3. kapitola - Bohové nebes i Země

CO SE TEDY vlastně přihodilo, co po statisíciletích nekonečně pomalého lidského vývoje přineslo tak náhlou a převratnou změnu a ve třech rychlých etapách za sebou – kolem let 11 000, 7400 a 3800 př. Kr. – přeměnilo primitivní kočovné lovce a sběrače potravy v zemědělce a hrnčíře, poté ve stavitele měst, inženýry, matematiky, astronomy, kovolijce, obchodníky, hudebníky, soudce, lékaře, literáty, knihovníky, kněze? Můžeme zajít dál a položit si ještě hlubší otázku, kterou tak výstižně formuloval profesor J. Braidwood (Prehistoric Men): „Proč k tomu vůbec došlo? Proč lidé dodnes nežijí jako Maglemósané?“

Na to měli příhodnou odpověď Sumerové – národ, který byl nositelem této tak náhlé a tak vyspělé civilizace. Shrnuje ji jeden z desítek tisíců nalezených starověkých mezopotamských nápisů: „Vše, co krásným jeví se, učinili jsme z milosti bohů.“

Co byli zač, tito sumerští bohové?

Byli snad podobní řeckým bohům, kteří prý žili na Olympu, jehož protějškem na zemi byl nejvyšší vrchol Řecka, hora Olympos, a kteří hodovali ve velké Diově síni?

Řekové připisovali svým bohům antropomorfní znaky: jejich bohové se podobali smrtelníkům vzhledem i povahovými vlastnostmi. Uměli se radovat, hněvat i žárlit; milovali se, hádali se, bojovali mezi sebou a jako lidé se také rozmnožovali: plodili potomstvo pohlavním stykem – mezi sebou nebo s lidmi.

Byli nedosažitelní, a přece neustále zapleteni do lidských záležitostí. Uměli se přesouvat z místa na místo obrovskou rychlostí, mizeli a znovu se objevovali; měli zbraně ohromné a neobvyklé síly. Každý bůh měl přidělenou speciální funkci. Podle toho, jakou měl náladu, se lidem v příslušné činnosti buď mimořádně dařilo, anebo v ní zcela selhávali; lidé se proto snažili naklonit si je různými obřady a úlitbami.

Hlavním božstvem starověkých Řeků za jejich helénské civilizace byl Zeus, „otec bohů a lidí“, „pán nebeského ohně“. Jeho znakem a nástrojem moci byl hromoklín. Byl to „král“ na zemi, který sestoupil z nebes; o všem rozhodoval, smrtelníkům naděloval dobré i zlé, ale jeho původním hájemstvím bylo nebe.

Nebyl to však ani první bůh na zemi, ani první božstvo, jež dlelo na nebi. Řecká mytologie vznikla vlastně smícháním teologie s kosmologií. Řekové věřili, že na počátku všeho byl Chaos. Poté vznikla Gaia (Země), jež zplodila sobě rovné Nebe, Urana, který se stal jejím nerozlučným druhem. Gaia a Uranos zplodili šest Titánů a šest Titánek. Byť se jejich bájné činy odehrávaly na zemi, má se za to, že všichni měli své hvězdné protějšky.

Kronos, nejmladší z Titánů, má v olympské mytologii postavení zásadního významu. Nadvládu nad ostatními Titány získal násilím, poté co uřízl svému otci Uranoví pohlaví. Svých sourozenců se bál, a tak je všechny buď uvěznil, anebo vyhnal. Matka ho za to proklela: měl ho stihnout stejný osud jako jeho otce, z trůnu ho měl svrhnout jeden z jeho synů.

Kronos se oženil s vlastní sestrou Rheou, která mu porodila tři syny a tři dcery: Háda, Poseidona a Dia, Hestii, Demeter a Héru. Opět byl vyřčen ortel, že nejmladší syn svrhne svého otce: Gaina kletba se naplnila, když Krona svrhl Zeus.

Zápas o uchopení moci však rozhodně neprobíhal hladce: dlouhá léta sváděli bohové urputné boje s různými příšerami. K rozhodující bitvě došlo mezi Diem a drakem Tyfonem, napůl bohem s lidskou podobou a napůl hadem. Utkali se na hoře Kasion, poblíž hranic mezi Egyptem a Arábií – patrně někde na Sinajském poloostrově (obr. 21).

Obr. 21

Zeus vyšel z bitvy jako vítěz a byl prohlášen nejvyšším bohem. O vládu se však musel dělit s bratry. Dohodli se (anebo podle jiné verze losovali), že Zeus bude vládnout na nebi a nejstarší bratr Hádes v podsvětí; prostřední bratr Poseidon získal nadvládu nad světovými moři a oceány.

Ačkoliv se Hádes a jeho říše stali postupem času synonymem pekla, jeho původním hájemstvím byly kraje někde „hluboko dole“, plné bažin, odlehlých, pošmourných míst i oblastí zavlažovaných mohutnými řekami. Hádes byl popisován jako „Neviditelný“, „Činící neviditelným“ – nedostižný, uzavřený, tajemný a přísný; modlitby ani oběti ho nedojímaly. Poseidon byl na rozdíl od něj často spatřován, jak v ruce třímá znak své moci – trojzubec. Byl to především vládce moří, ale také patron kovolijectví a sochařství, jakož i zručný kouzelník a kejklíř. Zatímco řecké bájesloví líčí Dia jako boha přísného a vůči lidem nesmlouvavého – dokonce prý jistou dobu kul pikle na jejich vyhlazení –, Poseidon byl pokládán za přítele lidí; byl to bůh, kterému nesmírně záleželo na tom, aby si získal přízeň a chválu smrtelníků.

Tito tři bratři a tři sestry – všichni děti Kronovy a jeho sestry Rhey – tvořili starší část olympského kruhu, skupiny dvanácti velikých bohů. Zbylých šest bohů byly děti Diovy, a řecké báje se zaměřují zejména na jejich rodopisy a vzájemné vztahy.

Zeus zplodil své potomky s různými bohyněmi. Nejdřív obcoval s bohyní Métis, která mu porodila dceru, velikou bohyni Pallas Athénu, patronku rozumu, řemesel a měst, ochránkyni hrdinů, bohyní moudrosti. Ale jako jediná, jež zůstala po boku Diově během jeho zápolení s Tyfonem (všichni ostatní bohové se rozutekli), nabyla Athéna válečnických dovedností a stala se také bohyní války. Byla to též „dokonalá panna“ a nikdy se neprovdala; některé báje ji však dávají dohromady s jejím strýcem Poseidonem. Jako oficiální manželku měl sice bohyni Paní labyrintu z ostrova Kréty, avšak jeho milenkou byla neteř Athéna.

Zeus poté obcoval s jinými bohyněmi, ale jejich děti nesplňovaly podmínky pro přijetí do olympského kruhu. Když Zeus přistoupil k závažnému úkolu zplodit mužského dědice, zaměřil pozornost na jednu ze sester. Nejstarší byla Hestia. Podle vyprávění žila v ústraní – snad byla příliš stará či nemocná, než aby se stala cílem námluv –, a tak si Zeus bez okolků namluvil prostřední sestru Demeter, bohyni plodnosti. Ta mu však místo syna porodila dceru Persefonu, která se stala manželkou svého strýce Háda a dělila se s ním o nadvládu nad podsvětím.

Zeus, zklamán, že nemá syna, hledal útěchu a lásku u dalších bohyní. S Harmonií měl devět dcer. Poté mu Léto porodila dceru Artemis a syna Apollona, kteří byli okamžitě začleněni do skupiny nejvyšších božstev.

Apollon byl jako Diův prvorozený jedním z největších bohů helénského panteonu, pán nad nesmrtelnými nebešťany i smrtelníky na zemi. Tlumočil jim vůli otce Dia, byl tudíž autoritou v otázkách náboženského práva a chrámového uctívání. Zastupoval morální i božské zákony a byl symbolem duševní i tělesné čistoty a dokonalosti.

Druhým Diovým synem, zrozeným z bohyně Maii, byl Hermes, patron pastýřů, strážce hejn a stád. Nebyl tak významný a mocný jako jeho bratr Apollon, měl tudíž blíže k lidskému údělu; když se na někoho usmála štěstěna, byla to Hermova zásluha. Jako Dárce dobrých věcí byl patronem obchodníků a poutníků. Ale především to byl posel Diův, poslíček bohů; v tom spočívala jeho hlavní úloha v řeckých bájích a eposech.

Zeus však pořád toužil zplodit syna s vlastní sestrou, jak mu přikazovaly určité dynastické tradice. A tak se obrátil na nejmladší Héru, oženil se s ní v souladu s rituály posvátné svatby a prohlásil ji Královnou bohů, matkoubohyní. Jejich manželství bylo požehnáno synem jménem Ares s dvěma dcerami; jejich soužitím však neustále otřásaly četné Diovy nevěry, jakož i zvěsti o nevěře Héřině, jež vrhly stín pochybností na otcovství jejich dalšího syna Hefaista.

Ares byl ihned začleněn do olympského kruhu dvanácti nejmocnějších bohů a jmenován Diovým vrchním velitelem, bohem války. Byl zobrazován jako Duch krveprolití, přesto nebyl ani zdaleka neporazitelný – když v trojské válce bojoval na straně Trojanů, utrpěl zranění, jež uměl vyléčit pouze Zeus.

Na rozdíl od něj si Hefaistos musel cestu na olympský vrchol vybojovat. Byl to bůh tvořivosti; jemu byl připisován oheň výhně a umění kovolijectví. Byl to zručný řemeslník, výrobce praktických i kouzelných předmětů pro lidi i pro bohy. Podle legend se narodil chromý a jeho matka Héra ho prý v hněvu odvrhla. Další, věrohodnější verze tvrdí, že Hefaista odvrhl sám Zeus – neboť si nebyl jist svým otcovstvím –, ale Hefaistos ho svými kouzelnickými triky přiměl, aby mu vyčlenil místo mezi velikými bohy.

Legendy také vyprávějí o tom, jak Hefaistos ukoval neviditelná pouta, jež měla obemknout lůžko jeho manželky, až je bude zahřívat nějaký milenec. Takovou ochranu nejspíše potřeboval, neboť jeho manželkou a družkou byla Afrodite, bohyně lásky a krásy. Je jen přirozené, že se o ní vyprávěly nesčetné milostné příběhy; v mnoha byl svůdcem Hefaistův bratr Ares. (Jedním z plodů této zakázané lásky byl Erós, bůh lásky.)

Afrodite byla začleněna do olympského kruhu dvanácti za okolností, jež vrhají světlo na naše téma. Nebyla ani Diovou sestrou, ani jeho dcerou, a přece nemohla být opomenuta. Přišla z asijských břehů Středozemního moře, ležících proti Řecku (podle řeckého básníka Hesioda přibyla do Řecka přes Kypr). Podle bájí se zrodila z pěny, která se v moři utvořila kolem Uranova pohlaví. Afrodite byla tedy o jednu generaci starší než Zeus, neboť byla vlastně sestrou jeho otce a ztělesněním vykleštěného prapředka bohů (obr. 22).

Musela být tedy zařazena mezi olympské bohy. Jejich celkový počet však podle všeho nesměl překročit dvanáct. Řešení se nabízelo samo: když chceš jednoho přidat, musíš jednoho ubrat. Jelikož Hádes jako vládce podsvětí se mezi velikými bohy na Olympu příliš nezdržoval, bylo jedno místo uprázdněné, což se Diovi náramně hodilo k tomu, aby přijal Afrodite do výlučného kruhu dvanácti.

Obr. 22

Zdá se, že dvanáctka byla limitem, který se nesměl překročit ani nahoru, ani dolů: božských Olympanů nesmělo být více, ale ani méně než dvanáct. O tom svědčí okolnosti, za nichž byl do olympského kruhu začleněn Dionýsos. Dionýsos byl synem Dia a jeho sestry Semele. Jelikož musel být ukryt před Héřiným hněvem, poslali ho do dalekých zemí (došel prý až do Indie); všude, kam přišel, učil místní obyvatelstvo pěstovat vinnou révu a vyrábět víno. Mezitím se na Olympu uvolnilo místo: Hestia, nejstarší Diova sestra, byla vyloučena z kruhu dvanácti. Tehdy se do Řecka vrátil Dionýsos a směl nastoupit na její místo. Božská dvanáctka byla opět úplná.

Ačkoliv řecká mytologie nemá jasno v původu lidstva, tvrdí se v ní, že hrdinové a králové byli božského původu.

Tito polobozi tvořili spojovací článek mezi lidským údělem – každodenní dřinou, závislostí na přírodních živlech, epidemiemi, nemocemi a smrtí – a zlatou minulostí, kdy na zemi žili pouze bohové. I když se většina bohů narodila na zemi, vybraný kruh dvanácti Olympanů zastupoval nebeskou stránku bohů. Podle Homérovy Odyssey sídlili řečtí bohové „na širém nebi“. Původní „božská dvanáctka“ se skládala z bohů nebeských, kteří sestoupili na zemi a zastupovali dvanáct hvězdných těles „v báni nebeské“.

Tuto astrální souvislost objasňují latinská jména nejmocnějších bohů, jež jim po převzetí řeckého panteonu dali Římané: Gaia byla Země, Hermes Merkur, Afrodite Venuše, Ares Mars, Kronos Saturn, Zeus Jupiter. V návaznosti na řeckou tradici znázorňovali Římané Jupitera jako hřmícího boha, jehož zbraní byl hrom a blesk; stejně jako Řekové i Římané ho spojovali s býkem (obr. 23).

Obr. 23

Dnes panuje všeobecná shoda v názoru, že základy řecké civilizace byly položeny na Krétě, kde v období přibližně 2700 – 1400 př. Kr. rozkvetla tzv. minojská kultura. V minojském bájesloví hraje prominentní roli pověst o Minotaurovi. Tento napůl člověk, napůl býk byl plodem Pasifae, ženy krále Minoa, a býka. Archeologické nálezy dokládají rozsáhlé uctívání býka u Minojců; na některých pečetních válečcích je býk znázorněn jako božská bytost doprovázená znakem kříže, což symbolizovalo nějakou neznámou hvězdu či planetu. Vědci se proto domnívají, že býk uctívaný Minojci nebyl obyčejným pozemským stvořením, nýbrž býkem nebeským – souhvězdím Býka, a to na památku jistých událostí, jež se odehrály v době, kdy se Slunce v den jarní rovnodennosti objevilo v tomto souhvězdí, tedy někdy kolem roku 4000 př. Kr. (obr. 24).

Obr. 24

Podle starořecké tradice se Zeus dostal na řeckou pevninu přes Krétu, odkud uprchl (přeplaval Středozemní moře) poté, co svedl Europe, krásnou dceru krále Foinikie. A vskutku – když Cyrus H. Gordon rozluštil nejstarší minojské písmo, ukázalo se, že „jde o semitské nářečí z východních břehů Středomoří“.

Řekové vlastně nikdy netvrdili, že jejich olympští bohové přišli do Řecka přímo z nebe. Zeus přeplaval Středozemní moře, cestou se zastavil na Krétě. Afrodite prý připlula po moři z Předního východu, přes Kypr. Poseidon (v římské mytologii Neptun) si přivedl koně z Malé Asie. Athéna přinesla do Řecka „olivu, plodnou a divoko rostoucí“ z biblické země.

Není pochyb o tom, že řecké tradice i náboženství se dostaly na řeckou pevninu z Předního východu, přes Malou Asii a ostrovy ve Středozemí. Právě tam tkví kořeny jejich panteonu; právě tam bychom měli hledat původ řeckých bohů i jejich astrální souvislost s číslem dvanáct.

* * *

Starobylé indické náboženství hinduismus pokládá védy – sbírku hymnů, obětních formulí, symbolických meditací a dalších rčení vztahujících se k bohům – za posvátnou písemnost „nikoliv lidského původu“. Podle hinduistické tradice ji složili sami bohové v době, která předcházela současné. Ale postupem času se ztratilo či zaměnilo stále více z původních 100 000 veršů, tradovaných z generace na generaci ústním podáním. Zbylé verše nakonec sepsal jistý mudrc, rozdělil je do čtyř knih a pověřil čtyři nejlepší žáky, aby každý z nich zachoval jeden véd.

Když v 19. století začali vědci luštit zapomenuté jazyky, rozumět jim a nalézat mezi nimi spojitosti, uvědomili si, že védy byly napsány nějakým starobylým indoevropským jazykem, předchůdcem indického sanskrtu, řečtiny, latiny a dalších evropských jazyků. Když nakonec dokázali védy přečíst a prozkoumali je, překvapila je nápadná podoba védských příběhů o bozích s řeckým bájeslovím.

Bohové, jak vyprávějí védy, byli členy jedné velké, byť ne vždy klidné a mírumilovné rodiny. Všemi bájemi o vystoupeních na nebesa a sestoupeních na zemi, o vzdušných bitvách, zázračných zbraních, o přátelství i řevnivosti, sňatcích a nevěrách, se jako červená nit táhne jakási základní starost o pečlivé rodopisné záznamy – kdo byl čím otcem, kdo byl čí prvorozený apod. Bohové na zemi měli svůj původ na nebi; hlavní božstva představovala nebeská tělesa, i když žila na zemi.

V dávných časech „pluli“ nebesy ršijové nadaní nadpřirozenými silami. Sedm z nich tvořilo skupinu „velkých prapředků“. Bohové Ráhu („démon“) a Kétu („oddělený“) tvořili kdysi dávno jediné božské tělo, jež se pokoušelo zařadit mezi bohy bez svolení; ale bůh bouře po něm vrhl svou planoucí zbraň a rozťal je vedví – na Ráhua („dračí hlavu“), jenž neustále přejíždí nebesa v touze po pomstě, a Kétua, „dračí ocas“. Prapředek sluneční dynastie Marici zplodil Kašjapu – „toho, který jest trůnem“. Podle véd měl Kašjapa sice množství potomků, ale dynastické následnictví bylo přiřčeno pouze jeho deseti dětem s Príthví („nebeskou matkou“).

Jako hlava dynastie byl Kašjapa také vůdcem „dévů“ („zářících“) a měl titul Djaušpitá. Spolu s manželkou a deseti dětmi tvořila božská rodina dvanáct bohů „áditjů“; každému z nich bylo přiřazeno jedno znamení zvěrokruhu a jedno nebeské těleso. Nebeským tělesem Kašjapy byla „svítící hvězda“, Príthví představovala Zemi. Nebeskými protějšky dalších bohů byly Slunce, Měsíc, Mars, Merkur, Jupiter, Venuše a Saturn.

Později se do čela panteonu dostal Varuna, bůh nebeské klenby. Byl všudypřítomný a vševidoucí; jeden z hymnů opěvujících jeho schopnosti zní téměř jako biblický žalm:

Na stromech rozepjal Varuna klenbu,
sílu v koně vložil, v krávy lahodnou šťávu,
do srdcí moudrost, ve vody blesky…

Měchy mraků obrací Varuna dolů
a vytřásá do vzduchu na nebe a zemi:
tak napájí vládce celého světa
vše živé jak déšť obilí polní.

Dříve nebo později však skončilo i jeho panování. Trůnu se po otcovraždě zmocnil Indra – bůh, který zabil nebeského „draka“. Byl to nový vládce nebe a bůh bouře. Jeho zbraní byl hromoklín, jeho přídomek zněl „Pán zástupů“. O vládu se však musel dělit se dvěma bratry: jedním byl Vivasvant, který byl praotcem „Manua“, prvního člověka. Druhý bratr se jmenoval Agni („ten, kdo zažehuje“), který snesl z nebe na zemi oheň a daroval jej lidstvu.

* * *

Podobnost védského a řeckého panteonu přímo bije do očí. Příběhy o nejvyšších božstvech, stejně jako verše líčící osudy celé řady méně významných bohů – synů, manželek, dcer a milenek – jsou jasně kopiemi (nebo originály?) řeckých bájí. Djauš se nepochybně změnil na Dia, Djaušpitá na Jupitera, Varuna na Urana atd. A v obou případech se počet v kruhu nejvyšších bohů udržoval na čísle dvanáct, bez ohledu na změny v božském následnictví.

Jak se mohlo stát, že si jsou tolik podobná dvě bájesloví z oblastí od sebe tak vzdálených – zeměpisně i časově?

Někdy v druhém tisíciletí př. Kr. se lidé mluvící indoevropským jazykem a obývající dnešní území severního Íránu nebo Kavkazu vydali na velkou pouť – začalo stěhování národů. Jedna skupina zamířila na jihovýchod, do Indie. Hindové je nazvali Árijci („urození lidé“). Tito lidé s sebou kolem roku 1500 př. Kr. přinesli ústně tradované védy. Další vlna této indoevropské migrace se vydala na západ, do Evropy. Někteří obešli Černé moře a dostali se do Evropy přes ruskou step. Ale hlavní trasa, po níž se tito lidé se svými tradicemi i náboženstvím dostali do Řecka, byla ta nejkratší: přes Malou Asii. Několik nejstarších řeckých měst leží nikoli na řecké pevnině, nýbrž v západním cípu Malé Asie.

Ale kdo byli tito Indoevropané, kteří si vybrali za svůj domov Anatolii? Západní svět měl jen málo poznatků, jež by na tento problém vrhly světlo.

Opět se jako nejdostupnější a nejspolehlivější pramen osvědčil Starý zákon. Tam nalezli vědci několik zmínek o „Chetejcích“ jako národě obývajícím hornaté oblasti Anatolie. Zatímco o Kanaáncích a dalších sousedech se Starý zákon vyslovuje opovržlivě a nevraživě a jejich zvyky pokládá za „zvrhlost“, Chetité jsou v něm považováni za přátele a spojence Izraele. Batšeba, o niž se ucházel král David, byla manželkou Uriáše Chetejského, generála Davidovy armády. Král Šalomoun, který upevňoval mezinárodní svazky sňatky s dcerami cizích králů, se postupně oženil s dcerami egyptského faraóna i chetitského krále. Jindy zase dobyvačná syrská vojska vzala nohy na ramena, když zaslechla zvěsti, že král izraelský proti nim najal vojáky „králů chetejských“ či egyptských. Tyto stručné zmínky o Chetitech dokládají, jaké úctě a vážnosti se pro své válečnické umění těšili u jiných národů starověkého Předního východu.

Po rozluštění egyptských hieroglyfů a později i mezopotamských nápisů narazili vědci na četné odkazy na „zemi Chatti“ jako na velké a mocné království v Anatolii. Je vůbec možné, aby taková významná mocnost nezanechala žádné stopy?

Vědci, opírajíce se o vodítka v egyptských a mezopotamských textech, se pustili do vykopávek starověkých sídlišť v anatolských kopcích. Jejich námaha nebyla marná: odkryli chetitská města, paláce, královské poklady, královské hrobky, chrámy, kultovní a umělecké předměty, nástroje, zbraně. A především nalezli množství nápisů – obrázkových i klínopisných. Bibličtí „Chetejci“ začali ožívat.

Jedinečnou památku, kterou nám odkázal starověký Přední východ, představuje skalní rytina poblíž někdejšího chetitského hlavního města (naleziště se dnes jmenuje Yazilikaya, což v turečtině znamená „popsaná skála“).

Když starověký věřící prošel branami a svatyněmi, ocitl se v jakési galerii pod širým nebem – na mýtině sevřené z jedné strany půlkruhem skal, na nichž byli v dlouhém procesí vyobrazeni všichni chetitští bohové.

Zleva kráčí dlouhý průvod převážně mužských božstev, jasně seřazených do „družin“ po dvanácti. Úplně vlevo, tedy na konci této úchvatné přehlídky, kráčí dvanáct bohů stejného vzhledu, kteří nesou stejnou zbraň (obr. 25).

Obr. 25

V prostřední dvanáctičlenné skupině procesí jde několik bohů, kteří vypadají starší; ne všichni nesou stejnou zbraň a dva z nich jsou zvýrazněni božským znamením (obr. 26).

Obr. 26

Třetí (čelní) družina sestává nepochybně z významnějších bohů a bohyní. Jejich zbraně i emblémy jsou rozmanitější; čtyři mají nad sebou božské nebeské znamení; dva jsou okřídlení. V této skupině je také několik nebožských účastníků: dva býci podpírající glóbus a chetitský král s přiléhavou čapkou stojící pod znakem okřídleného kotouče (obr. 27).

Obr. 27

Zprava jim kráčejí vstříc dvě skupiny bohyní; skalní rytina je v těchto místech bohužel natolik poškozená, že nelze přesně určit jejich původní počet. Patrně se příliš nespleteme, budemeli předpokládat, že i ony tvořily dvě „družiny“ po dvanácti.

Oba průvody přicházející zleva i zprava se potkávají na ústředním panelu, na němž jsou nepochybně zobrazeni hlavní bohové, neboť jsou všichni na vyvýšeném místě: stojí buďto na nějaké hoře, nějakém zvířeti nebo na ramenou božských sluhů (obr. 28).

Obr. 28

Z nápisů, hieroglyfických znaků i ze zčásti čitelných textů a jmen bohů vyrytých do skal se vědci (např. E. Laroche v díle Le Pantheon de Yazilikaya) pokoušeli vyčíst jména, tituly a úlohy božstev v průvodu. Je nicméně jasné, že v čele chetitského panteonu také stála „olympská“ dvanáctka. Méně významní bozi byli seřazeni do skupin po dvanácti a velcí bohové pozemští byli spojováni s dvanácti nebeskými tělesy.

Že chetitskému panteonu vládla „posvátná dvanáctka“, dokládá také další chetitská památka – zděná svatyně nalezená nedaleko dnešního BeitZehiru. Je na ní jasně znázorněn božský pár obklopený deseti dalšími bohy – dohromady tvoří kruh dvanácti božstev (obr. 29).

Obr. 29

Archeologické nálezy nezvratně dokazují, že Chetité uctívali bohy „nebeské i pozemské“, všechny vzájemně provázané a uspořádané podle rodopisné hierarchie. Někteří z nich byli slavní a „dávní“ bohové, kteří pocházeli z nebe. Jejich znak, jenž v chetitském obrázkovém písmu znamenal „božský“ nebo „nebeský bůh“, připomínal ochranné brýle (obr. 30). Často se objevoval na kulatých pečetítkách jako součást předmětu ve tvaru rakety (obr. 31).

Jiní bohové se zdržovali na zemi a u Chetitů vystupovali jako nejvyšší vladaři říše, jmenovali lidské krále a udělovali jim rady ve válečnictví, v uzavírání dohod a v dalších mezinárodních otázkách.

Obr. 30

Obr. 31

V čele fyzicky přítomných chetitských bohů stálo božstvo jménem Tešub, což znamenalo „rozfoukávač větru“. Byl to tedy bouřný bůh spojovaný s větry, hromem a bleskem. Rovněž se mu říkalo Taru („býk“). Chetité, podobně jako Řekové, zobrazovali a popisovali býčí kult; stejně jako později Jupiter byl i Tešub zobrazován jako bůh hromu a blesku, sedící na býku (obr. 32).

Chetitské texty, podobně jako řecké báje, vyprávějí o tom, jak jejich nejvyšší bůh musel bojovat s příšerou, aby upevnil své vedoucí postavení. V textu, který vědci nazvali „Legenda o zabití draka“, vystupuje Tešubův sok jako bůh jménem Jánka. Tešubovi se ho nepodaří přemoci v bitvě, a tak prosí ostatní bohy o pomoc; na pomoc mu však přispěchá pouze jedna bohyně, která opije Janku na hostině.

Obr. 32

Vědci, kteří v takových bájích rozeznali původ legendy o svatém Jiří a drakovi, označují soka, kterého přemůže „hodný“ bůh, za „draka“. Ale Janka ve skutečnosti znamená „had“ a starověké národy zobrazovaly „zlého“ boha právě v této podobě – jak dokládá i reliéf z jednoho chetitského naleziště (obr. 33). Vždyť ani Zeus, jak jsme si již řekli, nebojoval s „drakem“, nýbrž s hadím božstvem. Jak si později ukážeme, tato starověká tradice boje mezi bohem větrů a hadím božstvem měla svůj hluboký význam. Na tomto místě se spokojíme s poznámkou, že o bitvách mezi bohy o božské království se ve starověkých textech mluví jako o událostech, jež se skutečně odehrály.

Obr. 33

O tomto námětu – tedy o nebeském původu bohů – pojednává také dlouhý a dobře zachovaný chetitský epos „Království na nebi“. Vypravěč pradávných událostí nejdříve vybízí dvanáct „dávných mocných bohů“, aby mu naslouchali a dosvědčili, že jeho vyprávění je přesné:

Nechť naslouchají dávní bohové, kteří jsou v nebi,
i ti, kteří jsou v temné zemi,
nechť naslouchají mocní bohové…

Tím je stanoveno, že nejstarší bohové byli nebeští i pozemští; epos dále uvádí jména oněch dvanácti „dávných mocných“, prapředků bohů. Když vypravěč upoutá jejich pozornost, pustí se do podrobného líčení, jak bůh, jenž byl „v nebi králem“, sestoupil na „temnou zemi“:

Kdysi, v dávných časech, byl Alalu v nebi králem.
Alalu na trůně sedí
a mocný An, první z bohů, stojí před ním,
k jeho nohám se sklání
a do ruky mu podává poháry k pití.
Devět souzených let byl Alalu v nebi králem.
V devátém roce proti Alalovi zvedl An boj.
Porazil jej, Alala,
a on před ním utekl,
odešel dolů na temnou zem.
Odešel dolů na temnou zem
a na trůn usedl An.

Epos tedy zdůvodňuje příchod „krále v nebi“ na zemi mocenským bojem: bůh jménem Alalu byl (někde na nebesích) násilně svržen z trůnu, a když prchal, aby si zachránil život, „sestoupil na temnou zemi“. Ale tím to neskončilo. Text dále vypráví, jak i Ana stihl stejný osud a svrhl ho bůh jménem Kumarbi (podle některých výkladů Anův bratr).

Není pochyb o tom, že tento epos, napsaný tisíc let před vznikem řecké mytologie, je předchůdcem báje o svržení Urana Kronem a Krona Diem. V chetitském textu nechybí dokonce ani detail o kastraci Krona Diem, neboť právě to provedl Kumarbi Anovi:

Devět souzených let byl Anu v nebi králem.
V devátém roce Anu zahájil boj proti Kumarbimu,
Kumarbi, potomek Alalův, zahájil boj proti Anovi.
Anu nevydržel pohled Kumarbiho očí
a Kumarbimu z rukou uprchl.
Utíkal, Anu, do nebes zamířil.
Za ním se hnal Kumarbi.
Chytil jej, Ana, za nohy,
z nebe jej táhl dolů.
Zakousl se mu do slabin
a jeho mužství se Kumarbimu do nitra vlilo jako bronz.

Podle této starověké báje bitva neskončila úplným a jednoznačným vítězstvím. Vykleštěnému Anovi se podařilo uprchnout zpět do jeho nebeského hájemství a Kumarbimu přenechal vládu na zemi. Mezitím Anovo „mužství“ zplodilo v Kumarbiho útrobách několik božstev, jež byl Kumarbi (stejně jako Kronos v řeckých bájích) nucen vypustit. Jedním z těchto božstev byl Tešub, hlavní chetitský bůh.

Než však mohl Tešub vládnout v míru, mělo dojít ještě k jedné velké bitvě. Když se Kumarbi dozvěděl, že v Kummiji („nebeském příbytku“) se objevil Anův dědic a následník trůnu, začne kout pikle a „Bohu bouře protivníka vymýšlí“. „Uchopil do ruky hůl a na nohy jako boty obul rychlé větry.“ Vydal se ze svého města Urkiše do příbytku „Paní veliké hory“. Když k ní přišel…

…jeho duše se naplnila touhou
a on se skálou se vyspal,
jeho mužství proudilo dovnitř.
Zmocnil se jí pětkrát,
a znovu – zmocnil se jí desetkrát.

Byl Kumarbi prostě jen posedlý chtíčem? Máme důvod domnívat se, že v sázce bylo mnohem víc. Předpokládáme, že následnická pravidla bohů byla taková, že syn Kumarbiho a Paní veliké hory si mohl činit právoplatný nárok na nebeský trůn a že se Kumarbi „zmocnil“ bohyně pětkrát a desetkrát proto, aby si byl jist, že skutečně počala, což se i stalo: porodila mu syna, jemuž dal Kumarbi symbolické jméno Ullikummi („utlačitel Kummije“ – Tešubovy říše).

Kumarbi předvídal, že bitva o následnictví se bude odehrávat na zemi i na nebi. Svého syna předurčil k tomu, aby svrhl mocipány v Kummiji:

Ať pronikne k nebi, ke královské moci,
a ať zničí Kummiji, vzácné město!
Ať porazí Boha bouře,
ať jej rozdrtí jak plevu…
Ať všechny bohy z nebe jak ptáky smete!

Zdalipak se bitvy, jež sváděl Bůh bouře Tešub na zemi i v nebi, odehrály v době, kdy začal věk Býka, tedy kolem r. 4000 př. Kr.? Nebylo právě proto vítězi uděleno právo být zobrazován s býkem? A nesouvisely tyto události nějak s počátkem oné náhlé sumerské civilizace, který spadá právě do tohoto období?

Není pochyb o tom, že kořeny chetitského panteonu a legend o bozích skutečně tkví v Sumeru, v jeho civilizaci a v jeho bozích.

Vyprávění o vyzyvateli nebeského trůnu Ullikummim dále líčí hrdinské bitvy, jež však neměly jasného vítěze. Když se Tešubovi opět jednou nepodařilo porazit nepřítele, jeho choť Chepat se dokonce pokusila o sebevraždu. Nakonec byli vyzváni bohové, aby do sporu zasáhli jako prostředníci, a svolalo se shromáždění bohů. Předsedal mu „dávný bůh“ Enlil spolu s dalším „dávným bohem“ Eou, který shromážděné vyzval, aby přinesli „prastaré schrány otců a dědů“ – tedy nějaké starobylé záznamy, jež patrně mohly pomoci urovnat spor o božské následnictví.

Když však rozmíšku nevyřešily ani „schrány“, Ea se vyslovil pro další bitvu s vyzyvatelem, tentokrát však s pomocí nějakých velice starobylých zbraní. „Slyšte má slova, dávní bozi, kteří znáte dávné zkazky!“ vybídl Ea své stoupence:

Dejte přinést pečeť dávných předků…
Dejte vynést dávný poříz,
jímž rozkrojili nebe a zemi,
a pod nohama dejte uříznout Ullikummiho…!

Kdo byli tito „dávní“ bohové? Odpověď je nabíledni, neboť všichni – Anu, Antům, Enlil, Ninlil, Ea, Iškur – mají sumerská jména. Dokonce i Tešubovo jméno, stejně jako jména dalších „chetitských“ bohů, bylo často psáno sumerským písmem, aby se zdůraznila jejich totožnost. Podobně i některá místa uvedená v eposu představují sumerská sídliště.

Vědcům tedy došlo, že Chetité vlastně uctívali panteon sumerského původu a že dějištěm bájí o „dávných bozích“ byl Sumer. To však byl jen zlomek mnohem rozsáhlejšího objevu. Zjistilo se nejen to, že základ chetitštiny tvořilo několik indoevropských nářečí, ale také, že chetitština byla vystavena výraznému akkadskému vlivu, a to v mluveném, ale zejména v písemném projevu. Jelikož byla akkadština v druhém tisíciletí př. Kr. mezinárodním jazykem starověkého světa, dal se její vliv na chetitštinu nějak zdůvodnit.

Pravý důvod žasnout však vědci měli, teprve když zjistili, že chetitština v rozsáhlé míře využívala sumerských obrázkových znaků, slabik, dokonce i celých slov! Navíc, jak se ukázalo, byla sumerština jazykem chetitských vzdělanců. Sumerština, jak píše O. R. Gurney (The Hittites), „se intenzivně studovala v Chattušaši [v hlavním městě], a byly zde nalezeny sumersko-chetitské slovníky… Množství slabik spojených v chetitském období s klínopisnými znaky tvoří vlastně sumerská slova, jejichž význam [Chetité] zapomněli… V chetitských textech písaři často nahrazovali běžná chetitská slova příslušným sumerským či babylonským výrazem.“

Když Chetité někdy po r. 1600 př. Kr. dobyli Babylon, nebylo již po Sumerech ani památky. Jak se tedy mohlo stát, že jejich jazyk, literatura a náboženství přežily v jiné slavné a mocné říši, o tisíc let později a v jiné části Asie?

Pojítkem mezi Sumery a Chetity byl, jak vědci zjistili, národ zvaný Churrité. Churrité, ve Starém zákoně zmiňováni jako Chorejci („svobodní lidé“), ovládali rozsáhlé území mezi Sumerem i Akkadem v Mezopotámii a chetitskou říší v Anatolii. Sever území pokrývaly nedozírné cedrové lesy, v nichž se těžilo dřevo a vyváželo se do blízkých i dalekých zemí. Na východě ležela jejich střediska v místech dnešních ropných polí Iráku; v jednom jediném městě, Nuzi, nalezli archeologové nejen obvyklé stavby a umělecké předměty, nýbrž také tisíce právních, hospodářských a jiných písemností nesmírné ceny. Na západě sahala nadvláda i vliv Churritů až po středomořské pobřeží, a patřila jim tak významná střediska obchodu, průmyslu i vzdělanosti, jakými byl Karchemiš a Alalach.

Ale sídla moci, hlavní střediska starověkých obchodních stezek i nejuctívanějších svatyní se nacházela v srdci země, jež leželo „v říční krajině“, v biblické Nahríně. Jejich nejstarší hlavní město (dosud neobjevené) leželo někde na řece Chábúr. Jejich největším obchodním střediskem byl biblický Cháran (Charrán) na řece Balích – město, v němž jistou dobu pobývala rodina patriarchy Abraháma na své pouti z jihomezopotamského Uru do země kanaánské.

Egyptské a mezopotamské královské dokumenty se o churritském království zmiňují jako o státě Mitanni a vyjadřují se o něm jako o rovnocenném partnerovi – o silné mocnosti, jejíž vliv sahal daleko za její hranice. Chetité nazývali zemi svých churritských sousedů „Churri“. Někteří vědci však poukazovali na fakt, že to slovo lze číst také jako „Har“, a vyslovili domněnku (např. G. Contenau v La Civilisation des Hittites et des Hurrites du Mitanni), že v názvu „Harri lze spatřovat jméno ‚Ary‘ neboli Árijci“.

Churrité byli nepochybně árijského nebo indoevropského původu. Jejich nápisy vzývaly některá božstva védskými neboli „árijskými“ jmény, jejich králové měli indoevropská jména a jejich vojenská terminologie byla odvozena od indoevropské. Bedřich Hrozný, který ve 20. letech našeho století stál v čele snah rozluštit chetitské a churritské záznamy, dokonce označil Churrity za „nejstarší Hindy“.

Churrité převyšovali Chetity kulturně a nábožensky. Jak se zjistilo, chetitské mytologické texty jsou churritského původu, stejně jako epické báje o prehistorických, polobožských hrdinech. Dnes už není pochyb o tom, že Chetité přejali kosmologii, mýty, bohy i celý panteon dvanácti od Churritů.

Tuto trojí vazbu – mezi árijským původem, chetitským náboženstvím a churritskými zdroji této víry – znamenitě dokládá chetitská modlitba jedné ženy za záchranu života nemocného manžela. Žena se s touto modlitbou obrací na Tešubovu manželku bohyni Chepat.

Ó, bohyně vycházejícího kotouče Arynny,
ó, paní má, vládkyně zemí chetejských,
královno nebe i země…
V zemi chetejské tvé jméno zní
„bohyně vycházejícího kotouče Arynny“,
leč v zemi, již jsi stvořila,
v zemi cedrové,
jménem „Chepat“ se honosíš.

A navzdory tomu všemu nejsou kultura a náboženství, jež si osvojili Churrité, indoevropského původu. Dokonce ani jejich jazyk nebyl vlastně indoevropský. Churrijská řeč, kultura i tradice nesou neomylné stopy akkadských prvků. Název jejich hlavního města, Vaššukanni, byl variantou semitského reš-eni („tam, kde začínají vody“). Řeka Tigris se churrijsky jmenovala Aranzach, což dle našeho přesvědčení pocházelo z akkadských slov pro „řeku čistých cedrů“. Z bohů Šamaš a Tašmetum vznikli churrijští Šimiki a Tašimnietiš – a tak dál.

Ale jelikož byly i akkadská kultura a náboženství pouze výhonky na sumerském kmeni tradic a zvyklostí, Churrité vlastně přejali a osvojili si náboženství sumerské. Svědčí o tom i hojné užívání původních sumerských božských jmen, přídomků a písemných znaků.

I eposy, jak se ukázalo, byly příběhy sumerskými; „příbytky“ pradávných bohů byla sumerská města; „pradávný jazyk“ byl jazykem Sumerů. Dokonce i churrijské umění kopírovalo umění sumerské – tvary, tématy i symboly.

Kdy a jak došlo k „mutaci“ Churritů vlivem sumerského „genu“?

Vše svědčí o tom, že Churrité, kteří byli v druhém tisíciletí př. Kr. severními sousedy Sumeru a Akkadu, se ve skutečnosti smísili se Sumery, a to již v předešlém tisíciletí. Je prokázáno, že ve třetím tisíciletí př. Kr. se Churrité v Sumeru vyskytovali v hojném počtu a aktivně se zapojovali do života; v posledním období sumerského rozmachu, tedy během třetí urské dynastie, zastávali význačná místa. Řídili také oděvní průmysl, kterým Sumer (a zejména Ur) ve starověku tolik proslul. Slavní urští kupci byli zřejmě z převážné části Churrité.

Ve třináctém století př. Kr., pod tlakem rozsáhlého stěhování národů a invazí (včetně příchodu Izraelitů z Egypta do Kanaánu), se Churrité stáhli do severovýchodní části své říše. Poblíž jezera Van založili nové hlavní město a svou říši pojmenovali Urartu („Ararat“). Tam uctívali panteon v čele s Tešebou (Tešubem); zobrazovali ho jako mocného, energického boha s rohatou čapkou na hlavě a stojícího na svém kultovním symbolu, na býku (obr. 34). Svou hlavní svatyni nazvali bitanu („dům Anův“) a zavázali se, že ze svého království učiní „pevnost údolí Anova“.

Anu, jak si záhy ukážeme, byl sumerským Otcem bohů.

Obr. 34

Jak tedy vypadala druhá trasa, po níž do Řecka proudily báje i kultovní obřady – tedy z východních břehů Středomoří přes Krétu a Kypr?

Území dnešního Izraele, Libanonu a jižní Sýrie, jež pokrývala jihozápadní pruh starověkého úrodného půlměsíce, obývaly tehdy národy, jež lze souhrnně označit jako Kanaánce. Až do nedávné doby se o nich vědělo jen to, co o nich v různých odkazech (většinou nepříznivých) vypovídal Starý zákon a roztroušené foinické nápisy. Archeologové začínali Kanaánce teprve chápat, když se vynořily dva objevy: egyptské texty v Luxoru a v Sakkáře, ale především historické, literární a náboženské texty odkryté v jednom významném kanaánském středisku na syrském pobřeží. Jeho rozvaliny leží na pahorku zvaném Rás šamra; bylo to starověké město Ugarit.

Jazyk ugaritských nápisů, kanaánštinu, zařazují vědci do západosemitské jazykové skupiny, která zahrnuje také nejstarší akkadštinu a současnou hebrejštinu. Každý, kdo umí hebrejsky, docela snadno porozumí kanaánským nápisům. Jazyk, literární styl i terminologie připomínají Starý zákon.

Panteon popsaný v kanaánských textech má mnoho společných rysů s řeckým. V čele kanaánského panteonu stál nejvyšší bůh, zvaný El, což je osobní jméno boha i obecný pojem znamenající „vznešené božstvo“. El byl konečnou autoritou ve všech otázkách, lidských i božských. Jeho titul zněl Ab Adam („otec člověka“), nejčastěji byl označován přídomky Laskavý, Milosrdný. Byl to „stvořitel veškerenstva, jediný, kdo může udělovat království“.

Kanaánské texty (v očích většiny vědců pouhé mýty) popisují Ela jako moudré, věkovité božstvo, jež se drželo stranou všedního života. Jeho říše byla odlehlá, „u pramenů dvou řek“ – Eufratu a Tigridu. Tam seděl na trůně, přijímal vyslance a hloubal nad problémy a spory, jež mu předkládali ostatní bohové.

Stéla, nalezená v Palestině, zobrazuje starší božstvo sedící na trůně, kterému podává nápoj nějaký mladší bůh. Božstvo na trůně má špičatý klobouk ozdobený rohy – od prehistorických dob znamení bohů, jak jsme již viděli –, a celému výjevu dominuje znak okřídlené hvězdy – všudypřítomný emblém, s nímž se budeme potkávat častěji. Vědci se shodují v názoru, že tento vytesaný reliéf znázorňuje Ela, nejvyšší kanaánské božstvo (obr. 35).

Obr. 35

El však nebyl vždycky stařičkým bohem. Jedním z jeho přídomků byl také Tor („býk“), což mělo vypovídat o jeho pohlavních schopnostech a roli Otce bohů. V kanaánské básni „Zrození dobrotivých bohů“ se El zjevuje na mořském břehu (patrně nahý) a dvě ženy jsou zcela uchváceny velikostí jeho mužství. El má s oběma ženami pohlavní styk a zplodí dva bohy – Šachara („Úsvit“) a Šálema („završení“ neboli „Soumrak“).

To však nebyly jeho jediné děti ani jeho hlavní synové (kterých měl podle všeho sedm). Jeho hlavním synem byl Baal – opět osobní jméno božstva i obecný výraz pro „pána“. Stejně jako Řekové ve svých bájích, i Kanaánci popisují synovy útoky na otcovu autoritu a vládu. Stejně jako El, byl i Baal bouřným bohem, bohem hromu a blesku. Přezdívalo se mu Chadad („ostrý“). Jeho zbraněmi byly válečná sekyra a kopí blesku; jeho kultovním zvířetem byl stejně jako u Ela býk a stejně jako El byl i Baal zobrazován se špičatou pokrývkou hlavy ozdobenou rohy.

Baalovi se také říkalo „Alijan“ („Velkomocný“), tj. uznalý princ a následník trůnu. Ale tento titul mu nespadl do klína; musel o něj bojovat, nejdřív s bratrem Jamem („princem moře“), poté s bratrem Motem.

Dlouhá a dojemná báseň, poskládaná z četných úlomků tabulek, začíná přizváním „mistra stavitele“ do Elova příbytku „u zdrojů vod, uprostřed pramenů dvou řek“:

Po polích Elových kráčí,
do chrámu Otce věků vstupuje,
před Elem se klaní, k jeho nohám padá,
na zemi natažen vzdává mu čest.

Stavitel dostane příkaz, aby Jamovi okamžitě vybudoval palác na znamení jeho nástupu k moci. Jamovi to dodá odvahu k tomu, aby vyslal své posly do shromáždění bohů, kde mají žádat, aby se mu Baal vzdal. Jam svým poslům nařídí, aby neoblomně trvali na svém, a shromáždění bohové se podvolí. Změnu mocenských poměrů přijímá dokonce i El. „Otrokem tvým je Baal, ó Jame,“ prohlásí.

Jamova nadvláda však nemá dlouhého trvání. Baal, vyzbrojen dvěma „božskými zbraněmi“, svede s Jamem vítěznou bitvu, ale vzápětí ho vyzve na souboj Mót („bijec“) a Baal je brzo zabit. Baalova sestra Anat se však odmítá smířit s jeho smrtí. „Chytí Mota, syna Elova, nožem jeho údy řeže.“

Mótova likvidace vedla podle kanaánské pověsti k Baalově zázračnému zmrtvýchvstání. Ve snaze nalézt logické vysvětlení mnozí badatelé tvrdí, že celá báj je pouze alegorií každoročního zápasu mezi horkými, suchými léty, během nichž vyschne veškerá vegetace, a mezi obdobími dešťů na podzim, kdy se vše opět zazelená a příroda „ožívá“. Ale kanaánský příběh nebyl rozhodně zamýšlen jako alegorie; jeho autoři byli nepochybně přesvědčeni, že líčí události, jež se skutečně staly: jak mezi sebou bojovali synové nejvyššího boha a jak se jeden z nich vzepřel porážce, znovu se objevil a stal se uznávaným následníkem trůnu. El z toho měl velkou radost:

Dobrý El se zaradoval,
nohy opřel o podnožku,
smutku nechal, smát se počal,
otevírá ústa, volá:
„Teď si mohu odpočinout,
popřát klidu duši v hrudi,
neboť žije mocný Baal,
a je s námi Vládce země!“

Podle kanaánské tradice stála tedy Anat po bratrově boku v jeho zápase na život a na smrt se zlým Motem; opět je zde jasná paralela s řeckou tradicí o bohyni Athéně stojící po boku boha Dia v jeho zápase na život a na smrt s Tyfonem. Athéna, jak už jsme si řekli, byla nazývána „dokonalou pannou“, přesto však měla mnoho milostných románků. I Kanaánci používali přídomku „Panna Anat“, což jim ale nebránilo v tom, aby si nevyprávěli o jejích četných milostných avantýrách, zejména s jejím bratrem Baalem. Jeden text popisuje Anatin příchod do Baalova příbytku na hoře Safón; Baal spěšně propustí své manželky a vrhá se sestře k nohám; pohlédnou si do očí a vzájemně si potřou své „rohy“ vonným olejem…

On uchopí její lůno…
Ona uchopí jeho „kameny“…
Panna Anat… počala a porodila.

Není proto divu, že Anat byla často zobrazována úplně nahá, aby se zdůraznily její pohlavní atributy – jako např. na tomto otisku pečeti, na němž Baal s přilbou na hlavě bojuje s jiným bohem (obr. 36).

Obr. 36

Stejně jako v řecké mytologii a v jejích přímých předchůdcích, i v kanaánském panteonu vystupuje bohyně-matka (bohyně plodnosti), oficiální družka nejvyššího boha. Jmenovala se Ašéra; její řeckou obdobou byla Héra. Další kanaánská bohyně, Aštarta (biblická Aštoret), byla protějškem Afrodity; jejím častým druhem byl Attar, kterého spojovali s nějakou jasnou hvězdou a jehož řeckou obdobou byl patrně Ares, Afroditin bratr. A můžeme jmenovat další mladá božstva, bohy i bohyně, z nichž lze snadno odvodit paralely s nebeskými tělesy nebo řeckou mytologií.

Ale kromě těchto mladých božstev existovali „dávní bozi“, odtažití a vzdálení od světských záležitostí, zato však k mání, když si s něčím nevěděli rady sami bohové. Z jejich sošných portrétů, byť zčásti poškozených, vyzařuje přísnost a rozhodnost; bohy lze rozeznat podle přiléhavé pokrývky hlavy – jakési přilby ozdobené rohy (obr. 37).

Odkud vlastně čerpali Kanaánci svou kulturu a mytologii?

Starý zákon je považoval za součást velké Chámovy rodiny národů, jež měla kořeny v horkých (neboť právě to znamená slovo „chám“) zemích Afriky – tedy za příbuzné Egypťanů. Umělecké předměty i písemné záznamy nalezené při vykopávkách potvrzují úzké vztahy mezi těmito dvěma národy a vypovídají o společných rysech kanaánské a egyptské mytologie.

Obr. 37

Egyptský panteon se nám vzhledem k rozmanitosti národních i místních bohů a bůžků, množství jejich jmen a přídomků, odlišnosti jejich rolí, znaků i zvířecích kultů může jevit jako chaotická spleť herců na prapodivném jevišti. Ale jakmile je prozkoumáme blíže, zjistíme, že se nikterak neliší od ostatních starověkých panteonů.

Egypťané věřili v bohy nebeské a pozemské, ve veliké bohy, jež byli jasně odděleni od plejády méně významných bůžků. G. A. Wainwright (The Sky-Religion in Egypt) poukazuje na to, že egyptská víra v bohy z nebes, kteří sestoupili na Zemi, je „pozoruhodně starého data“. Některé přídomky těchto velikých bohů – největší bůh, nebeský býk, pan/paní hor – zní povědomě.

Ačkoliv Egypťané používali desítkovou soustavu, v jejich náboženství převládala sumerská sexagezimální šedesátka a nebeské záležitosti se řídily božským číslem dvanáct. Nebesa se dělila do tří částí, z nichž každá obsahovala dvanáct nebeských těles. Posmrtný život se zase dělil na dvanáct částí. Den i noc měly po dvanácti hodinách. Všem těmto částem odpovídaly dvanáctičlenné „družiny“ bohů.

V čele egyptského panteonu stál Re, bůh slunce a samo slunce, „pán nebe“ a „stvořitel a vládce světa“. Předsedal shromáždění bohů, jež čítalo dvanáct božstev. Své zázračné stvořitelské dílo završil někdy v dávnověku; vznikl tak Geb („Země“) a Nut („Nebe“). Pak učinil, aby na Zemi vyrostly květy a stromy, aby vznikli plazi a další živočichové, a nakonec stvořil člověka. Re byl neviditelný nebeský bůh, který se lidem zjevoval jen zřídkakdy. Jeho ztělesněním byl bůh Aton – nebeský kotouč, zobrazovaný jako okřídlená koule (obr. 38).

Obr. 38

Příchod Rea na Zemi i jeho působení na ní měly podle egyptské tradice přímou souvislost s královstvím v Egyptě, podle této tradice byli prvními egyptskými vladaři bohové, nikoli lidé, a prvním bohem, který vládl Egyptu, byl Re. Když se rozhodl rozdělit své království, Dolní Egypt daroval synovi Usirovi (řecky a latinsky Osiris) a Horní Egypt synovi Sutechovi (řecky Seth). Sutech však kul pikle, jak Usira svrhnout, a nakonec ho utopil v Nilu. Jeho tělo našla Usirova sestra a manželka Eset (Isis); když je však chtěla pohřbít, vrhl se na ně Sutech a rozsekal je na mnoho kousků. Po překonání mnoha překážek je Eset našla, spojila a před pohřbením do takto obnoveného těla vdechla život, aby ji Usire mohl oplodnit. Usire poté sestoupil do podsvětí a stal se na onom světě králem mrtvých. Sutech zůstal králem na světě pozemském, ne však nadlouho. Eset porodila syna Hora, který – když dospěl – svedl se Sutechem nelítostný a krvavý zápas o vládu, v němž nakonec zvítězil a usedl na egyptský trůn. Někdy byl zobrazován jako božstvo s křídly a rohy (obr. 39).

Obr. 39

I když byl Re na nebi nejvznešenějším z bohů, na zemi byl synem boha Ptaha („stvořitele světa“, „otce bohů a lidí“, „vynálezce umění a řemesel“). Egypťané věřili, že Ptah pozvedl zemi egyptskou zpod záplavových vod vybudováním hrází v místech, kde stoupá hladina Nilu. Tento veliký bůh prý přišel do Egypta odjinud; založil nejen Egypt, nýbrž také „hornatou zemi a dalekou cizí zemi“. Starověcí Egypťané totiž věřili, že všichni jejich „pradávní bozi“ připluli z jihu na člunu; nalezlo se mnoho prehistorických skalních kreseb, na nichž tito pradávní bozi – rozlišeni svými rohatými přilbami – připlouvají do Egypta na člunu (obr. 40).

Obr. 40

Jedinou mořskou trasou, jež vede do Egypta z jihu, je Rudé moře, a je významné, že egyptský název pro ně zněl Urské moře. Hieroglyfický znak pro Ur znamenal „daleká cizí [země] na východě“; není vyloučeno, že to byl vlastně odkaz na sumerský Ur, jenž ležel právě tím směrem.

Egyptský výraz pro „božskou bytost“ nebo „boha“ byl NTR, což znamená „ten, kdo se dívá“. Přesně tentýž význam má i název Sumeru: země „těch, kdož se dívají“.

Dřívější teorie o tom, že kolébkou civilizace je Egypt, jsou dnes již překonány. Existuje množství důkazů, že egyptsky organizovaná společnost a civilizace, jež vznikla nejméně pět set let po sumerské, čerpala kulturu, architekturu, techniku, písmo a mnoho dalších aspektů vyspělé civilizace právě ze Sumeru. Z těchto důkazů také vyplývá, že v Sumeru mají své kořeny i egyptští bohové.

Kanaánci sdíleli s Egypťany – svými kulturními i pokrevními příbuznými – stejný panteon. Ale díky své poloze na úzkém pásu pevniny, jenž byl od nepaměti mostem mezi Asií a Afrikou, byli Kanaánci vystaveni silnému semitskému či mezopotamskému vlivu. Stejně jako Chetité na severu, Churrité na severovýchodě a Egypťané na jihu, ani Kanaánci se nemohli chlubit původním panteonem. I oni převzali názory na vznik světa, mýty a legendy o božstvech od jiného národa. Jejich přímými prostředníky se sumerskými zdroji byli Amorejci.

* * *

Země Amorejců ležela mezi Mezopotámií a středomořskými zeměmi v západní Asii. Jejich název je odvozen od akkadského amurru a sumerského martu („západníci“). Byli vnímáni nikoliv jako vetřelci, nýbrž jako spřízněný lid, jenž obýval západní provincie Sumeru a Akkadu.

Osoby s amorejskými jmény se objevují v sumerských písemnostech jako chrámoví kněží. Když kolem r. 2000 př. Kr. padl Ur do rukou elamských dobyvatelů, Amorejec jménem Išbi-Erra obnovil sumerské království v Larse a za prvořadý úkol si vytkl znovudobytí Uru a obnovení tamní svatyně zasvěcené bohu Sínovi. Amorejští „náčelníci“ založili v Asýrii kolem roku 1900 př. Kr. první samostatnou dynastii. A Chammurapi, který kolem roku 1800 př. Kr. učinil z Babylonie mocnou říši, byl šestým následníkem první babylonské dynastie, která byla amorejská.

Ve 30. letech 20. století odkryli archeologové středisko a hlavní město Amorejců – Mari. V ohybu Eufratu, v místech, kde dnes řeka protíná syrskou hranici, bylo objeveno významné město, jež se stavělo a přestavovalo nepřetržitě celých tisíc let – mezi 3000–2000 př. Kr. – na základech, jež jsou ještě o několik staletí starší. Mezi nejstarší zbytky staveb patří stupňovitá pyramida a chrámy zasvěcené sumerským bohyním Inanně a Ninchursag a bohu Enlilovi.

Samotný palác v Mari zabíral kolem pěti akrů; byl v něm trůnní sál vyzdobený úchvatnými nástěnnými malbami a tři sta dalších místností, včetně komnat pro písaře. Historicky nejvýznamnější však byl nález více než dvaceti tisíc tabulek popsaných klínopisem, zabývajících se hospodářstvím, politikou i společenským životem oné doby, státnickými a vojenskými záležitostmi a pochopitelně náboženstvím tehdejších lidí. Jedna z nástěnných maleb ve skvostném paláci v Mari znázorňuje investituru krále Zimri-Lima bohyní Inannou (kterou Amorejci nazývali Ištar). (obr. 41)

Obr. 41

Stejně jako jiné národy, i Amorejci uctívali jako nejvyšší božstvo boha bouří. Jmenoval se Adad – protějšek kanaánského Baala („pána“); přezdívalo se mu Chadad. Jeho znakem byl – jak jinak – hromoklín.

V kanaánských textech se Baal často nazývá „synem Dágonovým“. Texty z Mari se také zmiňují o jistém starším božstvu jménem Dágán, „bohu plodnosti“, který je podobně jako El popisován jako božstvo „v penzi“, jež si při jedné příležitosti postěžuje, že se s ním už nikdo neradí, jak vést jistou válku.

Dalšími členy panteonu byli bůh měsíce, kterého Kanaánci nazývali Jerach, Akkaďané Sin a Sumerové Nannar, dále bůh Slunce, běžně nazývaný Šamaš, a další božstva, jejichž totožnost nenechává nikoho na pochybách, že Mari bylo zeměpisným i časovým pojítkem zemí a národů východního Středomoří s mezopotamskými zdroji.

Mezi nálezy z Mari, stejně jako odjinud ze zemí Sumeru, patří desítky soch a sošek samotných lidí: králů, šlechticů, kněží, zpěváků. Všichni byli ztvárněni s rukama sepjatýma v modlitbě, s pohledem upřeným k bohům (obr. 42).

Kdo byli tito bohové nebe a země – božští, a přece lidští, v jejichž čele stál vždycky panteon nebo užší kruh dvanácti božstev?

Navštívili jsme chrámy Řeků a Árijců, Chetitů i Churritů, Kanáanců, Egypťanů i Amorejců. Vydali jsme se na dalekou pouť přes moře a světadíly, objevovali jsme stopy, jež nás přenesly o několik tisíciletí zpět, až k úsvitu věků.

A všechny chodby všech chrámů, všechny cesty a stopy nás přivedly k jedinému zdroji: Sumeru.