11. kapitola - Vzpoura Anunnaků

KDYŽ ENLIL SESTOUPIL na zemi, bylo Enkimu odňato „pozemské velení“. Zřejmě právě tehdy bylo Enkiho jméno změněno z „pána země“ na E.A („pán vod“).

Ze sumerských textů vyplývá, že záhy po příchodu bohů na zemi bylo dohodnuto rozdělení pravomocí: Anu měl zůstat na nebi a panovat nad Dvanáctou planetou; Enlil měl velet souši a Enki byl pověřen správou AB.ZU (akkadsky apsu). Učenci, kteří se řídili „vodním“ významem jména E.A, překládali AB.ZU jako „vodní hlubina“, domnívajíce se, že podobně jako v řecké mytologii představoval Enlil hřmícího Dia a Ea byl prototypem Poseidona, boha moří.

Jindy byla říše Enlilova označována jako Horní svět, Eova jako Dolní svět; podle domněnky mnoha badatelů tyto výrazy opět znamenají, že Enlil řídil zemskou atmosféru, zatímco Ea byl vládcem „podzemních vod“ – tedy jakéhosi řeckého Hádu, v nějž prý Mezopotamci věřili. Anglický výraz abyss (bezedná propast, hlubina), jenž je odvozen od apsu, znamená hluboké, tmavé, nebezpečné vody, do nichž se člověk může ponořit a navždy v nich zmizet. Když tedy učenci narazili na mezopotamské texty popisující tento „Dolní svět“, překládali jej jako Unterwelt („podsvětí“) nebo Totenwelt („říše mrtvých“). Teprve v posledních letech se sumerologové snaží zmírnit tuto dvojznačnost tím, že v překladu používají výraz netherworld („Dolní svět“).

K tomuto mylnému výkladu přispěla zejména řada mezopotamských žalozpěvů truchlících nad zmizením Dumuziho, který je z biblických a kanaánských textů známější jako bůh Tamúz. Právě s ním prožila Inanna/Ištar svou nejproslulejší milostnou aféru; když zmizel, vydala se ho hledat do „podsvětí“, tedy přesněji do Dolního světa.

Rozsáhlé dílo P. Mauruse Witzela Tammuz-Liturgien und Verwandtes, v němž autor rozebírá sumerské a arkadské texty o Tamúzovi, jen všechny utvrdilo v této mylné domněnce. Mělo se za to, že vyprávění o Ištařině pátrání líčí výpravu „do říše mrtvých a její konečný návrat do země živých“. Podle sumerských a akkadských textů popisujících sestoupení Inanny/Ištar do Dolního světa se bohyně rozhodla navštívit sestru Ereškigalu, která „podsvětí“ vládla. Ištar se tam nevybrala ani po své smrti, ani nedobrovolně; šla tam živá, byť jako nezvaný host – u první brány musela strážnému vyhrožovat, aby ji vpustil:

Neotevřešli mi bránu, abych nemohla vstoupit,
roztříštím podsvětní bránu, závoru rozbiju,
roztříštím práh, vyvrátím dveře.

Postupně se Ištar otevřelo sedm bran vedoucích k příbytku Ereškigaly; když ji nakonec Ereškigal spatřila, byla vzteky bez sebe (podle akkadského textu „před ní vzplanula hněvem“). Sumerský text, jenž jen mlhavě naznačuje účel Inanniny cesty i příčinu Ereškigalina hněvu, tvrdí, že Inanna takové přijetí očekávala. Pamatovala na to, aby o své cestě předem uvědomila ostatní hlavní bohy, a udělala vše pro to, aby bohové zakročili v případě, kdyby ji „v podsvětí“ uvěznili.

Manželem Ereškigaly – a vládcem podsvětí – byl Nergal. Způsob, jakým se tam dostal a ujal se vlády, nejenže osvětluje lidskou podstatu „bohů“, ale také dokládá, že podsvětí bylo vším možným, jen ne „říší mrtvých“.

Tento příběh, převyprávěný v několika nalezených verzích, začíná hostinou, na níž jsou čestnými hosty Anu, Enlil a Ea. Hodokvas se konal „v nebi“, ale nikoliv v Anově příbytku na Dvanácté planetě. Možná k němu zasedli na palubě kosmické lodi kroužící kolem Země, neboť když se k nim Ereškigal nemohla připojit, bohové vyslali posla, který „sestoupil po žebříku nebes a… k bráně Ereškigaly došel“. Ereškigal pozvání přijala, poté poručila svému vezírovi Namtarovi:

Namtare, po žebříku nebes vystup, vezmi mou mísu,
vezmi mou mísu, přijmi můj podíl!
Co tobě Anu dá, mně úplně předej!

Když Namtar vstoupil do hodovní síně, povstali na pozdrav všichni bohové kromě „jednoho olysalého boha vzadu usazeného“. Namtar po návratu do podsvětí zpravil o tomto incidentu Ereškigalu. Ona i nižší bohové z jejího hájemství se cítili dotčeni. Žádala, aby jí byl vydán bůh, který ji tak urazil, a mohl být potrestán.

Jenže oním provinilcem byl Nergal, syn velikého Ey. Ea synovi ostře domluvil a poručil mu, aby se k Ereškigale vypravil sám; poté mu udělil přehršli otcovských rad, jak se má chovat. Když Nergal dorazil k bráně, Namtar v něm poznal onoho provinilce a zavedl ho na „rozlehlý dvůr“, kde se musel podrobit několika zkouškám.

Zanedlouho poté se tam objevila Ereškigal, která se přišla vykoupat:

Ona do lázně vstoupila,
šat průhledný na sebe vzala
a své tělo mu ukázala,
a on, jak mezi mužem a ženou bývá, k ní projevil
náklonnost svou.
Objali se jak bratr a sestra
a vášnivě na lože ulehli.

Milovali se sedm dní a sedm nocí. V Horním světě mezitím vypukla panika a začalo se pátrat po pohřešovaném Nergalovi. „Pusť mne,“ prosil Ereškigalu. „Vrátím se do země bez návratu, vrátit se chci!“ sliboval. Ale jen co odešel, přišel za Ereškigalou Namtar a obvinil Nergala, že nemá v úmyslu vrátit se. Ereškigal opět vyslala Namtara za Anem. Její poselství bylo jasné:

Když jsem byla mladá, když jsem byla děvče,
nepoznala jsem hry mladých dívek…
Ten bůh, jehož jsi mi poslal, se mnou obcoval a spal,
toho boha mi pošli, aby byl mým manželem
a trávil noci se mnou!

Jenže Nergal, který patrně na ženitbu zatím ani nepomyslel, zorganizoval vojenskou výpravu a vtrhl do příbytku Ereškigalina, „aby jí uťal hlavu“. Ereškigal však žadonila:

„Ty buď mým manželem, já budu tvou ženou.
Vykonávat ti dám
královskou moc nad širou zemí. Vložit chci tabulku
moudrosti do rukou tvých. Ty budeš pánem
a já budu paní.“

Vše mělo šťastný konec:

Vyslechl Nergal její slova,
uchopil ji, políbil ji a slzy jí utřel.

Takto vylíčené události věru nevzbuzují v člověku dojem říše mrtvých, právě naopak: byly to končiny, kam mohli bohové volně přicházet a odkud mohli zase odcházet, kde se mohli milovat – byly to končiny dost důležité na to, aby byly svěřeny do rukou Enlilovy vnučky a Enkiho syna. W. F. Albright (Mesopotamian Elements in Canaanite Eschatology) připustil, že tato fakta odporují dřívější teorii o bezútěšné, pusté krajině, a vyslovil domněnku, že Tamúzovo hájemství v podsvětí bylo „světlým a úrodným domovem v podzemském ráji nazvaném ‚ústí řek‘, jenž byl úzce spjat s Eovým příbytkem v Apsú“.

Byly to končiny nepochybně vzdálené, těžko přístupné, do nichž byl v jisté míře „vstup zakázán“, ale stěží se jednalo o zemi „bez návratu“. Podobně jako Inanna se tam vydalo a odtamtud vrátilo několik dalších významných bohů, jak uvádí celá řada starověkých pramenů. Do Abzu byl například dočasně vypovězen Enlil, když znásilnil Ninlil. Mezi sumerským Eridu a Abzu pravidelně cestoval Ea, přinášeje do Abzu „mistrovství Eridu“, a v Abzu si nechal dokonce postavit „vznešenou svatyni“.

Nebyly to bezútěšné končiny ponořené do věčného příšeří; naopak, vládl tam jas, rostla bujná vegetace a zurčely bystřiny:

Bohatá země, Enkimu tolik milá,
hojností překypuje, v plnosti dokonalá…
Řeky její mocný proud zemi zaplavuje

Jak jsme si již řekli, Ea byl často ztvárňován jako bůh tekoucích vod. Ze sumerských pramenů vyplývá, že takové tekoucí vody vskutku existovaly – nikoliv v rovinatém Sumeru, nýbrž v „Dolním světě“. W. F. Albright upozornil na text, v němž se o podsvětí mluví jako o zemi UT.TU – „západně“ od Sumeru. Text líčí Enkiho cestu do Apsú:

K tobě, Apsú, země čistá,
kde skvostné vody pádí do dálek,
do sídla vod tekoucích
se náš vládce ubírá…
Sídlo vod tekoucích
Enki v čistých vodách založil.
V samém středu Apsú
svatyni vznosnou zbudoval.

Cíl tedy každopádně ležel někde za mořem. V nářku nad „přečistým synem“, mladým Dumuzim, se vypráví, jak byl odvlečen do Dolního světa lodí. „Nářek nad zkázou Sumeru“ popisuje, jak se Inanně podařilo nepozorovaně vplížit na palubu čekající lodi. „Ze svých držav vyplula. Sestupuje do Dolního světa.“

Jeden dlouhý, značně poškozený, a tudíž nepříliš srozumitelný text líčí nějakou vážnou roztržku mezi Errou (Nergalův titul pána Dolního světa) a jeho bratrem Mardukem. Během hádky Nergal opustil své hájemství a postavil se Mardukovi tváří v tvář v Babylonu; Marduk mu na oplátku vyhrožoval: „… sestoupím do Apsú a ohlídám Anunnaky… své zbraně zuřivé nad ně postavím.“ Když se ze země mezopotamské vydal do Apsú, plul „po vodách vzedmutých“. Jeho cílem bylo Arali v „podstavci“ Země, a texty podrobně popisují, kde se tento „podstavec“ nacházel:

Na moři dalekém,
100 beru vody [daleko]…
Země Arali [je]…
kde modré kameny zlo činí,
kde řemeslník Anův
stříbrnou sekyrku třímá,
jež jako den svítí.

Beru, jednotka délky i času, je zde patrně použita v tom druhém významu, neboť šlo o plavbu po moři. Byla to dvouhodina, takže sto beru znamenalo dvě stě hodin plavby. Neumíme určit předpokládanou či průměrnou rychlost lodi, podle níž se v textu odhadovala vzdálenost. Ale není pochyb o tom, že po plavbě dlouhé 2–3 tisíce mil se doplulo do skutečně daleké země.

Texty naznačují, že Arali ležel západně a jižně od Sumeru. Loď, jež vyplula z Perského zálivu a urazila dva až tři tisíce mil jihozápadním směrem, mohla mít pouze jediný cíl: jižní břehy Afriky.

Pouze takový závěr může vrhnout světlo na výraz „dolní“ či „spodní svět“: znamenal jižní polokouli, kde ležela země Arali, na rozdíl od světa horního neboli severní polokoule, kde ležel Sumer. Takové rozdělení zemských polokoulí mezi Enlila (severní) a Eu (jižní) navíc odpovídalo označení severní oblohy jako Cesty Enlilovy a jižní oblohy jako Cesty Eovy.

Vzhledem k tomu, že nefilové byli schopni absolvovat meziplanetární lety, obíhat kolem Země a přistávat na ní, je zbytečné klást si otázku, zda mohli kromě Mezopotámie znát také jižní Afriku. O „africké spojce“ svědčí celá řada pečetních válečků se živočichy vzácnými pro tuto oblast (například zebrou či pštrosem), s výjevy z džungle či s vladaři oděnými v souladu s africkou tradicí do leopardí kůže.

O co asi šlo nefilům v této části Afriky, když na ni zaměřili vědeckého génia Eova a významným bohům, jež zemi spravovali, odevzdali vzácnou „tabulku moudrosti“?

Sumerský výraz AB.ZU, který si vědci navykli překládat jako „vodní hlubina“, si žádá novou a kritickou analýzu. Doslova znamenal „prvotní hluboký zdroj“ – nemusely to tedy být pouze vody. Podle pravidel sumerské mluvnice šlo zaměnit pořadí dvou slabik libovolného výrazu, aniž se změnil význam slova: AB.ZU a ZU.AB tedy znamenalo totéž. Druhý přepis sumerského výrazu umožňuje určit jeho obdobu v semitských jazycích, neboť za-ab v hebrejštině a v příbuzných jazycích odjakživa znamenal a dodnes znamená „vzácný kov“, jmenovitě „zlato“.

Sumerský obrázkový znak pro AB.ZU měl podobu hlubokého výkopu do země, nad nímž je šachta. Ea tedy nebyl pánem jakési blíže neurčené „vodní hlubiny“, nýbrž bohem řídícím těžbu zemských nerostů! (obr. 139)

Obr. 139 - 142

Řecký výraz abyssos, přejatý z akkadského apsu, také znamenal velice hlubokou jámu v zemi. Akkadské učebnice vysvětlovaly, že „apsu je nikbu“; význam tohoto slova i jeho hebrejského ekvivalentu nikba je velice přesný: hluboký umělý zářez neboli vrt do země.

P. Jensen (Die Kosmologie der Babylonier) roku 1890 poukázal na to, že hojně se vyskytující akkadský výraz bit nimiku by se neměl překládat jako „dům moudrosti“, nýbrž jako „dům hloubky“. Citoval text (V.R.30, 4950ab), v němž stojí: „Z bit nimiku pochází zlato a stříbro.“ Jak dále Jensen zdůraznil, jiný text (III.R.57, 35ab) vysvětloval, že akkadské jméno „bohyně Šala z Nimiki“ je překladem sumerského přívlastku „bohyně, která podává svítící bronz“. Jensen tak dospěl k závěru, že akkadské slovo nimiku, jež se dosud překládalo jako „moudrost“, „nějak souviselo s kovy“. Ale jak a proč, to prostě nevěděl.

Některé mezopotamské hymny na Eu jej opěvují jako bel nimiki, což se překládá jako „pán moudrosti“; správný překlad by však nepochybně měl znít „pán hornictví“. Stejně jako tabulka osudu v Nippuru obsahovala údaje o oběžných drahách, lze usuzovat, že tabulka moudrosti svěřená Nergalovi a Ereškigale byla ve skutečnosti „tabulkou hornictví“, jakousi „databankou“ těžebních operací nefilů.

Eovi v jeho funkci pána Apsú pomáhal další syn, bůh GI.BIL („ten, kdož spaluje půdu“), který spravoval oheň a tavbu rud. Tento „kovář země“ byl obvykle zobrazován jako mladý bůh vystupující ze země nebo do ní sestupující; z jeho ramen vyzařují do ruda rozpálené paprsky nebo jiskry vyletující z ohně. V textech stojí, že Ea zasvětil Gibila do „moudrosti“, což znamená, že ho seznámil s metodami těžby (obr. 140).

Rudy, jež v jihovýchodní Africe těžili nefilové, se zpět do Mezopotámie přepravovaly na speciálních nákladních lodích označovaných MA.GUR UR.NU AB.ZU („loď na rudy z Dolního světa“). Odtamtud se převážely do Bad-Tibiry, jejíž název znamenal doslova „základna metalurgie“. Roztavené a zušlechtěné kovy se odlévaly do ingotů, jejichž tvar se v celém starověkém světě po dlouhá tisíciletí neměnil. Takové ingoty byly skutečně nalezeny při vykopávkách na mnoha místech Předního východu a potvrdily tak spolehlivost sumerských obrázkových znaků jako pravdivých vyobrazení „popisovaných“ předmětů; sumerským znakem pro výraz ZAG („zušlechtěný, vzácný“) byl obrázek takového ingotu. V dřívějších dobách byla z jedné strany do ingotu vyvrtaná díra, do níž se zasouvala nosná tyč (obr. 141).

Na několika zobrazeních je bůh tekoucích vod ztvárněn ve společnosti nosičů takových vzácných kovových ingotů, což naznačuje, že byl také bohem hornictví (obr. 142).

Rozmanité názvy i přívlastky pro Eovu africkou zemi dolů obsahují množství indicií o její poloze i vzhledu. Byla známá jako A.RA.LI („místo třpytivých rudních žil“). Když se Inanna chystala sestoupit na jižní polokouli, mluvila o ní jako o zemi, kde „je vzácný kov přikrytý hlínou“, tedy kde jsou podzemní ložiska. V textu, o němž se zmiňuje Erica Reinerová a který uvádí podrobný seznam hor a řek sumerského světa, stojí: „hora Arali: domov zlata“; fragmentární text popsaný H. Radauem potvrzuje, že Arali byl zemí, na níž závisel plynulý chod činností v Bad-Tibiře.

Mezopotamské texty mluví o „zemi dolů“ jako o hornaté krajině s travnatými pláněmi a stepmi a s bujnou vegetací. Hlavní město této země a sídlo Ereškigaly leželo podle sumerských textů v GAB.KUR.RA („v náruči hor“), někde hluboko ve vnitrozemí. V akkadské verzi Ištařiny výpravy do „podsvětí“ ji vrátný vítá slovy:

Vstup, paní má,
ať Kutu se raduje z tebe,
ať palác země, z níž návratu není,
se raduje z tebe!

Výraz KU.TU, jenž v akkadštině znamenal „to, co je v srdci země“, měl v sumerštině původní význam „jasné výšiny“. Podle všech textů šlo o zemi s jasnými dny, zalitou slunečním jasem. Sumerské výrazy pro zlato (KU.GI – „jasný ze země“) a stříbro (KU.BABBAR – „jasné zlato“) zachovaly původní spojení vzácných kovů s jasným (ku) příbytkem Ereškigaly.

Obrázkové znaky, jež tvoří nejstarší sumerské písmo, prokazují hluboké vědomosti o rozmanitých hutnických postupech a dokládají, že zdroje kovů ležely pod zemí a těžily se v dolech. Výrazy pro měď a bronz („hezký-jasný kámen“), zlato („nejlepší těžený kov“) či zušlechtěný („jasný-vyčištěný“) byly vesměs obrázkovými variantami důlní šachty („otvor/ústa pro tmavorudý“ kov). (obr. 143)

Obr. 143, 144

Název země – Arali – se také dal napsat jako varianta obrázkového znaku pro „tmavorudou“ (půdu), nebo jako varianta slova kúš („tmavorudý“, časem nabyl význam „černoch“) nebo kovů, jež se tam těžily; obrázkové znaky pokaždé znázorňovaly varianty důlní šachty (obr. 144).

Podrobné a četné odkazy na zlato a další kovy ve starověkých textech svědčí o znalostech metalurgie od nejranějších dob. Od prvopočátku civilizace existoval čilý obchod s kovy jako zhmotnění odkazu, jež lidstvu zanechali bohové, kteří se podle textů zabývali těžbou rud a metalurgií dávno před příchodem člověka. Mnohé studie srovnávající mezopotamské příběhy o bozích s biblickými seznamy předpotopních patriarchů poukazují na to, že podle bible byl Túbal-kain „mistrem všech řemeslníků obrábějících měď a železo“ již dávno před potopou.

Starý zákon se zmiňuje o zemi Ofiru, která ležela zřejmě někde v Africe, jako o zdroji zlata ve starověku. Lodní konvoje krále Šalomouna vyplouvaly z Esjón-geberu (dnešního Élatu) na Rudé moře: „Dopluli do Ofiru a přivezli odtamtud králi Šalomounovi čtyři sta dvacet talentů zlata.“ Šalomoun nechtěl riskovat prodlení při stavbě Božího chrámu v Jeruzalémě, a tak se dohodl se svým spojencem, týrským králem Chíramem, že do Ofíru vyšlou druhou flotilu jinou trasou:

Král měl na moři zámořské loďstvo
spolu s loděmi Chíramovými.
Jednou za tři roky zámořské loďstvo přijíždělo
a přiváželo zlato a stříbro, slonovinu, opice a pávy.

Zámořské flotile trvalo tři roky, aby doplula tam a zpátky. Když vezmeme v úvahu dobu dostatečnou k naložení nákladu v Ofiru, jedna cesta musela trvat určitě více než rok. To naznačuje trasu mnohem delší a okružnější než přímou plavbu přes Rudé moře a Indický oceán – tedy trasu kolem Afriky (obr. 145).

Obr. 145

Většina badatelů se domnívá, že „Taršíš“ ležel v západním Středomoří, možná někde u Gibraltarské úžiny nebo přímo v ní. To by byl ideální výchozí bod plavby kolem afrického světadílu. Někteří se domnívají, že název Taršíš znamenal „tavírnu“.

Mnoho biblických učenců je toho názoru, že Ofir by měl být ztotožněn s Rhodesií. Z. Herman (Peoples, Seas, Ships) shromáždil důkazy o tom, že Egypťané získávali z Rhodesie od nejranějších dob různé nerosty.

Báňští inženýři v Rhodesii i v Jihoafrické republice se při hledání zlata často opírali o svědectví o prehistorické těžbě.

Kudy se tedy dalo dojet do vnitrozemského příbytku Ereškigaly? Jak se přepravovaly rudy ze „srdce země“ k pobřežním přístavům? Když si připomeneme, jak často nefilové využívali splavnosti řek, nepřekvapí nás, když v „Dolním světě“ nalezneme velkou splavnou řeku. Podle příběhu o Enlilovi a Ninlil byl Enlil odsouzen do vyhnanství do „Dolního světa“. Když tam dorazil, musel se přepravit na druhý břeh široké řeky.

V jednom babylonském textu, jenž hloubá nad původem veškerenstva a osudem lidí, se řeka „Dolního světa“ nazývá Habur, „řeka ryb a ptáků“. Některé sumerské texty přezdívaly zemi Ereškigaly „prérijní krajinou HA.BUR“.

Ze čtyř afrických veletoků teče Nil směrem na sever a vlévá se do Středozemního moře, Kongo a Niger ústí na západě do Atlantského oceánu a konečně Zambezi pramení v srdci Afriky a širokým poloobloukem stéká k východním břehům. Vlévá se do moře v široké deltě, která je ideálním přístavištěm; směrem do vnitrozemní je splavná stovky kilometrů.

Nebyla Zambezi onou „řekou ryb a ptáků“ Dolního světa? Nebyly její majestátní Viktoriiny vodopády oněmi vodopády, o nichž se zmiňuje jeden text jako o sídle hlavního města Ereškigaly?

Když zástupci Angloamerické korporace zjistili, že v mnoha „nově objevených“ a slibných nalezištích v jižní Africe se nerosty a rudy těžily již ve starověku, přizvali skupiny archeologů, aby určená místa prohledali, než moderní těžební technika navždy zahladí všechny stopy dávnověku. Adrian Boshier a Peter Beaumont, jež své poznatky shrnuli v článku v časopise Optima, uvedli, že narazili na nesčetné množství vrstev svědčících o rozsáhlých starověkých těžebních aktivitách a obsahujících lidské ostatky. Radiokarbonovou metodou na univerzitách v americkém Yale a nizozemském Groningenu bylo určeno stáří nalezených prehistorických artefaktů – od věrohodných 2000 let př. Kr. až po neuvěřitelných 7690 let př. Kr.

Týmy archeologů toto nečekaně vysoké stáří nálezů zaskočilo, a tak se rozhodli rozšířit výzkum na další oblasti. V úpatí jedné stěny na strmých západních svazích Lion Peaku objevili jeskyni, jejíž vchod byl zatarasen pětitunovým krevelovým kvádrem. Podle zuhelnatělých zbytků se zjistilo, že v jeskyni se těžilo již v období 20 000–26 000 let př. Kr.

Cožpak bylo možné, aby se kovy těžily již v nejstarší době kamenné? Nevěřícní archeologové vykopali jámu v místě, kde se podle všeho s těžbou započalo. Zuhelnatělý vzorek, který tam nalezli, zaslali do laboratoře v Groningenu. Výsledný časový údaj všem vyrazil dech – 41 250 let př. Kr., plus minus 1 600 let!

Oba jihoafričtí vědci poté zkoumali prehistorická těžební naleziště v jižním Svazijsku. V objevených důlních jeskyních nalezli větvičky, listí, trávu, dokonce i peří, jimiž si pravěcí horníci vystýlali lože. Ve vrstvě 35 000 let př. Kr. nalezli kosti se zářezy, jež „svědčí o tom, že lidé v této dávné době uměli počítat“. Další zbytky posunuly stáří artefaktů do období kolem r. 50 000 př. Kr.

Oba badatelé vyslovili přesvědčení, že „skutečný úsvit těžby kovů ve Svazijsku nastal nejspíše někdy v době 70 000–80 000 let př. Kr.“, a dospěli k závěru, že Jižní Afrika… se asi před 100 000 lety stala kolébkou technického pokroku a na dlouhou dobu stála v jeho čele“.

Dr. Kenneth Oakley, bývalý ředitel antropologického oddělení Muzea přírodních dějin v Londýně, poukázal na zcela odlišný význam těchto objevů: „Vrhají důležité světlo na původ člověka… nyní je možné, že jižní Afrika byla kolébkou člověka“, „rodištěm“ Homo sapiens.

Jak si záhy ukážeme, vskutku právě tady se objevil první moderní člověk na Zemi; stalo se tak v důsledku řetězce událostí vyvolaných bohy a jejich hledáním kovů.

* * *

Seriózní vědci i autoři vědeckofantastických děl shodně tvrdí, že pádným důvodem k osidlování dalších planet či planetek by mohla být dostupnost vzácných nerostů, jež se buďto na Zemi nevyskytují vůbec, anebo je jejich těžba příliš nákladná. Nemohl to být také důvod, proč nefilové kolonizovali Zemi?

Současná věda rozděluje činnost člověka na Zemi do doby kamenné, bronzové, železné a tak dál; starořecký básník Hesiodos však uváděl pět dob – zlatou, stříbrnou, bronzovou, bohatýrskou a železnou. Až na dobu bohatýrskou se všechny starověké tradice shodovaly na pořadí zlato-stříbro-měď-železo. Prorok Daniel měl „veliké vidění“, v němž spatřil muže ve lněném oděvu: „Na bedrech měl pás z třpytivého zlata… tělo měl jako chrysolit, tvář jako blesk, oči jako hořící pochodně, paže a nohy jako lesknoucí se bronz…“

Mýty a legendy jsou plné mlhavých vzpomínek na „zlatý věk“, většinou spojovaný s dobou, kdy na Zemi pobývali bohové; po něm následoval věk stříbrný, který vystřídaly doby, kdy se o Zemi dělili bohové s lidmi – věk bohatýrů, mědi, bronzu a železa. Nejsou tyto legendy ozvěnou skutečných událostí na Zemi?

Zlato, stříbro a měď patří svou relativní hmotností i atomovým číslem do jedné skupiny v periodické klasifikaci prvků; vyznačují se podobnými krystalografickými, chemickými i fyzikálními vlastnostmi – jsou měkké, kujné a vodivé. Ze všech známých prvků jsou to nejlepší vodiče tepla a elektrického proudu.

Z těchto tří kovů je nejodolnějším, doslova nezničitelným prvkem zlato. Ačkoliv je nejproslulejší coby základ oběživa nebo při výrobě šperků a jiných uměleckých předmětů, je téměř nepostradatelné v elektrotechnice; vyspělá společnost potřebuje zlato k montáži mikroelektronických součástek a do počítačových „mozků“.

Okouzlení člověka zlatem lze vystopovat od prvopočátků civilizace a náboženství – od jeho kontaktů s dávnými bohy. Sumerští bohové vyžadovali, aby se jim pokrmy podávaly na zlatých podnosech, voda a víno nalévaly ze zlatých číší, aby se odívali do zlatých rouch. Ačkoliv Izraelité opustili Egypt v takovém chvatu, že jim ani nezbyl čas, aby nechali vykynout chléb, měli příkaz vyžádat si od Egypťanů všechny dostupné stříbrné a zlaté předměty. Tento příkaz, jak si později ukážeme, předvídal potřebu těchto kovů při zhotovování archy úmluvy a jejího elektronického vybavení.

Zlato, jež nazýváme královským kovem, bylo vlastně kovem bohů. Když Hospodin promlouval k proroku Ageovi v souvislosti se stavbou druhého Božího chrámu, upozorňoval ho: „Mé je stříbro, mé je zlato, je výrok Hospodina zástupů.“

Důkazy naznačují, že láska člověka k těmto kovům má své kořeny v potřebě nefilů; jak se zdá, nefilové přišli na Zemi, aby těžili zlato a jemu příbuzné kovy. Možná přišli za dalšími vzácnými kovy – například platinou (hojně se vyskytující v jižní Africe). A nelze také vyloučit možnost, že přišli na Zemi kvůli zdrojům radioaktivních minerálů, např. uranu a kobaltu – oněch „modrých kamenů“ z Dolního světa, Jež činí zlo“, jak se o nich zmiňují některé texty. Na mnoha obrazech vychází Ea coby bůh hornictví z nějakého dolu a vyzařují z něj tak silné paprsky, že bohové, jež ho doprovázejí, se musí krýt ochranným štítem; na všech podobných vyobrazeních drží Ea v ruce hornickou kotoučovou pilu (obr. 146).

Obr. 146

Enki byl sice velitelem prvního výsadku a řídil rozvoj Abzu, ale zásluhu na úspěchu celého díla neměl pouze on. Největší kus každodenní dřiny a lopoty odvedli nižší členové výsadku – Anunnakové.

Jeden sumerský text popisuje stavbu Enlilova střediska v Nippuru. „Pracují Anunnakové, bozi nebe a země. Sekyry a košíky drží v rukou svých a kladou základy měst.“

Starověké texty popisují Anunnaky jako řadové bohy, kteří se zapojili do osidlování Země – jako bohy, kteří „vykonávali úkoly“. Babylonská verze Stvořitelského eposu tvrdí, že Anunnakům přidělil jednotlivé úkoly bůh Marduk. (Lze předpokládat, že v sumerském originále je bohem, jenž těmto astronautům velí, Enlil.)

Svěřil je Anovi k ochraně příkazů svých,
na nebí tři sta umístil stráží
a stejně pak země běh ustanovil.
Šesti stům bohů nebe a zemi dal k obývání.
Když vydal všechny ty pokyny,
Anunnakům nebes a země podíly jejich přiřkl…

Z textů vyplývá, že tři sta z nich – „nebeští Anunnakové“ neboli Igigové – byli skutečnými astronauty, kteří zůstali na palubě kosmických lodí a nikdy nepřistáli na Zemi. Z těchto mateřských lodí, jež obíhaly kolem Země, startovaly raketoplány k Zemi a po návratu ze Země se na ně znovu vracely.

Šamaš byl coby náčelník „orlů“ vítaným hostem a hrdinou na palubě „skvostných velikých komnat v nebi“, jež obývali Igigové. „Hymnus na Šamaše“ popisuje, jak Igigové pozorovali Šamaše blížícího se ve svém raketoplánu:

Jen co tě popatří, všichni princové se radují.
Všem Igigům srdce nad tebou zaplesá…
V oslnivé záři tvého světla, jejich cesta…
Bez ustání vyhlížejí tvůj jas…
Dokořán otevřená je brána…
Chlebové oběti všech Igigů (očekávají tě).

Igigové, jež zůstali ve vesmíru, se patrně nikdy nesetkali s člověkem. Některé texty uvádějí, že „byli pro lidstvo příliš vysoko“, a že se tudíž „lidmi neobírali“. Zato Anunnaky, kteří na Zemi přistáli a bydleli na ní, lidstvo znalo a uctívalo. Texty často uvádějí, že „Anunnaků nebeských… je 300“ a že „Anunnaků pozemských… je 600“.

Přesto však řada textů vytrvale odkazuje na Anunnaky jako na „padesát velikých princů“. Z běžného přepisu jejich názvu v akkadštině – An-nun-na-ki – se přímo podbízí význam „těch padesát, kteří přišli z nebes na zemi“. Lze nějak překlenout tento zdánlivý rozpor?

Připomeňme si text, v němž Marduk spěchá ke svému otci Eovi se zprávou, že se ztratila kosmická loď s „Anunnaky, jichž je padesát“ na palubě, když letěli kolem Saturnu. Zaříkadlo z doby třetí dynastie urské mluví o anunna eridu ninnubi („padesáti Anunnacích z města Eridu“). To bezesporu svědčí o tom, že skupina nefilů, která založila Eridu pod Enkiho velením, čítala padesát členů. Nemohlo to tedy být tak, že padesátičlenný byl každý výsadek nefilů?

Podle našeho názoru je docela pravděpodobné, že nefilové přilétali na Zemi v padesátičlenných skupinách. Návštěvy na Zemi se stávaly pravidelnými; v časové shodě s příhodnou dobou startu z Dvanácté planety přistávali další nefilové. Pokaždé se část těch, kteří na Zemi přiletěli dřív, rozhodla odcestovat domů, a tak nastoupili do přistávacího modulu a odletěli k mateřské lodi. Ale nefilů, jež na Zemi zůstali, bylo stále víc a počet astronautů z Dvanácté planety, jež kolonizovali Zemi, vzrostl z původního padesátičlenného výsadku na „600, kteří se na Zemi usadili“.

* * *

Jak mohli nefilové splnit své poslání – vytěžit na Zemi potřebné nerosty a zpět na Dvanáctou planetu poslat ingoty – s tak malým počtem těch, kdo přiložili ruce k dílu?

Nepochybně spoléhali na své vědecké znalosti. Právě v této souvislosti nám plně dochází Enkiho klíčová role – proč právě on, a ne Enlil, jako první přistál na Zemi a byl pověřen úkolem vystavět Abzu.

Na jedné slavné pečeti, dnes vystavené v Louvru, je ztvárněn Ea se svými známými tekoucími vodami, jež však zde jako by procházely laboratorními zkumavkami a filtrovaly se v nich (obr. 147). Takový starověký výklad Eova spojení s vodou naznačuje možnost, že nefilové původně doufali, že získají nerostné látky z moře. Vody oceánů skutečně obsahují obrovské množství zlata a dalších životně důležitých prvků, ale v tak rozředěném stavu, že k takové „vodní těžbě“ by mohla opravňovat pouze mimořádně vyspělá a zároveň levná technologie.

Obr. 147

Je také známo, že mořské dno je poseto množstvím hrudek nerostů; jsou však přístupny pouze tomu, kdo do těch hlubin dosáhne a vytáhne je nad hladinu.

Starověké texty obsahují opakované zmínky o jistém typu plavidla, jež používali bohové: nazývají je elippu tebiti („ponořená loď“ – tedy obdoba naší ponorky). Mluvili jsme již o „rybích mužích“, jež byli přiděleni Eovi. Svědčí to snad o pokusech ponořit se na dno oceánů a vyzvednout ze dna jejich nerostné bohatství? Země dolů, jak jsme si již řekli, se dříve jmenovala A.RA.LI – „místo vod třpytivých rudních žil“. To by mohlo znamenat zemi, kde se zlato těžilo rýžováním; mohlo také naznačovat snahu získat zlato z moře.

Jestliže to měli nefilové v plánu, vyšly zřejmě jejich úmysly naprázdno. Záhy poté, co založili první osady, dostala totiž hrstka Anunnaků nečekaný a nesmírně těžký úkol: sestoupit do hlubin africké země a z ní vytěžit potřebné nerosty.

Na několika pečetních válečcích stojí bohové u nějakého otvoru, jenž připomíná vchod do dolu či důlní šachty; na jednom z nich je Ea s bohem Gibilem těžícím na povrchu a další bůh kutá vkleče pod zemí (obr. 148).

Obr. 148

V pozdějších dobách, jak odhalují babylonské a asyrské texty, byli muži – mladí i staří – odsuzováni k nuceným pracím v dolech Dolního světa. Dřeli do úmoru v temnotě, místo potravy polykali prach a byli smířeni se svým údělem: již nikdy nespatří vlast. Sumerský přívlastek pro tuto zemi – KUR.NU.GI.A – vyžadoval výklad „země, z níž není návratu“; jeho doslovný význam zněl „země, kde bozi, jež pracují, v hlubokých tunelech vrší [rudy]“. Neboť – jak vypovídají všechny starověké zdroje – v dobách, kdy se na Zemi usadili nefilové, byla naše planeta liduprázdná, a právě proto musela v dole dřít hrstka Anunnaků. Když do oněch končin zavítala Ištar, viděla, jak tito Anunnakové jedí potravu smíchanou s jílem a pijí vodu znečištěnou prachem.

Teprve v tomto kontextu lze plně pochopit dlouhý epos, jenž se jmenoval (podle úvodního verše, jak bylo zvykem) „Když bohové jako lidé pracovali“.

W. G. Lambert a A. R. Miliard (Atra-Hasis: The Babylonian Story of the Flood) poskládali množství fragmentů babylonské i asyrské verze, a mohli tak předložit souvislý text. Dospěli k závěru, že epos je založený na dřívějších sumerských verzích, a možná ještě starších, ústně tradovaných vyprávěních o příchodu bohů na Zemi, stvoření člověka a jeho zkáze potopou.

I když mnoho veršů má literární hodnotu pouze pro jejich překladatele, pro nás mají veliký význam, neboť potvrzují naše zjištění a závěry v předešlých kapitolách. Kromě toho také objasňují okolnosti, jež vedly ke vzpouře Anunnaků.

Příběh začíná v době, kdy na Zemi žili pouze bohové:
Když bohové ještě byli lidmi,
pracovali a lopotili se,
velká to byla námaha,
práce těžká a mnohá nesnáz.

V té době měli již nejvyšší bohové rozdělené velitelské pravomoci:

Anu, otec jejich, byl králem,
rádcem jejich Enlil válečník.
Ninurta byl jejich komořím a
Ennugi jejich strážcem.
Pohárků se chopili,
metali los a dělili se bohové.
Anu na nebesa vystoupil,
Enlil dostal zemi pro poddané své.
Závoru, onu jámu mořskou,
odevzdali vládci Enkimu.

Bylo založeno sedm měst, a text se zmiňuje o sedmi Anunnacích, kteří stáli v jejich čele. Disciplína byla zřejmě přísná, neboť „velcí Anunnakové jen sedmi Igigům uložili všechnu robotu“.

Ze všech povinností byly podle všeho nejběžnějším, nejnamáhavějším i nejodpudivějším úkolem kopáčské práce. Nižší bohové hloubili koryta řek, aby je zesplavnili, vykopávali zavlažovací a odvodňovací kanály, kutali v podzemí Apsú a hledali nerosty. Ačkoliv jim práci nepochybně ulehčovalo kvalitní náčiní – texty mluví o „stříbrné sekyrce, jež jako den svítí“, dokonce i pod zemí –, musela to být úmorná dřina. Dlouhou dobu – přesněji čtyřicet „období“ – Anunnakové „lopotili“ bez reptání; pak však zvolali: Tak dost!

Naříkali a pomlouvali,
žalovali na práci kopáčů.

Příležitostí ke vzpouře se zřejmě stala Enlilova návštěva v těžební oblasti. Anunnakové se jí chopili a takto si dodávali odvahy:

Pánu našemu, komořímu, vzdorujme!
Ať nás zbaví této těžké práce!…
Nuže Enlila, rádce bohů, hrdinu
v jeho sídle vyrušme!

Záhy se našel i vůdce či organizátor celé vzpoury. Byl to „nejvyšší velitel z dávných dob“, který zřejmě nesnášel tehdejšího velitele. Jeho jméno je bohužel z tabulky ulomeno – jeho burcující proslov je však zcela jasný:

Nyní válku vyhlaste!
V zápas a boj se dejme!

Vzpoura je líčena tak živě a barvitě, že se nám mimoděk vybavují výjevy z útoku na Bastillu:

Vyslechli bohové slova jeho,
náčiní své podpálili,
i rýče své podpálili,
koše své zažehli.
Pak vydali se na pochod
k bráně svatyně hrdiny Enlila.

Drama a napětí ožívá slovy starověkého básníka:

Je půlnoc.
Ekur je obklíčen, však Enlil nic neví.
Bděl jenom Kalkal a zneklidněn byl.
Zastrčil závoru, pohlédl ven.
Pak probudit šel rádce Nuskua.
Zvenčí k nim doléhal křik.
Nusku probudil pána svého,
z lože ho přinutil vstát.
„Pane můj, obklíčen je tvůj chrám,
bitva až k bráně se přihnala!“

Enlilovou první reakcí bylo pozvednout proti vzbouřencům zbraně. Ale jeho rádce Nusku se přimlouval za to, aby se svolalo shromáždění bohů:

„Vzkaz, nechť sem Anu sestoupí,
nechť k tobě Enki přispěchá!“
I vzkázal, a dolů Anu sestoupil,
též Enki přispěchal k němu…
Když se usadili velcí Anunnakové,
Enlil povstal a zahájil soud.
Vzpouru si bere osobně a chce vědět:

„To proti mně se bouří?
Což mám se dát do boje?
Bohové! Co jsem to spatřil!
Bitva až k bráně se přihnala!“

Anu navrhuje, aby bylo zahájeno šetření. Nusku, podpořen autoritou Ana a dalších velitelů, se vydal k utábořeným vzbouřencům. „Kdo popud k boji dal?“ vyptával se. „Kdo podněcovatelem je srážky? Kdo válku vyhlásil?“

Anunnakové však byli svorní:
Každý z bohů válku vyhlásil!
Máme… ve výkopech…
Úmorná námaha hubí všechny.
Těžká je naše práce a mnohá nesnáz.

Když si Enlil vyslechl Nuskuovo hlášení o těchto stížnostech, „rozplakal se“. Nabídl ultimátum: buďto bude popraven vůdce vzbouřenců, anebo se on, Enlil, vzdá své funkce. „Vezmi odznak moci, užij síly své!“ vybídl Ana. „Vystoupím s tebou k nebesům…“ Ale Anu, který sestoupil z nebe, se postavil na stranu Anunnaků:

„Z čeho je viníme?
Těžká je jejich práce a mnohá nesnáz.
Den co den do země buší.
Hlasité je bědování, vždyť slyšíme křik.
Snad je možné něco učinit…“

Ea, povzbuzen otcovými slovy, také „otevřel ústa svá“ a zopakoval Anův proslov. Nabídl však řešení: nechť je stvořen lulu, „člověk, lidská bytost“.

„Zde Bélet-ilí, rodička,
nechť stvoří člověka, lidskou bytost!
On ponese jařmo…
Robotu bohů člověk na bedra svá vezme!…“

Návrh, aby byl „primitivní dělník“, jenž by „ponesl jařmo“ Anunnaků, byl přijat s nadšením. Bohové se jednomyslně usnesli na tom, aby byl stvořen „potomek“. „A jméno jeho nechť jest člověk,“ pravili:

Bohyni povolali a tázali se
bohů porodní báby, moudré Mami:
„Tys rodička, stvořitelka lidského pokolení.
Ty stvoříš lidskou bytost a ona ponese jařmo!
Ponese jařmo Enlilem seslané.
Robotu bohů člověk na bedra svá vezme!“

Mami, „Paní bohů všech“, však namítla, že bude potřebovat Eovu pomoc, neboť „on vše očišťuje“. V domě Šimti, v jakési provizorní nemocnici čekali bohové. Ea pomohl připravit směs, z níž matka bohyně za přítomnosti dalších bohyní-rodiček začala hníst „člověka“. Zatímco pracovala, ostatní bohyně odříkávaly zaklínadla. Nakonec vítězoslavně zvolala:

„Já to stvořila, to mé ruce učinily!“

Poté „svolala Anunnaky, velké bohy… otevřela ústa svá a pravila jim“:

„Úkolem jste mne pověřili,
já ho splnila…
Těžké práce jsem vás zbavila
a člověka obtížila vaší robotou.
Nářek jste lidstvu udělili.
Jařma jsem vás zprostila a dala vám svobodu.“

Anunnakové přijali její prohlášení s obrovskou radostí: „Volně si poskočili a líbali jí nohy.“ Od té chvíle měl, jařmo“ nést člověk – „primitivní dělník“.

Nefilové, kteří na Zemi založili první kolonie, vytvořili vlastní odrůdu otroctví – nikoliv pomocí otroků dovezených z jiného světadílu, nýbrž s „primitivními dělníky“, jež si stvořili podle vlastních představ.

Vzpoura bohů vyústila ve stvoření člověka.

Obr. 132

Budeme-li čerpat ze starověkého náčrtu, na němž je Nippur středem kruhu, a obkroužímeli Nippur soustřednými kruhy procházejícími jednotlivými městy, zjistíme, že na jednom z těchto kruhů leželo další starověké sumerské město, Lagaš – na pomyslné linii stejně vzdálené od čáry svírající 45stupňový úhel jako od osy Eridu-Larsa-Sippar. Poloha Lagaše tedy zrcadlově odráží polohu Larsy.

Ačkoliv město LA.RA.AK („vidoucí jasnou záři“) zůstává velkou neznámou, logicky by mělo ležet v bodě 5, neboť tam by mohlo být město bohů a završovat tak řadu měst na ústřední letové dráze v intervalech šesti beru: Bad-Tibira, Šuruppak, Nippur, Larak, Sippar (obr. 132).

Dvě vnější čáry svíraly s ústřední linií křižující Nippur z obou stran šestistupňový úhel a tvořily tak jihozápadní a severovýchodní obrysy hlavního letového koridoru. Název LA.AR.SA příhodně znamenal „vidoucí červené světlo“; LA.AG.AŠ znamenalo „vidoucí záři na šesti“. Města podél každé čáry byla od sebe skutečně vzdálena šest beru (přibližně šedesát kilometrů).

To byl podle našeho názoru ústřední plán nefilů. Když vybrali nejvhodnější polohu pro svůj kosmodrom (Sippar), rozmístili ostatní města tak, aby ke kosmodromu vytyčovala hlavní letový koridor. Doprostřed umístili Nippur, který se stal „svazkem nebe a země“.

Lidské oko už nikdy nespočine na původních městech bohů ani jejich rozvalinách – všechny zničila potopa, jež zaplavila svět. Ale můžeme se o nich hodně dozvědět, neboť svatou povinností mezopotamských králů byla neustálá přestavba posvátných čtvrtí na navlas stejném místě a podle původních plánů. Všichni, kdož tak činili, zdůrazňovali v dedikačních nápisech úzkostlivé dodržování původních plánů; v jednom takovém nápise (jenž objevil Layard), se praví:

Věčně platný půdorys,
jenž do dnů budoucích
stavbu určoval,
(toho jsem se držel).
Je to nákres z dávných dnů
a nese nápis z hořejšího nebe.

Jestliže byl Lagaš – jak se domníváme – jedním z měst sloužících jako body osvětlující přistávací dráhu, pak nabývá smysl velká část údajů, jež po sobě zanechal Gudea ve třetím tisíciletí př. Kr. Napsal, že když mu dal Ninurta pokyn k přestavbě posvátné čtvrti, další bůh, jenž ho doprovázel, mu předal architektonické plány (nakreslené na kamenné tabulce) a jedna bohyně (která „cestovala mezi nebem a zemí“ ve své „komoře“) mu ukázala hvězdnou mapu a poučila ho o astronomickém zaměření celé stavby.

Kromě „božského černého ptáka“ bylo do posvátné čtvrti instalováno „strašlivé boží oko“ („veliký paprsek, jenž si svou mocí podrobuje svět“) a „světový dohlížitel“ (jehož zvuk se uměl „šířit do dáli“). Nakonec když byla stavba hotová, byl na ní vztyčen „Utuův emblém“ čelem „k místu, kde Utu vychází“ – tedy ke kosmodromu v Sipparu. Všechny tyto předměty vysílající paprsky byly pro provoz kosmodromu důležité, neboť všechna zařízení si přišel prohlédnout i sám Utu.

Na raných sumerských kresbách jsou často masivní stavby z rákosu a dřeva, postavené v nejstarších dobách; tyčí se na polích uprostřed pasoucího se dobytka. Současnou domněnku, že jde o chlévy pro zvířata, vyvracejí jakési pilíře, jež trčí ze střech těchto stavení (obr. 133a).

Jak vidíme, tyto pilíře podpírají jeden či více párů „kruhů“, jejichž funkci neznáme. Ale ačkoliv byly tyto stavby vztyčeny na polích, lze pochybovat o tom, že měly sloužit jako přístřeší pro dobytek. Sumerské obrázkové znaky (obr. 133b) znázorňují slovo DUR či TUR („příbytek“, „shromaždiště“) u kreseb, jež nepochybně představují stejné stavby, jaké se objevují na pečetních válečcích; ale vyplývá z nich, že hlavním prvkem stavby nebyly ony „chýše“, nýbrž anténní věž. Podobné pilíře s „kruhy“ byly vztyčeny u vchodů do paláců, v posvátných čtvrtích bohů, a nejen na venkově (obr. 133c).

Obr. 133, 134

Nebyly tyto předměty anténami připevněnými k vysílači? Nebyly ty páry kruhů jakýmisi radary, jež v polích naváděly blížící se raketoplán? Nebyla to snímací zařízení, ony „vševidoucí oči“ bohů, o nichž se mluví v tolika textech?

Víme, že zařízení, k němuž byly tyto přístroje připevněny, bylo přenosné, neboť na některých sumerských pečetích jsou „božské předměty“ ve tvaru skříňky přepravovány člunem nebo na hřbetech soumarů, kteří odnášeli tyto předměty dál do vnitrozemí (obr. 134).

Když si prohlédneme tvar těchto „černých skříněk“, mimoděk se nám vybaví archa úmluvy, kterou podle Hospodinových pokynů zhotovil Mojžíš. Schrána měla být vyrobena z akáciového dřeva a zevnitř i zvenčí obložená zlatem – tedy dva vodivé povrchy měla izolovat vrstva dřeva. Nad schránou měl být zhotoven kapporeth, také z čistého zlata, a na jeho koncích měli stát dva zlatí cherubové s rozpjatými křídly, jimiž zastírali kapporeth. Co byl kapporeth, není jasné, ale tento verš z Knihy Exodus naznačuje jeho účel: „Tam se budu s tebou setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby… budu s tebou mluvit o všem, co ti pro Izraelce přikážu.“

Domněnku, že archa úmluvy byla v podstatě elektricky poháněná komunikační skříňka, potvrzuje i pokyn, aby byla přenosná. Měla se nést na dřevěných tyčích prostrčených čtyřmi zlatými kruhy po stranách schrány. Samotné schrány se nesměl nikdo dotýkat; když se jí jeden Izraelec dotkl, byl na místě zabit – jakoby elektrickým výbojem o vysokém napětí.

Takové napohled nadpřirozené zařízení – jež umožňovalo dorozumívání s Bohem, byť byl Bůh někde jinde – se stalo předmětem uctívání, „posvátným kultovním symbolem“. Mezi devocionálie chrámů v Lagaši, v Uru, v Mari a dalších starověkých městech patřily tzv. „znaky očí“. Nejvýraznější stavbou tohoto druhu byl „chrám očí“ v Tell Braku v severozápadní Mezopotámii, pocházející ze 4. tisíciletí př. Kr. Kromě stovek „znaků očí“ na různých místech chrámu byl na jediném oltáři jeho vnitřní svatyně nalezen obrovský kamenný kvádr znázorňující pár očí (obr. 135).

Obr. 135, 136

Je nanejvýš pravděpodobné, že jde o napodobeninu skutečného božského předmětu – Ninurtova „strašlivého oka“, „světla“ nebo podobného předmětu v Enlilově řídícím kosmickém středisku v Nippuru, jež slovy starověkého písaře „přehlíží země… proniká srdcem všech zemí“.

Rovinaté pláně v Mezopotámii si podle všeho vyžádaly nutnost uměle vyvýšených plošin, na nichž bylo poté umístěno kosmické zařízení. Texty i výtvarná zobrazení nenechávají nikoho na pochybách, že tyto stavby sahaly od nejranějších polních srubů až po pozdější stupňovité plošiny, propojené schody a šikmými rampami, jež vedly z nižší a širší plošiny na vyšší a užší a tak dál. Na vrcholu zikkuratu stála samotná rezidence boha uprostřed plochého dvora obehnaného zdí, kde byl umístěn jeho „pták“ a „zbraně“. Zikkurat vyobrazený na jednom pečetním válečku nejenže má obvyklou stupňovitou konstrukci, ale je navíc vybaven dvěma „kruhovými anténami“, jež výškou odpovídají třem podlažím (obr. 136).

Marduk tvrdil, že komplex zikkuratů a chrámu v Babylonu (E.SAG.IL) byl postaven podle jeho pokynů, ale také v souladu s „písmem z hořejšího nebe“. Z jedné tabulky (podle svého rozluštitele známé jako Smithovy), kterou analyzoval André Parrot (Ziggurats et Tour de Babel), vyplývá, že šlo o sedmistupňovou stavbu se čtvercovým půdorysem, jejíž základna měla strany dlouhé 15 garů. Každý následující stupeň byl menší co do plochy i výšky, až na stupeň nejvyšší (rezidenci boha), který byl vyšší. Celková výška stavby se však opět rovnala 15 garům, takže celá stavba byla nejen přesným čtvercem, nýbrž i přesnou krychlí.

Gar, v němž jsou tyto rozměry udány, odpovídal 12 loktům – tedy přibližně 6 metrům neboli 20 stopám. Dva badatelé, H. G. Wood a L. C. Stecchini, vyslovili názor, že všechny základní míry mezopotamských zikkuratů vycházejí ze sumerského šedesátkového základu, z čísla 60. Každá strana základny tedy měřila třikrát 60 loktů a její celkový obvod činil 60 garů (obr. 137).

Obr. 137, 138

Jaký faktor určoval výšku každého stupně? Stecchini zjistil, že když vynásobil výšku prvního stupně (5,5 garu) dvojnásobkem lokte, dostal 33, neboli přibližnou zeměpisnou polohu Babylonu (32,5 stupně severní šířky). Na základě obdobného výpočtu se pozorovací úhel zvýšil na 51 stupňů a každý následující stupeň jej zvýšil o dalších 6 stupňů. Sedmý stupeň tedy při zeměpisné šířce Babylonu stál na plošině vyvýšené na 75 stupňů nad obzorem. Tento nejvyšší stupeň zvýšil úhel o 15 stupňů, takže pozorovatel se mohl dívat kolmo vzhůru v 90stupňovém úhlu. Stecchini usoudil, že každý stupeň splňoval funkci určité plošiny astronomické observatoře s předem určenou elevací v poměru k oblouku nebe.

V rozměrech zikkuratů lze jistě najít i jiné, „skryté“ souvislosti. 33stupňový úhel sice neodpovídal přesně šířce Babylonu, zato navlas přesně šířce Sipparu. Nebyl určitý vztah mezi 6stupňovým úhlem každé ze čtyř plošin a vzdálenostmi 6 beru mezi městy bohů? Nesouvisely tyto sedmistupňové stavby s polohou prvních sedmi měst anebo s polohou Země jako sedmé planety?

G. Martiny (Astronomisches zum babylonischen Turm) rozebírá, jak se zikkuraty pro tyto vlastnosti hodily k pozorováním hvězdné oblohy, a tvrdí, že nejvyšší stupeň Esagily byl orientován na planetu Šupa (kterou jsme určili jako Pluto) a souhvězdí Berana (obr. 138).

Ale sloužily zikkuraty skutečně pouze jako observatoře, anebo také jako odpalovací rampy kosmických raket nefilů? Všechny byly orientovány tak, že jejich rohy mířily přesně na sever, jih, východ a západ. Jejich strany tedy svíraly s těmito čtyřmi základními světovými stranami 45-stupňový úhel. To znamenalo, že raketoplán blížící se k místu přistání mohl sledovat určité strany zikkuratu přesně podél letové dráhy – a bez potíží doletět do Sipparu!

Akkadsko-babylonský název pro tyto stavby – zukiratu – znamenal „trubici božského ducha“. Sumerové nazývali zikkuraty EŠ, tedy „nejvyšší“ – což tyto stavby skutečně byly. Tento výraz mohl také znamenat číselnou jednotku vztahující se k rozměrům zikkuratu. Kromě toho se užíval ve významu „zdroj tepla“ („oheň“ v akkadštině a v hebrejštině).

Dokonce i badatelé, pokoušející se celou věc objasnit jinak než pomocí našeho „kosmického“ výkladu, museli namnoze dospět k závěru, že zikkuraty sloužily i jinému účelu než jen jako „výškové“ budovy pro boží příbytek. Samuel N. Kramer shrnul názory badatelů slovy: „Zikkurat, stupňovitá věž, jež se stala charakteristickou stavbou mezopotamské chrámové architektury… měla sloužit jako skutečný i symbolický spojovací článek mezi bohy na nebi a smrtelníky na zemi.“

My jsme si však ukázali, že pravou funkcí těchto staveb bylo spojovat bohy na nebi s pozemskými bohy, a ne smrtelníky na zemi.