Svatováclavský dub na Stochově

„Bóh chtě Svatého Václava oslaviti, počě skrzeň veliké pomoci činiti. “ Dalimilova kronika česká XXXI, 11, 12

S úctou nahlížíme do útrob těla mohutného duhu čteme tam o minulosti.

„Strom pochází ze semene Muže a Ženy. Když semeno v Naší Zemi zemře, vzejde a vyroste z něho Strom, nesoucí plody všelikého působení a účinků. “

H. Reusner Pandora.
Opus ad Albumet Rubrum, Basel 1582

Navzdory ryze českému tématu začneme své vyprávění tentokráte v daleké a starověké Číně. Neboť moudrost a duch neznají žádných hranic - časových, ani zeměpisných. Starý Mistr Čuang Čou (asi 370-300 př. n. l.) napsal: „Stačí se opřít o strom a něco si tiše broukat, přidržte se uschlé haluze a tiše klímejte, nebe vám vybralo tvar, a vy tu pořád o tvrdém či o bílém povykujete!“ Zařídili jsme se podle toho.

Těžko nalezneme v přírodě něco podobného, s čím by se člověk dokázal sžít tak rychle a pevně jako právě se stromem. Můžeme v takovém případě hovořit o skutečném dobrodiní. Strom byl nepochybně naším prvním domovem, úkrytem a bezpečnou pevností v boji za přežití. Poskytoval nám štědře a v bohaté míře potravu, světlo, teplo, léčivé látky, materiál na ozdoby, kultovní předměty, doslova vše nutné k životu od kolébky po rakev. Od počátku lidského vývoje to bylo právě dřevo, které umožňovalo praktický vzestup lidského myšlení a to, co nazýváme technickým pokrokem. Proto byl také strom odedávna chován v posvátné úctě jako sídlo bohů. Posvátný háj byl pokládán za nedotknutelný a jeho vyvrácení či zničení znamenalo zánik celého kmene, rodu či jiné lidské pospolitosti.

K takovým snad u nás patřil od úsvitu dějin české země posvátný dub ve Stochově.

Ves jménem Stochov s tvrzí a kostelem uprostřed na nepravidelné návsi je doložena teprve ve 14. století. Gotický kostel z téže doby však svědčí o tom, že šlo o místo významné a zřejmě starobylejší. Opodstatnění názoru o existenci původního staroslovanského blatného hradiště lze však stěží prokázat.

I když jeho údajnou polohu zkoumaly takové autority, jako byl František Palacký, který tak činil za svého pobytu v nedalekých Šternberských lázní u Smečna. Údajně vzaly valy v obci „Na hradišti“ za své při stavbě nového Stochova, takže dnes již po „staroslovanském hradu“ není ani památky. Dr. Koller (1907-1968) regionální historik a pedagog předpokládal či spíše jen tušil existenci dřevěného roubeného hradu („paláce“) v místě dnešního kostela.

Velmi romantickou a emocionálně silnou představu o místě tlumočí jinak úctyhodný historik prof. V. V. Tomek roku 1916: „Kněžna Drahomíra měla sedm hradů. Tři z nich jsou známy. Byl to Stochov na kuželovitém vrchu, kde kněžna Drahomíra roku 903 dala život synu svému a dědici knížectví Českého, svatému Václavovi. Drahoměř byla dcerou knížete ze Stodor v zemi tehdy pohanských ještě Luticů ležících. Na Stochově, kde nyní je rozložena dědina téhož jména, viditelná zdaleka ze všech okolních končin, dosud stojí památný tisíciletý dub svatováclavský dle pověsti v den narození sv. Václava vsazený a vyrostlý prý na nádvoří někdejšího hradiště, udržován jsa pohromadě mnohými již železy.“

Také nápis na vítězném oblouku stochovského kostela nás nenechává v pochybnostech: „Zde se narodil Sv. Václav L. P. 903“. Tabulka na místě svatováclavského dubu upřesňuje: „Tenhle dub byl zasazen r. 903 sv. Ludmilou při narození sv. Václava ve hradě, který tu kdysi stával. Dub má 8,50 metrů v obvodu“.

Všechno by bylo tedy jisté, kdybychom skutečně přesně věděli a měli doloženo, kde se kníže Václav, řečený Svatý, opravdu narodil. Tuto jistotu však nemáme. Stávající zástavba Stochova znemožňuje cokoliv o někdejším staroslovanském hradišti zjistit. Místo je rovněž kulturně mnohonásobně překryto a z jeho původního potenciálu již téměř nic nezbývá. Je však pravděpodobné, že nad starou zemskou stezkou, nad Chebskou cestou, na strategicky výhodném místě, skutečně jakési opevnění z dob staroslovanského osídlení v 9. až 10. století skutečně stálo. Je možné, že jeho význam byl podobný, jako v případě Libušina, ač skutečně nikdy nešlo o sídlo knížecí či o „knížecí hrad“.

Pak je tu dub sám. Je majestátní a impozantní i ve své stářím a v již značně sešlé podobě, jako by svým stavem cosi významného a osudového symbolizoval v poselství současnosti. Energeticky příliš velký potenciál nepředstavuje, jakkoliv tomu bylo v minulosti zcela jinak. Dokáže však stimulovat silné fantazijní představy.

Strom je obecně symbolem života, životní energie, síly, plodnosti, pevnosti, ušlechtilosti, krásy a budoucnosti, a to nejen rostlinstva, ale také člověka a vůbec všeho živého. Z magie je známa představa, že duše lidí a stromů se vzájemně převtělují. Je to představa vlastní nejen Keltům, Slovanům a Germánům, ale též mnoha etnikům v Asii, Africe a v Americe.

U Keltů a u Slovanů byl jednoznačně uctíván dub, nikoliv lípa. U Keltů to byl dub Bagritas, atribut hromovládného hlavního božstva, stejně jako u Slovanů, u nichž mohutný dub představoval sídlo Perunovo. Protože dub býval nejčastěji ze všech stromů zasažen bleskem, věřili, že je to proto, že jeho kořeny prorůstají až do podsvětí. Keltové nazývali dub „duir“, z tohoto slovního základu prý vzniklo „druid“, jako označení nejvyšší kasty kněží, žijících původně v posvátných dubových hájích a snímajících zlatým srpem jmelí z dubů. Toto posvátné jmelí pak chránilo lidi před veškerým nebezpečím.

Všechny slovanské národy bez výjimky také uznávaly a dodržovaly prastarý obyčej vysazovat při narození dítěte strom, který se pak stával stromem životním, přežívajícím člověka i o několik generací a spojený s jeho duší. Tak učinila podle pověsti i dojatá a šťastná kněžna Ludmila na Stochově při narození kněžice Václava. Dub prý rychle rostl také díky tomu, že byl zaléván vodou, v níž malého Václava koupali.

Jak zaznamenal roku 1807 milčický rychtář a písmák František Jan Vavák (1714-1816) ve svých Pamětech, v době, kdy se Václav ujal vlády nad českou zemí, stál již na nádvoří stochovského hradiště vzdorný pevný a krásný dub, do jehož stínu umístili kamenný stolec. Na něm se v průběhu staletí rozhodovaly i tvořily dějiny Čechů. Skutky slavné i zlé, diktované volbou toho, koho český lid na stolec vyzvedl a zvolil.

Tvrdí se, podle svědectví pamětníků, že k stochovskému dubu, kde možná kdysi stával takový knížecí stolec, prý rád zajížděl na svém koni Hektorovi z nedalekých Lán prezident T. G. Masaryk, aby zde údajně čerpal sílu, energii i odvahu k státnickým rozhodnutím.

Také je vzpomínáno obrovské rozpětí kořenů posvátného dubu, které prorůstají celý stochovský vrch. Někdy při zimním sáňkování, kdy sáně vydřou nejen sníh, ale obnaží i půdu, se na nečekaných místech pod svahem objevují mohutné kořeny, ačkoliv v blízkosti žádný jiný strom mimo onen dub nestojí.

Jakkoliv je stochovský dub úctyhodného stáří, představuje vlastně dva duby spolu srostlé. Jejich stav není nikterak povzbudivý: jeden kmen již dávno odumřel, druhý zjevně živoří z posledních sil. Pokud by byl tento strom reálným obrazem duše národa, kterou symbolizuje, nebylo by to s námi vpravdě valné. V každém případě

je dokladem pradávných mohutných dubových porostů v Čechách, z nichž mnohé byly zcela jistě posvátné.

„Ale strom roste dál, až dosáhne výše nebes a zaťuká na tajnou bránu Horního světa. “ Z keltských pověstí.