Prolog: Geneze

STARÝ ZÁKON byl mým průvodcem, společníkem i rádcem od útlého dětství. První semínko této knihy bylo zaseto bezmála před padesáti lety; tehdy jsem neměl ani zdání o právě probíhajících zanícených debatách na téma „evoluce versus bible“. Ale když jsem se jako mladý student seznamoval s texty Genesis v hebrejském originále, směle jsem se pouštěl do sporů o výkladu bible. Jednoho dne jsme v VI. kapitole četli o tom, že když se Bůh rozhodl zničit lidstvo potopou, byli na Zemi „synové Boží“, kteří si brali za ženy „dcery lidské“. V hebrejském originále se jmenovali nefilim; pan učitel nám vysvětlil, že to znamená „obři“, ale já s tím nesouhlasil. Cožpak to neznamená doslova „ti, kdož byli sesláni dolů“, kteří sestoupili na Zemi? tázal jsem se. Učitel mě pokáral a doporučil mi, abych přijal tradiční výklad.

Když jsem v následujících letech studoval jazyky, dějepis a archeologii Předního východu, „nefilové“ mi doslova uhranuli. Archeologické nálezy a rozluštění sumerských, babylonských, asyrských, chetitských, kanaánských a dalších starověkých textů a epických bájí znovu a znovu potvrzovaly přesnost biblických odkazů na království, města, panovníky, místa, chrámy, obchodní stezky, artefakty, nástroje a zvyky dávnověku. Není tedy na čase přijmout slovo nefilim z týchž starověkých záznamů ve významu „návštěvníci Země z nebes“?

Starý zákon opakovaně tvrdí: „trůn Hospodinův jest na nebesích“. Nový zákon mluví o „našem Otci, jenž jest na nebesích“. Věrohodností bible však silně otřásl nástup a obecné přijetí evoluční teorie. Jestliže se člověk vyvíjel, pak ho přece nemohlo najednou stvořit nějaké božstvo, jež si vše důkladně promyslelo, a poté se rozhodlo: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Všechny starověké národy sice věřily v bohy, jež sestoupili z nebe na Zemi a mohli na ně zase vstoupit, kdykoliv se jim zachtělo, jenže těmto pohádkovým příběhům se nepřikládala ani špetka věrohodnosti, a vědci je od samého počátku bagatelizovali jako pouhé mýty.

Starověké písemnosti Předního východu, jež zahrnují množství astronomických textů, jasně mluví o planetě, z níž tito astronauti nebo „bohové“ přišli. Když však vědci před sto padesáti lety rozluštili a přeložili starověké seznamy nebeských těles, tehdejší astronomové ještě neznali planetu Pluto (objevenou teprve v roce 1930). Jak se tedy od nich dalo očekávat, že přijmou důkaz o dalším členu naší sluneční soustavy? Ale proč bychom dnes, když už – stejně jako naši starověcí předci – víme o planetách za Saturnem, nemohli přijmout ony starověké důkazy o existenci Dvanácté planety?

Jelikož se vydáváme na daleké výpravy do vesmíru, je více než příhodné znovu se začíst do starověkých písemností a přijmout jejich výklad. V dnešní době, kdy astronauti přistávají na Měsíci a kosmické lodi bez posádky zkoumají další planety, není již tak těžké uvěřit tomu, že nějaká civilizace, mnohem vyspělejší než naše, z jedné daleké planety byla kdysi dávno schopna vyslat své astronauty k planetě Zemi a přistát na ní.

A vskutku: celá řada populárněvědeckých publikací se zabývá spekulacemi o tom, že starověké artefakty, například pyramidy nebo obrovské kamenné skulptury, musí být nutně dílem vyspělých návštěvníků z jiné planety, neboť náš primitivní prapředek nemohl přece sám disponovat požadovanou technikou. Anebo uveďme jiný příklad: jak se mohlo stát, že před bezmála 6 000 lety tak náhle, bez jakékoliv předzvěsti, rozkvetla civilizace Sumerů? Ale jelikož autoři těchto publikací obvykle neprokážou, kdy, jak a především odkud tito pravěcí astronauti přiletěli, zůstávají jejich zneklidňující otázky pouhými nezodpovězenými spekulacemi.

Třicet let jsem bádal a zkoumal starověké zdroje, opakovaně se k nim vracel a postupně přijímal jejich doslovný význam, než mi v mysli vykrystalizoval souvislý a věrohodný scénář prehistorických událostí. Dvanáctá planeta se proto pokouší nabídnout čtenáři příběh, jenž dává odpovědi na specifické otázky kdy, jak, proč a odkud. Mými důkazy jsou zejména starověké texty a obrázky.

Ve Dvanácté planetě jsem se pokusil rozluštit tajenku důmyslné a důkladně propracované kosmogonie, jež vysvětluje – možná stejně dobře jako moderní vědecké teorie –, jak mohla vzniknout sluneční soustava, do jejíž oběžné dráhy vnikla ještě jedna planeta a uvízla v ní, a jak poté vznikla Země a další části sluneční soustavy.

Jedním z důkazů, jež nabízím, jsou mapy hvězdného nebe pojednávající o kosmických letech z Dvanácté planety na Zemi. Poté v časovém sledu následuje vyprávění o tom, jak nefilové na Zemi zakládali první osady a jmenovali své vůdce, jsou popisovány jejich vztahy, lásky, řevnivost i žárlivost, úspěchy a zápasy, je vysvětlována povaha jejich „nesmrtelnosti“.

A v neposlední řadě si Dvanáctá planeta klade za cíl vystopovat závažné události, jež vedly ke stvoření člověka, i vyspělé metody, jimiž toho bylo dosaženo.

Kniha dále rozebírá spletitý vztah mezi člověkem a jeho bohy, vrhá nové světlo na význam událostí v rajské zahradě, kolem babylonské věže i potopy světa, a popisuje, jak konečně člověk – štědře obdařen svými tvůrci biologicky i materiálně – nakonec vytlačí své bohy ze Země.

Tato kniha vyjadřuje názor, že nejsme v naší soustavě sami. To však nemusí oslabit víru v nějakého univerzálního Všemohoucího, nýbrž ji naopak posílit. Jestliže totiž nefilové stvořili člověka na Zemi, možná tím pouze plnili rozsáhlejší plán někoho Vyššího.

Z. SITCHIN

New York únor 1977