Vrch Homolka u Dřetovic - Airinachův meč

„Druidové chtějí přesvědčit především o tom, že duše nezaniká, nýbrž se po smrti stěhuje z jednoho do druhého a tato víra že nejvíce podněcuje k statečnosti, není-li strachu ze smrti. “

Gaius Julius Caesar

„Meč klesl do vody, zachvěl se a ponořil. Meč měl jméno Excalibur, kopí Rhongomyniad,

Plášť Jasnosti Gwern.“

John Matthews

Slunce se začalo opírat do homolovitého vrchu, na němž se nacházelo palisádami opevněné markomanské hradiště. Airinach, keltský kovář, žijící mezi Markomany, stejně jako mnozí jiní z jeho lidu, skončil právě rituální omývání vodou z nedalekého pramene. Nahý, pouze s pruhem látky kolem beder, stál se zdviženými pažemi proti Slunci. Zíral tak chvíli se široce rozevřenými očima do jasnící sluneční záře, přimhuřoval víčka a zhluboka dýchal. Po nějaké době pomalu spustil paže, oblékl si jednoduchou, ale čistou suknici a vešel do posvátného háje, aby rozjímal u mohutného dubu a prosil bohy o pomoc při nastávajícím díle.

Dvě ženy spolu se starcem právě obřadně pohřbívaly velkého černého psa s hnědou maskou. Do vykopané jámy u stěny zemnice ukládaly psí tělo položené na proutěné rohoži. Sypaly na ně květiny, hrsti bylin a k jeho hlavě kladly drobné kosti, sušené maso a kamínky z nedalekého potoka. Potom tělo přikryly čerstvě posečenou travou a zasypaly hlínou. Na vrch položily několik větších plochých kamenů.

Airinach se vracel z posvátného háje, když i markomanské ženy končily své poslání. Kovářův pomocník již čekal v prostorné kůlové chatrči, vlastně jen přístřešku s proutěnou střechou a pouze s jednou stěnou. Oheň ve výhni byl zažehnut s východem Slunce. Nyní jej pomocník Tresim svědomitě a se zjevnou úctou v každém svém pohybu udržoval.

Předkovek čepele meče byl uložen na dubovém listí na nízkém stole uprostřed chatrče a leskl se kvalitním kovem. Airinach sám vytavil svářkové lupy z té nejlepší železné rudy z blízkého i vzdálenějšího okolí osady. Věděl velmi dobře, že ruda, stejně jako vytavený kov, jsou živé organismy, některé dokonce nebeského původu. Vytavený a jeho rukama propracovaný kov přijímal ve složitém obřadu iniciační význam dramatu o utrpení člověka v cestě jeho Ducha za prozřením.

Airinach uchopil do obou dlaní výkovek dvousečné mečové čepele s navařenými ocelovými břity. Chvíli čepel podržel před sebou, pak si ji naplocho přitiskl k čelu a zavřel oči. Setrval tak hodnou chvíli. Zbývalo ještě čepel vybrousit, vyleštit, nacementovat v grafitové moučce ze spálených kostí divokých zvířat, umně zakalit, znovu vyleštit a sesadit jednotlivé díly meče.

Zbraň měla být hotova příštího dne před východem Slunce, kdy si pro ni přijede významný bojovník z družiny markomanského krále Marobuda, sídlícího jen půl dne cesty od hradiště na Homolové hoře. Meč byl ve stanovené době vskutku připraven. Nešlo o první zbraň, kterou Airinach zhotovil pro královu družinu. Koval také posvátná kopí, nože a dýky. Nejskvělejší pověst si ale vydobyly právě jeho nepřekonatelné meče. Jakkoliv byl druidem, vždy si přál stát se kovářem. Obojí poslání se nevylučovala, ba právě naopak. Keltský lid, stejně jako do krajin Bojů přišedší Markomané si druidů-kovářů nesmírně vážili a ctili je.

Airinach věděl, že každou cestu lze prozkoumat jen tak, že se po ní vydáme. Po dlouhých letech učení a pobytu mezi nejvyššími druidy v posvátných hájích, u pramenů zázračných vod a v osamění hlubokých lesů zvládl způsob jak vstupovat do vnitřního světa, objevovat tam neomylně platné pravdy a skutečnosti. Z tohoto vnitřního světa pak pozoroval vnější svět jinýma očima než-li ostatní lidé a chápal věci fyzickým zrakem neproniknutelné, čímž zjišťoval smysl vnímaného.

Skrze tuto schopnost Cesty zhotovoval nepřekonatelné meče. Nebyly však určeny každému. Jeho zbraně sloužily jen těm, kdož si takovou zbraň skutečně zasloužili. Řada i významných bojovníků, kteří neobstáli před Airinachovým vnitřním zrakem, byla v žádosti o meč odmítnuta. Meč byl tehdy chápán jako symbol moci, a to nikoli jen ve smyslu fyzickém, nebyl jen pouhým nástrojem násilí, krveprolití, ale též zřetelným znakem práva, cti, spravedlnosti a ochrany před zlem. Byl magickým nástrojem s mimořádnou mocí a silou, neboť jej zhotovil člověk za pomoci bohů, polobohů a užitím magických prostředků.

Airinach žil dlouho. Přežil i krále Markomanů Marobuda. Ve svém stáří již meče nekoval. Vyučil svého pomocníka, který pocházel z keltské matky a markomanského otce-válečníka. Tresim nebyl druidem, chápal však, že zhotovení meče není běžná kovářská práce. Dodržoval pečlivě všechny stanovené obřady a postupy. Prozření na Cestě však nikdy úplně nedosáhl. Dostavovalo se jen tehdy, když k němu po své smrti přicházel ve snech a zjeveních Airinach, pak na něho Mistr přenášel část svých někdejších schopností.

Airinach a Tresim jsou pohřbeni v bývalém keltském posvátném háji poblíž vrchu Homolka nedaleko Dřetovic. Zbytky jejich kostí a atomy jejich fyzické existence ovlivňují energii místa. Duše Airinachova se vtělila do stromů a podzemních pramenů vod. Přebývá v nich až do našich dní. Dřetovice leží v pražsko-slánské oblasti severovýchodně od Kladna, nedaleko Stehelčevsi na Dřetovickém potoku. Vrch Homolka nad Dřetovicemi byl osídlen již v neolitu, je jednou z nejvýznamnějších archeologických lokalit celé kladensko-slánské oblasti. Výšinné sídliště zde bylo archeologicky zkoumáno v letech 1929-1931 americkou odbornou expedicí pod vedením dr. V. J. Fewkese. Výzkum pokračoval ještě po 2. světové válce. Jeho výsledkem bylo odkrytí a zmapování výšinné osady s palisádovým opevněním a množstvím kůlových chat. Vedle neolitických kultur zde byly objeveny stopy intenzivního osídlení v době bronzové, železné i slovanské hradištní.

Je zřejmé, že největšího ruchu, osídlení a využití se vrch Homolka těšil v době římské, kdy si bojovný lid Markomanů vybral za své útočiště kraj Boiohaemum. Někdy na sklonku starého letopočtu, římské legie pod Hrušovým velením pronikly do dosud nepřístupného Hercynského lesa a po těžkých bojích vytlačovaly markomanské ale i jiné germánské kmeny z jejich sídlišť ve Svébii do České kotliny. Pod vedením krále Marobuda pronikly germánské kmeny na tato nová území, tehdy řídce osídlená keltskými Bóji. Je zřejmé, že Keltové odsud nebyli Germány vytlačeni, ale splynuli s nimi, protože jim byli etnicky blízcí. Jako vynikající řemeslníci, zejména kováři, navíc v rušných válečných časech nanejvýš užiteční a potřební. Zřetelné stopy zpracování kovů z tohoto období byly objeveny též ve zbytcích kůlových staveb na Homolce. Nebyly to jen pozůstatky kovářského zpracování železa, ale též pece na jeho výrobu z rud, získávaných zřejmě v bezprostředním okolí. Jakkoliv šlo o rudy s nízkým obsahem železa, keltský druid si s jejich zpracováním poradil, neboť znal mnohem více než jen pouhé řemeslo. Markomani

a částečně i Kvádové ovládli část našeho území na poměrně krátkou dobu, uvádí se zpravidla 30 let. Zanechali zde stopy svého úsilí přežít v čase velkého pohybu národů a formování „světových“ říší, ale Duch, který zde stále převládal, byl nepochybně keltský. Ten také ještě ovlivnil slovanské kmeny, přicházející do České kotliny v polovině 6. století. Zbytky Keltů také se Slovany jistotně splynuly a podílely se na jejich duchovním vývoji v tom nejpozitivnějším slova smyslu.

Homolka patří k nej významnějším archeologickým lokalitám regionu. Poselství jednotlivých kulturních vrstev na tomto malém kopečku je ještě daleko významnější - nádoby zdejších archeologických nálezů

Kopeček je to nenápadný a zdánlivě ničím nevýrazný. Představíme-li si ale na něm palisádovou hradbu a kůlové chaty s lidmi a domácími zvířaty -zázrakem ožije tím, co opravdu skrývá