8. kapitola - Království nebeské

PODLE STVOŘITELSKÉHO EPOSU i odborných studií o tomto díle (např. Langdonův The Babylonian Epic of Creation) se Marduk, syn Enkiho, někdy kolem r. 2000 před Kristem utkal s Ninurtou, synem Enlilovým, a porazil ho v boji o trůn nejvyššího božstva. Babyloňané později upravili původní Stvořitelský epos sumerský, vymazali z něj všechny zmínky o Ninurtovi i většinu zmínek o Enlilovi a přejmenovali dobyvatelskou planetu na Marduka.

Když byl Marduk povýšen na „krále bohů“ na Zemi, byla mu jako nebeský protějšek přidělena planeta nefilů, Dvanáctá planeta. Jako „Pán nebeských bohů“ (planet) byl tedy Marduk zároveň i „králem nebes“.

Jelikož byl nebeský Marduk popisován jako „zářivé hvězdné těleso“, někteří badatelé se zpočátku domnívali, že „Marduk“ je buďto Polárka, nebo nějaká jiná jasná hvězda viditelná na mezopotamském nebi v době jarní rovnodennosti. Ale Albert Schott (Marduk und sein Stern) i další vědci nezvratně dokázali, že všechny starověké astronomické texty mluvily o Mardukovi jako o členu sluneční soustavy.

Poněvadž další přídomky popisovaly Marduka jako „veliké nebeské těleso“ a „to, co vše osvěcuje“, objevovala se často teorie, že Marduk byl babylonským bohem Slunce, obdobou egyptského boha Re, jejž učenci také pokládali za boha Slunce. Tuto teorii zdánlivě potvrzovaly i pasáže líčící Marduka jako boha, „který přehlíží výšiny dalekých nebes… nosí svatozář, jejíž záře je děsivá a oslepující“. Ale ve stejném textu se dále praví, že „obhlíží země jako Šamaš“ (Slunce). Byl-li Marduk v jistých ohledech podobný Slunci, nemohl jím přirozeně být.

Jestliže Marduk nebyl Sluncem, kterou planetu tedy představoval? Popis starověkých astronomických textů neodpovídal ani jedné planetě. Jistí badatelé, opírajíce své teorie o některé přívlastky, ukazovali na Saturn. Vzhledem k častému popisu Marduka jako zarudlé planety přicházel do úvahy také Mars. Ale texty umísťovaly Marduka do markas šame („do středu nebes“), což většinu badatelů přesvědčilo o tom, že Marduk je planeta Jupiter, umístěná ve středu linie planet:

Jupiter

Merkur Venuše Země Mars                Saturn Uran Neptun Pluto

Tato teorie má však jednu vážnou trhlinu. Badatelé, kteří ji vyslovili, totiž jedním dechem zastávali názor, že Chaldejci nevěděli o existenci planet za Saturnem. Tito učenci uvádějí Zemi jako planetu, a přitom tvrdí, že Chaldejci pokládali Zemi za plochý střed planetární soustavy. A také vynechávají Měsíc, který Mezopotamci zcela nepochybně počítali mezi „nebeské bohy“. Ztotožnění Dvanácté planety s Jupiterem tedy neobstojí.

Stvořitelský epos jasně říká, že Marduk byl vetřelcem, jenž vtrhl do sluneční soustavy zvenčí; než se srazil s Tiámatou, minul vnější planety (včetně Saturnu a Jupiteru). Sumerové tuto planetu nazvali NÉBERU, „planeta křižovatky“, „planeta přechodů“ a babylonská verze eposu obsahovala následující astronomické informace:

Néberu – nechť pevně drží přechody nebes a země,
tak, že nahoře i dole je nikdo nepřekročí a na něj
každý čekat bude!
Néberu jest jako hvězda, jež na nebi jasně září.
Leží na křižovatce drah a ostatní jen na ni hledí
a takto praví: „Jméno toho, jenž středem moře
neúnavně přecházel,
budiž Néberu, držitel středu!

Tyto řádky přinášejí další a nezvratný důkaz, že po rozdělení ostatních planet do dvou rovnocenných skupin Dvanáctá planeta „středem Tiámaty neúnavně přechází“: její oběžná dráha ji pořád znovu přivádí na místo nebeské bitvy, kde kdysi bývala Tiámat.

Astronomické texty, jež velice zasvěceně pojednávaly o planetárních obdobích i o seznamech planet v jejich nebeském pořadí, také naznačovaly, že Marduk se objevoval někde mezi Jupiterem a Marsem. Jelikož Sumerové neznali všechny planety, výskyt Dvanácté planety v „ústřední poloze“ potvrzuje naše závěry:

Marduk

Merkur Venuše Měsíc            Jupiter Saturn Uran

Země Mars                        Neptun Pluto

Jestliže se Marduk na své oběžné dráze dostává do míst, kde kdysi pobývala Tiámat, tedy poměrně blízko Země (mezi Mars a Jupiter), proč jsme tuto planetu, jež je údajně velká a jasná, dosud nespatřili?

Podle mezopotamských textů se Marduk na své nebeské pouti dostával do neznámých oblastí nebe a vzdálených končin vesmíru: „skryté taje vědění odhaluje… nejzazší končiny vesmíru zří“. Byl popisován jako „pozorovatel“ všech planet, neboť jeho oběžná dráha mu umožňuje obkroužit všechny ostatní. „Bohů zpevňuje svazek“ (oběžné dráhy), „obruč, jež mohutně obemkla je, dobrodiní zdroj“. Jeho oběžná dráha byla „vznosnější“ a „velkolepější“ než dráhy ostatních planet. Franz Kugler (Sternkunde und Sterndienst in Babylon) proto usoudil, že Marduk je rychle se pohybující hvězdné těleso kroužící po velké eliptické dráze podobně jako kometa.

Taková eliptická dráha, soustředěná kolem Slunce jako středu přitažlivosti, má takzvané apogeum – bod nejvíce vzdálený od Slunce, kde začíná zpáteční let –, a perigeum – bod nejblíže ke Slunci, kde začíná návrat do vesmíru. Zjistili jsme, že v mezopotamských textech jsou s Mardukem skutečně spojované dvě takové „základny“. Podle sumerských textů tato planeta přecházela z AN.UR („nebeské základny“) do E.NUN („božského příbytku“). Stvořitelský epos o Mardukovi praví:

Prošel nebesy, oblohu si prohlédl…
Přeměřil pán podobu Apsú,
velký chrám Ešarra, věrný jeho obraz, zbudoval.
Velký chrám Ešarra, jejž vytvořil, to jsou nebesa…

Jeden „chrám“ tedy jako „věrný jeho obraz“ byl daleko v končinách vesmíru. Druhý takový příbytek si zřídil v „nebesích“, někde uvnitř pásu planetek – mezi Marsem a Jupiterem (obr. 111).

Obr. 111

Starověcí Hebrejci, navazujíce na učení svého sumerského předka Abraháma z Uru, také spojovali své nejvyšší božstvo s nejvyšší planetou. Podobně jako v mezopotamských textech stojí i v mnohých knihách Starého zákona, že „Hospodin“ má „svůj trůn na nebesích“, odkud „jeho pohled zkoumá nejpřednější planety, jak vznikaly“; nebeský Bůh, jenž – nikým nespatřen –, „v nebi pohybuje se v kruhu“. V Knize Jóbově nalézáme po zevrubném popisu nebeské srážky tyto významné verše, prozrazující, kam se božská planeta ubrala:

Na vodní hladině vykroužil obzor,
kde končí světlo i tma.

Neméně jednoznačně popisuje majestátní dráhu planety také jeden z žalmů:

Nebesa vypravují o Boží slávě,
obloha hovoří o díle jeho rukou…
… jak ženich z komnaty vyjde,
vesele jako rek, když běží k cíli.
Vychází na jednom okraji nebes,
probíhá obloukem k druhému konci
a nic se neskryje před jeho žárem.

Tato planeta, uznávaná jako veliký nebeský poutník, vystupující do závratných výšek v apogeu a poté „sestupující dolů, sklánějící se k nebesům“ v perigeu, byla znázorňována jako okřídlený kotouč.

Všude tam kde archeologové odkryli starověké památky předovýchodních národů, naráželi na znak okřídleného kotouče: dominoval chrámům a palácům, byl vytesaný do skal, vyrytý do pečetních válečků, namalovaný na zdech. Doprovázel krále i kněze, stál nad jejich trůny, „vznášel se“ nad nimi v bitevních výjevech, byly jím vyzdobeny jejich bojové vozy. Stejný znak zdobil nejrůznější předměty hliněné, kovové, kamenné i dřevěné. Uctívali jej vládci sumerští i akkadští, babylonští i asyrští, panovníci elamští i urartejští, z Mari i z Nuzi, z Mitanni i Kanaánu. Chetitští králové, egyptští faraóni, perští šáhové – ti všichni po dlouhá tisíciletí prohlašovali tento znak (i to, co zastupoval) za nejvyšší (obr. 112).

Ústředním prvkem starověké náboženské víry a astronomie bylo přesvědčení, že Dvanáctá planeta, „planeta bohů“, zůstává uvnitř sluneční soustavy a že na své velkolepé oběžné dráze se periodicky vrací do blízkosti Země.

Obrázkovým znakem Dvanácté planety, „planety křižovatky“, byl kříž. Tento klínopisný znak,  který také znamenal „Anu“ a „božský“, se v semitských jazycích vyvinul v písmeno tav,  což znamenalo „znak“.

Všechny starověké národy pokládaly periodické přibližování Dvanácté planety za znamení neklidu, velkých změn a nových ér. Mezopotamské texty mluvily o periodickém návratu planety jako o očekávané, předvídatelné a pozorovatelné události:

Veliká planeta:
Nachová zjevuje se na nebesích,
nebe na dvě části rozděluje,
zastupuje Néberu.

Velkou část textů popisujících příchod planety tvoří věštecká pojednání o tom, jaký dopad bude mít tato událost na Zemi i lidstvo. R. Campbell Thompson (Reports of the Magicians and Astronomers of Nineveh and Babylon) reprodukoval několik takových textů, jež zaznamenávají pouť planety, „když obkrouží stanoviště Jupitera“ a dorazí na křižovatku, do bodu Néberu:

Obr. 112

Ze stanoviště Jupitera
když se planeta ubírá na západ,
nastane doba klidu a bezpečí.
Laskavý mír snese se na zemi.
Ze stanoviště Jupitera
když planeta rozjasní svou záři,
a v obratníku Raka se v Néberu promění,
hojností a nadbytkem Akkad bude oplývat,
král akkadský posílí svou moc.
Néberu když vyvrcholí…
země budou žít v bezpečí,
králové nepřátelští nepotáhnou do boje,
bohům modliteb se dostane, pokorné prosby bozi vyslyší.

Čekalo se však, že blížící se planeta způsobí průtrže mračen a záplavy, neboť její silný gravitační účinek byl již nechvalně známý:

Když Planeta trůnu nebeského
rozjasní svou záři,
přijdou deště a povodně…
Když Néberu do perigea doputuje,
bohové sešlou na zemi klid;
potíže se vyřeší,
nesnáze překonají.
Nastanou deště a záplavy.

Mezopotamští učenci i hebrejští proroci označovali dobu, kdy se planeta přiblíží k Zemi a bude ji možné pozorovat pouhým okem, za předzvěst nové éry. Podobu mezopotamských věšteb míru a hojnosti, které budou doprovázet planetu nebeského trůnu, s biblickými proroctvími míru a spravedlnosti, jež zavládnou na zemi v Boží den, nejlépe vystihují slova Izajášova:

I stane se v posledních dnech…
On bude soudit pronárody,
on ztrestá národy mnohé.
I překují své meče na radlice,
svá kopí na vinařské nože.
Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu.

Na rozdíl od požehnání nové éry, jež vzejde z Božího dne, je samotný den ve Starém zákoně popisován jako čas dešťů, povodní a zemětřesení. Vnímáme-li příslušné biblické pasáže – podobně jako jejich mezopotamské protějšky – jako alegorický popis přeletu velké planety se silnou gravitační silou v blízkosti Země, snadno pochopíme slova Izajášova:

Slyš hluk na horách
jakoby početného lidu,
slyš hukot království,
shromážděných pronárodů:
Hospodin zástupů sbírá
vojsko k boji.
Z daleké země přicházejí,
až od končin nebes,
přichází Hospodin se zbrojí hrozného hněvu,
aby pohubil celou zemi…
Nebeské hvězdy a souhvězdí
se nezatřpytí svým světlem,
slunce se při svém východu zatmí,
měsíc svým světlem nezazáří…
Otřesu totiž nebesy
a země se pohne ze svého místa
prchlivostí Hospodina zástupů
v den jeho planoucího hněvu.

„Země se rozlomí, země se rozkymácí, země se rozpadne,“ varuje prorok Izajáš. A nejen to: příchod „dne Hospodinova“ dokonce ovlivní i otáčení zemské osy, jak předpovídá prorok Ámos:

V onen den způsobím,
je výrok Panovníka Hospodina,
že slunce zapadne v poledne,
tmou zahalím zemi za jasného dne.

„Hle, přichází den Hospodinův!“ zvěstuje prorok Zacharjáš. I on tvrdí, že Země se přestane otáčet kolem své osy; tento úkaz prý bude trvat jeden den:

V onen den nebude světlo,
vše vzácné ztuhne mrazem.
A nastane den jediný, známý jen Hospodinu,
kdy nebude den ani noc;
i za večerního času bude světlo.

V den Hospodinův, jak praví Jóel, „budou na nebi i na zemi divné úkazy… Slunce se zastře tmou a měsíc krví“.

Mezopotamské texty opěvují jasnou záři planety, kterou prý bylo vidět i ve dne: „za východu slunce uzříš ji, se západem slunce z očí ti zmizí“. Pečetní váleček nalezený v Nippuru zobrazuje skupinu oráčů bázlivě vzhlížejících k Dvanácté planetě (znázorněné znakem kříže) na obloze (obr. 113).

Starověké národy nejenže očekávaly periodický příchod Dvanácté planety, nýbrž také mapovaly její postupující dráhu.

Četné biblické pasáže – zejména v Knize Izajášově, Ámosově a Jobově – dávají pohyb nebeského Boha do souvislosti s různými souhvězdími.

Obr. 113

„Sám nebesa roztahuje, kráčí po hřebenech mořských vln, on udělal souhvězdí Lva, Oriona i Plejády a souhvězdí jižní.“ Nebo: „Usměvavou tvář ukazuje Býku a Beranu; od Býka přejde ke Střelci.“ Tyto verše popisují planetu, která nejenže se klene na nejvyšším nebi, nýbrž také přichází od jihu a pohybuje se po směru hodinových ručiček – totéž jsme vyvodili z mezopotamských údajů. Jednoznačné je také proroctví Abakukovo: „Z Témanu přichází Bůh… země je plná chvalozpěvů… Září jako světlo, paprsky mu vycházejí z rukou.“

Z mezopotamských textů, jež se zabývají touto tematikou, je jeden zcela jasný:

Planeta boha Marduka:
Když se objeví: Merkur.
Když vystoupá třicet stupňů nebeské klenby: Jupiter.
Když stojí v místě nebeské bitvy: Néberu.

Jak znázorňuje průvodní schematický nákres, tyto řádky nenazývají jednoduše Dvanáctou planetu různými jmény (jak se domnívají badatelé); popisují spíše pohyby planety a tři klíčové body, v nichž lze její výskyt pozorovat a zaznamenat ze Země (obr. 114).

Obr. 114

Když se tedy Dvanáctá planeta na své oběžné dráze opět začala přibližovat k Zemi, bylo ji možné spatřit poprvé ve chvíli, kdy se dostala do jedné roviny s Merkurem (bod A) – podle našich výpočtů ve 30stupňovém úhlu k pomyslné světové ose perigea SlunceZemě. Když se ještě víc přiblížila k Zemi a na obloze „vystoupala“ o kus dál (přesněji řečeno o 30 stupňů), v bodě B zkřížila oběžnou dráhu Jupitera. Nakonec dorazila na místo nebeské bitvy, do perigea, neboli do místa křižovatky, Néberu, v bodě C. Když pozorovatelé na Zemi nakreslili pomyslnou osu mezi Sluncem, Zemí a perigeem Mardukovy oběžné dráhy, nejprve spatřili Marduka v jedné rovině s Merkurem ve 30stupňovém úhlu (bod A). Marduk poté postoupil o dalších 30 stupňů a v bodě B zkřížil oběžnou dráhu Jupitera.

Poté ve svém perigeu (v bodě C) dorazil Marduk na křižovatku; ocitl se v místě nebeské bitvy, nejblíže k Zemi, a vydal se na další vesmírnou pouť.

Očekávání dne Hospodinova ve starověkých mezopotamských a hebrejských spisech (jež znovu zaznělo v novozákonním očekávání příchodu království nebeského) tudíž vycházelo ze skutečného prožitku starověkých národů: z opakovaného spatření „planety království“, vracející se do blízkosti Země.

Její pravidelné objevování se a mizení z dohledu potvrzuje domněnku, že jde o trvalou součást sluneční soustavy. Z tohoto hlediska se tato planeta chová jako mnoho komet. Některé známé komety – například Halleyova kometa, která se k Zemi přiblíží jednou asi za sedmdesát pět let –, mizely z dohledu na tak dlouhou dobu, že astronomové si jen stěží mohli uvědomit, že se dívají na totéž hvězdné těleso. Jiné komety byly spatřeny zatím pouze jedenkrát v dějinách lidstva a má se za to, že doba jejich oběhu přesahuje tisíce let. Např. Kohoutkova kometa, která byla poprvé objevena v březnu 1973, se v lednu 1974 přiblížila na 120 000 000 kilometrů k Zemi a záhy poté zmizela za Sluncem. Astronomové spočítali, že se znovu objeví někdy za 7 500 až 75 000 let.

Obeznámenost lidstva s periodickým výskytem a mizením Dvanácté planety naznačuje, že její orbitální perioda je kratší než vypočtená doba oběhu Kohoutkovy planety. Je-li tomu tak, proč naši astronomové o existenci této planety nevědí? Pravdou je, že za dobu oběhu dokonce o polovinu kratší, než je spodní hranice odhadované doby Kohoutkovy komety, by se Dvanáctá planeta dostala šestkrát dále než Pluto – tedy do vzdálenosti, v níž by taková planeta nebyla viditelná ze Země, neboť by jen stěží (pokud vůbec) odrážela světlo Slunce k Zemi. Známé planety za Saturnem byly vlastně objeveny matematicky, ne pozorováním. Astronomové totiž zjistili, že na oběžné dráhy známých planet patrně působí jiná nebeská tělesa.

Právě tak možná astronomové „objeví“ i Dvanáctou planetu. Už se uvažuje o tom, že existuje nějaká „planeta X“, kterou sice nelze spatřit, kterou však lze „vytušit“ v důsledku jejího působení na oběžné dráhy jistých komet. Jak roku 1972 zjistil Joseph L. Brady z laboratoře Lawrence Livermora na Kalifornské univerzitě, nesrovnalosti v oběžné dráze Halleyovy komety možná způsobuje planeta velikosti Jupitera obíhající Slunce jednou za 1 800 let. Při odhadované vzdálenosti 9 a půl miliardy kilometrů by se její přítomnost dala vystopovat pouze matematicky.

I když takovou dobu oběhu nelze vyloučit, mezopotamské i biblické zdroje nabízejí pádné důkazy, že doba oběhu Dvanácté planety je 3 600 let. Číslice 3 600 se sumersky psala jako velký kruh. Přívlastek této planety – šar („nejvyšší vládce“) také znamenal „dokonalý kruh“, „dokončený cyklus“. Jeho další význam byl číslice 3 600. A shoda těchto tří výrazů – planeta/oběžná dráha/3 600 – nemohla být pouhou náhodou.

Babylonský kněz, astronom a učenec Béróssos zaznamenal deset panovníků, kteří na zemi vládli před potopou. Jeho spisy shrnul Alexander Polyhistor slovy: „Druhá kniha obsahovala dějiny deseti králů Chaldejců a dobu jejich panování, jež souhrnně trvala sto dvacet šarů neboli čtyři sta třicet dva tisíce let až do doby potopy.“

Aristotelův žák Abydénos také citoval Béróssa a jeho deset králů z doby před potopou, kteří vládli celkem 120 šarů. Upřesnil, že tito panovníci sídlili v mezopotamských městech:

Traduje se, že prvním králem země byl Alorus…
Vládl deset šarů.
Jeden šar se odhaduje na tři tisíce šest set let…
Po něm vládl tři šary Alaprus; toho vystřídal Amillarus z města Panti-Biblon, který vládl třináct šarů…
Po něm nastoupil na trůn Ammenon, který vládl dvanáct šarů; byl z města Panti-Biblon. Potom Megalurus ze stejného místa – osmnáct šarů.
Po něm vládl deset šarů pastýř Daos…
Poté vládli další králové, posledním byl Sisithrus; celkem se tedy na trůnu vystřídalo deset králů, kteří dohromady vládli sto dvacet šarů.

Obdobně zaznamenal Béróssovy prehistorické objevy také Apollodóros z Athén: deset vládců panovalo celkem 120 šarů (432 000 let), a vláda každého z nich se také měřila v šarových jednotkách po 3 600 letech.

S rozkvětem sumerologie byly „dávné texty“, na něž odkazoval Béróssos, nalezeny a rozluštěny; byly to sumerské listiny králů, tedy deseti panovníků z doby před potopou, kteří vládli na zemi od chvíle, kdy „se z nebes sneslo království“, až do „potopy, jež zaplavila zemi“.

Jedna sumerská listina králů, označovaná jako text WB/144, zaznamenává božské vlády v pěti sídlištích neboli „městech“. V prvním městě, Eridu, vládli dva králové. Obě jména jsou v textu uvozena předponou „A“, která znamená „prapředek, praotec“:

Když se království sneslo s nebes,
království bylo nejprve v Eridu.
V Eridu,
A.LU.LIM se stal králem; vládl 28 800 let.
A.LAL.GAR vládl 36 000 let.
Dva králové tam vládli 64 800 let.
Královský institut se poté přemístil do dalších vládních sídel, kde se panovníci nazývali en, čili „pán“ (a jeden z nich měl božský titul dingir):
Opouštím Eridu;
jeho království se přeneslo do Bad-Tibiry.
V Bad-Tibiře
EN.MEN.LU.AN.NA vládl 43 200 let.
EN.MEN.GAL.AN.NA vládl 28 800 let.
Božský DU.MU.ZI, Pastýř, vládl 36 000 let.
Tři králové tam vládli 108 000 let.

Listina dále uvádí názvy měst, jež následovaly potom – Larak a Sippar –, a jejich božské vládce; jako poslední uvádí město Šuruppak, kde byl králem člověk s božským rodokmenem. Na fantastické délce jejich panování je nápadné to, že jde bez výjimky o násobky 3 600:

Alulim                      –          8 x 3 600 = 28 800
Alalgar                     –       10 x 3 600 = 36 000
Enmenluanna         –       12 x 3 600 = 43 200
Enmengalanna       –         8 x 3 600 = 28 800
Dumuzi                    –       10 x 3 600 = 36 000
Ensipazianna          –         8 x 3 600 = 28 800
Enmenduranna       –         6 x 3 600 = 21 600
Ubartutu                  –         5 x 3 600 = 18 000

Další sumerský text (WB/62) doplnil listinu králů o Larsu a její dva božské panovníky; doby jejich vlády jsou opět přesnými násobky 3600ročního šaru. Pomocí dalších textů lze vyvodit závěr, že v Sumeru vládlo před potopou skutečně deset králů; každá vláda trvala nějaký násobek šaru; souhrnně vládli 120 šarů – jak zaznamenal Béróssos.

Zde se nabízí závěr, že tato období vládnutí souvisela s dobou oběhu jednoho šaru (3 600 let) planety „Šar“, „Planety Království“; že tedy Alulim vládl po dobu osmi oběhů Dvanácté planety, Alalgar deseti oběhů atd.

Jestliže byli těmito předpotopními panovníky nefilové, kteří podle našeho názoru přišli na Zemi z Dvanácté planety, pak není divu, že doba jejich „vlády“ na Zemi se vztahuje k době oběhu Dvanácté planety. Takový výkon úřadu neboli kralování by tedy trval od chvíle přistání do okamžiku odletu; jakmile přijel z Dvanácté planety jeden velitel, čas předešlého se navršil. Jelikož přistání i odlety musely souviset s přiblížením se Dvanácté planety k Zemi, úřední období příslušných velitelů se mohla měřit pouze podle těchto dob oběhu, tedy šarů.

Jistěže si lze položit otázku, zda nefilové mohli po přistání na Zemi vládnout domnělých 28 800 nebo 36 000 let. Není divu, že badatelé označují délku těchto vlád jako „legendární“.

Ale co je vlastně rok? Náš „rok“ je jednoduše doba, za niž Země jednou oběhne kolem Slunce. Jelikož život na Zemi vznikl, když už Země kroužila kolem Slunce, řídí se touto délkou oběžné dráhy. (Dokonce i menší délka oběhu, např. Měsíce, anebo cyklus dne a noci je dost silný na to, aby ovlivňoval téměř veškerý život na Zemi.) Žijeme zkrátka tolik a tolik let, protože naše biologické hodiny jsou nastaveny na určitý počet oběhů Země kolem Slunce.

Je tedy nabíledni, že život na nějaké jiné planetě bude „načasován“ podle jejích cyklů. Kdyby trajektorie Dvanácté planety kolem Slunce měřila tolik, aby jeden oběh trval stejně dlouho jako sto oběhů Země, pak by se jeden rok nefilů rovnal stu rokům u nás. Kdyby jejich oběh trval tisíckrát déle než náš, pak by se tisíc zemských let rovnalo pouze jednomu roku u nefilů.

A co když jejich oběh kolem Slunce trval 3 600 pozemských let? Pak by se našich 3 600 let rovnalo pouhému roku v jejich kalendáři, a tudíž pouhému roku jejich života. Doba kralování, jak ji uvádějí Sumerové i Béróssos, by tudíž nebyla ani „legendární“, ani fantastická: trvala by pět, osm nebo deset let v životě nefilů.

V předešlých kapitolách jsme se dozvěděli, že směřování lidstva k civilizaci – podpořeno zásahem nefilů – prošlo třemi etapami, jež následovaly vždy po 3 600 letech: mezolit neboli střední doba kamenná (kolem roku 11 000 př. Kr.), období rozvoje hrnčířství (kolem r. 7 400 př. Kr.) a náhlý rozkvět sumerské civilizace (kolem r. 3 800 př. Kr.). Je tedy pravděpodobné, že nefilové pravidelně kontrolovali pokrok lidstva (a pokaždé se rozhodli, že jej podpoří), jelikož se mohli setkat a poradit pokaždé, když se Dvanáctá planeta přiblížila k Zemi.

Mnoho badatelů (např. Heinrich Zimmern v The Babylonian and Hebrew Genesis) poukazuje na to, že Starý zákon také obsahuje tradici vladařů z doby před potopou a že rodokmen od Adama po Noema (hrdinu potopy) čítá deset takových vladařů. 6. kapitola Knihy Genesis se v retrospektivě vrací k situaci před potopou a líčí rozčarování Boha nad lidstvem: „Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci. Řekl: Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země.“

I řekl Hospodin:
„Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat.
Vždyť je jen tělo.
A jeho dnů bylo sto dvacet let.“

Celé generace učenců překládali poslední verš slovy: „Ať je jeho dnů sto dvacet let“ nebo „A bude dnů jeho sto dvacet let“ v tom smyslu, že Bůh slibuje, že se člověk dožije 120 let. Ale to prostě nedává smysl. Jestliže se text zabývá Božím úmyslem zničit lidstvo, proč by jedním dechem člověku nabízel dlouhý život? Posléze přece zjistíme, že jen co opadnou vody potopy, Noe se dožije mnohem vyššího věku než je údajný limit 120 let, stejně jako jeho potomci: Šém (600), Arpakšád (438), Šelach (433) a tak dál.

Ve snaze aplikovat rozpětí 120 let na člověka učenci přehlížejí skutečnost, že biblický jazyk nepoužívá v příslušné větě čas budoucí – „A bude dnů jeho sto dvacet let“ –, nýbrž minulý: „A bylo dnů jeho sto dvacet let.“ Nabízí se tedy otázka, na čí věk se tady naráží.

Podle našeho názoru se 120 let vztahuje na Hospodina.

Zasazení význačné události do správné časové perspektivy je běžným rysem sumerských a babylonských eposů. Stvořitelský epos začíná slovy Enúma eliš („Když nahoře“). Příběh setkání boha Enlila s bohyní Ninlil je zasazen do doby, „když člověk ještě nebyl stvořen“ atd.

Jazyk i smysl 6. kapitoly Genesis měly sloužit stejnému účelu – zasazení převratných událostí potopy do správné časové perspektivy. První slovo prvního verše 6. kapitoly je když:

Když se lidé
počali na zemi množit
a rodily se jim dcery,
viděli synové božští,
jak půvabné jsou dcery lidské,
a brali si za ženy všechny,
jichž se jim zachtělo.
To bylo v době, když
nefilové byli na zemi
v těch dnech, ano i potom,
když vcházeli synové Boží
k dcerám lidským, ony rodily jim.
To jsou ti mocní, kteříž zdávna byli,
lidé Šemu.
Právě tehdy, za oněch dnů měl být člověk smeten z povrchu zemského potopou.
Kdy to přesně bylo?

Třetí verš nám to říká zcela jednoznačně: když Jemu, Bohu, bylo 120 let. Sto dvacet let nikoliv člověka nebo Země, nýbrž počítáno „těmi mocnými“, „lidmi z raket“ – nefily. A jejich rokem byl šar – 3 600 zemských let.

Tento výklad nejenže objasňuje ony matoucí verše 6. kapitoly Genesis, nýbrž také dokazuje, že biblické verše se shodují se sumerskými zdroji: mezi prvním přistáním nefilů na Zemi a potopou uplynulo 120 šarů, 432 000 pozemských let.

Vyjdeme-li z odhadů, kdy asi k potopě došlo, můžeme určit, že nefilové přistáli na Zemi poprvé asi před 450 000 lety.

* * *

Než se zaměříme na starověké záznamy o cestách nefilů na Zemi a o jejich přebývání na naší planetě, je třeba si odpovědět na dvě základní otázky: mohly se bytosti očividně nepříliš odlišné od nás vyvinout na jiné planetě? Mohly takové bytosti mít před půl milionem let znalosti i schopnosti potřebné k meziplanetárním letům?

První otázka souvisí s ještě zásadnější: existuje život, jak jej známe, někde mimo naši planetu? Badatelé dnes vědí, že ve vesmíru je nekonečné množství galaxií podobných naší, jež obsahují bezpočet hvězd jako naše Slunce, s astronomickým počtem planet, na nichž lze najít každou myslitelnou kombinaci teploty, atmosféry a chemických prvků umožňujících miliardy šancí pro vznik života.

Zjistili také, že ani náš meziplanetární prostor není prázdný. Ve vesmíru jsou například molekuly vody, patrně zbytky mraků ledových krystalů, jež obalují hvězdy v raných fázích vývoje. Tento objev dává za pravdu opakovaným mezopotamským odkazům na vody Slunce, jež se smísily s vodami Tiámaty.

V meziplanetárním prostoru byly také objeveny volně se vznášející základní molekuly živé hmoty, což vyvrátilo dřívější přesvědčení o tom, že život může existovat pouze v určitých atmosférách a v jistém teplotním rozmezí. Stejně tak byla vyvrácena i teorie, že jediným zdrojem energie a tepla, jejž mají živé organismy k dispozici, je Slunce. Sonda Pioneer 10 objevila, že Jupiter, třebaže od Slunce mnohem vzdálenější než Země, je tak horký, že musí mít vlastní zdroje energie a tepla.

Planeta s hojným výskytem radioaktivních prvků nejenže vyrábí vlastní teplo, nýbrž také vykazuje výraznou sopečnou činnost. Ta vytváří atmosféru. Je-li planeta dostatečně velká, aby vyvíjela silnou gravitaci, udrží si svou atmosféru takřka nekonečně dlouho. Taková atmosféra zase vytváří skleníkový efekt: chrání planetu před chladem vesmíru a zabraňuje unikání tepla planety do vesmíru – stejně jako nás oděv zahřívá tím, že brání unikání tělesného tepla. Ve světle těchto poznatků nabude obraz Dvanácté planety „skvostným jasem oděné“, jak ji líčí starověké texty, víc než jen básnický význam. Vždy se o ní mluvilo jako o zářivé planetě – „nejzářivějším z bohů jest on“ – a byla znázorňována jako těleso, z něhož vycházejí paprsky. Dvanáctá planeta mohla vyrábět vlastní teplo a zadržovat je díky svému atmosférickému plášti (obr. 115).

Vědci také dospěli k nečekanému závěru, že život na vnějších planetách (Jupiter, Saturn, Uran, Neptun) nejenže vzniknout mohl, ale že tam patrně také vznikl. Tyto planety sestávají z lehčích prvků sluneční soustavy, svým chemickým složením se více podobají vesmíru obecně a jejich atmosféra obsahuje množství vodíku, hélia, metanu, čpavku a patrně i neonu a vodních par – tedy všech základních složek potřebných ke vzniku organických molekul.

Obr. 115