kr.       – 8700     př. Kr. – věk Lva

Jestliže potopa postihla Zemi ve věku Lva, tedy někdy mezi lety 10 860 a 8700 př. Kr., potom datum potopy zapadá přesně do našeho časového rámce: podle moderních vědeckých poznatků skončila poslední doba ledová na jižní polokouli asi před 12 až 13 tisíci lety a na severní polokouli o jeden až dva tisíce let později.

Naše závěry dokládá také zodiakální úkaz precese. V jedné z předešlých kapitol jsme dospěli k závěru, že nefilové přistáli na Zemi 432 000 let (čili 120 šarů) před potopou, ve věku Ryb. V měřítku precesního cyklu zahrnuje 432 000 let šestnáct plných cyklů neboli „velkých let“ a více než polovinu dalšího „velkého roku“ do „věku“ souhvězdí Lva.

Nyní můžeme sestavit úplný harmonogram událostí obsažených v našich objevech:

Zemi zaplaví potopa, jež náhle ukončí dobu ledovou.