Hájek - srdce pana Žďárského ze Žďáru

Po každé cestě lze dospět k nalezení sebe samého...

„Věz tedy, že Slunce ovládá mozek, srdce, pravé oko a životního ducha... Tímto způsobem v přírodě projevují se často zázračné děje, vzniklé vyššími pohyby. “

J. G. Agrippa z Nettesheimu, roku 1531

„Na tebe tedy nyní se ohlížím ve dnech slavnosti tvé, slavný domečku lauretánský a vidím tebe celej sobě nepodobný, jenž při tvém stoletém věku celý se mně zdáš mladý, celý nový...

Ani hanba, ani peklo, ani soud hrozný, ani věčnost nastávající od naší bujnosti, zhovadilosti mnohá léta trvající nás odtrhnouti nemohla, až na tomto místě Maria na lovu svém šípem milosti Božské nás raníce z té nešťastné mrákoty vyvedla. “

Z kázání P. Jiřího Františka Procházky
de Lauro u příležitosti hájecké jubilejní
slavnosti roku 1723.

Jakkoliv z územně správního hlediska náleží Hájek do katastru okresu Praha-západ, byl nejpozději od poloviny 16. století součástí kladenského panství. Ovlivňoval svým působením povýtce duchovním život větší části Unhošťska a jižní části Kladenska. Klášterní objekt Hájek se nachází spolu s obcí Červený Újezd těsně při jihovýchodní hranici Kladenského okresu, nedaleko silnice z Červeného Újezda do Hostivic. Na rovinatém poli původně nebylo nic mimo starý dub a třešeň. Tedy opět starý dub zasvěcený Slunci na místě, které se stalo posvátným, pokud takovým nebylo již dříve. Vypravuje o tom Jan František Beckovský (1658-1725) ve své nedokončené kronice „Poselkyně starých příběhů českých“: „Dvě míle za Prahou k západu Slunce stojí malý les, k němuž se přes Bílou horu od obory královské Hvězda zvané, jde i jede, a jmenuje se on ten les Hájek. Předešlých časův na tom místě žádný les ani hájek nestával, toliko jeden veliký a starý dub, také nedaleko od něho jeden třešňový strom, pod nimiž v čas parný, také v čas velikého deště, jak lidé pocestní, tak také oráčové, ženci i jiní dělníci své přichránění a pohodlí mívali i odpočinutí, neboť daleko široko žádného lesa ani hájíčka tehdáž se nenacházelo v té celé a dosti daleké rovině...“

Rovinaté krajině vládlo bez omezení Slunce, jím bylo místo odevždy energeticky zaplněno, nebylo tedy nikdy „prázdným“. Jeho vláda jako by byla symbolizována oním prastarým dubem. Leč světským vlastníkem území byl urozený a velmi statečný rytíř pan Florian Ždárský ze Žďáru, dvorní rada císaře Rudolfa II., hejtman kraje Slánského, pán na Červeném Újezdci, Jenči a Hostivicích, se sídlem na Kladně. Tento urozený pán, pohnut praktickými důvody i ozářen paprsky duchovními,...„rozkázal díl rovného položení skrze své poddané zorati, semeno borovičné i žaludy síti, oboje to zvláčeti a okolo toho borovičného a dubového pole pak hluboké příkopy do čtyř úhlů neb čtverhranný vysázeti, přísně všem zapověděv pod přísným trestáním, aby žádný do toho příkopem čtverhranným opatřeného a obehnaného místa nechodil, tím méně, aby do něho jaký dobytek vehnán byl“. (Beckovský)

Všichni poddaní zákaz bedlivě dodržovali a tak v krátké době vyrostl na tom místě „krásný hájek neb lesíček“. Nastaly ovšem netušené problémy: V hájku neb lesíčku nacházelo zalíbení a usídlení veliké množství rozličného ptactva polního i lesního, které na přilehlých polích nemálo škodilo, ... „že sedláčkové maličké užitky z svých polí a rolí domů přivážejíce, nechtěli více těch rolí svých osívati a semeno i práci tratiti“. Jakkoliv bylo na ptactvo ničemné velmi často a velmi zhusta stříleno, zhola nic tlo nepomáhalo. Tak pan Florian Ždárský, maje útrpnost nad svými poddanými spolu s nimi „Pána Boha vroucnou myslí a skrou„ šeným srdcem žádal, aby on sám to velmi rozplemeněné ptactvo aneb jinam obrátil aneb je zkazil a více škod na polích činiti nedal.“ (Zřejmě šlo v podstatě o účinnou magickou evokaci.) A stalo se: „Jednoho letního dne se spustilo veliké povětří, blýskání, hromobití, veliké krupobití neb raději ledobití, že tak rozsáhlé boží dopuštění ptactvo zlotřilé v tom hájku „dílem stopilo a dílem pobilo“. Poddaní druhý den v hájku „jako někdy lid izraelský na poušti křepelky houfně sbíral a domů odnášel. Od těch tehdejších časův žádné více takové škodné ptactvo v tom háji se nezdržuje.“ Tolik J. F. Beckovský.

Syn předešlého, Jan Jiří Florián Dětřich Ždárský ze Žďáru se po utrakvistickém extempore stal horlivým katolíkem. Roku 1620 se oženil s Alžbětou Korunkou hraběnkou Bořitovou z Martinic, dcerou významného katolického velmože Jaroslava Bořity z Martinic, pána na Smečně. S ohledem na pochopitelné přání obou manželů přivést na svět syna, dědice a pokračovatele rodu, vykonali za tím účelem pouť do Lorety, kterou již znali ze své svatební cesty do Itálie. Roku 1621 se zavázali slibem vystavět podobnou loretánskou kapli na svém panství. Jejich přání bylo téhož roku vyslyšeno. Mohlo to být všechno ovšem trochu jinak. Jisté je, že roku 1623 zahájili stavbu Loretánského domku v tehdy již vzrostlém a neobyčejně půvabném Hájku. Byla to první kaple tohoto druhu v Čechách vůbec a jedna z prvních kopií Svatého domu (Casa Sancta) z Lorety v celé tehdejší Evropě. Jeho uctívání souviselo s barokním kultem Panny Marie a bylo spojeno s vírou, že v tomto obydlí Bohorodička přebývala v Nazaretu a z Galileje do Itálie bylo přeneseno anděly po vítězství zbraní Islámu nad bojovníky Kříže a jeho ovládnutí Svaté země.

Novému výhonku rodu Žďárských dali šťastní rodiče jméno František Adam Eusebius. Základní kámen pro stavbu loretánské kaple v Hájku položil vlastnoručně tehdy zbrusu nový říšský baron Florián Dětřich dne 12. června 1623. Kámen a základy stavby posvětil P. Albert Chanovský z České provincie řádu Tovaryšstva Ježíšova. V kapli dostavěné roku 1624 byla umístěna soška Panny Marie Loretánské dovezená manželi Žďárskými z Itálie a opatřená přeneseným vlivem, získaným magickou operací, tzv. „dotýkáním“ s původní zázračnou sochou Svaté Panny v Loretě. Nedaleko kaple pak byla zbudována poustevna, v níž byl vydržován profesionální poustevník, opatřující nový svatostánek. Vymodlený syn Floriánův a Alžběty Korunky František Adam Eusebius hrabě Žďárský, pán tachlovického a kladenského panství, hejtman Slánského kraje a skutečný dvorní rada, založil roku 1659 v Hájku klášter pro dvanáct bratrů řádu sv. Františka. Staviteli kláštera byli věhlasní vlaši Carlo Lurago a Giovanni Domenico Orsi.

Fundátor kláštera se úplného dokončení stavby nedožil, zemřel dne 7. dubna 1670 na kladenském zámku. Jím vymřel rod Žďárských po meči. Tělo hraběte, symbolicky oděné do řádového františkánského roucha, bylo pohřbeno v metropolitní katedrále sv. Víta v Praze, jak se slušelo na císařského dvořana. Jeho srdce však bylo podle jeho přání uloženo ve zvláštní kovové schránce pod prvním stupněm oltáře v Loretánské kapli v Hájku. Schránka byla roku 1716 ještě znovu překryta mramorovou deskou s latinským nápisem a vročením.

Přísný, asketický, chudobný (žebravý) řád františkánský byl pro své okolí na Hájku i pro celý široký kraj opravdovým požehnáním. Ne toliko, že oproti nezřídka velkopanské a spíše starozákonní církevní hierarchii a vyššímu kléru působili františkáni nepředstíranou skromností a mravní čistotou, ale vynikali též bezpříkladnou obětavostí v časech pro celý kraj těžkých a nejtěžších.

Jako objekt poskytující jistou transcendentální ochranu proti moru proslul Hájek již roku 1625, kdy kraj postihla krutá morová rána, přenesená z Moravy do Čech. Také mimo zázračná uzdravení z morové nákazy se zde událo množství dalších neuvěřitelných uzdravení a vyléčení, jak dokládá mimo jiné i zachovaná klášterní kronika. Roku 1711 postihlo Prahu a kraj západní další morová epidemie. Ve vsích Červeném Újezdě, Litovicích, Hostivici, Svárově, Jenči, Unhošti, Plotěném Oujezdě, v Malém Přítočně, v Dolanech a jinde umírali lidé každý den v chalupách, ve chlévech, na zahradách i prostě na cestě. Mor se až na několik jedinců vyhnul Velkému Přítočnu. K smrti vystrašení obyvatelé hledali svou duchovní ochranu v posvátném Hájku. Františkáni se v tom čase, mor trval bezmála celý rok, angažovali neobyčejně aktivně v celém kraji nejen duchovní podporou, ale i lékařskou pomocí. Je zřejmé, že v Hájku vznikla již na sklonku 17. století první improvizovaná lékárna v celém kraji.

Během válečných událostí let 1741-1743, za válek o rakouské dědictví, přestál klášter nejedno ohrožení a nebezpečenství. Lidé z okolí si na jeho území ukrývali své majetky, jisti si bezpečnou ochranou posvátného místa.. Totéž se opakovalo za války sedmileté.

V důsledku válečných operací v Čechách ale i následného hladomoru a hospodářské deprese vypukly v letech 1771-1772 v kraji epidemie různých infekčních chorob, především cholery a tyfu. Františkáni z Hájku opět obětavě pomáhali při ošetřování nemocných a při poskytování poslední úťěchy. Několik z nich se během této služby nakazilo a zákeřným nemocem podlehlo. Podobná situace se opakovala při vpádu Prusů do Čech roku 1779, kdy hned v lednu toho roku byly zřízeny špitály pro raněné a nemocné vojáky na Kladně, v Buštěhradě a v Tuchoměřicích, v nichž háječtí františkáni opět s bezpříkladnou obětavostí působili a někteří z nich obětavost zaplatili svými životy.

Koku 1832 se ve vsích na Kladensku a Unhošťsku rozhořela epidemie cholery. Byli to znovu františkáni z Hájku a z kláštera ve Slaném, kteří byli připraveni ve dne v noci ku pomoci. Tentokráte se z nich naštěstí nikdo nenakazil.

Přičiněním řady významných osobností císařského dvora a císařské správy v kraji bylo při Chebské cestě z Prahy k Hájku zbudováno v letech 1720-1724 dvacet barokních kapliček, z nichž do dnešních dní přežily pouze tři. Jsou projevem katolické barokní pokory, ale i ztotožnění se v mystické jednotě s působením místa. Není pohyb o tom, že Hájek byl nejvýznamnějším poutním místem v okolí Prahy a v celých středních Čechách.

Jako malý kluk jsem na podzim roku 1949 potkal před Obecnicí na náměstí v Unhošti františkána z Hájku. Vykračoval si vesele v hnědé kutně s radostným výrazem ve tváři, oba konce bílé šňůry v pasu se symbolickými uzly mu při tom poletovaly kolem nohou. Tehdy mě udivilo, že ač již vládlo chladnější počasí, řeholník byl naboso a na nohou měl pouze řemínkové sandály. Šířil kolem sebe podivuhodnou pohodu, mír a jistotu. Jeho postava, kráčející energicky Unhoští, i jeho zářící výraz tváře, se mi od té doby čas od času vynořují nejen v paměti, ale vídám je i ve snech a ve stavech „bdění“.

V roce 1950 byl život františkánské komunity v Hájku mocenským zásahem nadlouho přerušen. Vrátil se sem zvolna až teprve v roce 2000, po celém půlstoletí. V čase, kdy klášter v Hájku hostil řadu let vojenskou posádku, byl spolu s porosty devastován a propadal zkáze, zůstal zde magický potenciál ve smyslu transcendentálni existence zachován. Svědčí o tom i srdce Františka Adama Eusebia hraběte Ždárského ze Žďáru, které zůstalo nedotčeno na svém místě pod prvním stupněm oltáře Loretánské kaple, v místě, kde kněz při magickém obřadu mše svaté četl introit.

„...nás jsi nad tímto lesem a háječkem správci nad myslivostí tvou lovci ustanoviti ráčila...“ Páter J. F. Procházka, r. 1723

„...tak v přítomnosti pod stráží a ochranou Marie Panny (totižto v tom mariánským lese) přebývá..."