Hvězda u Slaného

Zvonice na Mariánském poutním místě v Tuřanech byla vystavěna na popud vrchnosti roku 1712 a stojí jako všechny její sestry na energetickém průsečíku při hvězdné dráze na sever

Zvonice spolu s kaplí představuje zajímavou stavební drobnost v osadě Hvězda

Hvězdu ve stejnojmenné osadě připomíná přímo proti zvoničce renovované sltavení, patřící k nejstarším objektům ve vsi

Někdejší poddanská ves na státní silnici ze Slaného do Řevničova, západně od města, vznikla v první polovině 17. stoleti a vděčí za své jméno (Stern) první ženě Jaroslava Bořity z Martinic paní Marii Eusebii ze Šternberka. Šternberkové byli a jsou dosud nejstarším, vpravdě českým panským rodem. Jejich osmicípá hvězda se objevila jako klenot ve znaku Martiniců, stejně jako v názvu Lázní Šternberk a v pozdější šesticípé úpravě dotčené vsi Hvězda.

V létě roku 1962 jsem jako vojín základní služby sloužil v malém strážním oddílu, střežícím vojenský objekt Hvězda u Slaného. Služba to byla monotonní, ale celkem klidná. Lesy u vsi, kde se střežené sklady nacházely, byly nepřístupné a spolu s hlubokým tichem z nich vystupovala zvláštní tajemnost, v noci až tísnivá. Jedné červencové noci jsem byl ve strážní směně s vojínem základní služby ze Slovenska, maďarské národnosti. Byl to vášnivý pytlák a velmi dobrý střelec. Prostý člověk se základními, někdy až animální instinkty, vypěstovanými patrně ve velmi tvrdých existenčních podmínkách na jižním Slovensku. Snad hodinu či dvě po půlnoci, kdy jsme byli oba vystřídáni na svých stanovištích, jsme se společně vraceli na strážnici. Zastavili jsme se na lesní cestě, která asi po 300 metrech křížila v pravém úhlu silnici na Malíkovice. V jasné hvězdné a měsíční noci - v lese i na cestě ale temno temné - zářilo asi 50 metrů od nás místo, na němž stála nehybně a klidně půvabná laň. Stála k nám bokem a dívala se kamsi mezi stromy. Kamarád sňal s ramene samopal (měl vždy pro takové případy „ušetřenou“ munici), natáhl závěr zbraně, přepnul na jednotlivé výstřely a pomalu zaklekl do střelecké pozice přímo na cestě. Zamířil a já jsem rychle zavřel oči. Ozval se ostrý zvuk výstřelu, tak charakteristický pro „kalašnikova“, který zapráskal ozvěnou široko daleko v lesích. Měl jsem velmi zvláštní pocit, jako by se dělo něco proti řádu Přírody, a tím i proti řádu člověka. Nechtělo se mi oči otevřít. Kamarád se po chvíli ozval: „Hej, utekla potvora, netrefil jsem ji!“ Zhluboka jsem si vydechl a zadíval se na to prosvětlené místo na cestě. Na malou chvíli se mi zdálo, že v měsíčním světle a v záři hvězd vidím štíhlou ženskou postavu, zahalenou v temné splývavé roucho. Něco podobného jsem již dříve spatřil a zažil na rozcestí pod Kožovou horou. Byl jsem šťastný, že kamarád onu bytost nezasáhl -už kvůli němu samotnému.

Jitřní hvězda se před námi rozplývá a mizí na Sluncem prozářeném nebi. Nemizí však nikterak z naší mysli, neboť je stále součásti kosmického působení a symbolem moudrosti, které je nám zvláště v této době tolik zapotřebí. Záhy se objeví na večerním nebi opět jako jasná hvězda, aby bděla nad naším spánkem, provázela nás utěšenými sny a skrze podvědomí vtiskla do naší mysli podnětné myšlenky a tak spolehlivě navigovala loďku našeho osudu nejistými vodami tohoto světa.

K těm nejharmoničtějším osedlým místům v naší krajině patří rozhodně Třebíz jako dávně sídlo rytířskěho řádu johanitů (od roku 1183), rodiště V. B. Třebízského a nyní vesnický skanzen

Poklidná náves v Třebízi evokuje mnohé děje uplynulého tisíciletí