Vinařická hora - místo síly

Otevřené nitro Země probouzí řadu otázek, pochybností ale i jistot...

„Prohlédni nitro Země a očisti nalezený tajemný kámen!“

Basilius Valentinus, roku 1417

„Když čtyři elementy uvrhují svou páru do centra Země, Archeus Přírody ji sublimuje a vymítá, ona pára, procházejíc pak místy a póry Země, všechnu nečistotu táhne sebou na povrch, kde ji kongeluje vzduch..., jelikož Přirozenost se z Přirozenosti raduje, z jejich spojení vznikají kameny a skalnaté hory, druhotně pak velké a malé průduchy.“ 

Michael Sendzivoj: Dvanáct traktátů
o Kamenu filosofů, Praha 1604

„Prahmota představuje jen jistý energetický stav hmoty, z něhož se kdysi vytvářela hmota planet. “

Fulcanelli, Paříž 1929

Nejlépe je zajít na tato místa pěšky v klidu, v pokoře, snad i z větší vzdálenosti. Možná až z Kladna-Rozdělova směrem na Motyčín a Vinaříce, nebo alespoň z nedalekého Švermova a Hnidous. Cestou v mírném tempu je možné nejlépe sledovat krajinu, její nenáhlé proměny, působení člověka v ní, jeho pokusy o soužití i bezohlednou exploataci v průběhu posledního století. Sejdeme-li od staré vinařické návsi s původní pozdně barokní kapličkou, kolem někdejšího rodiště prof. F. Velce k rybníku, staneme na úpatí Vinařické hory vysoké 413 metrů. Rybník je nevelký a důstojné vrby na jeho někdejší hrázi byly patrně ještě tenkými proutky, když tu sídlil hastrman a možná i nějaká vodní panenka.

Cesta vzhůru stoupá zvolna. Po obou stranách je hustě zarostlá keři a rozmanitými porosty, které nemají na celém Kladensku svou pestrou skladebností obdoby. Necháme se vést spolehlivě značenými cestičkami, občas sejdeme na vyšlapané úzké stezky těch odvážnějších a projdeme celý okruh 2,5 či 3 kilometrů kolem Hory či lépe řečeno toho, co z ní ještě zbylo. Mimo rozsáhlé lomy s vyrvanými vnitřnostmi skal, je to snad jen pietně zachovalé torzo vrcholu Hory s triangulační věží, sloužící též jako improvizovaná rozhledna, neskýtající ovšem příliš velké bezpečí při pokusu o úchvatný kruhový pohled na střed České kotliny. Pohled z vrcholu a hřebenu Hory do nitra někdejších rozlehlých lomů vyvolává rozporuplné pocity, někdy i hrůzu a děs z bezmezného lidského rabování přírody. Příroda je ovšem bez citové paměti, sama odevždy procházela přirozenými katastrofami, kataklyzmaty, destrukcemi - prostě dramatickými přeměnami - jejichž stopy na svém těle dokázala vždy zahladit a přeměnit v neodolatelný půvab. Stejně tak je tomu v případě Vinařické hory. Není důvodu k lítosti a k steskům - sama příroda nic takového nezná. Tím, že nám dovolí nahlédnout do svých útrob, odhalí před námi množství pozoruhodných dějů, které můžeme číst a sledovat ve tvarech geologických vrstev, jejich lomech, složení a postupu přirozené eroze. Je to úchvatná podívaná. Demonstrace či spíše emanace - výron obrovské síly, jako projevu energie a primární hmoty, jíž alchymisté přikládali a stále přikládají tak mimořádný význam. Vinařická hora je spolu se Slánskou horou a Řípem nepřehlédnutelnou dominantní součástí Českého středohoří, jehož je posledním, nejjižnějším výběžkem.

Byla svědkem horotvorných procesů v naší krajině. Při jejím vzniku docházelo v třetihorách s odstupem milionů let nejprve k erupcím plynů deroucích se z nitra Země a k výbuchům bez výronů žhavé lávy. Do vzniklých hlubokých puklin se řítily obrovské bloky hornin, včetně křídy, která zde zůstala po ústupu teplých moří v tře-tihorách. Nálezy pozůstatků těchto hornin byly odkryty při těžbě uhlí v nedalekých dolech (Meyrau) v hloubce až 700 metrů. Teprve později došlo k vulkanickým projevům s výronem žhavé lávy, jejíž pozůstatky můžeme sledovat v lomech, a to v různých jejích vrstvách. Přítomnost starovulkánu v tak demonstrativní podobě je v Čechách ojedinělou.

Vinařická hora nenabízí sice důkaz toho nejněžnějšího přístupu k Matce avšak ta svou okolní přírodou dokládá svou obrovskou sílu, moudrost a velkorysost v odpuštění

Přítomnost starovulkánu v jinak rovinaté krajině upozorňuje na skryté síly nitra země

Nefelinické čediče vytvářejí v lomových jamách impozantní bloky a pod jejich stěnami sutě, skupiny mohutných balvanů a skal, stavebně využívaných již ve středověku. Právě čedič přilákal v polovině minulého století ziskuchtivé podnikatele-těžaře, kteří pozoruhodný geologický útvar v srdci Čech málem beze zbytku proměnili ve štěrkový kámen a dlažební kostky. Po vnitřnostech Vinařické hory jezdíme na silnicích, chodíme na ulicích a náměstích našich menších i velkých měst. Stačilo málo a podobný osud potkal i památnou Slánskou horu (330 metrů), která je stejného geologického původu. Těžba lomového kamene zde byla zastavena teprve nedávno a doufejme, že definitivně. Od úpatí až po vrchol Vinařické hory se rozprostírá chráněné přírodní území, jež snad bude zachováno i generacím příštím.

Vinařice jako středověká obec vinařů se připomínají v písemných dokladech již k roku 1227. Její dějiny jsou však ještě starší. Archeologické nálezy dokládají osídlení kraje v době neolitické. Například nálezem lidské lebky spolu s hnátem nosorožce na severovýchodním úpatí Vinařické hory. Větší hustotu osídlení zaznamenáváme nejpozději v 5. stol. n. 1. Z této doby, známé jako doba stěhování národů, zde byly nalezeny kostrové hroby s pozoruhodnou a bohatozu výbavou v podobě bronzových a železných šperků. Těžební aktivity přímo na Vinařické hoře znemožnily navždy systematický archeologický průzkum a tím i poznání, jaký význam měla tato lokalita pro lidi, kteří na jejím úpatí žili a jakou roli v jejich životě v různých obdobích hrála. Energeticky je to místo nepochybně silné, ale jde jen o zlomek někdejšího silového působení, a to navzdory umným kruhovým obrazcům z kamenů, rozmístěných na dně největšího z lomů současnými Novokelty. Právě v největší hloubce, na dně západního lomu, se mi v mysli vybavila slova největšího z alchymistů středověku, benediktina B. Valentina, které jsem uvedl v úvodu tohoto textu. Původní latinské znění je následující: Visitabis Interiora Terrae Rectificando Invenies Occultum Lapidem! Jak je na první pohled zřejmé, vytvářejí počáteční písmena citátu anagram vitriol, tj. staré alchymistické označení prahmoty (Materia Prima).

„Prahmota je základním palivem, z něhož čerpají energii starovulkány či takzvané „hot spots“ (horké skvrny), proto lze Prahmotu očekávat také ve spodních částech vychladlých i činných vulkanických krbů.“ (I.Wiesner) Jsme tedy na správném místě! Kde jinde, a dost možná i v celé České kotlině, se můžeme setkat s esoterickým symbolem Prahmoty - s Černou Panno, Eset-Isis, Naší Pannou, Paní - než právě v nitru Vinařické hory! Není náhodou, že nejpřísněji utajované

a pečlivě skrývané informace alchymie se týkají právě Prahmoty - stojící na počátku Velkého Díla, jehož finálem, korunou a zázrakem světa je Kámen mudrců. Zatím co Prahmota je přírodní látkou, Kámen mudrců je výsledkem činnosti lidského génia. Je to mimo jiné proces působení vlastního soustředěného vědomí na chování jaderných částic hmoty, známé z oblasti alchymie, stejně jako kvantové fyziky, Kámen sám je pak instrumentem, prostředníkem, urychlujícím přeměnu hmoty v energii a naopak. Je to Grál - „kámen“ ovlivňující lidské vědomí a myšlení. Předpokladem všech procesů Velkého Díla je ovšem předcházející dokonalá očista těla a duše adepta.

Teprve v nitru kdysi mohutně činného starovulkánu jsem si daleko zřetelněji a jasněji než nad knihami a alchymistickými texty uvědomil, že energetické a silové pole Země je přímým projevem probíhající jaderné fúze a proměny části hmoty v energii.

Jak při té příležitosti a na tomto místě nevzpomenout nadějného a vědoucího alchymisty inž. O. Zachara z Kladna (1875-1925), který význam Vinařické hory tušil a oceňoval. Proto mohl ve svém stěžejním díle „O alchymii a českých alchymistech“ roku 1910 napsat: „Alchymisté věřili v oduševnění hmoty, v pralátku všech hmot, která je magnesií kovů, věřili ve tvorbu a vzrůst kovů v útrobách zemských a vlivu planet, Slunce a tepla vnitrozemského, na poměry zemské, dle tehdejší planetární soustavy. Kámen mudrců nebyl v představě alchymistů ničím jiným, nežli oduševnělou základní hmotou, z níž povstávaly nerosty, kyzy a nakonec kovy, mezi nimiž pokládali zlato pro svoji trvanlivost na vzduchu a vzácnost v přírodě, za nejdokonalejší, nazývajíce je obrazně Králem, Sluncem, Lvem atd.“

Spolu se Zacharem mi v těsném doteku s Prahmotou vytanula před očima podoba největšího z českých alchymistů pana Bavora Mladšího Rodovského z Hustiřan (1526-1600), jehož dílo pro nás inž. Zachar obětavě znovuobjevil a kterému se budeme podrobněji věnovat v závěrečných kapitolách. Bavor Rodovský byl příkladným renesančním vzdělancem, vědcem, alchymistou i rudolfínským kavalírem v hlubším slova smyslu. Byl rovněž upřímným vlastencem, jakkoliv se tato kategorie momentálně „nenosí“, a proto svá stěžejní díla psal v překrásné renesanční češtině. Proč tak činil, zdůrazňuje v dopise protektorovi české alchymie panu Vilémovi z Rožmberka, datovaném 6. února 1573 v Černé věži Pražského hradu: „Z té příčiny, můj milostivý pane, jsouc k tomu pohnut a zapálen křesťanskou láskou a vobmejšlejíc ty cesty. Kudy bych své milé české vlasti vždy nějakou povinnost ukázati a v nětčem dobrém budoucí paměť svou pozůstaviti, tudíž také mnohým dobrým mužům v tomto českém království obývajícím, jiného jazyka neznajícím, avšak umění tajných žádostivým, taková umění náležitým a pobožným prostředkem v známost uvésti mohl, na to sem se upřímným srdcem a celou myslí svou oddal...“

S pokorou a setrvalou vzpomínkou na inž. Zachara - na opravdovou, nikoliv domněle významnou osobnost Kladenska a na pana Rodovského z Hustiřan, který usilovně laboroval v nedaleké Budyni, odcházím z Vinařické hory. V ruce oblý kámen ztuhlého magmatu - čedičové taveniny, který si odnáším domů s nadějí a vírou, že obsahuje alespoň malý díl Prvotní hmoty k Velkému Dílu...

Z korun moudrých vrb na úpatí Hory je možné zaslechnout tichá sdělení o mnoha tajemstvích