10. kapitola - Města bohů

PŘÍBĚH O PRVNÍM OSÍDLENÍ Země inteligentními bytostmi je strhující ságou, stejně podnětnou jako objevení Ameriky nebo obeplutí zeměkoule. Byl však mnohem významnější, neboť v důsledku tohoto osídlení existujeme dnes my i naše civilizace.

Stvořitelský epos nám sděluje, že „bohové“ přišli na Zemi po důkladně zváženém rozhodnutí, k němuž dospěli jejich vůdci. Babylonská verze, jež toto rozhodnutí přičítá Mardukovi, vysvětluje, že Marduk vyčkal, až se vysuší zemská půda a ztvrdne natolik, aby mohl přistát a zahájit stavební práce. Poté Marduk oznámil své rozhodnutí skupině astronautů:

Nad Apsú, sídlem, jež vy obýváte,
proti chrámu Ešarra, jejž jsem nad vámi zbudoval,
dole pod oblohou zpevnil jsem půdu.
Dům tam postavím, nechť příbytkem je hojnosti!

Marduk jim pak vysvětlil svůj záměr:

Když z Apsú vystupovat budete k shromáždění poradnímu,
zde všichni naleznete nocleh svůj.
Když z nebes sestupovat budete k shromáždění poradnímu,
zde všichni naleznete nocleh svůj.

Země tudíž nebyla pouhým cílem návštěvy či krátkého průzkumného pobytu; měla se stát trvalým „domovem daleko od domova“.

Nefilové obývali planetu, jež byla sama o sobě jakousi vesmírnou lodí křižující dráhy většiny ostatních planet; z její „paluby“ tedy nepochybně zkoumali vesmír. Poté jistě následovaly sondy bez posádky. Dříve nebo později dozrály jejich vědomosti i schopnosti natolik, aby mohli k jiným planetám vysílat mise s posádkou.

Když nefilové hledali nový „domov“, musela jim padnout do oka Země. Její modré zbarvení naznačovalo, že má životodárnou vodu a vzduch; její hněď svědčila o pevnině, zeleň o vegetaci i o základu pro výskyt živočichů. Avšak když se nefilové tenkrát na svém vesmírném korábu přibližovali k Zemi, musela vypadat jinak, než jak se jeví zrakům dnešních astronautů: když totiž na Zemi poprvé přistáli, nacházela se uprostřed doby ledové – jedné z fází ledových a meziledových období zemského klimatu:

první doba ledová – začala asi před 600 000 lety
první oteplení (meziledové období) – před 550 000 lety
druhá doba ledová – před 480 000–430 000 lety

Když nefilové asi před 450 000 lety poprvé přistáli na Zemi, ležela asi třetina zemské souše v sevření ledového krunýře. Vzhledem k tomu, že většina vodstva byla zamrzlá, dešťových srážek bylo málo, ale ne všude. V důsledku odchylek v převažujících směrech větrů a odlišností zemského povrchu byly tehdy oblasti, jež dnes oplývají dostatkem vláhy, zcela vyschlé, a naopak – některé oblasti, jež dnes mají dostatek vláhy pouze v obdobích dešťů, se tehdy vyznačovaly hojností celoročních srážek.

Nižší byly i hladiny světových moří, jelikož ohromnou masu vod věznily ledovce na zemské pevnině. Je prokázáno, že ve vrcholné fázi obou dob ledových ležela hladina moří až o 200–230 metrů níž než dnes. Tam kde dnes máme moře a pobřeží, byla tehdy souš. Tam kde i v době ledové tekly řeky, vytvářely hluboké strže a kaňony, pokud jejich koryto vedlo skalnatým terénem; pokud protékaly měkkou, jílovitou půdou, vlévaly se do moří rozsáhlými bažinami.

Když tedy nefilové přilétali na Zemi za takových klimatických a geografických podmínek, kterou oblast si vybrali za své první útočiště?

Nepochybně hledali místo s poměrně mírným podnebím, kde stačilo postavit prostá obydlí a kde se mohli pohybovat v lehkých pracovních oděvech, a ne v těžkých mrazuvzdorných kombinézách. Také nepochybně hledali dostatek užitkové i pitné vody, jakož i dostatek vláhy pro život rostlin i zvířat, jež jim sloužily za potravu. Řeky mohly jednak usnadnit zavlažování velkých půdních ploch, jednak byly příhodným dopravním prostředkem.

Všechny tyto požadavky, navíc i potřebu rozsáhlých rovinatých ploch vhodných k přistání, mohlo na Zemi splňovat pouze úzké pásmo s mírným podnebím. Pozornost nefilů, jak už víme, se soustřeďovala na tři významné říční systémy a roviny kolem nich: Nil, Indus a TigrisEufrat. Tato poříčí se ideálně hodila k ranému osídlení; každé z nich se také v jisté době stalo centrem starověké civilizace.

Nefilové museli mít nepochybně na zřeteli i další potřebu: zdroj paliv a energie. Nejstarším všestranným a hojným zdrojem energie, tepla a světla na Zemi, jakož i význačnou surovinou s všestranným použitím, je ropa. Jak lze soudit ze sumerských zvyklostí i z písemných záznamů, nefilové v rozsáhlé míře využívali ropu i její deriváty; je tedy pochopitelné, že při výběru nejvhodnějšího prostředí na Zemi dali přednost oblasti bohaté na ropu.

S ohledem na tyto potřeby kladli nefilové patrně na poslední místo rovinu kolem Indu, neboť ta hojností ropy neoplývá. Údolí Nilu bylo nejspíš na druhém místě; zeměpisně leží sice v rozsáhlé oblasti usazených hornin, ale ropa se nachází poměrně daleko od údolí a vyžaduje hloubkové vrty. Zemi mezi dvěma řekami – Mezopotámii – nepochybně dali na první místo. Od Perského zálivu až k pohořím, v nichž pramení Eufrat a Tigris, se rozprostírají ropná pole, jež patří k nejbohatším na světě. A zatímco na většině míst leží ropná ložiska hluboko pod povrchem, ve starověkém Sumeru (v dnešním jižním Iráku) vyvěraly či prosakovaly živice, dehet a asfalt přímo na zemský povrch.

(Je mimochodem pozoruhodné, že Sumerové uměli pojmenovat všechny živičné látky – ropu, petrolej, přírodní živice, asfaltové horniny, dehty, pyrogenní živice, tmely, vosky a smoly. Pro různé druhy živic měli devět různých názvů. Pro srovnání – starověký egyptský jazyk znal pouze dva, sanskrt jen tři.)

Kniha Genesis popisuje boží příbytek na Zemi – Eden – jako místo s mírným podnebím, teplé, avšak větrné, neboť Bůh se v něm odpoledne procházel, aby se osvěžil chladivým vánkem. Byla zde kvalitní půda, vhodná pro zemědělství a zahradnictví, zejména pro zakládání ovocných sadů. Eden čerpal vláhu ze sítě čtyř řek: „Jméno třetí řeky je Chidekel [Tigris]; ta teče východně od Asýrie. Čtvrtá řeka je Eufrat.“

Zatímco názory na totožnost prvních dvou řek – Pišon („hojná“) a Gíchón („valící se“) – se rozcházejí, o totožnosti dalších dvou není pochyb: Eufrat a Tigris. Někteří badatelé kladou Eden do severní Mezopotámie, kde pramení obě řeky a dva menší přítoky; jiní (např. E. A. Speiser v díle The Rivers of Paradise) se domnívají, že všechny čtyři řeky se slévají v předhůří Perského zálivu, takže Eden prý neležel v severní, nýbrž v jižní Mezopotámii.

Biblický název Eden je mezopotamského původu: pochází z akkadského edinu, což znamená „rovina, pláň“. Připomeňme, že „božský“ titul pradávných bohů byl DIN. GIR („ti povolaní/spravedliví z raket“). Sumerský název pro příbytek bohů – E.DIN – tedy znamenal „domov povolaných“ – vskutku výstižné jméno.

Výběr Mezopotámie jako domova na Zemi byl patrně motivován ještě nejméně jedním důležitým aspektem. Ačkoliv nefilové časem vybudovali kosmodrom na souši, podle některých důkazů lze usuzovat, že alespoň zpočátku přistávali na moři v hermeticky uzavřené schráně. Jestliže přistávali tímto způsobem, Mezopotámie nabízela blízkost hned dvou moří – Indického oceánu na jihu a Středozemního moře na západě –, takže bylo-li zapotřebí přistát nouzově, nezávisel tento složitý manévr na jediné vodní ploše. Jak uvidíme, nezbytná byla také příhodná zátoka či záliv, odkud se dalo vyplouvat na dlouhé zámořské cesty.

Ve starověkých textech a na starověkých obrázcích se dopravní prostředky nefilů zpočátku jmenovaly „nebeské čluny“. Přistání takových „astronautů-námořníků“, jak si jistě umíme představit, mohlo být ve starověkých eposech popisováno jako zjevení jakési nebeské ponorky v moři, z níž na břeh vystoupili „rybí lidé“.

V textech skutečně nalézáme zmínky o tom, že někteří AB.GAL, kteří řídili kosmické lodi, byli oblečeni jako ryby. V textu popisujícím Ištařiny božské cesty se Ištar chce spojit s „velkým gallu“ (hlavním navigátorem), který odešel „v potopeném člunu“. Béróssos přepsal legendy o bohu jménem Oannés, „bytosti nadané rozumem“, který se v prvním roce sestoupení království z nebes vynořil z „Eritrejského moře hraničícího s Babylonií“. Béróssos uvádí, že ačkoliv Oannés vypadal jako ryba, měl pod rybí hlavou hlavu lidskou a pod rybím ocasem měl končetiny jako člověk. „Také jeho hlas a řeč byly artikulované a lidské.“ (obr. 126)

Obr. 126

Tři dějepisci, jejichž prostřednictvím známe Béróssovo dílo, uvádějí, že takoví „rybí lidé“ se objevovali periodicky; vystupovali na břeh „Eritrejského moře“ – vodní masy, jež dnes nazýváme Arabské moře (západní část Indického oceánu).

Proč by však nefilové přistávali na vodách Indického oceánu, stovky kilometrů od míst, jež si vybrali v Mezopotámii, a ne v Perském zálivu, který leží mnohem blíže? Starověké písemnosti nepřímo potvrzují nás závěr, že k prvnímu přistání došlo během druhé doby ledové, kdy Perský záliv nebyl mořem, nýbrž rozsáhlým územím bažin a mělkých jezer, v nichž přistání nebylo možné.

Když tedy ve vodách Arabského moře přistály první inteligentní bytosti na Zemi, vydaly se k Mezopotámii. Bažiny zasahovaly do vnitrozemí hlouběji, do míst daleko za dnešní pobřežní čarou. Tam, na okraji močálů, založily první osadu na naší planetě.

Nazvaly ji E.RI.DU („dům v dálavě postaven“). Tuze vystižné jméno!

Perský výraz ordu dodnes znamená „tábořiště“. Význam tohoto slova zapustil kořeny v mnoha jazycích: osídlená země se anglicky nazývá earth, německy Erde, v staré hornoněmčině erda, v islandštině jörth, v dánštině jord v gótštině airtha, ve středověké angličtině erthe, a ohlédneme-li se do dávnějších dob, aramejsky se „země“ řekla aratha nebo ereds, kurdsky erd nebo ertz a hebrejsky erec.

V Eridu v jižní Mezopotámii vybudovali první kosmickou základnu na Zemi – osamělé stanoviště v nekonečné pustině polozamrzlé planety (obr. 127).

Obr. 127

Sumerské texty, jež potvrzují i pozdější akkadské překlady, uvádějí seznam původních sídlišť či „měst“ nefilů v pořadí, v němž byla zřízena. Kromě toho nám sdělují, který bůh byl pověřen jejich správou. V jednom sumerském textu, jenž je pokládán za předlohu akkadských „tabulek o potopě“, se o pěti z prvních sedmi měst píše toto:

Když… královské moci bylo sesláno z nebe,
Když vznešená koruna a trůn královský byly seslány
z nebe,
dovršil obřady a vznešené zákony božské,
založil pět měst na… posvátných místech,
vyhlásil jejich jména, rozdělil je na obětní místa.
První z měst těchto, ERIDU, dal Nudimmudu,
náčelníkovi,
druhé, BADTIBIRU, dal… Nugigovi,
třetí, LARAK, dal Pabilsagovi,
čtvrté, SIPPAR, dal Utuu, bohatýrovi,
páté, ŠURUPPAK, dal Sudovi.

Jméno boha, který sestoupil z nebes ve svém královském majestátu, naplánoval založení Eridu a čtyř dalších měst a jmenoval jejich vladaře či velitele, je přeškrtnuté a nečitelné. Všechny texty však shodně uvádějí, že oním bohem, který se bažinou přebrodil na břeh a pravil „zde se usadíme“, byl Enki, v textu přezdívaný ,,Nudimmud“ („ten, kdož činil věci“).

Dvě jména tohoto boha – EN.KI („bůh pevné země“) a E.A („jehož dům je voda“) – byla více než příhodná. Eridu, jež zůstalo Enkiho sídlem moci a kultovním střediskem po celou dobu mezopotamských dějin, bylo vystavěno na umělém terénu, vyvýšeném nad hladinu bažin. Důkaz o tom podává text, jejž S. N. Kramer nazval „Mýtus o Enkim a Eridu“:

Vládce hlubin vodních, král Enki…
chrám svůj vystavěl…
V Eridu Chrám vodního břehu vystavěl…
Král Enki… chrám vystavěl:
Eridu jako horu ze země vyzdvihl,
na dobrém místě vystavěl je.

Tyto a další, převážně útržkovité texty naznačují, že jeden z prvních úkolů těchto „osadníků“ na Zemi se týkal mělkých jezer či vodnatých bažin: „přinesl…, dal vyčistit malé průplavy jako…“. Prohloubením koryt řek a přítoků zmohutněl jejich tok, díky čemuž se odvodnily bažiny, získala se čistší, pitná voda a zavedlo se řízené zavlažování. Tento sumerský text také naznačuje nějaké vršení půdy či stavění hrází na ochranu prvních obydlí před všudypřítomnými vodami.

Mýtus, který vědci nazvali „Enki a řád světa“, patří z dosud nalezených mezi nejdelší a nejlépe dochované sumerské epické básně. Jeho text sestává asi ze 470 řádků, z nichž je 375 dokonale čitelných. Začátek (asi 50 řádků) je bohužel ulomený. Následující verše jsou chvalozpěvem na Enkiho a popisují peripetie jeho vztahu s nejvyšším bohem Anem (jeho otcem), se sestrou Ninti a bratrem Enlilem.

Po tomto úvodu se ujímá slova sám Enki. Třebaže to zní fantasticky a neuvěřitelně, text je vlastně vyprávěním v první osobě, v němž Enki líčí své přistání na Zemi:

„Sotva (mé slovo) k nebi se přiblíží, padá z nebe déšť
hojnosti,
sotva se k zemi přiblíží, s vodou množství kaprů
připluje.
Na rozkaz můj vrší se hromady a kopce obilí.
Svůj dům, svatyni, na místě čistém jsem postavil…
Až k bažinám užovek můj dům stín svůj vrhá…
kapři se tam rákosím prodírají a ocasy vodu čeří…

Báseň poté ve třetí osobě popisuje a zaznamenává Enkiho zásluhy a úspěchy. Zde je několik vybraných veršů:

K bažině promluvil a dal jí vousaté ryby,
promluvil k rákosišti a dal mu červené palice a zelené stvoly.
Enbilula za dozorce řek
Enki tam dosadil…
Z jeho sítě žádná ryba neunikne,
z jeho pasti neunikne žádné (zvíře),
z jeho oka neulétne žádný pták.
Nannara, jenž ryby miluje,
Enki tam dosadil.
Enkimdua, pána příkopů a kanálů,
Enki tam dosadil.
Kadlub, jejž položil, přichystal…
Kullu, muže veškerých cihel země,
tam Enki dosadil.

Báseň vyjmenovává další Enkiho zásluhy, například vyčištění vod Tigridu a propojení Eufratu a Tigridu kanálem. Jeho dům u břehu vod přiléhal k přístavu, v němž kotvily a z nějž vyplouvaly rákosové vory a čluny. Dům se výstižně jmenoval E.ABZU („dům hlubiny“). Enkiho posvátná čtvrt v Eridu byla pod tímto názvem známá ještě celá tisíciletí.

Enki a jeho společníci, s nimiž přistál na Zemi, nepochybně prozkoumali krajinu kolem Eridu, ale zdá se, že nejraději cestoval po vodě. V jednom textu říká, že jeho nákladní člun „Koruna, kozoroh Abzu… v mé velké bažině, na místě vyvoleném, pro mne pluje rychle“. V dalších textech Enki popisuje, jak se plavil bažinami ve své lodi jménem MA.GUR (doslova „člun k otáčení“), tedy v jakési výletní lodi. Vypráví, jak „kormidelníci v rytmu správném veslaře řídí, zpívají písně sladké a skýtají řece radost“. V takových chvílích prý jeho „vodní hlubinu naplňují písně svaté a kouzelné“. Je zaznamenán dokonce i takový podružný detail jako jméno kapitána Enkiho lodi (obr. 128).

Obr. 128

Sumerské královské listiny naznačují, že Enki a jeho první skupina nefilů pobyli na Zemi sami docela dlouhou dobu: uplynulo osm šarů (28 800 let), než byl jmenován druhý velitel neboli „náčelník osady“.

Zajímavé světlo na tuto záležitost vrhají astronomické důkazy. Badatelé si například lámou hlavu, proč se Sumerové podle všeho neuměli rozhodnout, který dům zvěrokruhu mají přiřadit Enkimu. Byl s ním patrně spojován znak „rybokozy“, jenž zastupoval znamení Kozoroha (což může vysvětlovat přídomek zakladatele Eridu – A.LU. LIM, jenž lze překládat jako „ovce třpytivých vod“). Jenže Ea/Enki byl často zobrazován s číšemi, z nichž vyvěraly vody, tedy jako prapůvodní nositel vod čili Vodnář; také byl nepochybně bohem vodních živočichů, byl tudíž spojován se znamením Ryb.

Astronomové neumějí uspokojivě odpovědět na otázku, jak to, že starověcí hvězdopravci v nějaké skupině hvězd skutečně rozeznávali obrysy řekněme ryb či nosiče vody (vodnáře). Nabízí se odpověď, že znamení zvěrokruhu nebyla pojmenována podle tvaru souhvězdí, nýbrž podle přídomku či hlavní činnosti boha primárně spojovaného s dobou, kdy se bod jarní rovnodennosti nacházel v příslušném souhvězdí.

Jestliže Enki, jak se domníváme, přistál na Zemi na počátku věku Ryb, byl svědkem precesního posuvu k Vodnáři a zůstal tam celý Velký rok (25 920 let) až do počátku věku Kozoroha, pak byl jediným velitelem na Zemi oněch předpokládaných 28 800 let.

Uvedený časový interval také potvrzuje náš dřívější závěr, že nefilové, přistáli na Zemi uprostřed doby ledové. Do namáhavého stavění hrází a průplavů se pustili ještě za drsných klimatických podmínek. Ale během několika šarů po přistání (asi před 430 000 lety) začala doba ledová ustupovat teplejšímu a deštivějšímu podnebí. Tehdy se nefilové rozhodli, že se přestěhují hlouběji do vnitrozemí a rozšíří své osady. Anunnakové (řadoví nefilové) dali druhému veliteli Eridu příhodné jméno: „A.LAL.GAR“ („ten, kdož období dešťů přinesl ostatním“).

Ale zatímco Enki překonával úskalí průkopníka na Zemi, Anu a jeho další syn Enlil pozorovali vývoj z Dvanácté planety. Z mezopotamských textů jasně vyplývá, že skutečným velitelem výpravy na Zemi byl Enlil; jakmile se rozhodlo, že se nefilové na Zemi usadí, sestoupil na Zemi sám Enlil. Zvláštní osadu neboli základnu jménem Larsa pro něj postavil EN.KI.DU.NU („Enki kope hluboko“). Když Enlil převzal správu nad Larsou, dostal přezdívku ALIM („beran“), což časově odpovídalo s „věkem“ znamení Berana.

Založením Larsy zahájili nefilové novou fázi osidlování Země. Potvrdili tím své odhodlání pustit se do úkolů, kvůli nimž na Zemi přišli – ty vyžadovaly přepravu většího počtu „pracovních sil“, nástrojů a vybavení na Zemi a návrat cenného nákladu na Dvanáctou planetu.

Takovým těžším nákladům již nevyhovovalo přistání na moři. V důsledku klimatických změn se zpřístupnil terén i ve vnitrozemí, a tak bylo načase přemístit přistávací plochu do středu Mezopotámie. V této kritické chvíli sestoupil na Zemi Enlil a začal z Larsy budovat „kosmické řídící středisko“ – technicky vyspělé velitelské stanoviště, z něhož mohli nefilové na Zemi koordinovat kosmické lety na domovskou planetu i přílety z ní, navádět přistávající raketoplány a dohlížet na jejich starty i spojení s mateřskou lodí kroužící kolem Země.

Místo, jež Enlil pro tento účel vybral, celá tisíciletí známé jako Nippur, pojmenoval NIBRU.KI („křižovatka Země“). (Připomeňme si, že kosmický bod, v němž se Dvanáctá planeta nejvíce přiblížila k Zemi, se jmenoval „místo nebeské křižovatky“.) Tam Enlil zřídil DUR.AN. KI, „svazek nebe a země“.

Šlo pochopitelně o úkol nesmírně složitý a časově náročný. Enlil zůstal v Larse šest šarů (21 600 let), zatímco se stavěl Nippur. Nippurský podnik byl také zdlouhavý, jak dokazují Enlilovy přezdívky inspirované znameními zvěrokruhu. Během pobytu v Larse byl přirovnáván k beranovi (znamení Berana), později spojován s býkem (znamení Býka). Nippur byl tedy dostavěn ve „věku“ Býka.

O Nippuru se můžeme hodně dozvědět z „Hymnu na Enlila předobrotivého“, z oslavné skladby opěvující Enlila, jeho družku Ninlil, jeho město Nippur a E.KUR, „svatyni vznosnou“. Enlil tam totiž měl k dispozici dokonalé přístroje, pomocí nichž „zvedá oči a přehlíží země“ a „zvedá světlo a proniká srdcem všech zemí“. Nippur, jak dále stojí v básni, byl chráněn strašlivými zbraněmi: „svým zjevem nahánějí hrůzu a úctu“; „zvenčí se nepřiblíží ni jediný mocný bůh“. Jeho „rámě“ bylo jako „veliká síť… z ok jejích nenechá ujít zločince, ničemu“ a v jeho středu se krčil „rychlonohý pták“, jehož „paži“ neunikl „bezbožník, zloduch, tyran“. Nebyl Nippur chráněn nějakým smrtícím paprskem, nějakým elektronickým silovým polem? Neměl ve svém středu nějakou přistávací plochu pro vrtulník, „ptáka“ tak rychlého, že mu nemohl nikdo utéct?

Uprostřed Nippuru, na uměle vyvýšené plošině, stál Enlilův hlavní stan KI.UR („místo kořenů Země“) – místo „svazku mezi nebem a Zemí“. Bylo to komunikační jádro řídícího střediska, kde se Anunnakové na Zemi dorozumívali s kolegy, s IGI.IGI („těmi, kdož se otáčejí a vidí“) v kosmické lodi kroužící kolem Země.

V tomto středisku, jak dále líčí starověký text, stál „vysoký pilíř k nebi sahající“. Pomocí tohoto nesmírně vysokého sloupu, pevně zasazeného v zemi, jako základna, jež nikdo nepřevrhne“, Enlil „pronášel slovo své“ k nebesům. To je prostý popis vysílací věže. Jakmile „slovo Enlilovo“ – jeho příkaz – „k nebi se přiblíží, padá z nebe déšť hojnosti“. Vskutku jednoduchý a výstižný popis přísunu materiálu, zvláštních potravin, léků a nástrojů, jež přivážel raketoplán, jakmile bylo z Nippuru vysláno „slovo“.

Toto řídící středisko na vyvýšené plošině, Enlilova „svatyně vznosná“, v sobě ukrývalo tajuplnou komnatu označovanou jako DIR.GA:

Tajemná jako vody vzdálené,
jako obzory nebeské.
Mezi jejími… odznaky,
odznaky hvězd.
ME dokonalým činí…
Její slova jsou modlitby…
Její slova výrokem jsou drahocenným.

Co byla tato dirga? Poškozená místa na starověké tabulce nás obírají o cenné údaje, ale již sám název mluví sám za sebe: znamená „temnou komoru ve tvaru koruny“, místnost, kde byly uloženy hvězdné mapy, vypracovávaly se předpovědi a přijímaly či vysílaly se me (zprávy a vzkazy astronautů). Když čteme její popis, vybavuje se nám řídící středisko v texaském Houstonu, jež monitorovalo astronauty během letů na Měsíc, zesilovalo jejich komunikace, určovalo jejich dráhu vůči hvězdné obloze a navádělo je pomocí „výroků drahocenných“.

Připomeňme si epos o bohu Zuovi, který vtrhl do Enlilovy svatyně a ukořistil tabulku osudů; v důsledku toho „zmlkly povely… svatyni odňata byla její zář… hrůza se rozhostila a zavládlo ticho“.

V Eposu o stvoření byly oním „osudem“ planetárních bohů jejich oběžné dráhy. Lze tedy logicky usuzovat, že tabulka osudů, jež byla tolik nezbytná pro fungování Enlilova „řídícího střediska“, také řídila oběžné a letové dráhy kosmických lodí, jež udržovaly „svazek“ neboli spojení mezi nebem a Zemí. Možná že to byla ona klíčová „černá skříňka“ s počítačovými programy, jež naváděly kosmické lodi a bez nichž bylo přerušeno spojení mezi nefily na Zemi a jejich domovskou planetou.

Obr. 129

Většina badatelů překládá jméno EN.LIL ve významu „pán větru“, „bouřný bůh“, což odpovídá teorii, že starověké národy „personifikovaly“ přírodní živly, a tudíž pověřily jednoho z bohů správou větrů a bouří. Přesto však již někteří učenci poukázali na to, že v tomto případě výraz LIL neznamená vítr před bouří v přírodě, nýbrž „vítr“ vycházející z úst – proslov, příkaz, ústní dorozumívání. Světlo na celou věc vrhají opět archaické sumerské piktogramy pro výraz EN – zejména v kontextu s Enlilem – a pro výraz LIL. Díváme se totiž na stavbu s vysokou věží a vysunutými anténami a na něco, co silně připomíná obrovité radarové sítě, jež dnes zachytávají a vysílají signály – onu „velikou síť“ popisovanou v textech (obr. 129).

V Bad-Tibiře, vybudované jako průmyslové centrum, dosadil Enlil na trůn svého syna Nannara/Sína; v seznamech měst je označován jako NU.GIG („ten z noční oblohy“). Tam dle našeho názoru přišla na svět dvojčata Inanna/Ištar a Utu/Šamaš; na památku této události bylo jejich otci Nannarovi přiděleno další znamení zvěrokruhu – Blíženci (Dvojčata). Jako bohu vycvičenému v raketové technice bylo Šamašovi přiřknuto znamení GIR (což znamená „raketa“ i „račí klepeto“, tedy znamení Raka); poté následovala Ištar a lev (znamení Lva), na jehož hřbetě byla tradičně zobrazována.

Nezapomnělo se ani na Enlilovu a Enkiho sestru, „ošetřovatelku“ Ninchursag (SUD): Enlil ji pověřil správou Šuruppaku, zdravotnického střediska nefilů; na památku této události bylo její znamení zvěrokruhu pojmenováno „Panna“.

Zatímco se zřizovala tato střediska, po dokončení Nippuru byl dostavěn kosmodrom nefilů na Zemi. Z textů vyplývá, že Nippur byl místem, kde byla „pronášena slova“, tedy udělovány příkazy. Když tam „Enlil zavelel: „K nebi!“, „to, co zářivě svítí, vzneslo se jako nebeská raketa“. K tomu však docházelo tam, „kde vychází Šamaš“; oním místem – jakýmsi Kennedyho mysem“ nefilů – byl Sippar, město pod správou náčelníka orlů, kde byly ve speciálním areálu, v „posvátné čtvrti“, uskladněny několikastupňové rakety.

Když Šamaš dospěl, převzal velení nad „ohnivými raketami“; časem se také stal bohem spravedlnosti a byla mu přidělena znamení Štíra a Vah.

Posledním na seznamu prvních sedmi měst bohů je Larak, jehož správou Enlil pověřil syna Ninurtu. V seznamech měst se Ninurta jmenuje PA.BIL.SAG („veliký ochránce“); stejný název dostalo znamení Střelce.

* * *

Bylo by nereálné domnívat se, že města bohů vznikala nahodile. Tito „bohové“, kteří ovládali vesmírné lety, vybírali polohu prvních osad podle konkrétního plánu sloužícího základní potřebě: přistání na Zemi a odletu ze Země k vlastní planetě.

Jak tedy zněl jejich ústřední plán?

Při hledání odpovědi jsme si nejdříve položili otázku: jak vznikl astronomický a astrologický znak Země – kruh rozpůlený pravoúhlým křížem, jímž označujeme „cíl“?

Tento znak má své kořeny v prvopočátcích sumerské astronomie a astrologie a je totožný s egyptským hieroglyfickým znakem pro „místo“:

Je to pouhá shoda náhod, anebo významný důkaz? Přistáli nefilové na Zemi skutečně tak, že na její náčrt nebo mapu přiložili jakýsi „cíl“?

Nefilové Zemi neznali; když zkoumali její povrch z kosmu, určitě si všímali zejména horstev a pohoří, jež mohla znamenat nebezpečí pro starty i přistání, ale mohla zároveň sloužit i jako orientační body pro navigaci.

Když nefilové, vznášející se nad Indickým oceánem, hleděli směrem k oblasti mezi dvěma řekami, kterou si vybrali jako své první osidlovací území, nemohli přehlédnout nejvýraznější orientační bod – horu Ararat.

Tento vyhaslý sopečný masiv dominuje Arménské vysočině na východě dnešního Turecka při hranicích Arménie s Iránem. Na východní a severní straně se zvedá do výšky kolem 1 000 metrů nad mořem, na severozápadní straně do výšky necelých 2 000 metrů. Celý masiv se vypíná na ploše o průměru asi 40 kilometrů.

Tato působivá přírodní dominanta na tváři Země je díky své poloze i tvaru nápadná nejen z obzoru, nýbrž také z ptačí perspektivy. Především leží téměř přesně uprostřed mezi dvěma jezery – Van a Sevan. Z vysokého masivu se vypínají dva vrcholy – Malý Ararat (3 925 m) a Velký Ararat (5 165 m). Široko daleko není horstva, jež by mohlo konkurovat těmto věčně zasněženým velikánům. Jsou jako dva svítící majáky mezi oběma jezery, jež ve dne slouží jako obrovské reflektory.

Máme tedy důvod domnívat se, že nefilové určili místo k přistání tak, že vedli severojižní poledník nějakým nepřehlédnutelným orientačním bodem a v příhodné blízkosti řeky. Na sever od Mezopotámie mohl být takovým bodem snadno rozpoznatelný Ararat se dvěma vrcholy. Poledník vedený středem Araratu rozděloval Eufrat v půli. To byl cíl – místo zvolené pro kosmodrom (obr. 130).

Obr. 130

Dalo se na něm snadno přistávat i startovat?

Odpověď zní – ano. Vybrané místo leželo na rovině; pohoří obklopující Mezopotámii byla dostatečně daleko. Nejvyšší z nich (na východě, severovýchodě a na severu) nemohla překážet raketoplánu blížícímu se od jihovýchodu.

Bylo to místo přístupné? Mohli se k němu bez potíží dopravovat astronauti i s nákladem?

I na tyto otázky lze dát kladnou odpověď. Ke kosmodromu se dalo přijet po souši i připlout po řece Eufratu.

A poslední důležitá otázka: byl někde nablízku zdroj energie, pohonných látek? Odpověď je jednoznačně kladná. Ohyb Eufratu, v němž měl být postaven Sippar, patřil mezi nejbohatší známá povrchová naleziště živic a dalších ropných produktů, jež prosakovaly na povrch a mohly se těžit bez hloubkových vrtů.

Lze si představit, jak Enlil, obklopen svými poručíky ve velitelském stanovišti kosmodromu, zakresluje do kruhu na mapě kříž. „Jak to místo nazveme?“ zeptal se možná. „Proč ne Sippar?“ navrhl třeba někdo z přítomných. V jazycích Předního východu to slovo znamená „pták“. Do Sipparu tedy měli přilétat „orli“ a „hnízdit“ tam. Jak asi v Sipparu přistávaly raketoplány? Zkusme si představit, jak nějaký kosmický navigátor vytyčuje nejlepší trasu. Po levé straně měl Eufrat a západně od něj hornatou náhorní plošinu; po pravé straně Tigris a východně od něj pohoří Zagros. Kdyby se raketoplány přibližovaly k Sipparu ve snadno nastavitelném úhlu 45 stupňů k poledníku vedenému napříč Araratem, vyhnuly by se i na této trase oběma nebezpečným oblastem. Při nalétávání v takovém úhlu by minuly skalnaté vrcholy Arábie v dostatečné výšce a začaly by klesat až nad vodami Perského zálivu. Při přistání i startu by měly letouny ničím necloněné zorné pole a čistý rádiový příjem pro komunikaci s řídícím střediskem v Nippuru.

Enlilův poručík poté udělal přibližný náčrt – trojúhelník lemovaný ze všech stran vodami a horami, mířící jako šipka k Sipparu s křížkem uprostřed, který vyznačoval Nippur (obr. 131).

Obr. 131

Na základě složitých technických údajů i narážek v mezopotamských textech lze usuzovat, že nefilové používali při kosmických misích k Zemi stejnou metodu jako NASA pro lety na Měsíc: když se mateřská loď přiblížila k cílové planetě (k Zemi), vydala se na oběžnou dráhu kolem ní a vůbec na ní nepřistála. Místo toho byl z mateřské lodi vypuštěný menší letoun, který zamířil k Zemi.

Přesné přistání bylo sice nesmírně obtížné, mnohem náročnější však byly odlety ze Země. Letoun, jenž na ní přistál, se musel vrátit na mateřskou loď, která poté musela zažehnout motory a vyvinout úžasně vysokou rychlost, aby dostihla Dvanáctou planetu, která v té době míjela nejvyšší orbitální rychlostí své perigeum mezi Marsem a Jupiterem. Dr. Sitchin vypočítal, že na oběžné dráze kosmické lodi kolem Země byla tři místa, jež umožňovala tah rakety k Dvanácté planetě. Tyto tři alternativy nabízely nefilům možnosti dostihnout Dvanáctou planetu v časovém rozpětí 1,1 až 1,6 pozemského roku.

Vhodný terén, navádění ze Země a dokonalá koordinace s domovskou planetou – toho všeho bylo zapotřebí k úspěšným letům k Zemi, přistáním na ní, k startům i odletům.

Jak uvidíme, nefilové uměli dostát všem těmto požadavkům.

Obr. 132

Budeme-li čerpat ze starověkého náčrtu, na němž je Nippur středem kruhu, a obkroužímeli Nippur soustřednými kruhy procházejícími jednotlivými městy, zjistíme, že na jednom z těchto kruhů leželo další starověké sumerské město, Lagaš – na pomyslné linii stejně vzdálené od čáry svírající 45stupňový úhel jako od osy Eridu-Larsa-Sippar. Poloha Lagaše tedy zrcadlově odráží polohu Larsy.

Ačkoliv město LA.RA.AK („vidoucí jasnou záři“) zůstává velkou neznámou, logicky by mělo ležet v bodě 5, neboť tam by mohlo být město bohů a završovat tak řadu měst na ústřední letové dráze v intervalech šesti beru: Bad-Tibira, Šuruppak, Nippur, Larak, Sippar (obr. 132).

Dvě vnější čáry svíraly s ústřední linií křižující Nippur z obou stran šestistupňový úhel a tvořily tak jihozápadní a severovýchodní obrysy hlavního letového koridoru. Název LA.AR.SA příhodně znamenal „vidoucí červené světlo“; LA.AG.AŠ znamenalo „vidoucí záři na šesti“. Města podél každé čáry byla od sebe skutečně vzdálena šest beru (přibližně šedesát kilometrů).

To byl podle našeho názoru ústřední plán nefilů. Když vybrali nejvhodnější polohu pro svůj kosmodrom (Sippar), rozmístili ostatní města tak, aby ke kosmodromu vytyčovala hlavní letový koridor. Doprostřed umístili Nippur, který se stal „svazkem nebe a země“.

Lidské oko už nikdy nespočine na původních městech bohů ani jejich rozvalinách – všechny zničila potopa, jež zaplavila svět. Ale můžeme se o nich hodně dozvědět, neboť svatou povinností mezopotamských králů byla neustálá přestavba posvátných čtvrtí na navlas stejném místě a podle původních plánů. Všichni, kdož tak činili, zdůrazňovali v dedikačních nápisech úzkostlivé dodržování původních plánů; v jednom takovém nápise (jenž objevil Layard), se praví:

Věčně platný půdorys,
jenž do dnů budoucích
stavbu určoval,
(toho jsem se držel).
Je to nákres z dávných dnů
a nese nápis z hořejšího nebe.

Jestliže byl Lagaš – jak se domníváme – jedním z měst sloužících jako body osvětlující přistávací dráhu, pak nabývá smysl velká část údajů, jež po sobě zanechal Gudea ve třetím tisíciletí př. Kr. Napsal, že když mu dal Ninurta pokyn k přestavbě posvátné čtvrti, další bůh, jenž ho doprovázel, mu předal architektonické plány (nakreslené na kamenné tabulce) a jedna bohyně (která „cestovala mezi nebem a zemí“ ve své „komoře“) mu ukázala hvězdnou mapu a poučila ho o astronomickém zaměření celé stavby.

Kromě „božského černého ptáka“ bylo do posvátné čtvrti instalováno „strašlivé boží oko“ („veliký paprsek, jenž si svou mocí podrobuje svět“) a „světový dohlížitel“ (jehož zvuk se uměl „šířit do dáli“). Nakonec když byla stavba hotová, byl na ní vztyčen „Utuův emblém“ čelem „k místu, kde Utu vychází“ – tedy ke kosmodromu v Sipparu. Všechny tyto předměty vysílající paprsky byly pro provoz kosmodromu důležité, neboť všechna zařízení si přišel prohlédnout i sám Utu.

Na raných sumerských kresbách jsou často masivní stavby z rákosu a dřeva, postavené v nejstarších dobách; tyčí se na polích uprostřed pasoucího se dobytka. Současnou domněnku, že jde o chlévy pro zvířata, vyvracejí jakési pilíře, jež trčí ze střech těchto stavení (obr. 133a).

Jak vidíme, tyto pilíře podpírají jeden či více párů „kruhů“, jejichž funkci neznáme. Ale ačkoliv byly tyto stavby vztyčeny na polích, lze pochybovat o tom, že měly sloužit jako přístřeší pro dobytek. Sumerské obrázkové znaky (obr. 133b) znázorňují slovo DUR či TUR („příbytek“, „shromaždiště“) u kreseb, jež nepochybně představují stejné stavby, jaké se objevují na pečetních válečcích; ale vyplývá z nich, že hlavním prvkem stavby nebyly ony „chýše“, nýbrž anténní věž. Podobné pilíře s „kruhy“ byly vztyčeny u vchodů do paláců, v posvátných čtvrtích bohů, a nejen na venkově (obr. 133c).

Obr. 133, 134

Nebyly tyto předměty anténami připevněnými k vysílači? Nebyly ty páry kruhů jakýmisi radary, jež v polích naváděly blížící se raketoplán? Nebyla to snímací zařízení, ony „vševidoucí oči“ bohů, o nichž se mluví v tolika textech?

Víme, že zařízení, k němuž byly tyto přístroje připevněny, bylo přenosné, neboť na některých sumerských pečetích jsou „božské předměty“ ve tvaru skříňky přepravovány člunem nebo na hřbetech soumarů, kteří odnášeli tyto předměty dál do vnitrozemí (obr. 134).

Když si prohlédneme tvar těchto „černých skříněk“, mimoděk se nám vybaví archa úmluvy, kterou podle Hospodinových pokynů zhotovil Mojžíš. Schrána měla být vyrobena z akáciového dřeva a zevnitř i zvenčí obložená zlatem – tedy dva vodivé povrchy měla izolovat vrstva dřeva. Nad schránou měl být zhotoven kapporeth, také z čistého zlata, a na jeho koncích měli stát dva zlatí cherubové s rozpjatými křídly, jimiž zastírali kapporeth. Co byl kapporeth, není jasné, ale tento verš z Knihy Exodus naznačuje jeho účel: „Tam se budu s tebou setkávat a z místa nad příkrovem mezi oběma cheruby… budu s tebou mluvit o všem, co ti pro Izraelce přikážu.“

Domněnku, že archa úmluvy byla v podstatě elektricky poháněná komunikační skříňka, potvrzuje i pokyn, aby byla přenosná. Měla se nést na dřevěných tyčích prostrčených čtyřmi zlatými kruhy po stranách schrány. Samotné schrány se nesměl nikdo dotýkat; když se jí jeden Izraelec dotkl, byl na místě zabit – jakoby elektrickým výbojem o vysokém napětí.

Takové napohled nadpřirozené zařízení – jež umožňovalo dorozumívání s Bohem, byť byl Bůh někde jinde – se stalo předmětem uctívání, „posvátným kultovním symbolem“. Mezi devocionálie chrámů v Lagaši, v Uru, v Mari a dalších starověkých městech patřily tzv. „znaky očí“. Nejvýraznější stavbou tohoto druhu byl „chrám očí“ v Tell Braku v severozápadní Mezopotámii, pocházející ze 4. tisíciletí př. Kr. Kromě stovek „znaků očí“ na různých místech chrámu byl na jediném oltáři jeho vnitřní svatyně nalezen obrovský kamenný kvádr znázorňující pár očí (obr. 135).

Obr. 135, 136

Je nanejvýš pravděpodobné, že jde o napodobeninu skutečného božského předmětu – Ninurtova „strašlivého oka“, „světla“ nebo podobného předmětu v Enlilově řídícím kosmickém středisku v Nippuru, jež slovy starověkého písaře „přehlíží země… proniká srdcem všech zemí“.

Rovinaté pláně v Mezopotámii si podle všeho vyžádaly nutnost uměle vyvýšených plošin, na nichž bylo poté umístěno kosmické zařízení. Texty i výtvarná zobrazení nenechávají nikoho na pochybách, že tyto stavby sahaly od nejranějších polních srubů až po pozdější stupňovité plošiny, propojené schody a šikmými rampami, jež vedly z nižší a širší plošiny na vyšší a užší a tak dál. Na vrcholu zikkuratu stála samotná rezidence boha uprostřed plochého dvora obehnaného zdí, kde byl umístěn jeho „pták“ a „zbraně“. Zikkurat vyobrazený na jednom pečetním válečku nejenže má obvyklou stupňovitou konstrukci, ale je navíc vybaven dvěma „kruhovými anténami“, jež výškou odpovídají třem podlažím (obr. 136).

Marduk tvrdil, že komplex zikkuratů a chrámu v Babylonu (E.SAG.IL) byl postaven podle jeho pokynů, ale také v souladu s „písmem z hořejšího nebe“. Z jedné tabulky (podle svého rozluštitele známé jako Smithovy), kterou analyzoval André Parrot (Ziggurats et Tour de Babel), vyplývá, že šlo o sedmistupňovou stavbu se čtvercovým půdorysem, jejíž základna měla strany dlouhé 15 garů. Každý následující stupeň byl menší co do plochy i výšky, až na stupeň nejvyšší (rezidenci boha), který byl vyšší. Celková výška stavby se však opět rovnala 15 garům, takže celá stavba byla nejen přesným čtvercem, nýbrž i přesnou krychlí.

Gar, v němž jsou tyto rozměry udány, odpovídal 12 loktům – tedy přibližně 6 metrům neboli 20 stopám. Dva badatelé, H. G. Wood a L. C. Stecchini, vyslovili názor, že všechny základní míry mezopotamských zikkuratů vycházejí ze sumerského šedesátkového základu, z čísla 60. Každá strana základny tedy měřila třikrát 60 loktů a její celkový obvod činil 60 garů (obr. 137).

Obr. 137, 138

Jaký faktor určoval výšku každého stupně? Stecchini zjistil, že když vynásobil výšku prvního stupně (5,5 garu) dvojnásobkem lokte, dostal 33, neboli přibližnou zeměpisnou polohu Babylonu (32,5 stupně severní šířky). Na základě obdobného výpočtu se pozorovací úhel zvýšil na 51 stupňů a každý následující stupeň jej zvýšil o dalších 6 stupňů. Sedmý stupeň tedy při zeměpisné šířce Babylonu stál na plošině vyvýšené na 75 stupňů nad obzorem. Tento nejvyšší stupeň zvýšil úhel o 15 stupňů, takže pozorovatel se mohl dívat kolmo vzhůru v 90stupňovém úhlu. Stecchini usoudil, že každý stupeň splňoval funkci určité plošiny astronomické observatoře s předem určenou elevací v poměru k oblouku nebe.

V rozměrech zikkuratů lze jistě najít i jiné, „skryté“ souvislosti. 33stupňový úhel sice neodpovídal přesně šířce Babylonu, zato navlas přesně šířce Sipparu. Nebyl určitý vztah mezi 6stupňovým úhlem každé ze čtyř plošin a vzdálenostmi 6 beru mezi městy bohů? Nesouvisely tyto sedmistupňové stavby s polohou prvních sedmi měst anebo s polohou Země jako sedmé planety?

G. Martiny (Astronomisches zum babylonischen Turm) rozebírá, jak se zikkuraty pro tyto vlastnosti hodily k pozorováním hvězdné oblohy, a tvrdí, že nejvyšší stupeň Esagily byl orientován na planetu Šupa (kterou jsme určili jako Pluto) a souhvězdí Berana (obr. 138).

Ale sloužily zikkuraty skutečně pouze jako observatoře, anebo také jako odpalovací rampy kosmických raket nefilů? Všechny byly orientovány tak, že jejich rohy mířily přesně na sever, jih, východ a západ. Jejich strany tedy svíraly s těmito čtyřmi základními světovými stranami 45-stupňový úhel. To znamenalo, že raketoplán blížící se k místu přistání mohl sledovat určité strany zikkuratu přesně podél letové dráhy – a bez potíží doletět do Sipparu!

Akkadsko-babylonský název pro tyto stavby – zukiratu – znamenal „trubici božského ducha“. Sumerové nazývali zikkuraty EŠ, tedy „nejvyšší“ – což tyto stavby skutečně byly. Tento výraz mohl také znamenat číselnou jednotku vztahující se k rozměrům zikkuratu. Kromě toho se užíval ve významu „zdroj tepla“ („oheň“ v akkadštině a v hebrejštině).

Dokonce i badatelé, pokoušející se celou věc objasnit jinak než pomocí našeho „kosmického“ výkladu, museli namnoze dospět k závěru, že zikkuraty sloužily i jinému účelu než jen jako „výškové“ budovy pro boží příbytek. Samuel N. Kramer shrnul názory badatelů slovy: „Zikkurat, stupňovitá věž, jež se stala charakteristickou stavbou mezopotamské chrámové architektury… měla sloužit jako skutečný i symbolický spojovací článek mezi bohy na nebi a smrtelníky na zemi.“

My jsme si však ukázali, že pravou funkcí těchto staveb bylo spojovat bohy na nebi s pozemskými bohy, a ne smrtelníky na zemi.