Mágové ruku v ruce s Mikolášem Alšem

Novorenesanční radnice z roku 1898, projektovaná architektem Janem Vejrychem, symbolizuje světský potenciál průmyslového města

Černá hvězda ve znaku knížat z Valdeku, majitelů části někdejšího kladenského panství. Osadě Valdek zanechali dokonce své jméno

V této atmosféře, kterou jsme se snažili s určitým časovým přesahem zachytit, se na Kladně poprvé objevuje tehdy již zkušený a ve společnosti žádaný, i když chudý umělec Mikoláš Aleš. Na žádost lékárníka V. Barcala zde roku 1891 vytvořil pro průčelí jeho renomované lékárny tři kruhové medailony s uhlovými kresbami, kterými „působivě vyjádřil lékárnické prostředí, přenesené do dětského světa“. Nepochybně je tato charakteristika správná. M. Aleš transpozicí základních lékárnických (alchymických) operací s dětskými figurami dosáhl určitého hravého, roztomilého efektu, který byl určitě jeho prvořadým záměrem.

V logické řadě představuje první medailon dívku, která ve stylizované krajině vybírá a trhá léčivé rostliny, jež s péčí ukládá do košíčku na klíně. Výraz její tváře vyzařuje vedle roztomilého dívčího půvabu a nevinnosti též zaujatost, soustředění a znalost věci - vědění, což je nej důležitější sdělení z celého obrazu. Dívka nekoná spontánně, nýbrž ví dobře a nade vší pochybnost, které byliny je třeba, aby z ní mohla být připravena požadovaná droga. Dívka symbolizuje dětskou podobu bohyně Eset, Isidy, Římany přezdívané Stella Maris (Polárka). Její natažená paže s rukou svírající stonek léčivé rostliny jakoby zdvíhala posvátný anch - symbol života, jímž má být oživen Osiris, aby ji jako dospělou a krásnou ženu - symbol ženské energie - později oplodnil. Krajina, v níž rostou zázračné byliny je zčeštělou krajinou Héliopolisu.

Druhý medailon znázorňuje usilovnou a soustředěnou přípravu účinného léku, jakkoliv je opět vyjádřena dětskými postavičkami, které závažnost díla poněkud odlehčují.„To je boží dar anebo léčivý kámen mudrců, s nímž staří filosofové, též Theophrastus Paracelsus vylepšovali skrze moc ohně nedokonalé kovy.“ - Tak praví pozice a výraz mladého lékárníka v zástěře a s vahami. Nahý Merkurius připravuje v moždíři čtvero duchovních těl (síru, arsen, sůl aromatickou a rtuť filosofickou), s nimiž všechny kovy páleny, mění se v bílý prášek či pátou bytost, ve které teprve docházejí schopnosti rozpouštění - cesty to k permutaci. Konečně na třetím medailonu dítě-lékárník čte lékopis, aby svými medikamenty pomohl malému naháči s obvazem na levé ruce. Jde o finále Velkého Díla. Jestliže je sama zkušenost kultivována a zušlechťována, zraje v Umění, jež čerpá své poznání ze spolupráce s Přírodou. „Materie Kamene nepochází z ničeho jiného, než-li z kovů: Přesto však tyto kovy nejsou Naším kamenem, neb mají odlišnou formu: Z nich je třeba načerpat naše lékařství.“

Doplňující výzdobu fasády lékárny „U české koruny“, včetně jednoznačných sgrafit, představujících instrumenty alchymického (lékárnického) díla, provedl pak ve stejné době prof. Václav Krotký, kladenský architekt a učitel na zdelší řemeslnické škole.

O tom, že symbolika sgrafit na dotčené kladenské lékárně má alchymické pozadí dosvědčuje mimo jiné též zmínka ve Váchalově dopise Jaroslavu Perglovi z 22.9.1952, který citujeme dále.

Otakar Zachar poznal Kladno již v jeho mohutném industriálním rozmachu. Jeho otec pronajal kročehlavský pivovar roku 1880, ale na vrcholu svých sil a podnikatelských úspěchů umírá ve věku 46 let a nemalého dědictví se ujímá jeho syn Otakar, jak jsme se již zmínili na počátku. Jako předseda Sboru živnostníků a řemeslníků Národní jednoty v Kročehlavech, člen České chemické společnosti pro vědu a průmysl, vystupoval dále v celé řadě domácích i zahraničních učených či zájmových společnostech. Od roku 1907 do roku 1911 byl vydavatelem a šéfredaktorem svérázného „neodvislého týdenníku pivovarského“ Sládek, vydavatelem prací dr. Čeňka Zíbrta, dramatickým spisovatelem, nakladatelem alchymistických spisů, především však „sládkem a alchymistou“, jak sám sebe nejčastěji představuje.

Mikoláše Alše poznal O. Zachar osobně nejspíše na počátku roku 1899, kdy ho s neodbytným nutkáním získat některé z jeho kreseb navštívil v pražském bytě. Ke své velké radosti si skutečně vybrané kresby odsud odnesl, jak o tom vypráví v článku vydaném v časopise „Hostimil“ roku 1904. Roku 1899 věnoval Zachar Alšovi „Cestu spravedlivou v alchymii Mistra Antonína z Florencie“, kterou vydal vlastním nákladem téhož roku. Aleš mu za knihu poděkoval a dodal s humorem: „...ale vzdor všemu myslím spravedlivě, že se zlata nedomůžu“. Především však Zachar získal od Alše vytouženou kresbu na motivy české lidové písně „Kde se pivo vaří“ či později spíše uváděnou pod názvem „Kde je sládek Dílo zdobilo od té doby Zacharův byt v kročehlavském pivovaře, kde postupně vznikla celá Alšovská minigalerie.

Detail sgrafitových medailonů na budově lékárny „ U české koruny“ s motivy lékárnických-alchymických prací

Otakar Zachar, ctitel mistra Alše, alchymii oddaný a piva nákladník

Alšem signovaná a datovaná kresba kolčího turnajového helmu, zhotovená na počest urozeného původu Rodovského. Z díla O. Zachara „O alchymii a českých alchymistech“

Tak vyjadřuje kročehlavský sládek své pocity zápisem v pamětní knize Alšově ze dne 17.2.1899.

To, co Zachar v té době doopravdy cítil, jak vnímal alchymii a jak s enthusiasmem prožíval svůj vztah k ní - k tomuto pozoruhodnému „stavu změněného vědomí“ - v souvislosti s českým renesančním prostředím, jakož i aktuální atmosféru svého vlastního života, vyjadřuje v listě M. Alšovi, kde ho žádá o kresbu alchymisty: „Budete-li dělat „Alchymistu“, prosím o problém filosofa českého, století XVI., který chce z bídy a nevolnické poroby, zaviněné nedostatkem peněz, jednotlivce k nezávislosti povznésti. Tak totiž se na ně dívám já. Že k nim chodili na návštěvu lakotníci, lidé podvodní, ošemetníci a pokladači, je historickou vinou alchymistických filosofů, proč jejich nešťastný problém se stal dějepisnou nehodností. Není ovšem pochyb o tom i u největšího přítele alchymistického, že vynálezem kamene mudrců by si každý z filosofů osladil život nejdříve, to je ostatně minimum osobité lidské sobeckosti a za ty rozežrané plíce v dusné dílně chemické by to bylo zaslouženou odplatou.“

Zachar se svého Alchymisty za několik týdnů skutečně dočkal. Akvarel s postavou muže oděného do černého pláště bývá také někdy označován jako „Černokněžník“. Do jaké míry obraz splňoval Zacharovy představy a očekávání nevíme. Jde o dobu, kdy se s Alšem poměrně často stýkali osobně, a to jak v Praze, tak i na Kladně. Mistr zde měl řadu důvěrných přátel, vedle Zachara též rodinu profesora místní reálky Aloise Boudy. Právě jeho synovi Cyrilovi byl při křtinách na Kladně roku 1901 za kmotra a současně byl hostem i u Zacharů v pivovaře.

Podobá se, že Aleš vyjádřil v postavě Alchymisty daleko spíše svou vlastní představu, svůj niterný obraz a dojem z českého renesančního filosofa, jaký pro něho i pro Zachara představoval na prvním místě Rodovský z Hustiřan.

Od roku 1902 je Zachar podnícen drobnými neúspěchy na výstavách Alšových uměleckých děl z svých sbírek k další horečnaté činnosti na poli Velkého Díla. Připravoval do tisku Praktyku Testamentu Rajmunda Lullia z roku 1500, která pak vyšla jeho nákladem roku 1904 a s drobnými Alšovými perokresbami.