Na mohylové Hoře u Velké Dobré

Rušný život velkodoberského sídliště dokládají mimo jiné též římské mince z 1.století našeho letopočtu

„Vstávám z hrobu mrtvých, objevují se moji bratři.“

Johan D. Mylius: Opus Medico-Chemicum, 1613

Šedesát hrobových mohyl (přesněji 58) na zalesněné Hoře severně od Velké Dobré ze střední doby bronzové 1200 let před naším letopočtem vytváří samo o sobě mimořádné silové působení. Rovněž les je v těchto místech zvláštní. Není nijak hustý navíc protkaný cestami a cestičkami, ale i tak v něm lze zabloudit. Zvláště v noci. Vstoupil jsem do lesa ve chvíli, kdy ještě vládlo dostatek světla, aby bylo vidět na cestu. Než jsem došel k prvním mohylám, byly horko těžko vidět stromy a listí pod nohama. Hvězdy nezářily, měsíc zastiňovaly mraky - vládla tma.

Chvíli jsem postál před největší mohylou, důkladně archeologicky prokopanou již na sklonku minulého století. Místo mne pohltilo a vstřebalo. Vnímal jsem zde nejprve seskupení očí upřených na mne, zhušťující se a znovu rozplývající fluoreskující hmotu, malé zářící body, nakonec velké množství průzračných lidských postav, tiše a bez pohybu postávajících mezi stromy. V jejich tušeném výrazu byl patrný údiv, překvapení a snad i rozmrzelost nad tím, že tu obtěžuji a ruším. S naléhavostí mlčenlivého výrazu mi kladly vyzývavou otázku co na tom místě pohledávám, obzvláště v tuto noční hodinu. Rozhodně to nebyl příjemný pocit. Pokusil jsem se o smířlivá gesta a o uctivé pozdravy - ani to nepomohlo. Z magie je známa skutečnost, že bytosti, které jsou osudově spojeny s určitým místem, toto místo bedlivě střeží v podobě energetických potenciálů. Jestliže je oslovíme svým zájmem, reagují na tuto výzvu, kladou nejprve určitý odpor a brání se komunikaci. Postupně však na kontakt přistupují, ovšem jeho důsledky nemusí být pro živoucí bytosti vždy šťastné.

Stalo se mi, že jsem se nemohl od místa odpoutat. Ačkoliv okolní les není nikterak hluboký, nemohl jsem z něho nalézt cestu ven. Ve tmě jsem pobíhal po stezkách, které se všelijak protínaly a křížily, vracel jsem se stále na stejné místo. Přiznám se, že se mě zmocňovala úzkost a strach. Zrychloval jsem chůzi až do běhu, pokud to dovoloval nerovný terén s větvemi a kořeny, kamením a vrstvami listí. Po určité době, o jejíž délce nemám ponětí, jsem zahlédl mezi stromy zářivě červené světlo. Vyběhl jsem za ním. Byl to letecký bezpečnostní signál na vrcholku Kožové hory. Vyvedl mne z lesa. Pak jsem teprve spatřil drobná světla domácností ve Velké Dobré. Jak uklidňující bylo vidět skrze velká nezacloněná okna běžný rodinný život, tak obvyklý večer ve většině domácností. Vydal jsem se přes pole a travnatou letištní plochou směrem domů.

Rychlou chůzí jsem sestupoval po táhlém svahu Kožové hory mezi poli Hádlových a Proškových tam, kde se odedávna říkalo Za špejcharem ke Kožovům. V půli cesty se náhle po mém levém boku zdvihla ze souvratě malá postava s nesymetrickou hlavou. Nebyl to žádný E. T. Mimozemšťan, ale cosi materializovaného z toho, co jsem si odnášel sebou z mohylového pole. Postava z Jiného světa kráčela tiše vedle mne s jistotou a důstojností bytosti, která není z této tak zvané reálné, v podstatě však stejně snové skutečnosti, nýbrž pochází z oblasti Bdění. Šli jsme společně asi deset minut. V okamžiku, kdy se před námi objevila hladina našeho rybníku, v níž se odrážela mezi mraky pronikající matná záře Měsíce, postava se zvláštním způsobem ve svislé ose odklonila vlevo a zmizela v brázdě čerstvě zoraného pole. Na chvíli jsem se zastavil, několikráte zhluboka nadechl, a potom rychlým krokem došel do vsi. Klidu a obvyklé rovnováhy jsem nabyl až teprve doma, kdy jsem ve svém pokoji rozžal modrou svíci a zapálil vonnou tyčinku za mrtvé.

Těžiště pravěkého života u nás se nacházelo právě v tomto zeměpisném pásmu, přetínajícím napříč Českou kotlinu. Vzhledem ke zhruba stejným, velmi příhodným podmínkám k osídlení od střední doby bronzové až po staré období laténské, měly tyto kraje stejný kulturní vývoj. Na sklonku starší doby bronzové se zvolna naplnil osud únětické kultury, již vystřídala kultura mohylová. Kladensko-Unhošťsko hraje v tomto údobí svou zvláštní roli, neboť právě zde vzniká smíšená podoba dvou výrazných vývojových pásem - středodunajského a českofalckého. Míšení obou kulturních variant svědčí o živých oboustranných kontaktech těchto poměrně vzdálených zeměpisných pásem. Vedle pohřbívání do plochých hrobů, snad pozůstatku předcházející únětické kultury, se stále ve větší míře i ve středních Čechách objevuje výlučné rituální pohřbívání do mohyl či mohylníků (větší počet hrobů v jedné mohyle). Pohřbívání do mohyl souvisí nepochybně s náboženskými představami lidu dané kultury a především s pokusy působit na běh událostí magickými úkony. Jde také o zřetelně demonstrované přesvědčení o posmrtném životě. Do mohylových hrobů se v daleko větší míře než kdy před tím ukládaly vedle ostatků mrtvých jejich oděvy, šperky, zbraně, nástroje, ale také potraviny a nápoje spolu s dalšími obětinami. Vše podle důstojenství a společenského postavení zemřelého. V některých případech zde nalézáme nikoli originální výbavu, ale miniatury užitných předmětů, svědčící o abstraktnější formě magické manipulace.

Je jisté, že představy o posmrtném životě doznaly v té době již zřetelného povědomí o duši člověka, která se po smrti odděluje od těla. Vedle žárových pohřbů s vysokým stupněm ritualizace se do mohyl pohřbívala i těla celá, zvláště u příslušníků vyšších společenských vrstev. Pozoruhodným jevem se stala skutečnost, že z některých mohyl byla mrtvola někdy po delší době vyzdvižena a znovu uložena. Do jaké míry tento akt souvisel s vampyrismem či jinou magickou praktikou, nelze prokázat. Stejně tak samotné vršení někdy velkého množství kamení a hlíny nad nebožtíkem je dosud záhadou samo o sobě. Pozdější tradice mohutných mohyl vendelských, vikingských či slovanských může být této původní náboženské či spíše magické idei dosti vzdálené. V pohřebních okrscích mohylového lidu se dosti často nacházejí též skutečná obětiště s velkým množstvím ohořelých kostí obětních zvířat a střepů rozbitých nádob.

V celém tomto období se přisuzoval neobyčejný význam ohni, jako magickému prostředku očistnému. Svědčí o tom nejen rozšíření žehu, jako způsobu pohřbívání, ale též stopy symbolických ohňů v mohylách. S ohněm patrně přímo souvisel i kult Slunce. S kultem Slunce byly nepochybně spojeny symboly ptáka, koně, kola s loukotěmi i samotného vozu a byly spolu s ním i uctívány. Naproti tomu se jakoby vytrácejí prastaré kulty předků, úrody a plodnosti, pokud nenabyly abstraktnější podoby ve spojitosti s novými symboly. S magickými praktikami nepochybně souvisí nálezy chřestítek, hojné zvláště ve středních Čechách. Rovněž obřadné pití, symbolizované množstvím okázalých či prostých bronzových nádob a mís mělo dozajista magický podtext. Všechny tyto skutečnosti jsme si připomněli na mohylové Hoře a některé z obřadů jsme pietně provedli.

Mohylový lid, o jehož původu toho mnoho nevíme, rozšířil svá sídliště do středních Čech zřejmě z oblasti středního Podunají, a to ve střední době bronzové (1500-1000 př. n. l.) Z doby asi 1200 př. n. l. pochází též 60 mohyl na Hoře u Velké Dobré. V letech 1890-1892 provedl archeologický průzkum této lokality prof. J. L.Píč a vytěžené předměty jsou dnes uloženy v muzeích ve Vídni a v Praze. Nejzajímavější nálezy jsou z mohyly č. 13, a to bronzová sekyrka se srdčitým schůdkem a bronzová dýka. Lidé z okolí si nepochybně již odedávna všímali podivných „kopečků“ v lesíku nad Velkou Dobrou a je velmi pravděpodobné, že v důsledku tohoto zájmu vzalo mnoho z nich za své, stejně jako nedaleké sídliště mohylového lidu, z něhož nezůstalo zachováno dočista nic. Systematičtější zájem o zdejší mohyly byl projeven ze strany „zasvěcenějších“ pracovníků císařské lesní správy až teprve v osmdesátých letech minulého století. Doberský velkostatek patřil od roku 1824, respektive 1847 jako součást tachlovického panství panujícímu císařskému rodu habsburskému. Jakmile císařští lesníci objevili v prokopaných mohylách lidské kosterní pozůstatky a bronzové předměty, oznámili tyto nálezy prozřetelně Muzeu království českého v Praze. Na základě tohoto oznámení odjel v červenci 1890 do Velké Dobré sám ředitel archeologických sbírek dotčeného muzea dr. Josef Ladislav Píč (1847-1911), profesor slovanských a rakouských dějin na Universitě Karlově, autor impozantního šestisvazkového díla „Starožitnosti země České“. Teprve on, jak již bylo zmíněno, zasvěceně prozkoumal doberské pohřebiště. S ohledem na vzpomenutou vlastnickou okolnost pozemku však bylo císařským hofmistrovským úřadem ve Vídni rozhodnuto, že nalezený inventář prokopaných mohyl bude dělen na polovic a z jedné poloviny připadne Dvornímu muzeu ve Vídni, z druhé pak Muzeu království českého v Praze. Toto rozhodnutí bylo nadále respektováno, takže část doberských nálezů si můžeme dosud prohlédnout ve Vídni. Nad průběhem terénních prací bděl vedle prof. Píče též intendant dvorních archeologických sbírek dr.I. Szombathy. Na paměť těchto archeologických prací byl uprostřed doberského mohylového pohřebiště roku 1953 vztyčen tři metry vysoký památník z leštěného mramoru. Některé drobné nálezy, jako například stříbrný římský denár z doby vlády císaře Trajana (97-117 n. 1l.), svědčí o tom, že velkodoberské sídliště žilo svým životem ještě dlouho po tom, co mohylový lid zmizel z dějinného obzoru.

Ponuré místo mohylového pohřebiště z doby bronzové označuje památník z černé leštěné žuly

Dokonalé tvary keramických nádob z místních archeologických nálezu ve sbírkách kladenského muzea