Je to otázka času
Po přečtení Ústavy z roku 1993 už není těžké domyslet si, proč bylo nutné rozehrát krvavou show s „konfrontací úřadů" a střelbou do budovy Nejvyššího sovětu RSFSR. Bylo zapotřebí zabránit diskusi o návrhu této Ústavy a donutit ruské obyvatelstvo ji přijmout nejen bez posouzení, ale dokonce bez sebemenší představy o jejím obsahu. Vždyť kdyby к této krvavé show nedošlo a všechno by probíhalo, jak mělo, v zájmu Ruska a národů jej obývajících, musela by proběhnout celonárodní diskuse, což znamená, že veškerá ustanovení Ústavy, která Rusko uvrhují do role kolonie, by jednoduše nemohla projít.
Ruský stát, chce-li i nadále přežít jako stát s právem na historickou perspektivu, se musí ubránit před vnější správou a získat plnou státní suverenitu na vlastním území. Při realizaci tohoto úkolu hraje významnou roli náhrada stávající Ústavy nebo přinejmenším zanesení nezbytných změn, které budou v souladu s tímto cílem.
Není třeba se procesu výměny Ústavy bát. Jedná se o přirozený proces, který provází a odráží vývoj státu a zajišťuje jeho budování do budoucna. V ruských dějinách se Ústava změnila šestkrát (1906,1918, 1925, 1937, 1978, 1993). Podobné procesy probíhají i v jiných zemích světa. Pro změnu ruské Ústavy ovšem existuje velmi podstatná překážka. Podle článku 135:
- Ustanovení kapitol 1,2 a 9 Ústavy Ruské federace nemohou být revidována Federálním shromážděním.
- Bude-li návrh na revizi ustanovení kapitol 1, 2 a 9 Ústavy Ruské federace podpořen třemi pětinami z celkového počtu členů Rady federace a poslanců Státní dumy, bude v souladu s federálním Ústavním zákonem svoláno Ústavní shromáždění.
- Ústavní shromáždění buď potvrdí neměnnost Ústavy Ruské federace nebo připraví návrh nové Ústavy Ruské federace, který musí být přijat dvěma třetinami z celkového počtu členů Ústavního shromáždění nebo předložen к lidovému hlasování. Při provádění lidového hlasování lze Ústavu Ruské federace považovat za schválenou, pokud pro ni hlasovala nadpoloviční většina, pokud se hlasování zúčastnila více než polovina oprávněných voličů. - zvýrazněno při citování - VVP
Zádrhel spočívá v tom, že rozhodnutí o změně Ústavy je výsadou Ústavní rady, která BUĎ může novou Ústavu schválit, NEBO, shledají-li to členové této rady nutným, vyhlásí referendum. Z toho vyplývá, že ve skutečnosti je podle Ústavy z roku 1993 lid prakticky zbaven možnosti samostatného rozhodování o tom, jakou Ústavu potřebuje.
S Ústavní radou to také není vůbec jednoduché, protože ve skutečnosti prostě neexistuje. К vytvoření Ustavní rady je zapotřebí přijmout Federální Ústavní zákon. Avšak po dobu 20 let, po kterou je v platnosti Ústava z roku 1993, zákon přijat nebyl. V jistém smyslu je to dokonce dobré - možnost přijmout zákon odpovídající zájmům Ruska a národům jej obývajících zůstala zachována. Aby к tomu došlo, lid si musí uvědomit své postavení koloniální populace a hrozbu vyhlídky své neexistence. Teprve tehdy může na základě veřejné iniciativy poskytnout svou podporu ruskému vládci V. V. Putinou v jeho nesnadné práci na obnově suverenity Ruska.
Obnova suverenity Ruska je nevyhnutelná. Přijde buď „shora" - od vedení státu, s širokou podporou veřejnosti, nebo „odspodu" - na základě veřejné iniciativy. V druhém případě bude osud ruské „elity" nezáviděníhodný. Lid zradu zájmů vlasti neodpustí. Takže čím déle bude „elita" ve státní správě proces obnovy státní suverenity Ruska protahovat, tím smutnější bude další osud téže „elity". Není radno přivádět ruský lid do extrému, aby nedošlo к tomu, že by sklepení kyjevského bezpečnostního výboru, která tak děsila „elitu" carského Ruska, připadala současné ruské „elitě" jako sanatorium. Ruská „elita" má osud ve svých rukou. A Západ, kterému ruská „elita" tak věrně slouží, má tuto „elitu" doslova kdesi. Je pro ni jen spotřebním materiálem ve stylu toaletního papíru. Vždyť kolik už bylo těch, kteří zrazovali zájmy své vlasti, aby si vysloužily třicet amerických stříbrňáků, aby později byli zneužiti a odkopnuti jako libyjský vůdce M. Kaddáfí a irácký vůdce S. Hussein, kteří také vyhledávali přátelství na Západě a dočkali se ho. Každý po svém!
Pokud se ruská „elita" chce vyhnout osudu carské „elity" z počátku 20. století a osudu Husseina, musí si zasloužit odpuštění ruského mnohonárodního lidu a všemožně usilovat o obnovu státní suverenity Ruska, o jeho oživení a prosperitu.
Ústava je samozřejmě nejvyšším zákonem státu.
Ale
Moc je praxí potvrzená schopnost řídit.
To znamená, že jakýkoli druh zákonů, včetně Ústavy, je jen formou, ztělesněním řízení při strukturálním způsobu jeho provádění. Zákony nemohou regulovat všechny aspekty společenského života už proto, že život se vyvíjí mnohem rychleji, než jsou na jeho základě zákony formulovány. Ale zákony, které se snaží uvalit na společnost formy řízení, které se už staly zastaralými, nejsou v moderním životě funkční. Právě proto žádný zákon nemůže zastavit vývoj společnosti.
Je nezbytné i možné podnikat vše pro to, aby současná Ústava byla změněna, a to způsobem, který sama umožní.
Zrušení okupační Ústavy z roku 1993 je jen otázkou času. Čím dříve si celá společnost uvědomí okupační podstatu současné Ústavy, tím menším počtem otřesů si projde. Ideálně by tento proces měl probíhat bez otřesů, v rámci každodenního běžného legislativního procesu.
P.S. V této analytické zprávě jsme zdaleka nezohlednili všechny články, které je třeba změnit, aby se Rusko mohlo stát suverénním státem, uspořádaným ku prospěchu všech národů, které jej obývají.
VVP
20.-25. listopadu 2012