Svatý Onufrius u Zlonic - posel z Théb

„Jsem ten, jenž jsem, čas v času, v němž jest to, co jest jeho, jeden v jednom.“ Egyptská kniha mrtvých

„S pomocí křižáků se dostalo uctívání později i na Západ, kde byl pak Onufrius velmi uctíván. Poustevník je považován za jediného otce pouště, jemuž je připisován na Západě vlastní kult.“

V. Schauber, H. M. Schindler:
Rok se svatými, 1994

Jak nazvat náhodou skutečnost, že do středních Čech přichází duch bytosti původem z egyptských Théb, které byly vyhlášeným místem magie, astrologie a alchymie již v dobách prvních faraonů jižního, tedy Horního Egypta?

Sv. Onufrius Veliký skutečně žil někdy na samém konci 4. století n. l. a strávil plných 60 let v egyptské poušti jako poustevník. Než-li odešel do skalnatých pustin, kde se stal přísnou askezí bezmála zvířetem, žil nějaký čas v jednom z klášterů poblíž posvátných Théb. Toto město, několikráte rezidence faraonů a metropole říše, se postupně přeměnilo na hlavní náboženské centrum země, na město chrámů, klášterů, pohřebišť a kněží. Tím se stalo také střediskem věd a umění. Duchovní vyzařování takového místa muselo být nesmírné, a to i v době Onufriově, kdy sláva Egypta již pohasínala. Právě zde bylo na pohřebišti v Západním údolí (nedaleko Údolí králů) objeveno jedno z nejdokonaleji zachovaných nekropolí posvátných ibisů, ztělesnění boha Thovta, Mistra esoterních věd.

Je ovšem otázkou, do jaké míry Onufrius z tohoto dědictví čerpal. Údajně zvolil dobrovolně úděl nejpřísnější askeze a stal se anachoretou, tj. křesťanským poustevníkem, žijícím v naprostém odloučení od lidí, v pustině a s tou nejpřísnější dietou, jakou si lze představit. Cílem bylo dosažení duchovní čistoty a dokonalosti. Žil v jeskyni jakéhosi pohoří v poušti, živil se bylinkami, senem a drobnými plody. Navíc mu pro zpestření obživy rodila osamocená palma měsíčně své plody. Podle jedné ze starších legend mu jednou denně přinášel potravu nebeský anděl, který mu také každý týden podával Tělo Páně. Zevně byl ale důsledek takové diety děsivý. Eremita Onufrius porostl celý srstí, dlouhé vlasy a vousy dosahovaly až pod kolena, takže nemusel nosit žádný oděv, čehož většinou využíval. Jeho výjimečným oblečením byl bederní pás z listí a rostlinných stvolů. Když ho po zmíněných šedesáti letech nalezl jiný egyptský poustevník Pafnucius, neuvěřil, že jde o lidskou bytost a pokládal svatého muže za divé zvíře, takže před ním v hrůze a děsu uprchl na vrcholek skály. Po nějaké době přemlouvání a Onufriově přesvědčování, že není bestie, slezl Pafnucius ze skály a vyslechl si poustevníkův příběh. Pak byl svědkem jeho smrti a vypravil mu podle možností důstojný pohřeb.

Do Evropy přivezli Onufriovy ostatky křižáci. Je velmi pravděpodobné, že to byli templáři. Palec sv. Onufria je uchováván jako významná relikvie v metropolitní katedrále sv. Víta v Praze. Jakkoliv dr. Pavel Preiss uvádí, že Onufrius se „v baroku však vyskytuje jen sporadicky v plastice a na svatých obrázcích“, Slánsko je z téže doby vybaveno hned třemi výraznými plastikami tohoto „zezvířečtělého“ poustevníka (Smečno, Šlapánice, Zlonice). Nejslavnější plastikou tohoto druhu u nás je ovšem Braunovo dílo v Kuksu, zhotovené dle pokynů a přání esoterického zasvěcence Františka Antonína hraběte Šporka (1662-1738). Před rokem 1726 zachytil M. B. Braun v jemném pískovci sv. Onufria v okamžiku hlubokého překvapení, neboť po létech naprostého osamocení spatřil opět člověka. (Překvapení dotčeného člověka ze sv. Onufria bylo ovšem ještě daleko silnější.). Socha poustevníkova byla původně umístěna podle Šporkova geniálního plánu v Novém lese u Kuksu. Společníkem zde Onufriovi byl Juan Garin, další divý muž z pokání, poustevník, který ve svém lesním příbytku nezvládl mnohaletou askezí vystupňované sexuální napětí a abstinenci, znásilnil mladou dívku, kterou mu rodiče přivedli, aby ji poučil o křesťanských ctnostech, a potom ji údajně na ďáblův pokyn zavraždil. Po zbytek života se ze svého zločinu kál nejtvrdším způsobem, pohybujíce se jako zvíře pouze po čtyřech a na kolenou. Prý mu bylo posléze odpuštěno, zavražděná dívka byla zázračně oživena a zbavena zneuctění. Onufrius byl naproti tomu zbaven většiny pokušení mimo vlastní fantazii, neboť v poušti se mimo lvice nenalézali žádní tvorové vhodní k přiměřenému obcování a andělé jsou, jak známo, bytosti bezpohlavní.

Sv. Onufrius-poustevník v polích východně od Zlonic neklečí ani neleží, ale stojí vzpřímený na nevysokém soklu. Svým zjevem ovšem nevzbuzuje žádné zvláštní veselí. Jde o pískovcovou, relativně mohutnou plastiku neznámého tvůrce, která byla do polí umístěna zřejmě za Filipa hraběte Kinského z Vchynic a Tetova, majitele Zlonic a Budenic, snad roku 1730. V té době už byla Braunova socha téhož poustevníka ozdobou magické, uměle dotvořené krajiny Kuksu. Dost možná, že ji zde hrabě Kinský spatřil, neboť Šporka znal a na Kuks byl zván k loveckým slavnostem.

Jestliže patronem rolníků Zlonicka a Budenie byl španělský zemědělec sv. Isidor, sv. Onufrius, pokládaný za patrona hospodářského dobytka (živil se 60 let podobným způsobem a vzhledem se od něho valně nelišil), pak svůj protějšek vhodně doplňoval. Byl ale také patronem lesů a pastvin, což se rovněž ke Zlonicím hodilo. Osamocená socha muže porostlého srstí, s vlasy a vousy splývajícími po celém těle, s vysokým čelem a hlubokými očními důlky, přepásaného rostlinným stonkem s listím, přidržujícího v ohnuté pravé ruce mohutný růženec s křížem, působila asi na obyvatele rolnických Zlonic jako varování a výstraha. Poustevník je orientován tváří k městečku a dodnes se o něm traduje, že se každým rokem přibližuje k prvnímu stavení obce, až dosáhne její hranice, nastane konec světa.

Navštívil jsem osamělého pouštního eremitu několikrát vždy v letních dnech či s nastupujícím podzimem. Pokaždé jsme si bezvadně rozuměli. Do dáli otevřená krajina s magickou horou Řípem v pozadí zde působí pocity osvobození, nezávislosti, volnosti a dýchatelnosti. Okolí sochy nasvědčovalo tomu, že není příliš často vyhledávána. Míjely ji pouze zemědělské stroje. Na odlehlém místě nikomu nijak zvlášť nevadila, ale také se o ni nikdo nezajímal a nestaral. Omšela a sešla, přišla o prsty na levé ruce, hojněji na hlavu kálelo ptactvo, ale jinak přežila až do našich dní.

Nejlépe je postavit se zády ke Zlonicím, čelem k Onufriovi, aby se za jeho zády na východě otevřel čistý horizont ploché krajiny. Pohled do zapadlých, jakoby prázdných očních důlků vyvolává obrazy, kterých byl Onufrius určitě svědkem. Vedle svých křesťanských vizí, umocněných pojídáním sena, bylin a plodů skalnaté pouště, z nichž některé měly nepochybně psychodelické účinky, viděl zajisté Anúbise, boha s hlavou černého šakala, který vládl nekropolím thébské krajiny. Spolu se svou vychovatelkou a adoptivní matkou bohyní Eset byl patronem magie a hermetických věd. O tom všem musel Onufrius, původně vzdělaný thébský mnich, vědět. Jako dokonalý asketa, dosáhnuvší naprosté duševní čistoty, prozření a tím také rozšířeného stavu vědomí, musel vidět do budoucnosti stejně jako do minulosti, neboť pro něho přestaly existovat časové hranice. Viděl zajisté Anúbise vedoucího na pokyn Eset a Thovta (Herma) templářské rytíře temnou chodbou ve Velké pyramidě ke komnatě zasvěcení.

Tento obraz se přede mnou díky Onufriovi objevuje velmi často. On je odtamtud! Iniciátoři původního umístění sochy sv. Onufria ve Zlonicích sledovali zajisté jiné záměry. V té době vrcholila v zemi úspěšná rekatolizace poddaných a Filip hrabě Kinský nebyl při vší úctě hrabětem Šporkem. Byl daleko pragmatičtější, bez velkého duchovního vzletu, v němž byl Špork mezi svými vrstevníky nepřekonatelný, ale byl rozhodně nadaným a úspěšným podnikatelem, stejně jako poslušným synem katolické církve.

Setkání s Onufriem lze pokládat za výjimečnou událost. Není tak přístupný a populární jako jiné barokní plastiky v našem kraji. Jde vždy o setkání intimní a poučné. Lze mu klást otázky, neboť jde o bytost, která je vědoucí. S kolika takovými se dnes setkáme?

Dvojvěžní barokní kostel Nanebevzetí Panny Marie postavili podle plánů K. I. Dienzenhofera stavitelé Kaňka a Hübner v letech 1727-1744. Je významnou dominantou nejen Zlonic, ale celé okolní krajiny. S Onufriem je propojen znatelnou energetickou linií, dnes bohužel narušenou dálkovým vedením elektrické energie

Sv. Onufrius hledí ke Zlonicím, jimž přináší významné poselství z dalekého Egypta