Asi před dvaceti lety jsem se zúčastnil brainstormingu, jehož účastníci se pokusili sladit potřebu létání civilních letadel při vzletu a přistání nad určitými dachami - a zájmy majitelů těchto dač, kteří chtěli, aby letadla nekřičela nad jejich hlavami, a mohli klidně spát. a obecně žít v míru. Každá z rodin, která žila v té či oné dači, přesvědčila osoby s rozhodovací pravomocí o trasách, kterými létají letadla, že cesta by měla být položena dále od jejich dače. A každá rodina to udělala postupně. Nakonec byl člověk, který se rozhodl, žalostný a dokonce bych smutně řekl: „Ale někde musí tato letadla letět!“

Když se v tisku hovoří o tom, že ruský prezident Vladimir Vladimirovič Putin je kamarád s takovými vědci nebo sportovci, podnikateli, člověk chce jen říct: „Musí však být s někým kamarádi! Je to muž. “ Musí se s někým přátelit, všichni jeho předchůdci byli přátelé s někým od nepaměti. A já prostě nechápu, proč je nutné dramatizovat skutečnost Putinova přátelství, například s bratry Kovalčukovými, kteří jsou docela autoritativní fyzici, rozumní, vlastenečtí lidé. Nikdy v historii lidstva se nestalo, že by se hlava státu nespoléhala na lidi známé a v souladu s ním, na jeho představy o jejich spolehlivosti atd.

Tak. Jeden z těchto lidí, Michail Valentinovič Kovalčuk, známý ruský fyzik, korespondent Ruské akademie věd, vedoucí institutu Kurchatov, vystoupil na zasedání Rady federace 30. září 2015 s poměrně přesvědčivou podrobnou zprávou, mimo jiné o základních hrozbách pro naši státnost. , stejně jako státnost obecně.

Poté, co si Mikhail Valentinovič zcela správně všiml skutečnosti obludné expanze západní civilizace a snažil se podmanit si celé lidstvo a zvrátit konstanty lidské existence, upozornil na následující:

"Může se ti to zdát tak zlověstná, podivná budoucnost, ale musíš pochopit, že to je bohužel realita." Pojďme se blíže podívat na svět, jak svět funguje? Svět byl velmi jednoduchý: určitá elita se vždy snažila dát zbytku světa službu. Nejprve existoval otrokářský systém, potom feudální systém, pak ve skutečnosti existoval kapitalismus v té či oné podobě, ale pokaždé to skončilo změnou formace. Proč? Protože lidé, z nichž se elita pokusila proměnit ve služebníky, to nechtěli ze dvou důvodů: za prvé byli biologicky stejní lidé jako ti, kteří je chtěli proměnit ve sluhy, a za druhé podle nich vyrostli rozvoj, sebeuvědomění a oni sami chtěli, abych tak řekl, stát se elitou. A celý tento cyklus se odehrával.

A nyní se ukazuje následující: dnes se naskytla skutečná technologická příležitost (zásah do procesu lidské evoluce). A cílem je vytvořit zásadně nový poddruh Homo sapiens - „servisní muž“. Pokud jste sledovali film „Mrtvé období“, pamatujete si dobře, ale pak to bylo nějaké uvažování a dnes je biologicky možné to udělat. Majetek populace „obsluhujících lidí“ je velmi jednoduchý: omezené sebevědomí a kognitivně je regulováno elementárním způsobem, vidíme, že se to již děje. “

Michail Valentinovič takový vývoj situace nijak nechválí. Znechucuje ho to stejně jako všechny mé kolegy v hnutí „Esence času“. Ještě jednou bych chtěl zdůraznit, že kromě toho je Michail Valentinovič, jak je patrné z jeho přednesené řeči, také nemocný z mnoha dalších věcí, které mě a mé spolupracovníky znechucují: zde je mladistvá spravedlnost a kolaps morálky a neomezená priorita jednotlivce před kolektivem. Absolutně tedy nebudu zpochybňovat nic z toho, co v této zprávě řekl Michail Valentinovič. Chtěl bych diváka nejprve upozornit na tento fragment, ve kterém byla v Radě federace nastolena otázka narušení jednoty druhu Homo sapiens. Jde o to, že tato otázka již byla zahrnuta do určité agendy a nelze s ní nic dělat. To znamená, morálně, říká Michail Valentinovič, že to musí být všemi možnými způsoby odmítnuto. Ale co potom? Pokrok se bude vyvíjet, žádné morální omezení tohoto pokroku nepřinese žádný výsledek. Protože pokrok je pokrok. Zametá všechny překážky. To znamená ...

Dále bych chtěl říci několik slov o tom, co to znamená - co tento vývoj sám o sobě znamená, proti čemu se dá postavit, s výjimkou morálního imperativu, jak řekl Immanuel Kant.

Tuto otázku, co to znamená - tento strašný pohyb lidstva směrem k odlidštění (ve skutečnosti se jedná o toto), ke konečnému zničení jednoty druhu Homo sapiens - je třeba projednat samostatně.

Mezitím jsem diváka seznámil s projevem Michaila Valentinoviče Kovalčuka, který je v morálce celkem shodný se mnou, o rozpadu jednoty druhu Homo sapiens. Upozornil jsem na skutečnost, že Michail Valentinovič Kovalčuk je zcela směrodatný, a také na to, že to vše bylo řečeno nejen kdekoli, ale na zasedání Rady federace.

Poté diváka seznámím se stejnou shodou s mým morálním projevem na stejné téma prezidenta Ruské federace Vladimira Vladimiroviče Putina.

21. října 2017, tedy dva roky po projevu Michaila Valentinoviče Kovalčuka, který jsem vám právě představil, řekl Vladimir Vladimirovich Putin na festivalu mládeže, který se konal ve městě Soči, toto :

"Bez ohledu na to, co děláme nebo budeme dělat v budoucnu ... Víte, co to je?" Toto je morální a etická součást našeho podnikání, kdokoli.

Genetické inženýrství je tak dobré. Existuje však i další součást tohoto procesu. Co to znamená? To znamená, že člověk získá schopnost dostat se do genetického kódu vytvořeného buď přírodou, nebo - říkají lidé s náboženskými názory - Bohem.

Jaké důsledky to může mít?

To znamená, že - už si to dokážete představit, a to ani velmi teoreticky, ale možná si dokážete představit prakticky -, že člověk může vytvořit člověka s danými vlastnostmi. Může to být skvělý matematik, může to být skvělý hudebník. Ale možná voják. Osoba, která může bojovat bez strachu a bez pocitů soucitu, lítosti a bez bolesti.

A to, co jsem právě řekl, může být horší než jaderná bomba.

Když něco děláme, a ať děláme cokoli, chci tuto myšlenku zopakovat znovu, nikdy nesmíme zapomenout na morální a etické základy našeho podnikání. Ze všeho, co děláme, by měli mít prospěch lidé. Posilujte člověka, ne ho ničte. “

A znovu, všechno, co Putin řekl o „úředníkovi“, o špatnosti takové osoby, o tom, že je ještě horší než jaderné zbraně, je ve své morálce hluboce sladěn se mnou i mými spolubojovníky. Je naprosto jasné, že téma zničení jednoty Homo sapiens, téma vytváření „lidí ve službě“ bez bolesti, strachu atd., Lidé obdařeni nějakou supervelmocí, velmi znepokojuje samotného prezidenta a členy jeho týmu. A že přístup uvedený jak v Kovalčukově projevu, tak v Putinově projevu je v duchu shodný se vším, co je základem pojmů dobra a zla, kterými se řídím já a moji spolubojovníci.

Ale proč si potom udělám čas a seznámím diváka s těmito představeními?

Zdá se mi, že tyto projevy si zaslouží veškerou pozornost z několika důvodů, které nyní uvedu.

Důvod číslo 1 - a projev Michaila Kovalčuka v Radě federace (a ne na nějakém předsednictvu Akademie věd - jak se v takových případech říká, „pociťujte rozdíl“), a ještě více řeč projevu ruského státu zjevně zavádí téma, které se dříve zdálo vědecké -fantastický, na konkrétní politickou agendu. A tak činí toto téma součástí národního bezpečnostního programu. A také část nejvyšší globální agendy, ve které je na nejvyšší úrovni diskutována otázka smrti nebo záchrany lidstva v 21. století.

Bez ohledu na to, co píší jednotliví vědci nebo novináři, bez ohledu na to, co dělají Gatesovi za zády, bez ohledu na to, jaké globální farmaceutické nebo jiné, dokonce i temnější síly budují, to vše se děje na lstivosti.

Všechno, na co v různých epizodách tohoto programu věnuji pozornost, je můj soukromý názor na obyčejného občana Ruska. Nebo expert.

A to, co jste právě slyšeli, ve skutečnosti z hlediska míst, kde to bylo řečeno, lidí, kteří to řekli, se stalo součástí otevřené globální agendy. A je již nemožné proměnit toto otevřené v něco skrytého.

Důvod číslo 2, na jehož základě jsem se rozhodl citovat jak Michail Kovalčuk, jeho projev v Radě federace, tak projev Vladimíra Putina v Soči na festivalu mládeže, je ten, že oba řečníci morálně kritizují diskutované globální trendy, vyjadřují své morální znepokojení nad o nich. Ale neříkají, co přesně je mimo rozsah tohoto morálního zájmu. Plně sdílím jejich morální obavy. Ale chci pochopit, co je mimo to. Jinými slovy, co lze postavit proti destruktivnímu vývoji technického pokroku?

Proti tomu může být nejprve morální zdrženlivost. Organizace spojených národů, které už nikdo neposlouchá, nebo některé autoritativnější orgány, které někdo z nějakého důvodu chce vytvořit, by měly - bez jakéhokoli důvodu - být naplněny morálkou a začít vědcům říkat: „Všechno, co slouží dobru, - studna. A zbytku řekneme stejné rozhodné „ne“, jaké jsme řekli použití určitých typů jaderných zbraní. “

Je však naprosto jasné, že takové morální omezení ve vztahu k této otázce „služby lidstvu“, editaci genomu, rozdělení druhu Homo sapiens je jako mrtvý obklad. A stejně tak nesmyslná je fundamentalistická reakce na tuto výzvu, podle níž se musí všechno vrátit do starých dobrých časů. Nebo to nechte alespoň tak, a pak ne, ne. Ano, nevadilo by mi to, ale to se nestane! Rozumíš? Nebude!

Jak autoritativní fyzik hovořící v Radě federace, tak ještě více prezident Ruské federace chápou, že probíhá technokratická rasa. A že pokud neexistuje nic superstrategického, co by vás mohlo dostat nad rámec technokratické absolutizace, pak se můžete tohoto závodu zúčastnit pouze vy. To znamená provést vynucenou digitalizaci nebo vynucenou úpravu genomu. A také přinutit všechno ostatní v rámci tohoto paradigmatu, díky kterému je technokratická složka lidského vývoje absolutní. A pak se ukázalo, že není nic mimo hranice morálky, kromě nutnosti účastnit se této rasy.

A pokud bude přijato takové paradigma, které absolutizuje technologickou složku lidského rozvoje (a to může být odmítnuto, pouze pokud bude existovat úplně jiné paradigma nuceného rozvoje), pak lze pouze vypustit vodu a čekat na smrt lidstva. Pokud z nás Američané vyrobí genetickou zbraň, nebo my sami, nebo my navzájem, nebo obě strany zůstanou u svých vlastních lidí, přestaňte se bát následků pro sebe - obecně na tom nezáleží. Tato zastávka nebude ve skutečnosti v rovnováze. I jaderná rovnováha je nestabilní. A ještě více v genetickém inženýrství.

USA a agregovaný Západ se pevně vydaly na cestu neomezeného rozvoje, který absolutizuje technokratickou složku rozvoje. Právě tento vývoj je globálním kanálem, kterým se lidstvo pohybuje. A pokud nebude existovat úplně jiný vývoj, stejně silný, ale neredukovatelný absolutizaci technokratického termínu, pak nás žádná morální kritika, zdůrazňuji ještě jednou, nezachrání. Nemůžeme opustit vývoj a nemůžeme se, protože všechno je tak zhoubné, pohybovat v důsledku vývoje, který absolutizuje technokratickou složku. Tito dva „nemůžeme“ jsou stejně zjevní.

Ale co „můžeme“ je ve spojení s těmito dvěma „nemůžeme“? Koneckonců, to je hlavní věc.

Můžeme uskutečnit intenzivní vývoj - jak historický, humanitární, tak technický - nad absolutizaci technokratického termínu?

Můžeme učinit tento vývoj silnějším, konstruktivnějším než vývoj, který absolutizuje technokratický termín? A je to takový skutečný hmatatelný vývoj, který by absolutizoval technokratický termín a zároveň nebyl mocný, intenzivní, konkrétní?

Bohužel, dnes každý rezignuje na to, že vývoj by neměl být budován na základě důležitosti jeho technokratického termínu, ale na základě jeho bezpodmínečné absolutizace. Důležitost a bezpodmínečná absolutizace jsou různé věci. Navíc mluvíme o absolutizaci, která proměňuje prioritu takového technokratického termínu na jakýsi neurotický syndrom.

A tady jsem si (ani nevím proč) nejprve vzpomněl na jeden, zdánlivě žádný přímý vztah k tomu, příběh z doby, kdy jsem se vážně začal věnovat divadlu.

Na začátku 80. let mě osud spojil s jedním z těch, kteří se zmocnili šachového paláce. Tento velmi inteligentní voják speciálních sil v mládí docela schopný boxer, který působil jako sparring partner jedné z hvězd sovětského boxu. V době, kdy jsme se seznámili, tato osoba již získala nadváhu a řadu zdravotních problémů. Ale přesto ho na začátku 80. let velmi zajímalo strašně módní japonské bojové umění se záhadným názvem karate.

V těch vzdálených letech - ale stejně jako nyní - jsem se zajímal o svou práci s divadlem a jen o to, především o to, jak se v orientálních bojových uměních, jako je karate, wushu, tai chi atd., Mobilizují rezervní příležitosti osoba. Proto jsem já i moje divadlo začali komunikovat se studenty slavného Tetsuo Sata, kteří začali vštěpovat karate v Sovětském svazu.

A ten můj přítel, kterého jsem si z nějakého důvodu právě pamatoval, se samozřejmě zajímal o karate, ne o divadlo. Zajímalo ho to v souvislosti se speciálními silami, jeho hlavní profesí. Seděl vedle mě a pozorně sledoval půvabná a působivá cvičení nejpokročilejších karatistek, a když si uvědomil, že slovo „katy“ zdůraznilo písmeno „a“, řekl mi a zkreslil toto slovo o nejpřesvědčivějším umělci stejný kat: "Bude mít čas udělat tři katy, než ho zabiju." Poté vstoupil do soutěže s překvapivě přesvědčivým umělcem fantasticky krásných katas, provedl několik poměrně neohrabaných pohybů nohama a pažemi a opustil vítěze.

Proč jsem si to teď pamatoval? Protože v bojových uměních má pohybová technika, koordinace, svalová svoboda a mnoho dalšího velký význam. Ale kromě této skutečné nesmírné hodnoty mají (pozor!) Také hypnotický supervliv. Člověk, který tomu čelí poprvé, necítí jen kolosální nesmírnost skutečné a skutečné výzvy vyplývající ze skutečnosti, že vše vlastní jeho konkurent. Ocitá se také pod hypnotickým vlivem určitého obrazu superauta, virtuóza, nadčlověka, který dokáže něco, co vy nemůžete, což znamená, že musíte hned vypustit vodu. Nebo uspořádat závod pro vůdce.

Samozřejmě je třeba s maximální úctou zacházet se schopnostmi získanými v průběhu vyčerpávajícího výcviku, které jsou nedílnou součástí orientálního bojového umění.

Samozřejmě musíte správně posoudit vzdálenost mezi sebou a těmi, kteří mají tyto schopnosti, dovednosti atd. To vyžaduje maximální střízlivost. Nemělo by se to však změnit z respektu k technickým (a v tomto smyslu podobným technokratickým) schopnostem, z vědomí rozhodující role těchto schopností z hlediska vítězství a porážky, v jakýsi technokratický nebo technický syndrom, který lze popsat přibližně následujícími slovy: „Pokud je tam všechno tak cool, musíme vodu dohonit nebo vypustit.“

Respekt k těmto úspěchům je naprosto zásadní. Povědomí o jejich roli ve vítězství a porážce musí být nemilosrdně sebekritické a vyžadovat od vás tak či onak překonání stávající vražedné propasti.

Ale při hypnóze toho všeho je kategoricky nemožné spadnout.

Poprvé, na počátku sovětské éry, o nepřípustnosti pádu pod podobnou hypnózu, o potřebě překonat tuto hypnózu, o potřebě ho porazit, bylo řečeno v nádherném sovětském filmu „Chapaev“. A i když je tento film dodnes známý ohromnému počtu těch, kteří sledují můj další program, přesto požádám diváky tohoto programu, aby sledovali krátký fragment tohoto nádherného filmu (který ukazuje takzvaný psychický útok bílých důstojníků. Muži Rudé armády, čekající na přístup útočníků, se k tomu vyjádří akce vypadá takto: „Kráčí krásně ...“; „Inteligence!“ Epizoda končí tím, že kulometnářka Anka střílí útočníky z kulometu a hodí je k letu - pozn. red.).

Někdo může namítnout, že kulomet je technický prostředek. A určitě budu souhlasit. V zásadě mi je podle povahy mé profese, typu vzdělání, jakékoli zanedbání technologie hluboce cizí. Ale toto všechno vytržení s technologií by se nemělo proměnit v psychický útok, který by vedl k panické touze buď pronásledovat vůdce, nebo si lehnout a zemřít. To znamená, křičte: „Bijte nás, bastarde, a zemřeme, ale nevzdáme se.“

Když jsem se znovu podíval na tento fragment z filmu „Čapajev“, položil jsem si znovu otázku: proč naši protisovětští lidé tolik nenáviděli Chapaeva, hrdinu tohoto filmu? Proč Pelevin napsal knihu „Čapajev a prázdnota“, ve které ve skutečnosti není o Čapajevovi ani slovo?

Zdá se mi, že je dostatečně jasné, o co jde. A v tomto slově „inteligence“, které protisovětská inteligence nemůže tomuto filmu odpustit, a ve skutečnosti, že někteří špatně oblečení, nepředstavitelní lidé mohou převrátit tak úžasný, tak krásný obraz - ušlechtilí lidé z vyšších vrstev, kteří jdou tak dobře, demonstrace téměř nadlidské krásy tohoto útočného útoku nebo útočné „kata“. No, je nesnesitelné, že tak krásný obraz, obdařený tak dokonalostí, je natočen tak hrubě!

A ještě nesnesitelnější jsou slavná slova z tohoto filmu, která o této kráse mluvila Chapaev, je to takzvaný psychický útok:

"Petrovič: Přišli s útokem, tam, ústředí ... Psi ... nějaká psychika, nebo tak něco ..."

Čapajev: Zpívej, vezmi ho k domovníkovi. Nechte ho zatím zůstat v kuchyni .

Peťka: No, pojďme! A kvůli tobě, bratře, strýčku, jsem se skoro dostal před soud.

Čapajev: Co si myslí komisař?

Furmanov: Chtějí nás zastavit zahájením protiofenzivy a sestavují pěst z šokových jednotek .

Chapaev: Ano ...

Furmanov: Co si myslí velitel?

Chapaev: Nic. Setkáme se .

Furmanov: Žasnu nad (Divize politických divizí - pozn. Red.). , Shromáždit komunisty .

Chapaev: Psychický? No, k čertu s ní, pojďme na psychiku! “

Nemluvím zde samozřejmě o karate, ani o filmu „Chapaev“, ani o psychických útokech. Mluvím o nějaké hypnóze, podobné té, která je spojena s úpravou covid nebo genomu. Hypnóza, ve které se na vás dívá nějaký krutý nechutný a zároveň krásný plaz a říká: „No? Všechno! Co můžeš udělat? Utíkej ode mě - nebo mě osedlej Co jiného můžeš dělat, bastarde? “

Tady je pocit - „No? To je ono! “,„ Rusi, vzdejte se, komisaři vás zradili a v našem táboře na vás čeká lahodný guláš! “ - byl přítomen na náměstí Bolotnaya, které nenávidělo Poklonnaya přibližně stejně, jako naši protisovětští intelektuálové nenávidí Chapaeva. O tom svědčí zejména skutečnost, že jednoduše nazývali ty, kteří byli na Poklonnaya, jak „prošívané bundy“, tak „ančovičky“.

Stejný pocit byl i na Donbassu, kde se Banderovým členům podařilo pochodovat ve formaci (ach, hrůza!), Drželi se navzájem za ramena, jako by to jinak nebylo možné, a očividně se asimilovali v této jakési parodii psychického útoku z filmu „Chapaev“. A naše inteligence zalapala po dechu a zasténala: „Bože, jak hrozné! Pochodují ve formaci! No tak! Jaká síla! Ltd! "

A pak se konal Červený pochod, kde členové hnutí Esence času kráčeli ve formaci a nedrželi se navzájem za ramena.

A pak proběhly kotle v Debalcevo a poblíž Ilovaisk. Je to tak, že?

Pokud máme hovořit o éře, která je nám bližší, nakonec se to samé stalo Lukašenkovi.

A totéž se stalo během Velké vlastenecké války. Protože z vojenského hlediska jsem to řekl vícekrát a znovu to zopakuji, německá armáda byla neuvěřitelně velkolepá. Doufala však nejen ve svou technickou dokonalost, ale také v psychický záchvat. A pro tento budoucí psychický útok sovětského muže připravoval Eisensteinův báječný film „Alexander Nevsky“, ve kterém rytíři chodili stejně nádherně, nezkrotně, brilantně, jako bílí strážci ve filmu „Chapaev“. A pak se stalo to, co se stalo.

Eisenstein připravil sovětský lid na to, co poté začalo. A jak se to stalo později, během přípravy, pro kterou byl film „Alexander Nevsky“, je dokonale ukázán v sovětském filmu „The Living and the Dead“.

A za účelem zažehnání oparu této hypnózy absolutní nadřazenosti něčeho - jakési technokratické moci, „civilizace“ - nad tím, čím jste, za účelem zahození tohoto oparu (který, opakuji, je třeba brát v úvahu odděleně od skutečnosti, že někdo je nadřazen vám, skutečnost , což je výzva, která vyžaduje racionální porozumění), trvalo to hodně. Včetně během Velké vlastenecké války.

Nyní máme co do činění s jiným, ale podobným problémem - s oparem žádné alternativy k absolutně technokratickému vývoji. Vývoj, který absolutizuje přesně technokratický termín. A dokud se tento opar nerozptýlí (a lze ho rozptýlit pouze skutečným představením dalšího intenzivního konkrétního vývoje, který absolutizuje technokratický okamžik a nebude ještě silnější), dokud k tomu, opakuji, nedojde, budou všichni rukojmími jak covi, tak všech těchto triky s distančním vzděláváním a digitalizací a editací genomu a zaváděním čipů do mozku, nejprve prasat a poté lidí, a mnohem, mnohem více.

Rozhodl jsem se věnovat hodně času předvádění filmů v tomto programu, které předchází závěrečné epizodě cyklu. V další sérii se znovu obrátím k diskusi o vědecké problematice, která naplňuje myšlenku dalšího vývoje, který technokratický termín absolutizuje, ale tento termín vysoce respektuje a tento další vývoj naplňuje konkrétním vědeckým obsahem, a ne šarlatánstvím. Ale v této sérii budu pokračovat v diskusi o stejném tématu - tématu falešné hypnózy vývoje, deklarující absolutnost svého technokratického termínu, založeného na určitých filmech - většinou dobrých, ale někdy jiných. V tomto případě nejsem filmový kritik. V tomto případě diskutuji o filozofii pomocí metafor.

Vladimir Vladimirovich Putin uvedl, že je možné pomocí genetického inženýrství vytvořit ideálního zabijáka, vojáka obdařeného supervelmoci a nezažijícího strach. A pokud je vytvořen voják, který skutečně nepociťuje strach, je určitě lepší než voják, který tento strach prožívá a dokáže strach překonat? Je v zásadě nutné použít technokratické metody, bez ohledu na to, které trankvilizéry nebo úpravy genomu zbaví člověka strachu? Je to nebojácné stvoření, je ve válce účinnější nebo ne? Neviděli jste takové nebojácné blázny, kteří po spuštění svých triků docela rychle selžou?

Jsem připraven předložit alternativní postoj a dokázat, že člověk, který nepociťuje strach, je ve vztahu k osobě, která dokáže tento strach porazit a proměnit jej v podporu nebojácnosti, úplným svinstvím. Nemá tento strach vůbec žádný adaptivní význam? Tam uvnitř existující osoby bez jakékoli úpravy genomu neexistují žádné skryté příležitosti, s nimiž se tato osoba, překonávající tento strach, promění v hrdinu? Tento hrdina, který je vhodně orientován na situaci, má strach a zároveň přemáhá strach, nemůže být silnější než monstrum, které tento strach nepociťuje, i když má toto monstrum navíc více svalů?

Jelikož se v této sérii chci neustále spoléhat na filmy, i teď budu hovořit o filmech, které nesouvisejí s mistrovskými díly sovětské a světové kinematografie, ale jsou pro mě docela důležité. Koneckonců, opakuji, v tomto případě se nezabýváme filmovými studiemi. Ráda bych studovala filmová studia, ale moment je jiný, téma programu je jiná.

Román bratrů Weinerů „Lék proti strachu“ vyšel v roce 1976. A v roce 1978 byl na základě tohoto románu natočen film stejného jména.

Bratři Weinerovi, Arkady a Grigory, jsou autory mnoha sovětských detektivek. První z nich, Hodinky pro pana Kellyho, byla vydána v roce 1967.

Je nemožné podrobně pochopit jejich tvůrčí biografii, aniž bychom byli rozptylováni od hlavní věci, která nás zajímá. Proto vás jen upozorním na skutečnost, že lidmi, kteří těmto bratrům v počátečním období jejich tvůrčí činnosti pomáhali, byli Yulian Semyonov a Norman Borodin.

S osobností Juliana Semjonova a jeho spisovatelskými aktivitami je divák tohoto programu přinejmenším, myslím, stále známý. Ale s Normanem Borodinem je všechno komplikovanější.

Je synem revolučních emigrantů, kteří přišli do SSSR v roce 1923 a poté se ukázal být velmi úspěšným sovětským ilegálním agentem zpravodajských služeb.

V první polovině 30. let se Normanovi Borodinovi podařilo vystudovat Vojenskou chemickou akademii dělnické a rolnické Rudé armády, což lze z hlediska chemické a farmakologické orientace filmu „Medicína proti strachu“ na okraj považovat za skromnou poznámku a nic víc.

Norman Borodin udělal skvělou kariéru pod vedením Lavrentyho Pavloviče Berie. Ale jak se stalo s tak talentovanými skauty, ukázalo se, že je příliš jasný a nezávislý. A tak na konci stalinistického období trpěl společně se svým šéfem Abakumovem. Navíc netrpěl počátkem Abakumovových nehod, ale o něco později.

Norman Borodin byl zatčen v roce 1949. Nezůstal dlouho a byl vyhoštěn do Karagandy. Dokonce i za Stalina byl částečně rehabilitován. A byl jmenován vedoucím oddělení kultury a každodenního života novin „Sovětská Karaganda“. V roce 1954 byl Norman Borodin plně rehabilitován. Ne 1956, ale 1954! A bývalý vězeň se může stát vedoucím oddělení sovětských novin, a to i v Karagandě, pouze s částečnou rehabilitací.

Poté, po rehabilitaci, Norman Borodin nejprve pracoval v Literaturnaya Gazeta a v aparátu Svazu spisovatelů SSSR. A pak byl opět v poptávce svého vlastního oddělení speciálních služeb.

Norman byl znovu přijat do KGB v roce 1956. Po rehabilitaci byl na poměrně významných pozicích na oddělení. Nikdy však nepřerušil vztahy s literaturou a žurnalistikou. A v posledních letech pracoval v APN - Novosti Press Agency.

Norman zemřel v roce 1974 a je pohřben na hřbitově Novodevichy. A bratři Weinerovi po smrti Normana Borodina vydali román „Medicína proti strachu“. Ale romány tohoto druhu jsou nejprve koncipovány, poté vyvíjeny a teprve poté psány a publikovány. Je tedy docela možné, že mezi tímto románem a tréninkem Normana Borodina na Akademii chemických vojsk existuje určitý druh tvůrčího vztahu. A mezi autory filmu a konzultanty jsou možné úplně jiné průniky, kteří se v takových případech vždy spoléhají na praktické informace a řídí se praktickými zájmy oddělení.

Skutečnost, že Norman Borodin a Julian Semjonov hráli pozitivní roli v osudu bratrů Weinerových, říkám jen kvůli této závislosti na zájmu. Celá zápletka románu „Lék proti strachu“ a stejnojmenného filmu není vysávána z prstu. Jedná se o relevantní materiály speciálních služeb, umělecky zpracované a pragmatické hodnoty pro speciální služby. Západ se již dlouho angažuje v tom, čemu se později bude říkat právě tato úprava genomu, transhumanismus, uklidňující prostředky a psychotronická témata, a vytváření různých druhů „lidí ve službě“ a zombie. Ale nejen na Západě. To vše jsme také udělali. Někdy - snaží se dohnat nepřítele a někdy dává asymetrickou odpověď.

Stručně řečeno, když se dnes říká, že je možné vytvořit nebojácného válečníka, který bude navíc bezohledný a proto obzvláště efektivní a jak to může být (i když je to samozřejmě všechno hrozné), pak mluvíme o něčem, co bylo neustále v zaměření pozornosti určitých skupin a kruhů, klanů a oddělení. Mimochodem, historie takových projektů sahá až do starověku. Stejní berserkers, kteří pili určité nálevy, aby se zbavili strachu, dnes nevznikli, jako atentátníci Hasan al-Sabbah a mnoho dalších.

Nechci obdivovat ani román bratrů Weinerů „Cure Against Fear“, ani poměrně průměrný film založený na tomto románu z roku 1978. Chtěl bych jen říci, že stejně jako u filmu „Mrtvé období“ a u dalších podobných uměleckých výtvorů bylo během sovětského období všechno velmi obtížné.

Chci říci, že takové filmy byly vždy ozvěnou něčeho velmi důležitého a čistě praktického, ozvěnou něčeho zcela postrádajícího fantazii. A pak je tu Julian Semyonov, Norman Borodin, bratři Weinerovi a další tvůrci pracující v podobném žánru. Vždy nás zajímá konkrétní nemilosrdný postup. A kdyby mě nezajímala, nevěnoval bych tomuto filmu této série pozornost.

Takže, co je pro nás důležité, řekl tento obecně průměrný, i když ne nejhorší, sovětský film?

Ve filmu „Medicína proti strachu“ (režie Albert Mkrtchyan, SSSR, 1978) to všechno začíná tím, že průměrný sovětský policista, nevšední okresní policista, je obviněn z opilosti k smrti a byl okraden - byl okraden ID a zbraň. Pak se ukázalo, že tento okresní policista byl otráven nějakým podivným lékem. A vyšetřovatel, který je pověřen porozuměním tomuto příběhu, se setká s vynikajícím, úspěšným, ale nemorálním vědcem, který mu vysvětlí, co přesně tento lék je: „Víte, tento lék by pomohl léčit mnoho nemocí. Deprese, neuróza, schizofrenie a hlavně strach, toto starodávné onemocnění lidstva. Této drogy nás tolik trápí, že jsme si dokonce předem vymysleli název: metaproptizol. “

Potom manželka tohoto nemorálního vědce poskytne vyšetřovateli ještě podrobnější vysvětlení hodnoty léku, který chce její manžel objevit.

"Vyšetřovatel: Olga Ilyinichna, prosím, řekněte mi, že nejsem odborníkem v této oblasti, proč je kolem této drogy - metaproptisolu tolik vzrušení?"

Olga Ilyinichna (manželka Panafidina): Není divu. Bude to vynikající objev. Podle plánu Komise pro vědecké prognózy UNESCO je tvorba těchto léků přičítána 20. létům příštího století. Po obdržení metaproptisolu tedy Alexander [Panafidin] předběhne éru o 40 let a bude před celým lidstvem. “

A pak vyšetřovatel jde k jinému vědci - tomu, kdo skutečně objevil tento velmi účinný lék na strach. A tento vědec s vyšetřovatelem diskutuje o specifikách jeho amorálně úspěšného konkurenta a o všem, co se týká povahy strachu jako takového.

»

Vyšetřovatel: Velmi vás žádám ...

Lyzhin: No ... V určitém království, v určitém stavu žil slavný muž, věrný přítel a talentovaný vědec Sashka Panafidin. A nikdo na světě, ani on sám, nevěděl, že se v jeho duši usadil virus chamtivosti, moci a strachu.

Vyšetřovatel: Ale Panafidin se mi nezdál zastrašený.

Lyzhin: U Panafidinu strach není reakcí na skutečnost, je to jeho světonázor, chápete? Vždy se bojí, že nebude někde včas, něco nedosáhne nebo ztratí z toho, čeho bylo dosaženo. Strach ho neustále přinutil něco obětovat: přátelé, lásku, svědomí vědce ... A hodil tam svůj talent.

Vyšetřovatel: Řekněte mi, jste sami odvážným mužem?

Lyzhin: Ne, ne. Jako dítě jsem se bál tmy, bál se svého otce. A teď se bojím svého souseda. No, v práci se bojím šéfa, dokonce i laboranta. A přesto vím, že jen strach brání tomu, aby byl člověk šťastný. Strach je potřeba ponížit a ochota ponížit. Nesnáším svůj strach. Vždy jsem s ním bojoval. Snažil jsem se bojovat.

Vyšetřovatel: A panafidin?

Lyzhin: Ze svého strachu vytvořil pohodlný životní program. Proto se stal schopen zrady.

Vyšetřovatel: Řekněte mi, jakým způsobem vás Panafidin zradil?

Lyzhin: Poté jsme testovali jednu drogu. Nyní se prodává za 16 kopejek v každé lékárně a s něčím pomáhá. Pak to vypadalo jako všelék. Jedna žena podstupovala léčbu. Jednoho krásného rána byla nalezena mrtvá. Incident je neuvěřitelný, neočekávaný. Bylo nutné to vyřešit, zjistit, co se stalo. Ale strach se už na Panafidina vrhl a on řekl, že jsem svévolně překročil dávku léku, ze kterého přišla smrt.

Vyšetřovatel: Proč se Panafidin bál?

Lyzhin: Jak co? Bál se, že téma bude uzavřeno, nebude tam žádná laboratoř, zbaví ho vedení problému. Řekl mi to takto: „Obětoval jsem svého nejdražšího přítele pro vědu.“

Vyšetřovatel: A co se stalo potom?

Lyzhin: Komise zjistila, že pacient zemřel na trombózu. Ve snu odtékala krevní sraženina a blokovala plicní tepnu. Náš lék s tím neměl nic společného.

Řešitel: Vladimir Konstantinovič, slyšeli jste něco o metaproptizolu?

Lyzhin: Proč se na to ptáš?

Vyšetřovatel: Protože mě zajímá, zda to mohl Panafidin dostat.

Lyzhin: Ne! Ne!

Vyšetřovatel: Proč si to myslíte?

Lyzhin: Ano, protože jsem to dostal. "

Děj se vyvíjí dále. A nyní zločinci kradou od skutečného ušlechtilého tvůrce léku proti strachu z této drogy, kterou vynalezl. V průběhu loupeže je tvůrce metaproptisolu těžce zraněn a jeho nemorální úspěšný konkurent se snaží ukrást objev svého kolegy ležící v nemocnici. A když je v tom chycen, zajímavým způsobem mluví o strachu s vyšetřovatelem.

»

Vyšetřovatel: Jednou jste řekl, že léčba strachu je čistě vědecký problém ...

Panafidin: Samozřejmě, strach člověka je určen množstvím adrenalinu v krvi, a to je vše. Zajímá mě nahá chemie.

Vyšetřovatel: Je strašidelné přemýšlet o tom, jak byste s tou drogou nakládali, ať už to byla vaše vůle.

Panafidin: Na co narážíš?

Vyšetřovatel: To nenaznačuji, bez okolků říkám: vaše nahá chemie může změnit lék proti strachu na lék proti svědomí. Koneckonců, chemie má na laskavého člověka stejný účinek jako na darebáka.

Panafidin: Tyto nesmysly jsem už slyšel od Lyzhina. Je legrační, že můj kolega tak rychle našel s policistou společný jazyk.

Vyšetřovatel: Lyzhin a já jsme také kolegové, jen v jiném oboru.

Panafidin: Zajímalo by mě, proč?

Vyšetřovatel: Obávám se, že tomu nebudete rozumět. Oba jsme lidé.

Panafidin: Lidé! Lidstvo! Věda! A ukázal jsi mi vděčnou lidskost ve frontě v nemocnici s balíčky pro Lyzhina. Nebo celosvětová konzultace lékařů v jeho posteli. Lidé!

Vyšetřovatel: Vy, Panafidine, jste ponurý a zlý cynik. A ne tak chytrý člověk, jak by se mohlo zdát.

Panafidin: A ty - začal jsi se mnou špatnou hru. A ty opravdu zasahuješ do mé práce. A o tuto úvahu se podělím s vaším vedením. "

Vyšetřovatel poté, co pochopil, o co jde, požaduje od svého šéfa, generálního policie, aby byl okresní policista kvůli jeho nevině plně zproštěn viny. V reakci na to generál vyslovuje určitý ne patetický monolog, který se samozřejmě výrazně liší svou hloubkou a sémantickou zátěží od Hamletových monologů, ale pro nás to nemá malý význam, proto tento monolog uvedu.

»

Vyšetřovatel: Soudruhu generále, interní vyšetřování prokázalo, že Pozdnyakov byl otráven silnou drogou. V této souvislosti vás žádám, abyste přestali kontrolovat Pozdnyakova.

Obecně: Všechno?

Vyšetřovatel: To je vše.

Obecně: Odmítám. Při vyšetřování jakékoli krádeže se vyšetřování musí zajímat o osud uneseného. Co vám bylo ukradeno, Andrey Filippitch?

Pozdnyakov (okrsek): Makarovská pistole a servisní certifikáty.

Obecně: Vzali peníze?

Pozdnyakov: Ne, peníze nevzali.

Obecně: Měli jste s sebou spoustu peněz?

Pozdnyakov: Dva rublů.

Obecně: Díky bohu alespoň peníze zůstaly nedotčené. Ale co dělat s pistolí a certifikátem, nemám ponětí. Možná máte nějaké chytré nápady na toto skóre, hm, Tichonove? [Vyšetřovatel. - Cca. Ed.] No ... No tak, no tak, no tak, no tak ... Zastavíme vyšetřování ohledně Pozdnyakova a on odtud odejde se skutečným gogolem, s novou zbraní a certifikátem, jako příkladný inspektor, a ne jako mokré kuře.

Pozdnyakov: Já ... nikdy ...

Obecně: Pojď, pojď, pojď, řekněme, Pozdnyakov, co si o tom myslíš. Proč mlčíte? Myslíš si, že se mýlím? Že nad vámi, nešťastníku, dělám spravedlnost a trest? Na přední straně byla vojenská jednotka rozpuštěna kvůli ztrátě praporu a zbraní. Certifikát Pozdnyakov je částí banneru. Dostali jste tento malý banner a s ním práva nesrovnatelná s čímkoli. S ničím, rozumíš? A nyní zločinci používají tato práva proti těm, které musíte chránit. Pod praporem a se zbraní v ruce. Odpusťte mi velkoryse, ale nemám žádné náhradní bannery. A další zbraně také neležejí.

Pozdnyakov: Co mám dělat teď?

Obecně: Chyťte zločince. V bitvě získáte zpět svoji čest a zbraně. Vaughne, Tichonov vás požádá, abyste se připojili k operaci.

Pozdnyakov: Ano, chodili bychom k nim jen spolu s kamarádem kapitánem Tichonovem, ale holými rukama bych je roztrhl na polovinu.

Obecně: Ach! Děkuji, že jste mi udělali radost! Ke všem mým záležitostem mi taková myšlenka stále chyběla. Uklidnil mě ... Nemám právo dát ti novou pistoli a abych byl upřímný, nechci. Ale nechat vás, neozbrojeného, ​​vidět zjevně ozbrojené bandity, je také trochu hloupé. Tady si ponechejte mé jméno. Vrátíte jej, až si přijdete na své.

Pozdnyakov: Děkuji. "

Proč je pro nás tento monolog důležitý? A skutečnost, že v tomto monologu (který, opakuji, není mistrovským dílem), generál domobrany přesto mluví o hlavní věci - o transparentu, cti, přísahě, povinnosti. A to vše pro ideálního zabijáka neexistuje a nemůže existovat. Mezitím jsou to tyto vyšší významy, které skutečně zahřívají obyčejného běžného okresního policisty, a přeměňují tohoto okresního policistu na válečníka, který dokáže porazit ideálního zabijáka.

A to samé se stalo s těmito významy během Velké vlastenecké války. Skorzeny byl téměř dokonalým zabijákem. Měli jsme ale lidi, kteří nebyli tak vyleštěni, co se týče technokratické a technické, ale mohli úplně překonat tohoto Skorzenyho. A přehráli. Jinak by válka měla jiný výsledek.

Toto je zásadní problém, který mě podnítil k diskusi o tomto filmu. Tento problém spočívá ve skutečnosti, že člověk v plném smyslu slova - nesoucí v sobě ideální význam, který mu je opravdu drahý - může porazit jakékoli technokratické monstrum, pokud si samozřejmě podmaní strach a vůli a uvědomí si, jaká je povaha tohoto boje , kterého se musí účastnit, se na to horečně připravte, ale svým způsobem. Díky těmto významům pak nejenže porazí strach. Tento strach z překážky promění v mocnou podporu, ve zdroj hrdinství. A ten, kdo nemá tento strach, tuto podporu, tento zdroj nebude, a ztratí.

To se děje na konci filmu. Skromný policista s ideálním obsahem porazí ideálního zabijáka, který vzal tento lék, a vyvrací tak nejmocnější současný trend, podle kterého je technokracie, metaproptisol, editace genomu, čipy atd., Neporazitelná. Tak se odehrává toto vítězství skutečného lidstva nad tím, že se říká, že je nemožné ho porazit, ale můžete ho pouze ovládnout a použít (dále ve videu fragment filmu „Medicína proti strachu“) převládá nad zločincem - pozn. red.) .

Řeknou mi, že se jedná o propagační klišé sovětského období na míru. A že ve skutečnosti se všechno děje jinak. Jak se vlastně všechno děje, je samostatná otázka. Ale o sovětských klišé - promiň. Nejkondičtějším americkým protisovětským a propagandistickým dílem kinematografie, které si zároveň zaslouží seriózní přístup k sobě, a to jak z hlediska kvality filmu, tak z hlediska myšlenky, která je do něj vložena, je seriál o Rocky.

Zde bych se chtěl omezit pouze na ty fragmenty, kde buď přímo hovoří o strachu, nebo otevřeně vystupoval proti technokratickému paradigmatu, které je z nějakého důvodu přičítáno strašlivému sovětskému boxerovi a týmu, který ho doprovází, a paradigma je zjevně anti-technokratický, což je z nějakého důvodu přičítáno technokratickým Američanům. ... Při objevování tohoto otevřeně falešného protisovětství by se však nemělo zavěsit. Mnohem důležitější je skutečnost, že podle názoru Američanů, a nikoli sovětských propagandistů, anti-technokratismus technokratismus poráží. A poráží ho na základě vítězství nad strachem, a ne zbavením se strachu. Ideální zabiják, výtvor technokracie (opakuji, že z nějakého důvodu by se sovětský boxer měl stát navzdory všemu takovým zabijákem) přesto pro člověka prohraje. Protisovětský lid potřeboval, aby tato osoba byla Američanem.

Uvažujme však, co se dnes děje, z jiného úhlu - může být člověk, který zvítězil nad strachem, silnější než ideální zabiják vytvořený technokraty na základě nejrůznějších zařízení a bez ohledu na to, co jiného - úpravy genomu, čipy atd.? Může člověk zvítězit, pokud je hrdinou, který přemůže strach, nadčlověk, nebojácný, vytvořený takovými pomocí technokratických triků? Osud lidstva v 21. století ve skutečnosti závisí na odpovědi na tuto zdánlivě jednoduchou otázku.

Co nám o tom říká protisovětský americký film o Rockym, ne v sovětském, ale v protisovětském americkém filmu?

V prvním úryvku Rocky jednoduše mluví přímo o strachu. Říká to svému studentovi, který poté zradí svého učitele. A jeho malý syn to také poslouchá. A Rocky otevřeně říká, že vytvoření dokonalého zabijáka bez strachu je cesta k neúspěchu, to je cesta nikam. Protože důležitý není vrah zbavený strachu, je to produkt technokratického šílenství, ale člověk, tedy hrdina, který zvítězí nad strachem. Tady je přesně to, co se o tom říká („Rocky V“, režie John Avildsen, USA, 1990).

»__ Rocky: Kdo je tvůj nejlepší přítel v Orlandu?

Žák: Ne, jsem z Oklahomy.

Rocky: Jaký je rozdíl? Strach je tvůj nejlepší přítel. Protože strach je nejlepším přítelem boxera. A není se za co stydět. Strach vás udržuje pod kontrolou, nutí vás přežít. Musíte se jen naučit, jak to ovládat. Rozumíš? Strach je jako oheň, který hoří ve vás. Pokud se ho naučíte ovládat, pocítíte v hrudi horko. Ale pokud vás ovládne, spálí vás a všechno kolem. Takže mě učili a já bych to rád naučil i vás. “

A v dalším fragmentu, na který vám chci upozornit, ideální zabiják, neustále se schovávající vědci, tento produkt technokratického šílenství, technokratické absolutizace (navzdory skutečnosti, že z nějakého důvodu je toto všechno přičítáno sovětskému sportu, který byl od toho extrémně daleko) ztrácí na osobě, která se stává na agresivní-anti-technokratické cestě Opakuji ještě jednou - pojďme vytáhnout propagandu a podívejme se na existenční model, který je dnes důležitější než v době natáčení filmu. A který je nakonec pouze ilustrací budoucích bojů člověka, který se vyvyšuje nad strach a všechno ostatní, spoléhá se na jeho podstatu, boj takové osoby - s monstrem bez strachu a něčím jiným a touto podstatou. A mnoho dalších věcí najednou.

Děj tohoto druhého výňatku z „Rocky“ je následující. Technokratické sovětské monstrum zabije Rockyho přítele v ringu. A Rocky chce na monstrum odpovědět tím, že ho porazí. Za tímto účelem přichází Rocky do vzdálených sibiřských sovětských lesů, kde ho sledují jak hrozné sovětské speciální služby, tak místní sovětští „divoši“. Co dělá Rocky? V těchto podmínkách, které si sám z nějakého důvodu zvolil, začíná trénovat přesně na základě divokosti, na anti-technokratickém přístupu k rozvoji svých schopností před rozhodující bitvou. A jeho konkurent zároveň ochutnává všechny potěšení technokracie.

A konečně, poté, co se připravíte tímto způsobem, začne bitva mezi monstrem a hrdinou. A znovu znovu zdůrazňuji, že nezáleží na tom, co z této bitvy vytvoří americká propaganda, a trvá na tom, že sovětský boxer je monstrum. Je důležité, aby se tyto dva počátky střetly. Dovolte mi ještě jednou zdůraznit, že film je takový a že děj je soukromý, ale jako metafora ho lze použít k diskusi o tom, co je v plném smyslu slova osud lidstva. Koneckonců, pokud člověk nemůže porazit monstrum na úkor něčeho, pak i ti nej morálnější lidé rozhodí rukama a řeknou: „Co dělat? Budeme muset vytvořit příšery zbavené strachu, aby nás jejich příšery neporazily. Koneckonců, Američané jsou tím zaneprázdněni a my uděláme totéž. Neřekneme to přímo, ale náš závěr je zřejmý, pokud s tím nelze nic udělat. “

Takže s tím můžete něco udělat a co na to říkají samotní Američané? Podívejme se na další fragment z filmu „Rocky IV“ (režie Sylvester Stallone, USA, 1985) - boj mezi Rockym a Ivanem Drago.

»

Komentátor: Pravák, Balboa je znovu poražen. A je znovu na nohou!

Paulie (Rockyho přítel, švagr): Toto je vražda!

Komentátor: Rocky Balboa se zatím drží úderu Ivana Draga. Má ránu, krev, ale je na nohou a neustupuje ... Řez! Rus má řez a vážný! Nyní Rocky Balboa tlačí na Ivana Draga. Na konci druhého kola Balboa rozdrtil Rusa ... Ale ne, Rus se zahřál, chytil Rockyho za krk! Balboa vzal Rusa a hodil ho jako zápasníka. Jsou použity jakékoli triky, v ringu je to žhavé. Rocky zahájil toto setkání neúspěšně, ale odešel bojovat. Nyní to vypadá spíše jako osobní pomsta a kdokoli z nich může vyhrát.

Paulie: Dobrá práce, Rocky! Bylo by lepší, kdybych nemohl!

Trenér Drago: Dokončete ho! Není to bojovník, je to slaboch!

Trenér Rocky: Je mu to nepříjemné. Podřízli jste mu obočí. Vidět? Podívejte, není to auto! Je to člověk!

Drago: To není pravda! Je jako kus železa.

Trenér Rocky: Máte více ducha než on! "

Poslední věta o tom, kdo má více ducha, je zásadní. Protože pokud člověk, jaký je, s neupraveným genomem a tak dále, bude stále více a více oslabovat ducha - a to je jen to, co dělají -, pak samozřejmě monstrum zvítězí. A to se týká mnohem více než jen boxu a zdaleka jen vytváření dokonalých zabijáků. Moje matka, známá sovětská filologka, mi v dětství říkala: „Nejsem schopný člověk, ale trochu talentovaný.“ A tato fráze podle mého názoru obsahuje vyvrácení teze, která je mnohem vážnější než teze o ideálních vrazích. Mám na mysli tezi o ideálních hudebnících nebo ideálních matematikech atd. A tak dále. Jaký je ideální hudebník? Mám na mysli ideálního umělce, tedy osobu, která je ideálně schopná. Ale schopnosti a talent jsou různé věci.

Navrhuji, aby se s tím divák seznámil na jednom hudebním příkladu.

Takhle provádí Beethovenův smuteční pochod „K smrti hrdiny“ (III. Část Sonáty č. 12, op. 26) tak super schopný umělec jako Emil Gilels .

A tady je to, jak Svyatoslav Richter provádí totéž .

Zdá se mi, že zde je korelace schopností a talentu v hudbě zcela zřejmá. A nakonec se hudba hraje od srdce k srdci. Pokud editace genomu vede k tomu, že se prsty pohybují rychleji, co se stane se srdcem? Potom musíte upravit genom ve jménu dobývajících supervelmocí nejen pro umělce, ale také pro posluchače. Je třeba je kombinovat, chápete? Posluchač, který bude obdivovat, jak rychle prsty pracují, a nerozumí ničemu jinému, musí být kombinován s umělcem, jehož prsty budou fungovat tímto způsobem. Jeden robot hraje, ostatní roboty naslouchají. Mimochodem, toto slovo „robot“ nepřisuzuji Gilelsovi. Je zřejmé, že poměr schopností, spíše jedinečných a talentu, je jedna věc, zatímco Richterovy jsou úplně jiné.

Vzpomínám si na narozeniny jednoho oligarchy, na kterém vystoupil houslista, který je považován za vynikajícího a který byl v minulosti vynikající. Tento houslista najednou začal akrobaticky točit houslemi. A publikum, které se shromáždilo v očekávání bufetového stolu pro koncert svého orchestru, začalo zuřivě tleskat.

Je možné vybudovat ještě akrobatičtějšího houslistu. A sdělit něco od srdce k srdci je možné pouze překročením technokratického paradigmatu, který je v případě hudby a jakéhokoli jiného umění paradigmatem převahy schopností nad talentem.

Přesně ve chvíli, kdy začnete skartovat genom a dosáhnout skvělých schopností, talent zabijete. Pak musí být zabit nejen od umělce, ale také od diváka. A pak musíte tleskat super sofistikované akrobacii.

Nemůžeš dýchat a obloha se hemží červy,
A ani jedna hvězda nemluví,
Ale bůh ví, že hudba je nad námi ...

(Mandelstam.)

Takže jak s válečníkem, tak s hudebníkem (hudba je nad námi a lze ji brát pouze s duchem a srdcem a s vědcem je všechno velmi obtížné). Einstein řekl, že chce znát Boží myšlenky, a zbytek není důležitý. A pro jeho super schopného dvojníka bylo důležité něco jiného (nebo by to bylo, pokud by se takový dvojník objevil) - úspěch, kariéra, výkon. Ano, k tomu již dochází bez jakékoli úpravy genomu. Einsteiny prakticky neexistují. Super-schopní vědci jsou temní a po Einsteinovi neexistují prakticky žádní géniové. Existuje mnoho inovací, ale s důmyslnými objevy je to horší. Proč? Protože zvítězí povznášení člověka a lidstva, a ne akrobacie schopností v její technokratické nebo jiné podobě.

Ideálně schopný umělec, super schopný umělec, u kterého budou všechny parametry přeneseny na nejvyšší úroveň, pravděpodobně bude možné vytvořit technokraticky a něco tam upravit. A genialita není. A rozdíl je zde neuvěřitelně jasný a zřejmý. Protože genialita je na straně člověka. A tady je to voják, hudebník, vědec. O všem rozhoduje duch, přitažlivost k vyšším hodnotám, vnímaná kreativním člověkem a leštěná z hlediska schopností. Protože bez tohoto leštění, bez této kolosální práce - všechny tyto sklony a celé toto srdce a všechno ostatní nestojí za nic. Pouze společně s touto prací. Ale hlavní věc je stejná - „od srdce k srdci“. Protože stejně nejsou dominující schopnosti, ale něco podstatnějšího a vyššího.

Moji známí byli přítomni při rozhovoru mezi Richterem a Gilelsem. Diskutovali o jedné superkomplikované hudbě a shodli se - dokážete si to představit, souhlasili - že to nemůžete hrát na žádné technice. Je zde zapotřebí ducha. A je to nutné, aby bylo možné tuto superkomplexní hudbu konkrétně provádět.

Jak přesně to zapadá do problému covid, problému úpravy specifického genomu, problému očkování a ještě mnohem více? Se všemi těmito konkrétními problémy, z nichž je utkána nějaká ohavnost? Se všemi těmito problémy, které skutečně formují současnou agendu a ovlivňují budoucnost lidstva?

O tom budu hovořit v další sérii tohoto programu.