Vysoký vrch - keltská věž

Bronzový kanec z doby galsko-germánské. Perzonifikace přírodních sil a energie.

„ Veliké divadlo přírody, děj z utváření ústrojných látek pociťuje v sobě pohyby a události celého vesmíru. O.Březina, r. 1897

„Z filosofické skály pochází syn většího svetla a velký pan přírody, pomazaný tekutou solí moudrosti a spásným léčivým olejem, nezničitelným, universálním lékem lidí, vegetábilií, animálií, minerálií, kovů i kamenů, ba dokonce všech materiálních věcí. “

H. Khunrath: Filosofický kámen, 1604

Strašidelné a tajemné může být za jasného podzimního dne i pravé poledne, zvláště je-li 2. listopadu - svátek mrtvých a jejich duší, tedy Dušiček.

Z Poteplí po silnici je do svahu několik ostrých zatáček, pak před ohrazenou dubinou doprava po lesní cestě v pozvolném stoupání teskné lesní cesty. Ticho. Cesta se z vyježděných kolejí mění v travnatou a vlhkou stezku. Listnatá půda je všude kolem rozrytá v rovných čarách i v obloucích černou zvěří, hledající žaludy. Co chvíli rychlé zadupání, rozčilený praskot větví a opět ticho. Nic se nepohne, nikdo se neobjeví. Až zamrazí.

Objevují se leda představy, vidiny a děje oživující mlčenlivý les: Divoký kanec může za příznivých podmínek a v nenarušených lesích vážit více než dva metrické centy a měřit ve hřbetu více než metr. Patřil odedávna k těm nejnebezpečnějším zvířatům, která kdy člověk lovil chladnou zbraní, nej častěji oštěpem s masivním a širokým hrotem, ratištěm pobitým hřeby a opleteným koženým řemínkem pro pevnější uchopení v boji s tak silným tvorem. V celé Evropě byl kanec obáván pro svou rychlost a agresivitu, vážen pro divokou bojovou odvahu, houževnatost a vytrvalost. Byl symbolem moci, vlády, ale také zkázonosné tyranie. Představoval mužnost válečníků i jejich bohů, kterým byl přinášen jako oběť. V severní Evropě, i u Slovanů, bylo kančí maso požíváno rituálně při zvláštních obřadech a bylo vkládáno též do hrobů mužům padlým v boji. Kanec je ztělesněním pradávné síly přírody v podobě krásného Adónise, kterého na lovu kanec zabil. Adónis byl v antickém Řecku adorován v podobě kance. Také bájný keltský hrdina král Artuš byl v pozdějších (středověkých) legendách nazýván velmi lichotivě „kancem z Cornwallu“.

Oslava nesmrtelnosti přírody, kterou vnímavý člověk pociťuje a prožívá právě na podobných místech, jako je úpatí Horky nad Poteplím našla výraz v představách Keltů, kteří nám stojí nejblíže, neboť i jim byla tato země domovem a nese jejich půvabné pojmenování. Keltové chápali kance jako ochránce a magické zvíře s prorockými schopnostmi. Ve shodě s Germány a Vikingy nosili Keltové přílby s kančími kly, aby tak získali něco ze síly a bojovnosti tohoto mohutného zvířete. Jako vládce lesa a držitel lesních tajemství byl kanec uctíván keltskými druidy, kteří se sami nazývali „kanci“, aby se tak magicky ztotožnili s těmi, od nichž mohli získat mnoho mimořádných znalostí. Ulovit zdatného kance oštěpem na koni za pomoci psů patřilo k obdivovaným výkonům keltských válečníků. Ti nej statečnější používali při lovu dokonce jen krátkého meče.

Kanec provázel na poutích po zemi i po nebesích jednoho z nejvyšších keltských bohů Teutatese. Ten byl ochráncem kmene v době míru i jeho bojovým duchem v čase válek.

Stanout na vrcholu znamená ocitnout se blíže bohům - někdy i sama sobě (Vysoký vrch)

Zázračný pramen Ve Žlábku pod Vysokým vrchem znali nejen Keltové ale i jejich neolitičtí předchůdci

Římané ho srovnávali s vlastním bohem Marsem či s tajemným Merkurem, který nebyl pouze bohem obchodníků a cestovatelů, ale též esoterickým průvodcem a strážcem Velké přeměny či Velkého Díla.

Teutates po boku s kancem doprovází mrtvé na jejich poslední cestě na onen svět. Je zřejmé, že mu byly zpočátku přinášeny i lidské oběti.

Kanec jako mystické zvíře a symbol esoterických schopností doprovází též dalšího z velkých keltských bohů Esuse, boha s větvičkou jmelí, často zobrazovaného s janusovskou dvojí tváří - jednou obrácenou do minulosti, druhou hledící na budoucí děje, s jeleníma ušima a zlatým nákrčníkem „torquis“. K jeho poctě se údajně prováděla drastická lidská oběť roztržením těla silou dvou pružných kmenů stromů, ohnutých k zemi, mezi něž se oběť přivázala. Nakonec nesmrtelní válečníci Valhaly pojídají maso obludného kance Saerhrimnira, který se znovu a znovu rodí a je jimi vždy s nadšením a hrdinskou vervou loven.

Na černou zvěř byly od pradávna bohaté právě lesy od Kladna k Berounu až po Křivoklát. Po Keltech a Germánech právě sem s oblibou zajížděli čeští panovníci a velmoži, aby zde mohutné kance lovili. To všechno probíhá v mysli osamělému poutníkovi cestou lesem za tajemného praskotu a šelestění v dubovém listí.

Dub hrál rovněž v keltském duchovním životě mimořádnou roli a byl nepochybným kultovním stromem prvního řádu. Právě z dubů snímali bíle odění druidové jmelí zlatým srpem a především jmelí z dubů bylo ceněno nejvyšší měrou v magických a náboženských obřadech. Vysoký vrch je duby porostlý v bohaté míře, jakkoliv je zde většina lesa smíšená. Dub patřil vedle dalších listnatých stromů k původním porostům našeho kraje, zvláště v dobách keltského a germánského osídlení, ale i v éře slovanské.

Jádrem keltské spirituality bylo přesvědčení, že ke styku a komunikaci mezi lidskými bytostmi a boží sférou nedochází v chrámech, ale na nedotčených přírodních místech, především na vrcholcích kopců, hor, u pramenů vod, jezer, studánek, v močálech a rašeliništích, která vedou do podsvětí. Tři z těchto významných předpokladů Vysoký vrch beze zbytku splňuje: Je nejvyšším vrcholem v širokém okolí, což Keltové rozhodně nepřehlédli, na jeho úpatí se nacházejí prastaré vodní zdroje v blízkosti léčivých minerálních pramenů Čeperka a konečně byl obklopen hustými dubovými lesy.

Keltové věřili v zázračně léčivou moc pramenité vody a vodstev vůbec. Spojovali jejich existenci s bohy Sironem a Grannem, které magickými obřady přivolávali k nemocným a s jejichž pomocí využívali léčivé a božské energie vody. Keltské osídlení Kladenska bylo zjevně nejhustší právě v jeho jižní polovině. Kdo ví, jaká překvapení nám ještě přinesou systematické archeologické průzkumy této oblasti v dobách, až metody archeologie překročí mez destruktivních výkopů a sond v neporušené krajině, která je dnes u nás spíše vzácnou výjimkou.

Cesta náhle končí. Terén se prudce zvedá a mezi rozeklanými kameny porostlými mechem je nutné stoupat strmě vzhůru ke kamenné věži zvané Hora.

Hora, nebo také Vysoký vrch, zvaný též Velký, je vlastně svými 489 m. n. m. nejvyšším místem na Kladensku a dosažení jeho vrcholu s výhledem do širokého okolí patří k nevšedním zážitkům, jaké je tento kraj sto poskytnout. Zasazen je do romantické lesnaté krajiny nad úzkým a hlubokým údolím pravého břehu Kačáku, nad nímž se tyčí do výše 160 metrů.

Vrchol Vysokého vrchu připomíná rozvrácené opevnění orlího hnízda - hradu loupeživých rytířů - lapků, z jehož hradeb a věží pozorovala posádka ostřížím zrakem pohyb povozů a pocestných v potepelském údolí i v jeho dalekém okolí. Vrcholová plošina je téměř čtvercová o rozloze 1,5 hektarů, s mírně svažitou tendencí v severním směru. Nejvyšší část vrchu se strmě zvedá nad okolí do výše asi 40 metrů. Málo přístupná část je na jihozápadě tvořena skalnatým hřebenem v délce 150 metrů. Archeologický průzkum provedený v roce 1961 dr. Z. Peřinou došel k závěrům, že na vrcholu skály se nacházejí zbytky pravěké hradby, stavěné „na sucho“, což je pokládáno za hradiště z mladší či pozdní doby bronzové, popřípadě starší doby bronzové. Většina odborníků se však zjevně shoduje v názoru, že hradiště na Vysokém vrchu pochází z 5.-3. stol. př. n. l. Jakkoliv závěry nelze podepřít žádnými prokazatelnými nálezy, nejsou samy o sobě bez zajímavosti a svědčí alespoň o snaze opřít přesvědčení o významu lokality průkaznými doklady. Nový průzkum, konaný v roce 1985 pracovniky Okresního muzea v Kladně dr. J. Waldhauserem, CSc., potvrdil dalšími sondami předcházející závěry o existenci „masivního opevnění“. Dále nás zpráva o výsledcích průzkumu informuje o pozoruhodné okolnosti: „Nalezena byla také pravěká munice, prakové oblázky, které zřejmě z blízkého potoka Kačáku přinesli na hradiště jeho obyvatelé. Podle geologického posudku se takové oblázky na Vysokém vrchu přirozeně vyskytnout nemohou“. Ať už se zde z praku metaly oblázky čili nic, je jisté, že lidé na Vysokém vrchu alespoň přechodně sídlili a odedávna jeho výjimečné polohy využívali.

Kámen - načervenalý křemičitý buližník je zde ostrý, tříštivý, neprobouzející příliš touhu pohladit jeho povrch, jako je tomu třeba u žehrovického pískovce. Mimo holé temeno skály je porostlý mechy, lišejníky a zakrslými, místy podivuhodně pokroucenými borovicemi.

Je to nesrovnatelné místo k meditacím. Prý na úpatí Vysokého vrchu žil někdy ve 14. století poustevník Jan, který střežil, čistil a k léčení užíval zázračné vody ze studánky Ve Žlábku, kde se údajně zjevovala sv. Panna, aby právě oné vodě dodala léčivosti. Na temeno skály se chodil každý den zvečera modlit k Bohu, kde k němu měl z širokého okolí nejblíže.

Vrchol skály, jakož celý její masiv, je mimořádně silným pozitivním místem a není pochyb o tom, že hrálo významnou roli v životě místních lidí, ať už jimi byl kdokoliv. Mohutné balvany představují sílu a magickou moc Země, volný prostor pak touhu člověka po poznání a po splynutí s Přírodou.

Cesta dolů z vrcholu k silnici ubíhá rychle. V skrytu za dubinou, neviděn ze silnice, se mladý pár objímá. Dnes na svátek Dušiček, na keltský Samhain stejně jako na Prvního máje (Beltaine). - Stále stejný koloběh v proměnlivosti času!

Jako průzory opevněné věže jsou uspořádány mohutné bloky na Vysokém vrchu

Omyj si tváře, čelo a oči - procitneš!