12. kapitola - Stvoření člověka

TVRZENÍ, že „člověka“ stvořili nefilové, jež jako první vyslovili a zaznamenali Sumerové, je na první pohled v příkrém rozporu s evoluční teorií i s židovsko-křesťanskými dogmaty založenými na bibli. Ve skutečnosti však informace obsažené v sumerských textech – a právě ony – mohou potvrdit platnost evoluční teorie i pravdivost biblického příběhu a dokázat, že mezi nimi vlastně vůbec žádný rozpor není.

V eposu „Když bohové ještě byli lidmi“, v nejrůznějších jiných textech i ve stručných odkazech popisovali Sumerové člověka jako vědomé stvořitelské dílo bohů i jako článek vývojového řetězu, na jehož počátku se odehrály vesmírné události vylíčené v eposu o stvoření. Písemnosti Sumerů, prodchnuté neochvějnou vírou, že stvoření člověka předcházela éra, během níž byli na Zemi pouze nefilové, zaznamenávají událost za událostí (například incident mezi Enlilem a Ninlilou), jež se odehrály, když „ještě člověk stvořen nebyl, když v Nippuru sídlili pouze bozi“. Jejich popis stvoření Země a vývoje rostlinstva a živočišstva však zároveň odpovídá současným vývojovým teoriím.

Ze sumerských textů vyplývá, že když nefilové přišli na Zemi, byly zde pěstování obilí a chov dobytka neznámým pojmem. Stejně tak i biblická verze zařazuje stvoření člověka do šestého „dne“ neboli šestého stadia vývojového procesu. Kniha Genesis také potvrzuje, že „v den, kdy Hospodin Bůh učinil zemi a nebe, nebylo na zemi ještě žádné polní křovisko ani nevzcházela žádná polní bylina… a nebylo člověka, který by zemi obdělával“.

Všechny sumerské texty potvrzují, že bohové stvořili člověka, aby za ně vykonával práci. Stvořitelský epos vkládá rozhodnutí o tomto činu i jeho odůvodnění do úst Mardukových:

… a stvořím lidskou bytost,
nechť její jméno je člověk!
Člověka stvořím, bytost lidskou.
Obtížen bude službou bohů a bohové si odpočinou.

O postavení a funkci člověka vypovídají už výrazy, jimiž ho označovali Sumerové i Akkaďané: byl to lulu („primitiv“), lulu amelu („primitivní dělník“), awilum („nádeník“). V tom, že byl člověk stvořen k tomu, aby posluhoval bohům, nespatřovaly starověké národy vůbec nic zvláštního. V biblických dobách byl Bůh označován jako „Hospodin“, „Panovník“, „Král“, „Vládce“, „Pán“. Výraz avod, jenž se obvykle překládá jako „uctívat“, „klanět se“, ve skutečnosti znamená „pracovat“. Starověký a biblický člověk „neuctíval“ svého boha, nýbrž pro něj pracoval.

Jen co biblický Hospodin, stejně jako bohové v sumerských eposech, stvořil člověka, „vysadil zahradu v Edenu na východě“ a prací v ní pověřil člověka:

Hospodin Bůh postavil člověka
do zahrady v Edenu,
aby ji obdělával a střežil.

O zahradu tedy pečuje nové stvoření; hned v následující kapitole Knihy Genesis potkáváme „Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku“. Čím se liší tato verze od sumerských textů, jež popisují, jak se bohové hlasitě dožadují dělníků, aby mohli odpočívat?

V sumerských verzích bylo rozhodnutí o stvoření člověka přijato na shromáždění bohů. Je pozoruhodné, že i Kniha Genesis – tolik opěvující stvořitelské dílo jediného božstva – na označení „Hospodina“ náhle užije plurálního tvaru elóhím (doslova „božstva“, „bohové“) a nalézáme v ní tuto udivující poznámku:

I řekl Bůh:
„Učiňme člověka, aby byl naším obrazem,
podle naší podoby.“

Koho tento jediný, a přece pomnožný Bůh oslovil, a kdo byli ti „my“, podle jejichž podoby měl člověk být „učiněn“, jejichž obrazem se měl stát? V Knize Genesis odpověď nenajdeme. Když Adam a Eva ochutnali plody ze stromu poznání, „elóhím“ takto varoval své nejmenované kolegy: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé.“

Jelikož biblická verze stvoření, jakož i ostatní příběhy o počátku světa v Knize Genesis vycházejí ze sumerských originálů, odpověď je nasnadě. Biblický příběh, jenž shrnuje mnoho bohů do jediného nejvyššího božstva, je vlastně pouhou upravenou, zhuštěnou verzí sumerských zpráv o shromáždění bohů.

Starý zákon klade velký důraz na to, že člověk nebyl ani bohem, ani nepřišel z nebe. „Nebesa jsou nebesa Hospodinova, člověčenstvu daroval zemi.“ Nový tvor se jmenoval „Adam“, neboť byl stvořen z adama, z hlíny země. Jinými slovy to tedy byl „pozemšťan“.

Adam, jenž postrádal pouze jisté „vědění“ a božskou nesmrtelnost, byl po všech ostatních stránkách stvořen podle obrazu (selem) a podoby (dmut) svého Stvořitele (svých Stvořitelů). Použití obou výrazů v textu mělo za úkol vyslat jednoznačný signál, že člověk je Bohu (Bohům) podobný tělesně i duševně, svým vzhledem i povahou.

Tělesná podoba je nesporná na všech starověkých zobrazeních bohů a lidí. Ačkoliv biblická varování před uctíváním pohanských obrazů vedla k teorii, že hebrejský Bůh nemá ani obraz, ani podobu, Genesis i další části Starého zákona svědčí o pravém opaku. Boha starověkých Hebrejců bylo možné spatřit tváří v tvář, slyšet ho, mluvit s ním i přít se s ním; měl hlavu a nohy, ruce a prsty, hruď a pás. Biblický Bůh i jeho poslové vypadali jako lidé a konali jako lidé – neboť lidé byli stvořeni k tomu, aby vypadali a konali jako bohové.

Ale za touto prostou představou se ukrývá jedna velká záhada. Jak mohl být nový tvor skutečnou tělesnou, duševní i citovou kopií nefilů? Jak tedy byl člověk vlastně stvořen?

Západní civilizace se dlouho ztotožňovala s názorem, že člověk byl výsledkem vědomého stvořitelského počinu, aby si podmanil zemi a vládl nad všemi ostatními tvory. Poté, v listopadu 1859, vydal anglický přírodovědec Charles Darwin pojednání O vzniku druhů přirozeným výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život. Toto dílo, jež shrnovalo téměř třicet let výzkumu, obohatilo předešlé teorie přirozeného vývoje o koncepci přirozeného výběru jako důsledku boje všech rostlinných i živočišných druhů o přežití.

Křesťanský svět utržil krutou ránu ještě dříve: od roku 1788 začali význační geologové poukazovat na to, že Země je podstatně staršího data než oněch 5 500 let, jak tvrdí hebrejský kalendář. Ani vývojová teorie sama o sobě nebyla nikterak převratnou novinkou: o něčem podobném hloubali i dřívější badatelé – vždyť již ve čtvrtém století př. Kr. shromáždili řečtí učenci údaje o vývoji rostlinného i živočišného života.

Největší rozruch vyvolal závěr Darwinova díla – že totiž tomuto evolučnímu vývoji podléhají všichni živí tvorové, člověka nevyjímaje. Člověk tedy v rozporu s tehdejším přesvědčením nevznikl spontánně.

Církev zpočátku reagovala pobouřeně. Ale když začala vycházet na světlo vědecká fakta o skutečném stáří Země, o vývoji i genetice a když přibývaly další biologické a antropologické studie, kritický hlas církve postupně utichal. Nakonec se zdálo, že starozákonní příběh vyvracejí sama slova Starého zákona; vždyť jak mohl Bůh, samojediný a nehmotný ve své podstatě, prohlásit: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby“?

Ale cožpak nejsme skutečně nic víc než pouhé „nahé opice“? Cožpak nás od nich dělí jen jeden jediný vývojový stupeň? Cožpak tomuto živočichovi, jenž skáče z větve na větev, k člověčenství postačí, když ztratí ocas a napřímí se?

Jak jsme si již řekli v úvodní kapitole této knihy, moderní vědci začínají tyto jednoduché teorie zpochybňovat. Evoluce umí vysvětlit obecný tok událostí, jež vedly ke vzniku života a jeho různých forem na Zemi – od nejjednoduššího jednobuněčného organismu až po člověka. Ale ani ta nejpropracovanější teorie není s to vysvětlit vznik Homo sapiens, k němuž došlo – vezmeme-li v úvahu ony miliony let, jež evoluce vyžaduje –, doslova ze dne na den, beze stopy dřívějších stadií, jež by svědčily o postupné přeměně z Homo erectus.

Hominid z rodu Homo je produktem evoluce. Avšak Homo sapiens je produktem nějaké náhlé, převratné události. Objevil se nevysvětlitelně asi před 300 000 lety, o mnoho milionů let dříve, než diktují zákony evoluce.

Vědci pro to nemají vysvětlení; my však ano. Nabízejí je sumerské a babylonské texty, nabízí je i Starý zákon.

Moderního člověka Homo sapiens stvořili bohové.

* * *

Z mezopotamských textů lze naštěstí přesně určit dobu, kdy byl člověk stvořen. V příběhu o namáhavé dřině a následné vzpouře Anunnaků stojí, že „čtyřicet období nesmírně těžce robotovali ve dne i v noci“.53 Dlouhá léta jejich lopoty dramatizují opakující se verše:

Deset období těžce robotovali.
Dvacet období těžce robotovali.
Třicet období těžce robotovali.
Čtyřicet období těžce robotovali.

Starověký text ve významu „období“ používá výrazu ma, což většina badatelů překládala jako „rok“. Ale tento pojem znamenal „něco, co se završuje a pak opakuje“. Pro pozemšťany se jeden rok rovná jednomu celému oběhu Země kolem Slunce. Jak jsme si již řekli, oběh planety nefilů kolem Slunce trval jeden šar, tedy 3 600 pozemských let.

Čtyřicet šarů, neboli 144 000 pozemských let po přistání na Zemi, se Anunnakové vzbouřili a zvolali: „Tak dost!“ Jestliže nefilové dle našeho názoru poprvé přistáli na Zemi asi před 450 000 lety, pak došlo ke stvoření člověka někdy před 300 000 lety!

Nefilové nestvořili savce, ani primáty, ani hominidy. „Adam“ z bible nebyl z rodu Homo, byl to náš přímý předek – první Homo sapiens. Nefilové stvořili moderního člověka v podobě, v jaké ho známe dnes.

Klíčem k pochopení tohoto zásadního faktu je příběh o podřimujícím Enkim, kterého probudí se zprávou, že bohové se vzbouřili a rozhodli se stvořit adamu.

Matka Nammu ho vybízí: „Můj synu… k moudrosti své zručnost připoj! Opatři bohům náhradu, aby své košíky odhodit mohli!“ Enki jí odvětil:

„Matko má, stvoření, jehož jsi pronesla jméno, JE TADY!“

A dodal: „Vtiskni mu“ – tedy stvoření, jež již existovalo – „podobu bohů“.

Zde je tedy odpověď na celou záhadu: nefilové „nestvořili“ člověka z ničeho, nýbrž upravili již existující stvoření – „vtiskli mu podobu bohů“.

Pračlověk je produktem evoluce; zato však moderní člověk, Homo sapiens, je produktem „bohů“. Neboť někdy před 300 000 lety vzali nefilové lidoopa (Homo erectus) a vtiskli mu vlastní obraz a podobu.

Evoluce a předovýchodní příběhy o stvoření člověka si tedy vůbec neodporují, nýbrž se vzájemně vysvětlují a doplňují. Neboť bez tvůrčího zásahu nefilů by člověk ještě mnoho milionů let z vývojového stromu neslezl.

* * *

Přenesme se nyní zpět v čase a zkusme si představit sled událostí i okolnosti, jež k nim vedly.

Velké meziledové období, jež začalo asi před 435 000 lety, přineslo spolu s oteplením hojnost rostlinstva i živočišstva. Urychlilo také vznik a rozšíření vývojově vyššího stadia člověku podobné opice – Homo erectus.

Když se nefilové porozhlédli po Zemi, uviděli nejen převládající savce, nýbrž také primáty – a mezi nimi člověku podobné opice. Nemohlo se stát, že ohnivé předměty stoupající k nebi přilákaly pozornost potulujících se tlup Homo erectus, kteří si je přišli prohlédnout zblízka? A nemohlo se stát, že nefilové pozorovali, potkali, nebo dokonce zajali několik těchto zajímavých primátů?

Že se nefilové a lidoopi opravdu znali, potvrzuje několik starověkých písemností.

V jednom sumerském textu54 popisujícím dávné doby se říká:

Lidstvo dávných věků
chléb nedovedlo jíst,
nedovedlo oblékat se do šatů.
Lidé údy měli nahé
a jako ovce požírali trávu,
vodu pili z kanálů.

Takového napůl zvířecího, napůl „lidského“ tvora popisuje také Epos o Gilgamešovi. Vypráví se v něm, jaký byl Enkidu, Jenž se na stepi zrodil“, než se stal civilizovaným:

Porostlé srstí je tělo jeho, na hlavě vlasy má jak žena…
Nezná ni lid, ni zemi, oděn je oděvem Sumukana!
S gazelami trávou se živí,
s divokou zvěří k napajedlu se tlačí
a stejně jako zvířatům voda lahodí jeho srdci!

Akkadský text nejenže popisuje muže podobného zvířeti, nýbrž také líčí i setkání s takovým tvorem:

Lovec kladoucí léčky
u napajedla setkal se s ním…
Když jej spatřil lovec, tvář jeho ustrnula…
Rozbouřilo se srdce jeho, zachmuřila se tvář jeho,
hoře vplížilo se do jeho nitra…

Když toho „divocha“ spatřil lovec, pocítil k němu něco víc než pouhý strach; tento „muž barbarský z hlubin stepi“ totiž také mařil jeho lovecké záměry:

Zasypal jámy, které jsem vyhloubil,
vytrhal léčky, které jsem nakladl,
dobytek s polní zvěří mi odloudil,
brání mi konat práci v poli.

Neumíme si představit lepší popis lidoopa; chlupatý nomád porostlý srstí, jenž „nezná ni lid, ni zemi“, živí se trávou a žije mezi zvířaty. Přesto však mu neschází základní inteligence, neboť ví, jak vytrhat léčky a zasypat jámy nastražené na zvěř. Jinými slovy chránil své zvířecí přátele a nechtěl, aby se stali obětí neznámých lovců. Na mnoha nalezených pečetních válečcích jsou tito lidoopi zobrazeni uprostřed svých zvířecích přátel (obr. 149).

Obr. 139 - 149

Když si tedy nefilové uvědomili, že potřebují pracovní síly, a rozhodli se, že stvoří „primitivního dělníka“, nabízelo se jim snadné řešení: ochočit si vhodné zvíře.

To „zvíře“ sice k maní bylo, ale Homo erectus představoval problém. Na jedné straně byl příliš inteligentní a divoký, než aby se stal krotkým užitkovým zvířetem. Na straně druhé se pro dané úkoly příliš nehodil. Musel se změnit po tělesné stránce tak, aby uměl uchopit a používat nástroje nefilů, kráčet a shýbat se jako oni, aby mohl nahradit bohy při práci na polích a v dolech. Musela se zlepšit jeho mozková kapacita – nemusela se sice rovnat mozkovému trustu bohů, ale musela být dostatečně velká na to, aby rozuměl řeči, a tudíž i příkazům a přiděleným úkolům. Musel být natolik bystrý a chápavý, aby se stal užitečným amelu – vazalem.

Jestliže život na Zemi vzklíčil ze života na Dvanácté planetě, jak podle všeho dokládají starověké písemnosti i moderní věda, pak vývoj na Zemi postupoval stejně jako kdysi předtím na Dvanácté planetě. Nepochybně docházelo k jeho mutacím, obměnám, ke zrychlování i zpomalování; ale tytéž genetické kódy, tatáž „chemie života“, jež se nachází ve všech rostlinných i živočišných formách na Zemi, nepochybně také řídily vývoj všech forem života na Zemi týmž obecným směrem jako na Dvanácté planetě.

Když nefilové a jejich vůdčí vědecká kapacita Ea pozorovali různé formy života na Zemi, nemuseli hloubat příliš dlouho, aby přišli na to, k čemu asi došlo: během kosmické srážky „zasela“ jejich planeta na Zemi „své sémě“, vtiskla Zemi svůj genetický kód. Proto byl tvor, kterého si vybrali, tolik podobný nefilům – byť v méně rozvinuté formě.

Postupný proces ochočování křížením a výběrem několika generací tudíž nestačil. Bylo zapotřebí rychlého procesu, jenž by umožnil „hromadnou výrobu“ nových dělníků. Tento problém byl předložen Eovi, který znal okamžité řešení: „vtisknout“ existujícímu tvorovi podobu bohů.

Postup, jenž Ea podle našeho názoru doporučil v zájmu dosažení rychlého evolučního skoku u Homo erectus, se nazývá genetická manipulace.

Dnes už víme, že složitý biologický proces rozmnožování živého organismu, jehož produktem je potomek podobný svým rodičům, je založen na genetickém kódu. Buněčná jádra všech živých organismů – ať už červa, kapradiny nebo člověka – obsahují chromozomy, nepatrné pentlicovité útvary, jež obsahují úplnou dědičnou výbavu příslušného organismu. Když samčí buňka (pyl, sperma) oplodní buňku samičí, obě sady chromozomů se spojí a poté rozdělí, aby utvořily nové buňky, jež obsahují úplné dědičné vlastnosti rodičovských buněk.

Dnes je již možné uměle oplodnit i ženské vajíčko. Tvrdším oříškem je pak křížení mezi různými čeleděmi téhož druhu, nebo dokonce mezi odlišnými druhy. Moderní věda urazila dlouhou cestu od vývoje prvních hybridů pšenice, nebo spáření aljašských psů s vlky, nebo „stvoření“ mula (umělé spáření kobyly s oslem) až po schopnost zasahovat do reprodukčních procesů samotného člověka.

Metoda zvaná klonování (z řeckého slova klon – „větvička“) aplikuje na zvířata tentýž princip, jako když se pomocí řízku z nějaké rostliny reprodukují stovky stejných rostlin. Aplikaci této metody na zvířata poprvé předvedli v Anglii, kde dr. John Gordon nahradil jádro oplodněného žabího vajíčka hmotou jádra jiné buňky téže žáby. Úspěšný vznik normálních pulců dokázal, že vajíčko se vyvíjí, dělí a dozrává v plod bez ohledu na to, kde získá tu správnou sadu vhodných chromozomů.

Pokusy publikované Ústavem společnosti, etiky a biologických věd v Hastings-on-Hudson dokazují, že jsou již vyvinuté technologické postupy ke klonování lidských bytostí. Dnes lze odejmout genetický materiál z jádra kterékoliv lidské buňky (nemusí to tedy být pouze pohlavní orgány) a zavedením jeho třiadvaceti párů úplných chromozomů do ženského vajíčka počít „předem určeného“ lidského jedince. Při normálním početí páry chromozomů „otce“ a „matky“ splynou, poté se opět rozdělí na třiadvacet párů chromozomů a vytvoří nahodilé kombinace. Avšak v případě klonování je potomek přesnou a dokonalou kopií zdroje nerozdělených párů chromozomů. Jak napsal dr. W. Gaylin do The New York Times, „máme již k dispozici strašlivé vědomosti k vytvoření přesných kopií lidských bytostí“ – nekonečný počet Hitlerů nebo Mozartů či Einsteinů (pokud bychom měli zachované jejich buněčné jádro).

Umění genetického inženýrství se však neomezuje na jedinou metodu. Vědečtí pracovníci v mnoha zemích zdokonalili postup zvaný „buněčná fúze“, pomocí níž lze spojovat buňky, a nikoli kombinovat chromozomy uvnitř jediné buňky. Buňky z různých zdrojů splynou v jedinou „superbuňku“, jež obsahuje dvě jádra a dvojnásobný počet spárovaných chromozomů. Když se tato buňka rozštěpí, směs jader a chromozomů se může rozštěpit do podoby odlišné od každé buňky před fúzí. Výsledkem mohou být dvě nové, geneticky úplné buňky, zato každá se zbrusu novým souborem genetických kódů, jež jsou ve srovnání s původními buňkami zcela zpřeházené.

To znamená, že lze fúzovat buňky z dosud neslučitelných živých organismů – řekněme slepice a myši – a získat nové buňky se zcela novou genetickou směsí, z nichž vznikne nové zvíře, jež nebude ani slepicí, ani myší v podobě, v jaké je známe. Po dalším zdokonalení nám tato metoda také umožní vybrat si, které znaky jedné formy života mají být vloženy do zkombinované neboli „fúzované“ buňky.

To vedlo k vývoji širokého spektra „genetických transplantátů“. Dnes lze například oddělit z určité bakterie jediný specifický gen, vložit jej do živočišné nebo lidské buňky a vybavit potomstvo kýženou novou vlastností.

* * *

Lze předpokládat, že nefilové, kteří před 450 000 lety ovládali meziplanetární lety, byli stejně vyspělí i v oblasti biologických věd. Též můžeme předpokládat, že věděli o různých možnostech kombinací dvou vybraných souborů chromozomů k dosažení předem určeného genetického výsledku, a že ať už byla tato metoda podobná klonování, buněčné fúzi, genetickému transplantátu nebo jiným, nám dosud neznámým postupům, nefilové je znali a uměli je uvádět do praxe, a to nejen ve zkumavce, nýbrž i u živých organismů.

Zmínky o takovém smíchávání dvou různých organismů nalézáme i ve starověkých pramenech. Podle Béróssa bůh Bélus („pán“) – také nazývaný Deus („bůh“) – vytvářel rozmanité „zrůdné bytosti, jež vznikaly na dvojitém principu“:

Objevovali se lidé se dvěma křídly, někteří se čtyřmi a s dvěma obličeji. Měli jedno tělo a dvě hlavy, jednu mužskou a druhou ženskou. Stejně tak měli několik dalších mužských i ženských orgánů.

Bylo možné spatřit další lidské postavy s kozími končetinami a rohy. Někteří měli místo chodidel koňská kopyta; jiní měli vzadu údy koně, zato zepředu vypadali jako lidé a podobali se tak kentaurům. Rodili se tam také býci s lidskou hlavou a psi se čtverým tělem a rybím ocasem. Také koně s psí hlavou, lidé a jiná zvířata s koňskou hlavou či koňským tělem a rybím ocasem. Zkrátka tam byli tvorové s údy všech možných zvířecích druhů…

V Bélově chrámě v Babylonu se zachovaly podrobné náčrty všech těchto tvorů.

V ohromujících podrobnostech tohoto vyprávění je možná zrnko významné pravdy. Lze si docela dobře představit, že dříve než se nefilové rozhodli stvořit bytost podle svého obrazu, pokoušeli se „vyrobit si“ sluhu experimentováním s jinými možnostmi, například utvořením jakéhosi hybridu mezi člověkem a opicí. Někteří umělí tvorové pak možná jistou dobu žili, ale rozhodně nebyli schopni dalšího rozmnožování. Tajuplné příšery s lidským tělem a býčí nebo lví hlavou (sfingy), jež střežily chrámy ve starověkém Předním východě, možná nebyly pouhými výplody umělcovy bujné fantazie, nýbrž skutečnými stvořeními, jež vznikla v biologických laboratořích nefilů – jakýmisi genetickými zmetky zvěčnělými ve výtvarném umění (obr. 150)

Obr. 143, 150

Také sumerské texty mluví o deformovaných lidských bytostech, jež byly dílem Enkiho a matky bohyně (Ninchursag), když se pokoušeli stvořit dokonalého „primitivního dělníka“. Jeden pramen uvádí, že Ninchursag, jež měla „smísit jádro hlíny s pečetí bohů“, se opila a zvolala na Enkiho:

Jak dobře či špatně je tělo utvořeno?
Jak srdce mé mi našeptá,
já úděl dobrý či špatný přiřknout mu mohu!

Jen tak, z rozmaru, jak se praví v textu – byť se během pokusů nejspíš nedalo vyhnout omylům –, stvořila Ninchursag muže, který neuměl zadržet moč, neplodnou ženu, nebo tvora, který „úd mužský ani pochvu neměl“. Celkem tak přivedla na svět šest deformovaných či defektních jedinců. Enkimu byla přičítána vina za nedokonalé stvoření muže s nemocnýma očima, třesoucíma se rukama, s nemocnými játry a se srdeční vadou; jiný měl všechny nemoce, jež člověka postihují ve stáří, a tak dál.

Ale nakonec se jim povedl dokonalý tvor, kterému dal Enki jméno Adapa, bible Adam a naši vědci Homo sapiens. Tento tvor byl bohům velice podobný; podle jednoho textu jej matka bohyně obdařila „kůží podobnou pleti bohů“ – hladkým tělem bez srsti, zcela odlišným od chlupatého, zarostlého lidoopa.

Když byl tedy „konečný výrobek“ hotov, nefilové se stali geneticky kompatibilními s dcerami člověka, mohli se s nimi ženit a plodit s nimi děti. Ale taková kompatibilita byla možná pouze za předpokladu, že se člověk vyvinul ze stejného „sémě života“ jako nefilové. Právě to také potvrzují všechny starověké zdroje.

Podle mezopotamských textů i podle bible vznikl člověk ze směsi božského prvku – božské krve nebo jeho „podstaty“ – a „hlíny“ země. Koneckonců i samotný výraz pro člověka, lulu, znamenal doslova „ten, kdo byl namíchán“. Když matku bohyni vyzvali, aby stvořila člověka, „umyla si ruce, hlínu odrýpla a smíchala ji ve stepi“. (Fascinující je na tom především hygiena, kterou bohyně dodržovala: „Umyla si ruce.“ Na takovéto vědecké zásady i metody narážíme i v jiných stvořitelských dílech.)

Z mezopotamských pramenů tedy jednoznačně vyplývá, že smícháním „prachu“ země s božskou krví vznikl jakýsi pravzor člověka. Když byl podle jednoho textu Enki, Jediný stvořitel tvaru“, pověřen „velikým dílem moudrosti“ – tedy vědeckým úkolem –, prohlásil, že bez potíží úkol splní a „utvoří služebníky boží“.

„Lze tak učinit!“ zvolal prý.

Matce bohyni dal poté tyto pokyny:

„S jádrem hlínu smíchej z útrob země, přímo nad Abzu,
a uhněť ji do tvaru jádra.
Já opatřím dobré, znalé mladé bohy,
jež s hlínou, jak se má, správně naloží.“

Druhá kapitola Genesis uvádí tento technologický postup:

I vytvořil Hospodin Bůh člověka,
prach ze země,
a vdechl mu v chřípí dech života.
Tak se stal člověk živým tvorem.

Hebrejský výraz, obvykle překládán jako „duše“, zní néfeš; v bibli však představuje mnohem složitější filozofickou kategorii, než je naše obecné chápání duše jako nepomíjivého principu života, který dále žije i při posmrtném oddělení od těla. Není náhoda, že Pentateuch (prvních pět knih Starého zákona neboli pět Knih Mojžíšových) opakovaně brojí proti prolévání lidské krve a pití zvířecí krve, „neboť krev je néfeš, Podle biblické verze stvoření člověka je tedy néfeš („duch“, „duše“, „život“) totéž co krev.

Starý zákon poskytuje k roli krve při stvoření člověka další stopu. Výraz adamáh (z něhož vzniklo jméno Adam) původně neznamenal hlínu či „prach země“ obecně, nýbrž její specifický druh – tmavorudou (ornou) zemi. Stejně jako obdobný akkadský výraz adamatu („tmavorudá země“) pocházejí i hebrejská slova adamáh i adom („červená barva“) z výrazů pro krev: adamu, dam. Když tedy Kniha Genesis nazvala tvora stvořeného Bohem „adám“, lze to vnímat jako uplatnění oblíbené sumerské slovní hříčky: „adám“ mohl znamenat „ten ze země“ (pozemšťan), „stvořený z tmavorudé hlíny“ i „stvořený z krve“.

Stejný vztah mezi podstatou živých bytostí a krví lze najít i v mezopotamských příbězích o stvoření člověka. Dům, v němž Ea a matka bohyně uskutečnili své stvořitelské dílo, se nazýval Šimti; většina učenců to překládá jako „dům, kde je přidělován osud“. Ale výraz šimti zcela jasně pochází ze sumerského ŠI.IM.TI, což slabiku po slabice znamená „dech-vítr-život“. Bit šimti tedy doslova znamenal „dům, v němž je vdechován vítr života“. To navlas odpovídá popisu v bibli.

Akkadský překlad sumerského ŠI.IM.TI zněl napištu – přesná obdoba biblického výrazu néfeš. A néfeš neboli napištu bylo ono nepostižitelné „něco“ v krvi.

Zatímco Starý zákon nabízí jen mlhavé narážky, mezopotamské texty se k tomu vyjadřují zcela jednoznačně. Nejenže v nich stojí, že pro směs, z níž byl „uhněten“ člověk, bylo zapotřebí krve, nýbrž také specifikují, že to musela být krev od boha, tedy božská krev.

Když se bohové rozhodli, že stvoří člověka, jejich vůdce prohlásil: „Krev nashromáždím, nechť z ní kosti vzejdou.“ Ea navrhl, aby byla odebrána krev určitému bohu, a dodal: „Nechť lidstvo podle jeho vzoru utvořeno je.“ Byl tedy vybrán jeden bůh:

Z jeho krvi člověka utvořili,
na něj robotu uvalili, by bohy jařma zbavili…
Dílo to bylo nade vše chápání.

Podle eposu „Když bohové ještě byli lidmi“ pak bohové přivolali bohyni-rodičku (matku bohyni Ninchursag) a vybídli ji, aby se pustila do díla:

Zde Bélet-ilí, rodička,
nechť stvoří potomka!
Zde matka bohů,
nechť bohyně-rodička stvoří lulu,
nechť robotu bohů člověk na bedra svá vezme!
Nechť stvoří lulu amelu,
on nechť nese jařmo!

V obdobném starobabylonském textu nazvaném „Stvoření člověka matkou bohyní“ přivolají bohové „bohů porodní bábu, moudrou Mami“ a takto ji osloví:

Tys rodička, stvořitelka lidského pokolení.
Ty stvoříš lidskou bytost a ona ponese jařmo!

Na tomto místě se epos „Když bohové ještě byli lidmi“ a obdobné texty mění v podrobný popis samotného stvoření člověka. Když bohyně – zde jménem NIN.TI, tedy „paní, která dává život“ – úkol přijme, vysloví několik požadavků, například nějaké chemikálie („živice z Abzu“) na „očištění“ a „hlínu z Abzu“.

Ať už to bylo cokoliv, Ea těmto požadavkům bez potíží rozuměl:

Očistnou připravím lázeň.
Nechť je zabit jeden bůh…
S masem a krví onoho boha
Nintu nechť promísí hlínu!

Aby se z namíchané hlíny dal uhníst člověk, bylo také zapotřebí ženské pomoci – jistých aspektů těhotenství či porodu. Enki nabídl služby své choti:

Ninki, choť má božská, nechť slehne k porodu. Sedm bohyní-rodiček nechť je jí nablízku a pomáhají.

Po smíchání „krve“ a „hlíny“ měla fáze „porodu“ završit vtisknutí „božské pečeti“ prvnímu člověku:

Osud novorozeněti urči!
Ninki mu vtiskne obraz bohů,
nechť z něj člověk vzejde!

Obrazy na asyrských pečetích byly nejspíš zamýšleny jako ilustrace k těmto textům: matka bohyně (jejím znakem byly nůžky na pupeční šňůru) a Ea (jehož původním znakem byl půlměsíc) na nich připravují směsi, odříkávají zaklínadla a vzájemně se vybízejí k rychlejšímu tempu (obr. 151, 152).

Obr. 151, 152

Zapojení Enkiho družky Ninki do stvoření prvního úspěšného vzorku člověka nám připomíná příběh o Adapovi, o němž jsme se zmínili v jedné z předešlých kapitol:

Za onoho času, v oněch letech,
mudrce, syna města Eridu,
člověčenstva vzor Ea stvořil.

Mezi badateli převládá názor, že odkazy na Adapu jako Eova „syna“ svědčí o tom, že bůh tohoto člověka miloval natolik, že ho adoptoval. Ale v témž textu mluví Anu o Adapovi jako o „Enkiho lidském potomku“. Zdá se, že účast Enkiho choti na stvoření Adapy, „vzoru člověčenstva“, vytvořila určitý genealogický vztah mezi novým člověkem a jeho bohem: to Ninki byla těhotná s Adapou!

Nintu požehnala nového tvora a ukázala ho Eovi. Na některých pečetích je zobrazená bohyně zvedající novorozeně; vedle ní je strom života, naproti laboratorní baňky (obr. 153).

Obr. 153

Vznikla tak bytost, již mezopotamské texty opakovaně označují jako „vzor člověčenstva“; zřejmě se opravdu povedla, protože bohové se pak halasně dožadovali duplikátů. Tento zdánlivě bezvýznamný detail však vrhá světlo nejen na způsob, jakým byl člověk „stvořen“, nýbrž také na jinak protichůdné údaje obsažené v bibli.

Podle první kapitoly Genesis:

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem,
stvořil ho, aby byl obrazem Božím,
jako muže a ženu je stvořil.

V kapitole páté, jež je výčtem rodopisu Adamova, se píše:

V den, kdy Bůh stvořil člověka,
učinil jej k podobě Boží.
Jako muže a ženu je stvořil,
požehnal jim a v den, kdy je stvořil,
dal jim jméno Adam (to je Člověk).

Jedním dechem se nám oznamuje, že Bůh stvořil podle svého obrazu a podle své podoby jedinou bytost, „Adama“, a zároveň, že stvořil současně muže i ženu, což si zdánlivě odporuje. Rozpor ještě více podtrhuje druhá kapitola Genesis, podle níž byl Adam jistou dobu sám, než na něj Bůh „uvedl mrákotu“ a z jeho žebra utvořil ženu.

Tento rozpor, nad nímž si lámou hlavu učenci i teologové, však zmizí, jakmile si uvědomíme, že biblické texty byly jen zhuštěnou verzí původních sumerských zdrojů. Tyto zdroje nás informují, že bohové – poté co se pokusili vytvořit „primitivního dělníka“ „smícháním“ lidoopů se zvířaty –, dospěli k závěru, že jedinou směsí, z níž by se to mohlo povést, budou patrně lidoopi a sami nefilové. Po několika neúspěšných pokusech vznikl „vzor“ – Adapa/Adam. Zpočátku byl sám. Když se ukázalo, že Adapa/Adam se povedl, bylo ho využito jako genetického modelu nebo „šablony“ ke stvoření duplikátů, a těmito duplikáty byli nejen muži, ale také ženy. Jak jsme si již řekli, ono biblické „žebro“, z něhož byla utvořena žena, bylo slovní hříčkou sumerského TI („žebro“ a „život“), což jen potvrzuje, že Eva vznikla z Adamovy „životní podstaty“.

* * *

Mezopotamské texty nám o výrobě Adamových „duplikátů“ nabízejí svědectví z první ruky.

Byly uposlechnuty Enkiho příkazy. V domě Šimti, kde je „vdechován život“, se shromáždili Enki, matka bohyně a čtrnáct bohyní-rodiček. Byla získána boží „podstata“, připravena „očistná lázeň“.

A Mami zaříkala,
jak pobízel ji Ea, jenž se před ni posadil.
Když skončila zaříkání,
do hlíny ruku zabořila.

Jsme nyní podrobně zasvěcováni do procesu hromadného stvoření člověka. Nintu, za přítomnosti čtrnácti bohynírodiček…

… čtrnáct kusů hlíny odrýpla.
Sedm kusů dala vpravo
a sedm kusů dala vlevo.
Mezi ně pak položila cihlu.
… vlasy…
… nůžky na pupeční šňůru.

Je zřejmé, že Nintu rozdělila bohyně-rodičky do dvou skupin: „I svolala sedm a sedm moudrých a učených rodiček.“ Poté jim do lůna vložila „namíchanou hlínu“. Z poškozeného textu vyčteme náznaky chirurgického zákroku – odstranění či vyholení chlupů, přípravu chirurgického nástroje – nůžek na pupeční šňůru. Nyní nezbývalo než čekat:

Když shromážděny byly rodičky,
usedla Nintu
a počítala měsíce.
Do svatyně osudů Desátý měsíc byl povolán.
A Desátý měsíc přišel.
Oloupal hole, otevřel lůno.
S radostnou zářící tváří
Nintu si hlavu zahalila
a pomáhala při porodu.
Opásala bedra svá
a jala se žehnat.
Moukou nakreslila kruh a položila cihlu.

Zdá se, že drama stvoření člověka se ještě vystupňovalo opožděným porodem. Směsí „hlíny“ a „krve“ otěhotnělo čtrnáct bohyní-rodiček. Ale uplynulo devět měsíců, začal desátý: „Doba otevření lůna pominula.“ Matka bohyně pochopila, co se od ní čeká, a „pomáhala při porodu“. Že při tom sáhla i k nějakému chirurgickému zákroku, to jasněji vyplývá z jiného obdobného textu (navzdory jeho útržkovitosti):

Nintu… měsíce počítá…
Osudový desátý měsíc vzývá,
I přišla Paní, jež rukou otevírá.
S… otevřela lůno.
Rozzářila se radostí její tvář.
Hlavu si zahalila…
otvor udělala.
To, co v lůně bylo, objevilo se.

Matka bohyně radostně zvolá: „Já to stvořila, to mé ruce učinily!“

* * *

Jak byl tedy stvořen člověk?

Text „Když bohové ještě byli lidmi“ obsahuje pasáž, jež měla za úkol vysvětlit, proč musela být „krev“ boha smíchána s „hlínou“. Oním potřebným „božským“ prvkem nebyly totiž jednoduše jen kapky boží krve, nýbrž něco podstatnějšího a trvalejšího. Bůh, který byl vybrán, měl podle textu TE.E.MA; přední autority na tento text (W. G. Lambert a A. R. Miliard z Oxfordské univerzity) překládají tento výraz jako „osobnost“.

Jenže tento starověký pojem je mnohem specifičtější; doslova znamená „to, co umísťuje, co svazuje paměť“. Navíc se tentýž výraz objevuje v akkadské verzi jako etemu, což se překládá jako „duše“.

V obou případech jde o ono „něco“ v krvi boha, co sloužilo jako schránka jeho individuality. Dle našeho soudu jsou to pokaždé jen nepřímé opisy toho, oč usiloval Ea, když podrobil krev onoho boha několika „očistným lázním“: o jeho geny.

V textu je podrobně popsáno, proč musela být tato božská složka důkladně promíchána se složkou pozemskou:

Ať člověk i bůh
spolu se v hlíně smísí!
Nechť tělo i duše, jež v bohu uzrály,
v svazku pokrevním do konce dnů splynou.
Na znamení života, na věčnou paměť,
nechť jejich „duše“ splyne v svazku pokrevním.

To jsou silná slova, jejichž plný smysl učencům uniká. Text tedy praví, že hlína byla smíchána s božskou krví, aby byl bůh s člověkem geneticky svázán „do konce dnů“, aby byla člověku vtisknuta pečeť boží schránky tělesné (biblického „obrazu“) i duševní („podoby“) v pokrevním svazku, jejž by nebylo možné zpřetrhat.

Epos o Gilgamešovi vypráví, že když se bohové rozhodli stvořit dvojníka napůl božského Gilgameše, matka bohyně smíchala „hlínu“ s „podstatou“ boha Ninurty („obdařeného Ninurtovou silou“). Enkiduova ohromná síla je připisována také bohu Anovi („jak souhvězdí Anovo jsou mocné paže jeho“); touto silou byl obdařen skrze Ninurtu, Anova vnuka.

Akkadský výraz kišir také odkazuje na jistou „podstatu“, jistý „výtažek“ v krvi nebeských bohů. E. Ebeling shrnul úsilí pochopit přesný význam slova kišir těmito slovy: „Podstata, či jistý odstín tohoto výrazu, se patrně vztahoval na božstva, jakož i na rakety z nebe.“

Shodně s ním naznačuje i E. A. Speiser, že tento výraz znamená „něco, co sestoupilo z nebe“. Prý to naznačuje „použití tohoto termínu v lékařských souvislostech“.

Opět jsme u jediného, prostého překladového slova: gen.

Starověké texty – mezopotamské i biblické – dokazují, že při procesu splynutí dvou souborů genů – genů boha a Homo erectus – bylo použito mužských genů jako božské složky a ženských genů jako pozemského prvku. Kniha Genesis, jež tvrdí, že Bůh stvořil Adama podle svého obrazu a své podoby, později popisuje zrození Adamova syna Šéta těmito slovy:

Ve věku sto třiceti let
zplodil Adam syna
ke své podobě, podle svého obrazu,
a dal mu jméno Šét.

Výrazy se shodují se slovy, jimiž je popisováno stvoření Adamovo. Ale Šét se Adamovi narodil zcela nepochybně biologickou cestou – oplodněním ženského vajíčka mužským spermatem Adamovým, následným početím, těhotenstvím a porodem. Totožná terminologie svědčí o totožném procesu, z čehož vyplývá jediný hodnověrný závěr: že totiž i Adama stvořil Bůh stejnou cestou, tedy oplodněním ženského vajíčka mužským spermatem boha.

Jestliže byla „hlína“, do níž byla božská složka přimíchána, složkou pozemskou – oním „prachem země“, jak tvrdí všechny texty –, jediný možný závěr je ten, že mužské sperma boha – jeho genetický materiál – byl zaveden do vajíčka samice lidoopa!

Akkadský výraz pro „hlínu“ – nebo spíše „hnětací hlínu“ – zní tit. Původně se však psal jako TI.IT („to, co je s životem“). Hebrejsky znamená tit „bláto“; jeho synonymem je však bos, jež obsahuje stejný kořen jako bisa („bažina“) a besa („vajíčko“).

Stvořitelský epos se doslova hemží slovními hříčkami. Už jsme se zmínili o dvojitém a trojitém významu slov Adam-adama-adamtudam. Přídomek matky bohyně, NIN.TI, znamenal „paní života“ i „paní žebra“. Proč tedy také ne bos-bisa-besa („hlína-bláto-vajíčko“) jako hříčka pro ženské vajíčko?

Vajíčko samice Homo erectus, oplodněné božskými geny, bylo poté vloženo do lůna Eovy manželky; když byl takto získán „vzor“, jeho duplikáty byly vloženy do lůna bohyní-rodiček:

I svolala sedm a sedm
moudrých a učených rodiček.
Sedm přivedlo na svět muže,
sedm přivedlo na svět ženy.
Když do párů je spojily,
když do párů je spojily
před rodičkou, stvořitelkou osudu,
řád lidského pokolení stanovila Mami.
Byl stvořen Homo sapiens.

Starověké legendy a báje, biblické údaje i moderní věda se vzájemně doplňují a potvrzují ještě v jednom hledisku. V souladu se zjištěními moderních antropologů, že se člověk vyvinul a poprvé objevil v jihovýchodní Africe, naznačují mezopotamské texty, že ke stvoření člověka došlo v Abzu – v Dolním světě, kde ležela „země dolů“. Některé texty se zmiňují o „posvátné Amamě, ženě pozemské“, která sídlila v Abzu a byla obdobou Adapy, „vzoru člověčenstva“.

V textu o stvoření člověka uděluje Enki matce bohyni následující příkazy: „S jádrem hlínu smíchej z útrob země, přímo nad Abzu.“ Hymnus na stvořitelské počiny Eovy, který „Abzu sídlem svým učinil“, začíná tvrzením:

Božský Ea v Abzu
odrýpl kus hlíny,
Kullu stvořil k obnově chrámů.

Hymnus dále uvádí seznam stavebních odborníků i těch, kteří měli na starost „hojnost plodů z hor i moře“ a jež stvořil Ea, a to bez výjimky z kousků „hlíny“ odrýpnutých v Abzu – v zemi dolů v „Dolním světě“.

Z textů jednoznačně vyplývá, že zatímco u vody v Eridu si Ea postavil dům z cihel, v Abzu si dům ozdobil drahými kameny a stříbrem. Právě odsud pochází jeho tvor – člověk:

Pán AB.ZU, král Enki…
vystavěl dům ze stříbra a lazuritu.
Stříbrem a lazuritem, jako světlem zářivým,
otec svůj dům v AB.ZU vyzdobil.
Tvorové s jasnou tváří,
jež z AB.ZU pocházejí,
kolem vládce Nudummuda stáli.

Z různých textů lze dokonce vyvodit, že stvoření člověka způsobilo mezi bohy rozkol. Jak se zdá, alespoň zpočátku byli „primitivní dělníci“ určeni pouze pro Dolní zemi. Anunnakům, kteří lopotili v Sumeru, byly tudíž odepřeny výhody nové pracovní síly. Záhadný a matoucí text, který učenci nazvali „Zpěv o motyce“, je ve skutečnosti záznamem událostí, jež vedly k tomu, že Anunnakové, kteří za Enlilovy vlády zůstali v Sumeru, získali spravedlivý podíl „černohlavců“.

Ve snaze znovu nastolit „normální řád“ se Enlil odhodlal k něčemu neslýchanému: přerušil kontakty mezi „nebem“ (Dvanáctou planetou nebo kosmickými loděmi) a Zemí, a podnikl drastická opatření proti místu, kde „vychází živé tělo“:

Pán všemu, co se patří, zářivě dal vzejít,
pán, jehož rozhodnutí změnit nelze,
Enlil, aby sémě země vzejít mohlo,
pospíšil si nebe od země oddělit.
Aby v Uzuea první (lidé) vyrůst mohli,
vykopal otvor v Duranki…

Proti „zemi motyky a košíku“ sestrojil Enlil zázračnou zbraň jménem AL.A.NI („sekyra, jež vyvíjí sílu“). Tato zbraň měla „zub“, který se – „jako jednorohé dobytče“ – dokázal probourat i silnou zdí. Podle popisu šlo nejspíše o nějakou velkou sbíječku přimontovanou k vozidlu podobnému buldozeru, jež drtilo vše před sebou:

Dům ten, jenž se proti Pánovi vzbouří,
dům ten, jenž se vůli Páně nepodrobí,
AL.A.NI přiměje podrobit se Pánovi.
Ze zlého… hlavy rostlin drtí,
kořeny škube, korunu trhá.

Enlil připevnil na svou zbraň „drtič země“ a zaútočil:

Pán AL.A.NI povolal, příkazy udělil.
Drtič země jako korunu na hlavu mu vsadil,
odjel s ním k místu, kde vychází živé tělo.
V jámě byla hlava člověka;
ze země vybíhali lidé,
k Enlilovi chvátali.
Enlil na Černohlavce své mile se díval.

Vděční Anunnakové se podělili o přicházející „primitivní dělníky“ a bez prodlení je zapřáhli do práce:

Anunnakové přiběhli k němu,
ruce si kladli na ústa,
v modlitbách Enlila velebili.
Dali lidu svému Sumerů motyku uchopit.

Stejně tak i podle Knihy Genesis byl „Adam“ stvořen někde západně od Mezopotámie, poté byl přemístěn na východ, do Mezopotámie, aby pracoval v rajské zahradě:

A Hospodin Bůh
vysadil zahradu v Edenu na východě…
A postavil člověka do zahrady v Edenu,
aby ji obdělával a střežil.