2. kapitola - Náhlá civilizace

ZÁPADNÍ SVĚT se dlouho domníval, že jeho civilizace je darem Říma a Řecka. Ale řečtí filozofové sami opakovaně zdůrazňovali, že čerpají z ještě starších zdrojů. Cestovatelé vracející se do Evropy z Egypta přinášeli později svědectví o impozantních pyramidách a chrámových městech napůl zasypaných pískem a hlídaných podivnými kamennými zvířaty zvanými sfingy.

Když roku 1799 přijel do Egypta Napoleon, přivedl s sebou i učence, aby tyto vzácné památky prozkoumali. Jeden z jeho důstojníků našel u Rosette kamennou desku, na níž byl obrázkovým písmem (hieroglyfy) a dalšími dvěma druhy písma vyryt text z roku 196 př. Kr.

Rozluštění tohoto písma i jazyka, spolu s dalšími archeologickými nálezy, odhalilo západnímu světu, že dávno před rozkvětem starověkého Řecka existovala v Egyptě vyspělá civilizace. Egyptské písemnosti dokládaly vládu královských dynastií, jež započala kolem roku 3100 př. Kr. – tedy celá dvě tisíciletí před úsvitem helénské civilizace. Řecko, jež dosáhlo vrcholného rozkvětu v 5. a 4. století př. Kr., tedy rozhodně nebylo civilizačním předvojem, nýbrž spíše opozdilcem.

Je tedy kolébkou naší civilizace Egypt?

Třebaže se tento závěr nabízel jako nejlogičtější, vyvracela jej fakta. Řečtí filozofové sice psali o návštěvách Egypta, ale pravěké zdroje vědomostí, o něž se opírali, byly nalezeny jinde. Kultury Egejského moře, jež předznamenaly rozmach starořecké civilizace – minojská na Krétě a mykénská na řecké pevnině –, přinesly důkazy, že nebylo přejato duchovní bohatství Egypta, nýbrž Předního východu. Hlavními spojovacími články byly tedy Sýrie a Anatolie, a ne Egypt, a právě jejich prostřednictvím Řekové získali přístup k ještě starší civilizaci.

Jakmile si vědci uvědomili, že k dórské invazi do Řecka a k invazi Izraelitů do Kanaánu po odchodu z Egypta došlo přibližně v téže době (někdy ve 13. století př. Kr.), ohromeně objevovali stále nové důkazy o společných rysech semitské a helénské civilizace. Profesor Cyrus H. Gordon (Forgotten Scripts; Evidence for the Minoan Language) otevřel nové pole výzkumu, když prokázal, že raný druh minojského písma, tzv. lineární písmo A, zaznamenává semitský jazyk. Dospěl k závěru, že „formou mají hebrejská a minojská civilizace – na rozdíl od obsahu – pozoruhodně mnoho společného“, a poukázal na to, že název ostrova Kréta, v minojském jazyce Ke-re-ta, je totožný s hebrejským slovem Ke-re-et („opevněné město“) a má svůj protějšek v semitské báji o králi z Keretu.

Dokonce i starořecká abeceda, z níž je odvozena latinská, pochází z Předního východu. Starořečtí dějepisci sami potvrzují, že jim abecedu přinesl Foiničan jménem Kadmos („Starobylý“); abeceda obsahovala stejný počet písmen ve stejném pořadí jako hebrejština. V době trojských válek to byla jediná řecká abeceda. Počet písmen zvýšil na šestadvacet básník Simónidés z Keu v 5. století př. Kr.

Řecké i latinské písmo, jež tvoří základ celé západní civilizace, bylo převzato z Předního východu; to lze snadno dokázat srovnáním pořadí, jmen, znaků, a dokonce i číselných hodnot původní předovýchodní abecedy s mnohem pozdější starořeckou a ještě mladší latinskou abecedou (obr. 4).

Obr. 4

Učenci pochopitelně věděli o řeckých stycích s Předním východem v prvním tisíciletí př. Kr., jež vyvrcholily porážkou Peršanů Alexandrem Makedonským roku 331 př. Kr. Řecké písemnosti poskytují množství informací o Peršanech i jejich vlasti (která přibližně odpovídá území dnešního Íránu). Na základě jmen jejich králů – Kýros, Dáreios, Xerxés – i jmen jejich božstev, jež podle všeho patří do indoevropského jazykového kmene, dospěli badatelé k závěru, že Peršané tvoří část árijského („ušlechtilého“) národa, jenž se koncem druhého tisíciletí př. Kr. vynořil z oblasti poblíž Kaspického moře a rozšířil se směrem na západ do Malé Asie, na východ do Indie a na jih do území, jež Starý zákon nazývá „zeměmi Médů a Parthů“.

A přece nebylo vše tak jednoduché. Navzdory údajnému cizímu původu těchto nájezdníků je Starý zákon pojímá jako nedílnou součást biblických událostí. Například perský král Kýros je pokládán za jednoho z „Hospodinových pomazaných“ – což je mezi hebrejským Bohem a Nehebrejcem docela neobvyklý vztah. Podle Knihy Ezdrášovy oznámil Kýros po celém království, že hodlá přestavět chrám v Jeruzalémě, a to na příkaz „Hospodina Boha nebeského“.

Obr. 5

Kýros a další králové jeho dynastie se nazývali Achaimenovci, a to podle titulu, jejž přijal zakladatel dynastie Hachámaniš. Nebyl to árijský, nýbrž ryze semitský titul, který znamenal „moudrý muž“. Badatelé dosud nevěnovali dostatečnou pozornost množství stop, jež možná svědčí o společných rysech hebrejského Boha Hospodina s božstvem, jež Achaimenovci titulovali „Moudrý Pán“ a zobrazovali na obloze uprostřed okřídleného kotouče, jak dokazuje Dáreiova královská pečeť (obr. 5).

Dnes je již prokázáno, že kulturní, náboženské a historické kořeny starověkých Peršanů sahají do ranějších říší – babylonské a asyrské –, jejichž rozmach i pád zaznamenává Starý zákon. Znaky písma na památkách a pečetích Achaimenovců byly zpočátku pokládány za dekorativní vzory. Engelbert Kampfer, který roku 1686 navštívil hlavní město Persie Persepolis, popsal jejich tvar jako „klínovitý“ a dal tak název celému písmu – klínové.

Při luštění nápisů Achaimenovců se zjistilo, že jsou psány stejným písmem jako nápisy na starověkých artefaktech a deskách nalezených v Mezopotámii – v rovinaté i hornaté oblasti ležící mezi řekami Eufrat a Tigris. Paul Émile Botta, kterého roztroušené nálezy zaujaly, zorganizoval roku 1843 první velkou cílenou archeologickou výpravu. Vybral si lokalitu v severní Mezopotámii, u dnešního Mosulu. Botta byl záhy schopen prokázat, že podle klínových nápisů se naleziště jmenovalo Dúr-Šarrukín (dnešní Chursabád). Byly to semitské nápisy, v řeči příbuzné hebrejštině, a název znamenal „město hrazené krále počestného“. Podle učebnic dějepisu je tímto králem Sargon II.

Uprostřed hlavního města asyrského krále Sargona II. stál přepychový královský palác se stěnami zdobenými velkými reliéfy, jež by – seřazeny za sebou – měřily bezmála dva kilometry. Nad městem i královským palácem se tyčila stupňovitá pyramida zvaná zikkurat; sloužila prý bohům jako „schody do nebe“ (obr. 6).

Architektura města i velkolepost skulptur svědčily o životě na velké noze. Paláce, chrámy, domy, stáje, sklady, stěny, brány, sloupy, ozdoby, sochy, umělecká díla, věže, hradby, terasy, zahrady – to vše bylo vybudováno za pouhých pět let. Jak uvádí Georges Contenau (La Vie quotidienne l’Babylone et en Assyrie), „člověku se zatočí hlava, když si představí potenciální sílu říše, která toho dokázala tolik za tak krátkou dobu,“ asi před 3 000 lety.

Obr. 6

Angličané, kteří by nepřenesli přes srdce, kdyby je ve výzkumu předstihli Francouzi, spěchali na scénu v osobě sira Austena Henryho Layarda, který si jako místo vykopávek vybral oblast vzdálenou od Chursabádu asi 15 kilometrů po proudu Tigridu. Domorodci ji nazývali Kújundžuk; jak se ukázalo, bylo to asyrské hlavní město Ninive.

Začala ožívat biblická jména a biblické příběhy. Ninive bylo královským hlavním městem Asýrie za vlády jejích posledních tří velkých panovníků: Sancheríba, Asarhaddona a Aššurbanipala. „V čtrnáctém roce vlády krále Chizkijáše vytáhl Sancheríb, král asyrský, proti všem opevněným městům judským a zmocnil se jich,“ praví se v Druhé knize Královské (18, 13); když anděl Hospodinův pobil jeho armádu, „Sancheríb, král asyrský, odtáhl pryč a vrátil se do Ninive a usadil se tam“ (19, 36).

V pahorcích, na nichž Sancheríb a Aššurbanipal nechali vystavět Ninive, byly odkryty paláce, chrámy a umělecká díla, jež převyšovala stavby Sargonovy. V místech, kde jsou podle názoru odborníků ukryty zbytky Asarhaddonových paláců, nelze provádět výkopy, neboť na nich dnes stojí muslimská mešita, vztyčená nad předpokládaným pohřebištěm proroka Jonáše, jejž spolkla velryba, když odmítl donést Jahvovo poselství do Ninive.

Layard se ve starořeckých písemnostech dočetl, že jeden důstojník v armádě Alexandra Velikého viděl „místo s pyramidami a zbytky pradávného města“ – tedy města, jež bylo pohřbeno již v Alexandrově době! Layard je také odkryl a ukázalo se, že jde o Nimrúd, vojenské středisko Asýrie. Právě zde si Salmanassar II. nechal vztyčit obelisk, na němž jsou vytesány záznamy o jeho úspěšných vojenských taženích. Na obelisku, dnes vystaveném v Britském muzeu, se mezi králi, kteří byli nuceni vzdát mu hold, uvádí také „Jehú, syn Omrího, krále izraelského“.

Opět se shodují mezopotamské nápisy s biblickými texty.

Asyriology – jak se začalo říkat vědcům zkoumajícím Asýrii – ohromily množící se archeologické nálezy, jež podpíraly biblické příběhy hmatatelnými důkazy; obrátili tedy pozornost na desátou kapitolu Knihy Genesis, kde je Nimrod – „bohatýrský lovec před Hospodinem“, jenž „se stal na zemi prvním bohatýrem“ –, označen za zakladatele všech království Mezopotámie.

Počátkem jeho království
byl Babylon, Erek, Akad a Kalne v zemi Šineáru.
Z této země vyšel do Asýrie
a vystavěl Ninive – i Rechobót-ír a Kelach
a Resen mezi Ninivem a Kelachem –
to je to město veliké.

Mezi Ninive a Nimrúdem skutečně ležely pahorky, jež domorodci přezdívali „Kalách“. Když se zde v letech 1903 až 1914 pod vedením W. Andraeho uskutečnily rozsáhlé vykopávky, byly objeveny zbytky Aššuru, asyrského náboženského střediska a prvního hlavního města říše. Ze všech asyrských měst zmiňovaných v bibli zbývá najít už jen Resen. To slovo znamená „koňská uzda“; je tedy možné, že tam byly umístěny královské stáje.

Přibližně ve stejné době, kdy probíhaly vykopávky v Aššuru, dokončovala skupina archeologů pod vedením R. Koldeweye vykopávky Babylonu, biblického Bábelu – rozsáhlého města plného paláců, chrámů, visutých zahrad i neodmyslitelných zikkuratů. Netrvalo dlouho, a artefakty a nápisy vydaly svědectví o dějinách dvou soupeřících říší Mezopotámie: Babylonie na jihu a Asýrie na severu.

Obě říše, jež vznikly kolem roku 1900 př. Kr., spolu rostly i upadaly, bojovaly proti sobě i žily vedle sebe v míru, a vytvořily tak vyspělou civilizaci, která trvala přibližně 1 500 let. Aššur a Ninive nakonec dobyli a zničili Babyloňané v letech 614 a 612 př. Kr. Jak předpověděli bibličtí Proroci, neslavně skončil i samotný Babylon, když jej roku 539 př. Kr. dobyl Kýros z dynastie Achaimenovců.

Ačkoliv mezi Asyřany a Babyloňany panovala po celou dobu jejich existence řevnivost, jen těžko bychom mezi jejich kulturami nalezli podstatné rozdíly. Asyřané sice nazývali své hlavní božstvo Aššur („vševidoucí“) a Babyloňané vzývali Marduka („syna čistého pahorku“), jinak si však byli oba bozi k nerozeznání podobní.

Mnoho světových muzeí se mezi svými nejcennějšími exponáty pyšní slavnostními branami, okřídlenými býky, basreliéfy, válečnými vozy, nářadím, nádobím, šperky, sochami a dalšími předměty zhotovenými z nejrozmanitějších materiálů, jež byly vykopány v nalezištích Asýrie a Babylonie. Ale skutečnými poklady těchto království byly jejich písemné záznamy: tisíce a tisíce klínopisných zápisů – kosmologická pojednání, epické básně, životopisy králů, chrámové záznamy, obchodní smlouvy, oddací listy a záznamy o rozvodu, astronomické tabulky, astrologické předpovědi, matematické vzorce, zeměpisné katalogy, mluvnická a slohová cvičení, a v neposlední řadě také texty zabývající se jmény, genealogií, přídomky, skutky, pravomocemi i povinnostmi bohů.

Společnou řečí, jež tvořila kulturní, historické a náboženské pouto Asýrie a Babylonie, byla akkadština – první známý semitský jazyk, předchůdce příbuzné hebrejštiny, aramejštiny, řeči Foiničanů i Kanáanců. Ale ani Asyřané, ani Babyloňané si nečinili nárok, že jazyk či písmo vynalezli oni; naopak, na mnoha deskách je připsáno, že jsou opisem starších originálů.

Kdo tedy vymyslel klínové písmo a vyvinul tento jazyk, jeho přesnou mluvnici i bohatý slovník? Kdo napsal ony „starší originály“? A proč nazývali Asyřané i Babyloňané tuto řeč akkadština?

Zaměřme opět pozornost na Knihu Genesis: „Počátkem jeho království byl Babylon, Erek, Akad.“ Akkad – že by tedy opravdu existovalo takové královské hlavní město, ještě před Babylonem a Ninive?

Nálezy v Mezopotámii poskytují nezvratné důkazy o tom, že kdysi dávno skutečně existovalo království jménem Akkad, založené mnohem starším panovníkem, který se tituloval šarrukín („spravedlivý vládce“). Ve svých záznamech uváděl, že jeho říše se z milosti boha Enlila rozkládá od Dolního moře (Perského zálivu) po Horní moře (pravděpodobně Středozemní). Chlubil se, že „v docích Akkadu kotvily lodi“ z dalekých zemí.

Učencům šla hlava kolem: narazili na mezopotamskou říši ve třetím tisíciletí před Kristem! Udělali tak velký skok zpět asi o 2 000 let od asyrského Sargona z Dúr-Šarrukénu k Sargonovi Akkadskému. A přece: archeologické vykopávky odkryly literaturu a umění, vědu a politiku, obchod a komunikace – tedy plně rozvinutou civilizaci –, jež vzkvétala dávno před vznikem Babylonie a Asýrie. Navíc to byl zřejmě předchůdce a zdroj pozdějších mezopotamských civilizací: Asýrie a Babylonie byly pouhými výhonky na akkadském kmeni.

Záhadu tak ranné mezopotamské civilizace ještě umocnil nález písemností zaznamenávajících úspěchy a rodokmen Sargona Akkadského. Uvádělo se v nich, že jeho plný titul zní „král Akkadu, král Kiše“; než prý nastoupil na trůn, byl rádcem „panovníků Kiše“. Vědci si tedy položili otázku, zda neexistovalo ještě ranější království, jež předcházelo akkadskému – v Kiši.

Opět nabyly na významu biblické verše:

Kúš pak zplodil Nimroda;
ten se stal na zemi prvním bohatýrem…
Počátkem jeho království
byl Babylon, Erek, Akad a Kalné.

Mnoho badatelů vyslovilo domněnku, že Sargon Akkadský je oním biblickým Nimrodem. Zaměnímeli v uvedeném biblickém citátu „Kuš“ za „Kiš“, mohlo by se zdát, že Nimrodovi skutečně předcházel Kiš, jak tvrdí Sargon. Učenci poté začali přijímat doslova zbytek jeho záznamů: „Dobyl Uruk a zbořil jeho zdi… zvítězil v bitvě s obyvateli Uru… porazil celé území od Lagaše až k moři.“

Nebyl biblický Erek totožný s Urukem ze Sargonových zápisů? Když bylo odkryto naleziště zvané dnes Varka, zjistilo se, že je tomu přesně tak. Ur, o němž se zmiňoval Sargon, nebyl ničím jiným než biblickým Urem, mezopotamským rodištěm Abrahámovým.

Archeologické objevy tedy znovu potvrdily správnost biblických záznamů, a nejen to: ukázalo se, že v Mezopotámii musela existovat království a civilizace dokonce ještě před třetím tisíciletím př. Kr. Zbývala jediná otázka: jak daleko musíme ještě zajít, abychom objevili vskutku první civilizované království?

Klíčem k rozluštění této záhady se stal další jazyk.

* * *

Vědci si záhy uvědomili, že svůj význam mají nejen hebrejská a starozákonní jména, nýbrž také názvy v celém starověkém Předním východě. Všechna akkadská, babylonská a asyrská jména osob a míst něco znamenala. Zato jména panovníků před Sargonem Akkadským nedávala smysl: král, na jehož dvoře byl Sargon rádcem, se jmenoval Urzababa, král, který vládl v Ereku, se jmenoval Lugalzagesi atd.

V přednášce před Královskou asijskou společností roku 1853 poukázal sir Henry Rawlinson na to, že ta jména nejsou ani semitská, ani indoevropská; naopak, zdálo se mu, že „nepatří k žádné známé skupině jazyků či národů“. Ale pokud měla jména nějaký význam, co to bylo za záhadnou řeč, v níž něco znamenala?

Vědci se opět zaměřili na akkadské zápisy. Akkadský klínopis byl v podstatě slabičný: každý znak zastupoval celou slabiku (ab, ba, bat atd.) Přesto se v písmu hojně využívalo znaků, jež nebyly fonetickými slabikami, nýbrž měly význam: „bůh“, „město“, „země“, „život“, „vysoký“ apod. Pro tento jev bylo jediné možné vysvětlení: tyto znaky byly pozůstatky staršího písma, a to obrázkového. Akkadštině musela tedy předcházet jiná řeč, jejíž písemná forma se podobala egyptským hieroglyfům.

Záhy bylo zřejmé, že jde o starší jazyk, nikoliv jen o starší druh písma. Vědci zjistili, že akkadské nápisy a texty v hojné míře využívaly slov přejatých – tedy slov vypůjčených v původní podobě i v původním významu z jiného jazyka. Týkalo se to zejména vědecké a odborné terminologie, a také vyprávění o bozích a nebesích.

Jedním z největších nalezišť akkadských textů byly trosky knihovny, kterou v Ninive založil Aššurbanipal. Layard s kolegy odvezli z naleziště na 25 000 desek, z nichž mnohé označili starověcí písaři jako kopie „pradávných textů“. Skupina 23 desek končila prohlášením: „23. deska: jazyk Sumeru nezměněn.“ Jiný text obsahoval záhadné prohlášení samotného Aššurbanipala:

Bůh písařů obdařil mne schopností naučit se jeho umění.
Byl jsem zasvěcen do tajů psaní.
Umím dokonce číst složité desky v sumerštině.
Rozumím záhadným slovům na kamenných rytinách ze dnů před potopou.

Aššurbanipalovo tvrzení, že umí přečíst složité desky v „šumerštině“ a rozumí slovům napsaným na deskách pocházejících „ze dnů před potopou“, celou záhadu ještě prohloubilo. Ale v lednu 1869 navrhl Jules Oppert Francouzské numismatické a archeologické společnosti, aby byla uznána existence předakkadského jazyka a národa. Poukázal na to, že nejstarší mezopotamští panovníci proklamovali právoplatnost svého úřadu titulem „král sumerský a akkadský“, a navrhl, aby se tento národ jmenoval „Sumerové“ a jejich země „Sumer“.

Až na chybnou výslovnost jména, která se však ujala – měl to být správně Šumer, nikoliv Sumer –, měl Oppert pravdu. Sumer nebyl tajem opředenou, neznámou zemí, nýbrž původním názvem pro jižní Mezopotámii, přesně tak, jak jasně stojí ve Starém zákoně: královská města Babylon, Akkad a Erek byla v „zemi Šineár“ (Šineár byl biblický název pro Šumer).

Jakmile vědci přijali tyto závěry, otevřela se stavidla. Akkadské odkazy na „pradávné texty“ najednou dávaly smysl a vědcům záhy došlo, že desky s dlouhými sloupci slov jsou ve skutečnosti akkadsko-sumerské lexikony a slovníky, vypracované Asyřany a Babyloňany pro jejich vlastní studium prvního psaného jazyka – sumerštiny.

Bez těchto slovníků z dávných dob bychom nebyli schopni porozumět sumerským textům. S jejich pomocí se nám však otevřel ohromný literární a kulturní poklad. Ukázalo se také, že sumerské písmo bylo původně obrázkové a rylo se do kamene ve svislých sloupcích; později se začalo psát vodorovně a ještě později bylo upraveno pro klínopisné záznamy na měkké hliněné tabulky, jež přejali Akkaďané, Babyloňané, Asyřané a další starověké národy Předního východu (obr. 7).

Obr. 7

Rozluštění sumerského jazyka a písma, jakož i zjištění, že Sumerové a jejich kultura byli pramenem akkadsko-babylonsko-asyrských duchovních hodnot, podnítily intenzivní archeologické úsilí v jižní Mezopotámii. Množství důkazů nyní svědčilo o tom, že vše začalo právě tam.

První rozsáhlé vykopávky sumerského naleziště zahájili roku 1877 francouzští archeologové; bezpočet význačných artefaktů vedl k tomu, že další skupiny archeologů tam pracovaly až do roku 1933, aniž práci dokončily.

Ukázalo se, že naleziště, jež domorodci přezdívali Tello („mohyla“, „pahorek“), je jedním z prvních sumerských měst, oním Lagašem, jehož dobytím se vychloubal Sargon Akkadský. Panovníci tohoto vpravdě královského města nesli tentýž titul, který přejal i Sargon – až na to, že byl v sumerském jazyce: EN.SI („spravedlivý kníže“). Jejich dynastie započala kolem roku 2900 př. Kr. a trvala téměř 650 let. Za tu dobu se na panovnickém trůně v Lagaši vystřídalo bez přerušení třiačtyřicet ensiů. Byla pečlivě zaznamenána jejich jména, rodokmeny i délka jejich vlády.

Tyto záznamy poskytly velké množství informací. Prosby adresované bohům, „aby výhonky obilí dozrály pro sklizeň… aby se ze zavlažovaných rostlin urodilo hodně obilí“, svědčí o zemědělství a melioračních pracích. Číše popsaná „správcem sýpky“ na počest nějaké bohyně naznačuje, že obilí bylo uskladňováno, měřeno a směňováno (obr. 8).

Ensi jménem Eannatum zanechal po sobě nápis na hliněné cihle, z něhož vyplývá, že tito sumerští vladaři se mohli ujmout trůnu pouze se souhlasem bohů. Také zaznamenal dobytí jiného města, z čehož vyplývá existence dalších městských států v Sumeru na počátku třetího tisíciletí př. Kr.

Obr. 8

Eannatumův nástupce Entemena psal o stavbě chrámu vyzdobeného zlatem a stříbrem, o vysazovaní zahrad a rozšiřování vyzděných studní. Chlubil se, že vystavěl pevnost se strážními věžemi a se zařízeními, kde mohou kotvit lodi.

Mezi nejznámější lagašské panovníky patřil Gudea. Nechal se zvěčnit v mnoha soškách, jež ho znázorňují ve votivním postoji, jak se modlí ke svým bohům. Nebyla to žádná přetvářka: Gudea zasvětil celý život uctívání Ningirsua, svého hlavního božstva, a stavbě a přestavbě chrámů.

Z jeho záznamů vyplývá, že ve snaze o co nejkvalitnější stavební materiál získával zlato z Afriky a Anatolie, stříbro z pohoří Taurus, cedr z Libanonu, další vzácné dřevo z Araratu, měď z hor Zagrosu, diorit z Egypta, karneol z Etiopie a další suroviny ze zemí, jež se vědcům ještě nepodařilo identifikovat.

Když Mojžíš postavil Pánu Bohu v poušti příbytek, učinil tak podle podrobných pokynů Hospodinových. Když král Šalomoun postavil první chrám v Jeruzalémě, učinil tak poté, co ho Hospodin Bůh obdařil moudrostí. Proroku Ezechielovi se podrobné plány na stavbu druhého chrámu v Jeruzalémě zjevily „v Božím vidění“; ukázal mu je muž, který „vypadal, jako by byl z bronzu… v ruce měl lněnou šňůru a prut k měření“. Ur-Nammu, vládce Uru, vylíčil o tisíc let dříve, jak mu jeho bůh nařídil, aby mu postavil chrám; když mu dával příslušné pokyny, podal mu prut k měření a svinutý provázek (obr. 9).

Obr. 9

1 200 let před Mojžíšem tvrdil totéž Gudea. Pokyny pro stavbu, jak uvádí v jednom velice dlouhém záznamu, dostal ve vidění. „Muž, jenž svítil jako nebesa“, po jehož boku stál „božský pták“, „mi nařídil, abych mu vystavěl chrám“. Později je určena i totožnost tohoto „muže“, který „podle koruny na hlavě byl nepochybně bohem“; byl jím bůh Ningirsu. Vedle něj stála bohyně, která „držela destičku nejmilejší hvězdy své na nebesích“ a v druhé ruce „držela svatý stylus,“ jímž Gudeovi ukázala „oblíbenou planetu“.

Gudea byl sice muž moudrý a osvícený, ale architektonickým nákresům nerozuměl; proto se s prosbou o radu obrátil na jednu bohyni, vykladačku snů a božích vidění. Vysvětlila mu význam pokynů, rozměry projektu, jakož i velikost a tvar cihel, jichž má ke stavbě použít. Gudea poté zaměstnal „věštce, vykonavatele rozhodnutí“ a „luštitelku tajemství“, aby určili místo na kraji města, kde si bůh přeje, aby stál jeho chrám. Na samotnou stavbu pak najal 216 000 lidí.

Třetí muž, také bůh, držel v ruce destičku z drahého kamene: „na ní byl plán chrámu“. Na jedné sošce je Gudea zobrazen vsedě a na klíně má položenou tuto tabulku; na ní je jasně patrný božský nákres (obr. 10).

Obr. 10

Není divu, že Gudea si s plány nevěděl rady, neboť napohled jednoduchý „půdorys“ byl návodem ke stavbě složitého zikkuratu, jenž měl čnít do výšky sedmi podlaží. A. Billerbeck, jak uvádí v díle Der alte Orient z roku 1900, dokázal rozluštit alespoň část onoho božského architektonického projektu. Na starověkém nákresu, dokonce i na zčásti poškozené soše, jsou v horní části patrné skupiny svislých čar; jejich počet klesá a vzdálenost mezi nimi roste. Zdá se, že božští architekti uměli do jediného půdorysu, opatřeného sedmi různými měřítky, zakreslit úplné zadání pro stavbu sedmipodlažního zikkuratu (obr. 11).

Obr. 11

Říká se, že válka podněcuje člověka k vědeckému a technickému pokroku. Pro starověké Sumery a jejich vládce byla zřejmě takovým hnacím motorem stavba chrámů. Schopnost vybudovat větší stavební dílo podle připravených architektonických projektů, zorganizovat a nasytit velké množství pracovních sil, vyrovnat terén a stavět náspy, tvarovat cihly a přepravovat kamenné kvádry, dovážet zdaleka vzácné kovy a další suroviny, odlévat kovy a tvarovat je do užitkových předmětů i ozdob – to vše jednoznačně svědčí o vyspělé civilizaci, jež byla v plném rozkvětu ve třetím tisíciletí př. Kr.

* * *

Ačkoliv jsou i nejranější sumerské zikkuraty vskutku mistrovským stavebním dílem, tvoří pouze špičku ledovce technických výdobytků první nám známé velké civilizace.

Kromě vynálezu a rozvoje písma, bez něhož by nemohla vzniknout žádná vyspělá civilizace, by se Sumerům měl přičíst také vynález tisku. O mnoho tisíciletí dříve, než Johann Gutenberg odléval kovové litery z matric, používali sumerští písaři hotové „litery“ různých obrázkových znaků, úplně stejně jako my dnes používáme gumová razítka, a vtiskovali je v příslušném pořadí do mokré hlíny.

Vynalezli také předchůdce našich rotačních tiskařských strojů – pečetní váleček. Byl to váleček z mimořádně tvrdého kamene, do něhož byl zrcadlově převráceně vrytý písemný vzkaz nebo obrázek; když se jím přejelo po mokré hlíně, získal se „pozitivní“ otisk v hlíně. Pečeť byla také zárukou pravosti dokumentů; dal se okamžitě zhotovit nový otisk a porovnat se starým vzorem na dokumentu (obr. 12).

Velké množství sumerských a mezopotamských písemných záznamů se netýkalo božských a duchovních záležitostí, nýbrž veskrze světských, každodenních starostí: velikosti sklizně, rozměrů polí, výpočtu cen. Bez rozvinuté matematiky by koneckonců nemohla vzkvétat ani přežít žádná vyspělá civilizace.

Obr. 12

Základem sumerské matematické soustavy, zvané šedesátková neboli sexagezimální, bylo číslo 60, jež Sumerové získali vynásobením světské desítky s „nebeskou“ šestkou. Tato soustava je v jistém ohledu dokonalejší než naše současná; každopádně dokonalejší než pozdější soustavy řecká a římská. Sumerové uměli s její pomocí dělit na zlomky a násobit do milionů, odmocňovat i umocňovat s několikanásobnými exponenty. Z této vůbec první známé matematické soustavy jsme také přejali koncepci funkčnosti polohy v číslici: stejně jako v desetinné soustavě může číslice 2 znamenat dvojku nebo dvacet nebo dvě stě v závislosti na poloze, sumerská dvojka mohla znamenat 2 nebo 120 (2 x 60) a tak dál, v závislosti na „umístění“ (obr. 13).

360stupňový úhel, stopa sestávající z 12 palců nebo „tucet“ – to je jen několik ukázek pozůstatků sumerské matematiky, jež dodnes přežívají v našem každodenním životě. Vším, co tato soustava přinesla pro astronomii, sestavení kalendáře a pro další oblasti, se budeme podrobněji zabývat v následujících kapitolách.

Obr. 13

Stejně jako je náš hospodářský a společenský systém – naše knihy, soudní a daňové záznamy, obchodní smlouvy, oddací listy atd. – závislý na papíře, byl sumersko-mezopotamský život závislý na hlíně. V chrámech, v soudních síních i v obchodech byli k dispozici písaři s destičkami z mokré hlíny, do nichž zaznamenávali rozhodnutí, dohody, dopisy nebo vypočítávali ceny, mzdy, rozlohu pole či počet cihel potřebných ke stavbě.

Hlína byla také nezbytnou surovinou pro výrobu předmětů denní potřeby, nádob na uskladnění a přepravu zboží. Vyráběly se z ní cihly – další sumerský primát, jenž umožňoval stavbu obytných domů, královských paláců i impozantních božích chrámů.

Sumerům se připisují dva technické vynálezy, díky nimž se hliněné výrobky vyznačovaly lehkostí a pevností: vyztužování a vypalování. Moderní stavbaři vědí, že beton lze vyztužit tím, že se nalije do forem obsahujících železné tyče, čímž se získá mimořádně pevný stavební materiál; již dávno předtím zpevňovali Sumerové cihly tím, že do mokré hlíny přimíchávali nasekaný rákos nebo slámu. Věděli také, že hliněné výrobky získají na pevnosti a odolnosti, když se vypálí v hrnčířské peci. Díky těmto průlomovým technikám bylo možné postavit první výškové budovy a oblouky na světě a vyrobit pevné, odolné keramické nádoby.

* * *

Ještě větší technický pokrok přinesl vynález vypalovací pece – tedy pece s vysokou, zato však regulovatelnou teplotou, v níž nehrozilo riziko, že se výrobek znehodnotí prachem nebo popelem; tento objev předznamenal úsvit éry kovů.

Odhaduje se, že člověk začal kovat „měkké kameny“ – v přírodě se vyskytující hrudky zlata nebo sloučeniny mědi a stříbra – do užitečných nebo libých tvarů někdy kolem roku 6000 př. Kr. První ukované umělecké předměty byly nalezeny v horách Zagrosu a Taurusu. Jak však R. J. Forbes zdůrazňuje v díle The Birthplace of Old World Metallurgy, „ve starověkém Předním východě byly zásoby domácí mědi brzo vyčerpány a kovotepci se museli přeorientovat na rudy“. To vyžadovalo znalost a schopnost nalézt je, vytěžit, rozdrtit, vytavit a vyčistit – takové zpracování by bylo nemyslitelné bez vypalovací pece a obecně vyspělé techniky.

Hutnictví záhy zaznamenalo další objev: slitím mědi s dalšími kovy vznikl tvrdý, avšak kujný kov zvaný bronz. Doba bronzová, náš první hutnický věk, byla rovněž mezopotamským příspěvkem k moderní civilizaci. Směna kovů tvořila značnou část starověkého obchodu; kov se také stal základem rozvoje mezopotamského bankovnictví a prvního platidla – stříbrného šekelu („zvážený ingot“).

Široká škála kovů a slitin, pro něž byly nalezeny sumerské a akkadské názvy, i rozsáhlá odborná terminologie svědčí o vysoké úrovni hutnictví ve starověké Mezopotámii. Vědce to jistou dobu udivovalo, neboť v Sumeru se rudy vůbec nevyskytovaly, a přesto hutnictví vzniklo nepochybně právě tam.

Odpovědí je energie. Tavení, čištění, slévání a lití do forem by bylo nemyslitelné bez hojných zásob otopu do vypalovacích, hutnických a nístějových pecí. Mezopotámii sice chyběly rudy, měla však dostatek paliva. A tak se rudy dopravovaly ke zdrojům paliva, což vysvětluje množství raných záznamů o dovozu rud z dalekých zemí.

Základ paliv, která se zasloužila o technický rozmach Sumeru, tvořily živice, asfalt a ropa, jež na mnoha místech Mezopotámie přirozeně prosakovaly na povrch. R. J. Forbes (Bitumen and Petroleum in Antiquity) ukazuje, že povrchová ložiska Mezopotámie byla hlavním zdrojem paliv starověkého světa od nejranějších dob až po římskou éru. Autor usuzuje, že technické využití těchto ropných produktů začalo v Sumeru někdy kolem roku 3500 př. Kr.; kromě toho dokazuje, že v době sumerské se o palivech vědělo víc a využívala se ve větší míře než v pozdějších civilizacích.

Sumerové využívali těchto ropných produktů nejen jako paliva, nýbrž také jako materiálu ke stavbě silnic, k impregnaci, těsnění spár, natírání, tmelení a odlévání – to vše v takové míře, že když archeologové pátrali po starobylém Uru, nalezli jej pohřbený v pahorku, který Arabové přezdívali „pahorek živice“. Forbes dokazuje, že sumerština znala termín pro každý druh a každou odrůdu živičných substancí nalezených v Mezopotámii. A vskutku: názvy živičných a ropných látek v jiných jazycích – v akkadštině, hebrejštině, egyptštině, koptštině, řečtině, latině a sanskrtu – mají zcela evidentně sumerský původ: slovo „nafta“ je odvozeno ze sumerského napatu („kameny, jež vzplanou“).

Sumerské využití ropných produktů bylo také základem vyspělého chemického průmyslu. Vysokou úroveň chemických vědomostí Sumerů dokládá nejen množství nátěrů a barviv, jež se používaly například při glazurování, ale i pozoruhodná výroba umělých polodrahokamů, včetně náhražky za lapis lazuli.

* * *

Živice se využívaly také v sumerském lékařství – v další oblasti, v níž Sumerové mimořádně vynikali. Stovky nalezených akkadských textů se hemží sumerskými lékařskými termíny, což dokazuje sumerský původ veškerého mezopotamského lékařství.

Aššurbanipalova knihovna v Ninive zahrnovala oddělení medicíny. Texty byly rozděleny do tří skupin: bultitu („léčba“), šipir bel imti („chirurgie“) a urti mašmašse („příkazy a zaklínadla“). Již v nejstarších zákonících se pamatovalo na poplatky lékařům za úspěšné operace a na tresty, jež měly lékaře postihnout, pokud se operace nezdařila: lékař, který skalpelem otevřel pacientovi spánek, měl přijít o ruku, jestliže mu při tom poškodil zrak.

Některé kostry nalezené v mezopotamských hrobech nesly neomylné stopy operace mozku. Ve fragmentu jednoho lékařského textu se mluví o chirurgickém odstranění „stínu halícího oko muže“, patrně šedého zákalu; jiný text se zmiňuje o použití řezného nástroje a dodává, že „zasáhne-li nemoc vnitřek kosti, seškrábej ji a odstraň“.

Nemocní Sumerové mohli vybírat mezi A.ZU („vodním lékařem“) a IA.ZU („olejovým lékařem“). Na destičce vykopané v Uru, staré bezmála 5 000 let, je jmenován praktický lékař jako „doktor Lulu“. Existovali také veterináři – známí buďto jako „lékaři dobytčat“, nebo „lékaři oslů“.

Na raném pečetním válečku nalezeném v Lagaši jsou znázorněny chirurgické kleště, jež patřily „lékaři Urlugaledinovi“. Na pečeti je také had ovinutý kolem stromu – znak lékařství do dnešních dnů (obr. 14). Často byl také ztvárňován nástroj, kterým se při porodu odstřihovala pupeční šňůra.

Obr. 14

Sumerské lékařské texty se zabývají diagnózami a recepty. Nenechávají nikoho na pochybách, že sumerský lékař se neuchyloval ke kouzlům a čárům. Doporučoval čištění a mytí, koupele v horké lázni s rozpuštěnými minerály, aplikaci rostlinných výtažků a potírání naftovými sloučeninami.

Léky se vyráběly z rostlinných a nerostných sloučenin a byly smíchány s tekutinami či roztoky podle toho, jak se užívaly. Pokud se měly polykat, míchaly se ve formě prášku s vínem, pivem nebo medem; jestliže „se nalévaly rektem“ – tedy klystýrem – míchaly se s rostlinnými oleji. Alkohol, který hraje tak významnou roli při chirurgických výkonech a tvoří základ mnoha léků, se do našeho jazyka dostal přes arabské kohl z akkadského kuhlu.

Nalezené modely jater naznačují, že medicína se na lékařských školách vyučovala pomocí hliněných modelů lidských orgánů. Anatomie byla nepochybně vyspělou vědou, neboť chrámové obřady vyžadovaly složité pitvy obětních zvířat, od nichž byl už jen krůček ke srovnávacím znalostem o anatomii člověka.

Na některých pečetních válečcích i hliněných tabulkách jsou zobrazeni lidé ležící na jakémsi operačním stole, obklopení skupinou bohů či lidí. Z eposů a jiných herojských textů víme, že Sumerům i pozdějším obyvatelům Mezopotámie ležely na srdci otázky života, nemoci a smrti. Muži, jako urucký král Gilgameš, hledali „strom života“ nebo nějaký nerost („kámen“), jenž by jim zajistil věčné mládí. Jsou v nich také narážky na pokusy oživit mrtvé, zejména šlo-li náhodou o bohy:

I dali jim ubité tělo, jež na hřebu viselo.
Jeden dal Inanně života chléb,
druhý ji pokropil živou vodou
a Inanna povstala.

Obr. 15

Bylo snad v těchto oživovacích pokusech použito nějakých ultramoderních metod, o nichž se můžeme pouze dohadovat? Že byly známy radioaktivní metody a využívalo se jich při léčbě jistých chorob, je rozhodně patrné z pečetního válečku pocházejícího ze samého počátku sumerské civilizace. Je na něm znázorněn léčebný postup, při němž na speciálním lůžku leží nějaký muž, obličej má chráněný maskou a je vystaven jakémusi druhu záření (obr. 15).

Jedním z nejranějších sumerských výdobytků je rozvoj textilního a oděvního průmyslu.

Naše průmyslová revoluce se obvykle datuje od spuštění prvních spřádacích a tkalcovských strojů v Anglii v 60. letech 18. století. Většina rozvíjejících se národů má od té doby snahu vyvinout textilní průmysl jako první krok k industrializaci. Důkazy svědčí o tom, že takový proces probíhal nejen od osmnáctého století, nýbrž od samého prvopočátku lidské civilizace. Člověk mohl vyrábět tkané látky teprve poté, co se stal zemědělcem a uměl si vypěstovat len, a poté, co si ochočil zvířata, jež se stala zdrojem vlny. Grace M. Crowfootová v díle Textiles, Basketry and Mats in Antiquity vyjádřila shodu vědců v názoru, že tkalcovství se poprvé objevilo v Mezopotámii, a to kolem roku 3800 př. Kr.

Sumerové ve starověku prosluli nejen tkanými látkami, nýbrž také oděvy. Kniha Jozuova (7, 21) líčí, jak během vpádu do Jericha Akán přiznává, že neodolal pokušení ponechat si „jeden pěkný šineárský plášť“, který ve městě našel, i když mu za to hrozila smrt. Oděvy ze Šineáru (Sumeru) se tedy těšily takové oblibě a vážnosti, že lidé byli pro ně ochotni riskovat i život.

Sumerové měli k dispozici bohatou terminologii k popisu jednotlivých částí oděvu i jejich výrobců. Základní oděv se nazýval TUG – střihem i jménem nepochybně předchůdce římské tógy. Takové oblečení se nazývalo TUG.TU.ŠE, což v sumerštině znamenalo „oděv, který se nosí omotán kolem těla“ (obr. 16).

Obr. 16

Starobylé nápisy svědčí nejen o úžasné rozmanitosti a hojnosti v odívání, nýbrž také o eleganci, v níž převažuje dobrý vkus a soulad šatů, účesů, pokrývek hlavy a šperků (obr. 17, 18).

Obr. 18

Další oblastí, v níž Sumerové vynikali, bylo zemědělství. V zemi s pouze sezónními srážkami zavlažovaly půdu řeky spoutané důmyslným a rozsáhlým systémem zavlažovacích kanálů a přinášely tak celoroční úrodu.

Mezopotámie – země mezi řekami neboli Meziříčí – byla ve starověku učiněným rohem hojnosti. Meruňka, která se španělsky řekne damasco („damaškový strom“), nese latinský název Armeniaca, což je slovo přejaté z akkadského armanu. Třešeň – řecky kerasos, německy Kirsche – pochází z akkadského karšu. Všechny důkazy svědčí o tom, že tyto a další druhy ovoce i zeleniny se dostaly do Evropy z Mezopotámie, stejně jako množství semen a koření: náš „šafrán“ vznikl z akkadského azupiranu, „krokus“ z kurkanu (přes krokos v řečtině), „kmín“ z kamanu, „yzop“ ze zupu, „myrta“ z murru. Je to dlouhý seznam; v mnoha případech byla řečtina hmotným i etymologickým mostem, přes který se tyto plody země dostaly do Evropy. Cibule, čočka, fazole, okurka, zelí a salát tvořily běžnou součást sumerské stravy.

Stejně impozantní je rozsah i rozmanitost mezopotamských metod přípravy pokrmů – jejich kulinářského umění. Texty i obrázky potvrzují, že Sumerové uměli vyrábět z vypěstovaného obilí mouku, z níž připravovali různé druhy kvašeného i nekvašeného chleba, ovesnou kaši, pečivo, koláče a sušenky. Z ječmene se kvasilo pivo; mezi nalezenými texty je množství „odborných příruček“ na jeho výrobu. Víno se vyrábělo z vinné révy a datlových palem. Mléko dávaly ovce, kozy a krávy; pilo se syrové, přidávalo se do různých pokrmů a vyráběl se z něj jogurt, máslo, smetana a sýr. Běžnou součástí potravy byly také ryby, skopové a vepřové maso. Sumerové chovali prasata ve velkých stádech a jejich maso považovali za opravdovou lahůdku. Husy a kachny byly patrně vyhrazeny pro tabule bohů.

Ze starověkých textů jednoznačně vyplývá, že vybraná kuchyně Mezopotámie se vyvinula v chrámech, při službě bohům. Jeden text předepisoval jako oběť bohům „pecny ječmenného chleba… pecny pšeničného chleba; těsto z medu a smetany; datle, koláčky… pivo, víno, mléko… cedrovou šťávu, mléko“. Pečené maso bylo nabízeno s úlitbami „prvotřídního piva, vína a mléka“. Podle podrobného receptu se připravoval speciální plátek hovězího, k němuž se podávalo „těsto z jemné mouky smíchané s vodou, prvotřídním pivem a vínem,“ do něhož se přidávaly živočišné tuky, „vonné přísady získané ze srdíček rostlin“, oříšky, slad a koření. Podle pokynů k „dennímu obětování bohům města Uruku“ se k jídlu mělo podávat pět různých druhů nápojů; pokyny dále přesně popisovaly, co by měli dělat „mlynáři v kuchyni“ a „šéfkuchař u hnětací díže“.

Náš obdiv k sumerskému kulinářskému umění určitě vzroste, když si přečteme básně opěvující výtečné lahůdky. Co dodat k receptu na „coq au vin“, starému několik tisíciletí?

Ve víně lahodném,
ve vodě vonné,
v oleji posvátném
tohoto ptáka jsem uvařil
a snědl.

Vzkvétající ekonomika a společnost s tak rozsáhlým podnikáním by se nemohla vyvíjet bez výkonného dopravního systému. Sumerové využívali obou velkých řek i umělé sítě kanálů k vodní přepravě osob, zboží a dobytka. Na nejranějších sumerských vyobrazeních jsou první čluny na světě.

Z mnoha raných textů víme, že Sumerové se na různých plavidlech pouštěli také na daleké zaoceánské výpravy, aby ve vzdálených zemích nakoupili kovy, vzácné dřevo, drahokamy a další suroviny, jichž byl v Sumeru nedostatek. Jeden akkadský slovník sumerštiny obsahuje kapitolu o lodní dopravě; uvádí 105 sumerských výrazů pro různé typy lodí podle velikosti, místa určení i účelu (nákladních, osobních i vyhrazených k přepravě určitých bohů). Dalších 69 sumerských výrazů, souvisejících s obsluhou a stavbou lodí, bylo přeloženo do akkadštiny. Pouze dlouhodobá námořní tradice mohla vyprodukovat taková specializovaná plavidla i odbornou terminologii.

Pro suchozemskou dopravu bylo použito kola – opět poprvé v Sumeru. Vynález kola i jeho uvedení do praxe umožnily sestrojení nejrůznějších dopravních prostředků – od dvoukoláků po kočáry –, a nepochybně se zasloužil o to, že Sumerové jako první na světě využili pro mechanický pohyb „volské a koňské síly“ (obr. 19).

Obr. 19

Roku 1956 shrnul Samuel N. Kramer, jeden z nejvýznačnějších sumerologů naší doby, literární odkaz nalezený pod pahorky v Sumeru. Učiněnou pastvou pro oči je již sám obsah jeho díla From the Tablets of Sumer neboť každá z pětadvaceti kapitol popisuje nějaké sumerské prvenství – první školy, první dvoukomorový sněm, prvního kronikáře, první lékopis, první „zemědělskou ročenku“, první kosmogonii a kosmologii, prvního „Joba“, první přísloví a pořekadla, první literární debaty, prvního „Noema“, první knižní katalog; a také první bohatýrský věk lidstva, první zákoníky a sociální reformy, počátky lékařství, zemědělství a touha po světovém míru a souladu.

Ani v nejmenším to není nadsázka.

První školy byly v Sumeru založeny jako přímý důsledek objevu písma. Všechny důkazy (archeologické, např. školní budovy, i písemné, např. destičky s cvičeními) svědčí o tom, že již počátkem třetího tisíciletí př. Kr. existoval v Sumeru formální systém vzdělávání. V Sumeru pracovaly tisíce písařů – od pomocných až po mistry, královské či chrámové písaře, anebo písaře, kteří zastávali vysoký státní úřad. Někteří působili jako učitelé na školách a v jejich pojednáních se dočteme o školách, jejich cílech, rozvrhu i vyučovacích metodách.

Na školách se vyučoval nejen jazyk a psaní, nýbrž také tehdejší vědy – botanika, zoologie, zeměpis, matematika a bohosloví. Studovala se a opisovala literární díla minulosti, skládala se díla nová.

V čele školy stál ummia („odborný profesor“) a učitelský sbor sestával nejen z „vyučujícího kreslení“ a „vyučujícího sumerštiny“, nýbrž také z „pověřence s bičem“. V sumerské škole panovala zřejmě tvrdá disciplína; jeden její absolvent popisuje na hliněné destičce, jak byl zmrskán za záškoláctví, nepořádnost, loudavost, mluvení a vyrušování během hodiny, a dokonce i za neúhledný rukopis.

Jedna epická báseň o dějinách Uniku podrobně líčí řevnivost mezi Urukem a městským státem Kiš. Vypráví se v ní, jak do Uruku přibyli vyslanci Kiše a nabídli smírné řešení sporu. Ale tehdejší urucký vladař Gilgameš odmítl vyjednávat a chtěl raději bojovat. Zajímavé je, že o celé záležitosti musel nechat hlasovat v shromáždění starších, tedy v místním „senátu“:

Gilgameš před staršími svého města
záležitost svou vyložil a jejich odpověď žádá:
„…Nepodrobujme se paláci kišskému, smeťme jej zbraní!“

Shromáždění starších však bylo pro vyjednávání. Gilgameše to neodradilo; obrátil se proto na „muže zbraně“, na bojovníky, kteří hlasovali pro válku. Význam celého příběhu tkví v tom, že sumerský vládce musel předložit otázku války či míru prvnímu dvoukomorovému sněmu, a to již před 5 000 lety.

Titul prvního dějepisce přiřkl Kramer Entemenovi, králi lagašskému, který na hliněné válečky zaznamenal svůj válečný spor se sousední Ummou. Zatímco ostatní texty byly literárními díly nebo epickými básněmi s historickým námětem, Entemenovy záznamy jsou strohou prózou, napsanou pouze s cílem co nejvěrněji zaznamenat dějinné události.

Jelikož byly nápisy z Asýrie a Babylonie rozluštěny dávno před sumerskými záznamy, dlouho převládal názor, že první zákoník sestavil a uvedl do praxe babylonský král Chammurapi kolem roku 1900 př. Kr. Ale po objevu sumerské civilizace bylo zřejmé, že prvenství za soustavu zákonů i za výkon spravedlnosti náleží Sumeru.

Dávno před Chammurapim uvedl do praxe zákony jistý sumerský vladař městského státu Ešnunna (severovýchodně od Babylonu) a stanovil jimi horní hranici cen za potraviny i za nájem vozů i člunů, aby nebyly vykořisťovány nejchudší vrstvy. Další zákony se týkaly přestupků vůči osobám i majetku, rodinných záležitostí i vztahů mezi pánem a sluhou.

Ještě před ním však vydal zákoník vládce Isinu Lipit-Ištar. Osmatřicet zákonů, jež lze vyčíst z poškozené destičky (kopie originálu vyrytého do kamenné stély), se zabývá nemovitostmi, otroky a sluhy, sňatky a dědickými právy, pronájmem člunů, nájmem volských potahů a neplacením daní. Stejně jako později Chammurapi, i Lipit-Ištar vysvětluje v preambuli svého zákoníku, že jedná podle pokynů velkých bohů“, kteří mu nařídili, „aby Sumerům i Akkaďanům zajistil blaho“.

Ani Lipit-Ištar však nebyl prvním sumerským zákonodárcem. Úlomky nalezených hliněných tabulek obsahují opisy zákonů ustanovených uruckým vladařem Ur-Nammou kolem r. 2350 př. Kr., tedy více než pět set let před Chammurapim. Zákony vyhlášené z pověření boha Nannara měly pomoci dopadnout a potrestat „uchvatitele dobytka, ovcí a oslů z rukou občanů“ a zajistit, aby „se sirotek nestal kořistí boháče, vdova kořistí mocného, aby muž jednošekelový se nestal obětí muže šedesáti šekelů“. Ur-Nammu také uzákonil „spravedlivé a neměnné váhy a míry“.

Ale sumerský právní systém i výkon spravedlnosti jsou ještě starší.

Kolem r. 2600 př. Kr. se v Sumeru zřejmě událo tolik věcí, že ensi Urukagina usoudil, že je načase zavést reformy. Jeho dlouhý nápis označili vědci za vzácný záznam první společenské reformy lidstva založené na smyslu pro svobodu, rovnost a spravedlnost – tedy jakési „francouzské revoluce“ iniciované králem 4 400 let před 14. červencem 1789.

Urukaginův dekret o reformách nejdříve uvádí nešvary tehdejší doby, poté způsob jejich nápravy. Hlavním nešvarem byly machinace úředníků za účelem vlastního obohacení, zneužívání úředního postavení a nasazování přemrštěných cen monopolními zájmovými skupinami.

Tyto i mnohé další křivdy dekret přísně zakazoval. Nikdo si již nemohl stanovit vlastní cenu za „dobrého osla nebo za dům“. „Velký muž“ již nesměl zastrašovat prostého občana. Byla v něm postulována práva nevidomých, chudých, vdov a sirotků. I rozvedená žena měla před bezmála 5 000 lety ze zákona právo na ochranu.

Jak dlouho předtím existovala sumerská civilizace, když potřebovala tak rozsáhlou reformu? Nepochybně dlouho, neboť Urukagina tvrdí, že ho vyzval jeho bůh Ningirsu, aby „obnovil výnosy z dřívější doby“. Z toho jasně vyplývá, že bylo zapotřebí návratu k ještě starším systémům a dřívějším zákonům.

Na dodržování sumerských zákonů dohlížel systém soudů, kde byla pečlivě zaznamenávána a evidována všechna soudní řízení, všechny rozsudky i uzavřené smlouvy. Soudci rozhodovali obvykle v tříčlenné nebo čtyřčlenné porotě; jeden byl profesionálním „královským soudcem“, zbylí byli vybráni ze širší, 36členné poroty.

Zatímco Babyloňané vydávali předpisy a nařízení, Sumerům ležela na srdci především spravedlnost, neboť věřili, že bohové určili krále zejména k tomu, aby v zemi zajišťovali spravedlnost.

Sumerské pojetí spravedlnosti a morálky lze v mnoha případech srovnávat se Starým zákonem. Než měli Hebrejci krále, vládli jim soudci; králové nebyli posuzováni podle mocenských výbojů či bohatství, nýbrž podle toho, v jaké míře „konali dobro“. V židovském náboženství předchází Novému roku desetidenní lhůta, během níž jsou zvažovány a hodnoceny skutky lidí, podle nichž se určuje jejich osud v nastávajícím roce. Není patrně náhoda, že Sumerové věřili, že obdobným způsobem je lidstvo každoročně souzeno bohyní Nanše; koneckonců první hebrejský patriarcha – Abrahám – pocházel ze sumerského města Uru.

Sumerské zaujetí spravedlností našlo také výraz v díle, jež Kramer nazval „prvním Jobem“. Když spojil úlomky hliněných tabulek v istanbulském Muzeu starověkého Východu, vyčetl z nich podstatnou část sumerské básně, která se – stejně jako starozákonní Kniha Jób – zabývá stížnostmi bezúhonného muže, kterému však přesto bohové nepožehnají, a on zakouší velké utrpení, strádání a ponížení. „Mé bohabojné slovo bylo v lež překrouceno!“ volá úzkostně.

V druhé části anonymní trpitel pokorně předstupuje před své božstvo; jeho rozmluva připomíná některé verše v hebrejských žalmech:

Můj bože, otče můj,
jenž zplodils mě – pozdvihni moji tvář…
Jak dlouho mne zanedbávat chceš,
nechávat bez ochrany…
Jak dlouho necháš bez vedení mě?

Poté mu vylévá své srdce a slovy předepsanými liturgií vyznává vinu. Nakonec vše dobře dopadne: „Bůh popřál jeho slzám, nářkům sluch, bůh vyslyšel slova jeho bezúhonná a čistá, jimiž se člověk zbožně vyznával… bůh rukou svou mu osud zlý již nestrojil.“

Sumerská přísloví o dvě tisíciletí před biblickou Knihou Kazatel vyjadřují stejné myšlenky a bonmoty:

Chce brzo zemřít, proto říká: „Nechte mě užívat.“
Chce-li být zdráv, řekne: „Budeme hospodařit.“

Když zemře chuďas, nesnaž se ho vzkřísit.
Kdo mnoho stříbra má, možná šťastný jest;
kdo mnoho ječmene má, možná šťastný jest;
kdo však nemá vůbec nic, může spát.

Muž pro radost: manželství.
Po rozvážení: rozvod.

Nikoliv srdce vede k nepřátelství;
to jazyk vede k nepřátelství.

V městě bez hlídacích psů
vše ohlídá liška.

K duchovnímu bohatství sumerské civilizace přispěl nemalou měrou také ohromný rozmach reprodukčního umění. Skupina vědců z Kalifornské univerzity v Berkeley vyvolala v březnu 1974 značný rozruch oznámením, že se jim podařilo rozluštit nejstarší píseň na světě. Profesoři Richard L. Crocker, Anne D. Kilmerová a Robert R. Brown zazpívali a zahráli píseň podle not zapsaných na klínopisné tabulce pocházející přibližně z roku 1800 př. Kr., nalezené v Ugarifo na středomořském pobřeží (dnešní Sýrie).

„Již dávno víme,“ vysvětlovali vědci z Berkeley, „že asyrsko-babylonská civilizace znala hudbu, ale až do rozluštění této tabulky jsme nevěděli, že jejich hudba má stejnou heptatonicko-diatonickou stupnici, jež je příznačná pro současnou západní hudbu i řeckou hudbu z prvního tisíciletí př. Kr.“ Až do této chvíle se vědci domnívali, že západní hudba má svůj původ ve starověkém Řecku; tento objev však prokázal, že naše hudba – stejně jako mnoho jiného v západní civilizaci – pochází z Mezopotámie. Nemělo by to být tak překvapující, vždyť již podle řeckých učenců bylo o mezopotamských národech odjakživa známo, že „hledají harmonii a soulad se světem prostřednictvím tónů“.

Není pochyb o tom, že i v hudbě a v písních je nutné Sumerům přiřknout prvenství. Profesor Crocker dokázal zahrát prastarou melodii teprve tehdy, když zhotovil lyru podobnou těm, jež byly nalezeny v rozvalinách Uru. Texty z druhého tisíciletí př. Kr. svědčí o existenci hudebních klíčů a propracované hudební teorii. Profesorka Kilmerová již dříve (v díle The Strings of Musical Instruments: Their Names, Numbers and Significance) tvrdila, že v mnoha sumerských hymnických textech nalezla „na okraji něco podobného hudebním notacím“. „Sumerové a jejich následovníci žili plným hudebním životem,“ usoudila závěrem. Není proto divu, že na pečetních válečcích a hliněných tabulkách nalézáme takové rozmanité množství zobrazených hudebních nástrojů, zpěváků i tanečníků (obr. 20).

Obr. 20

Stejně jako sumerská literatura a mnoho dalších duchovních hodnot, vznikla v chrámech i hudba a píseň. Zpočátku byla vyhrazena službě bohům, ale postupně si prorazila cestu i za chrámové zdi. Jedno lidové rčení pomocí slovní hříčky, tolik oblíbené u Sumerů, komentovalo honoráře zpěváků: „Zpěvák, jenž sladkým hlasem neoplývá, je věru ‚bídný‘ zpěvák.“

Bylo nalezeno množství sumerských milostných písní, které se nepochybně zpívaly za hudebního doprovodu. Snad nejdojímavější je však ukolébavka, již zpívá matka nemocnému dítěti:

Přijď, spánku, snes se na synáčka mého.
Chvátej, spánku, k mému synáčkovi.
Uspi jeho očka neklidná…

Trápí tě bolesti, synáčku můj;
mne to skličuje, já žalem se soužím
a pozvedám zrak ke hvězdám.

Nový měsíc ti svítí na tvářičky;
za tebe nechť tvůj stín prolévá slzy.
Lež, jen klidně lež a spinkej…

Kéž bohyně růstu jest tvým spojencem;
kéž v nebi máš výmluvného ochránce;
kéž dopřáno ti jest království šťastných dnů…
Kéž žena je ti oporou;
kéž štěstěna dopřeje ti syna.

Tato hudba a tyto písně jsou pozoruhodné nejen tím, že dokazují sumerské kořeny západní hudby, její struktury i harmonické skladby; stejně ohromující je i to, jak blízké nám jsou sumerské tóny i verše, když jim nasloucháme. A vskutku – když hloubáme nad onou skvostnou sumerskou civilizací, přicházíme na to, že v Sumeru tkví kořeny naší morálky a našeho smyslu pro spravedlnost, našeho právního řádu, naší architektury a techniky a našeho umění; sumerské instituce nám připadají důvěrně známé a blízké. Zdá se, že srdcem jsme vlastně všichni Sumerové.

Po vykopávkách v Lagaši odkryly rýče a lopaty archeologů Nippur, někdejší náboženské centrum Sumeru a Akkadu. Z 30 000 nalezených textů nebyly mnohé dodnes prozkoumány. V Šuruppaku byly nalezeny školní budovy staré pět tisíc let. V Uru nalezli vědci vázy, šperky, zbraně, vozy, přilby ze zlata, stříbra, mědi a bronzu, zbytky tkalcovny, soudní záznamy – a nad tím vším vypínající se stupňovitý chrám zikkurat, jehož rozvaliny dodnes ční nad okolní krajinou. V Ešnunně a v Adabu odkryli archeologové chrámy a skvostné sochy z období před Sargonem. V nápisech z Ummy se mluví o dávných říších. V Kiši byly odkryty monumentální budovy a zikkurat z doby nejméně 3000 let př. Kr.

Uruk (Erek) zavedl archeology do čtvrtého tisíciletí př. Kr. Nalezli tam první malovanou keramiku vypalovanou v peci i důkazy o prvním použití hrnčířského kruhu. Chodník z vápencových kvádrů je nejstarší dodnes nalezenou kamennou stavbou. V Uruku nalezli archeologové také první zikkurat – vysoký umělý pahorek, na jehož vrcholu stál červenobílý chrám. Zde byly nalezeny také první vyryté nápisy i první pečetní válečky. Jack Finegan se o nich zmiňuje v díle Light from the Ancient Past: „Dokonalost těchto pečetítek, jež se poprvé objevují v uruckém období, je ohromující.“ Další naleziště z uruckého období nesou stopy úsvitu éry kovů.

Roku 1919 narazil H. R. Hall na starobylé rozvaliny u vesnice dnes zvané El Obejd. Podle naleziště bylo pojmenováno období, jež vědci pokládají za první fázi velkolepé sumerské civilizace. V tehdejších sumerských městech, sahajících od severní Mezopotámie až po jižní úpatí Zagrosu, se poprvé stavělo z hliněných cihel a omítaly se zdi, poprvé se objevuje mozaiková výzdoba, hřbitovy s hroby lemovanými cihlami, glazurované a politurované keramické zboží s geometrickými vzory, měděná zrcadla, korálky z dovezené želvoviny, barva na oční víčka, měděné „tomahavky“, látky, domy, ale především – impozantní chrámové budovy.

O něco dále směrem na jih objevili archeologové Eridu – podle starověkých textů první sumerské město. Hlouběji pod ním narazili kopáči na chrám zasvěcený Enkimu, sumerskému bohu moudrosti; zdálo se, že chrám byl mnohokrát přestavován. Jednotlivé vrstvy zavedly vědce jednoznačně k počátkům sumerské civilizace: 2500 př. Kr., 2800 př. Kr., 3000 př. Kr., 3500 př. Kr.

Pak byly odkryty základy prvního chrámu zasvěceného Enkimu. Pod ním byla panenská půda – před ním tam nestálo nic. Tato vrstva spadala do období kolem roku 3800 let př. Kr. Tehdy se zrodila civilizace.

A nebyla to jen první civilizace v pravém smyslu tohoto slova; šlo o civilizaci nejrozsáhlejší, jež obsahovala vše a v mnoha směrech předčila ostatní starověké kultury, které vznikly po ní. Na této civilizaci je nepochybně založena i naše.

Člověk, který poprvé použil kamene jako nástroje asi o dva miliony let dříve, dosáhl této nebývalé vyspělé civilizace v Sumeru kolem r. 3800 př. Kr. Zarážející na tom je, že vědci nemají dodnes tušení, kdo vlastně Sumerové byli, odkud přišli, a jak a proč se jejich civilizace tak náhle vynořila z temnoty dávnověku.

Její vznik byl totiž náhlý a nečekaný – jako by spadla z nebe.

H. Frankfort (Tell Uqair) ji popsal jako „ohromující“. Pierre Amiet (Elam) ji označil jako „pozoruhodnou“. A. Parrot (Sumer) se o ní vyjádřil jako o „plamenu, jenž tak náhle vzplál“. Leo Oppenheim (Ancient Mesopotamia) poukazuje na „podivuhodně krátké období“, v němž tato civilizace vznikla. Joseph Campbell (The Masks of God) své postřehy shrnuje takto: „Náhle a nečekaně… se v této malé sumerské náplavové zahradě zjevuje… celý kulturní syndrom, jenž od té doby tvoří zárodek všech vyspělých civilizací na celém světě.“