Velké Přítočno - talisman proti moru

Historický střed obce byl odevždy též středem silového působení místa. Lidské příbytky vytvářely kolem něho kruh

„Když pronikneme trochu hlouběji pod povrch duše, narazíme na historické vrstvy, které nejsou mrtvý prach, nýbrž v každém člověku dále působí a žijí, a to v míře, o níž si pravděpodobně podle dnešního stavu svého poznám ještě nejsme s to udělat správný obraz. “

prof. Carl Gustav Jung, 1929

Po krátkém období nadějného vzestupu a ekonomických ambicí v první polovině 14. století se na jeho sklonku rozvoj přítočenského zboží zastavil. Náleželo nějaký čas ještě komoře královské, pak je český a římský král Václav IV.zčásti (1394-1418?) přenechal Kapitule Všech svatých na Pražském hradě. Od roku 1418 do 1419 patřilo Velké Přítočno Kapitule celé.

Kněz Jan z Chrudimi přináležel ku Kapitule od roku 1398, kdy ukončil studia medicíny a bohosloví na koleji Karlově v Praze. Studoval pilně. Theologie měla tehdy mohutný obsahový záběr a byla královnou věd. Vysoké učení pražské žilo v době Karlově i Václavově, po celých čtyřicet let své existence, neobyčejně intenzívním akademickým životem. Janovi se po něm dosti často zastesklo. Měl však svou vlivnou útěchu ve vědách hermetických a v královském umění alchymickém, jemuž byl i král Václav milostivě nakloněn a z něhož mnohé osobně poznal a pochopil.

Jan z Chrudimi byl svými představenými v Kapitule pověřen roku 1415 správou přítočenského zboží. Nejprve pomyslel na nemilost či nepřízeň, kterážto myšlenka se bodavě ozvala až u srdce, pak si ale připomněl, že je vážně nemocen a že o tom vědí také ti v Kapitule nejvyšší. Chtějí mu určitě pobytem mimo dvůr a sídelní město odlehčit. Ocenil to a s tím také odjel z Prahy. Poprvé přijel na tvrz ve Velkém Přítočně zjara toho roku. Tvrz byla delší čas neosedlá, zpustlá, vlhká uprostřed rybníků a neútulná. Měla však proti Praze, probouzející se tehdy do neklidu a bouří, výhodu exilu. Tato výhoda se stávala neocenitelnou. Přítočno bylo Bohem zapomenuté místo, skryté mezi hladinami vod, chráněné těžko prostupnými mokřinami a hustými habřinami. Cesta z Kladna do Unhoště, přetínající starou Chebskou cestu, vedla sice přes Přítočno po hrázi mezi dvěma rybníky, ale používána byla jen zřídka, spíše těmi, kteří zbloudivše neměli na vybranou. V čase jarního tání, kdy se hladiny vod rozlily do šíře, byl průjezd vsí obtížný, často i nemožný. Osamělý kněz přijel tehdy od Prahy po zemské stezce směřující na stranu západní do Chebu. V sedlových vacích si vezl něco šatstva a pergamenové složky obsahující rukopisy o „černém umění a přírodních věcech“. Opisy a výpisy z významných děl měl možnost si pořídil ještě jako sekretář pana profesora Albíka z Uničova (1358-1427), osobního lékaře našeho pana krále, po té arcibiskupa pražského a autora převzácného traktátu o Velkém Díle. Znal také velmi dobře jeho pozdějšího následovníka na arcibiskupském stolci Konráda z Vechty, kterého dal Svatý Otec časem do klatby mimo jiné za čarodějnictví a alchymické laborování.

Vzdělaného, kultivovaného a moudrého Mistra Albíka z Uničova si kněz Jan považoval nejvíce. Také o něm na přítočenské tvrzi, kde se dohadoval s místními sedláky o každém vejci a o každé leklé rybičce, často a hluboce přemítal. Měl s sebou vejpis z Albíkova traktátu a když večer osobně zavřel kovanou trámovou bránu vodní tvrze, sáhl po něm do své truhly s rukopisy. Přitiskl obě dlaně na rozevřenou pergamenovou blánu, pohladil ji a než začal číst, zahleděl se z okna na klidnou a lesklou vodní hladinu Velkého rybníka. Přisunul obě mohutné voskovice na dubové desce stolu blíž k zažloutlému pergamenu a se sepjatýma rukama polohlasem odříkal úvodní modlitbu. Pak už ztratil pojem o čase a místu, kde se právě nacházel, stržen hloubkou a významem do písma a symbolů převedených myšlenek. Tok jeho mysli byl přerušován laskavými obrazy: Zažíval první setkání s Mistrem Albíkem jako profesorem lékařské fakulty Karlova vysokého učení. Slyšel znít jeho hlas a rázné kroky jak procházel mezi studenty během přednášek a disputací. Znovu zachycoval Mistrův mírně šibalský úsměv před tím, než studentům sdělil s vtipem některé ze svých životních moudrostí. Řídil se obvykle studentům velmi blízkou zásadou: “Jedině dobrý nápoj je víno, jedině dobrý pokrm maso a jediná radost žena“. Netrpěl při tom žádnými frustracemi ani nedostatkem. Byl vyhlášeným odborníkem vnitřního lékařství a jako takový potřebný nejen králi. Kněz Jan byl roku 1387 přítomen jako student Albíkově učené disputaci s Mistrem Mikulášem z Jevíčka, rovněž slovutným lékařem, někdy děkanem artistické fakulty, notářem a sekretářem královým. Oba byli českým panovníkem povýšeni do šlechtického stavu a patřili k Václavovu dvoru. Bylo radostí, ctí i potěšením promluvy Mistrů poslouchat. Oba byli znalí Velkého Díla. Mnoho z něho promítl Mistr Albík do svého pojednání „Regimen pro conser-vatione sanitatis“. Jeho opis si kněz Jan přivezl rovněž do Přítočna.

K proslulé dvojici lékařů-dvořanů patřil ještě do třetice Mistr Kříšťan z Prachatic, odborník na slovo vzatý nejen v medicíně, ale též v astrologii a filosofii. Byl mnohonásobným rektorem University Karlovy, znalcem života, věcí zjevných i skrytých. Z jeho spisu „Tractatus de astrolabio“ si přičinlivý kněz pořídil rovněž pečlivé výpisky.

Vzdálen velkosvětského ruchu, tušil kněz Jan z Chrudimi, že se budou dít neblahé věci. Již se ostatně děly. Každý měsíc přijížděl z pražské Kapituly povoz pro vejce, ryby, ovoce, med, vosk a jiné potřeby k obživě. Při té příležitosti se dovídal nejčerstvější novinky. Nebylo v nich povzbuzení ani útěchy. To horší mělo teprve přijít. Stejně děsivé jako mor, proti němuž vedl Mistr Křišťan z Prachatic jako lékař tak zarputilý boj. Praha a celé království stály na pokraji bratrovražedné války, údajně pro Pravdu Boží. Nebylo pro ni na obou stranách slitování.

Na počátku léta 1415 nechal kněz Jan přivézt z lomu u nedalekých Dokes velký blok bělavého pískovce. Kameníci ho ještě v jámě pečlivě opracovali a ohladili. Na jeho čelní straně byla vytesána slova: Nomini Tuo da Gloriam, Domine (Pro Tvou slávu, Pane!). Vytesaná písmena nechal v kameni vyplnit červenou hlinkou. Do horní části pískovce byl vsazen velký dřevěný kříž okovaný železem. Než-li byl kámen usazen přesně ve středu tehdy kruhové přitočen -ské návsi, vložil kněz Jan do jamky pod ním do čtverce pečlivě složený pergamen s černými znaky a spolu s ním i stříbřitý předmět kruhového tvaru. U kříže ověnčeného lučními květinami a březovými větvičkami pak sloužil slavnou mši. Všichni přítočenští klečeli kruhem na zeleném trávníku i v prachu cesty, přetínající náves jako tětiva napjatého luku. Stařičký správce poplužního dvora hleděl pak večer tázavě na kněze ale na nic se neodvažoval zeptat. Vážil si Janových mimořádných schopností v léčení lidí i zvířat, jejichž blaho pocítila řada místních i těch z okolních vesnic. Jan se s porozuměním usmíval, znal starcovo přání. Aby ho příliš netrápil, řekl mu, že to, co vložil pod pískovcový blok kříže bude vesnici chránit před morem.

Stalo se. Jakkoliv okolní vesnice i města trpěla touto Metlou Boží po celá staletí mnohokráte, Velkému Přítočnu se mor vždy vyhnul, a to i v časech jeho největšího běsnění. Stařec o tom vyprávěl svým vnukům a ti zase svým dětem.

Kněz Jan pobyl na přítočenské tvrzi ještě několikrát, pak se náhle ztratil ve víru a lomozu domácích válek, jsa unaven svou bezmocností i chorobami. Lidé ze vsi u velkých rybníků na něho ale po mnoho let s vděčností vzpomínali jako na muže moudrého, vzdělaného a ve svém vědění neobyčejně mocného.

Místní tvrz vzala za své. Jenom lidé zůstali. Kříž na návsi ztrouchnivěl a byl několikráte obnoven. Jemný pískovec větral a rozpadal se. Nápis na něm už nebylo možné léta přečíst. Přesto vydržel značně omšelý až do roku 1735. Tehdy byl nahrazen barokně tvarovaným podstavcem ze žehrovického pískovce. Na něm byl vztyčen nový dřevěný kříž s korpusem. Před ním byla vysazena lípa.

Roku 1751 vydala císařovna Marie Terezie příkaz o vyhlašování poplachu v případě obecného ohrožení úderem na zvon. Na návsi za křížem byla postavena trámová zvonice opatřená jednoduchým zvoncem. Roku 1770 byla místo zvonice vyzdvižena čtvercová kaple se zaoblenými rohy a zděnou zvoničkou. Vnitřek sklenut valenou klenbou s lunetami. Zdivo bylo z místní opuky, dva vstupní schody z mohutných bloků žehrovického pískovce. Dlažba byla z červených pálených dlaždic. Střed kaple byl tehdy skutečným středem obce a sloužil k vyměřování pozemků a k projekci prvních katastrálních plánů. Následujícího roku ulil František Antonín Frank na Starém Městě pražském pro pří-točenské krásný litinový zvon s postavami českých světců sv. Václavem a sv. Janem Nepomuckým. Opatřil jej nápisem Fran-ciscus Antonius Frank Me Fudit Pragae 1771. Ten pak ohlašoval ve vsi po celá dvě století události radostné i úmrtí, zvonil klekání, zněl k procesím, vyprovázel zemřelé na jejich poslední cestě.

Dne 19.7.1886 byl na původním barokním podstavci slavnostně vztyčen a posvěcen nový Svatý kříž z litiny, standardní to výrobek furstenberských sléváren v Nižboru. Kaple byla v létě roku 1972 stržena a demolována. Krátce na to byl ze svého podstavce odlomen a zcizen i litinový kříž. Z pískovce zůstal bezmocně trčet pouze železný podpěrný pás, který se pro jeho houževnatost zřejmě nepodařilo odlomit. Památná dvousetletá lípa, chráněná Památkovým úřadem dosud přežila do našich dní.

V    sobotu dne 24. srpna 1985 byl v privátním církevním obřadu v autorově bytě P. Františkem Xaverem Krbou, knězem rytířského řádu Křížovníků s červenou hvězdou, osobním děkanem a farářem v Unhošti, vysvěcen nový Svatý Kříž. Ten pak byl vztyčen na návsi v původním barokním podstavci v neděli 25. srpna t. r. dopoledne.

Kaple, která byla původně zasvěcena Panně Marii, byla již v 18. stol. opatřena její dřevěnou soškou. K slavnostním procesím do Kožov k zázračnému obrazu Svaté Panny byla nejprve zapůjčována soška z Unhoště.

V    době, kdy jsem pracoval na tomto textu, aniž bych se o tom komukoliv zmínil, mi hospodář Hádl z usedlosti čp. 23 na návsi přinesl několik původních dokumentů z rodinného archivu. Mezi jinými též potvrzení kněze křížovnického řádu a faráře v Unhošti P. Jana Kosteleckého z 20. září 1891 o vysvěcení nové sošky Nejblahoslavenější Marie Panny ku procesím dne 9. září 1891. Tato soška byla také o sváteční dny v přítočenské kapli vystavována.

Někdy zajdu na náves, opřu se o barokní podstavec kříže, pohlédnu vzhůru do koruny mohutné lípy, vzpomenu na původní vladyky přítočenské, na kněze Jana z Chrudimi, na Mistra Albíka z Uničova, na své předky a na všechny obyvatele obce minulých staletí. Doufám a věřím, že nás talisman Janův, vetknutý v mohutných kořenech věkovité lípy, dosud chrání od všeho zlého, včetně moru. Amen.

Barokní kaple v místě středu zmizela v nenávratnu. Stopy po ní zůstávají v paměti. (Unikátní a patrně jediná fotografie tohoto již neexistujícího objektu)

Vrby na hrázi rybníka jsou potomky těch, které stály v těsné blízkosti někdejší vodní tvrze