4. kapitola - Sumer – země bohů

NENÍ POCHYB O TOM, že ona „pradávná slova“, jež po tisíce let utvářela jazyk učenců i náboženských písemností, byla jazykem sumerským. Rovněž není pochyb o tom, že „dávní bozi“ byli bohové sumerští; dosud nebyly nalezeny žádné záznamy, báje, genealogie či vyprávění o bozích, jež by byly starší než ty, jež se vztahují k bohům ze Sumeru.

Když tyto bohy vyjmenujeme a spočteme (v jejich původní sumerské formě či v pozdějších akkadských, babylonských či asyrských obměnách), čítá jejich seznam stovky. Ale jakmile si je roztřídíme, zjistíme, že nejde o žádnou nesourodou a nahodilou spleť božstev. V jejich čele stál panteon nejvyšších božstev, řízený shromážděním vzájemně spřízněných bohů. Když vyloučíme bezpočet méně významných neteří, synovců, vnoučat apod., vynoří se mnohem menší, soudržná skupina božstev, z nichž každé sehrává jistou roli, má své pravomoci i svou odpovědnost.

Sumerové věřili, že tito bohové pocházeli „z nebes“. Texty popisující dobu před „stvořením věcí“ mluví o takových nebeských bozích, jako jsou např. Apsú, Tiámat, Anšar, Kišar. Nikde nenajdeme jedinou zmínku o tom, že by se bohové této kategorie někdy objevili na Zemi. Když si tyto „bohy“, jež existovali před stvořením Země, prohlédneme blíže, zjistíme, že jsou to nebeská tělesa, z nichž se skládá naše sluneční soustava; jak si ukážeme později, takzvané sumerské báje o těchto nebeských bytostech představují ve skutečnosti přesné a vědecky přijatelné kosmologické teorie o vzniku naší sluneční soustavy.

Kromě nich existovali bohové menšího významu, kteří byli „pozemského“ původu. Jejich kultovními středisky byla většinou provinční města; jednalo se prostě o pouhá místní božstva. V lepším případě jim byl svěřen dohled nad jistou konkrétní činností – jako například bohyni NIN.KAŠI („dáma-pivo“), která mela na starosti přípravu nápojů. O takových bozích a bohyních se nevyprávěly hrdinské příběhy. Nevlastnili strašlivé zbraně a ostatní bozi se netřásli strachy před jejich rozkazy. Připomínají družinu mladých bohů kráčejících na konci procesí ztvárněného na chetitské Popsané skále Yazilikaya.

Kromě těchto dvou skupin existovali také bohové nebeští i pozemští; v bájích vystupují jako „dávní bozi“, jež podle víry Sumerů sestoupili na Zemi z nebes.

To už nebyla pouhá místní božstva. Byli to bozi celonárodní, ba dokonce mezinárodní. Někteří žili na zemi ještě dřív, než se na ní objevil člověk. Vlastně i sama existence člověka byla podle Sumerů výsledkem důkladně promyšleného tvůrčího počinu ze strany těchto bohů. Byli mocní a uměli kousky, jež se vymykaly schopnostem i chápání smrtelníků. Přesto však nejenže vypadali jako lidé, nýbrž také jedli a pili jako oni a uměli projevit všechny odstíny citů a pocitů – lásky a nenávisti, věrnosti i nevěry, upřímnosti i proradnosti.

Ačkoliv se role i hierarchické postavení některých hlavních božstev během tisíciletí měnily a přesouvaly, několik jich nikdy neztratilo své výsostné postavení, ani celonárodní či mezinárodní prestiž. Když si tuto ústřední skupinu prohlédneme blíže, vyvstane nám před očima obraz dynastie bohů, božské rodiny – úzce provázané, a přece nesmiřitelně rozpolcené.

* * *

Hlavou této rodiny nebeských i pozemských bohů byl AN (neboli Anu v babylonsko-asyrských textech). Byl velikým otcem bohů, králem bohů. Jeho říší byla celá nebeská klenba a jeho znakem hvězda. V sumerském obrázkovém písmu znamenal symbol hvězdy také Ana, „nebesa“ a „božskou bytost“ neboli „boha“ (jenž byl Anovým potomkem). Čtverý význam tohoto symbolu se zachoval dlouhé věky, byť znakově přecházel ze sumerského obrázkového písma přes klínopisnou akkadštinu až ke stylizované babylonštině a asyrštině (obr. 43).

Obr. 43

Od nejstarších dob až po zánik klínopisu, tedy od čtvrtého tisíciletí př. Kr. až téměř po dobu Kristovu, předznamenával tento znak jména bohů a naznačoval tak, že jméno uvedené v textu nepatří smrtelníkovi, nýbrž božstvu nebeského původu.

Anovo bydliště a sídlo jeho království bylo na nebesích. Tam se vydávali ostatní bohové nebeští i pozemští, když potřebovali nějakou radu nebo protekci nebo když se scházeli na shromážděních, aby urovnali spory mezi sebou nebo aby rozhodli o něčem zásadním, četné texty popisují Anův palác (jehož vchody hlídali bůh stromu pravdy a bůh stromu života), jeho trůn, jak se na něj obraceli jiní bohové a jak seděli v jeho přítomnosti.

Sumerské texty uvádějí také případy, kdy bylo do Anovy svatyně dovoleno vstoupit nejen jiným bohům, nýbrž také několika vyvoleným smrtelníkům, převážně s cílem uniknout smrtelnosti. Jeden takový mýtus pojednával o muži jménem Adapa („vzor člověka“). Adapa byl tak dokonalý a tak oddaný bohu Eovi, který ho stvořil, že Ea Anovi nařídil, aby ho povolal k sobě. Ea, „bůh, který všechno ví“, líčí Adapovi, na co se má připravit:

„Sám půjdeš k Anovi, králi,
na cestu k nebesům se vydáš! Když na nebesa
vystoupíš, k bráně Anově se přiblížíš,
tam u brány Dumuzi a Gizzida budou stát.“

Adapa tedy v doprovodu svého stvořitele „vystoupil na nebesa a přiblížil se k bráně Anově. Když mu však nabídli možnost stát se nesmrtelným, odmítl pojíst chléb života v domnění, že rozzlobený Anu mu nabízí otrávený pokrm. Byl tedy vrácen na zemi jako pomazaný kněz, pořád však jako pouhý smrtelník.

Víra Sumerů, že nejen bohové, nýbrž i vyvolení smrtelníci mohou vstoupit do božího příbytku na nebi, zaznívá také v starozákonných vyprávěních o tom, jak na nebe vystoupili Enóš a prorok Elijáš.

Ačkoliv Anu žil na nebesích, sumerské texty zaznamenávají případy, kdy sestoupil na Zemi – buď v době vážných krizí, anebo na ceremoniální návštěvy (tehdy ho doprovázela jeho družka Antum), anebo (alespoň jednou) aby učinil svou pravnučku Inannu svou pozemskou manželkou.

Jelikož nepřebýval trvale na Zemi, nebylo zřejmě zapotřebí udělit mu výsadní práva na vlastní město nebo kultovní středisko; proto mu Sumerové vystavěli chrám neboli „vysoký dům“ v Uruku (biblickém Ereku), tedy ve městě zasvěceném bohyni Inanně. V rozvalinách Uruku lze dodnes spatřit obrovský umělý pahorek, kde archeologové našli důkazy o stavbě a přestavbě vysokého chrámu zasvěceného Anovi. Bylo tam odkryto osmnáct rozdílných vrstev, svědčících o závažných důvodech pro udržení chrámu na témž posvátném místě.

Anův chrám se jmenoval E.ANNA („dům Anův“). Za tímto skromným označením se však ukrývala stavba, na niž musel být – alespoň v jisté době – úchvatný pohled. Podle sumerských textů to byla „posvěcená svatyně přečistá“, již „navrhli“ sami velcí bohové. „Její římsy byly jako měď“, Její veliká zeď se dotýkala oblak – vskutku honosný příbytek“; „byl to dům, jehož kouzlo bylo neodolatelné, jehož půvab byl nekonečný“. A texty také jednoznačně vymezují účel tohoto chrámu, neboť ho nazývají „dům pro sestoupení z nebes“.

Jedna tabulka z uruckého archivu podrobně líčí pompu a okázalou nádheru, jež doprovázela příchod Ana a jeho choti na „státní návštěvu“. Tabulka je zčásti poškozená, a tak do celého obřadu vstupujeme až ve chvíli, kdy obřad vrcholí; Anu a Antům jsou usazeni na chrámovém dvoře a bohové „přesně v tomtéž pořadí jako předtím“ utvoří průvod před a za nosičem žezla. Protokol jim nařizoval:

Nechť poté sestoupí na dvůr nejsvětější,
před tvář boha Ana.
Kněz očistný nechť učiní úlitbu žezla,
poté nechť vstoupí nosič žezla a usadí se.
Bozi Papsukkal, Nusku a Šala
nechť jsou pak usazeni na dvoře boha Ana.

Mezitím bohyně („božští potomci Anovi, božské dcery urucké“) přinesly do „eniru“, „domu zlatého lůžka bohyně Antum“ druhý předmět, jehož název i účel jsou nejasné. Pak se vrátily v průvodu na dvůr, k místu, kde seděla Antum. Zatímco se podle přísného rituálu připravoval večerní pokrm, k tomu zvláště určený kněz potíral směsí „dobrého oleje“ a vína veřeje dveří do svatyně, kam se Anu a Antum měli později odebrat na noc – vskutku ohleduplný počin, jenž měl podle všeho zabránit vrzání dveří v době, kdy obě božstva spala.

Zatímco se podával „večerní pokrm“ – různé nápoje a předkrmy, odebral se kněz-astronom „do nejvyššího patra věže hlavního chrámu“, aby pozoroval oblohu. Měl sledovat, jak na určitém místě oblohy vychází planeta jménem Veliký Anu nebeský. Poté měl odříkat skladby „Té, která zazáří, nebeské planetě boha Ana“ a „Vyšel obraz Stvořitelův“.

Jakmile byla planeta spatřena a básně odrecitovány, Anu a Antum si umyli ruce vodou ve zlaté míse a začala první část hostiny. Poté si umylo ruce sedm velkých bohů v sedmi velkých zlatých podnosech a začala druhá část hostiny. Pak následoval „rituál mytí úst“; kněží odrecitovali hymnus „Planeta Anova je hrdinou nebes“. Byly zapáleny pochodně, bohové, kněží, zpěváci a nosiči pokrmů se seřadili do procesí a doprovodili oba návštěvníky do jejich svatyně, kde božský pár ulehl ke spánku.

Byla vybrána čtyři významná božstva, jež měla zůstat na dvoře a držet stráž až do svítání. Ostatní byli rozmístěni u různých bran. Mezitím se měla rozsvítit celá země a oslavovat přítomnost obou božských návštěvníků. Na znamení z hlavního chrámu měli kněží ve všech ostatních uruckých chrámech „vzít pochodně a zapálit ohně“; kněží v ostatních městech, jakmile spatří ohně v Uruku, měli učinit totéž. Poté:

Nechť lidé celé země zapálí ohně ve svých příbytcích,
a pozvou bohy na hostinu…
Hlídači ve městech nechť zapálí ohně
v ulicích a na náměstích.

Pečlivě naplánován byl i odchod obou nejvyšších bohů – nejen na den, nýbrž na minutu přesně:

V den sedmnáctý,
čtyřicet minut po východu slunce,
nechť se otevřou brány před bohy Anem a Antum,
a završí tak jejich noční pobyt.

Konec této tabulky je ulomený. Další text se vší pravděpodobností popisuje odchod; ranní jídlo, zaříkadla, stisky rukou („uchopení rukou“) s ostatními bohy. Božský pár je poté odnesen k místu odchodu na přepychových nosítkách, jež na ramenou nesou chrámoví kněží. Asyrské ztvárnění božského průvodu (byť pochází z mnohem pozdější doby) nám umožňuje utvořit si dobrou představu o tom, jak nesli Ana a Antům během procesí v Uruku (obr. 44).

Obr. 44

Když průvod procházel „ulicí bohů“, odříkávala se zvláštní zaklínadla; jiné žalmy a hymny se zpívaly, když se průvod blížil ke „svatému nábřeží“ a když dorazil k „hrázi u Anovy lodi“. Následovalo rozloučení, odzněla další zaklínadla „a přitom se zvedaly ruce“.

Poté všichni kněží a chrámoví hodnostáři nesoucí bohy v čele s veleknězem odříkali zvláštní „modlitbu na rozloučenou“. „Veliký Anu, nechť ti žehná nebe i země!“, provolali sedmkrát. Pomodlili se za požehnání sedmi nebeských bohů a vzývali bohy, jež dlí na nebi, i bohy, jež jsou na zemi. Nakonec se s Anem a Antům rozloučili slovy:

Nechť vám žehnají bozi hlubiny,
jakož i bozi příbytku nebeského!
Nechť vám žehnají denně,
každý den každého měsíce každého roku!

Mezi statisíci nalezených obrazů a soch starověkých bohů jako by chyběla Anova podobizna. A přece na nás shlíží z každé sochy a z každého portrétu všech králů, kteří kdy existovali od starověku až do dnešních dnů. Neboť Anu byl nejen velkým králem, Králem Bohů, nýbrž i tím, z jehož milosti byli všichni korunováni na krále. Podle sumerské tradice plynula královská moc od Ana; samotný královský titul zněl Anutu. Anovými odznaky vladařské moci byly tiára (božská pokrývka hlavy), žezlo (symbol moci) a berla (jako symbol pastýře vedoucího své stádo).

Berlu lze dnes najít spíše v rukou biskupů než králů. Ale korunu a žezlo mají všichni králové, kteří dodnes vládnou na několika trůnech.

* * *

Druhým nejmocnějším božstvem sumerského panteonu byl EN.LIL. Jeho jméno znamenalo „pán ovzduší“ – pravzor a otec pozdějších bouřných bohů, jež poté stáli v čele starověkých panteonů.

Byl to Anův nejstarší syn, který se narodil v otcově nebeském příbytku. Ale někdy v dávnověku sestoupil na zemi a stal se tak nejvyšším bohem nebe a země. Když se bohové scházeli k poradám na nebi, Enlil jim předsedal spolu s otcem. Když se měli radit na zemi, sešli se na Enlilově dvoře v božské čtvrti Nippuru, ve městě zasvěceném Enlilovi a v sídle jeho hlavního chrámu – E.KUR („dům, který je jako hora“).

Nejen Sumerové, ale i sami sumerští bohové pokládali Enlila za nejvyššího boha. Nazývali ho vládcem všech zemí a tvrdili, že „nebe – on je jeho vládcem; země – jejím je velikánem“; „strach z něho a hrůza sahají k nebi, jeho stín dopadá na všechny země“:

Enlil, jehož rozkaz sahá daleko, jehož slovo je svaté,
pán, jehož výrok je nezměnitelný, jenž určuje osudy
navždy…
Bohové země se před ním ve strachu kloní,
bohové nebe sami se před ním do prachu koří…

Podle sumerské tradice přišel Enlil na zemi dávno předtím, než se země ustálila a zcivilizovala. „Hymnus Enlilovi Dobročinnému“ vyjmenovává všechny výdobytky společnosti a civilizace, jichž by nebylo dosaženo, nebýt Enlilova nařízení „vykonávat jeho rozkazy vše zahrnující“:

Bez boha Enlila, „Vysoké hory“,
nebyla by stavěna města, nevznikla by sídla,
nebyly by zřízeny stáje, ovčín by nestál,
král by nevyrostl, velekněz se nezrodil.

Podle sumerských textů sestoupil Enlil na zemi ještě před stvořením „černohlavců“ – sumerské označení pro lidstvo. V oněch dobách před lidstvem Enlil vystavěl Nippur jako své sídlo, jakési „velitelské stanoviště“, v němž byly nebe a země propojeny nějakým „svazkem“. Sumerské texty nazývají toto pouto DUR.AN.KI („svazek nebe a země“) a poeticky popisují Enlilovy první skutky na zemi:

Enlile,
když jsi vyznačil božské příbytky na zemi,
Nippur jsi založil jako město své sídelní,
největší mezi městy na zemi,
místo přečisté s vodami sladkými.
Založil jsi Duranki
v samém středu čtyř světových stran.

V těch dávných časech, kdy v Nippuru bydleli pouze bohové a člověk ještě nebyl stvořen, potkal Enlil bohyni, která se měla stát jeho manželkou. Podle jedné verze spatřil svou budoucí nevěstu, když se nahá koupala v nippurské řece. Byla to láska na první pohled, i když Enlil při tom nemyslel zrovna na manželství:

Pastýř Enlil, jenž osudy určuje,
Jasnozřivý Pán, uviděl ji.
O lásce mluvil k ní, ona se však zdráhá.
Naléhal na ni, ona se však brání:
„Můj klín je příliš úzký, milovat neumí,
mé rty jsou malé, líbat nedovedou.“

Ale Enlila to neodradilo. Komořímu Nuskovi se svěřil se svou palčivou touhou po „dívce mladé“, která se jmenovala SUD („chůva“) a bydlela se svou matkou v E.REŠi („vonícím domě“). Nusku mu navrhl, aby ji pozval na vyjížďku člunem. Enlil přemluvil Sud, aby si s ním vyjela na člunu. Jakmile byli oba na řece, znásilnil ji.

Velcí bohové byli jeho činem pobouřeni, a přestože byl Enlil jejich vládcem, vypověděli ho do podsvětí. „Enlil, ten nestoudník,“ volali, „z města musí ven!“ Podle této verze ho Sud, jež s ním čekala dítě, následovala do podsvětí a Enlil se s ní oženil. Podle jiné verze se kajícný Enlil vydá dívku hledat a posílá svého komořího k její matce, aby ji požádal o dívčinu ruku. Ať už tak nebo tak, Sud se stala Enlilovou manželkou a on jí udělil titul NIN.LIL („paní ovzduší“).

Jenže ani on, ani bohové, kteří ho vypověděli z Nippuru, nevěděli, že nikoliv on svedl Ninlil, nýbrž naopak; pravda byla taková, že Ninlil se koupala v řece nahá na matčin příkaz – v naději, že Enlil, který se obvykle procházel podél řeky, si jí všimne a „jistě mě obejme, jistě mě políbí! Až srdcem svým nádherné tělo mé spatří, vezme si mne!“

Přes způsob, jakým se ti dva do sebe zamilovali, se Ninlil těšila velké vážnosti, jakmile od Enlila dostala „roucho vladařské“. Až na jedinou výjimku, která podle všeho souvisela s otázkou následnictví, není o Enlilovi známo, že by se dopustil nevěry. Na jedné votivní tabulce nalezené v Nippuru jsou Enlil a Ninlil vyobrazeni ve svém chrámu; sluhové jim podávají pokrmy a nápoje. Tabulku zadal Ur-Enlil, „Enlilův sluha“ (obr. 45).

Obr. 45

Enlil byl nejen vládcem bohů, nýbrž i nejvyšším pánem Sumeru (někdy nazývaného prostě „země“) a jeho „černohlavců“. V jednom sumerském žalmu je opěvován těmito slovy:

Pane, jenž znáš osud země
a důvěře všech se těšíš;
Enlile, jenž znáš osud Sumeru,
důvěře všech se těšíš.
Otče Enlile,
pane všech zemí;
Otče Enlile,
pane příkazů spravedlivých;
Otče Enlile,
pastýři černohlavců…
Od hory, nad níž slunce vychází,
k hoře, za níž slunce zapadá,
není vládce jiného v celé zemi;
ty jsi náš jediný král.

Sumerové se klaněli Enlilovi ze strachu i z vděčnosti. Vždyť to on zařizoval, aby se plnily příkazy shromáždění bohů trestající neposlušné lidstvo; to jeho „vítr“ rozpoutával smrtonosné bouře proti prohřešivšímu se městu; to on chtěl během potopy vyhladit lidstvo. Ale v době míru s lidstvem to byl přátelský bůh, který štědře rozdával svou přízeň: naučil Sumery obdělávat půdu, zhotovil pro ně pluh a motyku.

Enlil také vybíral krále, jež měli vládnout lidstvu, ovšem nikoliv jako svrchovaní vládci, nýbrž jako služebníci boha pověření správou božských zákonů a výkonem spravedlnosti. Sumerští, akkadští a babylonští králové tedy uváděli výčet svých zásluh popisem, jak je Enlil povolal do královské služby. Tyto „povolávací rozkazy“, jež vydával Enlil jménem svým i Anovým, zaručovaly panovníkovi právoplatnost a vytyčovaly jeho funkce. Dokonce i Chammurapi, který uznával boha Marduka jako národního boha Babylonu, uvádí svůj slavný zákoník prohlášením, že „Anu a Enlil mě jmenovali, abych upevňoval blaho lidí… a činil vše, aby v zemi převládla spravedlnost“.

Bůh nebe a země, Anův prvorozený, udělovatel království, vrchní vykonavatel vůle shromáždění bohů, otec bohů a lidí, dárce zemědělství, pán ovzduší – to je jen několik Enlilových atributů, jež svědčí o jeho velikosti a moci. „Rozkazy jeho odvolat nelze, výroky jeho jsou nezměnitelné.“

„Určuje osudy navždy.“ Vlastnil „svazek nebe a země“ a z Nippuru, „města, jež svým zjevem nahání hrůzu a úctu“, uměl „zvedat světlo a pronikat srdcem všech zemí“ – „očima přehlížet země“.

Přesto byl stejně lidský jako každý mladík, kterého uchvátí a uvede v pokušení pohled na nahou krásku; podléhal mravním zákonům nařízeným z usnesení bohů, jejichž porušení se trestalo vypovězením, a nebyl imunní dokonce ani vůči lidským stížnostem. Alespoň v jednom známém případě si jeden sumerský král z Uru postěžoval přímo shromáždění bohů, že Ur a jeho obyvatele stihla pohroma, z níž obvinil Enlila, neboť prý „udělil království nehodnému muži… jenž není ze sumerského sémě“.

Později si povíme, jak důležitou roli sehrál Enlil v záležitostech bohů i smrtelníků na zemi, jak několik jeho synů svádělo boje mezi sebou i s jinými bytostmi o božské následnictví, což nepochybně podnítilo vznik pozdějších legend o bitvách bohů.

* * *

Třetím velkým bohem Sumeru byl další Anův syn. Měl dvě jména: E.A a EN.KI. Stejně jako jeho bratr Enlil, i on byl bohem nebes a země, božstvem, jež původně přebývalo na nebesích a poté sestoupilo na zemi.

Jeho příchod na zemi je v sumerské tradici spojován s dobou, kdy vody Perského zálivu sahaly mnohem hlouběji do vnitrozemí než dnes a proměňovaly jižní část země v močály a bažiny. Ea (jméno znamenalo doslova „dům-voda“), jenž byl mistrovským inženýrem, navrhl síť kanálů, hrází podél řek a odvodňování bažin, a dohlížel na jejich stavbu. Rád se vozil na člunu po těchto vodních cestách, zejména bažinatými kraji. Vody, jak naznačuje jeho jméno, byly vskutku jeho domovem. Postavil svůj „velkolepý dům“ ve městě, jež sám založil na okraji močálů, a dal mu příhodné jméno – CHA.A.KI („místo vody-ryb“); bylo též známé jako E.RI.DU („dům, z něhož se odchází daleko“).

Ea byl „pánem slaných vod“, moří a oceánů. Sumerské texty se opakovaně zmiňují o dávných časech, kdy si tři velcí bohové mezi sebou rozdělili příbytky. „Moře dali Enkimu, vladaři země“, a Enki se tak stal „vládcem Apsú“ („hlubin“). Jako pán moří Ea postavil lodi, jež vyplouvaly do dalekých zemí, zejména do míst, odkud se do Sumeru dovážely vzácné kovy a polodrahokamy.

Nejstarší sumerské pečetní válečky zobrazují Eu jako božstvo obklopené tekoucími řekami, v nichž někdy plavou ryby. Tyto pečeti spojovaly Eu s Měsícem (na obr. 46 je naznačen srpem), což možná vyplývalo z toho, že Měsíc způsobuje příliv a odliv. Nepochybně v této souvislosti dostal Ea přídomek NIN.IGI.KU („pán jasnooký“).

Obr. 46

Podle sumerských textů, včetně vskutku úžasného vlastního životopisu od samého Ey, se Ea narodil na nebi a sestoupil na zemi dřív, než se na ní objevil člověk. „Když jsem se blížil k zemi, byla z velké části zaplavená,“ konstatoval. Poté podrobně vylíčil všechny své skutky, aby učinil zemi obyvatelnou: naplnil koryto řeky Tigris sladkými, „životodárnými vodami“; jmenoval boha, jenž měl dohlížet na stavbu kanálů, které měly zesplavnit Tigris a Eufrat; uvolnil stojaté vody bažin, naplnil je rybami a proměnil je v ráj pro rozmanité ptactvo, a zasadil tam rákos, jenž byl užitečným stavebním materiálem.

Poté zaměřil svou pozornost na souš: jak tvrdil, byl to on, kdo „pluh připravil, jho i spřežení… promluvil k svaté brázdě… vystavěl ohrady… ovčíny založil“. V tomto sebechvalném textu (vědci jej pojmenovali „Enki a řád světa“) si bůh Ea dále připisuje zásluhu na tom, že obohatil zemi o umění cihlářství, stavby příbytků a měst, kovolijectví atd.

Mnoho textů, jež o Eovi mluví jako o největším dobrodinci lidstva, jako o bohu, který podnítil vznik civilizace, ho také líčí jako hlavního aktéra na shromážděních bohů. Sumerské a akkadské texty o potopě, z nichž nepochybně čerpá biblické vyprávění, líčí Eu jako boha, jenž se vzepře rozhodnutí shromáždění bohů a umožní jednomu oddanému přívrženci (mezopotamskému „Noemovi“), aby unikl záhubě.

Sumerské a akkadské texty byly (podobně jako Starý zákon) prodchnuty vírou, že bůh či bohové stvořili člověka po zralé úvaze jako vědomý, důkladně zvážený čin; v tomto významném díle přisoudily klíčovou roli Eovi: jako hlavní učenec mezi bohy nastínil metodu i postup, jak stvořit člověka. Nelze se proto divit, že právě bůh s takovým „tvořitelským“ zápalem odvedl Adapu – „vzor člověčenstva“ stvořeného Eovou „moudrostí“ – do Anova příbytku na nebi a zmařil tak odhodlání bohů odepřít lidstvu „život věčný“.

Stál Ea na straně člověka jednoduše proto, že měl hlavní zásluhu na jeho stvoření, anebo ho k tomu vedly jiné, subjektivní důvody? Když blíže prozkoumáme všechny Eovy skutky, zjistíme, že jeho vzdor – v lidských i božských záležitostech – byl převážně namířen proti Enlilovi; Ea tak chtěl mařit Enlilovy plány a Enlilova rozhodnutí.

V množství textů o Eovi nalézáme zmínky o jeho palčivé žárlivosti na bratra Enlila. Ea se totiž jmenoval také (a především) EN.KI, „pán země“, a pasáže popisující rozdělení světa mezi tři bohy naznačují, že Ea ztratil nadvládu nad zemí obyčejným losováním: šťastnější ruku měl jeho bratr Enlil:

Pohárků se chopili,
metali los a dělili se bohové.
Anu na nebesa vystoupil,
Enlil dostal zemi pro poddané své.
Závoru, onu jámu mořskou,
odevzdali vládci Enkimu.

Takovým losem musel být Ea/Enki značně rozmrzelý; ale zdá se, že vůči bratrovi choval mnohem hlubší zášť. Příčinu uvádí sám Enki ve své autobiografii, kde tvrdí, že prvorozeným je on, nikoliv Enlil, a je tudíž právoplatným následníkem Anova trůnu:

„Otec můj, vládce nad nebem a zemí,
pro mne nebi i zemi zářivě vzejít dal…
Jsem dobré sémě zplozené divokým býkem,
jsem prvorozený Ana…
Jsem velký bratr bohů…
Jsem prvorozený svatého Ana!“

Jelikož zákony, jimiž se ve starověku řídili obyvatelé Předního východu, určovali bohové, je jen pochopitelné, že i společenská pravidla a zákony o rodině byly pouhými kopiemi zákonů platných pro bohy. Soudní a rodinné záznamy nalezené například v Mari a Nuzi potvrzují, že biblické zvyky a zákony, jimiž se řídili hebrejští patriarchové, byly navlas stejné jako ty, podle nichž žili starověcí králové a knížata na Předním východě. Problémy s následnickými právy, s nimiž se potýkali patriarchové, jsou tudíž velice poučné.

Abrahám, jemuž zjevná neplodnost Sářina bránila mít potomka, zplodil svého prvorozeného s její služkou. Přesto je však tento syn (Izmael) vyloučen z patriarchálního následnictví ve chvíli, kdy Sára porodí Abrahámovi syna Izáka.

Když Izákova žena Rebeka porodila dvojčata, prvorozeným byl Ezau – „celý červenohnědý a chlupatý jako kožíšek“; po něm – drže se bratra za patu – se narodil jemnější Jákob, kterého si Rebeka zamilovala. Když chtěl zestárlý a poloslepý Izák udělit své požehnání prvorozenému Ezauovi, uchýlila se Rebeka ke lsti, díky níž bylo požehnání, a tím i následnická práva, uděleno Jákobovi.

Problémy s prvorozenstvím měl poté i Jákob. Ačkoliv sloužil Lábanovi sedm let, aby dostal za ženu jeho dceru Ráchel, Lában ho přiměl oženit se nejdřív se starší dcerou Leou. Lea porodila Jákobovi jeho prvorozeného, Rubena; Jákob zplodil ještě další syny a dceru s ní a se dvěma konkubínami. Když mu však prvorozeného (Josefa) porodila konečně i Ráchel, Jákob mu dal přednost před všemi jeho bratry.

Na pozadí takových zvyků a následnických práv lze zcela pochopit protichůdná tvrzení Enlilova a Eova/Enkiho. Enlil, podle všech záznamů syn Ana a jeho oficiální manželky Antum, byl právoplatným prvorozeným. Ale Enkiho úzkostné zvolání „jsem dobré sémě… jsem prvorozený Ana“ muselo mít nějaké opodstatnění. Byl to tedy vskutku Anův syn, ale s jinou bohyní, která byla pouhou konkubínou? Příběh Izáka a Izmaele nebo dvojčat Ezaua a Jákoba má tedy možná dřívější obdobu mezi sumerskými bohy.

Ačkoliv se Enki naoko smířil s Enlilovými následnickými právy, někteří badatelé nalézají v sumerských textech dost důkazů o tom, že mezi oběma bohy probíhal ustavičný mocenský zápas. Samuel N. Kramer nazval jeden z těchto textů „Enki a jeho komplex méněcennosti“. Jak uvidíme později, jsou některé biblické příběhy – o Evě a hadovi v rajské zahradě nebo o potopě světa – v původních sumerských verzích podbarveny Enkiho odporem k bratrovým nástupnickým výsadám.

V jisté chvíli Enki podle všeho usoudil, že nemá smysl bojovat o božský trůn; začal proto usilovat o to, aby se dalším následníkem stal jeho syn, a ne Enlilův. Toho se, alespoň zpočátku, snažil dosáhnout pomocí své sestry NIN.CHUR.SAG („paní horského pramene“).

I ona byla dcera Anova, ale očividně nikoli dcerou Antum, a tak se Ninchursag dostala až do druhé nástupnické linie. Badatelé si dlouhá léta lámali hlavu nad tím, proč Abrahám i Izák tolik zdůrazňovali fakt, že jejich manželky byly také jejich sestrami – vzhledem k biblickým zákazům pohlavního styku se sestrou to bylo tvrzení záhadné a matoucí. Ale když se v Mari a Nuzi našly právní dokumenty, vyplynulo z nich, že se muž směl oženit s nevlastní sestrou. Když se navíc vzaly v úvahu všechny děti se všemi manželkami, syn zplozený s nevlastní sestrou byl právoplatným dědicem bez ohledu na to, zda byl prvorozeným nebo ne, jelikož měl o padesát procent víc „čistého semene“ než syn s nepříbuznou manželkou. V Mari i v Nuzi vedla tato zásada shodou okolností k tomu, že muž adoptoval preferovanou manželku za svou „sestru“, aby byl její syn nezpochybnitelným a právoplatným dědicem.

Enki se proto rozhodl mít syna s nevlastní sestrou Ninchursag, jež také v šeru dávnověku sestoupila z nebes na zemi. Některé texty uvádějí, že když si bohové mezi sebou rozdělovali jednotlivé oblasti země, Ninchursag dostala zemi Dilmun, „krajinu čistou, zemi zářící“. Sumerská báseň, kterou vědci nazvali „Enki a Ninchursag – mýtus o ráji“, vypráví o Enkiho cestě do Dilmunu, kde si chtěl namluvit Ninchursag. Ninchursag, jak se v básni opakovaně tvrdí, „byla sama“ – bez závazků, stará panna. Ačkoliv ji v pozdější době zobrazovali jako starou matronu, musela být za mlada nesmírně přitažlivá, neboť – jak se v básni zcela bez zábran říká –, když ji Enki spatřil, „svým mužským údem hráze kanálů plnil, svým mužským údem rákosy svlažoval, svým mužským údem rákosy do listoví oblékal“.

Enki poté nařídil, aby je nikdo nevyrušoval, a „sémě své vložil jí do lůna; sémě jeho do svého lůna přijala, Enkiho sémě“; a poté, „po devíti měsících mateřství… porodila“. Jenže to byla holčička.

Enki tedy pořád neměl mužského dědice, a tak se nezdráhal pomilovat s vlastní dcerou. „Objal ji, políbil, Enki sémě své vložil jí do lůna.“ Ale i tentokrát zplodil děvče. Později oplodnil svou vnučku; potomek byl však opět ženského pohlaví. Ninchursag se rozhodla, že učiní přítrž takovému počínání, a uvalila na něho kletbu; Enki pozřel nějaké rostliny a na smrt onemocněl. Ostatní bohové však Ninchursag přiměli, aby kletbu odvolala.

Zatímco tyto události měly velký vliv na božské záležitosti, další báje o Enkim a Ninchursag byly důležité pro lidstvo; neboť podle sumerských textů člověka stvořila Ninchursag, přičemž přesně dodržovala Enkiho návod. Byla to vrchní ošetřovatelka, která měla na starosti lékařské nástroje; v této roli byla nazývána NIN.TI, „paní života“ (obr. 47).

Někteří badatelé četli ve jménu Adapa (Enkiho „vzor člověčenstva“) biblické Adama neboli Adam. Dvojí význam sumerského TI také navozuje paralelu s biblí: „ti“ totiž znamená „život“ i „žebro“, takže Ninti byla „paní života“ i „paní žebra“. Biblická Eva – hebrejsky Chawa, což znamená „ožívající“ nebo „život“ – byla stvořena z Adamova žebra, takže Eva byla také svým způsobem „paní života“ i „paní žebra“.

Obr. 47

Jako o dárkyni života bohům i lidem se o Ninchursag mluvilo jako o bohyni-matce. Přezdívali ji „Mammu“, předchůdce naší „mámy“; jejím znakem byly nůžky, jimiž starověké porodní báby přestříhávaly pupeční šňůru novorozenců (obr. 48).

Obr. 48

Enlil, Enkiho bratr a sok, měl v otázce syna větší štěstí: „právoplatného dědice a následníka“ zplodil se svou šestrou Ninchursag. Jmenoval se NIN.UR.TA („pán, který pokládá základy“) a byl nejmladším z bohů na zemi, kteří se narodili na nebesích. Byl to také „bohatýrský syn Enlilův, který se vydal se sítí a s paprsky světla“ bojovat za svého otce; „mstivý syn… který odpálil šípy světla“ (obr. 49). Jeho manželka BA.U byla také ošetřovatelkou nebo lékařkou; její přídomek byl „paní, která oživuje mrtvé“.

Obr. 49

Na starověkých portrétech je Ninurta zobrazován se zvláštní, jedinečnou zbrani v ruce – nepochybně touž, z níž se vystřelovaly „šípy světla“. Sumerské texty ho opěvují jako obávaného lovce, bojovného boha proslulého svým válečnickým uměním. Ale nejheroičtější zápas nesvedl Ninurta na obranu svého otce, nýbrž sám za sebe. Byl to urputný boj se zlým bohem jménem ZU, „moudrý“, a v sázce nebylo nic menšího než moc nad bohy na zemi, neboť Zu se nezákonně zmocnil insignií a předmětů, jež Enlil vlastnil jako vládce bohů.

Tabulky popisující tyto události jsou na začátku ulomené a text začíná být čitelný teprve od chvíle, kdy Zu přijíždí do Ekuru, Enlilova chrámu. Patrně ho tam znali a vážili si ho, neboť Enlil ho přivítal a „vchod do chrámu mu svěřil“.

Jenže „zlý Zu“ se měl za důvěru odvděčit zradou, neboť „ve svém nitru“ snoval úklady a chtěl se zmocnit božských pravomocí – „ovládnout trůn“.

Aby se mu to podařilo, musel se zmocnit jistých předmětů, včetně kouzelné tabulky osudu. Lstivý Zu využil příležitost, když se Enlil svlékl a šel se jako každý den vykoupat; své osobní věci nechal bez dozoru:

U vchodu do chrámu, na nějž stále upíral zraky,
teď na svítání čeká.
Když Enlil se v čisté vodě koupal,
sňata byla koruna jeho a položena na trůn,
svou rukou se Anzu zmocnil tabulek osudů.
Uchvátil moc Enlila…

Zatímco Zu odlétal ve svém MU (překládáno jako „jméno“, ale naznačuje spíše létající stroj) do nějakého vzdáleného úkrytu, začínaly se projevovat důsledky jeho odvážného činu:

Řády jsou svrženy…
Hrůza se rozhostila a zavládlo ticho…
Svatyni odňata byla její zář.

„Otec, rádce bohů, Enlil ustrnul hrůzou.“ Bozi země se scházeli jeden po druhém, jakmile zaslechli tu novinu, a „hledají příkazy“. Věc byla natolik závažná, že byl zpraven dokonce i Anu ve svém nebeském příbytku. Když zhodnotil situaci, usoudil, že Zu musí být dostižen a zatčen, a „řády“ musí být získány zpět. Obrátil se na „bohy, syny své“ a otázal se jich: „Kdo z vás chce Anzua zabít a zvětšit tak jméno své ve všech lidských příbytcích?“

Bylo povoláno několik bohů známých svou udatností. Jenže všichni poukazovali na to, že nyní, když Zu odcizil tabulky osudu, má stejnou moc jako Enlil, takže „nepřítel před ním je jako hlína“. V té chvíli dostal Ea/Enki báječný nápad: což takhle vyzvat Ninurtu, aby se chopil toho beznadějného boje?

Shromážděným bohům nemohl uniknout Eův důvtipný uskok. Bylo jim jasné, že šance Eova potomka na získání následnických práv se značně zvýší, jestliže Zua porazí; Ea by však ze situace těžil i v případě, kdyby byl Ninurta zabit. K velikému úžasu bohů Ninchursag (v tomto textu zvaná NIN.MACH – „vznešená paní“) s nápadem souhlasila. Obrátila se na syna Ninurtu a vysvětlila mu, že Zu oloupil o královskou moc nejen Enlila, nýbrž i jeho, Ninurtu. „Bratru svému i Anovi dala jsem království v nebesích,“ řekla shromážděným. „Já jsem ta, jež vladařství určuje!“ Ninurtovi poručila, aby šel a svedl se Zuem vítěznou bitvu:

Vše do boje vlož!
Sedm zlých bouří nechť hlasitě skučí!
Svaž Anzua opeřeného… rozmetej jeho sídlo!
Prořízni hrdlo Anzua zlého! Život mu znič!
Nechť strach se ho zmocní,
ať rukou tvou stále jen divokost třese!
Tvůj vzhled nechť roven je démonu zlému,
mlhu vytvoř, ať tělo tvé nepozná!
Tvá záře nechť nad námi jde!
Větry nechť přinesou jeho křídla na tajná místa…
Nechť království do Ekuru vstoupí,
k otci, rodiči tvému, nechť božské řády se vrátí!

Různé verze tohoto eposu poté nabízejí vzrušující popis následné bitvy. Ninurta vystřelil na Zua šíp: „šíp ho však minul, vrátil se zpět“, protože Zu se zaštítil „božskými tabulkami osudu“: „božské tabulky osudu v ruce své zdvihl – odstranily tětivu, šíp k tělu jeho se nemohl přiblížit. Utichl boj, útok byl odražen.“ Když se nerozhodný boj vlekl neúnosně dlouho, Ea poradil Ninurtovi, aby ke svým zbraním přidal til-lum a mířil jimi do „perutí“ čili malých ozubených koleček Zuových „křídel“: „Uchop zbraň, když šípy jsi vystřílel, křídla mu odřízni, zmrzač ho vpravo i vlevo!… Křídla a peří v hrozivé záři ať tančí jak motýlci!“ Ninurta uposlechl jeho radu a vypálil til-lum do Zuových „perutí“. Zuova „křídla“ zavířila a upadla. Zu byl poražen a tabulky osudu se vrátily Enlilovi.

* * *

Kdo byl Zu? Byl to opravdu „mytologický pták“, jak se domnívají někteří badatelé?

Je zřejmé, že uměl létat. Ale to přece umí každý, kdo nasedne do letadla, nebo každý astronaut, který vzlétne v kosmické lodi. Ninurta uměl také létat, stejně dobře jako Zu (a možná ještě lépe). Jenže on sám nebyl žádným ptákem, jak nade vši pochybnost dokazuje množství jeho obrazů, buďto samotného nebo s jeho družkou BA. U (také se jmenovala GU.LA). Bravurní letecké kousky předváděl spíše pomocí pozoruhodného „ptáka“, kterého měl schovaného ve své posvátné čtvrti (GIR.SU) v městě Lagaši.

Ani Zu nebyl „ptákem“; očividně měl také k dispozici „ptáka“, v němž mohl odletět do úkrytu. Oba bohové sváděli vzdušný souboj právě z útrob takových „ptáků“. A není pochyb o tom, jaká zbraň nakonec trefila Zuova „křídla“. Její obrázkový znak vypadal takto:  Sumersky se jmenovala TIL a asyrsky til-lum, a nepochybně znamenala tehdy totéž, co til znamená hebrejsky i dnes: „raketa“.

Zu tedy byl bůh – jeden z bohů, kteří měli proč kout pikle a pokoušeli se násilím zmocnit „enlilství“. Ninurta měl tudíž jako právoplatný následník všechny důvody k tomu, aby s ním bojoval.

Nebyl to snad MAR.DUK („syn čistého pahorku“), Enkiho prvorozený s jeho manželkou jménem DAM.KI.NA, který se úskokem pokusil zmocnit něčeho, co mu po právu nepatřilo?

Lze se odůvodněně domnívat, že když se Enkimu nepodařilo zplodit se sestrou syna, a tudíž zákonitého následníka trůnu, spoléhal v této věci na syny Mardukovy. A skutečně: když počátkem druhého tisíciletí př. Kr. otřásaly Předním východem velké společenské a vojenské nepokoje, Marduk byl v Babylonu povýšen na národního boha Sumeru a Akkadu. Byl prohlášen králem bohů a vystřídal tak Enlila; ostatní bohové mu museli přísahat věrnost a přestěhovat se do Babylonu, aby je Marduk měl na očích (obr. 50).

Obr. 50

Toto násilné převzetí božské moci (dlouho po incidentu se Zuem) doprovázelo mravenčí úsilí Babyloňanů zfalšovat starobylé texty. Nejvýznamnější z nich byly přepsány a upraveny tak, aby se pánem nebes, stvořitelem, dobrodincem a hrdinou stal Marduk, a ne Anu či Enlil, nebo dokonce Ninurta. Změněn byl také text báje o Zuovi; podle babylonské verze s ním bojoval Marduk, a ne Ninurta. V této verzi se Marduk vychloubal: „Machasti moch il Zu“ („Roztříštil jsem lebku bohu Zuovi“). Je tedy jasné, že Zu nemohl být Marduk.

Příliš věrohodně nezní ani to, že by Enki, „bůh vědění“, radil Ninurtovi při výběru úspěšných zbraní proti vlastnímu synu Mardukovi. Jak lze usuzovat z Enkiho chování i z pobízení Ninurty, aby „podřízl Zuovi hrdlo“, Enki očekával, že zápas mu přinese prospěch, ať už vyhraje Zu, či Ninurta. Vyplývá z toho jediný logický závěr – totiž že i Zu byl v jistém ohledu právoplatným uchazečem o královský trůn.

To ukazuje na jediného boha: byl jím Nanna, prvorozený Enlila a jeho oficiální manželky Ninlil. Kdyby byl totiž Ninurta poražen, Nannovi by už v jeho nástupnických právech nestál nikdo v cestě.

Nanna (zkratka pro NAN.NAR – ‚jasný“) je nám známější pod svým akkadským (nebo semitským) jménem Sín.

Jako Enlilův prvorozený získal svrchovanou moc nad nejznámějším městským státem Sumeru – Urem (UR znamená „město“). Jeho tamní chrám se jmenoval E.KIŠ.NU.GAL („dům sémě trůnu“). Odtamtud spravoval Nanna se svou manželkou NIN.GAL („velkou paní“) záležitosti města a jeho obyvatel. Jeho laskavost a shovívavost mu obyvatelé Uru opláceli náklonností; mluvili o něm jako o „otci Nannovi“.

Obyvatelé Uru přičítali rozkvět města přímo Nannovi. Šulgi, „z Boží milosti panovník urský“, popsal koncem třetího tisíciletí př. Kr. Nannův „dům“ jako „velikou stáj naplněnou hojností“, „štědré místo, kde se nabízí chléb“, kde se množily ovce, a byl porážen skot, jako místo sladké hudby, kde zaznívaly bubínky a tamburína.

Za vlády boha-ochránce Nanny se z Uru stala obilnice Sumeru, dodavatel obilí, ovcí a dobytka jiným chrámům v jiných částech země. „Nářek nad zkázou města Uru“ nám zápornou formou podává zprávu, jak vypadal Ur před svým zánikem:

Otče Nannare, tvůj kněz nevykonává pro tebe svaté
modlitby,
tvůj věštec v tvém svatostánku již se ve lněný šat
neodívá…
Lidé, černohlavci, nekoupou se již pro tvou slavnost,
smuteční roucho ze lnu jim určeno jest…
tvé písně v nářek se proměnily…
tvá hra na cimbál v nářek se proměnila…
Tví býci do své stáje již nejdou a nepřinášejí ti svůj tuk,
tvé ovce ve svém ovčíně neuléhají a své mléko ti
nepřinášejí…
Rybáře, kteří ti ryby přinášeli, polapil „zlý“…
Ptáčníky, kteří ti ptáky přinášeli, nepřítel odvlek…
Otče Nannare, město se v sutiny proměnilo – lid lká,
tenkráte světlo pohaslo v zemi – lid lká.

Zcela neobvyklý je jiný nářek, oplakávající „ovčíny, jež zlé větry odnesly“, opuštěné stáje, zmizelé pastýře a honáky: nenapsali jej totiž obyvatelé Uru, nýbrž sám bůh Nanna a jeho manželka Ningal. Tyto a další nářky nad zkázou města Uru odhalují trauma z nějaké mimořádné události. Podle sumerských textů opustil Nanna s Ningal město těsně předtím, než bylo úplně zničeno. Byl to spěšný, dojímavě popsaný odchod:

Nanna, jenž své město miloval,
město opustil.
Sin, jenž Ur miloval,
v domě svém nezůstal.
Ningal…
prchala z města krajem nepřátel
chvatně si roucho oblékla,
dům svůj opustila.

Zkáza Uru a odchod jeho bohů jsou v nářcích vylíčeny jako důsledek uváženého rozhodnutí ze strany Ana a Enlila. Právě na ně se Nanna obrací s úpěnlivou prosbou, aby odvolali trest:

Nechť An, král bohů, zvolá: „Již dost!“
Nechť Enlil, král všech zemí, tvůj příznivý osud ti určí!

Sín se obrátil přímo na Enlila: „Srdce své utrápené otci svému předložil; poklekl před Enlilem, otcem, jenž ho zplodil“ a prosil ho:

Ó, otče můj, jenž zplodils mě,
jak dlouho chceš se záští v oku
shlížet na mé utrpení?
Jak dlouho?
Na srdce mé utiskované,
jež jsi plamenem jasným rozhořel,
vlídným okem pohlédni!

Ani v jednom z mnoha nářků se však nedočteme příčinu Anova a Enlilova hněvu. Ale kdyby Nanna byl Zu, trest by byl jistě oprávněným počinem za jeho zločin, tedy pokus o násilné převzetí moci. Byl to tedy opravdu Zu?

Rozhodně jím mohl být, neboť Zu vlastnil nějaký létající stroj – „ptáka“, v němž uprchl a z něhož bojoval proti Ninurtovi. Sumerské žalmy opisují s nábožnou úctou Nannův „nebeský člun“:

Otče Nannare, vládce Uru…
Tvoje sláva ve svatém člunu nebeském spočívá…
Pán, prvorozený Enlilův.
Když ve člunu nebeském sestupuješ,
tvoje záře k nebesům sahá.
Ruku tvou Enlil
věčným žezlem ozdobil,
když nad Urem ve svatém člunu se vznášíš.

Existují i další důkazy. Nannovo další jméno, Sin, je odvozeno od SU.EN, což je jen obměna výslovnosti ZU.EN. Dvouslabičná slova mají stejný význam i tehdy, zaměnímeli pořadí obou slabik: ZU.EN a EN.ZU byla jen „zrcadlově“ obrácená slova téhož významu. Nanna/Sín jako ZU.EN tedy nebyl nikdo jiný než EN.ZU („pán Zu“). Musíme tudíž dospět k závěru, že to byl on, kdo se pokusil uchopit moc a získat královský trůn.

Nyní lze pochopit, proč byl bůh Zu (Sín) potrestán pouze vyhnanstvím, a ne popravou. Sumerské texty i archeologické nálezy svědčí o tom, že Sin a jeho manželka uprchli do Charránu, churritského města chráněného několika řekami a řetězem hor. Jistě stojí za zmínku, že když Ur opustilo Abrahámovo pokolení v čele s jeho otcem Terachem, zamířili také do Charránu, kde bydleli dlouhá léta cestou do země zaslíbené.

Ačkoliv Ur zůstal celou dobu své existence městem zasvěceným Nannovi/Sínovi, Charrán musel být jeho bydlištěm na dlouhou dobu, neboť byl vystavěn tak, aby se téměř navlas podobal Uru – svými chrámy, budovami i ulicemi. André Parrot (Abraham et son temps) dospěl na základě této nápadné podoby k závěru, že „vše svědčí o tom, že kult charránský byl prostě jen přesnou replikou kultu urského“.

Když byl po vykopávkách, jež trvaly více než padesát let, odkryt Sínův chrám v Charránu – stavěný a přestavovaný několik tisíciletí –, mezi nalezenými předměty byly také dvě stély (pamětní kamenné sloupy), na nichž byl vyrytý jedinečný záznam. Nadiktovala jej Adadguppi, Sínova velekněžka; stálo v něm, jak se modlila a chystala na Sínův návrat, neboť kdysi předtím, v blíže neurčené době,

Sín, král všech bohů,
se rozhněval na město své i chrám svůj
a vystoupil na nebesa.

O tom, že znechucený nebo zoufalý Sin to prostě „zabalil“ a „vystoupil na nebesa“, svědčí i další nápisy. Podle nich asyrský král Aššurbanipal uloupil jistým nepřátelům posvátný „pečetní váleček z nejdražšího jaspisu“ a „zkrášlil jej tím, že na něj nechal namalovat Sínův obraz“. Do posvátného kamene poté vyryl „chvalozpěv na Sína a pověsil jej kolem krku Sínovy sochy“. Tato Sínova kamenná pečeť byla určitě vzácnou, starobylou památkou, neboť se o ní dále praví, že Jeho tvář byla poničena v těch dnech, kdy nám nepřítel přinesl zkázu a neštěstí.“

Velekněžka, která se narodila za vlády Aššurbanipala, byla patrně královského rodu. Sínovi totiž ve svých prosbách navrhuje praktický „obchod“: obnovení jeho moci nad protivníky výměnou za pomoc při jmenování jejího syna Nabonida (Nabúnaída) vládcem Sumeru a Akkadu. Historické záznamy potvrzují, že roku 555 př. Kr. byl Nabonid, tehdejší velitel babylonské armády, dosazen ostatními důstojníky na trůn. V tom mu prý byl přímo nápomocen Sin. Jak nás informují Nabonidovy nápisy, „v první den svého příchodu“ se Sin „Anovou zbraní dotkl světelným paprskem“ nebe a rozdrtil tak nepřátele dole na zemi.

Nabonid dodržel matčin slib bohu. Dal v Charránu znovu vystavět zbořený Sínův chrám E.CHUL.CHUL („dům veliké radosti“) a prohlásil Sína nejvyšším božstvem. Tehdy mohl Sín do svých rukou uchopit „moc Anova úřadu, vykonávat Enlilův úřad a převzít moc Eova úřadu – držel ve svých rukou veškerou nebeskou moc“. Sin tak porazil uzurpátora Marduka a oloupil o moc dokonce i Mardukova otce Eu; získal titul „božského půlměsíce“ a založil tak svou pověst takzvaného měsíčního boha.

Jak mohl Sin, který se údajně znechuceně vrátil do nebe, předvádět tak mistrovské kousky na zemi?

Nabonid potvrzuje, že Sin vskutku „zapomněl na svůj hněv… a rozhodl se vrátit do chrámu Echulchul“; stal se zázrak, jaký se v zemi neudál od dávných dnů“: božstvo „sestoupilo z nebes“:

Toť veliký zázrak Sínův,
jenž se v zemi neudal
od dávných dnů,
jenž lidé této země neviděli
a nezaznamenali na hliněné tabulky,
aby byl zachován navěky:
že Sin,
král všech bohů a bohyní,
jenž na nebesích dlel,
sestoupil z nebes na zemi.

Bohužel se nikde neuvádějí podrobnosti o tom, kde a jak Sín na zemi přistál. Z bible však víme, co se stalo Jákobovi, když se vydal z Kanaánu do „staré země“, aby si tam našel nevěstu: někde v polích u Charránu spatřil, jak „na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům, a po něm vystupují a sestupují poslové Boží“.

V téže době, kdy Nabonid obnovil pravomoci a chrámy Nanny/Sína, znovu vystavěl chrámy a zavedl kult uctívání Sinových dvojčat jménem IN.ANNA („Anova paní“) a UTU („svítící“).

Obě děti porodila Sínovi jeho oficiální manželka Ningal, takže byly rodem členy božské dynastie. Inanna se sice narodila jako první, ale její bratr Utu byl prvorozeným synem, a tudíž právoplatným následníkem trůnu. Na rozdíl od biblických dvojčat Ezaua a Jákoba, mezi nimiž vládla ze stejných důvodů řevnivost, vyrůstaly obě božské děti v přátelství. Prožívaly spolu dětská dobrodružství, dělily se o všechny zážitky, pomáhaly si, a když si Inanna měla vybrat manžela mezi dvěma bohy, požádala o radu bratra.

Inanna a Utu se narodili v dávných časech, kdy na zemi žili pouze bohové. Utuovo sídelní město Sippar se uvádí jako jedno z prvních, jež v Sumeru založili bohové. Nabonid v jednom nápisu popisuje, co se mu stalo, když začal s přestavbou Utuova chrámu E.BABBARA („svítící dům“) v Sipparu:

Vyhledal jsem jeho starobylé základy
a sestoupil jsem do hloubky osmnáct loktů.
Utu, veliký vládce Ebabbary…
ukázal mi osobně základovou plošinu
Narám-Sína, syna Sargonova, kterou 3 200 let
žádný král přede mnou neuzřel.

Když v Sumeru rozkvetla civilizace a k bohům v „zemi mezi řekami“ přibyl i člověk, Utu začal být spojován především s právem a spravedlností. Několik nejstarších zákoníků, vzývajících Ana a Enlila, zdůvodňuje nutnost jejich dodržování také tím, že byly postulovány „v souladu se spravedlivým slovem Utuovým“. Babylonský král Chammurapi vyryl svůj zákoník do stély, na jejímž vrcholu je král zobrazen, jak přijímá odznaky spravedlnosti od samotného Utua (obr. 51).

Tabulky nalezené v Sipparu svědčí o tom, že se ve starověku těšil pověsti města spravedlivého a čestného. Některé texty zobrazují samotného Utua jako soudce bohů i lidí; Sippar byl tedy vlastně sídlem sumerského „vrchního soudu“.

Obr. 51

Utuovo pojímání spravedlnosti připomíná kázání na hoře z Nového zákona. „Tabulka moudrosti“ byla návodem, jak se zalíbit Utuovi:

Svému protivníkovi nečiň zlo;
tomu, kdo tobě zlo činí, dobrým se odvděč.
Nepříteli dopřej, ať se mu dostane spravedlnosti…
Nedopusť, aby v tvém srdci vzklíčilo sémě zla…
Tomu, kdo žebrá o almužnu,
dej najíst, nalij mu vína…
Pomáhej a konej dobro.

Jelikož Utu zajišťoval spravedlnost a zabraňoval útlaku – a možná také z jiných důvodů, jak si ukážeme později –, byl pokládán za ochránce poutníků. Přesto však se jeho nejběžnější přídomky týkaly jeho velkého jasu. Od nejstarších dob byl nazýván Babbar („svítící“). Byl to „Utu, z něhož vyzařuje široké světlo“, ten, kdo „rozsvěcuje nebe i zemi“.

Chammurapi ve svém nápisu oslovuje Utua jeho akkadským jménem Šamaš, což v semitských jazycích znamená „slunce“. Na základě toho dospěli vědci k názoru, že Utu/ Šamaš byl mezopotamským bohem slunce. My si však postupně ukážeme, že i když bylo tomuto bohu přiděleno slunce jako jeho hvězdný protějšek, lze tvrzení, že „vrhal jasné světlo“, když vykonával zvláštní úkoly, jimiž ho pověřil jeho dědeček Enlil, chápat i jinak.

* * *

Stejně tak jako jsou zákoníky a soudní záznamy lidskými svědectvími o přítomnosti božstva jménem Utu/Šamaš mezi starověkými národy Mezopotámie, máme také k dispozici bezpočet nápisů, textů, zaříkadel, zaklínadel, modliteb i obrazů svědčících o tělesné přítomnosti a existenci bohyně Inanny, jejíž akkadské jméno znělo Ištar. Jeden mezopotamský král se ve 13. století př. Kr. zmiňuje o tom, že přestavěl její chrám v Sipparu, v sídelním městě jejího bratra, na základech tehdy starých osm set let. Ale v jejím sídelním městě Uruku sahají báje o Inanně do nejstarších dob.

U Římanů byla známá jako Venuše, u Řeků jako Afrodite, u Kanáanců a Hebrejců jako Aštarta, Aštoret či Aštarót, u Asyřanů, Babyloňanů, Chetitů a dalších starověkých národů jako Ištar nebo Ešdar, u Akkaďanů a Sumerů jako Inanna, Innin či Ninni, nebo podle mnoha dalších přezdívek a přídomků; u všech bez rozdílu však byla bohyní lásky a plodnosti a bohyní války, energická, krásná žena, jež – byť pouze prapravnučka Anova –, si svými činy vydobyla význačné místo mezi nejvyššími bohy nebe a země.

Jako mladé bohyni jí byla podle všeho přidělena říše v daleké zemi východně od Sumeru, v zemi Aratta. Tam měla „vznešená Inanna, královna vší země… svůj dům“. Ale Inanna měla vyšší ambice. Ve městě Uruku stál skvostný chrám Anův, obývaný pouze během jeho občasných státních návštěv na zemi; a Inanna zatoužila po tomto sídle moci.

Podle sumerských královských listin byl prvním nebožským vládcem Uruku Meškiaggašer, syn boha Utua a lidské matky. Toho na trůně vystřídal Enmerkar, slavný sumerský král. Inanna byla tudíž Enmerkarovou pratetou; nedalo jí tedy mnoho práce přesvědčit ho, že by se měla stát bohyní v Uruku, a ne v nějaké odlehlé Arattě.

Dlouhý a úchvatný text nazvaný „Enmerkar a vládce Aratty“ popisuje, jak Enmerkar vyslal do Aratty své posly a všemožnými argumenty se v této „válce nervů“ snažil přimět Arattu, aby se vzdala, neboť „vládce Enmerkar, jenž jest sluhou Inanny, učinil z ní královnu chrámu Anova.“ Nejasný závěr celé báje naznačuje kompromis: Inanna se sice přestěhovala do Uruku, ale „neopustila svůj dům v Arattě“. Je docela možné, že nakonec střídavě bydlela na obou místech, neboť je z jiných textů známa jako dobrodružná cestovatelka.

V Anově chrámu se však nemohla usadit bez jeho vědomí a souhlasu; z různých textů se dozvídáme, jak toho dosáhla. Záhy byla přezdívána „Anunitum“, „Anova milovaná“, a mluvilo se o ní jako o „božské milence Anově“; z toho lze usuzovat, že s Anem sdílela nejen chrám, nýbrž i lože – pokaždé když zavítal do Uruku nebo když Inanna vystoupila do jeho nebeského příbytku.

Když si Inanna takto vydobyla postavení bohyně Uruku a Anovy milenky, začala snovat úklady s cílem upevnit postavení Uruku i vlastních pravomocí. O něco dále po proudu řeky Eufrat stálo starobylé město Eridu – sídlo Enkiho. Inanna věděla o jeho hlubokých znalostech všech umění a věd civilizace, a rozhodla se, že z něj tato tajemství stůj co stůj vymámí. Zařídila to tak, aby se s Enkim (svým prastrýcem) sešla o samotě, očividně s úmyslem zapůsobit na něj svým „osobním kouzlem“. Enki pochopil její úmysl, neboť svému komorníkovi nařídil, aby připravil večeři pro dva:

Šťastný a opilý Enki byl ochoten udělat pro Inannu všechno na světě. Když ho směle požádala o božské řády, tvořící základ vyspělé civilizace, Enki jí jich daroval asi sto, včetně božských formulí vztahujících se k vladařství, k vysokému kněžství, ke zbraním, k právním předpisům, ke znalosti písma a hudebních nástrojů, k truhlářství, stavitelství, košíkářství, dokonce i k chrámové prostituci. Když se Enki probudil a uvědomil si, co provedl, Inanna už byla na cestě zpět do Uruku. Enki za ní vyslal své „strašlivé zbraně“, ale marně, neboť Inanna spěchala do Uruku ve svém „člunu nebeském“.

Inanna/Ištar byla často zobrazována jako nahá bohyně; někdy dokonce zvedá sukni, aby odhalila dolní partie těla a vystavila tak na odiv svou krásu (obr. 52).

Obr. 52

Gilgameš, urucký vladař kolem r. 2900 př. Kr., který byl také zpola bohem (zplodil jej lidský otec s bohyní), popisuje, jak ho Inanna sváděla – přestože už měla oficiálního manžela. Když se Gilgameš po jedné bitvě umyl, „v plášť se zahalil a opaskem sepjal“,

…ke kráse jeho vznešená Ištar pozvedla oči:
„Pojď ke mně, Gilgameši, manželem mým se staň!
Daruj, ach daruj mi svou sílu!
Ty se staň mužem mým a já tvou ženou!“

Ale Gilgameš věděl své. „Kterého milence jsi navěky měla ráda?“ zeptal se jí. „Který z tvých ptáčků vzlétne k tobě?“ Vyjmenoval dlouhý seznam jejích milostných avantýr a odmítl ji.

Jak plynul čas, Inanna/Ištar stoupala po žebříčku panteonu a přejímala zodpovědnost za věci státnické; začala tudíž projevovat spíše válečnické schopnosti a byla často zobrazována jako po zuby ozbrojená bohyně války (obr. 53).

Obr. 53

Nápisy asyrských králů vypovídají, jak šli do války kvůli ní a na její příkaz, jak jim přímo radila, kdy vyčkat a kdy zaútočit, jak někdy pochodovala v čele armád a jak se, přinejmenším jednou, zjevila přede všemi vojáky. Asyrským králům přislíbila za jejich věrnost dlouhý život a úspěch. „Ze zlaté komnaty na nebesích nad vámi budu bdít,“ ujišťovala je.

Nezměnila se snad v krutou válečnici jen proto, že na ni dolehly těžké časy, když nad bohy získal nadvládu Marduk? V jednom z Nabonidových nápisů se praví: „Inanna urucká, vznešená princezna, jež dlela ve zlaté komnatě, jež jezdila v kočáře taženém sedmi lvy – obyvatelé Uruku změnili její kult za vlády krále Erby-Marduka, odstranili její komnatu a vypřáhli její spřežení.“ Inanna proto, jak uvádí Nabonid, „opustila Eannu v hněvu a od té doby přebývala na nějakém nevlídném místě“ (jež však nejmenuje). (obr. 54)

Obr. 54

Když si obletovaná Inanna vybrala za manžela Dumuziho, jednoho z mladších synů Enkiho, šlo jí patrně o spojení lásky s mocí. Mnoho starověkých textů podrobně líčí lásky a hádky těchto dvou bohů. Jsou mezi nimi překrásné milostné písně, plné živé sexuality. Jiné vyprávějí o tom, jak Ištar po návratu z jedné cesty našla Dumuziho, jak oslavuje její nepřítomnost. Nařídila, aby byl zatčen a navždy zmizel v podsvětí; zde vládla její sestra Ereškigal se svým druhem Nergalem. Snad nejkrásnější a nejopěvovanější sumerské a akkadské texty líčí Ištařin sestup do podsvětí, aby tam našla svého vypovězeného miláčka.

* * *

Ze šesti známých synů Enkiho se v sumerských bájích objevují tři: prvorozený Marduk, který nakonec násilím získal nadvládu, dále Nergal, který se stal vládcem podsvětí, a Dumuzi, který se oženil s Inannou/Ištar.

Enlil měl také tři syny, kteří hráli klíčovou roli v božských i lidských záležitostech: Ninurtu, který byl Enlilovým právoplatným následníkem, jelikož ho zplodil se svou sestrou Ninchursag, dále Nannu/Sína, prvorozeného s Enlilovou oficiální manželkou Ninlil, a mladšího syna s Ninlil jménem IŠ.KUR („hornatý“, „daleká hornatá země“), kterému se častěji říkalo Adad („milovaný“).

Adad – jako bratr Sínův a strýc Utuův a Inannin –, se podle všeho cítil lépe s nimi než ve vlastním domě. V sumerských textech vystupují tito bohové jako nerozlučná čtveřice. Jsou uváděni také v popisu obřadů spojených s Anovou návštěvou v Uruku. V jednom textu popisujícím vchod do Anova dvora stojí, že do trůnní komnaty se vcházelo „bránou Sína, Šamaše, Adada a Ištar“. Další text, poprvé publikován V. K. Šilejkem (Ruská akademie dějin hmotných kultur), poeticky popisuje tuto čtveřici, jak se spolu ukládají ke spánku.

Patrně největší náklonnost k sobě pociťovali Adad a Ištar; často jsou zobrazováni vedle sebe, jako např. na tomto reliéfu, na němž asyrskému vladaři žehnají Adad (držící kruh a blesk) a Ištar (držící luk). (Třetí postava je natolik poškozená, že nelze určit její totožnost – obr. 55)

Obr. 55

Bylo snad za touto náklonností něco víc než jen platonický vztah, zejména uvážímeli Ištařinu pověst? Je pozoruhodné, že v biblické Písni písní hravá dívka nazývá svého milence dod, což znamená „milenec“ i „strýc“. Nepřezdívalo se Iškurovi Adad – odvozenina sumerského DA.DA –, protože byl strýcem a milencem zároveň?

Ale Iškur nebyl pouze hošíkem určeným k milostným hrátkám; byl to mocný bůh, kterého otec Enlil obdařil pravomocemi a výsadami bouřného boha. V této funkci byl uctíván jako churrijsko-chetitský Tešub a urartský Tešubu („kdo rozfoukává vítr“), amorejský Ramanu („hromobijce“), kanaánský Ragimu („vrhač krupobití“), indoevropský Buriaš („světlonoš“), semitský Meir („ten, který rozsvěcuje nebe“). (obr. 56)

Jak tvrdí Hans Schlobies (Der akkadische Wettergott in Mesopotamien), listina bohů uložená v Britském muzeu objasňuje, že Iškur byl skutečně božským vládcem v zemích hodně vzdálených od Sumeru a Akkadu. Jak odhalují sumerské texty, nebyla to náhoda. Enlil měl podle všeho v úmyslu odklidit syna ze scény, a tak ho jmenoval „sídelním božstvem“ v hornatých oblastech severně a západně od Mezopotámie.

Obr. 56

Proč poslal Enlil svého nejmladšího a milovaného syna tak daleko od Nippuru?

Obr. 57

Několik sumerských bájí vypráví o hádkách a krvavých bojích mezi mladšími bohy. Na mnoha pečetních válečcích jsou zobrazeny výjevy z boje boha proti bohu (obr. 57); zdá se, že původní řevnivost mezi Enkim a Enlilem se v zesílené míře přenesla i na jejich syny a vedla k bratrovražedným sporům – předobrazu biblického příběhu o Kainovi a Ábelovi. Někdy vypukaly bitvy proti božstvu jménem Kur – nejspíše šlo o Iškura/Adada. To možná vysvětluje, proč Enlilovi připadalo rozumné přidělit nejmladšímu synovi nějakou dalekou říši – aby byl co nejdál od nebezpečných bojů o následnictví.

Postavení synů Ana, Enlila a Enkiho a jejich potomků v dynastickém rodokmenu ozřejmuje zcela jasně jeden geniální sumerský vynález, v němž je jistým bohům přiděleno číselné pořadí. Tento systém objasňuje také členství ve velkém kruhu bohů nebe i země v období rozkvětu sumerské civilizace. Jak zjistíme, nejvyšší panteon se skládal z dvanácti božstev.

První náznak toho, že pro nejvyšší bohy platila kryptografická číselná soustava, přinesl objev, zejména bohů Sin, Samaš a Ištar se v textech někdy nahrazovala číslicemi 30, 20 a 15. Nejvyšší jednotka sumerské sexagezimální soustavy – 60 – byla vyhrazena Anovi; Enlil „byl“ 50, Enki 40 a Adad 10. Číslo 10 a jeho šest násobků do 60 patřily tedy mužským božstvům, a je jen logické, že bohyně měly číslice končící pětkou. Z toho vyplývá takovýto kryptografický seznam:

Asi nás nepřekvapí zjištění, že Ninurtovi bylo přiděleno číslo 50, stejně jako jeho otci. Jinými slovy se jeho dynastické zařazení skrývalo v šifrovaném vzkazu: až odejde Enlil, ty, Ninurto, nastoupíš na jeho místo; ale do té doby nejsi jedním z dvanácti, neboť místo „50“ je obsazeno.

Nepřekvapí nás tedy, že když Marduk uchvátil moc, trval na tom, aby mu bohové udělili „padesát jmen“ na znamení, že pozice na padesátce patří jemu.

V sumerské mytologii vystupuje celá plejáda dalších bohů – dětí, vnoučat, neteří a synovců nejvyšších bohů; kromě nich existovalo několik stovek řadových bohů – jmenovali se Anunnakové a měli na starosti „všeobecné povinnosti“. Ale kruh nejvyšších božstev tvořilo pouze dvanáct vyvolených. O nich, jejich rodinných vztazích a následnické linii si uděláme lepší představu, znázorníme-li si je v následující tabulce: