Slanej vrch a město Hvězda

Slaný - město Hvězda na rytině z roku 1620 skýtá pohled na harmonické uspořádání středověkého městečka

„Když léta 750 jeden ze služebníků Nezamysla knížete, jménem Holot po lesích a po horách procházeje se na jeden veliký vrch přišel a když vešel podeň, nalezl pramen vody slané...“

Václav Hájek z Libočan r. 1550

„O Grál směla pečovat
jen duše čistá, nehřešící,
schopná všech poklesků se stříci. “

Wolfram von Eschenbach: Parzival, r. 1210

„Jen bojem, a to za všech dob a ve všech otázkách dějin, se člověk dovídá, co vlastně chce, co dokáže. “

J. Burckhardt, r. 1873

První kroky ve stínu listnatých stromů na úpatí Slánské hory (330 metrů n. m.) vyvolávají podobné pocity a vjemy jako cesta na Vinařickou horu. Také energetický náboj je zde příbuzný. Čím více ale postupujeme po západním úbočí k vrcholu, tím více souhlasíme s průvodcem po Přírodovědné naučné stezce Slánská hora z roku 1984. Praví se v něm totiž: „Procházka tudy je velice příjemná, uklidňující a nechce se ani věřit, že tato oáza klidu leží přímo v centru živého průmyslového města.“ S podzimem a zimou provází poutníka na temeni Hory všude přítomný hluk z rušné křižovatky na jejím úpatí. Hluk chvílemi sílí, jindy slábne ale vlastně nikdy neustává. Výjimku tvoří laskavé období pozdního jara a léta, kdy veškerá vegetace hory je bohatě olistěná a tlumí tak zdola vycházející rušivé zvuky. V každém případě skrývá Hora zákoutí tajemné a pohádkové krásy mající blahodárný psychický vliv, jakkoliv byl dříve asi podstatně silnější. Mírně nevábný je však pohled z vrcholu na východní svah, který je zúplna vyrabován těžbou čedičové horniny, takže lze říci, že více jak třetina tělesné hmoty této třetihorní sopky nenávratně zmizela. Je pryč a s ní i nenahraditelné stopy všech fází jejího někdejšího osídlení. Chybělo zcela málo, jen několik let intenzívní těžby a Slánská hora zmizela z povrchu země. Také zástavba paneláků, vstupující necitlivě do úpatí Hory, narušuje citelně její energetické působení, leč lidé bydlet musí a třeba ti slánští dobře vědí proč právě na úpatí Hory.

Navzdory všemu tomu je Slánská hora stále ještě silové místo. Je spojena s kdysi mohutnou energií ohně, neboť se zrodila v době nejmohutnější tvorby starovulkánů v Českém středohoří, kde tyto geologické útvary reprezentuje spolu s Vinařickou horou na jeho nejjižnějším cípu.

Slánská hora je tvořena převahou olivinickým nefelinitem jako základní výjevovou horninou, dále pak tufy a tufity. Na úpatí, na dvou místech svahů a v jednom případě i na samém vrcholu Hory, se nalézají rozměrné křemencové bloky či balvany, celkem asi šest kusů (jeden z nich byl před léty zcizen vášnivým skalkytvůrcem). Kameny jsou naprosto cizorodými elementy s ohledem na své složení a morfologii. Pro svůj tvar, zvrásnění povrchu či miskovité prohlubně, bývají kameny často označovány jako „obětní“, „kultovní“ či jsou považovány za menhiry. Jejich energetické působení přesahuje skutečně svou intenzitou působení Hory samotné. Zdá se však, že jde většinou jen o němé svědky mimořádně dynamických změn geologických, ale také pohnutých osudů lidských. Nebyly na Horu záměrně dopraveny lidmi, ale putovaly patrně z velkých vzdáleností mohutnými pohyby zemské kůry, naplaveninami moří a konečně i erosivními změnami povrchu Země, a to v průběhu milionů let. Některé z nich, například vrcholová „obětní mísa“, byly nepochybně využívány člověkem, ať již pro potřeby kultovní či jiné, třeba daleko prozaičtější. Tyto kameny odevždy poutaly lidskou pozornost, vzbuzovaly zájem, podněcovaly fantazii, ale probouzely též obyčejnou chtivost. V rámci stávajícího archeologického průzkumu nebyl v jejich bezprostředním okolí zjištěny žádné přímé stopy využití. Pouze v jednom případě byla v okolí kamenného bloku odkryty pozůstatky pravěkých ohnišť. Do jaké míry souvisely s kultovními rituály je otázkou. Úvahy o tom by byly čirou spekulací. S některými z kamenů však lidmi pohybováno bylo, ať již v dobách odlehlých či teprve nedávno. V každém případě jde o archeologickou lokalitu celoevropského významu. Slánská hora byla s malými přestávkami osídlena od počátku pozdní doby kamenné (asi 4000 let př. n. l.) až do 16. století naší éry. Stopy tohoto osídlení nalézáme v kulturním souvrství mocnosti 3 metrů, což je sám o sobě evropský unikát. Z nálezových pramenů je zřejmé, že zdejší starověká sídliště měla od samého počátku čilý obchodní styk s odlehlými oblastmi severu a jihu našeho kontinentu.

Nejzajímavější nálezy ze Slánské hory spadají do doby patrně nejmohutnějšího osídlení této lokality neznámým lidem řivňáčské kultury z počátku 3.tisíciletí př. n. l. Jde o části či fragmenty tzv. „hliněných idolů“, což jsou modelované, silně stylizované a abstraktní hliněné figurky lidských postav, zpravidla bez hlav, místo nichž jsou umístěny zvláštní výčnělky či rohy. V některých případech byly nalezeny samostatné zoomorfní hlavičky, které se nasazovaly na hliněná lidská těla či na těla vyřezávaná ze dřeva případně z kosti. Jakkoliv by bylo nejpřijatelnější vysvětlení, že jde o dětské hračky, zdá se mi, po srovnáni s podobnými nálezy v zahraničí daleko pravděpodobnější jejich poslání kultovní. Pak jde ovšem o spojení prvků lidských se zvířecími, tedy o jakási lidozviřata, chiméry a monstra, která zde nepochybně jeden čas žila vedle nám již podobných bytostí. Většina těchto démonických tvorů byla zničena v následném kataklysmatu, některá patrně přetrvala a soužití s nimi nebylo nijak lehké, stejně jako je tomu dnes.

Nyní se časovým tunelem provlékneme až do středověku - můžeme si tento přepych dovolit, neboť stojíme na místě čertového prahu, které nám jako přechodné cestu přímo nabízí:

Dne 25. května 1420 stanula před Slaným křižácká vojska císaře Zikmunda Lucemburského pod velením pana Viléma Zajíce z Hazmburka. Položila se táborem na Slánské hoře, a to od jejího úpatí, západní svah přivrácený k městu, až po vrchol, z něhož bylo možné pohodlně pozorovat dění ve městě, případně i řídit palbu dělostřeleckých kusů, stejně jako metacích strojů. Cílem obležení bylo přimět obyvatele jednoho z pěti vyvolených husitských měst (Slaného-Hvězdy, Loun-Luny, Žatce, Plzně a Klatov-Slunce), aby se poddali Zikmundovi a odvrátili se od kališnictví. Slaný - město Hvězda - jak bylo kališníky vnímáno a nazýváno, odpadlo druhý den obležení od podobojí a otevřelo své brány obléhatelům. Než-li se tak ale stalo, probíhala mezi obleženými a oblehateli nelehká vyjednávání. Obležení města se po boku pana Zajíce z Hazmburka účastnil též pan Arnim Neprobylický z Neprobylic, oddaný rytíř řádu sv. Jana Jeruzalémského. Skupina jeho rytířů tábořila na jihozápadním úpatí Slánské hory ve stanech pod červenými praporci s bílým křížem.

Rytíř Neprobylický přijel v družině pána z Hazmburka, spolu se svými řádovými bratry do slánského předměstí jako jeden z posledních. Sestoupil s koně, otěže předal štolbovi, sňal rukavice a rozhlédl se kolem. Řádoví spolubratři již kvapně vyhledávali ubytování v nemnoha staveních na úpatí Hory. Do stanů se z urozených rytířů nikdo příliš nehrnul. Zima nebylo, leč vlhko a kvapem se šeřilo. Panu Zajícovi mezitím vyhlédli a připravili prostorný měšťanský dům na Pražském předměstí, kde měl v kádi již připravenou teplou koupel. Další noční jednání se Slánskými přenechal ochotně svým dvěma hejtmanům.

Arnim zabušil klepadlem na bránu kamenného, neomítnutého domu s malými okny a uzavřenými okenicemi. Dům stál na samém úpatí Hory, částečně vsazený do svahu. Vyhlížel nepřístupně a opuštěně. Za vysokou zdí malá zahrádka dávala o sobě znát převislými stonky popínavých rostlin a keřů. Pod okenicemi jakoby slepá okna. Nezdráhal se vstoupit do takového domu, ale současně se nemohl zbavit neklidu a podivně tísnivého pocitu. I přes svůj mladý věk stál již dvakrát v poli v Uhrách a účastnil se desítky drobných potyček. Jeho sebevědomí se proto nepropadalo do nížin komplexů a nedostatečnosti. Zabušil znovu. Po chvíli se branka s železným kováním, hluboko vsazená do masivní zdi otevřela. Za ní stál nevysoký muž v černém šatě a s černým baretem na hlavě. Na prsou mu v šeru probleskoval stříbrný řetěz se zavěšenou medailí či talismanem. Šedozelené oči hleděly bez vzruchu rytíři přímo do tváře.

Vstup do nitra čedičového masivu, kde pramenily léčivé slané vody

„Neboť se domníváme, že oheň, odděliv čisté od nečistého, svým teplem přitahuje a shromažďuje kolem sebe onu přírodní energii, která tvoří duši a dodává jí sílu stoupat stále vzhůru, až vystoupí na některou hvězdu

H. C. Cyrano de Bergerac, r. 1645

Dost možná, že kdysi právě tajemný Pan přichází zahrát na tyto dnes zborcené píšťaly a flétny z kamene

Kamenné bloky roztodivných tvarů vzněcujících fantazii jsou roztroušeny po svazích Slánské hory. Balvany mají jiné geologické složení než-li mateřská hornina podloží

„Jsem rytíř Arnim z řádu johanitů a žádám tě o přístřeší a nocleh.“ Stroze ale zdvořilým tónem zacílil hlas do branky.

„Jsem Petr Cavalli, doktor lékařství, fyzikus v tomto městě. Vítej a přijmi můj skromný příbytek za svůj.“ Lékař poodstoupil stranou a vpustil hosta dovnitř. Arnim vkročil na plochými kameny dlážděný dvorek, nízkou zídkou přehražený v miniaturní zahrádku s množstvím vzrostlých keřů, trav a bylin. Uprostřed dvorku čněl do výše mohutný sloupovitý kámen s několika podivnými značkami a čarami, vyrytími do jeho těla. Kámen zářil bledě modrým, sotva znatelným světlem a Arnimovi se na malou chvíli zazdálo, že je živý, jakoby pulzoval a dýchal. Zarazil se v chůzi. Lékař se k němu obrátil, usmál se a vlídně rytíři pokynul, aby ho následoval dále do domu. Prostorná jizba, v níž oba po chvíli usedli k mohutnému stolu, byla prostá, bez zvláštního nábytku a ozdob, vyjma polic s lahvicemi a kelímky dvou velkých okovaných truhel, tří stolic a menších stolků zcela pokrytých manuskripty, pergamenovými složkami, psacím náčiním a několika rukopisnými knihami úctyhodných rozměrů. V komnatě zajisté hostů nikdy moc nebývalo.

Lékař sám nalil vodu ze džberu, aby si rytíř omyl ruce a poté rozlil do hliněných pohárů červené víno z velkého džbánu, který přinesl ze sklepa vytesaného přímo do skály.

Služebnictva v domě zjevně nebylo. V koutě jizby spal na houni mohutný starý a zřejmě slepý černý pes se zlatavě hnědou maskou, který se při vstupu hosta pokoušel postavit na nohy, ale jeho pán ho uklidnil několika vlídnými italskými slovy. Rytíř zaslechl, že lékař svého psa oslovuje Monsignore.

„Mám zde ještě chléb a rybu, máš-li hlad, pane? Je čas večeře, přinesu oboji.“ Vstal od stolu a odešel do komory, kvapně se vrátil s jídlem a položil je na stůl. Arnim zdvořile poděkoval. Rozdělili chléb a rybu, rukama si brali jídlo, mlčky upíjeli krvavé víno. Pes zdvihl hlavu, zaměřil své nevidomé oči ke stolu ale po chvíli si hlavu s hlasitým a těžkým zavzdechnutím opět položil na mohutné přední tlapy.

Rytíř a lékař mlčeli hodnou chvíli. Pak lékař upřel oči na rytíře a s lehkým úsměvem v zestárlé tváři, na níž se pod pravým okem chvěla zašpičatělá bradavice, se pomalu a tiše zeptal: „Co hledáš, rytíři? Hledáš Grál, viď?“

Rytíř položil obě ruce dlaněmi na stůl a zahleděl se lékaři do očí. Zdálo se mu, že ho odněkud zná. Určitě se kdysi dávno, někdy v raném dětství setkali. Neřekl nic, jen lehce kývl hlavou.

„Není ho tu! Byl po nějaký čas uschován i v této Hoře. Díky tomu mohu vodou ze slaných pramenů, vyvěrajících pod ní, polévat zchromlé a bolavé údy lidí z města a jeho okolí. Voda jim ulevuje a pomáhá. Někteří opět jakž takž chodí, když před tím se skučením jen leželi. Grál tu není. Podívej se, co se připravuje venku před městem a nad ním. Velké vraždění však teprve přijde. Tato země a celé říše našeho světa si nezaslouží milost Grálu. Jeho dobrodiní náleží jen několika osamoceným nuzákům, kteří již odcházejí z tohoto světa, protože z něho chtějí odejít. Grál přivezli templáři z Východu, neví se přesně kdy. Bylo to ještě před porážkou a vypleněním Akkonu. Roznášeli jeho milost po celé Pevnině, nebyli to však žádní mágové ani čarodějové, byli to prostí rytíři, o nichž lze říci slovy ze Zjevení sv. Jana: „To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově“. Právě v tom však spočívá jejich obrovská magická síla, která bude působit ještě po mnoha staletích. Před svým potupným zatčením a soudem ve Francii odvezli rytíři Templu Grál zpět na Východ. Kamsi do podhůří největších velehor světa, kde panuje Král Rybář. Z šesti strážných rytířů Grálu se vrátil pouze jediný. Ostatní zahynuli. Mám o tom všem jistotu. Byl jsem tehdy v Champagni a viděl jsem řádového preceptora Gérarda de Villiers odplouvat s posledními galérami, které ještě nebyly zabaveny. Hovořil jsem také s oním rytířem, který se po letech vrátil. Moje bytí je v tomto světě okrajové a odlehlé, proto k tobě mohu mluvit tak, jak právě mluvím.“ Arnim s údivem vzhlédl k lékaři. „Nediv se, žiji doposud z milosti Grálu, ale také mé poslání zde se zvolna naplňuje a netrvám na tom, abych déle prodléval. Hledej Grál v sobě. To je jediná Cesta! Slánští se zítra vzdají na milost a nemilost císaři Zikmundovi. Nepoteče mnoho krve. Měšťané si umí všechno dobře spočítat. Bude to tak ještě mnohokrát, jak tomu už mnohokráte bylo. Ti dva, co za několik dní upálíte, jsou chudáci, nebude čím se chlubit, ani ten kněz od sv. Gotharda není žádný hrdina. Bylo by lépe, kdyby žádná hranice nevzplála. Ale tomu ty nemůžeš zabránit, rytíři. Egregor zla rychle narůstá a teprve se rozlije ve strouhy krve, vyvře v lávu utrpení, která vás očistí. Jsi válečník, nezbývá ti nic, než bojovat, ale Grál nikdy nespatříš. Je mi smutno z toho ti to říci. Tohle není svatá válka a také výsledek z ní nebude žádná sláva, spíše bolest, utrpení a nakonec zase jen loupení, pračky o majetek, moc a o peníze. Moc, o kterou tu jde především, je zlá sama o sobě. Stále častěji se jí budou chápat lidé bez ducha, démonické bytosti a poťouchlí tragikomičtí skřetové. Nelze tomu zabránit. I ti největší naivkové z vás to vědí, chtějí si jen také něco urvat či alespoň unípnout, proto horují pro kříž či pro kalich, někteří střídavě pro obojí, aby jim opravdu nic neuniklo. Vím, že žít na tomto světě není a nebylo nikdy lehké. Nevidím však ve vašich sporech nic ušlechtilého, pouze nutnost takového chování proto, že mnohým je dáno takto zemřít. Nic víc!

I ty, rytíři, zemřeš v této válce! Čas rytířství se naplnil. Tvůj řád ztrácí po umučení templářů smysl a význam své existence. Rytířský ideál je udržován již jen silou přebujelé představivosti. Tak tomu bude ještě po mnoho věků až do doby, než se Grál vrátí z Východu opět k nám.“

Arnim s napětím naslouchal tichému hlasu záhadného lékaře. Pak náhle prudce vstal, stroze poděkoval za pohoštění a chvatně odešel z domu. Zbytek noci strávil se dvěma řádovými rytíři v chalupě jakéhosi vinaře. Usnout ale nemohl.

Ve městě na radnici se po celou tu dobu horečně vyjednávalo nad výzvou pana z Hazmburka o vzdání se města. Nazítří, dne 26. května se město-Hvězda skutečně vzdalo. Druhého dne sem dorazil císař Zikmund spolu s papežským legátem Donem Fernandem a s početnou suitou. Na důkaz opravdovosti a legitimity nové moci byli u kostela sv. Gotharda upáleni dva lidé. Arnim Neprobylický z Neprobylic, z nedaleké tvrze severozápadně od Slaného, stojící na okraji hlubokých lesů, byl toho všeho očitým svědkem. Vrátil se do města-Hvězdy ještě jednou. Kamenný dům pod Slánskou horou však byl vypálený, zpustlý, bez života, dokonce i keře v bylinné zahrádce byly vyrvány z kořenů, rostly zde pouze vysoké kopřivy. Po lékaři ani po jeho černém slepém psu Monsignorovi nebylo nikde ani památky. Nikdo z lidí v sousedství si na takového muže nemohl upamatovat. Rytíř chvíli poseděl v troskách někdejší jizby na povaleném a mrtvém kamenném bloku s podivnými značkami, poté odjel se svou družinou směrem ku Praze.

Řádový rytíř sv. Jana Jeruzalémského Arnim z Neprobylic padl pod červeným praporcem s bílým křížem v bitvě u Německého Brodu dne 8. ledna 1422. Pohřben byl spolu s několika svými druhy na neznámém místě.

Tvrz Neprobylických byla zničena v nastalých válkách. Roku 1845 byl ve zbytcích jejího někdejšího zdiva nalezen zazděný rytířský meč z počátku 15. věku. Neprobyličtí vymřeli po meči na sklonku 16. století.

O černém lékaři-alchymistovi jménem Pietro di Cavalli se nepodařilo ničeho dalšího vypátrat. Pouze v matrikách lékařské fakulty Univerzity v Padově je k roku 1389 záznam o jeho immatrikulaci.

Slané léčivé prameny zpod Slánské hory postupně ztrácely svou moc a své blahodárné účinky až zmizely docela. S Horou samotnou se dokonce dály věci již napohled nedobré a skoro ji potkal stejný osud jako zmíněné prameny.

Nestalo se však nic, co se stát nemělo, protože takový je běh tohoto světa, jak mu bylo dáno.

Na nejzajímavějším balvanu z jihovýchodního svahu je patrné vrásnění vzniklé za vysokých teplot a působením vysokých tlaků

Je velmi pravděpodobné, že balvan se nachází v druhotné poloze. Není vyloučeno, že byl původně vztyčený na jiném místě

Jako drobné hvězdičky, zářící v chvostu komety putující od jihu k severu, jsou ve středočeské krajině rozesety zvonice a zvoničky, kaple a kapličky s mocným energetickým nábojem místa. Zvonice v Přelíci, přestavěná patrně na původních gotických základech, je jednou z nich

Za nejstarší zvonici v kraji je ovšem obvykle pokládána zvonice v Kvílicích z 16.století