5. kapitola - Nefilové: lidé ohnivých raket

JAK JEDNOZNAČNĚ VYPLÝVÁ ze sumerských a akkadských textů, národy Předního východu si byly zcela jisty, že bohové nebe a země se umějí zvednout ze země a vystoupit na nebesa a také se dle libosti prohánět po obloze.

V textu líčícím znásilnění Inanny/Ištar neznámou osobou zdůvodňuje dotyčný svůj čin takto:

Tu jednou, když moje královna přešla nebem, přešla zemí,
Inanna, když přešla nebem, přešla zemí,
když přešla Elamem i Šuburem,
když přešla…,
posvátná kněžka, zmožena únavou, přišla k zahradě
a tvrdě usnula;
díval jsem se na ni z kouta zahrady,
zneuctil jsem ji ve svém objetí.

Inanna zde „brázdí“ nebe nad mnohými zeměmi ležícími daleko od sebe, což nemohla dokázat jinak než letecky; i ona sama mluvila při jiné příležitosti o tom, že létala. V textu, který S. Langdon (v Revue d’assyriologie et d’archeologie orientale) nazval „Klasická liturgie za Innini“, bohyně hořekuje nad svým vyhnáním z města. Nějaký posel, který jí na Enlilův příkaz přinesl „slovo z nebe“, vstoupil do její trůnní komnaty, „své ruce nemyté na mne položil“ a po dalších neomalenostech:

Mne, z mého chrámu,
přiměli vzlétnout.
Mne, královnu, z mého města,
jako ptáka přiměli vzlétnout.

Tuto dovednost Inanny i dalších význačných božstev naznačovali starověcí umělci tím, že bohům – jinak zcela podobným lidem – přimalovávali křídla. Ta křídla, jak jsme již viděli na mnoha ztvárněních, nebyla přirozenou součástí těla, jednalo se spíš o jakýsi ozdobný doplněk oděvu (obr. 58).

Obr. 58

Inanna/Ištar, o jejíchž dalekých cestách se zmiňuje mnoho starověkých textů, střídavě žila ve svém původním odlehlém příbytku v Arattě a v chrámu v Uruku, po němž tolik prahla. Cestou se stavovala u Enkiho v Eridu a u Enlila v Nippuru, navštěvovala bratra Utua v jeho sídelním městě Sipparu. Nejproslulejší však byla její výprava do podsvětí, do říše její sestry Ereškigaly. Stala se námětem eposů i uměleckých ztvárnění na pečetních válečcích – na nich má bohyně křídla, aby bylo jasné, že ze Sumeru do podsvětí letěla (obr. 59).

Obr. 59

Texty pojednávající o této riskantní výpravě popisují, jak si Inanna před cestou na sebe pečlivě oblékla sedm předmětů a jak je musela odevzdat, když procházela sedmi branami vedoucími do sestřina hájemství. O těchto sedmi předmětech je zmínka i v jiných textech líčících Inanniny vzdušné cesty:

Na hlavu vložila předmět zvaný ŠU.GAR.RA.
Na uši si připjala „měřicí přívěsky“.
Kolem krku si pověsila řetěz z malých modrých
kamínků.
Na ramena si položila dva „kameny“.
Do rukou uchopila zlatý válec.
Ňadra převázala popruhy.
Tělo ovinula oděvem PALA.

I když nebyl dosud nikdo schopen vysvětlit povahu a význam těchto sedmi předmětů, máme za to, že odpověď se už dlouho nabízí sama. Když Walter Andrae s kolegy prováděl v letech 1903–1914 vykopávky asyrského hlavního města Aššur, nalezli v Ištařině chrámu otlučenou sochu bohyně, která měla k hrudi a zádům připevněné roztodivné „vymyšlenosti“. Roku 1934 narazili archeologové odkrývající Mari na podobnou, zato zcela zachovalou sochu zahrabanou v zemi. Byla to podobizna krásné ženy v životní velikosti. Její neobvyklou pokrývku hlavy zdobily rohy na znamení, že jde o bohyni. Archeology, kteří se shlukli kolem 4 000 let staré sochy, uchvátila její krása a svěží vzhled (patrný i ze snímku – obr. 60). Pojmenovali ji Bohyně s vázou, neboť v ruce držela nějaký podlouhlý předmět.

Na rozdíl od plochých rytin nebo reliéfů lze na této trojrozměrné postavě v životní velikosti pozorovat zajímavé prvky. Na hlavě má tato krasavice zvláštní přilbu, a ne módní klobouček; obě uši jí přikrývají předměty připomínající sluchátka, jaká mívají piloti. Kolem krku a na hrudi má omotaný několikařadový náhrdelník z mnoha malých (patrně vzácných) kamínků. V rukou drží válcovitý předmět, který je očividně natolik těžký a má natolik tlusté stěny, že se nemůže jednat o vázu.

Přes blůzu z průhledné látky jí kříží hruď dva popruhy, jež zřejmě uchycují neobvyklé pouzdro obdélného tvaru. Pouzdro jí přiléhá na zátylek a k přilbě je přivázané vodorovným popruhem. Ať už pouzdro obsahuje cokoliv, musí to být něco těžkého, neboť je podpírají dvě velké ramenní vycpávky. Váhu pouzdra zvyšuje hadice připojená ke spodní části okrouhlou přezkou. Celé přístrojové vybavení – neboť nic jiného to být nemohlo – spojují dvě sady popruhů, jež křižují bohyni hruď a záda.

Obr. 60

Lze snadno prokázat paralelu mezi sedmi předměty potřebnými pro Inanniny vzdušné cesty a oblečením a předměty, jež má na sobě socha z Mari (a patrně také poškozená socha nalezená v Ištařině chrámě v Aššuru). Na jejích uších lze spatřit „měřicí přívěsky“ – sluchátka, kolem krku několik řad neboli „řetězy“ malých kamínků, na ramenou „dvojici kamenů“ –, dvě ramenní vycpávky, v rukou „zlatý válec“, a křížem přes hruď popruhy. Je vskutku oděná do „oděvu PALA“ („vladařského roucha“) a na hlavě má přilbu ŠU.GAR.RA, což v doslovném překladu znamená „to, co umožňuje jít daleko do vesmíru“.

To vše nám naznačuje, že Inannin oděv byl výstrojí vzduchoplavce neboli astronauta.

Starý zákon nazýval „anděly“ Boží malachy – byli to doslova poslové, kteří předávali božská sdělení a vykonávali Boží příkazy. Jak dokazuje mnoho případů, jednalo se o božské letce: Jákob je viděl vystupovat po žebříku do nebe, Hagar (Abrahámovu konkubínu) oslovili z nebe a taky přivodili vzdušnou zkázu Sodomy a Gomory.

Biblické vylíčení událostí, k nimž došlo před vyhlazením těchto dvou hříšných měst, dokládá, že poslové Boží byli sice veskrze podobní lidem, ale každému, kdo je spatřil, bylo na první pohled zřejmé, že jsou to „andělé“. Abrahám „se rozhlédl a spatřil: Hle, naproti němu stojí tři muži“. Poklonil se jim a řekl: „Panovníku… nepomíjej svého služebníka,“ a vybídl je, aby si umyli nohy, odpočinuli si a posilnili se.

Když tak učinili, dva z andělů (třetí muž, jak se ukázalo, byl sám Hospodin) poté zamířili k Sodomě. Lot, Abrahámův synovec, „seděl v sodomské bráně. Když je spatřil, povstal jim vstříc, sklonil se tváří k zemi a řekl: Snažně prosím, moji páni, uchylte se do domu svého služebníka. Přenocujte…“ Poté „připravil jim hostinu, dal napéci nekvašené chleby a pojedli“. Když se ve městě rozšířila zvěst o příchodu cizinců, „mužové toho města, muži sodomští, lid ze všech koutů, mladí i staří, obklíčili dům. Volali na Lota a řekli mu: Kde máš ty muže, kteří k tobě této noci přišli?“

Jak to, že v těchto mužích – kteří jedli, pili, spali a myli si unavené nohy – každý okamžitě rozpoznal anděly Boží? Nabízí se jediné věrohodné vysvětlení: poznali je podle toho, co měli na sobě – podle přilby nebo uniformy, anebo podle toho, co s sebou nesli –, podle zbraní. Že s sebou měli nápadné zbraně, je více než pravděpodobné: oba „poslové“ v Sodomě, jež chtěl dav lynčovat, „muže, kteří byli u vchodu do domu, malé i velké, ranili slepotou, takže nebyli schopni nalézt vchod“. A jiný anděl, tentokráte se zjevující Gedeónovi, jenž byl vyvolen stát se soudcem v Izraeli, mu dal Boží znamení tím, že se svou holí dotkl skály a z té vyšlehl oheň.

Skupina vědců pod vedením Andraeho nalezla ještě jedno neobvyklé vyobrazení Ištar v jejím chrámě v Aššuru. Tato skulptura, spíše socha než obvyklý reliéf, znázorňuje bohyni s těsně přiléhající ozdobenou přilbou a s vysunutými „sluchátky“, jako by měla vlastní ploché antény, a s výraznými ochrannými brýlemi na očích, jež jsou součástí přilby (obr. 61).

Obr. 61

Není snad ani nutné dodávat, že každého, kdo spatří takhle ustrojenou osobu, okamžitě napadne, že má co do činění s božským vzduchoplavcem.

Hliněné postavičky ze sumerských nalezišť, jejichž stáří se odhaduje na 5 500 let, jsou možná neumělými zobrazeními takových malachů třímajících zbraň podobnou hůlce. V jednom případě lze hledím přilby spatřit obličej. Jindy má tento „posel“ na hlavě výraznou božskou kuželovitou přilbu a uniformu vyloženou okrouhlými předměty neznámé funkce (obr. 62, 63).

Obr. 62

Obr. 63

Oční štěrbiny nebo „ochranné brýle“ na těchto postavách jsou nesmírně zajímavým prvkem, neboť Přední východ byl ve čtvrtém tisíciletí př. Kr. doslova zaplaven stylizovanými soškami, jež v jakési umělecké nadsázce zobrazovaly nejvýraznější rys božstev – kuželovitou přilbu s eliptickým hledím nebo ochrannými brýlemi (obr. 64). Velké množství takových sošek bylo nalezeno u Tell Braku, prehistorického sídliště na řece Kebar, na jejíchž březích spatřil Ezechiel o několik tisíciletí později božský vůz a vyslechl si Hospodinovo prorocké slovo.

Obr. 64

Nepochybně není náhodou, že Chetité, propojeni se Sumerem Kebarským průplavem, přijali jako písemný znak pro „bohy“ symbol , zcela jasně vypůjčený z „okatých“ sošek. Není tedy divu, že tento znak či hieroglyf pro „božskou bytost“, vyjádřen uměleckými styly, převládal nejen v umění národů Malé Asie, nýbrž také u raných Řeků v minojském a mykénském období (obr. 65).

Obr. 65

Starověké texty naznačují, že bohové si oblékali takový speciální oděv nejen pro lety po obloze, nýbrž také když vystupovali na vzdálená nebesa. Když Inanna mluvila o svých příležitostných návštěvách u Ana v jeho nebeském příbytku, vysvětlovala, že může takové cesty podnikat proto, neboť „Enlil sám mi kolem těla zapjal božské roucho ME“. Enlil jí prý řekl:

Zvedla jsi ME,
Přivázala sis ME k rukám,
Uchopila jsi ME,
Připevnila sis ME k hrudi…
Ó, královno všech ME, ó, zářivé světlo,
jež dlaní svou sedmero ME uchopuje.

Jeden raný sumerský vladař, kterého bohové pozvali, aby vstoupil na nebesa, se jmenoval EN.ME.DUR.AN.KI, což doslova znamená „vládce, jehož me spojuje nebe a zemi“. Napiš od Nabukadnezara II., jenž popisuje přestavbu speciálního pavilonu pro Mardukův „nebeský vůz“, uvádí, že to byla součást „opevněného domu pro sedm me nebe a země“.

Vědci ukazují na me jako na „odznaky božské moci“. Výraz má doslovné kořeny ve významu „plavání v nebeských vodách“. Inanna je popisovala jako součásti „božského roucha“, jež si oblékala před cestami v nebeském člunu. Me tedy byly části speciální výstroje určené k letům po obloze i do vesmíru.

Řecká legenda o Ikarovi vypráví o jeho pokusu vzlétnout pomocí křídel z peří, jež si k tělu přilepil voskem. Důkazy z Předního východu však svědčí o tom, že ačkoliv byli bohové zobrazováni s křídly nebo v uniformě s křídly, aby se naznačilo, že umějí létat, nikdy se pomocí těchto připevněných křídel nepokoušeli vzlétnout. Místo toho používali pro vzdušné cesty různá vozidla.

Starý zákon vypráví, jak patriarcha Jákob, jenž trávil noc na poli u Charránu, uviděl „žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží“. Na vrcholu žebříku stál sám Hospodin. Užaslý Jákob, „zhroziv se, řekl“:

Jistě je na tomto místě Hospodin,
a já to nevěděl!…
Jakou bázeň vzbuzuje toto místo!
Není to nic jiného než dům Boží,
je to brána nebeská.

V tomto příběhu jsou dva zajímavé prvky. Za prvé – božské bytosti sestupovaly a vystupovaly u této „brány nebeské“ po určité mechanické pomůcce – po žebříku. Za druhé – pohled na ně Jákoba zcela zaskočil a překvapil. „Dům Boží“, „žebřík“ i „andělé (poslové) Boží“ tam nebyli, když se Jákob uložil na poli ke spánku. Náhle se mu přisnil sen, a ráno bylo vše pryč – „dům“, „žebřík“ i „andělé“.

Můžeme tedy usuzovat, že oním zařízením, které božské bytosti použily, byl nějaký druh vozidla, jež se mohlo náhle objevit nad zemí, chvíli se nad ní vznášet a opět zmizet z dohledu.

Starý zákon také zaznamenává, že prorok Elijáš nezemřel na zemi, nýbrž „vystoupil ve vichru do nebe“. Nebyla to však nikterak náhlá a nečekaná událost. Elijášovo nanebevzetí bylo předem dohodnuto. Bylo mu řečeno, aby v určitý den šel do Bét-elu („Božího domu“). Mezi jeho žáky se již rozšířily zvěsti, že má být vzat na nebe. Když se Elijášova zástupce Elíšy zeptali, zda ví, že „Hospodin dnes vezme tvého pána od tebe vzhůru“, odvětil: „Vím to také. Mlčte.“

Pak šli dál a rozmlouvali.
A hle, ohnivý vůz s ohnivými koni je od sebe odloučili
a Elijáš vystupoval ve vichru do nebe.

Ještě známější – a rozhodně lépe popsaný – byl nebeský vůz, který spatřil prorok Ezechiel, když dlel mezi judskými přesídlenci u Kebarského průplavu v severní Mezopotámii: „Otevřela se nebesa a měl jsem různá vidění od Boha.“

Ezechiel spatřil člověku podobnou bytost, obklopenou ohnivou září a sedící na trůnu, jenž spočíval na kovové „báni“ uvnitř vozu. Samo vozidlo, jež se pohybovalo libovolným směrem na kolech uvnitř kol a zvedalo se ze země kolmo vzhůru, popsal prorok takto:

Viděl jsem,
jak se přihnal bouřlivý vítr od severu,
veliké mračno a šlehající oheň;
okolo něho byla zář
a uprostřed ohně jakýsi třpyt oslnivého vzácného kovu.

Někteří vědci, kteří nedávno zkoumali tento biblický popis (např. Josef F. Blumrich z NASA), dospěli k závěru, že Ezechielovým „vozem“ byl vrtulník s kabinou spočívající na čtyřech podpěrách, z nichž každá byla vybavena otočnými křídly – ta mohla vskutku vyvolat „bouřlivý vítr“.

Asi o dvě tisíciletí dřív zaznamenal sumerský vladař Gudea na počest vybudování chrámu pro svého boha Ninurtu, že se mu zjevil „člověk, který svítil jako nebe… podle přilby na hlavě to byl bůh“. Když se Gudeovi zjevil Ninurta se dvěma božskými společníky, stáli vedle Ninurtova „božského černého větrného ptáka“. Jak vyšlo najevo, hlavním účelem stavby chrámu bylo poskytnout tomuto „božskému ptákovi“ bezpečnou skrýš, speciální ohrazení uvnitř chrámového komplexu.

Jak zaznamenává Gudea, stavba tohoto ohrazení vyžadovala obrovské trámy a masivní balvany dovezené zdaleka. Teprve ve chvíli, kdy byl „božský pták“ umístěn v tomto ohrazení, se stavba chrámu pokládala za dokončenou. Jakmile stál „božský pták“ na místě, „mohl uchopit nebesa“ a byl schopen „spojit nebe a zemi“. Tento předmět byl natolik důležitý – „posvátný“ –, že byl neustále chráněn dvěma „božskými zbraněmi“ – „nejvyšším lovcem“ a „nejvyšším zabijákem“ –, tedy zbraněmi, jež vysílaly kužely světla i smrtonosné paprsky.

Podoba vozidel i bytostí uvnitř je v biblických a sumerských popisech více než zřejmá. Popis tohoto dopravního prostředku jako „ptáka“, „větrného ptáka“ a „vichru“, jenž se uměl vznést k nebi a vyzařovat přitom oslepující záři, nenechává nikoho na pochybách, že šlo o nějaký létající stroj.

Záhadné nástěnné malby objevené u Tell Ghassulu, naleziště východně od Mrtvého moře, jehož starověký název neznáme, možná vrhnou světlo na naše téma. Malby, staré asi 5 500 let, znázorňují velký, osmicípý „kompas“, hlavu v přilbě uvnitř nějaké zvonovité nádoby, a dva modely jakéhosi stroje, jenž mohl být ve starověku oním „vichrem“ (obr. 66).

Obr. 66

V sumerských textech jsou také zmínky o tom, že některá vozidla vynášela do nebe vzduchoplavce. Gudea tvrdil, že když se „božský pták“ zvedl, aby zakroužil nad zemí, „zablikal na vztyčené cihly“. Hlídané ohrazení bylo popisováno jako MU.NA.DA.TUR.TUR („silné kamenné odpočívadlo pro MU“). Lagaššký panovník Urukagina o „božském černém větrném ptáku“ řekl: „MU, jež jako oheň zažíná se, jsem učinil vysokým a silným.“ Podobně Lu-Utu, který vládl v Ummě ve třetím tisíciletí př. Kr., dal pro mu, jež patřilo bohu Utuovi a „jež v ohni se přibližuje“, vyčlenit prostor „na určeném místě uvnitř jeho chrámu“.

Babylonský král Nabukadnezar II. v záznamech o přestavění Mardukovy posvátné čtvrti uvádí, že uvnitř opevněných zdí z pálených cihel a třpytivého onyxového mramoru:

Zvedl jsem příď člunu ID.GE.UL,
kočáru Mardukovy výsosti,
člun ZAG.MU.KU, jehož příchod je sledován,
nejvyššího poutníka mezi nebem a zemí,
jsem ukryl uprostřed pavilonu
a zastínil jeho boky.

ID.GE.UL, první přívlastek popisující tohoto „nejvyššího poutníka“ neboli „Mardukův kočár“, doslova znamená „vysoko k nebi, zářící v noci“. ZAG.MU.KU, druhý přívlastek vztahující se k vozidlu – nepochybně „člun“ uložený ve speciálním přístavku – znamená „zářící MU, jež je pro dálavy“.

Naštěstí lze dokázat, že mu – kuželovitý předmět s oválným vrškem – byl skutečně umístěn ve vnitřních, posvátných prostorách chrámů nejvyšších bohů nebe a země. Na prastaré minci nalezené u města Byblos (biblického Gebalu) na středomořském pobřeží dnešního Libanonu, je vyobrazen velký Ištařin chrám. Třebaže podoba na minci pochází z prvního tisíciletí př. Kr., víme, že chrámy se stavěly a přestavovaly na stejném místě podle původních plánů, a tak můžeme předpokládat, že rytina na minci zobrazuje základní prvky původního chrámu v Byblosu, staršího o několik tisíciletí.

Chrám na minci se skládá ze dvou částí. V popředí stojí budova hlavního chrámu s vchodem lemovaným sloupy. Za ní je vnitřní dvůr, „posvátné místo“, ukrytý a chráněný vysokou, masivní zdí. Stojí nepochybně na vyvýšeném místě, neboť se k němu musí vystoupat po mnoha schodech (obr. 67).

Obr. 67

Uprostřed tohoto posvátného místa stojí speciální plošina, jejíž příčné nosníky připomínají Eiffelovu věž, jako by měly unést velké zatížení. A na plošině stojí prapříčina všech bezpečnostních a ochranných opatření: předmět, který může být pouze mu.

Podobně jako většina sumerských slabičných slov, mělo i slovo mu prvotní význam: „to, co stoupá kolmo vzhůru“. Má však na třicet dalších významových odstínů, například „výšiny“, „oheň“, „povel“, „spočítané období“, stejně jako (později) „to, čím se na někoho vzpomíná“. Sledujeme-li vývoj písemného znaku pro mu od asyrských a babylonských stylizací až k původním sumerským piktografům, získáme následující sled znaků:

Jasně vidíme kuželovitou komoru, znázorněnou samostatně anebo s připevněnou úzkou sekcí. „Ze zlaté komnaty v nebi budu bdíti nad tebou,“ slibovala Inanna asyrskému králi. Nebylo onou „nebeskou komnatou“ toto mu?

Hymnus na Inannu/Ištar a její cesty v nebeském člunu jasně naznačuje, že dopravním prostředkem bohů po nebi bylo mu:

Vládkyně nebe,
nebeské roucho obléká si,
mocně k nebi stoupá.
Nade všemi zeměmi zalidněnými
létá ve svém MU.
Paní, jež ve svém MU
k výšinám nebeským radostně míří.
Nade všemi místy spočinutí
přelétá ve svém MU.

Existují důkazy, že národy východního Středomoří zahlédly takovýto předmět ve tvaru rakety nejen v chrámovém ohrazení, nýbrž i za letu. Na chetitských rytých piktografech, na pozadí hvězdnaté oblohy, vidíme například přelétající střely, rakety na odpalovacích rampách a boha uvnitř svítící komory (obr. 68).

Obr. 68

Profesor H. Frankfort v díle Cylinder Seals popisuje, jak se ve starověku rozšířilo umění výroby mezopotamských pečetních válečků i předmětů na nich zobrazených; jedna taková pečeť, pocházející z 13. století př. Kr., byla nalezena také na Krétě. Na pečeti je zcela jasně znázorněna raketa letící oblohou a poháněná plameny, jež za ní šlehají (obr. 69).

Obr. 69

Okřídlení koně, zvířata s propletenými údy, okřídlený nebeský kotouč, božstvo s rohatou přilbou – to vše jsou známé mezopotamské motivy. Lze rozhodně předpokládat, že ohnivá raketa z krétské pečetě byla také předmětem známým po celém Předním východě.

Raketu s „křídly“ nebo kýlovými plochami, do níž lze vystoupat po „žebříku“, lze vidět na tabulce odkryté u Gezeru, města ve starověkém Kanaánu, západně od Jeruzaléma. Na dvojitém otisku téže pečeti je také patrná raketa stojící na zemi vedle palmy. O nebeské povaze či cílové stanici předmětů svědčí i symboly Slunce a Měsíce a souhvězdí zvěrokruhu, jež zdobí pečeť (obr. 70).

* * *

Mezopotamské texty popisující vnitřní ohrazení chrámů, cesty bohů na nebesa nebo případy, kdy na nebe vstoupil nějaký smrtelník, používají sumerský výraz mu nebo jeho semitské odvozeniny šu-mu („to, co jest mu“), šam nebo sem. Jelikož tento výraz také znamenal „to, čímž je někdo pamatován“, začalo se toto slovo vnímat ve smyslu „jméno“. Jenže univerzálním překladem mu jako „jména“ v nejstarších textech, jež mluvily o předmětu používaném při létání, se zamlžil skutečný význam starověkých záznamů.

Obr. 70

G. A. Barton (The Royal Inscriptions of Sumer and Akkad) tak zavedl nikým nezpochybněny překlad Gudeova chrámového nápisu, že „jeho MU obejme zemi od obzoru k obzoru“ jako „jeho jméno naplní zemi“. Hymnus Iškurovi, vychvalující jeho „paprsky vyzařující MU“, jež mohlo dosáhnout výšin nebeských, byl přeložen obdobně: „Tvé jméno je zářné a sahá k zenitu nebes“. Někteří vědci, kteří vytušili, že mu nebo šem možná znamená nějaký předmět, a ne „jméno“, pojímali tento výraz jako příponu nebo mluvnický jev, jenž nevyžaduje překlad, a tak se celé sporné otázce vyhnuli.

Není příliš těžké vystopovat etymologii tohoto slova i způsob, jakým „nebeská komnata“ nabyla významu „jména“. Nalezly se skulptury s bohem uvnitř nějaké komory ve tvaru rakety, jako například tento nesmírně starý a vzácný nález (nyní ve vlastnictví Univerzitního muzea ve Filadelfii), kde nebeskou povahu komory dokazuje dvanáct koulí, jež ji zdobí (obr. 71).

Obr. 71

Mnoho pečetí obdobně znázorňuje boha (jednoho či dva) uvnitř takových oválných „božských komnat“; ve většině případů byli tito bohové uvnitř posvátných oválů zobrazováni jako předměty uctívání.

Starověké národy se chtěly svým bohům klanět po celé zemi, nejen v oficiálním „příbytku“ každého božstva, a tak se postupně rozšířil zvyk vytvářet imitace boha uvnitř jeho „nebeské komnaty“. Na vybraných místech se vztyčovaly kamenné sloupy, jež tvarem připomínaly oválný stroj, a do kamene byl vytesán obraz boha na znamení, že je uvnitř „vozidla“.

Netrvalo dlouho a králové a panovníci – spojující tyto sloupy (zvané stély) se schopností vstoupit do nebeského příbytku – začali do stél vyrývat vlastní podobizny, aby dali najevo sounáležitost s věčným příbytkem. Jestliže už nemohli uniknout fyzickému zapomnění, bylo pro ně důležité, aby bylo v paměti světa navždy zachováno alespoň jejich „jméno“ (obr. 72).

Obr. 72

Že měly pamětní kamenné sloupy napodobovat ohnivou kosmickou loď, lze také odvodit od výrazu, pod jakým byly tyto stély známy ve starověku. Sumerové jim říkali NA.RU („kameny, jež se zvedají“). Akkaďané, Babyloňané a Asyřané je nazývali naru („předměty, jež vydávají světlo“). Amorejci jim říkali nuras („ohnivé předměty“ – v hebrejštině ner dodnes znamená sloup, který vydává světlo, tudíž má význam „svíčka“). V indoevropských jazycích Churritů a Chetitů se stély nazývaly chu-u-aši („plamenný pták z kamene“).

Bible uvádí dva druhy pamětních monumentů – jad a šem. Prorok Izajáš sdělil trpícím národům Judey Hospodinův slib lepší a bezpečnější budoucnosti:

… že dám (jim) ve svém domě
a na svých hradbách jad a šem…

V doslovném překladu by Hospodin sliboval, že svému lidu poskytne „ruku“ a „jméno“. Ze starověkých památek zvaných jady, jež dodnes stojí ve Svaté zemi, však naštěstí víme, že měly vrchol ve tvaru jehlanu. Šem, na druhé straně, byl památník s oválným vrškem. Je tedy nabíledni, že oba výrazy začaly jako napodobeniny „nebeské komnaty“, božského vozidla, jímž se vystupovalo do věčného příbytku. Ve starověkém Egyptě dokonce vykonávali věřící pouť ke speciálnímu chrámu v Heliopolis, aby se poklonili předmětu ve tvaru jehlanu benben, v němž prý kdysi v dávnověku bohové přijeli na zemi. Egyptští faraóni byli po smrti dokonce podrobováni obřadu „otevírání úst“, během něhož měli být dopraveni podobným jadem nebo šémem do božského příbytku věčného života (obr. 73).

Obr. 73

Bibličtí překladatelé vytrvale sahají po slově „jméno“, kdykoliv narazí na výraz šem, a zcela tak přehlížejí prozíravou studii, kterou před více než stoletím publikoval G. M. Redslob (v Zeitschrift der Deutschen Morgenländischen Gesellschaft). Správně v ní poukázal na to, že výrazy šem a šamaim („nebe“) mají základ ve slově šamach, což znamená „to, co míří vzhůru“. Když Starý zákon uvádí, že král David „udělal šem“ na znamení vítězství nad Aramejci, nešlo podle Redsloba o „udělání si jména“, nýbrž o vztyčení pomníku mířícího k obloze.

Jakmile si uvědomíme, že mu nebo šem by se v mnoha mezopotamských textech nemělo číst jako „jméno“, nýbrž jako „nebeské vozidlo“, otevírá se nám cesta k pochopení skutečného významu mnoha starověkých bájí, včetně biblického příběhu o stavbě babylonské věže.

Kniha Genesis se v jedenácté kapitole zabývá pokusem lidstva vztyčit šem. Biblický příběh je vyprávěn stručným (a přesným) jazykem, jakým se obvykle popisují historické události. Přesto se generace vědců a překladatelů snažily vtisknout celé zprávě pouze obrazný, přenesený význam, neboť podle jejich mínění šlo o touhu lidstva „učinit si jméno“. Takový přístup zcela opomíjel faktický obsah příběhu; v našem pojetí skutečného obsahu slova šem nabývá příběh stejný význam, jaký musel mít pro starověké národy.

Biblický příběh o babylonské věži popisuje události, jež se odehrály, když se země po potopě opět zalidnila národy a pronárody. Když někteří „táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam“.

Zemí Šineár se pochopitelně rozumí země sumerská v jižní Mezopotámii, v nížině mezi dvěma řekami. A lidé, kteří již byli zasvěceni do umění výroby cihel a stavby výškových domů pro městskou civilizaci, si řekli:

Nuže, vybudujme si město a věž,
jejíž vrchol bude v nebi.
Tak si učiníme jméno (šem)
a nebudeme rozptýleni po celé zemi.

Ale toto lidské snažení se Bohu příliš nezamlouvalo:

I sestoupil Hospodin,
aby zhlédl město i věž,
které synové lidští budovali.
Hospodin totiž řekl:
„Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč.
A toto je teprve začátek jejich díla.
Pak nebudou chtít ustoupit
od ničeho, co si usmyslí provést.“

Tehdy řekl Bůh – nějakým kolegům, jež Starý zákon nejmenuje:

Nuže, sestoupíme
a zmateme jim tam řeč,
aby si navzájem nerozuměli.“
I rozehnal je Hospodin po celé zemi,
takže upustili od budování města.
Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek),
že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země.

V důsledku tradičního překladu slova šem jako „jméno“ zůstával tento příběh nesrozumitelný pro mnoho generací. Proč si starověcí obyvatelé Bábelu – Babylonie – dali tu námahu, aby „učinili sobě jméno“, proč mělo být „jméno“ umístěno na „věži, jejíž by vrch dosahal k nebi“ a jak mohli tím, že „učiní sobě jméno“, zabránit rozptýlení lidstva „po vší zemi“?

Jestliže si tito lidé chtěli jen vybudovat „pověst“ (jak to vysvětlují badatelé), proč to Hospodina tolik vyvedlo z míry? Proč bylo vybudování „jména“ v Hospodinových očích skutkem, po němž „pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést“, tedy cokoliv si zamanou, už nebude pro ně nemožné? Tradiční vysvětlení neobjasňují dostatečně věrohodně, proč Hospodin usoudil, že je zcela nezbytné obrátit se na jiná nejmenovaná božstva, aby sestoupila dolů a učinila přítrž tomuto lidskému úsilí.

Jsme přesvědčeni, že odpovědi na všechny tyto otázky se stanou věrohodnými – ba dokonce zřejmými –, jakmile za výraz šem, který obsahuje původní hebrejský text bible, dosadíme místo „jména“ „létající stroj“. Příběh v tom případě popisuje starost lidí, že ztratí mezi sebou kontakt, jakmile se rozptýlí po celé zemi, a tak se rozhodnou zkonstruovat „létající stroj“, pro který je nutné vztyčit odpalovací věž, aby – podobně jako například bohyně Ištar –, mohli létat v mu „nade všemi zalidněnými zeměmi“.

Část babylonského textu známá pod názvem „Epos o stvoření“ vypráví o tom, že první „bránu bohů“ (Babylon) postavili sami bozi. Řadoví bohové, tzv. Anunnakové, dostali takovýto příkaz:

„Zbudujte tedy Babylon, to vytoužené dílo,
ať vytvořená je cihlová jeho stavba, pojmenována
svatyně!“

Annunakové se „rozmáchli motykou“ a dva roky pracovali do úmoru – „hnětli cihly“, až nakonec „vztyčili vrcholek chrámu Esagila“ („dům velikých bohů“) a „postavili jeho vysoký zikkurat“.

Od lidstva to tedy byla docela troufalost, postavit si vlastní odpalovací rampu na místě, jež ke stejnému účelu sloužilo původně bohům, neboť název toho místa – bab-ili – znamenal doslova „Brána bohů“.

Existují ještě další důkazy, jež by potvrzovaly tento biblický příběh a náš výklad?

Babylonský historik a kněz Béróssos, který ve třetím století př. Kr. sepsal dějiny lidstva, uvedl, že „první obyvatelé země, hrdí na vlastní sílu… rozhodli se postavit věž, jejíž vrchol by sahal až k nebi“. Ale věž zbořili bohové a silný vítr „a bohové zavedli různost jazyků mezi lidmi, kteří do té doby mluvili stejnou řečí“.

George Smith (The Chaldean Account of Genesis) narazil ve spisech jednoho řeckého historika na zprávu, že lidé, kteří unikli potopě, přišli v souladu s „dávnou tradicí“ do „Sena-aru“ v Babylonii, ale prý je odtamtud vyhnala různost jazyků.

Dějepisec Alexander Polyhistor (1. století př. Kr.) napsal, že všichni lidé kdysi mluvili stejnou řečí. Poté hrstku z nich napadlo postavit vysokou věž, po níž chtěli „vyšplhat do nebe“. Ale nejvyšší bůh zmařil jejich plány a seslal na ně vichr; každému kmeni byl přidělen jiný jazyk. „Město, kde se tak stalo, se jmenovalo Babylon.“

Dnes už sotvakdo pochybuje o tom, že biblické příběhy, stejně jako zprávy řeckých historiků z doby před 2 000 lety a záznamy jejich předchůdce Béróssa, vycházejí z ještě starších – sumerských – pramenů. A. H. Sayce (The Religion of the Babylonians) tvrdí, že si na úlomku tabulky v Britském muzeu přečetl „babylonskou verzi stavby babylonské věže“. Ať už tak nebo onak, základními prvky této verze je pokus dosáhnout nebe a následné zmatení jazyků. Další sumerské texty zaznamenávají úmyslné zmatení lidské řeči rozhněvaným bohem.

Lidstvo patrně v té době nebylo vybaveno potřebnou technikou na tak náročný letecký projekt; nezbytně k tomu potřebovalo rady i pomocnou ruku nějakého zasvěceného boha. Vzepřel se takový bůh ostatním, aby pomohl lidstvu? Na jedné sumerské pečeti je znázorněna rozmíška mezi ozbrojenými bohy, zřejmě kvůli sporné stavbě stupňovité věže, do níž se pustili lidé (obr. 74).

Obr. 74

Sumerská stéla nyní vystavená v pařížském Louvru možná zobrazuje incident popisovaný v Knize Genesis. Kolem r. 2300 př. Kr. ji dal zhotovit akkadský král Narám-Sín a podle názoru vědců je na ní král, vítězící nad svými nepřáteli. Ale velká ústřední postava patří božstvu, a ne lidskému králi, neboť má na hlavě rohatou přilbu – určující znak vyhrazený výlučně bohům. Navíc se zdá, že tato ústřední postava není vůdcem menších postav – lidí –, nýbrž že po nich šlape. Lidé však podle všeho neválčí, nýbrž kráčejí k témuž kuželovitému předmětu – či k němu obdivně vzhlížejí –, k němuž se upíná také pozornost božstva. Bůh, vyzbrojený lukem a oštěpem, si tento předmět prohlíží spíše výhrůžně než obdivně (obr. 75).

Kuželovitý předmět míří ke třem hvězdným tělesům. Pokud jeho velikost, tvar i účel naznačují, že to je šem, pak tento výjev zobrazuje rozzlobeného a po zuby ozbrojeného boha, který šlape po lidech oslavujících stavbu šemu.

Obr. 75

Z mezopotamských textů i biblického výkladu vyplývá totéž poučení: létající stroje byly určeny bohům, a ne lidstvu.

Lidé, jak tedy tvrdí mezopotamské i biblické texty, mohli vstoupit do nebeského příbytku pouze na výslovné přání bohů. Tak lze chápat smysl dalších vyprávění o nanebevstoupení i o vesmírných letech.

* * *

Starý zákon zaznamenává nanebevstoupení několika smrtelníků.

Prvním byl Henoch (Enoch – hebrejsky „zasvěcený“), patriarcha z doby před potopou, s nímž se spřátelil Bůh a který „chodil s Bohem“. V genealogii patriarchů od Adama až po Noema je jmenován na sedmém místě; je tedy pradědečkem Noema, hrdiny potopy. Pátá kapitola Knihy Genesis uvádí seznam všech těchto patriarchů i věk, kdy zemřeli – kromě Henocha, kterého náhle „nebylo, neboť ho Bůh vzal“. Bůh povolal Henocha do nebe, aby unikl smrtelnosti na zemi. Dalším smrtelníkem byl prorok Elijáš, kterého „vichr“ zvedl ze země a odnesl do nebe.

Méně známou zmínku o třetím smrtelníkovi, který navštívil nebeský příbytek a byl tam obdařen velkou moudrostí, obsahuje starozákonní vyprávění o vladaři z Tyru (nejvýznamnějšího foinického města na východním pobřeží Středozemního moře). V 28. kapitole Knihy Ezechiel se dozvídáme, že Bůh poručil prorokovi, aby tyrskému vladaři připomněl, jak mu – moudrému a dokonalému – Hospodin umožnil navštívit bohy:

 „Byl jsi věrným obrazem pravzoru,
plný moudrosti a dokonale krásný.
Byl jsi v Edenu, zahradě Boží,
ozdoben všemi drahokamy…

Byl jsi zářivý cherub ochránce,
k tomu jsem tě určil,
pobýval jsi na svaté hoře Boží,
procházel ses uprostřed ohnivých kamenů.“

 Hospodin prorokuje, že tyrský vládce zemře „smrtí neobřezanců, rukou cizáků“, i kdyby prohlašoval „Jsem Bůh“; poté prozrazuje Ezechielovi pravou příčinu: když byl král pozván do božského příbytku a byl mu umožněn přístup ke vší moudrosti a ke všemu bohatství, jeho srdce „se stalo domýšlivým“, „zkazil svoji moudrost“ a „znesvětil své svatyně“: 

Ve svém domýšlivém srdci si říkáš:
„Jsem Bůh,
sedím na božském trůnu v srdci moří.“
Jsi člověk, a ne Bůh,
i když své srdce vydáváš za srdce božské!

 Sumerské texty také uvádějí příklady několika lidí, kterým se dostalo výsady vstoupit na nebesa. Jedním z nich byl Adapa, „vzor člověčenstva“, kterého stvořil Ea. Ea/Enlil, otec bohů, „dal mu moudrost, však nedal mu věčný život“. Jak plynula léta, Ea se rozhodl předejít Adapově smrtelnému konci; daroval mu šem, s jehož pomocí měl dosáhnout Anova nebeského příbytku a tam pojíst chléb života a napít se vody života. Když Adapa přijel do Anova nebeského příbytku, Anu chtěl vědět, kdo Adapovi daroval šem, na němž dorazil do nebe.

V biblických i mezopotamských příbězích lze najít několik důležitých stop o vzácných návštěvách smrtelníků v příbytku bohů. Adapa, podobně jako tyrský král, byl dokonalým „obrazem pravzoru“. Do nebeského „Edenu“ se všichni museli dostat pomocí šemu – „ohnivého kamene“. Někteří vstoupili na nebe a vrátili se na zemi; jiní, jako např. mezopotamský hrdina potopy, tam zůstali a těšili se ze společnosti bohů. Právě za tímto mezopotamským „Noem“ se vydal sumerský Gilgameš, aby od něho získal tajemství stromu života.

Marné smrtelníkovo hledání stromu života je námětem jednoho z nejdelších a nejkrásnějších eposů, jež lidské kultuře odkázala sumerská civilizace. Tento dojemný příběh, který badatelé nazvali „Epos o Gilgamešovi“, vypráví o uruckém vládci, kterého zplodil smrtelný otec s božskou matkou. Gilgameš byl tedy „ze dvou třetin bůh a člověk z jedné“; právě to v něm vzbudilo touhu najít cestu, jak uniknout pomíjejícnosti, jež byla osudem smrtelníků.

Gilgameš věděl, že jeden z jeho předků – Uta-napištim, hrdina potopy – unikl smrti, když ho spolu s jeho chotí přijali do nebeského příbytku. Gilgameš se proto rozhodl, že ho vyhledá a získá od něj tajemství věčného života.

Vybídla ho k tomu i událost, kterou si vyložil jako pozvání od Ana. Když čteme verše, v nichž Gilgameš tuto událost popisuje matce, bohyni Ninsuně, zdá se nám, jako by popisoval pád vyhořelého stupně rakety na zem: 

Matko má, za noci
bujaře jsem se procházel mezi muži.
Na nebi mnoho hvězd rozseto bylo.
Jak souhvězdí Anovo padalo to na mne.
Chtěl jsem to zvednout, však těžké to bylo pro mě,
chtěl jsem to odstrčit, nemohl jsem s tím pohnout!
Urucká země stanula u něho,
celá země se shromáždila k němu,
lidé se k němu tlačí.
Muži se kolem něho kupí
a jak slabému děcku líbají mu nohy.
Opřel jsem se čelem, ostatní mne podepřeli.
Zvedl jsem jej. K tvým nohám jsem jej položil.

 Výklad události Gilgamešovou matkou je na poškozené tabulce, a je tudíž nejasný. Ale Gilgameše patrně podnítil pohled na padající předmět – „souhvězdí Anovo“ – k tomu, aby se vydal na dobrodružnou výpravu. V úvodu celého eposu říká starověký vypravěč o Gilgamešovi, že „byl nadán moudrostí a znalostí všech věcí“: 

On tajemství zřel, odhalil skryté
a přinesl zvěst o tom, co před potopou bylo.
Dalekou cestou šel, až únavou padl a zesmutněl
a všechny útrapy vryl v kamennou stélu.

 Onou „dalekou cestou“, na kterou se Gilgameš vypravil, byla cesta do příbytku bohů; doprovázel ho na ní jeho přítel Enkidu. Cílem byla země Dilmun, neboť tam si mohl Gilgameš postavit šem. Jak se dalo čekat, současné překlady uvádějí „jméno“ všude tam, kde se ve starověkých textech objevuje sumerské mu nebo akkadské šumu; my tam však místo „jména“ dosadíme šem a hned nám vytane skutečný význam tohoto slova – „vzdušné vozidlo“. 

Vládce Gilgameš
do země Tilmun rozhodl se vydat.
K Enkiduovi praví:
„Ó, Enkidu…
Vstoupím do země té, šem svůj vztyčím,
v místech, kdy šemy vztyčeny byly,
já svůj šem chci vztyčit!“

 Uruckým starším ani bohům, s nimiž se Gilgameš radí, se nepodaří rozmluvit mu jeho plány; a tak ho alespoň nabádají, aby nejdříve získal souhlas i pomoc Uta/Šamaše, vládce v končinách, do nichž se Gilgameš vydává: „Nechť Šamaš… ukáže očím tvým, o čem tvá ústa mluví!“ Pod dojmem všech rad a varování prosí Gilgameš Utua o svolení a požehnání: 

Šamaši, k tobě zvedám ruce.
Ať napříště zůstanu zdráv na své duši!
Do přístaviště ve zdraví navrať mě zpět,
vezmi mne v ochranu svou!

 Tabulka je bohužel poškozena právě v místě, kde je blíže určeno místo onoho „přístaviště“. Ale ať už to bylo kdekoliv, Gilgameš a jeho společník nakonec dorazili k jeho okraji. Byla to oblast, do níž byl smrtelníkům vstup zakázán a kterou střežily hrůzu nahánějící příšery.

Oba přátelé, unavení a ospalí, se rozhodli, že tam přespí a odpočinou si před další cestou.

Ještě ani nestihli pořádně usnout, když vtom jimi něco zatřáslo a probudilo je. „Příteli můj, ty jsi mne vzbudil?“ zeptal se Gilgameš svého druha. „Proč jen jsem procit?“ divil se. Zahlédl totiž něco tak děsivého, že nevěděl, zda bdí, anebo se mu to jen zdá. Vypravoval to Enkiduovi: 

V snu tom, příteli můj, hora se zřítila,
k zemi mne srazila, mé nohy spoutala.
Oslňující blesk to byl.
Tu jeden muž se zjevil,
v celé zemi jeho krása neměla rovné.
Zpod hory mne vyprostil,
vody mi dal napít a mé srdce se uklidnilo.
Na pevnou zemi postavil mé nohy.

 Kdo byl tento muž, jehož krása „v celé zemi neměla rovné“, jenž vyprostil Gilgameše zpod hory, dal mu napít a uklidnil jeho srdce? A co to bylo za „oslňující blesk“, který doprovázel ten nečekaný sesuv půdy?

Znejistělý a zneklidněný Gilgameš znovu usnul – ale ne na dlouho: 

Za střední hlídky svůj spánek přerušil,
vstal a příteli svému pravil:
„Příteli můj, nevolal jsi mě?
Proč jsem se tedy vzbudil?
Nedotkl ses mne?
Proč jen jsem poděšen?
Nešel snad bůh kolem?
Proč nehybné jsou mé údy?“

 Gilgameš, takto záhadně probuzen, si láme hlavu, kdo se ho dotkl. Jestliže to nebyl jeho druh, nešel kolem „bůh“? Gilgameše znovu přemohou dřímoty, vzbudí se však potřetí a děsivý výjev, jenž se mu naskytne, popíše Enkiduovi: 

Příteli můj, třetí sen jsem viděl,
a sen, který jsem uzřel, byl děsný.
Volala nebesa, země hřměla,
náhle vše zmlklo a vzešla tma.
Vyšlehl blesk a vzplanul oheň.
Tam, kde zhoustl, dštila smrt.
Zrudla záře, pohasl oheň,
a vše, co spadlo, proměnilo se v popel.

 Není zapotřebí příliš velké fantazie, abychom si za těmito verši představili start rakety, jak jej zažije a vylíčí náš dávný prapředek. Nejdříve mohutné dunění, když se zažehly motory rakety („volala nebesa“), doprovázené silnými otřesy půdy („země hřměla“). Odpalovací rampu zahalí mračna dýmu a prachu („náhle vše zmlklo a vzešla tma“). Vzápětí rozčísla tmu záře zažehnutých motorů („vyšlehl blesk“); když raketa začala stoupat k nebi, „vzplanul oheň“. Vyvalilo se mračno prachu a úlomků, jež začaly padat dolů („dštila smrt“). Poté byla raketa vysoko na obloze a uháněla k nebi („zrudla záře, pohasl oheň“). Raketa zmizela z dohledu a „vše, co spadlo, proměnilo se v popel“.

Gilgameš je tou podívanou ohromen, přesto je odhodlán dojít k cíli; opět prosí boha Šamaše o ochranu a podporu. Dorazí k hoře Mášu, nad níž „se klene jen násep nebe“.

Nyní byl blízko prvního cíle – místa, „kde se vztyčují šemy“. Ale vchod, zřejmě vysekaný do hory Masu, hlídají krutí strážci: 

… jejíž bránu střeží škorpioni-lidé,
jichž hrůzné vzezření je převeliké a pohled na ně
znamená smrt,
a slunce střeží při východu i západu jeho.

 Na jedné pečeti (obr. 76) je vedle Gilgameše (druhý zleva) a jeho druha Enkidua (první zprava) zobrazen možná také bůh s jedním ze strážců připomínajících roboty, kteří pročesávali terén světelnými kužely a vysílali smrtící paprsky. Tento popis připomíná pasáž z Knihy Genesis, kdy Hospodin vyhnal člověka z ráje a ke vchodu do rajské zahrady postavil „cheruby s míhajícím se plamenným mečem“, aby střežili cestu ke stromu života.

Obr. 76

Když Gilgameš „škorpionům-lidem“ vysvětlil svůj částečně božský původ i účel cesty („za Uta-napištimem přicházím… na smrt i život chci se ho zeptat“) a zdůraznil, že se za ním vybral se souhlasem Utua/Šamaše, pustili ho dál.

Gilgameš tedy „po cestě Šamašově vykročil k horám“; náhle se ocitl v úplné temnotě („nic nemůže rozeznat vpředu ni vzadu“) a zmocnil se ho strach. Putoval tak mnoho beru a pořád ho obklopovala tma. Nakonec, „když urazil dvouhodin dvanáct, záře se rozprostřela kolem“.

Podle poškozeného a zpřeházeného textu pak Gilgameš vstupuje do překrásné zahrady, kde jsou stromy i plody z drahokamů; tam sídlil Uta-napištim, Gilgamešův předek. Gilgameš mu vyloží svůj problém, ale odpověď, kterou dostane, ho zklame: člověk podle Uta-napištima nemůže uniknout svému smrtelnému osudu. Uta-napištim však zná způsob, jak smrt alespoň oddálit: prozradí Gilgamešovi tajemství rostliny života, jejíž jméno je „mladým stává se stařec“ a která prý roste na dně oceánu. Gilgameš se za ní bez váhání ponoří a vítězoslavně se s ní vrací do Uruku. Jenže osud chtěl, aby o ni nepozorností přišel, a do Uruku se tak vrací s prázdnýma rukama.

Pominemeli literární i filozofickou hodnotu eposu, zaujme nás příběh o Gilgamešovi především pro svou „kosmologickou“ stránku. Oním šemem, v němž se chtěl Gilgameš dopravit do příbytku bohů, byla nepochybně raketová loď, jejíhož startu byl svědkem, když se blížil k „přístavišti“. Zdá se, že rakety byly umístěny uvnitř nějaké hory; celá oblast kolem byla pečlivě hlídána a vstup do ní byl přísně zakázán.

Dosud se nenalezlo žádné výtvarné zobrazení toho, co Gilgameš viděl. Ale na kresbě, nalezené v hrobce egyptského guvernéra daleké země, je příď rakety nad zemí v místě, kde rostou datlovníky. Trup rakety je zcela jasně uložen pod zemí, v uměle vyhloubené jámě, jež je vlastně podzemní odpalovací rampou, vyztuženou trubkovými dílci a ozdobenou leopardími kůžemi (obr. 77).

Obr. 77

Podobně jako moderní kreslíři, zobrazil i tento starověký umělec příčný průřez podzemní šachtou. Vidíme, že raketa sestávala z několika komor. V dolní stojí dva muži pod zahnutými trubkami, nad nimi jsou tři kruhové panely. Srovnámeli velikost hlavice rakety – ben-ben – s výškou obou mužů v raketě, je zřejmé, že do hlavice rakety – ekvivalentu sumerského mu, „nebeské komnaty“ – se snadno vešel jeden či dva piloti nebo cestující.

TIL.MUN se jmenovala země, do níž se vydal Gilgameš. Doslova to znamenalo „země raket“. V této zemi se stavěly šemy a vládl v ní Utu/Šamaš; zde ho bylo možné spatřit, jak stoupá „k náspu nebe“.

Ačkoliv hvězdným protějškem tohoto člena panteonu „dvanácti nejvyšších“ bylo Slunce, podle našeho názoru neznamenalo jeho jméno „Slunce“, nýbrž to byl přídomek popisující jeho funkce a pravomoci. Jeho sumerské jméno Utu znamenalo „ten, kdo v záři vchází“. Jeho odvozené akkadské jméno – Šem-Eš – bylo ještě jednoznačnější: eš znamená „oheň“, a co původně znamenalo šem, to už víme.

Utu/Šamaš byl „ten z ohnivých raketových lodí“. Podle našeho názoru se jednalo o velitele kosmodromu bohů.

* * *

Velitelskou roli Utua/Šamaše při cestách do nebeského příbytku bohů i funkce, jež v této souvislosti vykonávali jeho podřízení, popisuje ještě podrobněji další sumerská báj o cestě smrtelníka do nebe.

Ze sumerských královských listin vyplývá, že třináctým vladařem v Kiši byl Etana, „ten, kdož vstoupil na nebesa“. Toto stručné sdělení nepotřebovalo další výklad, neboť příběh o smrtelném králi, který doputoval až do nejvyššího nebe, byl dobře známý v celém starověkém Blízkém východě a stal se výtvarným námětem mnoha pečetí a pečetních válečků.

Etanu podle tohoto příběhu pověřili bohové úkolem, aby přinesl lidstvu bezpečí a blaho, jež mělo království jako organizovaná civilizace zaručovat. Ale Etana podle všeho nebyl schopen zplodit syna, pokračovatele dynastie. Jediným známým lékem byla jistá „rostlina zrození“, kterou mohl Etana získat pouze tehdy, když si ji utrhne v nebi.

Stejně jako později Gilgameš, i Etana se obrátil na Šamaše s prosbou o svolení a pomoc. Jak se epos odvíjí, je stále zřejmější, že Etana žádal Šamaše o šem!

Pane, vynes svůj výrok: dej mi rostlinu zrození!
Ukaž mi rostlinu zrození, zbav mě mého břemene,
založ mi jméno!“

Šamaš, polichocen modlitbou a nasycen obětní ovcí, přislíbil, že vyhoví Etanově žádosti. O šemu však výslovně nemluví; Etanovi řekne, že do vytouženého cíle v nebi ho odnese „orel“.

Šamaš prozradí Etanovi cestu, jak se dostat k jámě, kde je orel ukrytý, a orla dopředu uvědomí o chystané výpravě. Orel si se „Šamašem, pánem svým“, vymění záhadné vzkazy; v jednom z nich mu Šamaš sděluje: „Člověka za tebou posílám… on vezme tě za ruku… zaveď ho tam… udělej, co ti poručí… udělej, co ti poroučím.“

Když Etana dorazil k hoře, cestu k níž mu popsal Šamaš, „uviděl jámu a prohlédl si ji; uvnitř byl uvržen orel“. „Na rozkaz mocného Šamaše“ si orel začal s Etanou povídat. Etana mu znovu vysvětlil svůj úmysl i cíl cesty, načež mu orel podrobně popsal způsob, jak ho má „z jámy vyzvednout“. První dva pokusy selhaly; teprve na třetí pokus se Etanovi podařilo vysvobodit orla z jámy. Na úsvitu orel oznámil Etanovi: „Můj příteli… nahoru, k Anovi do nebe tě vynesu!“ Poradil mu, jak se ho má držet, a vzlétl; rychle stoupali k nebi.

Starověký vypravěč popisuje, jak země připadala Etanovi stále menší a menší; připomíná to hlášení astronauta, který po startu pozoruje vzdalující se zemi z rakety:

Když jej vynesl první míli,
orel jemu, Etanovi pravil:
„Podívej se, můj příteli, jak vypadá země,
pohlédni na moře, prozkoumej jeho břehy!“
„Země se zmenšila v horu, moře se změnilo ve vody…“

Orel stoupal stále výš a země se stále zmenšovala. Když vynesl Etanu druhou míli, pravil:

„Můj příteli, pohlédni, jak vypadá země!“
„Země se proměnila v záhon…
a širé moře je jak rybníček.“

Když jej vynesl třetí míli:
„Můj příteli, pohlédni, jak vyhlíží země!“
„Moře se proměnilo v zahradníkův příkop.“

A pak, když vystoupali ještě výš, jim země náhle zmizela z dohledu.

Když jsem se rozhlédl, země zmizela
a širé moře nenasytilo mé oči.

Podle jedné verze příběhu orel s Etanou dorazili až k Anovi v nebi. Podle jiné se však Etana zalekl, když mu země zmizela z dohledu, a nařídil orlovi obrátit kurz a „střemhlav zamířit“ k Zemi.

Zmínku o neobvyklém pohledu na zemi z velké dálky nalézáme opět ve starozákonní Knize Izajášově: „Ten, který sídlí nad obzorem země, jejíž obyvatelé jsou jako kobylky, ten, který nebesa jak závoj roztahuje a napíná je jako stan k obývání.“

V příběhu o Etanovi se vypráví o tom, jak se Etana při hledání šému musel domlouvat s orlem uvnitř nějaké jámy. Na jedné pečeti je zobrazena okřídlená, vysoká konstrukce (že by odpalovací věž?), nad níž vzlétá orel (obr. 78).

Obr. 78

Kdo nebo co byl onen orel, který dopravil Etanu až do nebe?

Mimoděk v nás tento starověký text vyvolává asociaci se vzkazem, který v červenci 1969 vyslal na Zemi Neil Armstrong, velitel kosmické lodi Apollo 11: „Houstone, tady základna Tranquility. Orel přistál!“

Oznamoval první přistání člověka na Měsíci. „Základna Tranquility“, tady Základna Ticha, byla pojmenována podle Moře klidu, místa přistání; Orel byl název přistávacího modulu, který se oddělil od kosmické lodi a dopravil oba astronauty (Neila Armstronga a Edwina Aldrina) na Měsíc (a poté zpět na mateřskou loď). Když se přistávací modul oddělil od velitelského modulu a zahájil vlastní let na oběžné dráze kolem Měsíce, astronauti oznámili řídícímu středisku v Houstonu: „Orel má křídla.“

Ale „Orel“ mohl také označovat astronauty, kteří tvořili posádku kosmické lodi. Během mise Apolla 11 byl „Orel“ symbolem samotných astronautů: nosili jej jako emblém na skafandrech. Stejně jako v příběhu o Etanovi to byli „orlové“, kteří uměli létat, mluvit a komunikovat (obr. 79).

Obr. 79

Jak asi ztvárňoval starověký umělec piloty kosmických lodí bohů? Nemohl je náhodou ztvárnit jako orly?

Tuto domněnku potvrzuje nález jedné asyrské pečeti zhotovené kolem roku 1500 př. Kr., na níž salutují dva „orlí muži“ před šemem (obr. 80)!

Obr. 80

Výtvarných zobrazení takových „orlů“ – vědci je nazývají „ptačí muži“ – bylo nalezeno velké množství. Na většině stojí tyto postavy u stromu života na znamení, že svými šémy tvoří spojovací článek s nebeským příbytkem, kde lze nalézt chléb života a vodu života. Orlové obvykle v jedné ruce drží ovoce života, v druhé vodu života – v naprostém souladu s příběhy o Adapovi, Etanovi i Gilgamešovi (obr. 81).

Obr. 81

Množství zobrazených „orlů“ dokládá, že to nebyly žádné „ptačí stvůry“, nýbrž lidské bytosti, jež měly na sobě oděv či uniformu, v níž vypadaly jako orli.

V chetitské báji o bohu Telepinovi, který náhle zmizel, se vypráví, že „velcí i menší bozi začali pátrat po Telepinovi“ a „Bůh slunce orla rychlého vyslal“, aby ho našel.

V Knize Exodus Bůh připomíná synům Izraele: „Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě,“ což podle všeho potvrzuje, že dosáhnout božského příbytku lze na křídlech orlů – stejně jako v báji o Etanovi. Četné biblické verše vlastně popisují božstvo jako okřídlenou bytost. Boáz v Knize Rút se ujímá moábské vdovy Rút a vítá ji mezi judský lid slovy: „Ať tě bohatě odmění Hospodin, Bůh Izraele, pod jehož křídla ses přišla ukrýt!“ V jednom ze žalmů hledá jeho autor útočiště pod křídly Boha („skryj mě ve stínu svých křídel“). V jiném je sestup Páně z nebes popisován takto: „Sklonil nebesa a sestupoval, pod nohama černé mračno. Na cheruba usedl a letěl a vznášel se na perutích větru.“

S. Langdon v díle Semitic Mythology zkoumá podobnosti mezi Elem biblickým (používaným jako titul i rodový název pro Boha) a kanaánským a dospívá k závěru, že oba byli popisováni v textu i zobrazováni na mincích jako okřídlení bohové.

Mezopotamské texty bez výjimky uvádějí Utua/Šamaše jako boha, jenž řídí přístaviště šemů a „orlů“. Stejně jako jeho podřízení má i on na některých pečetích a rytinách na sobě všechny odznaky a symboly „orlí“ uniformy (obr. 82).

Obr. 82

V této funkci měl pravomoc udělit králům výsadu, aby „létali na křídlech ptáků“ a „vznesli se z nižších nebes do vyšších, vznešenějších“. A když vzlétl v ohnivé raketě, „vznášel se nad neznámými dálkami nekonečné hodiny“ a „jeho sítí byla země, jeho pastí daleké nebe“.

* * *

Sumerská terminologie pro předměty související s kosmickými lety se neomezovala pouze na me, jež si bohové oblékali, nebo na mu, jež byly jejich kuželovité „vozy“.

Sumerské texty popisující Sippar uvádějí, že uprostřed města stála „posvátná čtvrť“, ukrytá a chráněná mohutnými zdmi. Za těmito zdmi stál Utuův chrám, „dům, jenž jest jako dům nebeský“. Na vnitřním nádvoří chrámu, také obehnán vysokými zdmi, stál „mohutný APIN, vztyčený kolmo vzhůru“ (dle překladatelů „předmět, který proráží, prodírá se skrz“).

Takový předmět znázorňuje kresba nalezená na Anově chrámovém pahorku v Uruku. Před několika desetiletími bychom stěží uhodli, co to je; ale dnes není pochyb o tom, že je to vícestupňová kosmická raketa, jejíž nejvyšší stupeň tvoří kónické mu, velitelská kabina (obr. 83).

Obr. 83

Důkazy, že sumerští bohové vlastnili nejen „létající komnaty“, v nichž brázdili oblohu, nýbrž i vícestupňové kosmické rakety, vyplouvají na povrch také při zkoumání textů popisujících posvátné objekty v Utuově chrámu v Sipparu. Dozvídáme se z nich, že svědkové u sumerského nejvyššího soudu museli složit přísahu na vnitřním nádvoří, stojíce u brány, skrze kterou se dívali na „božské předměty“: „zlatou kouli“ (kabinu posádky?), GIR a alikmahrati – tento výraz znamená doslova „to, co způsobuje pohyb letadla“, tedy motor.

Podle všeho je zde řeč o třístupňové raketě, jejíž třetí stupeň tvoří kabina neboli velitelský modul, první stupeň motory a mezi nimi je gir. Tento výraz se v sumerské literatuře hojně používá v souvislosti s kosmickými lety. Strážci, s nimiž se Gilgameš utkal u vchodu do Šamašova přístaviště, se nazývali gir-lidé.22 V Ninurtově chrámu se nejposvátnější a nejpřísněji hlídaná část nazývala GIR.SU („tam, kde je vystřelován gir“).

Všeobecně se uznává, že gir označuje předmět s ostrými hranami. Bližší pohled na obrázkový znak pro gir nám umožní lépe pochopit „božský“ smysl tohoto výrazu, neboť zahlédneme dlouhý předmět ve tvaru šípu, rozdělený do několika částí neboli oddělení:

O technické vynalézavosti sumerských bohů nebe a země svědčí i to, že samotný mu se mohl vznášet nad zemským povrchem, anebo po připojení na gir létat nad zemí, anebo sloužit jako velitelský modul na špičce několikastupňové apin. Prozkoumáme-li sumerské obrázkové znaky a ideogramy, nabudeme jistotu, že ten, kdo tyto znaky kreslil, byl obeznámen s tvary a funkcemi raket, z nichž šlehal oheň, strojů ve tvaru raket a kosmických „kabin“.

KA.GIR („ústí rakety“) – gir neboli raketa s kýlovými plochami uložená v podzemní šachtě EŠ („božský příbytek“) – komora neboli velitelský modul kosmické lodi.

ZIK („stoupat“) – startující velitelský modul?

Nakonec se podívejme na obrázkový znak pro „bohy“ v sumerštině. Tvořilo jej dvojslabičné slovo: DIN.GIR. Jak vypadá znak pro GIR, jsme si již ukázali: dvoustupňová raketa s kýlovými plochami. DIN, první slabika, znamenala „spravedlivý“, „čistý“, „jasný“. Spojení těchto slov, DIN.GIR coby „bohové“, „božské bytosti“, tedy skýtalo význam „ti spravedliví z jasných, špičatých předmětů“, neboli I přesněji „ti čistí z planoucích raket“.

Obrázkový znak pro din vypadal takto:

Při pohledu na něj se nám mimoděk vybaví silný tryskový motor, z něhož šlehají plameny a který má bůhvíproč otevřenou špičku. Ale údiv vystřídá ohromení, budeme-li „číst“ dingir a spojíme oba piktogramy. Ocas giru s kýlovou plochou zapadá přesně do otvoru ve špičce dinu (obr. 84, 85)!

Obr. 84, 85

Ohromujícím výsledkem je obraz kosmické lodi s raketovým pohonem a s připojeným přistávacím modulem – stejně jako byl lunární model spojený s kosmickou lodí Apollo 11! Je to vskutku třístupňová kosmická loď, jejíž jednotlivé části do sebe přesně zapadají: pomocná raketa s reaktivními motory, střední část se zásobami a technickým vybavením a válcová „nebeská komnata“ určená pro posádku dingir – tedy pro bohy dávnověku, astronauty z dob před mnoha tisíciletími.

Lze ještě pochybovat o tom, že starověké národy, jež svá božstva nazývaly „bohové nebe a země“, to myslely doslova, že jde o lidi odjinud, jež sestoupili na zemi z nebe?

Všechny dosud uvedené důkazy o starověkých bozích a jejich letounech a lodích by již neměly nechat nikoho na pochybách, že to byly kdysi vskutku živé bytosti z masa a krve – lidé, kteří v doslovném smyslu sestoupili z nebe na zemi.

Dokonce i starověcí sepisovatelé Starého zákona – kteří zasvětili bibli jedinému Bohu – pokládali za nutné zaznamenat pradávnou přítomnost takových božských bytostí na zemi.

Tuto záhadnou část – postrach překladatelů i teologů – představuje úvod 6. kapitoly Genesis. Ta je vložena mezi zprávu o rozmnožení lidstva několik generací po Adamovi a mezi rozčarování Hospodina nad „zlovůlí“ člověčenstva, jež předcházelo potopě. Zcela jednoznačně se zde praví:

Viděli synové božští,
jak půvabné jsou dcery lidské,
a brali si za ženy všechny,
jichž se jim zachtělo.

Čteme-li další biblické verše, přibývá paralel se sumerskými bájemi o bozích a jejich synech a vnucích, o polobožských potomcích zplozených obcováním bohů a smrtelníků:

Nefilové pak byli na zemi
v těch dnech; ano i potom,
když vcházeli synové boží
k dcerám lidským,
ony rodily jim.
To jsou ti mocní, kteříž z dávna byli –
toť lidé šemu.

To není tradiční překlad. Fráze „nefilové pak byli na zemi“ se dlouho překládal jako „Obrové pak byli na zemi" ale současní překladatelé si uvědomili ten omyl a ponechali v překladu hebrejský výraz nefilim. Verš „toť lidé šemu“ byl, jak se dalo čekat, pochopen jako „lidé, kteří mají jméno“, tudíž „mužové pověstní“. Ale jak jsme si již řekli, výraz šem je nutné chápat v původním významu – raketa, raketová loď.

Co tedy znamená slovo nefilim? Je odvozeno ze semitského kořene NFL („být spuštěn, shozen“), a tak znamená přesně to, co říká: ti, kteří byli spuštěni na zemi!

Současní teologové i bibličtí badatelé se snaží těmto sporným a obtížným veršům vyhýbat, a buďto je vysvětlují alegoricky, anebo je zcela vynechávají. Ale židovské písemnosti z tzv. doby druhého chrámu rozpoznaly v těchto verších ozvěnu starobylých tradic „padlých andělů“. Několik nejstarších učených děl dokonce uvádí i jména těchto božských bytostí, „jež spadly z nebe a byly v těch dnech na zemi“: Šam-Hazzai („hlídka šemu“), Uza („mocný“) a Uzíel („Boží moc“).

Význačný židovský vykladatel bible Malbim, který žil v 19. století, rozpoznal tyto starobylé kořeny a vyložil si je tak, že „v dávných dobách byli vladaři zemí synové bohů, jež přibyli na zemi z nebes, a panovali na zemi a ženili se s dcerami lidskými; a jejich potomky byli bohatýři a mocnáři, princové a panovníci“. Podle Malbima vyprávěly tyto příběhy o pohanských bozích, „o synech bohů, jež v nejdávnějších dobách sestoupili z nebe na zemi… proto se nazývali ‚nefilim‘, tj. ti, kteří spadli dolů“.

Pominemeli teologické implikace, doslovný a původní význam veršuje nepřehlédnutelný: synové bohů, kteří přišli na zemi z nebe, byli nefilové.

A nefilové byli lidé šemu – lidé raketových lodí. Od této chvíle jim budeme říkat jejich biblickým jménem.