13. kapitola - Konec všeho tvorstva

DODNES PŘETRVÁVAJÍCÍ VÍRA, že kdysi v dávnověku zažilo lidstvo zlatý věk, se zcela jistě nemůže opírat o lidské vzpomínky, neboť se to odehrálo příliš dávno a člověk tenkrát neuměl zaznamenat nic ze svých zkušeností a zážitků pro budoucí generace. Zachoval-li se v člověku jakýsi podvědomý pocit, že v oněch dávných dobách zažil éru klidu, spokojenosti a blahobytu, je to jednoduše proto, že nic lepšího nepoznal. Je to také proto, že o oné éře nevyprávěli člověku jeho prapředci, nýbrž sami nefilové.

Jedinou úplnou zprávou o všem, co člověk zažil po přemístění do sídla bohů v Mezopotámii, je biblický příběh o Adamovi a Evě v zahradě v Edenu:

A Hospodin Bůh vysadil zahradu
v Edenu na východě
a postavil tam člověka,
kterého vytvořil.
Hospodin Bůh
dal vyrůst ze země
všemu stromoví žádoucímu na pohled,
s plody dobrými k jídlu,
uprostřed zahrady pak stromu života
a stromu poznání dobrého a zlého…
Hospodin Bůh
postavil člověka do zahrady v Edenu,
aby ji obdělával a střežil.
A Hospodin Bůh člověku přikázal:
„Z každého stromu zahrady smíš jíst.
Ze stromu poznání dobrého a zlého
však nejez.
V den, kdy bys z něho pojedl,
propadneš smrti.“

Ačkoliv byly v zahradě dva významné stromy, měli pozemšťané zakázáno sáhnout pouze po plodech jednoho z nich – stromu poznání. Bohu v té chvíli zřejmě nevadilo, že by si člověk mohl utrhnout plody ze stromu života. Jenže člověk nedokázal respektovat ani tento jediný zákaz, což vedlo k tragédii.

Idylický obrázek záhy vystřídaly dramatické události, jež bibličtí učenci a teologové nazývají „prvotní hřích“. Je to příběh o Božích přikázáních, Božích lžích, lstivém (avšak pravdomluvném) hadovi, o trestu a vyhnání.

Na scéně se náhle objevuje had a zpochybní vážné Boží upozornění:

A had… řekl ženě:
„Jakže, Bůh vám zakázal
jíst ze všech stromů v zahradě?“
Žena hadovi odvětila:
„Plody ze stromů v zahradě
jíst smíme.
Jen o plodech ze stromu,
který je uprostřed zahrady, Bůh řekl:
.Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte,
abyste nezemřeli.‘“
Had ženu ujišťoval:
„Nikoli, nepropadnete smrti.
Bůh však ví, že v den,
kdy z něho pojíte,
otevřou se vám oči
a budete jako Bůh
znát dobré i zlé.“
Žena viděla, že je to strom
s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči,
strom slibující vševědoucnost.
Vzala tedy z jeho plodů a jedla,
dala také svému muži,
který byl s ní, a on též jedl.
Oběma se otevřely oči;
poznali, že jsou nazí.
Spletli tedy fíkové listy
a přepásali se jimi.

Když znovu a znovu pročítáme tento stručně, avšak přesně vylíčený příběh, mimoděk nás napadne, proč celá záležitost vyvolala takové pozdvižení. Pozemšťané, kteří měli pod pohrůžkou smrti zakázáno byť se jen dotknout plodů stromu poznání, byli nakonec přemluveni, aby je ochutnali, neboť tak prý dosáhnou „vševědoucnosti“ jako Bůh. A přesto se nakonec stalo jediné: náhle poznali, že jsou nazí.

Nahota hrála v celém incidentu vskutku významnou roli. Biblický příběh o Adamovi a Evě v zahradě v Edenu začíná slovy: „Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“ Tím se nám naznačuje, že byli na nějakém nižším vývojovém stupni: nejenže byli nazí, oni si ani neuvědomovali důsledky své nahoty.

Zkoumámeli tento biblický příběh blíže, dospějeme k závěru, že jeho námětem je získání pohlavních zkušeností u člověka. Oním „poznáním“, jež bylo člověku zatajováno, nebyly žádné vědecké informace, nýbrž něco spojeno s mužským a ženským pohlavím; jakmile totiž člověk a jeho žena získali toto „poznání“, zjistili, že jsou nazí, a zakryli své pohlavní orgány.

Další část biblického vyprávění potvrzuje tuto spojitost mezi nahotou a nevědomostí, neboť Bohu netrvalo dlouho, aby poznal, co se stalo:

Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha
procházejícího se po zahradě za denního vánku.
I ukryli se člověk a jeho žena
před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.
Hospodin Bůh zavolal na člověka: Kde jsi?
On odpověděl:
„Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas
a bál jsem se.
A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“
Bůh mu řekl:
„Kdo ti pověděl, že jsi nahý?
Nejedl jsi z toho stromu,
z něhož jsem ti zakázal jíst?“

„Primitivní dělník“ se přizná a svalí vinu na ženu, která zase svalí vinu na hada. Rozzlobený Bůh prokleje hada i oba pozemšťany. Vzápětí však učiní něco překvapivého: „Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je.“

Nelze se tedy domnívat, že účelem celého dramatického incidentu – který vedl k vyhnání pozemšťanů z rajské zahrady –, bylo pouhé poučení člověka o tom, že má nosit oděv. Nošení šatů bylo jen vnějším projevem nového „poznání“. Ústředním motivem všech událostí je získání tohoto „poznání“ a snaha Boha upřít člověku toto poznání.

I když dosud nebyl nalezen mezopotamský protějšek tohoto biblického příběhu, nelze pochybovat o tom, že bible se i zde – podobně jako při popisu stvoření světa – opírá o sumerské zdroje. Dokazuje to umístění příběhu do příbytku bohů v Mezopotámii. Dokazuje to i slovní hříčka Evina jména („ta ze života“, „ta ze žebra“). A konečně to dokazují i oba nejdůležitější stromy – strom poznání a strom života, stejně jako v Anově příbytku.

O sumerském původu svědčí i samotná slova Hospodina, neboť samojediný hebrejský Bůh opět promlouvá v množném čísle, oslovuje božské kolegy, jež v bibli nevystupují, zato v sumerských textech ano:

I řekl Hospodin Bůh:
„Teď je člověk jako jeden z nás,
zná dobré i zlé.
Nepřipustím, aby vztáhl ruku
po stromu života, jedl a byl živ navěky.“
Proto jej Hospodin Bůh
vyhnal ze zahrady v Edenu.

Jak dokazuje množství výtvarných děl z dob nejstarších Sumerů, byly kdysi doby, kdy člověk jako „primitivní dělník“ sloužil svým bohům úplně nahý. Byl nahý, ať už podával bohům jídlo či nápoje, anebo se plahočil na poli či něco stavěl (obr. 154, 155).

Obr. 154, 155

Z obrazů jasně vyplývá, že statut člověka tváří v tvář bohům se příliš nelišil od postavení zvířat. Bohové pouze zdokonalili existujícího živočicha a pozvedli jej na vyšší úroveň, aby lépe vyhovoval jejich potřebám.

Znamenal tedy nedostatek „poznání“, že nově utvořená bytost, nahá jako zvěř, žila pohlavně stejně jako zvířata, anebo dokonce měla pohlavní styk se zvířaty? Některé rané nákresy a rytiny naznačují, že tomu tak skutečně bylo (obr. 156).

Obr. 156

Ze sumerských textů, například z eposu o Gilgamešovi, lze usuzovat, že forma pohlavního styku opravdu tvořila jakousi dělicí čáru, jakési rozlišovací znamení, mezi člověkem-divochem a člověkem-lidským tvorem. Když chtěli obyvatelé Uruku zcivilizovat Enkidua – „muže divokého, člověka loupežného, ze samého středu stepi“, využili k tomu služeb „nevěstky“ a poslali ji k napajedlu, kde Enkidu pil spolu se zvířaty, aby mu tam nabídla své „svůdné vnady.

Podle textu se zdá, že klíčovým bodem ve „zcivilnění“ Enkidua byl okamžik, kdy ho zvířata, s nimiž se přátelil, odvrhnou. Obyvatelé Uruku kladli nevěstce na srdce, aby „činila s ním, jak dělá žena“, dokud „zvířata, jeho, s nimiž vyrůstal ve stepi, se neodcizí jemu“. Základním předpokladem k tomu, aby se Enkidu mohl stát člověkem, bylo tedy zbavit ho sodomie.

Šamchat svá ňadra uvolnila, lůno odhalila, její rozkoš vzal…
Učinila s ním, s divochem, jak dělá žena.

Lest zřejmě vyšla. Po šesti dnech a sedmi nocích si Enkidu, „když se nasytil rozkoše její“, vzpomněl na bývalé kamarády.

Svou tvář otočil k zvířatům svým.
Jakmile jej spatřily, Enkidua, na útěk se gazely daly.
Zvěř stepní daleko od něho pádí.

Výrok je zcela jednoznačný. Pohlavní styk s „člověčí“ ženou způsobil v Enkiduovi tak hlubokou změnu, že zvířata, s nimiž se kdysi přátelil, „daleko od něho pádí“. Tedy nejenže utekla, ale očividně se jim štítil tělesný kontakt s ním.

Užaslý Enkidu zůstal chvíli nehnutě stát, „neb odešla zvířata jeho“. Ale této změny neměl proč litovat, jak vzápětí vysvětluje starověký text:

Zeslábl Enkidu, jeho běh není, jako byl dříve,
ale na duchu vyrost a rozumem vyspěl…
I mluví nevěstka k němu, k Enkiduovi:
„Moudrý jsi, Enkidu, bohu se podobáš!“

Slova v tomto mezopotamském textu jsou téměř totožná se zněním biblického příběhu o Adamovi a Evě. Jak předpověděl had, ochutnáním plodů ze stromu poznání se v pohlavních otázkách stali jako Bůh – „poznali dobré i zlé“.

Pokud šlo jen o to, aby si člověk uvědomil, že pohlavní styk se zvířaty je necivilizovaný nebo špatný, proč byli Adam s Evou potrestáni za to, že zanechali sodomie? Starý zákon na mnoha místech brojí proti sodomii a je nepochopitelné, proč by poznání nějaké ctnosti mělo vyvolat boží hněv.

„Poznání“, jež člověk získal proti přání Boha – či jednoho z bohů –, muselo tedy být mnohem hlubší. Šlo o něco, co bylo prospěšné člověku, co si však jeho stvořitelé nepřáli, aby měl.

Musíme číst pozorně mezi řádky líčícími prokletí Evino, abychom pochopili význam celé události:

Ženě řekl:
„Velice rozmnožím
tvé trápení i bolesti těhotenství,
syny budeš rodit v utrpení,
budeš dychtit po svém muži…“
Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa),
protože se stala matkou všech živých.

Toto je tedy onen klíčový okamžik, jenž nám sděluje biblický příběh: dokud Adam a Eva postrádali „poznání“, žili v rajské zahradě bez potomků. Jakmile toto „poznání“ nabyli, Eva získala schopnost (a bolest) otěhotnět a rodit děti. Teprve poté, co dvojice získala toto „poznání“, „poznal člověk svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina“.

V celém Starém zákoně se pojmu „poznat“ používá ve smyslu pohlavního styku, většinou mezi mužem a jeho manželkou za účelem početí potomka. Příběh Adama a Evy v zahradě v Edenu je tedy příběhem o klíčové fázi ve vývoji člověka: o získání schopnosti rozmnožovat se.

Na tom, že první zástupci Homo sapiens nebyli schopni reprodukce, by nemělo být nic překvapivého. Bez ohledu na to, jakou metodou obohatili nefilové biologickou výbavu hominidů vlastním genetickým materiálem, výsledný tvor byl hybridem, křížencem dvou odlišných, byť příbuzných druhů. Podobně jako mula (kříženec kobyly a osla) jsou takové hybridy savců neplodné. Umělým oplodněním a dalšími, ještě vyspělejšími metodami biologického inženýrství jsme schopni vyprodukovat tolik mul, kolik si zamaneme, dokonce i bez styku mezi oslem a kobylou; ale muly mezi sebou se rozmnožovat neumějí, nedokážou zplodit další mulu.

Vyráběli tedy nefilové zpočátku jakési „lidské muly“, jež vyhovovaly jejich požadavkům?

Naši pozornost poutá výjev z jedné skalní rytiny nalezené v horách jižního Elamu. Uprostřed sedí bůh a v ruce drží laboratorní „baňku“, z níž vytékají tekutiny – známé znázornění Enkiho. Vedle něho sedí velká bohyně v póze, jež naznačuje, že byla spíše spolupracovnicí než manželkou; nemůže to být nikdo jiný než Nintu, bohyně-matka neboli „paní rodička“. Kolem nich postávají nižší bohyně, jež připomínají bohyně-rodičky z eposu o stvoření člověka. Oproti těmto stvořitelům stojí dlouhé řady lidských tvorů, jejichž výrazným rysem je to, že jsou si podobní jako vejce vejci – jako by byli „odliti“ z jedné formy (obr. 157).

Obr. 151, 157

Připomeňme si znovu sumerský epos o nedokonalých tvorech, jež zpočátku vytvořil Enki s bohyní-matkou, kteří byli buďto bezpohlavní, nebo pohlavně neúplní. Neupozorňuje tento text na první fázi existence hybridního člověka – bytosti stvořené podle podoby a obrazu bohů, zato však pohlavně neúplné, postrádající „poznání“?

Když se Enkimu konečně podařilo vyrobit „vzor člověčenstva“ – Adapu/Adama, následovala „masová výroba“, jak ji popisují sumerské texty: implantování geneticky upravených vajíček do „výrobní linky“ bohyní-rodiček, opírající se o vyspělý poznatek, že polovina porodí chlapečky, druhá polovina holčičky. Nejenže to prozrazuje techniku, pomocí níž byl člověk „vyroben“, ale také to svědčí o tom, že člověk se neuměl rozmnožovat sám.

Jak se nedávno zjistilo, neschopnost hybridů rozmnožovat se vyplývá z jisté vady v rozmnožovacích buňkách. Zatímco všechny ostatní buňky obsahují pouze jeden soubor dědičných chromozomů, pohlavní buňky člověka a ostatních savců (samčí sperma a samičí vajíčko) obsahují po dvou souborech; proto jsou savci schopni rozmnožování. Tuto jedinečnou vlastnost však hybridy postrádají. V rámci genetického inženýrství nyní probíhají pokusy vybavit rozmnožovací buňky hybridů zdvojeným souborem chromozomů a učinit je tak pohlavně „normálními“.

Čeho tedy dosáhl bůh, jenž měl přívlastek „had“, pro lidstvo?

Biblický had určitě nebyl oním přízemním plazem v doslovném smyslu slova, vždyť dokázal konverzovat s Evou, znal pravdu v otázce „poznání“, a měl dokonce tak vysoké postavení, že se nerozpakoval označit Boha lhářem. Připomeňme si, že ve všech starověkých tradicích bojoval nejvyšší bůh s úhlavním nepřítelem v podobě hada – kořeny tohoto příběhu nepochybně sahají až k sumerským bohům.

V biblickém příběhu lze odhalit množství důkazů o jeho sumerském původu, včetně přítomnosti dalších bohů: „Teď je člověk jako jeden z nás.“ Možnost, že bibličtí protivníci – Bůh a had – představovali Enlila a Enkiho, nám připadá veskrze věrohodná.

Jejich nepřátelství, jak jsme zjistili, pramenilo z toho, že vrchním velením na zemi byl pověřen Enlil, ačkoliv pravým průkopníkem byl Enki. Zatímco Enlil zůstal v pohodlném řídícím středisku v Nippuru, Enki byl vyslán, aby organizoval důlní operace v Dolním světě. Vzpoura Anunnaků byla namířena proti Enlilovi a jeho synovi Ninurtovi; za vzbouřence se však přimluvil Enki. To on navrhl a uskutečnil stvoření „primitivních dělníků“; Enlil byl nucen získat část těchto báječných tvorů násilím. Podle sumerských záznamů o sledu dalších událostí se Enki jeví jako zastánce a přívrženec lidstva, Enlil jako jeho přísný karatel, ne-li vyslovený odpůrce a protivník. Role božstva, jež chce na jedné straně držet nové lidské tvory v pohlavní nevědomosti, a božstva ochotného a schopného obdařit lidstvo plodem „poznání“ na straně druhé, se dokonale hodí k Enlilovi a Enkimu.

Opět nám přicházejí na pomoc sumerské a biblické slovní hříčky. Biblický výraz pro „hada“ je nachaš. Kořenem slova je však NCHŠ, což znamená „rozluštit, objevit“, takže nachaš mohlo také znamenat „ten, kdo umí rozluštit, ten, kdo objevuje“, což vystihuje Enkiho, vrchního vědce, boha vědění u nefilů.

S. Langdon, jenž se v díle Semitic Mythology pokouší nalézt paralely mezi mezopotamskou legendou o Adapovi (který získal „poznání“, ale nezískal věčný život) a osudem Adama, otiskuje obraz nalezený v Mezopotámii, který silně připomíná biblický příběh: had ovinutý kolem stromu se dívá směrem k jeho plodům. Významné jsou také hvězdné znaky: vysoko je planeta křižovatky představující Ana; poblíž hada je srpek Měsíce, jenž zastupoval Enkiho (obr. 158).

Pro naše zjištění je nejdůležitější skutečnost, že bohem, jenž v mezopotamských textech nakonec obdařil Adapu „poznáním“, nebyl nikdo jiný než Enki:

Velkým rozumem ho obdařil…
dal mu moudrost, však nedal mu věčný život.

Obr. 158

Je docela možné, že výjev vyrytý na jednom pečetním válečku z Mari je starověkou ilustrací mezopotamské verze příběhu z Knihy Genesis. Je na něm bůh sedící na vyvýšeném místě vystupujícím ze vzedmutých vln – nepochybné zobrazení Enkiho. Kolem jeho „trůnu“ se zvedají hadí hlavy chrlící vodu.

Vedle této ústřední postavy stojí z obou stran bohové připomínající strom. Bůh vpravo, jehož větve jsou zakončeny ve tvaru penisu, zvedá číši, jež patrně obsahuje plod života. Bůh vlevo, jehož větve mají zakončení ve tvaru vagíny, nabízí větve ověšené plody; představuje tak strom „poznání“ – bohem seslaný dar rozmnožování.

Za bohem vlevo, kousek stranou, stojí další velký bůh; dle našeho mínění je to Enlil. Jeho hněv na Enkiho je zcela zřejmý (obr. 159).

Nikdy se nedozvíme, co způsobilo tento „spor v zahradě v Edenu“. Ale ať už byly Enkiho motivy jakékoliv, podařilo se mu zdokonalit „primitivního dělníka“ a stvořit Homo sapiens, který mohl mít vlastní potomky.

Obr. 159

Jakmile člověk získá „poznání“, přestává o něm Starý zákon mluvit jako o „adamovi“, tedy o člověku jako takovém v kolektivním smyslu lidstva nebo lidství65, a začíná o něm mluvit jako o určité osobě, o Adamovi, praotci lidstva, o prvním patriarchovi v rodopisu lidí, o nichž bible pojednává. Lidstvo tedy dospělo; jeho pohlavní zralost však znamenala počátek rozkolu mezi Bohem a člověkem.

Člověk se tedy ocitá na osudovém rozcestí, kde přestává být poslušným vazalem bohů a bere osud do vlastních rukou; tento rozchod s Bohem je podle Knihy Genesis důsledkem Božího trestu, a ne rozhodnutí člověka samého: aby pozemšťan nezískal také schopnost uniknout smrtelnosti, je vyhnán z rajské zahrady. Podle těchto zdrojů nezapočala samostatná existence člověka v jižní Mezopotámii, kde nefilové založili svá města a své sady, nýbrž na východ od ní, v pohoří Zagros:

„Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.“

Opět se tedy biblická výpověď shoduje s vědeckými objevy: lidská kultura započala v hornatých oblastech lemujících mezopotamskou rovinu. Škoda jen, že biblické vyprávění je tak stručné – vždyť líčí prvopočátky civilizovaného života člověka na Zemi.

Člověk, vyhnaný z příbytku bohů a odsouzený k životu smrtelníka, byl však nadán schopností rozmnožování a také ji hned využil: první Adam, jehož potomstvem se zabývá Starý zákon, „poznal“ svou ženu Evu a ta mu porodila syna Kaina, který se stal zemědělcem. Pak porodila Ábela, jenž se stal pastýřem ovcí. „Když byli na poli, povstal Kain proti svému bratru Ábelovi a zabil jej,“ uvádí bible, naznačujíc, že příčinou byla homosexualita.

Kain se obával o svůj život; Hospodin jej však označil znamením, „aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil“ a nařídil mu, aby se odstěhoval na východ. Kain zpočátku vedl život „psance a štvance“ a nakonec se usadil „v zemi Nódu, východně od Edenu“. Tam se mu narodil syn Enoch („počátek“) a Kain „se dal do stavby města a nazval to město Enoch, podle jména svého syna“. Enoch měl děti a vnuky a pravnuky; v šesté generaci po Kainovi se narodil Lámech; jeho tři syny označuje bible jako nositele civilizace: Jábal „se stal praotcem těch, kdo přebývají ve stanu a u stáda“, Júbal „se stal praotcem všech hrajících na citaru a flétnu“, Túbalkain byl „mistrem všech řemeslníků obrábějících měď a železo“, tedy prvním kovářem.

Ale i Lámech, stejně jako jeho předek Kain, si poskvrnil ruce krví – zabil muže a dítě. Lze předpokládat, že oběťmi nebyli ledajací potulní cizinci, neboť Kniha Genesis věnuje celému případu velkou pozornost a označuje jej za okamžik zvratu v Adamově rodopisu. Lámech si zavolal své dvě ženy, matky svých tří synů, a přiznal se jim k dvojnásobné vraždě: „Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát.“ Tento málo chápaný výrok je nutné interpretovat ve spojitosti s následnictvím; Lámech podle nás přiznává, že tím promrhal naději, že sedmým pokolením Kainových potomků vyprší jakási „promlčecí lhůta“ Kainova prokletí. Nyní byla na Lámechův rod uvalena nová, mnohem delší kletba.

Že šlo o následnickou linii, potvrzují i následující verše. Dozvídáme se, že byla okamžitě založena nová, čistá větev rodu:

I poznal opět Adam svou ženu
a ta porodila syna
a dala mu jméno Šét (to je [do klína] vložený).
Řekla: „Bůh mi vložil do klína
jiného potomka místo Ábela, kterého zabil Kain.“

Starý zákon na tomto místě ztrácí zcela zájem o rodovou linii Kainovu a Lámechovu. Jeho další vyprávění se od této chvíle soustřeďuje pouze na rodokmen Adamův skrze syna Šéta a Šétova prvorozeného, Enóše, jehož jméno nabylo v hebrejštině rodový význam „člověk“, „lidská bytost“. Právě tehdy, jak zdůrazňuje Starý zákon, „se začalo vzývat jméno Hospodinovo“.

Nad tímto tajuplným výrokem si bibličtí učenci a teologové již celá staletí lámou hlavu. Po něm totiž následuje kapitola uvádějící deset pokolení Adamova rodu skrze Šéta a Enóše, jenž končí Noemem, hrdinou potopy.

Sumerské texty popisující nejstarší doby, kdy v Sumeru žili pouze bohové, se stejně podrobně zabývají i životem Sumerů v pozdějších dobách, avšak před potopou. V sumerském (a tedy původním) příběhu o potopě vystupuje v roli Noema jistý „muž ze Šuruppaku“, sedmého města založeného nefily po přistání na Zemi.

V určitou chvíli bylo tedy člověku – vyhnanému z ráje – dovoleno vrátit se do Mezopotámie, žít po boku bohů, sloužit jim a uctívat je. Podle našeho výkladu biblického pojetí se tak stalo za dnů Enóšových. Tehdy dovolili bohové lidstvu vrátit se do Mezopotámie, sloužit bohům a „vzývat jméno Hospodinovo“.

Kniha Genesis spěchá k další význačné události lidské ságy, k potopě, a tak nám kromě jmen patriarchů, jež následovali po Enóšovi, poskytuje jen málo informací. Ale již sám význam jména každého patriarchy vypovídá o událostech za jeho života.

Enóšovým synem, jímž pokračovala čistá rodová linie, byl Kénan („malý Kain“); podle výkladu některých učenců to jméno znamená „kovář“. Synem Kénana byl Mahalalel („chvalitel Boha“). Po něm následoval Jered („ten, kdož sestoupil“); jeho syna Henocha („zasvěceného“) ve věku 365 let „vzal Bůh“. Ale tři sta let předtím, když mu bylo pětašedesát, zplodil syna jménem Metúšelach; mnoho badatelů, opírajících se o L. D. Jeffreysovou (Ancient Hebrew Names: Their Significance and Historical Value), překládá slovo Metúšelach jako „muž z rakety“.

Metúšelachův syn se jmenoval Lámech, což značí „ten, kdo byl ponížen“. Když se mu narodil syn, dal mu jméno Noe („odpočinutí“), řka: „Ten nám dá potěšení a odpočinutí od naší práce a od námahy našich rukou, kterou nám přináší země prokletá Hospodinem.“

Zdá se, že v době, kdy se narodil Noe, procházelo lidstvo nesmírně těžkým údobím. Všechna lopota a dřina byly zbytečné, neboť země, jež je měla uživit, byla prokletá. Schylovalo se k potopě – k závažné události, jež měla spláchnout z povrchu zemského nejen lidské plemeno, nýbrž vše živé na zemi i na nebi.

I viděl Hospodin, jak se na zemi
rozmnožila zlovůle člověka
a že každý výtvor jeho mysli i srdce
je v každé chvíli jen zlý.
Litoval, že na zemi učinil člověka,
a trápil se ve svém srdci.

Řekl:

„Člověka, kterého jsem stvořil,
smetu z povrchu země.“

To jsou závažná obvinění, jež mají ospravedlnit krutý Boží úmysl „skoncovat se vším tvorstvem“. Chybí jim však konkrétnost, a učenci i teologové nenalézají uspokojivou odpověď na to, jaké asi hříchy či jaká „zlovůle“ mohly tolik rozhněvat Hospodina.

Opakované použití slova „tvorstvo“66 ve větách žalujících i vynášejících ortel pochopitelně naznačuje, že ona zkaženost či ono násilí souvisely s tělesnou schránkou. Bůh se trápil „zlými výtvory lidského srdce“. Zdá se, že když člověk objevil sex, stal se z něho sexuální maniak.

Lze však stěží uvěřit, že se Hospodin rozhodl smést lidstvo z povrchu země jen proto, že se muži oddávali bezuzdnému milování se svými manželkami. Mezopotamské texty mluví bez zábran a výmluvně o sexu a milování mezi bohy. Některé popisují něžnou lásku mezi bohy a jejich manželkami, jiné lásku tajnou mezi dívkou a jejím milencem, jiné lásku násilnou (např. když Enlil znásilnil Ninlil). Množství textů popisuje milování i samotný pohlavní styk bohů – s jejich oficiálními družkami i neoficiálními konkubínami, se sestrami, dcerami, dokonce i s vnučkami (to byla oblíbená kratochvíle Enkiho). Tací bohové sotva mohli zanevřít na lidstvo kvůli chování, jež jim samým bylo tak blízké.

Podle našeho mínění nebyla Hospodinovým motivem pouhá starost o lidskou morálku. Rostoucí znechucení vyvolala šířící se zkaženost mezi samotnými bohy. Takový výklad náhle vrhá světlo na jinak nesrozumitelné úvodní verše 6. kapitoly Genesis:

Když se lidé počali na zemi množit
a rodily se jim dcery,
viděli synové božští,
jak půvabné jsou dcery lidské,
brali si za ženy všechny,
jichž se jim zachtělo.

Jak tyto verše naznačují, teprve ve chvíli, kdy se synové bohů pohlavně zapletli s pozemskými potomky, zvolal Hospodin: „Tak dost!“

Hospodin však řekl:
„Můj duch se nebude člověkem
věčně zaneprazdňovat.
Vždyť je jen tělo.“

Toto prohlášení zůstávalo celá staletí nepochopitelnou záhadou. Dáme-li je však do souvislosti s naší hypotézou o genetické manipulaci, jež při stvoření člověka sehrála významnou roli, obsahují tyto verše důležitý vzkaz našim vědcům. „Duch“ bohů – jejich genetické zdokonalení člověka – začínal degenerovat. Lidstvo „zbloudilo“ a stalo se opět „jen tělem“ – opět se přiblížilo ke svému zvířecímu, opičímu původu.

Nyní chápeme, proč Starý zákon klade takový důraz na rozdíl mezi Noemem, „mužem spravedlivým, bezúhonným ve svém pokolení“, a celou zemí, jež byla „zkažená a plná násilí“. Tím, že bohové uzavírali sňatky s muži a ženami, kteří byli geneticky stále méně „čistí“, docházelo i u nich k degeneraci. Biblický příběh poukazuje na to, že Noe jediný zůstával geneticky čistý, a ospravedlňuje tak zdánlivý protimluv Hospodinův: na straně jedné je odhodlán smést vše živé z povrchu zemského, na straně druhé je rozhodnut zachránit Noema a jeho potomky a „všechna zvířata čistá“, suchozemské živočichy i ptactvo, „aby zůstalo naživu potomstvo na celé zemi“.

Hospodin upozornil Noema na blížící se katastrofu; poručil mu, aby vystavěl archu, a podrobně mu popsal celý postup stavebních prací; archa měla unést lidi i živočichy, kteří měli být zachráněni. Na stavbu dostal pouhých sedm dní. Přesto se mu v přiděleném čase nějak podařilo loď postavit, vysmolit ji, opatřit si zásoby jídla a nalodit se s rodinou i všemi živočichy. „Po sedmi dnech pak pronikly na zemi vody potopy.“ Jak se to přihodilo, nejlépe vystihují slova bible. V ten den…

… se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně
a nebeské propusti se otevřely…
Potopa na zemi trvala čtyřicet dní,
vod přibývalo, až nadnesly archu,
takže se zdvihla od země.
Vody zmohutněly
a stále jich na zemi přibývalo.
Archa plula po hladině vod.
Vody na zemi převelice zmohutněly,
až přikryly všechny vysoké hory,
které jsou pod nebesy.
Do výšky patnácti loket vystoupily vody,
když byly přikryty hory.
A zahynulo všechno tvorstvo…
Od lidí až po zvířata, po plazy a nebeské ptactvo,
všechno bylo smeteno ze země…
Zachován byl pouze Noe,
a to, co s ním bylo v arše.
Potopa trvala sto padesát dnů, když Bůh…
Způsobil, že nad zemí zavanul vítr,
a vody se uklidnily.
Byly ucpány prameny propastné tůně
i nebeské propusti
a byl zadržen lijavec z nebe.
Když přešlo sto padesát dnů,
začaly vody ze země ustupovat a opadávat,
takže sedmnáctého dne sedmého měsíce
archa spočinula na pohoří Araratu.

Podle biblické verze začalo utrpení lidstva „v šestistém roce života Noemova, sedmnáctý den druhého měsíce“. Vzedmutí vod a jejich pozvolné „ustupování“ – jež stačilo k tomu, aby se hladina snížila a archa mohla spočinout na vrcholu Araratu – tedy trvalo plných pět měsíců. Poté „vody ustupovaly a opadávaly až do desátého měsíce; prvního dne desátého měsíce“ – téměř o tři měsíce později – „se objevily vrcholky hor“ nižších než čnící štíty Araratu.

Noe čekal dalších čtyřicet dní. Pak vypustil krkavce a holubici, „aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily“. Když tak učinil potřetí, holubice se vrátila s olivovou ratolestí v zobáku; vody tedy opadly natolik, že se objevily koruny stromů. Po sedmi dnech Noe vypustil holubici znovu; „už se však k němu zpátky nevrátila“. Potopa skončila.

Tu Noe odsunul příklop archy
a spatřil,
že povrch země osychá.
Dvacátého sedmého dne druhého měsíce
byla již země suchá.

Byl to šestistý první rok Noemova života. Tvrdá zkouška trvala rok a deset dní. Noe a všichni, jež tam byli s ním, poté vystoupili z archy. Noe postavil Hospodinu oltář a obětoval mu zápalné oběti.

I ucítil Hospodin libou vůni
a řekl si v srdci:
„Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku,
přestože každý výtvor lidského srdce
je od mládí zlý.“

„Šťastný konec“ je plný rozporů stejně tak jako samotný příběh o potopě. Začíná dlouhou obžalobou lidstva za různé poklesky, včetně zprznění čistoty mladších bohů. Je učiněno závažné rozhodnutí nechat zahynout všemu tvorstvu, jež se zdá zcela oprávněné. Poté, o pouhých sedm dní později, zasáhne tentýž Hospodin ve velkém chvatu, aby zajistil, že sémě lidstva a dalších tvorů nezahyne. Když je trauma u konce, Hospodin – omámený libou vůní pečeného masa – zapomene na své původní odhodlání skoncovat s lidstvem, nad celou záležitostí mávne rukou a zlé „výtvory“ lidského srdce omluví jeho mládím.

Tyto hlodající pochybnosti o věrohodnosti celého příběhu se rázem rozptýlí, jakmile si uvědomíme, že biblický záznam je zkrácenou verzí původního sumerského popisu. Podobně jako v jiných případech, i zde monoteistická bible sloučila do jediného Hospodina postavy a role několika bohů, kteří nekonali vždy v úplné shodě.

Až do archeologických objevů mezopotamské civilizace a do rozluštění akkadské a sumerské literatury byla bible jediným zdrojem příběhu o potopě; podpíraly ji pouze útržky starověkých mytologií roztroušených v různých koutech světa. Objevem akkadského eposu o Gilgamešovi získala bible své místo i důvěryhodnou společnost, zejména když ji potvrdily pozdější nálezy starších textů a fragmentů sumerského originálu.

Hrdinou mezopotamského vyprávění o potopě byl sumerský Ziusudra neboli akkadský Uta-napištim67, který byl po potopě přijat do nebeského shromáždění bohů, aby tam žil šťastně až navěky. Když do těch míst při svém hledání nesmrtelnosti doputoval Gilgameš, prosil Utanapištima o radu v otázkách života a smrti.

Uta-napištim odhalil Gilgamešovi – a jeho prostřednictvím celému lidstvu, jež přežilo potopu – tajemství věčného života, „slovo skryté, tajemství bohů“ – skutečný příběh (dá-li se to tak říct) o potopě světa.

Uta-napištim prozradil Gilgamešovi, že před příchodem potopy svolali bohové radu, na níž se usnesli, že zničí lidstvo. Hlasování i rozhodnutí se drželo v největší tajnosti. Ale Enki vyhledal šuruppackého vládce Uta-napištima a vyrozuměl ho o blížící se pohromě. Sešli se tajně a Enki k němu promlouval zpoza rákosové stěny: zpočátku v jinotajích, poté nabyly jeho rady i varování zcela jasný význam:

Muži šuruppacký, synu Ubara-tutua,
odejdi z domu! Postav loď!
Zbuduj archu, abys život svůj zachránil,
majetek zavrhni, ale život zachovej!
Všechno živoucí sémě do lodi uveď!
A loď ta, kterou ty postavíš,
nechť vyměřeny jsou rozměry její,
nechť stejná je šířka i délka její!

Podoba s biblickým příběhem je více než zřejmá: má přijít potopa, před kterou je varován jediný člověk; má se zachránit stavbou lodi zvláštního tvaru; s sebou má vzít „všechno živoucí sémě“ a zachránit je. Babylonská verze je však věrohodnější. Rozhodnutí o záhubě lidstva a úsilí zachránit je nejsou protichůdnými činy jediného božstva, nýbrž skutky několika bohů. Rozhodnutí varovat a zachránit sémě člověka je navíc projevem vzdoru jednoho boha (Enkiho), jenž tak činí tajně a v rozporu se společným usnesením ostatních velkých bohů.

Proč Enki tak riskantně vzdoroval ostatním bohům? Vedla ho k tomu pouhá starost o zachování jeho „skvostných uměleckých výtvorů“, anebo rostoucí řevnivost či zášť mezi ním a jeho bratrem Enlilem?

Že mezi oběma bratry vskutku panovaly napjaté vztahy, potvrzuje i příběh o potopě.

Uta-napištim položil Enkimu otázku, jež se přímo nabízela: jak má on, Uta-napištim, vysvětlit obyvatelům města, aby postavili loď podivného tvaru a zavrhli všechen majetek? Enki mu poradil:

Takto budeš mluvit k nim:
„Zdá se mi, že Enlil ke mně nenávist pojal.
Nechci již bydlet ve vašem městě
a na půdu Enlilovu již nechci položit své nohy.
Sestoupím na moře širé,
s Eou, svým pánem, bydliti budu.“

Uta-napištim se měl tedy vymluvit, že jako Enkiho stoupenec již nemůže déle prodlévat v Mezopotámii a že si postaví loď, na níž odpluje do Dolního světa (podle našich zjištění do jižní Afriky), kde bude bydlet se svým pánem Eou/ Enkim. Z následujících veršů lze usuzovat, že oblast právě sužovalo veliké sucho nebo hladomor; Uta-napištim měl (na Enkiho radu) ujistit obyvatele města, že když ho Enlil uvidí odplouvat, „on vám hojnost dá dštít… bohatou úrodu daruje vám“. Takovou omluvu obyvatelé města pochopili a přijali za svou.

Oklamané lidi z města tedy ani nenapadlo zpochybňovat stavbu archy, naopak – všichni přiložili ruku k dílu. Utanapištim pro ně denně porážel býky a zabíjel ovce, naléval jim „mošt, sezamové víno, olej a bílé víno“ a pobízel je k rychlejší práci. Zapojil do ní dokonce i děti, které nosily asfalt na vysmolení lodi.

Sedmého dne „při západu slunce loď byla hotova. Obtížné bylo ji na vodu spustit. Prkny ji podložit musili shora i zdola, až do dvou třetin se na vodě [Eufratu] octla“.

Utanapištim poté uvedl na loď celou rodinu a všechny příbuzné a naložil na ni „vše, co jsem měl z živého sémě“, jakož i „zvěř stepní a drobná zvířata stepní“. Opět zde nalézáme naprostou shodu s biblickou verzí – včetně sedmi dnů stavby. Utanapištim však zajde dál než Noe a potají propašuje na loď všechny řemeslníky, kteří mu pomáhali při stavbě lodi.

On sám měl však na loď vstoupit až na určený signál, na jisté znamení, jež mu popsal Enki. Lhůtu mu měl určit Šamaš, bůh ohnivých raket. Enkiho příkaz zněl takto:

Až Šamaš za soumraku hřmění nařídí
a déšť výbuchů sešle,
do lodi vstup a utěsni za sebou dveře!

O spojitosti mezi tímto zřejmým Šamašovým odpálením kosmické rakety a vhodným okamžikem pro Uta-napištimův nástup do lodi se můžeme pouze dohadovat. Ale určená doba nakonec nastala: raketa „zahřměla za soumraku“, snesl se „déšť výbuchů“. Uta-napištim „vstoupil do lodi a utěsnil za sebou dveře“, a „lodivodu Puzur-Amurru svůj odevzdal palác i s jeho jměním“.

Bouře vypukla, „jakmile zazářil první třpyt jitra“. Zablesklo se, zahřmělo, „ze základu nebes vystouplo černé mračno“. Bouře rozmetala domy, vytrhla stavidla, zbořila hráze; „veškeren jas v temnotu se mění. Širá země jak hrnec se roztříštila“.

Po šest dní a sedm nocí běsnila „jižní bouře“ a foukal jižní vítr:

Dul prudce a zkázu přivodil zemi.
Jak bitevní vřava napadal lidi…
A když sedmý nadešel den,
ustala jižní bouře, potopa i boj,
jenž jako rodička kol sebe tloukl.
Uklidnilo se moře, utišilo, bouře i potopa ustaly.
Na moře jsem pohlédl, všude zavládlo ticho
a všechno lidstvo se v bahno proměnilo.

Stalo se, jak si přáli Enlil a shromáždění bohů. O Enkiho spiknutí však neměli ani tušení; nevěděli tedy, že někde na rozbouřených vlnách pluje loď a na ní jsou muži, ženy, děti a všichni ostatní živí tvorové.

Když bylo po bouři, Uta-napištim „poklop otevřel a na mou tvář dopadlo světlo“. Rozhlédl se kolem: „Jak plochá střecha se prostíral močál.“ Sklonil hlavu a rozplakal se; „po mé tváři kanuly slzy“. Na obzoru moře vyhlížel břehy, ale marně. Pak se vynořil ostrov:

U hory Spásy přistála loď.
Hora Nisir držela loď a zakolísat jí nedala.

Šest dní pozoroval Utanapištim opadávající vody z nehybné lodi, jež uvízla na hoře Spásy – tedy na biblických vrcholech Araratu. Pak, stejně jako Noe, vyslal holubici, aby našla pevninu, ale vrátila se. Poté „vylétla vlaštovka a vrátila se, neb vidět nebylo pevného místa“. Nakonec vzlétl krkavec70 a už se nevrátil, protože nalezl „pevné místo“. Utanapištim vypustil všechny ptáky a vyvedl všechnu zvěř, která s ním byla na lodi, a nakonec vystoupil sám. Postavil oltář a „úlitbu vykonal“ – stejně jako Noe.

Na tomto místě však opět vyvstává rozdíl mezi monoteistickým a polyteistickým pojetím příběhu: když nabídl zápalnou oběť Noe, „ucítil Hospodin libou vůni“; když tutéž oběť vykonal Uta-napištim, „čichali bozi vůni, čichali bozi vůni libou. Bozi jak mouchy kol obětníka se shromáždili“.

Podle Knihy Genesis to byl Hospodin, kdo se zařekl, že již nikdy nevztáhne ruku na lidstvo. Podle verze babylonské tak učinila „vznešená paní bohů“: „… v paměti budu mít tyto dny a navěky je nezapomenu!“

To však nebyl nejožehavější problém. Jakmile se totiž na scéně objevil Enlil, neměl ani pomyšlení na jídlo a doslova zuřil: „Což vyváz někdo životem? Ni jeden člověk neměl tu zkázu přežít!“

Jeho syn a následník Ninurta ukázal podezíravým prstem na Enkiho: „Kdo dovede něco stvořit kromě Ey? Jen Ea zná všechny věci.“ Enki obvinění vůbec nepopírá a pronese ohnivou obhajobu, za kterou by se nemusel stydět ani nejvýřečnější advokát: nejdříve pochválí Enlilovu nekonečnou moudrost, vysloví pochybnost, jak by mohl Enlil seslat potopu „bez uvážení“, a nakonec mistrně smíchá popření viny s doznáním: „Já jsem to nebyl, jenž vyzradil tajemství velkých bohů. Jen přemoudrému jsem dal sen uzřít, tak se on dozvěděl tajemství bohů.“ A jestliže byl tento smrtelník tak moudrý a přišel na to tajemství sám, Enki navrhuje Enlilovi a dalším bohům, aby jeho schopností nějak využili: „Teď však vy pomozte svou radou!“

Úmysl zničit lidstvo potopou byl tedy podle eposu o Gilgamešovi oním „tajemstvím bohů“, jež Uta-napištim prozradil Gilgamešovi. Nakonec mu vylíčil i poslední událost: když se Enlil nakonec nechal obměkčit Enkiho přesvědčivými argumenty, vstoupil do lodi:

Chopil mne za ruce a vyved mne ven.
Vyved i ženu mou, pokleknout jí dal po mém boku,
dotkl se našeho čela a stoje mezi námi požehnal nám:
„Až dosud Uta-napištim jen člověkem byl,
nyní Utanapištim a jeho žena ať podobni jsou nám
bohům,
ať daleko při ústí řek teď Uta-napištim bydlí!“

Závěrem sdělí Utanapištim Gilgamešovi, že poté co ho odvedli a „daleko při ústí řek usadili“, Anu a Enlil ho obdařili životem věčným a pozvedli jej tak mezi bohy.

Ale co se stalo s lidstvem obecně? Biblický příběh končí ujištěním, že Hospodin lidem požehnal a vybídl je, aby se „plodili a množili“. Mezopotamská verze potopy také končí verši, v nichž se mluví o rozmnožování lidstva. Zčásti poškozené texty mluví o založení jakýchsi lidských „tříd“:

Navíc ať třetí skupina je lidí,
kromě žen, jež rodí a nerodí.
Nechť mezi lidmi bývá Hubitelka!
Nechť děcko malé vyrve
z klína matčina!

Byly zřejmě vydány i nové „směrnice“ pro pohlavní styk:

Pravidla pro lidské plémě:
Nechť muž… k mladé panně…
Nechť mladá panna…
Mladý muž k mladé panně…
Když… lože bude přichystáno,
nechť ulehnou spolu žena a muž!

Enlil byl přelstěn a vyšachován ze hry. Lidstvo bylo zachráněno a bylo mu povoleno rozmnožovat se. Bohové otevřeli Zemi lidem.