Libušín - brána slunečního kotouče

„Horečné barvy životní iluze v extázi života snění oslepují zraky a nedávají nám dohlédnouti k cíli všech cest." O. Březina, r. 1905

Půl druhého milénia na nás symbol Slunce hledí svým mocným zrakem z těchto kamenných kotoučů

„Třetí, věkem nejmladší, ale moudrostí nejstarší, nazývala se Libuše, ta vystavěla též hrad tehdy nejmocnější u lesa, jenž táhne se ke vsi Zbečnu, a podle svého jména jej nazvala Libušín...

Jděte bez starosti, sledujte mého koně, on vás povede pravou cestou a dovede zase zpět... “

Kosmas: Kronika česká, r. 1125

Kdo navštěvuje častěji libušínskou ostrožnu (401 m) a má možnost pobýt na tomto mocném a přitažlivém místě delší dobu, ví, o čem v následujících řádcích půjde.

Slunce zde má mimořádnou sílu neboť se má se kam opřít. Spoluvytváří tak neobyčejnou pohodu, klid, pozitivní duševní ladění, vyvolává úctu k přírodě, k jejímu Řádu, jakož i k harmonii celého Vesmíru. Vedle Vysokého vrchu nad Po teplím a Budče je to energeticky pozitivně nesilnější místo Kladenská - a bylo jím zřejmě odedávna. Našimi přímými předky - Slovany - byla ostrožna nad nynější obcí Libušínem osídlena již na počátku jejich příchodu do České kotliny v 6. až 7. století. Vedle obytné osady mělo místo dozajista i význam kultovní, jak dosvědčují sporé, ale současně i mimořádně významné nálezy z té doby, stejně jako odborné dedukce archeologů a historiků.

Místo si zachovalo svou obzvláštní působivost navzdory destruktivním aktivitám souvisejícím s těžbou uhlí na blízkém dole Schoeller a děsivě se vršícím haldám hlušiny proti severnímu a severozápadnímu návrší ostrožny.

Jakkoliv bylo prokázáno, že opevněné hradiště zde vzniklo nikoliv dříve než na sklonku 9. století a nebylo nikdy sídlem knížecím, jeho význam i přes to překonal věky. Plnilo zřejmě časově omezenou a několikrát přerušenou roli strategického opěrného bodu na pomezí někdejšího českého a luckého kmenového území. Jakmile bojové aktivity mezi Čechy a Lučany pominuly, ztratilo i hradiště Libušin svou primární funkci a význam. Jeho úlohu převzal jiný předsunutý opěrný bod - a to Dřevíč, ležící na opačné straně pomezního lesa, na samém okraji Poohří.

Na základě ověřené nálezové situace z 9. až 11. století lze tvrdit, že „hrad Libušín“ se v raném středověku nikdy nestal významným politickým, správním ani kultovním místem a plnil pouze vedlejší, limitovanou vojensko-strategickou funkci.

Jak s tímto konstatováním ovšem koresponduje tak závažný Kosmův akcent tohoto místa, s mýtotvorným vlivem na dlouhověkou tradici Libušina hradu, prvotního sídla Přemyslovců, kde kněžna Libuše konala soudy, odkud vládla, odkud označila místo pobytu Přemysla-Oráče, kde se konala jejich svatba a odkud věštila slávu sídelnímu městu Praze?

Máme-li dnes jistotu, že jde o literární licenci a syntézu řady klasických mýtů ve spojení s domácí a lokální tradicí, vrcholící v označení Libušina Vyšehradem, pak nám zbývá již jen to, co jsme naznačili v úvodu. A také ona zmíněná lokální tradice, spojená s pamětí o mimořádném duchovním významu místa sahajícímu až do 6. století. Toho si byl zřejmě vědom inteligentní a učený Kosmas, proto také „nevařil z vody“ a nebyl jen pouhým kompilátorem klasických literárních vzorů, jakkoliv je dobře znal. Dosvědčují to i ony již zmíněné sporé archeologické nálezy z průzkumu středního a vnitřního areálu hradiště, prováděného pracovníky Archeologického ústavu ČSAV v letech 1966 a znovu 1970 až 1971 (J. Kabát, Z. Váňa).

Záhadná kresba na kameni

Brána slunečního kotouče ve vnitřním valu libušínského hradiště je dnes dokořán otevřená: „ Ve Slunci působí pouze zlomek moci a síly duše"

Jde vlastně jen o tři předměty:

Hliněný kotouč s vypíchaným solárním symbolem, opukový přeslen s rytou výzdobou - opět solárním motivem a kamenný kotouč se znamením šikmého kříže tvaru X, označovaný domněle za hrací kámen. Pro všechny tyto artefakty je společná solární symbolika, ať již naprosto zřejmá či pouze naznačená.

Slunce hrálo u Slovanů, jako etnika převahou zemědělského, mimořádnou roli a mělo charakter božstva. Jeho atributy se objevovaly na velké většině antropomorfních kultovních idolů, ale i v jejich čirých abstrakcích, jako je tomu právě v případě libušínských nálezů.

Obřadné uctívání slunovratů patřilo k největším událostem v duchovním, ale i společenském životě našich předků. Souviselo s kultem staroslovanského boha Svaroga či Dažboga, uctívaného u západních i východních Slovanů. Byl bohem Zářícího Slunce a jeho jméno souvisí patrně se staroindickým „svarga“ = nebe. Také Svarogův syn Svarožič je personifikací ohně jako pozemského syna Slunce. Oba jsou pak společeně dárci tepla a světla jako základních podmínek života nejen lidí, ale celé přírody, bezprostředním zdrojem energie, který nelze ničím nahradit, ale uctíváni rovněž jako symboly Nejvyšší Inteligence.

Posvátný kůň Svarožicův, nejčastěji bělouš, byl zejména u pobaltských Slovanů uctíván jako orákulum, prostředník při předvídání budoucnosti. Na hrudi některých jeho sošek z Pobaltí či z Polska bývá vyryt podobný šikmý kříž jaký je zobrazen na kamenném kotouči z Libušína.

Mnohé staroslovanské magické praktiky byly spojeny s kultem Slunce a našly přímé vyjádření v řadě abstraktních symbolů, z nichž u nás ojedinělé a proto nejvzácnější jsou právě ony z Libušina. Kořeny slunečního kultu sahají nepochybně hlouběji až k arijské kolébce v Indii, kde se podobné či dokonce stejné magické a kultovní symboly Slunce užívají podnes.

Sedím v plném proudu poledních slunečních paprsků na jednoduché dřevěné lavici před vstupní brankou do hrazeného kostelíka sv. Jiří, patrona jezdců a rytířů, proti západní bráně v někdejším valu vnitřního opevnění libušínského hradiště. Přihmuřuji oči a v rozostřeném zelenavo zlatém poli vidím přivádět palisádovou branou nádherného bílého koně. Za ohlávku na krátké uzdě ho vede půvabná mladá žena s dlouhými zlatými vlasy, zapletenými do copu sahajícímu jí do pasu. Žena je oblečena do dlouhé řízy z jemné bílé látky, pod níž

prosvítají oblé tvary jejího urostlého těla. Na čele se jí třpytí tenká zlatá obroučka. Kůň kráčí vedle dívky klidným, důstojným krokem. Za nimi následují dva muži s velkými černými psy. Muži drží dlaně na jilcích svých mečů, na hlavách mají kónické přílby s nánosníky a zlaté masky na obličeji.

Zlomek hliněného kotouče s vypíchaným solárním symbolem se manifestuje mimořádnou magickou silou ještě dnes

Celým širým krajem se nesl hlas zvonů z libušínské zvonice a odpovídal mu bratrský hlas zvonu z Budče

S malým odstupem je následují dva starci v dlouhých lněných košilých přepásaných šňůrami. Každý drží v ruce umě vyřezávanou dřevěnou hůl s řadou zobrazených tváří a symbolů. Není to obětní průvod, je to jakási rituální ceremonie. Žena vede koně po obvodu vnitřní hradby směrem od západu k východu. Procházejí těsně kolem mně. Cítím v půdě údery koňských kopyt. Žena se dívá s lehkým úsměvem před sebe a mou přítomnost nevnímá. Kůň vyzařuje obrovskou energii svého nádherného těla. Na malou chvíli mu pohlédnu přímo do očí. Jeho pohled je uklidňující, moudrý a vědoucí. Slunce se zaleskne na zlatém kotouči, zavěšeném na jeho mohutné hrudi - kotouč blýskne a na zlomek vteřiny se na jeho povrchu objeví symbol šikmého kříže. Muži i starci procházejí kolem mne nevšímavě, pouze oba psi ke mně ostražitě otočí své černohnědé protáhlé tváře, vztyčí slechy a lehce zavětří. Sleduji pohledem celý malý průvod, který zvolna mizí za jižní hřbitovní zdí. Pohlédnu do Slunce a na malou chvíli se mi zdá, že chápu o něco víc. Netrvá to dlouho a tuto jistotu opět ztrácím.

Libušín, Budeč a Levý Hradec leží téměř v jedné přímce. Z jejích jednotlivých bodů bylo možné kdysi na dálku vizuálně komunikovat - přenášet životně důležité informace. Libušín, Budeč a Vysoký vrch nad Poteplím vytvářejí magický trojúhelník - trigon, který vymezuje též nejmocnější energetické pole Kladenska, díky němuž možná zatím ještě přežíváme.

Co asi zachytil slovanský bojovník na strážním stanovišti kresbou v opuce některého ze svých druhů? - exponát kladenského muzea