9. kapitola - Přistání na planetě Zemi

LIDSTVO PROZATÍM VKROČILO pouze na Měsíc a prozkoumalo planety nejblíže Zemi pomocí sond a umělých družic bez posádky. Lety do vzdálenějších končin vesmíru, za naše relativně blízké sousedy, jsou pořád ještě utopií i pro ty nejmenší průzkumné sondy. Ale planeta nefilů sloužila díky své obrovské oběžné dráze jako jakási pojízdná observatoř, na níž křižovali dráhy všech vnějších planet a mohli tak z první ruky pozorovat většinu sluneční soustavy.

Není tedy divu, že když přistáli na Zemi, velká část vědomostí, jež přinesli s sebou, se týkala astronomie a hvězdářské matematiky. Nefilové, „nebeští bozi“ na Zemi, naučili člověka vzhlížet k nebesům – přesně jako vybízel Jahve Abraháma.

A není také divu, že ani na těch nejstarších a nejprimitivnějších skulpturách a kresbách nechybějí znaky souhvězdí a planet a že když měli být znázorněni či vzýváni bohové, použil se jejich hvězdný znak jako grafický těsnopis. Uctíváním nebeských („božských“) znaků se člověk zbavoval samoty; tyto znaky spojovaly pozemšťany s nefily, zemi s nebem, lidstvo s vesmírem.

Některé znaky dle našeho soudu obsahují údaje, jež lze vztahovat pouze k vesmírným letům k Zemi.

Ze starověkých písemností lze čerpat množství údajů o nebeských tělesech a o jejich návaznosti na různá božstva. Zvyk přiřazovat nebeským tělesům i božstvům několik přívlastků a jmen značně ztěžuje určování jejich totožnosti. Dokonce i u ověřených a nepopiratelných dvojic, jakou je třeba Venuše/Ištar, komplikují identifikaci přesuny v panteonu. A tak byla Venuše v dřívější době spojována s Ninchursag.

Poněkud větší přehled o znacích bohů získali někteří badatelé, např. E. D. Van Buren (Symbols of the Gods in Mesopotamian Art), který shromáždil a roztřídil více než osmdesát znaků bohů i nebeských těles, jež lze najít na pečetních válečcích, skulpturách, stélách, reliéfech, nástěnných malbách a (velice podrobně a jasně) na hraničních kamenech (akkadsky kudurru). Po utřídění znaků je zřejmé, že jednak představují několik známějších jižních nebo severních souhvězdí (např. mořský had zastupuje souhvězdí Hydru), jednak buďto dvanáct souhvězdí zvěrokruhu (např. rak zastupující Štíra), nebo dvanáct bohů nebe a země, anebo dvanáct členů sluneční soustavy. Na kudurru, jenž nechal vztyčit súský král Melišipak je znázorněno dvanáct znaků zvěrokruhu a znaky dvanácti astrálních bohů.

Na stéle asyrského krále Asarhaddona drží tento panovník číši života a hledí na dvanáct nejvyšších bohů nebe a země. Čtyři bohové stojí na hřbetech zvířat, z nichž lze nepochybně rozeznat Ištar na lvu a Adada třímajícího klikatý blesk. Další čtyři bohy zastupují nástroje podle jejich zvláštních atributů, např. boha války Ninurtu zastupuje jeho palcát se lví hlavou. Zbylí čtyři bohové jsou znázorněni jako nebeská tělesa – Slunce (Šamaš), okřídlený kotouč (Dvanáctá planeta, příbytek Anův), srpek měsíce a znak složený ze sedmi teček (obr. 116).

Ačkoliv v pozdější době byl Sín spojován s Měsícem, znázorňovaným jeho srpem, existuje množství důkazů, že za „dávných časů“ byl půlměsíc znakem staršího, vousatého boha, jednoho z pravých sumerských „dávných bohů“. Tímto bohem, na mnoha vyobrazeních obklopeným prameny vody, byl nepochybně Ea. Půlměsíc byl také symbolem vědy měření a výpočtů, jejímž božským mistrem byl Ea. Bylo tedy logické, aby bohu moří a oceánů Eovi byl jako jeho nebeský protějšek přidělen Měsíc, který způsobuje příliv a odliv.

Obr. 116

Co však znamenal znak sedmi teček?

Celá řada stop svědčí o tom, že to byl nebeský znak Enlila. Na zobrazení Anovy brány (okřídleného kotouče), po jejíchž stranách stojí Ea a Enlil (viz obr. 87), jsou tito dva bohové zastoupeni půlměsícem a znakem sedmi teček. Na jednom z nejjasnějších zobrazení nebeských znaků, jenž pečlivě obkreslil sir Henry Rawlinson (The Cuneiform Inscriptions of Western Asia), patří nejvýznačnější místo skupině tří znaků zastupujících Ana obklopeného jeho dvěma syny; podle něj lze soudit, že Enlilovým znakem může být buď sedm teček, nebo sedmicípá „hvězda“. Základním prvkem Enlilova nebeského zpodobnění byla číslice sedm (někdy byla do něj zahrnuta dcera Ninchursag, zastoupená nůžkami na stříhání pupeční šňůry – obr. 117).

Učenci si už dlouho lámou hlavu nad výrokem lagašského krále Gudey, že „nebeská 7 je 50“. Význam výroku neobjasnily ani pokusy o aritmetické řešení – o nalezení nějakého vzorce, podle něhož by sedmička byla obsažena v čísle padesát. My pro něj však nalézáme prostou odpověď: Gudea tvrdil, že nebeské těleso, jež je „sedmičkou“, zastupuje boha, který je „padesátkou“. Nebeským protějškem boha Enlila, jehož řadovým číslem byla padesátka, byla sedmá planeta v pořadí.

Obr. 117

Která planeta byla tedy Enlilova? Připomeňme si texty, jež mluví o dávných dobách, kdy na Zemi přišli bohové, kdy Anu zůstal na Dvanácté planetě a jeho dva synové sestoupili na Zemi. Los pak rozhodl, že Ea se stal vládcem nad „závorou, onou jámou mořskou“ a Enlilovým „panstvím“ se stala země. A odpověď na hádanku se zaskví v plném významu:

Enlilovou planetou byla Země. Země byla u nefilů sedmou planetou v pořadí.

* * *

V únoru 1971 vypustily USA do vesmíru kosmickou sondu bez lidské posádky, jež letěla jedenadvacet měsíců kolem Marsu a pásu planetek na přesně načasované dostaveníčko s Jupiterem. Poté, jak předvídali vědci NASA, ji „přemohla“ ohromná gravitační síla Jupitera a odmrštila ji do hlubin vesmíru, mimo naši sluneční soustavu.

Pracovníci NASA – vedeni úvahou, že sondu Pioneer 10 možná někdy přitáhne gravitační síla jiné „galaxie“ a sonda se zřítí na nějakou planetu v jiné části vesmíru – do ní vložili hliníkovou destičku s vyrytým „vzkazem“ (obr. 118).

Obr. 118

Vzkaz je napsán obrázkovým písmem – znaky a symboly nepříliš odlišnými od prvních sumerských obrázkových záznamů. Tomu, kdo destičku najde, se pokouší sdělit, že lidstvo se skládá z jedinců mužského a ženského pohlaví, jejichž velikost poměřuje s tvarem a rozměry kosmické lodi. Znázorňuje dva základní chemické prvky našeho světa a naši polohu v poměru k jistému mezihvězdnému zdroji rádiových signálů. A znázorňuje naši sluneční soustavu jako Slunce a devět planet, čímž nálezci sděluje: „Loď, kterou jsi našel, pochází z třetí planety tohoto slunce.“

Naše astronomie se řídí teorií, že Země je třetí planetou – což je skutečně tak, začneme-li počítat od středu naší sluneční soustavy, od Slunce.

Ale ten, kdo vstupuje do naší sluneční soustavy zvenčí, potká jako první planetu Pluto, jako druhou Neptun a jako třetí Uran – a ne Zemi. Čtvrtou planetou bude Saturn, pátou Jupiter, šestou Mars.

A sedmou v pořadí bude Země.

Pouze nefilové, jež letěli k Zemi kolem Pluta, Neptunu, Uranu, Saturnu, Jupitera a Marsu, mohli pokládat Zemi za „sedmou“ planetu. I kdybychom čistě akademicky připustili, že obyvatelé starověké Mezopotámie, a ne cestovatelé z kosmu, měli potřebné vědomosti k tomu, aby počítali polohu Země nikoliv od středového Slunce, nýbrž od okraje sluneční soustavy, vyplývalo by z toho, že starověké národy věděly o existenci Pluta, Neptunu a Uranu. Jelikož však tyto nejvzdálenější planety nemohly objevit sami, museli jim o nich podle našeho soudu povědět nefilové.

Ať už vyjdeme z kteréhokoliv předpokladu, dospějeme k témuž závěru: pouze nefilové mohli vědět, že za Saturnem jsou další planety, v důsledku čehož je Země – počítáno zvenčí – sedmou v pořadí.

Země není jedinou planetou, jejíž číselné pořadí v sluneční soustavě se znázorňovalo symbolicky. Máme řadu důkazů, že Venuše byla zobrazována jako osmicípá hvězda: Venuše je tudíž, opět počítáno zvenčí, osmou planetou. Osmicípá hvězda také symbolizovala bohyni Ištar, jejíž planetou byla Venuše (obr. 119).

Obr. 119

Na celé řadě pečetních válečků a dalších grafických památek je Mars znázorněn jako šestá planeta. Na jedné pečeti sedí bůh spojován s Marsem (původně Nergal, posléze Nabú) na trůně pod šesticípou „hvězdou“ jako svým znakem (obr. 120). Dalšími znaky na pečeti jsou Slunce, znázorněno podobně, jako se běžně kreslí i dnes, dále Měsíc a kříž, znak „planety křižovatky“, Dvanácté planety.

Obr. 120

Asyřané často naznačovali „nebeské pořadí“ planety některého boha příslušným počtem hvězd umístěných vedle božího trůnu. Na tabulce, na níž je vyobrazen bůh Ninurta, jsou vedle jeho trůnu čtyři hvězdné znaky. Jeho planeta Saturn je vskutku podle nefilů čtvrtou planetou. Obdobná zobrazení byla nalezena pro většinu ostatních planet.

Nejvýznamnější náboženská událost starověké Mezopotámie – dvanáctidenní Novoroční slavnosti – byla plná symboliky související s oběžnou dráhou Dvanácté planety, se složením sluneční soustavy i s cestou nefilů k Zemi. Z těchto „potvrzení víry“ byly nejlépe zdokumentovány babylonské novoroční rituály; ale množství důkazů svědčí o tom, že Babyloňané pouze přejali tradice, jejichž kořeny sahají do prvopočátků sumerské civilizace.

Babylonské novoroční slavnosti se řídily velice striktním a do posledního detailu propracovaným rituálem; každá část, modlitba a každý úkon měly tradiční příčinu a zvláštní význam. Obřad začal v první den Nisannu – v tehdejším prvním měsíci roku –, jenž se časově shodoval se dnem jarní rovnodennosti. Po jedenáct dnů se k Mardukovi v předepsaném pořadí přidávali další bohové s nebeským statutem. Dvanáctý den se všichni bohové odebrali do svých sídel a Marduk zůstal sám ve vší své nádheře. Paralela s objevením se Marduka v planetární soustavě, jeho „návštěva“ u jedenácti dalších členů sluneční soustavy i odloučení ve dvanáctý den – po němž zůstává dvanáctý bůh nadále králem bohů, zato však odloučen od ostatních – je více než zřejmá.

Rituály Novoročních slavností byly symbolickým ztvárněním dráhy Dvanácté planety. První čtyři dny byly přípravné a odpovídaly Mardukovu přeletu kolem prvních čtyř planet (Pluta, Neptunu, Uranu a Saturnu). Závěr čtvrtého dne se v souladu s požadavky rituálu nesl ve znamení planety Iku (Jupitera), jež se objevila v Mardukově dohledu. Marduk se blížil k místu nebeské bitvy; velekněz začal symbolicky odříkávat Epos o stvoření – příběh této nebeské bitvy.

Následovala bezesná noc. Když byl odříkán příběh nebeského střetu a svítalo na den pátý, podle obřadu musel být Marduk dvanáctkrát prohlášen „pánem“ na potvrzení toho, že po bitvě měla sluneční soustava dvanáct členů. Poté se odříkalo dvanáct členů sluneční soustavy a dvanáct souhvězdí zvěrokruhu.

Někdy v průběhu pátého dne připlul na člunu ze svého kultovního střediska Borsippy bůh Nabú, Mardukův syn a dědic. Do areálu babylonského chrámu však směl vstoupit až v den šestý, neboť teprve tehdy se stal členem babylonského panteonu dvanácti a byla mu přidělena planeta Mars – šestá v pořadí.

V knize Genesis stojí, že za šest dní „byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy“. Prvních šest dní Nisannu trvaly také babylonské rituály připomínající kosmické události, jež vyústily ve stvoření pásu planetek a Země.

V den sedmý se pozornost slavností zaměřila na Zemi. Ačkoliv o rituálech sedmého dne známe jen málo podrobností, H. Frankfort (Kingship and the Gods) tvrdí, že jejich součástí bylo nařízení bohů v čele s Nabúem, aby byl Marduk vysvobozen z vězení v „horách Dolní země“. Jelikož se nalezly texty líčící dramatické boje Marduka s dalšími uchazeči o vládu nad Zemí, lze předpokládat, že rituály sedmého dne byly alegorickou rekonstrukcí Mardukova zápasu o svrchovanost na Zemi („sedmé planetě“), jeho počátečních proher a jeho konečného vítězství a uchvácení moci.

Osmý den Novoročních slavností v Babylonu přijímá vítězný Marduk z rukou bohů nejvyšší pravomoci. Tento den se bohové spolu s králem a pospolitým lidem vydávají na rituální průvod, aby odvedli Marduka z jeho domu v posvátné čtvrti do „chrámu akitu“, někde za branami města. Marduk a jedenáct bohů, jež k němu přišli na návštěvu, zde pobyli jedenáctý den; v den dvanáctý se bohové rozešli do svých příbytků a celá slavnost tím skončila.

Z mnoha aspektů babylonských slavností, jež odhalují jejich starší, sumerský původ, patří mezi nejvýznamnější odkazy týkající se chrámu akitu. Několik studií, např. The Babylonian Akitu Festival od S. A. Pallise, dokazuje, že tento chrám figuroval v sumerských náboženských obřadech již ve třetím tisíciletí př. Kr. Páteř obřadu tvořilo svaté procesí, během něhož vládnoucí bůh opustil svůj příbytek nebo chrám a odebral se – po několika zastávkách – někam daleko mimo město. K tomuto účelu posloužilo zvláštní plavidlo, „božský člun“. Když bůh úspěšně završil jistou misi v chrámě A.KI.TI, vrátil se na nábřeží města týmž božským člunem a v ovzduší hodování a veselí krále i lidu absolvoval stejnou trasu zpět do chrámu.

Sumerský výraz A.KI.TI (z něhož bylo odvozeno babylonské akitu), znamenal doslova „vystavět na zemi život“. Z tohoto i z dalších aspektů Mardukovy tajuplné cesty usuzujeme, že tento průvod symbolizoval úspěšnou, byť riskantní cestu nefilů z jejich příbytku k sedmé planetě Zemi.

Na základě více než 20 let trvajících vykopávek v místech starověkého Babylonu, prováděných podle stop a vodítek z babylonských obřadních textů, mohli badatelé v čele s F. Wetzelem a F. H. Weissbachem (Das Hauptheiligtum des Marduks in Babylon) zrekonstruovat Mardukovu posvátnou čtvrť, architektonickou podobu jeho zikkuratu i Procesní cestu, jejíž části včetně Ištařiny brány stojí dnes v Předoasijském muzeu v Berlíně.

Symbolické názvy sedmi zastávek i Mardukův epiteton na každé zastávce byly uvedeny akkadsky i sumersky, což jen potvrzovalo starobylost i sumerský původ celého procesí a jeho symboliky.

První Mardukova zastávka, na níž měl přívlastek „vládce nebes“, se jmenovala v akkadštině „dům svatosti“ a v sumerštině „dům jasných vod“. Přívlastek boha na druhé zastávce je nečitelný; zastávka se jmenovala „kde se rozděluje pole“. Částečně poškozený název třetí zastávky začínal slovy „poloha oproti planetě…“ a Mardukův přívlastek se zde mění na „pána vyhaslého ohně“.

Čtvrtá zastávka se jmenovala „svaté místo osudů“ a Marduk se jmenoval „bůh bouřných vod Ana a Ki“. Pátá zastávka již nebyla tak bouřlivá. Jmenovala se „cesta“ a Marduk získal titul „kde pastýřovo slovo zjevuje se“. Klidnější putování naznačovala také šestá zastávka nazvaná „cestovní loď“, kde Mardukův přívlastek zněl „bůh vyznačené brány“.

Sedmá zastávka byla bit akitu („chrám stavby života na zemi“). Zde získal Marduk titul „bůh chrámu odpočinku“.

Podle našeho mínění představuje sedm zastávek v Mardukově procesí kosmický let nefilů z jejich planety na Zemi; že tedy prvním „stanovištěm“, „domem jasných vod“, byl přelet kolem Pluta; druhou, „kde pole se rozděluje“, byl Neptun, třetí Uran, čtvrtou – místem kosmických bouřek – Saturn. Pátou, kde se ozřejmila „cesta“, „kde pastýřovo slovo zjevuje se“, byl Jupiter. Šestou, kde nefilové přestoupili do „cestovní lodi“, Mars.

A sedmou zastávkou byla Země – konec cesty, kde Marduk vybudoval „chrám odpočinku“ (Mardukův „dům stavby života na zemi“).

* * *

Jak vnímala „Správa nefilů pro letectví a vesmír“ sluneční soustavu během vesmírného letu k Zemi?

Je logické – a vskutku tomu tak bylo –, že vnímali soustavu ve dvou částech. Jednu oblast jejich zájmu tvořila část letu v prostoru, který zabíralo sedm planet od Pluta k Zemi. Druhou skupinu, za navigační zónou, tvořila čtyři nebeská tělesa – Měsíc, Venuše, Merkur a Slunce. V astronomii a božské genealogii byly tyto dvě skupiny pokládány za oddělené a samostatné části.

Genealogicky byl vůdcem „Čtyřky“ Sin (Měsíc). Jeho synem byl Šamaš (Slunce) a dcerou byla Ištar (Venuše). Adad, tedy Merkur, byl jejich strýcem, Sinovým bratrem, který se neustále zdržoval ve společnosti synovce Šamaše a (to zejména) neteře Ištar.

Velká „Sedmička“ na druhé straně tvořila souhrnnou skupinu v textech zabývajících se záležitostmi božskými i lidskými a také událostmi kosmickými. Bylo to oněch „sedm, jež soudí“, „sedm poslů Ana, jejich krále“; právě díky jim se sedmička stala posvátnou číslicí. Existovalo „sedm dávných měst“, do nichž se vcházelo sedmi branami; brány měly sedm závor; v modlitbách se vzývalo sedm let hojnosti; v kletbách se přivolával sedmiletý hladomor a epidemie; božské zásnuby se oslavovaly „sedmi dny milování“ a tak dál.

Během slavnostních obřadů, jež například doprovázely vzácné návštěvy Ana a jeho družky na Zemi, byly bohům zastupujícím sedm planet přiděleny určité funkce a obřadná roucha, zatímco druhá, čtyřčlenná skupina byla pojímána samostatně. Starověký protokol například vyžadoval, aby byla „božstva Adad, Sin, Šamaš a Ištar usazena na dvoře do rozbřesku“.

Na obloze měla každá skupina obývat vlastní nebeskou výseč a Sumerové se domnívali, že obě skupiny odděluje jakási „nebeská mříž“.

„Jeden významný astrálně-mytologický text“, jak tvrdí A. Jeremiáš (The Old Testament in the Light of the Ancient Near East), popisuje pozoruhodnou vesmírnou událost, kdy Sedmička „zaútočila na nebeskou mříž“. Během tohoto pozdvižení, jež zřejmě způsobilo neobvyklé seskupení sedmi planet, „se spolčili s hrdinou Šamašem [Sluncem] a chrabrým Adadem [Merkurem]“ – což možná znamenalo, že všechny planety vyvinuly gravitační sílu jedním směrem. „V téže době se Ištar, hledajíc skvostný příbytek u Ana, pokoušela stát královnou nebes“ – Venuše nějak přesouvala polohu ke „skvostnějšímu příbytku“. Největší účinek to mělo na Sína (Měsíc). „I sedmero bohů, jež zákonů se nezaleknou…, světlonoše Sína násilně obléhalo.“ Podle tohoto textu zachránil potemnělý Měsíc teprve příchod Dvanácté planety a opět jednou jej „rozzářil na nebi“.

Čtveřice planet se nacházela v části oblohy, kterou Sumerové nazývali GIR.CHEA („nebeské vody, kde jsou zmateny rakety“), MU.CHE („zmatení vesmírných korábů“) nebo UL.CHE („pás zmatku“). Smysl těchto matoucích výrazů nám dojde, jakmile si uvědomíme, že nefilové posuzovali naši galaxii podle svých kosmických cest. Teprve nedávno zjistili technici Comsatu (Communications Satellite Corporation – Sdružení telekomunikačních družic), že Slunce i Měsíc „šálí“ družice a „vypínají je“. Družice Země mohly být „zmateny“ sprškami částic ze slunečních výbojů nebo změnami v měsíčním odrazu infračervených paprsků. I nefilové si uvědomovali, že jakmile raketové lodi nebo kosmické koráby minou Zemi a přiblíží se k Venuši, Merkuru a Slunci, dostávají se do „zóny zmatku“.

Sedmička planet, oddělená od čtveřice domnělou nebeskou mříží, kroužila kolem Slunce v části vesmíru, jejž Sumerové označovali výrazem UB. Ub se skládal ze sedmi částí nazvaných (v akkadštině) giparu („noční sídla“). Bezesporu právě tady lze hledat původ předovýchodní víry v „sedmera nebesa“.

Sedm „koulí“ nebo „sfér“ v prostoru ub tvořilo akkadské kiššatu („veškerenstvo“). Původem slova bylo sumerské ŠU, jež také implikovalo „tu část, jež byla nejdůležitější“. Sedm planet se proto někdy nazývalo „sedm zářících ŠU.NU“ – sedm, jež „v nejvyšší části spočívá“.

O těchto sedmi planetách pojednávají starověké texty odborněji a podrobněji než o zbylé čtveřici. Sumerské, babylonské a asyrské seznamy nebeských těles jim připisují různé přívlastky a uvádějí je ve správném pořadí. Většina badatelů – v domnění, že starověké texty nemohou vědět o planetách za Saturnem –, měla potíže s určením správné totožnosti planet popisovaných v textech. Ale naše vlastní objevy značně usnadňují identifikaci planet i význam jejich jmen.

Když se nefilové přiblížili k sluneční soustavě, jako první se jim objevila planeta Pluto. Mezopotamské seznamy pojmenovávají tuto planetu ŠU.PA („hlídač SU“) – tedy planeta hlídající přístup k nejvzdálenějším končinám galaxie.

Jak si ještě řekneme, nefilové mohli přistát na Zemi pouze tehdy, byla-li jejich vesmírná loď odpálena z Dvanácté planety dostatečně dlouho předtím, než se k Zemi přiblížili. Mohli tudíž zkřížit dráhu Pluta nejen jako obyvatelé Dvanácté planety, nýbrž také jako astronauti v letící raketě. Jeden astronomický text praví, že planeta Šupa byla ta, kde „bůh Enlil vyřkl ortel nad Zemí“ – čili kde bůh řídící vesmírnou loď vytyčil správný kurz k planetě Zemi a k Sumeru.

Vedle Šupy byl IRU („smyčka“). U Neptunu se tedy vesmírná loď nefilů vydala širokým obloukem ke konečnému cíli, opisujíc pomyslnou „smyčku“. V další listině je tato planeta pojmenována CHUM.BA, což znamená „bažinatá vegetace“. Až budeme jednou zkoumat Neptun, kdoví, zda neobjevíme, že jeho neustálé spojování s vodami způsobují vodnaté bažiny, jež na něm zahlédli nefilové.

Uran se jmenoval Kakkab Šanamma („planeta, jež je protějškem“). Uran je vzhledem i velikostí vskutku dvojníkem Neptunu. Jedna sumerská listina jej nazývá EN.TI. MAŠ.SIG („planeta zářivě zeleného života“). Že by také na Uranu převládala bujná, bažinatá vegetace?

Za Uranem se vynořuje obrovitá planeta Saturn (desetkrát větší než Země), výrazná svými prstenci, jež sahají do více než dvakrát větší vzdálenosti, než je průměr planety. Saturn, vyzbrojen ohromnou gravitační silou a tajemnými kruhy, musel pro nefily a jejich loď představovat četná úskalí a nebezpečí. To patrně vysvětluje, proč tuto čtvrtou planetu pojmenovali TAR.GAL.LU („velký ničitel“). Planeta se také nazývala KAK.SI.DI („zbraň spravedlivého“) a SI.MUTU („ten, kdož pro spravedlnost zabíjí“). Na celém starověkém Předním východě představoval Saturn vykonavatele trestu nad všemi nepoctivci. Vyjadřovala jeho jména pouze strach, anebo narážela na skutečné kosmické havárie?

Rituály akitu, jak jsme si ukázali, se zmiňovaly o „bouřných vodách“ mezi planetami An a Ki, k nimž docházelo čtvrtý den – tedy když byla vesmírná loď mezi Anšarem (Saturnem) a Kišarem (Jupiterem).

Jeden z nejstarších sumerských textů, od svého prvního vydání roku 1912 pokládán za „dávný magický text“, pravděpodobně zaznamenává ztrátu vesmírné lodi a jejích padesáti pasažérů. Vypráví, jak Marduk po příchodu do Eridu spěchal ke svému otci Eovi s hroznou zprávou:

„Náhle zbraň se z toho stala strašlivá,
jež jako smrt se vyřítila…
Padesát Anunnaků sklála…
Šusaru, jenž jako pták letěl,
hruď rozdrtila.“

Text blíže neurčuje, co za „zbraň strašlivou“ zničilo ŠU.SAR (letící „prvotřídní stíhač“) a jeho padesát astronautů. Ale strach z kosmického nebezpečí je zřejmý pouze ve vztahu k Saturnu.

Když tedy nefilové bez úhony minuli Saturn, při pohledu na Jupiter si určitě ulehčené vydechli. Pátou planetu nazývali Barbaru („zářivá“) nebo SAG.ME.GAR („velká, kde se zapínají skafandry“). Další Jupiterův název – SIB. ZI.AN.NA („věrný průvodce po nebi“) – také popisoval jeho možnou roli na pouti k Zemi: byl to signál k zabočení do obtížného průchodu mezi Jupiterem a Marsem a vstup do nebezpečné oblasti pásma drah malých planet. Z přívlastků lze také vyvodit, že právě zde si nefilové oblékli své me, kosmické skafandry.

Mars byl výstižně přezdíván UTU.KA.GAB.A („světlo zažehnuté u brány vod“), což nám připomíná sumerské a biblické popisy pásma malých planet jako nebeského „náramku“ oddělujícího „horní vody“ od „dolních vod“ sluneční soustavy. Ještě přesněji byl Mars označován jako Šelibbu („ten poblíž středu“ sluneční soustavy).

Neobvyklá kresba na jednom pečetním válečku naznačuje, že během přeletu kolem Marsu navázala blížící se loď nefilů stálé spojení s „řídícím střediskem“ na Zemi (obr. 121).

Obr. 121

Ústřední předmět na této starověké kresbě napodobuje znak Dvanácté planety – okřídlený kotouč. A přece vypadá jinak: je to spíše výtvor techniky než přírodní úkaz. Jeho „křídla“ silně připomínají solární panely, jimiž jsou vybaveny americké kosmické lodi, které převádějí sluneční energii na elektrický proud. Stejně tak si nelze splést ani ty dvě antény.

Kruhový stroj se špičkou ve tvaru koruny, s roztaženými křídly a vytaženými anténami, se vznáší vysoko nad Zemí, mezi Marsem (šesticípou hvězdou) a Zemí s Měsícem. Na Zemi kyne nějaký bůh na pozdrav astronautovi, který je daleko ve vesmíru, poblíž Marsu. Astronaut má na hlavě přilbu s hledím a náprsním krunýřem. Spodní část skafandru připomíná výstroj potápěče – snad nutnost v případě nouzového přistání na moři. V jedné ruce drží nějaký přístroj; druhou opětuje pozdrav ze Země.

Po další cestě vesmírem se před očima nefilů vynořila sedmá planeta – Země. Na seznamech „sedmi nebeských bohů“ se jmenovala ŠU.GI („pravé místo odpočinku pro ŠU“). Také to znamenalo „země na konci ŠU“, nejvýznamnější části sluneční soustavy – cíl dlouhé kosmické cesty.

I když se na Předním východě zvuk gi někdy změnil na známější ki („Země“, „pevnina“), výslovnost i slabikami přetrvaly až do dnešních dnů v původním významu, v němž je používali i nefilové: geo-grafie, geo-metrie, geo-logie.

V nejstarším tvaru obrázkového písma znamenal znak ŠU.GI také šibu („sedmá“). A astronomický text vysvětloval:

Šar šadi il Enlil ana kakkab ŠU.GI ikabbi
„Pán hor, bůh Enlil, s planetou Šugi shodný jest.“

Jména planet, jež odpovídají sedmi zastávkám Mardukovy cesty, vypovídají zároveň o vesmírném letu. Jeho konečným cílem byla sedmá planeta – Země.

* * *

Patrně se už nedozvíme, zda za nekonečně dlouhá léta někdo na jiné planetě najde a pochopí vzkaz na tabulce, již s sebou nese sonda Pioneer 10. Stejně pošetilá nám může připadat představa, že jednou najdeme obdobnou tabulku na Zemi – tabulku určenou pozemšťanům, obsahující údaje o poloze Dvanácté planety a o trase z ní na Zemi.

A přece takový pozoruhodný důkaz existuje.

Tímto důkazem je hliněná tabulka nalezená v ruinách Královské knihovny v Ninive. Jako mnoho dalších je i ona nepochybně asyrskou kopií dřívější sumerské tabulky. Na rozdíl od ostatních má však kruhový tvar; ačkoliv je na ní několik výborně zachovalých klínopisných znaků, prohlásila nakonec hrstka badatelů, kteří se chopili úkolu text na ní rozluštit, že jde o „nejzáhadnější mezopotamský dokument“.

Roku 1912 L. W. King, tehdejší správce asyrských a babylonských sbírek Britského muzea, pečlivě okopíroval celý kruh, jenž je rozdělen do osmi dílů. Nepoškozené části obsahují geometrické tvary, jež nelze spatřit na žádném jiném starověkém artefaktu – rozvržené a zakreslené s mimořádnou přesností. Zahrnují šipky, trojúhelníky, průsečnice, a dokonce i elipsu – geometricko-matematickou křivku, jež se do té doby pokládala za tvar starověku neznámý (obr. 122).

Obr. 122

Na tuto neobvyklou a záhadnou hliněnou tabulku poprvé upozornila zpráva předložená 9. ledna 1880 britské Královské astronomické společnosti. R. H. M. Bosanquet a A. H. Sayce ji v jedné z prvních rozprav na téma „Babylonská astronomie“ označili jako planisféru (plošné zobrazení povrchu koule). Oznámili, že některé klínopisné znaky na ní „naznačují měření… podle všeho mají nějaký odborný význam“.

Množství názvů nebeských těles objevujících se ve všech osmi dílech jasně vypovídalo o astronomickém obsahu tabulky. Bosanqueta a Sayce především zaujalo sedm „teček“ v jedné výseči. Podle nich patrně zastupovaly fáze Měsíce – až na to, že tečky běžely souběžně s čárou uvádějící „hvězdu hvězd“ DIL.GAN a nebeské těleso zvané APIN.

„Nemůže být pochyb o tom, že pro tuto tajuplnou číslici lze nalézt jednoduché vysvětlení,“ prohlásili. Jejich vlastní snaha nabídnout takové vysvětlení se však omezila na správné přečtení fonetických hodnot klínopisných znaků a na závěr, že kotouč je hvězdnou planisférou.

Když Královská astronomická společnost zveřejnila náčrt této planisféry, J. Oppert a P. Jensen upřesnili názvy některých hvězd či planet. V článku vydaném roku 1891 v jednom německém časopise („Die Astronomie der alten Chaldäer“) upozornil dr. Fritz Hommel na to, že každý z osmi dílů planisféry svírá 45stupňový úhel, z čehož usoudil, že planisféra zobrazuje celou hvězdnou oblohu, tedy všech 360 stupňů oblohy. Vyjádřil domněnku, že ohnisko vyznačuje nějakou polohu „na babylonském nebi“.

Tento názor přetrval až do roku 1912, kdy Ernst F. Weidner nejdříve v článku (Babyloniaca: „Zur babylonischen Astronomie“) a posléze ve své význačné příručce Handbuch der babylonischen Astronomie (1915) podrobil tabulku zevrubné analýze, jen aby dospěl k závěru, že nedává smysl. Z míry ho vyvádělo především to, že zatímco geometrické tvary a názvy hvězd či planet vepsaných do jednotlivých dílů byly čitelné nebo srozumitelné (byť jejich význam či účel zůstával nejasný), nápisy podél čar (svírajících 45stupňový úhel) prostě nedávaly smysl. Pokaždé šlo o několik opakujících se slabik v asyrském jazyce. Zněly například takto:

lu bur dilu bur dilu bur di
bat bat bat kaš kaš kaškaš alu alu alu alu

Weidner usoudil, že tabulka je astronomická i astrologická, že jde o jakousi zaříkací formuli podobnou jiným textům obsahujícím opakující se slabiky. Tímto závěrem veškerý další zájem o tuto jedinečnou tabulku na dlouho vyhasl.

Nápisy na tabulce však nabudou zcela jiného významu, zkusímeli je číst nikoliv jako asyrské logogramy (tedy znaky zastupující celé slovo), nýbrž jako sumerské významonosné slabiky; jde totiž nepochybně o asyrskou kopii staršího sumerského originálu. Když se podíváme na jeden z dílů (jenž můžeme označit číslem I), jeho nesrozumitelné slabiky

na na na na a na a na nu (podél sestupné čáry)
ša ša ša ša ša ša (podél obvodu)
šam šam bur bur kur (podél vodorovné čáry)

náhle nabudou smysl, vnímámeli je jako sumerské významonosné slabiky (obr. 123).

Uvědomíme si, že se díváme na orientační mapu vyznačující trasu, po níž bůh Enlil míjel jednotlivé planety, vybavenou jakýmsi návodem k obsluze. Čára klesající v 45-stupňovém úhlu podle všeho naznačuje dráhu sestupu kosmické lodi z bodu, který je „vysoko vysoko vysoko vysoko“, přes „mraky výparů“ a nižší zónu bez výparů k bodu na obzoru, kde se setkává nebe s oblohou.

Na nebi poblíž čáry obzoru dávají pokyny astronautům smysl: mají „nastavit nastavit nastavit“ přístroje na závěrečné klesání; pak, když se blíží k Zemi, jsou vypáleny „rakety rakety“ zpomalující vesmírnou loď, jež by podle všeho před dosažením místa přistání měla být zvednuta („napřímena“), neboť musí přeletět nad vysokým či rozeklaným terénem („hora hora“).

Obr. 123

Údaje obsažené v tomto segmentu se nepochybně vztahují k vesmírné cestě samotného Enlila. Díl obsahuje přesný geometrický náčrt dvou trojúhelníků spojených čárou zakřivující se v jistém úhlu. Ta představuje dráhu, neboť z nápisu jasně vyplývá, že náčrt ukazuje, jak „bůh Enlil míjel planety“.

Výchozím bodem je levý trojúhelník znázorňující vzdálenější končiny sluneční soustavy; cílová oblast se nachází vpravo, kde se všechny díly sbíhají k bodu přistání.

Levý trojúhelník, zakreslený s otevřenou základnou, připomíná známý znak předovýchodního obrázkového písma; lze jej číst ve významu „vladařovo sídlo, hornatá krajina“.

V pravém trojúhelníku je nápis šuut il Enlil („cesta boha Enlila“); jak už víme, tento výraz označuje severní oblohu zeměkoule.

Zakřivená čára tedy dle našeho názoru spojuje Dvanáctou planetu – „vladařovo sídlo, hornatou krajinu“ – s oblohou Země. Trasa prochází mezi dvěma nebeskými tělesy – Dilganem a Apinem.

Někteří badatelé tvrdí, že jsou to názvy vzdálených hvězd nebo částí souhvězdí. Jestliže moderní vesmírná plavidla, ať už s lidskou posádkou či bez ní, navigují pomocí zaměření polohy na předem určené jasné hvězdy, nelze vyloučit, že podobnou navigační techniku uplatňovali i nefilové. Teorii, že jde o tak vzdálené hvězdy, však odporuje význam jejich názvů: DIL.GAN znamenal doslova „první zastávku“, APIN „kde se nastavuje správný kurz“.

Tyto názvy naznačují orientační body, planety míjené cestou. Souhlasíme s takovými autoritami jako např. Thompson, Epping a Strassmaier, kteří Apin identifikovali jako planetu Mars. Je-li tomu tak, význam náčrtu je jednoznačný: dráha mezi „planetou království“ a nebem nad Zemí procházela mezi Jupiterem („první zastávkou“) a Marsem („kde se nastavuje správný kurz“).

Tato terminologie, v níž byla popisná jména planet dána do souvislosti s jejich rolí ve vesmírném letu nefilů, se shoduje s názvy a přívlastky v seznamech sedmi planet šu. Jako na potvrzení našich závěrů se nápis o tom, že toto je trasa Enlilova, objevuje pod řadou sedmi teček – sedmi planet od Pluta k Zemi.

Není proto divu, že zbylá čtyři nebeská tělesa, nacházející se „v zóně zmatku“, jsou zobrazena samostatně, za severní oblohou Země a pásmem drah malých planet.

Že jde o kosmickou mapu a letovou příručku, dokazují i ostatní nepoškozené díly tabulky. Jdeme-li dále proti směru hodinových ručiček, čitelná část dalšího dílu nese nápis: „ber ber ber shoď shoď shoď shoď zakonči zakonči“. V třetím díle, na němž lze vidět část onoho neobvyklého eliptického tvaru, lze přečíst tato slova: „kakkab SIB.ZI. AN.NA… posel AN.NA… božstvo IŠ.TAR“ i tuto záhadnou větu: „Božstvo NI.NI dohlíží na sestup.“

V čtvrtém díle, jenž podle všeho obsahuje pokyny, jak určit polohu podle nějaké skupiny hvězd, je šikmá čára výslovně specifikována jako obzor: pod čarou se jedenáctkrát opakuje slovo nebe.

Znázorňuje tento díl letovou fázi blíže k Zemi, blíže k místu přistání? To vskutku může naznačovat legenda nad vodorovnou čárou: „hory hory hory hory vršek vršek vršek vršek město město město město“. Nápis uprostřed říká: „kakkab MAŠ.TAB.BA [Blíženci], jejichž setkání je stanoveno: kakkab SIB.ZI.AN.NA [Jupiter] skýtá znalosti“.

Pokud jsou díly seřazeny do přistávací sekvence – jak tomu vše nasvědčuje –, lze bezmála na vlastní kůži pociťovat vzrušení nefilů, když se přibližovali k pozemskému kosmodromu. Vedlejší díl, v němž je sestupná čára opět identifikována jako „nebe nebe nebe“, také oznamuje:

naše světlo naše světlo naše světlo
změň změň……změň změň
sleduj dráhu pozor na vysoký terén
…rovinatá krajina……      

U vodorovné čáry se poprvé objevují číslice:

raketa      raketa
raketa      stoupej            plachti
40 40
40 20      22 22

Horní čára dalšího dílu již netvrdí „nebe nebe“; místo toho požaduje „kanál kanál 100 100 100 100 100 100 100“. Na tomto značně poškozeném díle lze vytušit jistý vzor. Podél jedné z čar je tento nápis: „Aššur“, což může znamenat „ten, kdo vidí“ nebo „vidoucí“.

Sedmý díl je natolik poškozený, že z něj nelze vyčíst prakticky nic; těch pár rozluštitelných slabik znamená „vzdálený vzdálený… dohled dohled“, další dvě slova dávají pokyn: „stlač dolů“. Osmý a poslední díl je však téměř úplný. Směrové čáry, šipky a nápisy vyznačují dráhu mezi dvěma Planetami. Vedle pokynů k „nahromadění hora hora“ jsou čtyři sady křížů dvakrát nadepsané „palivo voda obilí“ a dvakrát „pára voda obilí“.

Týkal se tento díl příprav na let k Zemi, anebo doplnění zásob před zpátečním letem na Dvanáctou planetu? Zřejmě spíše druhé varianty, neboť čára s ostrou šipkou mířící k místu přistání na Zemi je na druhém konci zakončená další „šipkou“ mířící opačným směrem a je opatřena legendou „návrat“ (obr. 124).

Obr. 124

Když Ea poradil Adapovi, aby „na cestu k nebesům se vydal“ a Anu tuto lest prohlédl, chtěl vědět:

„Proč Ea člověku nehodnému tajemství nebes
a země odhalil? Pyšné
srdce mu dal, a toto on učinil!“

Takovým plánem trasy, „tajemstvím nebes a země“, je podle našeho názoru planisféra, kterou jsme právě rozluštili. Znakovou řečí i slovy nám nefilové načrtli trasu ze své planety na naši.

* * *

Smysl nabývají i jinak nevysvětlitelné texty obírající se hvězdnými vzdálenostmi, čtemeli je v kontextu kosmických letů z Dvanácté planety. Jeden z nich, jehož stáří se odhaduje přibližně na 4 000 let, byl nalezen v troskách Nippuru a dnes je součástí Hilprechtovy sbírky univerzity v německé Jeně.

O. Neugebauer (The Exact Sciences in Antiquity) vyslovil názor, že tabulka je nepochybně kopií „nějakého původního souboru staršího data“; udává poměry nebeských vzdáleností, počínaje vzdáleností mezi Měsícem a Zemí, a dále pak vzdálenosti k dalším šesti planetám.

Druhá část textu obsahuje nejspíše matematické vzorce k řešení nějakého meziplanetárního problému; podle jedné verze se v ní uvádí:

40 4 20 6 40x9 je 640
13 kasbu 10 uš mul ŠU.PA
eli mul GIR sud
40 4 20 6 40 x 7 je 5 11 6 40
10 kasbu 11 uš 6112 gar 2 u mul GIR tab
eli mul ŠU.PA sud

Badatelé se dodnes nemohou úplně shodnout na správném čtení jednotek měření v této části textu (nové čtení nám ve svém dopise navrhl správce Hilprechtovy sbírky v Jeně dr. J. Oelsner). Je však jasné, že druhá část textu měřila vzdálenosti z planety ŠU.PA (Pluto).

Takové vzorce mohli vymyslet pouze nefilové, když křižovali oběžné dráhy planet; pouze oni potřebovali takové údaje.

Při svých výpočtech museli nefilové brát v úvahu, že jejich planeta i jejich cíl, Země, jsou v neustálém pohybu; museli tudíž nasměrovat svou kosmickou loď do místa, kde se bude Země nacházet, až k ní doletí, a ne tam kde byla v okamžiku startu rakety. Lze téměř s jistotou předpokládat, že nefilové vypočítávali dráhy svých letů velice podobně jako moderní vědci, když mapují lety na Měsíc a k dalším planetám.

Vesmírná loď nefilů byla z Dvanácté planety zřejmě odpálena ve směru její vlastní oběžné dráhy, zato však mnohem dřív, než se planeta přiblížila k Zemi. Na základě těchto i nesčetných dalších faktorů nám Amnon Sitchin, profesor leteckého inženýrství, vypracoval dvě alternativní dráhy letu. První dráha by vyžadovala start rakety z Dvanácté planety předtím, než planeta dosáhla apogea (nejvzdálenějšího bodu své oběžné dráhy). Zatímco Dvanáctá planeta (také vesmírný koráb, byť obrovských rozměrů) by pokračovala dál po své obrovské eliptické oběžné dráze, kosmická loď by se držela podstatně kratšího eliptického kurzu a doletěla by na Zemi mnohem dříve než Dvanáctá planeta. Tato varianta měla pro nefily své výhody i nevýhody.

Z časového rozpětí 3 600 let, jež se vztahovalo k délce úřadu a dalším činnostem nefilů na Zemi, však vyplývá, že dávali přednost druhé alternativě – krátkému letu a pobytu na naší obloze v době shodné s příchodem Dvanácté planety. V tom případě by byla raketa odpálena z bodu C (obr. 125), když se Dvanáctá planeta nacházela asi v polovině dráhy po přeletu apogeem. Vzhledem k rychle se zvyšující rychlosti planety by kosmická loď potřebovala silné motory, aby předstihla domovskou planetu a doletěla na Zemi (D) několik pozemských let před Dvanáctou planetou.

Obr. 125

Na základě složitých technických údajů i narážek v mezopotamských textech lze usuzovat, že nefilové používali při kosmických misích k Zemi stejnou metodu jako NASA pro lety na Měsíc: když se mateřská loď přiblížila k cílové planetě (k Zemi), vydala se na oběžnou dráhu kolem ní a vůbec na ní nepřistála. Místo toho byl z mateřské lodi vypuštěný menší letoun, který zamířil k Zemi.

Přesné přistání bylo sice nesmírně obtížné, mnohem náročnější však byly odlety ze Země. Letoun, jenž na ní přistál, se musel vrátit na mateřskou loď, která poté musela zažehnout motory a vyvinout úžasně vysokou rychlost, aby dostihla Dvanáctou planetu, která v té době míjela nejvyšší orbitální rychlostí své perigeum mezi Marsem a Jupiterem. Dr. Sitchin vypočítal, že na oběžné dráze kosmické lodi kolem Země byla tři místa, jež umožňovala tah rakety k Dvanácté planetě. Tyto tři alternativy nabízely nefilům možnosti dostihnout Dvanáctou planetu v časovém rozpětí 1,1 až 1,6 pozemského roku.

Vhodný terén, navádění ze Země a dokonalá koordinace s domovskou planetou – toho všeho bylo zapotřebí k úspěšným letům k Zemi, přistáním na ní, k startům i odletům.

Jak uvidíme, nefilové uměli dostát všem těmto požadavkům.