Černá Panna z Kožové hory

Zbytky odtěženého vrcholu Kožové hory

Stella Nigra - černá hvězda - Svatá Panna z Kožové hory. Původní obraz z 17.století, zavěšený na kmeni stromu u rozcestí pod horou

„Souvislost celého všehomíra i veškerých jednotlivých částí v něm (budiž) prozkoumána novou a zvláštní metodou. Dosáhne-li někdo klíče k ní, sezná, že nalezl bránu otevřenou k vědomostem věcí skrytých a hlavně k oné moudrosti pravé a skutečnými filosofy vždy tak snažně dožadované, která se nazývá magií. “

P.Athanasius Kirchner, S. J. (1601-1680)

Jan Václav Berka vyšel z Prahy Strahovskou branou. Bylo krátce před polednem na sklonku měsíce června Léta Páně 1652. Svižným krokem svých třiadvaceti let sestoupil na Chebskou cestu a kolem Bílé hory se vydal směrem k Hostivicím. Rychlá chůze, lehký vánek hladící tváře a Slunce stoupající k vrcholu, posílily blahé rozpoložení jeho duše. Hleděl sice po cestě před sebe, ale jeho vnitřní zrak, paměť a vzpomínky se neustále vracely zpět. Na Menším městě pražském pomáhal co by malířský tovaryš Mistru Škrétovi při výzdobě konventuálního chrámu maltézského rytířského řádu Matky Boží pod řetězem konce mosta. Stále před sebou viděl vysokou a štíhlou postavu Mistrovu s jeho temně hnědými vlasy po ramena, jak s uspokojením a jakoby v mystickém vytržení hledí na své právě dokončené dílo - velký obraz pro hlavní oltář řádového chrámu. Podle přání tehdejšího převora pražského konventu Fra Bernarda de Witte odvedl Škréta skvostné dílo symbolizující hrdinskou obranu ostrova Malty rytíři sv.Jana za Velkého tureckého obležení roku 1565, bezmála před sto lety.

V krajině podél Chebské cesty byly stále viditelné pohnuté stopy třicetileté války. Ony čtyři roky po Vestfálském míru je nedokázaly zdaleka zahladit. Pole byla jen tu a tam obdělaná. Vesnice zpola nebo úplně opuštěné, grunty většinou neosedlé. Jakkoliv se přiblížil čas sklizně, všude bylo patrné, že sklízet nebude co.

Když navečer již silně unavený a ušlý sešel před Unhoští pod Šibencem z hlavní cesty obešel úplně zpustlé a vylidněné Dolejší Přítočno, slunce proti němu zapadlo za Kožovou horu. Po Vápenické cestě prošel v blízkosti Hořejšího Přítočna a Plotěného Oujezda směrem k temnějícímu lesu. Kolem pramenů a potoka, stékajícího po táhlém svahu, se rozkládaly husté habřiny a lísky. Cesta byla neznatelná a zdála se zrádnou.

Konečně dosáhl lesa kolem Kožové hory, který znal z dětství a věděl, že Kladno je již nedaleko. Když přidá do kroku, určitě dojde, pomyslel si.

Les ho pohltil. Potemnělo a ochladilo se, zima však nebyla. Jasný měsíc v teskném úplňku prosvítal korunami mohutných listnatých stromů. Čvachtal jakousi mokřinatou cestou. Polovysoké boty od poctivého vlašského ševce z Menšího města ho teprve nyní svíravě tlačily a oteklé nohy se počínaly hlásit mučivou bolestí.

Vyšel na rozcestí někde uprostřed lesa pod Kožovou horou. Byl blízko domova, to jasně cítil. Nevěděl ale, kterou ze čtyř cest se dát. Stříbrný disk měsíce vyzývavě ozařoval těsné okolí cest. Zbytek pohlcoval temný stín. Vyčerpán a rozbolavělý usedl poblíž křížících se cest do hebkého mechu pod mohutným dubem. Zul si boty. Od tlumoku odepjal srolovanou malou houni a přikryl si jí nohy. S úlevou se položil na záda s rukama pod hlavou. Italský baret si před tím odložil vedle levé tváře. Dýku na opasku posunul na břicho. Chvíli hleděl do zářivého Měsíce, cítil, že Země pod ním pravidelně a rytmicky dýchá. Pak zavřel oči a v ten samý okamžik se propadl do hlubokého spánku. Zaznamenával ještě jak z něho rychle opadává únava, drobné i větší bolesti cesty, jakož i tíseň z pohledu na vyrabované a zpustlé vesnice bez života jakoby byly odsávány zemí pod jeho zády a mizely v nenávratnu. Praha byla proti tomu, co viděl před jejími hradbami životem kypícím městem. Jasné noční nebe plné hvězd a magická mlčenlivá Luna ozařovaly bezvousou tvář mladého malíře.

Z tenkého paprsku měsíční záře, který se odrazil od mladistvé tváře, vystoupila do středu překřížených cest štíhlá ženská postava v černém rouchu, zdobeném stříbrnými nášivkami a šperky. Pod svrchním černým šatem prosvítala rudě zbarvená dlouhá košile, vytvářející zároveň lem černého oděvu. Černé dlouhé vlasy splývající po zádech až pod pás se jí kovově leskly. Žena měla temnou tvář, stříbřitě zářivé oči, nad černým obočím stříbrnou čelenku se srpkem měsíce. Kolem její postavy zářivě blikotalo dvanácte hvězd.

Hleděla přísně, nikoli však zlobně. Vzpomněl si, že stejnou bytost viděl na kolorované rytině v řádové knihovně johanitů, kde ji převor de Witte ukazoval Mistru Škrétovi. Obraz zachycoval velmistra řádu Theodata de Gozon v boji s obludným ještěrem či drakem na ostrově Rhodos někdy v polovině 14. století. V pozadí této dramatické scény stálo naprosto stejné panenské zjevení s měsíčním srpkem nad temnou tváří a nezúčastněně pozorovalo krutý boj.

Na předloktí levé ruky držela Černá Panna s neobyčejnou lehkostí usměvavé dítě -chlapce ozdobeného zlatou korunou. Dítě svíralo mezi drobnými prstíky natažené ruky zářící kouli horského křišťálu, od níž se zvonivě odrážely měsíční paprsky. Na dlani pravé ruky ženy s temnou postavou a tváří spočívala zvláštní černavě lesklá kostka. Také od ní se odráželo živé světlo Měsíce.

Malíř otevřel oči a s údivem se posadil.

Uvědomil si, že v téže chvíli ohnivě zaplál rubín zasazený do jeho prstenu. Zíral vyjeveně na stvoření na cestě před sebou. Černá Panna mlčela a nehýbala se, chlapec na její ruce se povzbudivě usmíval. Oba teď stáli v plném měsíčním svitu, který neuvěřitelně zesílil.

Jan Václav náhle zaslechl tichá slova, pronášená okouzlujícím hlasem rezonujícím sílou a energií. Postava před ním však nepohybovala rty:

„Pocházím od Pána, od samého počátku všech jeho cest.
Jsem od Věčnosti,
byla jsem před vším stvořením dříve, než byla stvořena Zem.
Jsem dokonalou nádobou schraňující podstatu stvořeného světa i posvátný tvořivý dech Pána.
Pamatuj, že i tato místa vydají z hlubin Země svědectví o mé existenci. To je jejich posláním!“

Postava zmizela. Záře měsíce pohasla. Les zčernal. Malířský tovaryš upadl opět do hlubokého spánku. Probral se z něho až již Slunce zářilo na obloze a zahřívalo listí stromů, vřes i mech, které vydávaly omamnou vůni. Několik kroků od svého lesního noclehování nalezl průzračnou studánku se stříbřitou vodou, která mezi několika oblými kameny odkudsi stále přitékala. Omyl si ruce, tváře a týl. Osvěžení bylo přímo zázračné. Pocítil okamžitě příval síly, energie a radosti. Obul se, sebral vak a s jistotou vykročil ke Kladnu. Věděl nyní, že jde tím správným směrem.

Krátce na to se shledal se svými rodiči. Ještě téhož dne začal na dřevěnou desku malovat obraz Svaté Panny s temnou tváří a s korunovaným usměvavým dítětem na levé straně panenské hrudi. Obraz pak zavěsil vysoko na kmeni mohutného stromu u rozcestí na Kožové hoře. Byl po následující staletí obnovován, jak propadal stáří a ve stále nových podobách byl uctíván jako Panna Maria Kožovohorská. Těsně u původní cesty z Kladna na Braškov byl na jejím rozcestí se silnicí směřující do Velkého Přítočna a Pleteného Újezda zasazen mohutný pískovcový kvádr s letopočtem 1652. Tento kámen byl při rozšiřování zmíněné silnice na počátku šedesátých let našeho věku vyvrácen, stromy v okolí pokáceny, obraz Kožovohorské Panny stržen a zneuctěn. Vyvrácený kvádr s letopočtem ležel několik měsíců při silnici až ho někdo odcizil či zničil.

Co se stalo s malířským tovaryšem Janem Václavem Berkou? Roku 1653 odešel na zkušenou do Benátek a již se do Kladna nikdy nevrátil. Nikdo o něm později také nic neslyšel.

Na Kožovou horu se k obrazu Panny konala až do roku 1938 slavná procesí. Z Velkého Přítočna vycházela například procesí na svátek Panny Marie z návsi od barokní kapličky. Vedle korouhví nesli naši předkové též dřevěnou sošku Panny, která byla spolu s procesními atributy tradičně uchovávána v selské usedlosti Bulvasových, později na statku čp. 23 Hádlových.

Věcné doklady, ale i vzpomínky mizí ze světa i z lidské paměti. Černá Panna Kožovohorská však splnila vše, co tehdy v noci řekla. Dodnes má dotčená křižovatka cest v lese na Kožové hoře, v místě, kde stával strom s obrazem a pískovcový kvádr s letopočtem svou energii a sílu. Můžete se o tom přesvědčit sami, pokud je vaše mysl otevřená a jasná. Působení místa je zvláště patrné na sklonku měsíce června, za jasné měsíční noci, kdy paprsky Luny osvětlují křižovatku dotčených cest uprostřed lesa. Černá Madona - Isis (Eset) je odvěků Pannou, jež má porodit Boha. Je symbolem „proudící materie světa, neomezeného hranicemi viditelné hmoty, světa, jenž zasahuje daleko za měsíc a koupe se v proudech slunečního záření, slunečního větru a kosmických vlivů“ (V. Weigert).

Zbytek magické síly Kožové hory se skrývá v jejích rozervaných vnitřnostech a v lesku ztichlé vodní hladiny malého jezírka

„Neboť magie jest skrytou moudrostí tam, kde rozum selhává. Paracelsus, r. 1533

V alchymii představovala Černá Madona vždy prvotní černou, panenskou materii, příbuznou hvězdnému kameni - lapis exilis. Je poslem nebes stejného rodu jako je například černý meteorit, uctívaný muslimy jako Kaaba, skrývaný v krychlové svatyni v Mekce. Kostka je v kabale znakem základního subjektu Velkého Díla. Dítě na rukou Panny je posel nebes, rodící se alchymické zlato.

Astrologickým emblémem Černé Panny je lev (lvice), heraldické zvíře alchymie. V zodiakální projekci Čech s centrem v Praze (v rotundě sv. Kříže) je západní výseč zahrnující Kladno a jeho okolí právě ve znamení lva. Je třeba napovědět víc? Kožová hora (465 m) jako součást Českého masivu, či přesněji jeho Poberounské soustavy a Kladenské tabule, vznikla patrně již v prvohorách ale její okolí bylo postupně mnohokráte zaplaveno vodami sladkovodních jezer či nehlubokých moří, jejichž zkamenělé bahno, opuka, je v současné době obnažována v mohutných vrstvách pro základy staveb Průmyslové zóny - jih na jejím úpatí. Až teprve ve čtvrtohorách se díky erozívní činnosti vodních toků obnažily hlubší vrstvy křemičitých buližníků, tak typických pro Kožovou horu a její nejbližší okolí.

Kožová hora sama je tedy velmi starým geologickým útvarem, kdysi s velmi silným energetickým nábojem. Byla proto odedávna vyhledávaným místem relaxace, odpočinku i zábavy, stejně jako jižní okraj přilehlého lesního porostu, zvaného příznačně Na výsluní.

Vlivem intenzívní těžby buližníku, vyhrnovaného na Kožové hoře samé, i v jejím okolí a zpracovávaného na štěrk pro výstavbu a opravu silnic, byla ve druhé polovině 19. a na počátku 20. století energetická hladina Kožové hory podstatně snížena. Rabování, necitlivé zásahy do krajiny, překotná průmyslová zástavba a exploatace, bezohledné počínání místních i přespolních silové působení Kožové hory téměř zlikvidovalo. Dnes pocítíme její vliv zejména v horkých dnech měsíce června jen na několika málo místech v jejím zalesněném severním svahu, ale i zde její působení rok od roku slábne. Nenaplňuje se nic jiného, než-li spravedlivý záměr Přírody, není tedy čeho se děsit.

Kožová hora před tisícem let, kdy ji ještě pokrývaly vrstvy opuky - usazeniny z někdejších teplých moří