6. kapitola - Dvanáctá planeta

JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní bytosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civilizaci vyspělejší než naše.

Úvahy o existenci mimozemšťanů a jejich návštěvách na Zemi se v minulosti zaměřovaly na takové planety jako např. na Mars či na Venuši. Dnes však, když je již nade vší pochybnost jisté, že na těchto dvou planetárních sousedech Země není život, a tudíž ani žádná vyspělá civilizace, upírá se pozornost všech, kteří věří v mimozemšťany, k jiným galaxiím a vzdáleným hvězdám jako k jejich možnému domovu.

Výhodou takových domněnek je, že nemohou být dokázány, ale ani vyvráceny. Nevýhodou je, že tyto domnělé „domovy“ jsou od země fantasticky daleko a vyžadují nekonečné roky kosmického cestování rychlostí světla. Autoři takových tvrzení se proto domnívají, že mimozemšťané přiletěli na Zemi a už se zpět nevrátili, že jejich kosmická loď možná odbočila z vytčeného kurzu, stala se neovladatelnou a zřítila se na Zemi.

To však rozhodně neodpovídá sumerským představám o nebeském příbytku bohů.

Sumerové uznávali existenci takového „nebeského příbytku“, „přečistého místa“, „dávného sídla“. Zatímco Enlil, Enki a Ninchursag sestoupili na Zemi, která se stala jejich domovem, Anu zůstal v nebeském příbytku jako jeho vládce. Odkazy v různých textech i podrobné „seznamy bohů“ dokládají, že na trůnu „přečistého místa“ se vystřídalo jedenadvacet božských párů z dynastie před Anem.

Anu sám vládl velkému dvoru okázalé nádhery. Jak líčí Gilgameš (a potvrzuje Kniha Ezechiel), byla v něm umělá zahrada se stromy z drahokamů. Tam sídlil Anu se svou oficiální družkou Antum a šesti konkubínami, osmdesáti potomky (z nichž čtrnáct měl s Antum), s jedním ministerským předsedou, třemi veliteli mu (raketových lodí), dvěma veliteli zbraní, dvěma velekněžími psané moudrosti, s jedním ministrem pokladny a se dvěma vrchními a pěti pomocnými písaři.

Mezopotamské texty často líčí nádheru Anova příbytku a zmiňují se o bozích a zbraních hlídajících jeho bránu. V příběhu o Adapovi se dočítáme, že bůh Enki vybavil Adapu šemem, a pak…

I vydali se na nebeskou cestu a k nebi stoupali.
Když Adapa na nebesa vystoupil, k bráně Anově se
přiblížil,
tam u brány stál Dumuzi a Gizzida.

V Anově trůnní komnatě, kterou střežily božské zbraně ŠAR.UR („královský lovec“) a ŠAR.GAZ („královský zabiják“), se konala shromáždění bohů. Při takových příležitostech podléhaly pořadí vstupu i zasedací pořádek přísnému protokolu:

Enlil vstupuje do trůnní komnaty Anovy,
na místě pravé tiáry usedá,
po pravici Anově.
Ea vstupuje [do trůnní komnaty Anovy],
usedá na místě posvátné tiáry,
po levici Anově.

Nebeští i pozemští bohové starověkého Předního východu nejenže měli původ v nebi, ale mohli se také do nebeského příbytku kdykoliv vracet. Anu občas přijel na Zemi na státní návštěvu; Ištar alespoň dvakrát vstoupila na nebe a navštívila Ana. Enlilovo sídelní město Nippur bylo zařízeno jako „svazek nebe a země“. Šamaš měl na starosti „orly“ a přístaviště raketových lodí. Gilgameš navštívil „místo věčnosti“ a vrátil se do Uruku; stejnou cestu vykonal Adapa a vrátil se, aby o tom mohl vyprávět – podobně jako biblický král z Týru.

Několik mezopotamských textů se zabývá hrdiny zvanými Apkallu, což je akkadský pojem odvozený od sumerského AB.GAL („veliký, jenž vede“, nebo „mistr, jenž ukazuje cestu“). Studie Gustava Guterbocka (Die historische Tradition und ihre literarische Gestaltung bei Babyloniern und Hethiten) potvrzuje, že šlo o ony „ptačí muže“, zobrazované jako „orly“, o nichž jsme již mluvili. Texty líčící jejich hrdinské skutky uvádějí, že jeden z nich „přivedl Inannu z nebe, do chrámu Eanna přiměl ji sestoupit“. Tato i další zmínky naznačují, že Apkallové byli piloti kosmických raket nefilů. Cesty do nebe a zpátky byly nejen možné, nýbrž se s nimi od začátku počítalo; když se totiž nejvyšší bůh rozhodl, že v Sumeru postaví Bránu bohů (Babili), vysvětloval ostatním:

Když z Apsú vystupovat budete k shromáždění
poradnímu,
zde všichni naleznete nocleh svůj.
Když z nebes sestupovat budete k shromáždění
poradnímu,
zde všichni naleznete nocleh svůj.

Jakmile si Sumerové uvědomili, že bohové s cestami mezi svým nebeským příbytkem a Zemí dopředu počítali a běžně je uskutečňovali, došlo jim, že domov bohů nemůže být někde ve vzdálené galaxii. Jak vyplývá z jejich literárního odkazu, věděli, že tím příbytkem je jedna z planet sluneční soustavy.

Vybavme si opět Šamaše v jeho oficiální uniformě velitele „orlů“. Na obou zápěstích má předmět podobný hodinkám, připnutý kovovou přezkou. Z jiných vyobrazení „orlů“ je patrné, že takový předmět nosili všichni, kdo byli pověřeni nějakým důležitým úkolem. Zda šlo o pouhou ozdobu, nebo přístroj sloužící konkrétnímu účelu, to nevíme. Ale všichni badatelé se shodují v názoru, že ty předměty představovaly rozety – kruhový shluk korunních plátků rozbíhajících se z ústředního bodu (obr. 86).

Obr. 86

Rozeta byla ve starověkých zemích nejběžnějším ozdobným chrámovým symbolem; převládala v Mezopotámii, v západní Asii, v Anatolii, na Kypru, na Krétě i v Řecku.

Má se za to, že rozeta jako chrámový znak byla odvozeninou nebo stylizací nějakého nebeského úkazu – třeba Slunce obkrouženého svými satelity. Tuto domněnku potvrzuje i to, že rozetu nosili na zápěstí také starověcí astronauti.

Jeden asyrský nákres Anovy brány v nebeském příbytku (obr. 87) potvrzuje, že ve starověku měli docela slušnou představu o hvězdné soustavě podobné našemu Slunci a jeho planetám. Bránu střeží dva „orli“ na znamení, že ke vstupu do nebeského příbytku je zapotřebí jejich služeb. Brána je označená okřídleným kotoučem – nejvyšším božským znakem. Lemují jej nebeské symboly čísla sedm a půlměsíc, který (dle našeho názoru) představuje Ana, po jehož boku stojí Enlil a Enki.

Obr. 87

Kde jsou hvězdná tělesa, které tyto symboly zastupují? Kde je nebeský příbytek? Starověký umělec odpovídá vyobrazením velkého hvězdného božstva, vyzařujícího paprsky k jedenácti menším hvězdným tělesům kroužícím kolem něj. Je to obraz Slunce, kolem něhož krouží jedenáct planet.

Že nešlo o ojedinělé zobrazení tohoto druhu, dokazují podobné výjevy na mnoha pečetních válečcích, např. na pečeti z Předoasijského muzea v Berlíně (obr. 88).

Když zvětšíme ústředního boha neboli hvězdné těleso na této pečeti (obr. 89), vidíme, že ztvárňuje velkou, zářivou hvězdu obklopenou jedenácti hvězdnými tělesy – planetami. Ty zase spočívají na řetězu čtyřiadvaceti menších koulí. Je to jen náhoda, že součet všech „měsíců“ neboli planetárních družic v naší sluneční soustavě (astronomové vylučují měsíce s menším než 17-kilometrovým průměrem) je rovněž dvacet čtyři?

Obr. 88, 89

Tvrzení, že tato zobrazení Slunce a jedenácti planet představují naši sluneční soustavu, má pochopitelně jeden háček: podle vědců se naše soustava skládá ze Slunce, Země a Měsíce, a dále z planet Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto, tedy ze Slunce a pouze deseti planet (počítámeli mezi ně i Měsíc).

Ale Sumerové byli jiného názoru. Tvrdili, že naše soustava se skládá ze Slunce a jedenácti planet (včetně Měsíce), a byli skálopevně přesvědčeni, že kromě nám známých planet existovala ještě jedna, dvanáctá planeta sluneční soustavy – domovská planeta nefilů. Nazvěme ji Dvanáctá planeta.

* * *

Než si ověříme přesnost sumerských znalostí, zopakujme si dějiny našich poznatků o Zemi a vesmíru kolem ní.

Dnes víme, že za obrovskými planetami Jupiterem a Saturnem – ve vzdálenostech, jež jsou v kosmickém měřítku zanedbatelné, zato z lidského pohledu obrovské – patří do naší soustavy také dvě větší planety (Uran a Neptun) a třetí, menší (Pluto). Víme to však teprve krátce. Uran byl díky zdokonaleným teleskopům objeven teprve roku 1781. Když jej astronomové asi padesát let pozorovali, usoudili, že jeho oběžná dráha vykazuje vliv nějaké další planety. Matematickými výpočty byla poloha této chybějící planety – pojmenované Neptun – přesně určena roku 1846. Koncem 19. století bylo zřejmé, že i Neptun je vystaven vlivu nějakého neznámého gravitačního pole. Že by v naší soustavy existovala ještě jedna planeta? Záhada byla rozluštěna v roce 1930 pozorováním a přesným určením planety Pluto.

Tedy až do roku 1780 a mnoho staletí předtím se lidé domnívali, že naši sluneční soustavu tvoří sedm planet: Slunce, Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Země se jako samostatná planeta nepočítala, neboť se mělo za to, že ostatní planety obíhají kolem Země – nejvýznamnějšího nebeského tělesa, jež stvořil Bůh a na němž žije nejvýznamnější Boží výtvor – člověk.

Objev, že Země je pouze jednou z několika planet v heliocentrické soustavě, tedy se Sluncem jako jejím středem, se obecně připisuje Mikuláši Koperníkovi. Koperník se pro své zpochybnění geocentrické teorie natolik bál hněvu katolické církve, že svou studii (De revolutionibus orbium caelestium) zveřejnil teprve těsně před svou smrtí, roku 1543.

K touze prozkoumat zastaralé astronomické teorie podnítily Koperníka zejména navigační potřeby „věku objevů“, jakož i objevy Kolumbovy (1492), Magellanovy (1520) a dalších, že Země není plochá, nýbrž kulatá; opíral se přitom o matematické výpočty a odpovědi hledal ve starověkých spisech. Jeden z mála církevních hodnostářů, kteří Koperníka podporovali, kardinál Schonberg, mu roku 1536 napsal: „Doslechl jsem se, že nejenže ovládáte základy starověkých matematických teorií, ale že jste také vypracoval teorii vlastní, novou… podle níž je Země v pohybu, a základní, tudíž nejvýznamnější polohu zaujímá Slunce.“

Tehdejší vžité představy vycházely ze starořeckých a starořímských tradic, podle nichž se nad plochou Zemí klenulo vzdálené nebe poseté neměnnými hvězdami. Na hvězdné obloze se kolem Země pohybovaly planety (z řeckého slova „poutník“). Existovalo tudíž sedm nebeských těles, od nichž bylo odvozeno sedm dní v týdnu i jejich názvy: Slunce (angl. Sun, něm. Sonne, odtud Sunday, Sonntag – neděle), Měsíc (angl. Moon, něm. Mond – Monday – pondělí), Mars (franc. mardi – úterý), Merkur (franc. mercredi – středa), Jupiter (franc. jeudi – čtvrtek), Venuše (franc. vendredi – pátek), Saturn (angl. Saturday – sobota). (obr. 90)

Obr. 90

Tyto astronomické teorie čerpaly z děl a kodifikací astronoma Ptolemaia, který žil v druhém století po Kr. v egyptské Alexandrii. Podle jeho teorie obíhaly Slunce, Měsíc a pět planet v kruzích kolem Země. Dalších 1 300 let se astronomie opírala o Ptolemaiovu geocentrickou soustavu – až do chvíle, než Koperník do jejího středu umístil Slunce.

Zatímco někteří označují Koperníka za „otce moderní astronomie“, jiní ho pokládají spíše za badatele, jenž pouze oprášil a přeformuloval dřívější myšlenky. Pravdou je, že pečlivě studoval spisy řeckých astronomů před Ptolemaiem, např. díla Hipparcha a Aristarcha ze Samu. Aristarchos ze Samu tvrdil již ve třetím století př. Kr., že pohyby nebeských těles lze vysvětlit lépe, vyjdeme-li z předpokladu, že v jejich středu není Země, nýbrž Slunce. Vlastně již 2 000 let před Koperníkem určili řečtí astronomové správné pořadí planet směrem od Slunce a přihlásili se tak k myšlence, že ústředním bodem sluneční soustavy není Země, nýbrž Slunce.

Koperník tudíž jen nově objevil heliocentrickou teorii; zajímavé přitom je, že astronomové toho věděli více roku 500 před Kristem než 500 či 1 500 let po Kristu.

Vědci si dodnes lámou hlavu, proč se pozdější Řekové a po nich i Římané domnívali, že Země je plochá deska plovoucí na kalných vodách, pod nimiž leží Hádes neboli „peklo“, když podle některých důkazů řečtí astronomové z dřívějších dob již věděli své.

Hipparchos, který žil v Malé Asii v druhém století př. Kr., se zabýval „pohybem jarního a podzimního bodu (ekvinokciálních bodů) po ekliptice“, úkazem dnes známým jako precese bodů rovnodennosti. Jenže tento úkaz lze vysvětlit pouze z hlediska „sférické astronomie“, podle níž je Země obklopena ostatními nebeskými tělesy jako koule uvnitř kulatého vesmíru.

Věděl Hipparchos, že Země je kulatá a provedl své výpočty z hlediska sférické astronomie? Stejně důležitá je i další otázka. Precesi lze pozorovat ve vztahu pozice Slunce (pozorované ze Země) v daném zvířetníkovém souhvězdí a příchodu jara (tj. okamžiku, kdy se na své dráze po ekliptice dostává do jarního bodu). Ale posun pozice Slunce z jednoho zodiakálního domu do druhého trvá 2 160 let. Hipparchos se rozhodně nemohl dožít tak vysokého věku, aby učinil takové astronomické pozorování. Odkud tedy čerpal své informace?

Eudoxos z Knidu, další řecký matematik a astronom, jenž žil v Malé Asii dvě století před Hipparchem, sestavil model nebeské koule, jejíž kopie byla v Římě přetvořena v sochu Atlanta podpírajícího svět. Motivy na kouli představují jednotlivá souhvězdí zvěrokruhu. Ale jestli Eudoxos pojímal nebesa jako obrovskou kouli, kde ve vztahu k nebi byla Země? Cožpak si myslel, že nebeská klenba spočívá na ploché Zemi – tuze podivné uspořádání –, anebo věděl, že je Země kulatá a obklopuje ji kulatý vesmír? (obr. 91)

Originály Eudoxových děl se bohužel nedochovaly; jeho myšlenky známe pouze zprostředkovaně, díky básním Aratovým, který ve třetím století př. Kr. „přetlumočil“ stěžejní body astronomovy teorie do básnické řeči. V této básni o nebeských jevech (kterou musel znát i svatý Pavel, neboť z ní citoval) jsou podrobně popsána všechna souhvězdí; k jejich seřazení a pojmenování prý došlo kdysi dávno: „Jistí muži pradávní vymysleli a sestavili názvosloví a nalezli příslušné tvary.“

Kdo byli oni „muži pradávní“, kterým Eudoxos přisoudil zásluhu na určení souhvězdí? Na základě jistých vodítek v básni dospěli moderní astronomové k závěru, že tyto řecké verše popisují nebeskou klenbu, jak byla pozorována v Mezopotámii kolem r. 2200 př. Kr.

Obr. 91

Jelikož Hipparchos i Eudoxos žili v Malé Asii, je pravděpodobné, že čerpali své vědomosti z chetitských zdrojů. Možná dokonce navštívili chetitské hlavní město a prohlíželi si božské procesí vytesané do tamních skal; neboť mezi bohy kráčejí dva býčí lidé podpírající kouli – právě tento výjev mohl inspirovat Eudoxa k vytvoření modelu Atlanta a nebeské klenby (obr. 92).

Obr. 92

Nebyli řečtí astronomové žijící v Malé Asii lépe informováni jen proto, že mohli těžit z mezopotamských zdrojů?

Hipparchos ve svých spisech skutečně potvrzuje, že jeho zkoumání se opírá o vědomosti nashromážděné a ověřené během mnoha tisíciletí. Jako své učitele uvádí „babylonské astronomy z Uruku, Borsippy a Babylonu“. Geminus Rhodský tvrdí, že přesné pohyby Měsíce objevili „Chaldejci“ (starověcí Babyloňané). Historik Diodóros Sicilský, který žil v prvním století př. Kr., potvrdil přesnost mezopotamské astronomie; uvedl, že „planety pojmenovali Chaldejci… uprostřed jejich soustavy bylo Slunce, největší světlo, a planety byly jeho ‚potomky‘, odrážející polohu a záři Slunce“.

Uznávaným zdrojem astronomických vědomostí Řeků byla tedy Chaldejská říše; její obyvatelé, Chaldejci, museli tedy mít větší a přesnější znalosti než národy, jež přišly po nich. Mnoho generací bylo mezi starověkými národy slovo „Chaldejec“ synonymem pro „hvězdopravce“, astronomy.

Abrahámovi, který pocházel z „kaldejského Uru“, poručil Bůh, aby pohleděl na nebe a sečetl hvězdy, když spolu rozmlouvali o potomcích a budoucích hebrejských generacích. Ve Starém zákoně je vlastně množství odkazů na astronomii i množství astronomických informací. Josef přirovnal sebe a své bratry k dvanácti nebeským tělesům; patriarcha Jákob požehnal svým dvanácti potomkům a přirovnal je ke dvanácti souhvězdím zvěrokruhu. V Žalmech i v Knize Job jsou opakované zmínky o nebeských úkazech, souhvězdích zvěrokruhu a hvězdokupách (např. o Plejádách). Starověký Přední východ se tedy vyznačoval důkladnými znalostmi zvěrokruhu, vědeckého rozčlenění nebe i dalšími astronomickými poznatky dávno před úsvitem starořecké civilizace.

Rozsah mezopotamské astronomie, z níž čerpali první starořečtí astronomové, musel být obrovský, neboť jen to, co dodnes nalezli archeologové, představuje záplavu textů, nápisů, pečetních otisků, reliéfů, kreseb, seznamů nebeských těles, znamení, kalendářů, tabulek s přesnou dobou východu a západu Slunce i planet a předpovědí zatmění.

Velká část těchto pozdějších textů byla pochopitelně spíše astrologická než astronomická. Nebesy a pohybem hvězdných těles se podle všeho zabývali zejména mocní králové, chrámoví kněží i obecný lid; účelem hvězdopravectví bylo nalézt v nebi odpověď na dění na zemi: na válku i mír, na hojnost i hladomor.

R. C. Thompson (The Reports of the Magicians and Astrologers of Nineveh and Babylon) na základě stovek textů z prvního tisíciletí př. Kr. dokázal, že tito hvězdopravci se zajímali o osud země, jejích obyvatel i jejího vládce z celostátního hlediska, nikoliv jen o osud jednotlivců (jímž se zabývá současná „horoskopická“ astrologie):

Když nelze spatřit Měsíc v předem vypočtené době, bude napadeno nějaké mocné město.
Když dráhu Slunce zkříží kometa, výnosy z polí se sníží; dvakrát dojde k velkému pozdvižení.
Stojíli Slunce ve stanovišti Měsíce, král Země se nemusí strachovat o svůj trůn.

Dokonce i taková astrologie vyžadovala rozsáhlé a přesné astronomické vědomosti, bez nichž se nedala předpovědět žádná znamení. Takové znalosti obyvatelé Mezopotámie nepochybně měli; rozlišovali mezi „nehybnými“ hvězdami neboli stálicemi a planetami „putujícími“ a věděli, že Slunce a Měsíc nejsou ani stálice, ani obyčejné planety. Znali komety, meteory a další hvězdné úkazy, uměli vypočítat vzájemné poměry mezi pohyby Slunce, Měsíce a Země a předpovídat zatmění. Sledovali pohyby nebeských těles a přiřazovali je k oběžné dráze a k rotaci Země pomocí dodnes platného a používaného heliaktického systému, který měří východ a západ hvězd a planet na zemské obloze v poměru ke Slunci.

Aby měli přehled o pohybech nebeských těles a o jejich vzájemných polohách na nebi i v poměru k Zemi, vedli si Babyloňané a Asyřané přesné efemeridy, tj. záznamy o stávajících i budoucích polohách nebeských těles. Profesor George Sarton (Chaldean Astronomy of the Last Three Centuries B.C.) zjistil, že tyto údaje se vypočítávaly dvěma způsoby: novější metodu používali v Babylonu, starší v Uruku. Ta starší, urucká metoda, byla k jeho údivu dokonalejší a přesnější než pozdější systém. Profesor Sarton na základě tohoto nečekaného objevu dospěl k závěru, že mylné astronomické teorie Řeků a Římanů vyplývaly z příklonu k filozofii, která vysvětlovala svět v geometrických pojmech, zatímco chaldejští astronomové-kněží se opírali o předepsané vzorce a tradice Sumeru.

Důkazy o mezopotamských civilizacích odhalené za posledních sto let nenechávají nikoho na pochybách, že právě zde leží kořeny našich vědomostí z astronomie i dalších vědních oborů. Také v této oblasti navazujeme na dědický odkaz Sumerů.

Sartonovy závěry potvrdily i rozsáhlé studie prof. O. Neugebauera (Astronomical Cuneiform Texts), který ke svému úžasu zjistil, že efemeridy, byť velice přesné, nevycházely z pozorování babylonských astronomů, kteří je sestavovali, nýbrž byly vypočítány „podle nějakých pevných aritmetických schémat… jež byla dána a nesměla se upravovat“.

Tato „aritmetická schémata“ se dodržovala pomocí „návodů“, jež efemeridy doprovázely a „stanovovaly podrobná pravidla pro výpočet efemerid“ podle nějaké „přesné matematické teorie“. Neugebauer dospěl k závěru, že babylonští astronomové neznali teorie, na nichž byly založeny efemeridy i jejich matematické výpočty. Připustil také, že „empirické i teoretické základy“ těchto přesných tabulek zůstávají pro dnešní vědce do velké míry záhadou. Přesto však je přesvědčen, že starověké astronomické teorie „nepochybně existovaly, neboť bez důkladně propracované teorie nelze stanovit velice složitá výpočtová schémata“.

Profesor Alfred Jeremias (Handbuch der altorientalischen Geistkultur) usoudil, že mezopotamští astronomové byli obeznámeni s úkazem retrográdního pohybu, tedy zdánlivě chaotické a klikaté dráhy planet, jak se jeví ze Země, způsobeného tím, že Země obíhá kolem Slunce buďto pomaleji, nebo rychleji než ostatní planety. Význam takového poznatku spočívá nejen v tom, že retrográdní pohyb je úkaz týkající se oběžných drah kolem Slunce, nýbrž také v tom, že k jeho zachycení i pochopení bylo zapotřebí velice dlouhého pozorování.

Kde byly vypracovány tyto složité teorie a kdo učinil pozorování, bez nichž by tyto teorie nešlo vyvinout? Neugebauer poukazuje na to, že „v návodech se setkáváme s množstvím technických termínů, jež neumíme ani přečíst, natož abychom jim rozuměli“. Někdo – mnohem dřív než Babyloňané – měl v malíku astronomické a matematické vědomosti, jež vysoce předčily pozdější kultury v Babylonu, Asýrii, Egyptě, Řecku a Římě.

Podstatnou část astronomického úsilí vkládali Babyloňané a Asyřané do vedení co nejpřesnějšího kalendáře. Byl to – stejně jako dodnes platný židovský kalendář – slunečně-lunární kalendář, jenž dával do vzájemného vztahu sluneční rok s přibližně 365 dny s lunárním měsícem trvajícím přibližně 30 dní. Kalendář měl význam pro obchod a další světské záležitosti, a jeho přesnost byla navíc nutná pro přesné stanovení dne a hodiny Nového roku a dalších svátků určených k uctívání bohů.

Při výpočtech spletitých pohybů Slunce, Země, Měsíce a dalších planet a jejich vzájemných vztahů se mezopotamští astronomovékněží opírali o komplexní sférickou astronomii. Země byla podle nich koule s rovníkem a póly; také obloha byla rozdělena pomyslnými rovníkovými a polárními čárami. Dráhu nebeských těles vypočítávali ve vztahu k ekliptice, tedy k průsečnici roviny oběžné dráhy Země kolem Slunce (roviny ekliptiky) se světovou sférou. Znali rovnodennost (body a časy, v nichž Slunce při svém zdánlivém pohybu na sever a na jih prochází světovým rovníkem) i slunovraty (body a časy, kdy Slunce při svém zdánlivém pohybu po ekliptice dosáhne největší odchylky od rovníku). Tyto astronomické teorie platí a používají se dodnes.

Kalendář i důmyslné metody jeho výpočtu však nevymysleli Babyloňané ani Asyřané. Jejich kalendáře – stejně jako naše – pocházejí ze Sumeru. Badatelé tam nalezli kalendář, používaný od nejstarších dob, který je základem všech pozdějších kalendářů. Základním kalendářem a vzorem pro ostatní byl kalendář z Nippuru, sídelního města Enlilova. Podle tohoto nippurského kalendáře je sestaven i náš současný.

Sumerové měli za to, že Nový rok začíná přesně v okamžiku, kdy se Slunce ocitá v bodě jarní rovnodennosti. Profesor Stephen Langdon (Tablets from the Archives of Drehem) na základě záznamů urského panovníka Dungiho z doby kolem r. 2400 př. Kr. zjistil, že nippurský kalendář si vybral určité nebeské těleso a podle jeho polohy vůči západu Slunce určoval přesný okamžik příchodu Nového roku. Tak se podle Langdonových závěrů dělo „možná již 2 000 let před érou Dungiho“ – tedy kolem r. 4400 př. Kr.!

Je možné, že by Sumerové i bez přístrojů věděli o astronomii a matematice dost, aby ovládali složitou sférickou astronomii? Jejich jazyk dokazuje, že tomu tak vskutku bylo.

Sumerský výraz DUB znamenal (v astronomii) 360-stupňový „obvod světa“, v poměru k němuž mluvili o zakřivení oblouku nebe. V astronomických a matematických výpočtech vycházeli z AN.UR – pomyslného, „nebeského obzoru“, v poměru k němuž uměli vypočítat východ a západ nebeských těles. Kolmo k tomuto obzoru vytyčili pomyslnou svislou čáru NU.BU.SAR.DA; s její pomocí získali bod zenitu a nazvali jej AN.PA. Vytyčili čáry, jež nazýváme poledníky; rovnoběžky se nazývaly „střední čáry nebes“. Například čára označující letní rovnodennost se nazývala AN.BIL („ohnivý bod nebe“).

Akkadská, churritská, chetitská a další literární veledíla starověkého Předního východu byla vlastně překlady sumerských originálů; jako taková se vyznačovala množstvím slov přejatých ze sumerštiny, jež se vztahovala k nebeským tělesům a k astronomickým úkazům. Babylonští a asyrští vědci, kteří sestavovali seznamy hvězd nebo zapisovali výpočty planetárních pohybů, si při opisu či překladu na tabulky často poznamenávali původní sumerské výrazy. Na 25 000 astronomických nebo astrologických textech, jež prý obsahovala Aššurbanipalova knihovna v Ninive, byly často poznámky potvrzující jejich sumerský původ.

Význačný astronomický soubor, jenž Babyloňané nazývali „Den Páně“, byl podle prohlášení jeho písařů opsán z jedné sumerské tabulky pocházející z doby Sargona Akkadského, tedy z třetího tisíciletí př. Kr. Tabulka z třetí urské dynastie, tedy rovněž z třetího tisíciletí př. Kr., popisuje a seřazuje soubor nebeských těles tak jasně, že moderní vědci v textu bez námahy rozpoznali klasifikaci souhvězdí, mezi nimi na severní obloze Velkého medvěda, Draka, Lyru, Labuť, Kefea a Trojúhelník, na jižní obloze Orion, Velkého psa, Hydru, Havrana a Kentaura, jakož i známá Souhvězdí zvěrokruhu v ústředním pásu oblohy.

Tajemství astronomických znalostí ve starověké Mezopotámii střežili, zkoumali a předávali dál astronomové-kněží. Bylo tedy patrně příhodné, že tři učenci, kteří se nejvíce zasloužili o navrácení této ztracené „chaldejské“ vědy moderní civilizaci, byli jezuitští kněží: Joseph Epping, Johann Strassman a Franz X. Kugler. Kugler v mistrovském díle Sternkunde und Sterndienst in Babel analyzoval, rozluštil, utřídil a vysvětlil velké množství textů a seznamů. V jednom případě byl matematickým „otočením oblohy zpět“ schopen prokázat, že seznam třiatřiceti nebeských těles na babylonské obloze z roku 1800 př. Kr. byl úhledně uspořádán podle současných uskupení!

Po dlouhých letech dohadů, která nebeská tělesa tvoří skutečné skupiny a která pouhé podskupiny, se světová astronomická obec roku 1925 usnesla na rozdělení oblohy, jak se jeví ze Země, na tři oblasti – severní, střední a jižní – a uspořádat hvězdy na ní do osmaosmdesáti souhvězdí. Jak se ukázalo, nebylo to nic nového pod sluncem, neboť již Sumerové jako první rozdělili nebe na tři pásy neboli „cesty“ –severní „cesta“ byla pojmenována po Enlilovi, jižní po Eovi, ústřední pás byl „Cestou Anovou“; k nim pak přiřadili různá souhvězdí. Dnešní ústřední pás, v němž se nachází dvanáct souhvězdí zvěrokruhu, přesně odpovídá Cestě Anově, na níž Sumerové seskupili hvězdy do dvanácti domů.

Ve starověku, stejně jako dnes, vycházelo toto rozdělení z koncepce zvěrokruhu. Velký kruh, jejž opisuje Země kolem Slunce, byl rozdělen do dvanácti stejných částí o 30 stupních. Hvězdy viditelné v každém segmentu neboli „domě“ byly seskupeny do souhvězdí pojmenovaných podle tvaru, jež tvořily hvězdy v něm.

Jelikož jednotlivá souhvězdí a jejich podskupiny, jakož i jednotlivé hvězdy uvnitř souhvězdí, pronikly do západní civilizace se jmény a popisy vypůjčenými z řecké mytologie, připisoval západní svět zásluhu na astronomických objevech po téměř dvě tisíciletí Řekům. Ale dnes je zřejmé, že starořečtí astronomové do svého jazyka i své mytologie pouze přebírali již vypracovanou a vyspělou astronomii sumerskou. Už jsme si řekli, odkud čerpali vědomosti Hipparchos, Eudoxos a další. Dokonce i první význačný řecký astronom, Thalés z Milétu – prý předpověděl úplné zatmění Slunce 28. května 585 př. Kr., jež přerušilo válku mezi Lýdy a Médy – přiznával, že zdrojem jeho vědomostí jsou texty presemitského mezopotamského původu, jmenovitě sumerského.

Slovo „zodiak“ jsme převzali z řeckého zodiakos kyklos („zvířecí kruh“, „zvěrokruh“), neboť poloha hvězdných seskupení tvarem připomínala lva, ryby atd. Ve skutečnosti však tyto pomyslné tvary a názvy vznikly v Sumeru, jehož obyvatelé nazývali dvanáct souhvězdí zvěrokruhu UL.CHE („svítící stádo“):

1. GU.AN.NA („nebeský býk“) – Býk.
2. MAŠ.TAB.BA („dvojčata“) – Blíženci.
3. DUB („klepeta“, „kleště“) – Rak.
4. UR.GULA („lev“) – Lev.
5. AB.SIN („její otec byl Sin“) – Panna.
6. ZI.BA.AN.NA („nebeský osud“) – Váhy.
7. GIR.TAB („který chňapá a seká“) – Štír
8. PA.BIL („obránce“) – Střelec.
9. SUCHUR.MAŠ („kozoryba“) – Kozoroh.
10. GU („pán vod“) – Vodnář.
11. SIM.MACH („ryby“) – Ryby.
12. KU.MAL („ten, kdo dlí na poli“) – Beran.

Obrazová znázornění znaků zvěrokruhu, stejně jako jejich jména, se od svého vzniku v Sumeru takřka nezměnila (obr. 93).

Obr. 93

Až do objevu teleskopu se evropští astronomové ztotožňovali s Ptolemaiovou teorií o pouhých devatenácti souhvězdích severní oblohy. Do roku 1925, kdy se schválilo současné uspořádání, bylo na severní obloze, kterou Sumerové nazývali Cestou Enlilovou, objeveno osmadvacet souhvězdí. Asi nás již nepřekvapí zjištění, že Sumerové, na rozdíl od Ptolemaia, rozpoznali, určili, seřadili, pojmenovali a zaznamenali všechna souhvězdí na severní obloze!

Z nebeských těles na Cestě Enlilově bylo Enlilovi přiřknuto dvanáct, jejichž obdobu představovalo dvanáct zodiakálních nebeských těles v Cestě Anově. Podobně i v jižní výseči oblohy – v Cestě Eově – bylo zaznamenáno dvanáct souhvězdí, nikoliv jako pouze přítomno na jižní obloze, nýbrž jako patřící bohu Eovi nebo jej přímo ztělesňující. Kromě těchto dvanácti hlavních souhvězdí Eových bylo na jižní obloze zaznamenáno několik dalších – byť ne tolik, kolik jich známe dnes.

Nad Cestou Eovou si asyriologové dlouhá staletí lámali hlavu, neboť se rozhodli, že proniknou do tajemství starověkých astronomických znalostí nejen podle měřítek moderní astronomie, nýbrž také z pohledu samotných Sumerů: chtěli přijít na to, jak asi vypadalo jižní nebe před staletími a tisíciletími. Mezopotamští astronomové, pozorující jižní oblohu z Uru nebo Babylonu, z ní mohli vidět jen asi polovinu; zbylá část již ležela za obzorem. Přesto, byla-li správně určena, ležela některá souhvězdí Cesty Eovy daleko za obzorem. Ale vědci narazili ještě na větší problém: jestliže Mezopotamci (stejně jako později Řekové) věřili, že Země je obrovská pevninská masa spočívající na chaotické temnotě podsvětí (řeckého Hádu) – tedy plochý kotouč, nad nímž se v půlkruhu klenou nebesa –, pak by neměli mít vůbec žádné jižní nebe!

Moderní učenci, sešněrováni předpokladem, že Mezopotamci byli závislí na teorii ploché Země, nemohli připustit, aby se v konečném úsudku nechali unést příliš daleko za rovníkovou čáru oddělující sever od jihu. Všechny důkazy však svědčí o tom, že ony tři sumerské „cesty“ zahrnovaly celou oblohu kulaté, a ne ploché Země.

Roku 1900 oznámil T. G. Pinches Královské asijské společnosti, že je schopen sestavit v původní podobě mezopotamský astroláb (doslova „výběrčí hvězd“). A také tak učinil: sestavil kotouč rozdělený jako koláč do dvanácti částí a tří soustředných kruhů, čímž vznikla plocha o šestatřiceti dílech. Celý model připomínal růžici o dvanácti „listech“; u každého byl napsán název měsíce. Pinches je pro zjednodušení označil římskými číslicemi I–XII, počínaje prvním měsícem mezopotamského kalendáře – Nisannu (obr. 94).

Obr. 94

Každý z těchto šestatřiceti dílů obsahoval také jméno a pod ním malý kroužek na znamení, že jde o název nějakého nebeského tělesa. Tyto názvy byly později nalezeny v mnoha textech a „seznamech hvězd“ a jsou to nepochybně názvy souhvězdí, hvězd nebo planet.

Pod jménem nebeského tělesa bylo také v každém ze šestatřiceti dílů připsáno určité číslo. Ve vnitřním kruhu to byla čísla od 30 do 60; v prostředním od 60 (zapsáno jako „1“) do 120 (tato „2“ v šedesátkové soustavě znamenala 2 x 60 = 120); a ve vnějším kruhu čísla od 120 do 240. Co tyto číslice zastupovaly?

Bezmála padesát let po Pinchesově přednášce dokázal astronom a asyriolog O. Neugebauer (A History of Ancient Astronomy: Problems and Methods) pouze konstatovat, že „celý text vytváří jakousi schematickou nebeskou mapu… v každém ze šestatřiceti polí nalézáme název souhvězdí a prostá čísla, jejichž význam není dosud jasný“. Přední odborník na tuto oblast B. L. Van der Waerden (Babylonian Astronomy: The Thirty-Six Stars), jenž postřehl zjevné stoupání a klesání čísel v nějakém rytmu, uměl pouze vyslovit domněnku, že „čísla mají patrně něco společného s trváním denního světla“.

Hádanku je podle našeho názoru možné rozluštit pouze tehdy, zavrhneme-li předpoklad, že Mezopotamci věřili v plochou Zemi, a připustíme, že jejich astronomické znalosti byly stejně dobré jako naše – nikoli proto, že měli lepší přístroje než my, nýbrž proto, že jejich zdrojem informací byli nefilové.

Domníváme se, že ta záhadná čísla představují stupně nebeského oblouku, se severním pólem jako výchozím bodem, a že astroláb není nic jiného než planisféra – plošné zobrazení koule.

Jednotlivá čísla sice stoupají a klesají, avšak součet čísel v opačných dílech pro Cestu Enlilovu (např. Nisannu – 50, Tašritu – 40) dává číslo 90; součet všech čísel pro Cestu Anovu činí 180; a součet čísel pro Cestu Eovu tvoří 360 (např. Nisannu 200, Tašritu 160). Tyto údaje jsou natolik povědomé, že si je nelze špatně vyložit; představují díly úplného povrchu koule: čtvrtkruh (90 stupňů), půlkruh (180 stupňů) nebo úplný kruh (360 stupňů).

Čísla udávaná pro Cestu Enlilovu jsou spárována tak, aby ukazovala, že tento sumerský díl severní oblohy se prostíral na 60 stupních jižně od severního pólu a hraničil s Cestou Anovou na 30. stupni nad rovníkem. Cesta Anova byla na obou stranách od rovníku stejně vzdálena a sahala k 30. stupni jižně od rovníku. Pod ní, ještě jižněji a nejdále od severního pólu, se prostírala Cesta Eova – část Země a nebeského glóbu ležící mezi 30. stupněm jižní šířky a jižním pólem (obr. 95).

Obr. 95

A – Cesta Anova, nebeský pás Slunce, planet a souhvězdí zvěrokruhu
B – Cesta Enlilova, severní obloha
C – Cesta Eova, jižní obloha

Součet čísel v dílech Cesty Eovy tvoří 180 stupňů v Addaru (únor-březen) a Ululu (srpen-září). Jediný bod, který je od severního pólu vzdálen 180 stupňů, ať jdete na jih na východě či na západě, je jižní pól. To platí pouze v případě, mámeli co do činění s koulí.

Precese je jev způsobený kmitáním zemské severojižní osy; v jeho důsledku opisují severní pól (tedy pól mířící k Polárce) a jižní pól na nebi veliký kruh. Zdánlivé opoždění Země vůči souhvězdím činí asi padesát vteřin za rok neboli jeden stupeň za dvaasedmdesát let. Doba, během níž zemská osa vykoná jeden oběh kolem pomyslného pólu, tudíž trvá 25 920 let (72 x 360) a astronomové ji nazývali platónský rok (neboť tento jev patrně znal i Platon).

Východu a západu různých hvězd se ve starověku připisoval velký význam; přesné určení jarní rovnodennosti (s níž přicházel Nový rok) bylo přiřazeno tomu zodiakálnímu domu, v němž k ní docházelo. V důsledku precese se jarní rovnodennost a další nebeské úkazy rok od roku zpožďovaly, až nakonec jednou za 2 160 let se zpozdily o celý zodiakální dům. Naši astronomové pořád ještě používají „nulový bod“ („první bod Berana“), který označoval jarní rovnodennost někdy roku 900 př. Kr., ale tento bod se od této doby již posunul výrazně do domu Ryb. Kolem roku 2100 začne k jarní rovnodennosti docházet v předcházejícím domě Vodnáře. Právě toto mají na mysli ti, kdo mluví o tom, že vstupujeme do věku Vodnáře (obr. 96).

Obr. 96

Jelikož posuv z jednoho zodiakálního domu do druhého trvá více než dvě tisíciletí, vědcům vrtalo hlavou, jak a odkud se v druhém století př. Kr. mohl o precesi dozvědět Hipparchos. Nyní je nabíledni, že čerpal ze sumerských zdrojů. Profesor Langdon zjistil, že nippurský kalendář, jenž vznikl kolem r. 4400 př. Kr., ve věku Býka, odráží znalosti o precesi a posuvu zodiakálních domů, k nimž došlo o 2 160 let dříve. Když profesor Jeremiáš porovnal mezopotamské a chetitské astronomické texty, zjistil, že starší astronomické tabulky zaznamenávaly změnu z Býka na Berana; dospěl k závěru, že mezopotamští astronomové předvídali a očekávali posuv z Berana k Rybám.

K týmž závěrům dospěl i profesor Willy Hartner (The Earliest History of the Constellations in the Near East) a připomněl, že Sumerové o tom zanechali množství obrazových důkazů. Když se jarní rovnodennost nacházela v Býku, k letnímu slunovratu docházelo ve Lvu. Hartner poukázal na opakující se motiv „zápasu“ býka se lvem, jenž se v sumerských výtvarných dílech objevuje od nejstarších dob, a podotkl, že tyto motivy představují klíčová postavení souhvězdí Býka a Lva pro pozorovatele na 30. stupni severní šířky (tedy např. v Uru) kolem r. 4000 př. Kr. (obr. 97).

Obr. 97

Většina učenců pokládá sumerský důraz na Býka jako jejich první souhvězdí nejen za doklad starobylosti zvěrokruhu – pocházejícího z období kolem r. 4000 př. Kr. –, nýbrž také za svědectví o době, kdy tak náhle vznikla sumerská civilizace. Profesor Jeremiáš (The Old Testament in the Light of the Ancient East) nalezl důkazy, že sumerský zodiakálně-chronologický „nulový bod“ stál přesně mezi Býkem a Blíženci; na základě tohoto i dalších údajů dospěl k závěru, že zvěrokruh byl objeven ve věku Blíženců – tedy dokonce ještě předtím, než vznikla sumerská civilizace. Na jedné sumerské tabulce v Předoasijském muzeu v Berlíně (VAT. 7847) začíná seznam souhvězdí zvěrokruhu znamením Lva, a vrací nás tudíž do doby kolem roku 11 000 př. Kr., kdy člověk teprve začínal obdělávat půdu.

Profesor H. V. Hilprecht (The Babylonian Expedition of the University of Pennsylvania) zašel dokonce ještě dál: po prozkoumání tisíců tabulek s matematickými výpočty usoudil, že „všechny tabulky s násobením a dělením z chrámových knihoven Nippuru a Sipparu a z knihovny Aššurbanipalovy [v Ninive] jsou založeny na [čísle] 12 960 000“. Na základě rozboru tohoto čísla a jeho významu dospěl k závěru, že je lze přiřadit pouze k úkazu precese a že Sumerové znali platónský rok dlouhý 25 920 let.

Taková znalost astronomie je na tehdejší dobu vskutku závratná.

Je tedy zřejmé, že sumerští astronomové oplývali vědomostmi, jež nemohli získat na základě vlastních pozorování; stejně tak je zřejmé, že pro převážnou část vědomostí nemohli ve své době najít praktické uplatnění. To se týká nejen nesmírně vyspělých astronomických metod, o něž se opírali – vždyť kdo ve starověkém Sumeru skutečně potřeboval stanovit například světový rovník? –, nýbrž také množství textů, jež se podrobně zabývaly měřením vzdáleností mezi hvězdami.

Jeden z těchto textů, známý jako AO.6478, uvádí seznam šestadvaceti větších hvězd viditelných podél čáry, kterou dnes nazýváme obratník Raka, a udává vzdálenosti mezi nimi vypočtené třemi různými způsoby. V textu jsou vzdálenosti mezi těmito hvězdami udávány nejdříve v jednotce zvané mana šukultu („změřeno a zváženo“) – Má se za to, že šlo o důmyslný výpočet dávající do souvislosti hmotnost unikající vody s plynutím času. Umožňoval určení vzdálenosti mezi dvěma hvězdami v časových relacích.

Druhý sloupec vzdáleností byl ve stupních oblouku nebe. Úplný den (tedy den i noc) byl rozdělen na dvanáct dvouhodin. Oblouk nebe opisoval úplný kruh o 360 stupních. Jeden beru neboli „dvouhodina“ tudíž představoval 30 stupňů nebeského oblouku. Pomocí této metody poskytovalo plynutí času na Zemi měřítko vzdáleností ve stupních mezi danými nebeskými tělesy.

Třetí metodou měření bylo beru ina šame („délka na nebi“). F. Thureau-Dangin (Distances entre étoiles fixes) poukázal na to, že zatímco první dvě metody byly vždy v poměru k jiným jevům, tato třetí metoda poskytovala absolutní měření. Jedno „nebeské beru“, jak se domníval on i několik dalších vědců, se rovnalo 10 692 metrům (11 693 yardům). „Vzdálenost na nebi“ mezi šestadvaceti hvězdami se podle textu rovnala 655 200 „beru vedených oblohou“.

Výběr ze tří různých metod měření vzdáleností mezi hvězdami svědčí o tom, jak velký význam se této záležitosti přikládal. A přece – kdo z obyvatel Sumeru to potřeboval znát – a kdo z nich mohl na tyto metody přijít a přesně je používat? Jediná možná odpověď zní – taková přesná měření znali a potřebovali znát pouze nefilové.

Znalost létání i meziplanetárních letů, přílet na Zemi z jiné planety – to vše svědčilo o tom, že nefilové byli jediní, kdo na úsvitu lidské civilizace mohli oplývat, a vskutku oplývali, astronomickými znalostmi vyžadujícími tisíciletí bádání, kteří znali vyspělé metody, matematické výpočty i teoretické základy vyspělé astronomie a pokládali za nutné naučit lidské písaře opisovat a na tabulky pečlivě zaznamenávat vzdálenosti nebeských těles, pořadí hvězd a souhvězdí, východů a západů Slunce, složitý sluneční, měsíční i zemský kalendář i všechny ostatní pozoruhodné vědomosti o nebi i o Zemi,

Lze se ve světle takových souvislostí pořád ještě domnívat, že mezopotamští astronomové pod vedením nefilů neznali planety za Saturnem – že neměli tušení o existenci Uranu, Neptunu a Pluta? Byly snad jejich poznatky o nejbližších příbuzných Země, o sluneční soustavě, méně úplné než vědomosti o vzdálených hvězdách, o jejich pořadí i vzdálenostech?

Starověké astronomické informace obsažené ve stovkách podrobných textů se opíraly o seznamy nebeských těles, přehledně uspořádaných podle jejich nebeského řádu nebo podle bohů, měsíců, zemí či souhvězdí, s nimiž byly spojovány. Jeden takový text, jenž zkoumal Ernst F. Weidner (Handbuch der babylonischen Astronomie), vstoupil do povědomí jako „Velká hvězdná listina“. V pěti sloupcích jsou v něm uvedeny desítky nebeských těles podle vzájemné souvislosti i ve vztahu k měsícům, zemím či bohům. V jiném textu jsou správně uvedeny hlavní hvězdy v souhvězdích zvěrokruhu. V textu pod pořadovým číslem B.M.86378 je (v jeho nepoškozené části) seřazeno jedenasedmdesát nebeských těles podle jejich polohy na obloze; a tak dál a tak dál.

Ve snaze dopátrat se smyslu těchto textů, a zejména určit správně planety naší sluneční soustavy, se řada vědců vytasila s matoucími a namnoze protichůdnými teoriemi. Jak již nyní víme, byla jejich snaha odsouzena k nezdaru, neboť vycházeli z nesprávného předpokladu, že Sumerové a jejich následovníci nevěděli zhola nic o tom, že naše soustava je heliocentrická, že Země je pouze jednou z jejích planet a že za Saturnem jsou další planety.

Vědci tedy nebrali v úvahu možnost, že některé názvy v seznamech hvězd se možná týkají samotné Země, a pokoušeli se přiřadit tu pestrou škálu dalších jmen a epitet pouze pěti planetám, jež podle jejich mínění Sumerové znali; nevyhnutelně dospívali k rozporuplným závěrům. Někteří badatelé dokonce tvrdili, že ten zmatek nezpůsobili oni, nýbrž Chaldejci, kteří prý z nějakého neznámého důvodu zaměnili názvy pěti „známých“ planet.

Sumerové označovali všechna nebeská tělesa (planety, hvězdy i souhvězdí) jako MUL („ti, kdož svítí ve výšinách“). Podobně akkadský výraz kakkab používali Babyloňané a Asyřané jako obecný termín pro jakékoliv nebeské těleso. Tato praxe jen o to víc ztěžovala práci vědcům pokoušejícím se odhalit smysl starověkých astronomických textů. Ale některé muly, jež byly označovány LU.BAD, zcela jasně označovaly planety naší sluneční soustavy.

Jelikož Řekové mluvili o planetách jako o „poutnících“, vědci si slovo LU.BAD vyložili jako „putující ovce“, odvozeno od LU („ty, jež jsou paseny“) a BAD („vysoko a daleko“). Ale nyní, když jsme si ukázali, že Sumerové dopodrobna znali skutečnou podobu sluneční soustavy, nabývají další významy pojmu bad („prastarý“, „základ“, „tam, kde je smrt“) přímý smysl.

Jsou to příhodné přívlastky pro Slunce, z čehož vyplývá, že pojmem lubad měli Sumerové na mysli nejen pouhé „putující ovce“, nýbrž „ovce“, jež „pase“ Slunce – tedy planety sluneční soustavy.

Polohu i poměr lubadů mezi sebou i ke Slunci popisuje celá řada mezopotamských astronomických textů. Nalézáme v nich četné odkazy na planety, jež jsou „nad“, a na ty, jež jsou „pod“, a Kugler správně uhodl, že vztažným bodem je sama Země.

Ale o planetách se mluvilo zejména v astronomických i textech zabývajících se MUL.MUL – a s tímto pojmem si badatelé nevěděli rady. Většina z nich nepřišla na nic lepšího než na domněnku, že mulmul označuje Plejády, shluk i hvězd v souhvězdí Býka, kterým kolem r. 2200 př. Kr. procházela pomyslná osa rovnodennosti (při pohledu z Babylonu). Mezopotamské texty se často zmiňovaly o tom, že mulmul obsahují sedm LU.MAŠ (sedm „poutníků, jež jsou známí“), a vědci se domnívali, že je řeč o sedmi nejzářivějších hvězdách v Plejádách, jež lze spatřit pouhým okem. Tuto domněnku však zpochybňovala skutečnost, že Plejády mají – podle klasifikace – buďto šest nebo devět jasně svítících hvězd, a ne sedm; ale jelikož nikdo neuměl přijít s lepším nápadem, co by mulmul mohlo znamenat, mávlo se nad tím rukou.

Franz Kugler (Sternkunde und Sterndienst in Babel) zdráhavě přijal Plejády jako řešení, ale vyjádřil úžas nad objevem, že podle mezopotamských textů mulmul zahrnují nejen „poutníky“ (planety), nýbrž také Slunce a Měsíc, čímž se teorie o Plejádách stává zcela neudržitelnou. Narazil také na texty, v nichž se jasně říká, že „mulmul ul-šu 12“ („mulmul je pás dvanácti“), z nichž deset tvoří zřetelnou, výraznou skupinu.

Podle našeho názoru označoval výraz mulmul sluneční soustavu; opakování slabiky MUL mělo vyjádřit skupinu jako celek, jako „nebeské těleso obsahující všechna nebeská tělesa“.

Charles Virolleaud (L’Astrologie chaldéenne) přepsal mezopotamský text (K.3558) popisující členy skupiny mulmul neboli kakkabu / kakkabu. Poslední řádek textuje výmluvný:

Kakkabu/kakkabu.

Počet jeho nebeských těles je dvanáct.
Stanic jeho nebeských těles dvanáct.
Úplný počet měsíců Měsíce je dvanáct.

Obsah těch vět je nesporný: mulmul – naše sluneční soustava – sestávala z dvanácti členů. Asi by to nemělo nikoho udivovat, vždyť když řecký učenec Diodóros vysvětloval tři „cesty“ Chaldejců a z nich vyplývající seznam šestatřiceti nebeských těles, prohlásil, že „z těchto nebeských bohů má dvanáct nejvyšší pravomoci; každému z nich přiřkli Chaldejci jeden měsíc a znak zvěrokruhu“.

Ernst Weidner (Der Tierkreis und die Wege am Himmel) uvádí, že kromě Cesty Anovy a jejích dvanácti souhvězdí zvěrokruhu se některé texty zmiňují i o „Cestě Slunce“, v níž se prý také nachází dvanáct nebeských těles: Slunce, Měsíc a deset dalších. Ve 20. řádku tzv. tabulky TE se uvádí: „napchar 12 šeremeš cha.la ša kakkab.lu ša Sin u Šamaš ina libbi ittiqu“, což znamená „celkem vzato, 12 členů, kam patří Měsíc a Slunce, kde obíhají planety“.

Nyní nám dochází význam číslice dvanáct ve starověkém světě. Veliký kruh sumerských bohů – a po nich také bohů olympských – sestával přesně z dvanácti členů; mladší bohové do něj mohli vstoupit pouze tehdy, odešli-li starší bohové na odpočinek. Stejně tak muselo být vyplněno uprázdněné místo, aby se zachovala božská dvanáctka. Předlohou k tomuto uspořádání byl hlavní nebeský pás, dvanáctičlenná cesta Slunce; podle ní byl každý další nebeský pás rozdělen na dvanáct dílů, anebo mu bylo přiděleno dvanáct hlavních nebeských těles. Rok měl tudíž dvanáct měsíců, den dvanáct dvouhodin. Štěstěna stála na straně všech, kteří byli pod ochranou magické dvanáctky.

Celá řada studií, například dílo S. Langdona (Babylonian Menologies and the Semitic Calendar), tvrdí, že rozdělení roku na dvanáct měsíců se od prvopočátku vztahovalo ke dvanácti nejvyšším bohům. Fritz Hommel (Die Astronomie der alten Chaldäer) i další autoři po něm dokazují, že dvanáct měsíců úzce souviselo s dvanácti znameními zvěrokruhu a že obojí bylo odvozeno od dvanácti hlavních nebeských těles. Charles F. Jean (Lexicologie sumérienne) reprodukoval sumerský seznam čtyřiadvaceti nebeských těles, jež tvořily páry dvanácti souhvězdí zvěrokruhu s dvanácti členy naší sluneční soustavy.

V dlouhém textu, jenž podle F. Thureau-Dangina (Rituels accadiens) obsahoval chrámový program novoroční slavnosti v Babylonu, lze nalézt přesvědčivé důkazy o uctívání dvanáctky jako ústředního nebeského úkazu. Velký chrám Esagila měl dvanáct bran. Moc všech nebeských bohů byla vložena do rukou Mardukových, když se dvanáctkrát odříkala formule „Pane můj, cožpak není On mým Pánem“. Poté byla dvanáctkrát vzývána milost boha a dvanáctkrát milost jeho manželky. Konečné číslo čtyřiadvacet se nakonec přiřadilo dvanácti znamením zvěrokruhu a dvanácti členům sluneční soustavy.

Obr. 98

Na hraničním– kameni, do něhož dal král ze Sús vytesat symboly nebeských těles, je vyobrazeno oněch čtyřiadvacet znaků: dvanáct známých znamení zvěrokruhu a znaky zastupující dvanáct členů sluneční soustavy. Bylo to dvanáct astrálních bohů mezopotamského, stejně jako churritského, chetitského, řeckého a všech dalších starověkých panteonů (obr. 98).

Ačkoliv naší přirozenou výpočetní základnou je číslo deset, dvanáctka převládala ve všech nebeských i božských záležitostech ještě dlouho po zániku Sumerů. Vzpomeňme jen dvanáct řeckých Titánů, dvanáct kmenů Izraele, dvanáct částí kouzelného náprsníku ornátu izraelského velekněze. Síla této nebeské dvanáctky se přenesla i na dvanáct apoštolů Ježíšových; v angličtině jsou pro čísla 1–12 samostatné výrazy, teprve od 13 do 19 jde vlastně o součty dané číslovky s desítkou (13: thirteen – „three and ten“, „tři a deset“; 14: fourteen – „four and ten“, „čtyři a deset“ atd.).

Odkud se vzala tato mocná, vlivná číslice dvanáct? Z nebe.

Neboť sluneční soustava – mulmul – obsahovala kromě všech nám známých planet také planetu Anovu, jejíž znak – zářivé nebeské těleso – znázorňoval v sumerském písmu boha Ana a „vše božské“. Kakkab Nejvyššího Žezla je ovce v mulmul,“ říká se v jednom astronomickém textu. A když Marduk jako uchvatitel trůnu sesadil Ana jako boha spojovaného s touto planetou, Babyloňané řekli: „Planeta Mardukova uvnitř mulmul se zjevuje.“

Nefilové, kteří lidstvo zasvětili do všech tajemství o naší planetě a o kosmu, informovali starověké astronomy-kněze nejen o planetách za Saturnem, nýbrž také o existenci nejdůležitější planety, z níž pocházeli:

O DVANÁCTÉ PLANETĚ.