Ústava Ruské federace z roku 1993

S ohledem na určující roli ideologické a konceptuálni moci je třeba předpokládat, že v hlavním zákoně státu by měla být formulována nebo alespoň naznačena ideologie a koncepce fungování státu. Nehledě na to, zda bylo zákonodárství státu dovezeno kolonami okupantů nebo je plodem budování státu vlastní společností, v zákonech se odráží a upevňuje úroveň uvědomění si řídících procesů, jehož dosáhla společnost jako celek.

Zákony, které se pokoušejí vrátit (samo)řízení společnosti do minulosti, se nevyhnutelně ukazují jako nefunkční, jelikož společenská iniciativa na úrovni ideologické moci utváří takovou praxi aplikace zákona, která jej zbavuje smyslu, a státní řídící orgány potom k jeho uplatňování ani nepřistupují.

Právě to je příčinou neustálého zákonodárného procesu, v němž se znění zákonů upravují, aby odpovídaly novým reáliím společenského života. A v případě, že opravy již nemohou zajistit, aby zákon nadále zůstal funkčním nástrojem řízení společnosti, takový zákon se úplně zruší a pro zaplnění vzniklé mezery se přijímá zákon nový, odpovídající novým životním reáliím na jehož základě je možné řešit vznikající společenské problémy. A v tomto smyslu má okupant více než kdokoliv jiný zájem na vytvoření takových legislativních pravidel, která co nejúplněji vystihují informační stav společnosti, její úroveň, jakou společnost dosáhla v chápání a využití ideologické moci. Pokud to okupant nebude brát v úvahu, nebude schopen vybudovat efektivní řízení okupované země nebo státu k dosažení svých cílů.

Řídit lze pouze reálně existující procesy a objekty.

Pokud existuje iluze procesu či objektu řízení, může řídící činitel podlehnout iluzi jejich řízení. Avšak výsledek takové iluze bude vždy objektivní a může být tragické povahy jak pro samotného činitele, tak i pro jeho podřízené.

Úroveň chápání ideologické moci společností na počátku devadesátých let se odráží v Ústavě RF z roku 1993, jejíž článek 13 uvádí:

1. V Ruské federaci se uznává ideologická pluralita.
2. Žádná ideologie nemůže být ustanovena jako státní či povinná.
3. V Ruské federaci je uznávána politická pluralita, pluralita politických stran.
4. Společenská sdružení jsou si před zákonem rovna.
5. Zakazuje se zakládání a činnost společenských sdružení, jejichž cíle nebo aktivity směřují k násilným změnám základů ústavního uspořádání a narušení celistvosti Ruské federace, ohrožení bezpečnosti státu, zakládání ozbrojených uskupení a podněcování sociálních, rasových, národnostních a náboženských svárů.

V tomto článku Ústavy se nanejvýš správně konstatuje to, že v libovolné společnosti (ruskou společnost nevyjímaje) fakticky existuje „ideologická mnohotvárnost", a stanoví se, že „společenské organizace jsou si před zákonem rovny". Dějiny SSSR jsou názorným příkladem správnosti takového přístupu. Ústavně zakotvené ustanovení o státním statutu marxistické ideologie KSSS (Komunistické strany Sovětského svazu) vedlo k tomu, že občanská iniciativa lišící se od ideologie jedné ze společenských organizací státu nebyla v procesu státního řízení brána v úvahu a dokonce byla potlačována. Jedna část společnosti nemůže nahradit společnost jako celek ani nemůže v plném rozsahu správně hodnotit všechny faktory prostředí působící na systém / stát. Monopol stranické ideologie na státní moc způsobil, že jedny vlivy byly posuzovány nesprávně a byly vybírány nesprávné metody, jak na ně reagovat, což vedlo k marnému úsilí, které vyčerpávalo zdroje a jenom zhoršovalo kritický stav systému / státu. A na druhé straně jiné faktory působící na systém pak nebyly vůbec identifikovány.

To vše společně vedlo k tomu, že chybový vektor řízení státu stále narůstal, ideologická moc strany neodvratně slábla a ideologická moc společnosti stejně neodvratně rostla. V určité etapě, když ideologická moc celé společnosti zesílila nad ideologickou moc strany, došlo destrukci strany i celého státu.

Aby se stát mohl rozvíjet, je nezbytné, aby byla státní ideologie zformulována, vysvětlena v jasných, jednoznačných tezích přístupných chápání nejširší veřejnosti. Pouze tehdy se formuje ideologická moc v zájmu celé společnosti, což umožňuje politicky aktivní veřejnosti působit na strukturované řízení (státu) s cílem uvést řídící struktury do souladu s úlohami, na jejichž řešení je orientována ideologická moc.

To, zda bude ideologická moc pracovat pro rozvoj společnosti nebo k jejímu zániku, závisí na tom, jakou koncepci uspořádání života tato ideologická moc představuje. Ideologická moc hitlerovského Německa přivedla stát k záhubě a společnost postihla nesčíslná neštěstí, jejichž následky se projevovaly ještě dlouho po jeho zániku.

V téže době umožňovala ideologická moc SSSR rychlé a efektivní řešení rozvoje státu v celospolečenském zájmu. Stát úspěšně odrazil všechny vnější vlivy (např. Velká vlastenecká válka), rozvíjel se a stále rozšiřoval svou zdrojovou základnu. To pak vedlo k tomu, že se neustále zvyšovala jeho stabilita a schopnost odolávat i těm nejsilnějším tlakům prostředí. Ve společnosti se to projevilo v trvalém zlepšování materiálního bohatství a zvyšujícími se možnostmi rozvoje genetického potenciálu každého člena společnosti. To se podařilo díky tomu, že za Stalina nebyla strana odtržena od lidu. Stranické schůze byly veřejné, kdokoliv mohl vystoupit s kritikou i s návrhy a hovořit o vlastním pohledu na probíhající události. To umožňovalo brzdit pronikání různých nezodpovědných chamtivců a konformistů do struktur státní moci. Jedna z takových schůzí je krásně popsána v románu Michaila Alexandroviče Šolochova „Rozrušená země". V živém spojení s lidem mohla strana včas a správně identifikovat faktory působící na systém a úspěšně volit metody, jak na ně reagovat, reorganizovat strukturu státu. Díky tomu, že strana účinně řešila úlohy státu, její autorita ve společnosti stále rostla.

Obrat SSSR směrem k zániku začal, když Stalina vystřídal Chruščov, který odtrhl stranu od lidu tím, že zakázal nestraníkům účast na stranických schůzích. To, že široké vrstvy společnosti nechápaly podstatu ideologické moci a vysokou autoritou strany a toto nepochopení umožnilo, aby celá společnost přijala tyto změny v řízení státu v klidu a nechala stranu řídit stát na úrovni ideologické moci samotnou. Strana se začala vařit ve vlastní šťávě, nejrůznějším kariéristům a podvodníkům se otevřely do té doby nedostupné možnosti kariérního postupu do mocenských struktur. Řízení společenských procesů je nicméně nízkofrekvenční (pomalé) povahy, takže následky tohoto rozhodnutí dopadly jak na vedení země, tak na společnost, až po letech, za Brežněvovy vlády, kdy strana stále viditelněji předváděla svou nezpůsobilost k vedení státu v zájmu celé společnosti, a břímě této neschopnosti, přesouvané na společnost, nejenže obludně rostlo, ale i vyvolávalo stále vážnější následky. To všechno způsobilo, že strana začala ztrácet autoritu ve společnosti a její dříve nesporné právo na vedení státu začalo být zpochybňováno. A strana, aby ukázala, kdo je v domě pánem, změnila v roce 1977 Ústavu, do které si zakotvila svou vedoucí úlohu.

„Článek 6. Komunistická strana Sovětského svazu je vůdčí a řídící silou sovětské společnosti, jádrem jejího politického systému, státních a veřejných organizací. KSSS existuje pro lid a slouží lidu."

Svým krokem strana pouze prohloubila krizi řízení, a to jak sebe samé, tak celé země. Ve společnosti i ve státě se všechny procesy prudce zrychlili. Stačilo jen čekat, až plody tohoto rozhodnutí dozrají. A to nastalo velmi rychle - za méně než deset let. Společenská situace v SSSR dosáhla již takového stavu, že si vedení jak strany, tak státu, i nejširší vrstvy společnosti, uvědomily, že bez reformy státu na základě veřejné iniciativy se stát zhroutí. Takže v roce 1985 strana vyhlásila perestrojku. Skutečnost, že reforma státu vyústila v jeho zničení, je předkládána tak, že perestrojka v SSSR probíhala podle plánů a pod vedením západní ideologické moci, cizí a vůči Rusku nepřátelské.

Po zničení SSSR zavedli nepřátelé Ruska do Ústavy Ruské federace odstavec 2, článek 13:

„Žádná ideologie nemůže být stanovena jako státní nebo povinná."

Tato formulace nese zákaz suverenity ruského státu. Ruský stát je povinován k potlačení jakékoliv ideologické moci v Rusku, jejíž význam by vyrostl na státní úroveň. Tato pozice z Ruska činí rukojmí vnější ideologické moci.

Stabilní rozvoj SSSR pod vedením Stalina je vysvětlován tak, že otázka ideologické moci společnosti byla na státní úrovni strukturálně vyřešena způsobem zapsaným v Ústavě SSSR z roku 1936:

„Článek 1. Svaz sovětských socialistických republik je socialistickým státem dělníků a rolníků.

Článek 2. Politickým základem SSSR jsou sověty poslanců pracujících, které vznikly a zesílily v důsledku svržení moci vlastníků půdy a kapitalistů a vítězstvím diktatury proletariátu.

Článek 3. Veškerá moc v SSSR patří pracujícím lidem ve městě a na venkově, reprezentovanými Sověty poslanců pracujících."

Jinými slovy, stát SSSR byl řízen celou společností, která si vydělává na živobytí poctivou prací a nebyla pokračovatelem velkého kombinátora O. Bendera (populární podvodník z románu 11 židlí, - pozn. překl.), a tím spíš se nezabývá neskrývanými způsoby parazitování na pracujících lidech. Právo řídit stát měli pouze ti, kteří se vlastní prací podíleli na budování státu a kteří měli zájem na jeho rozvoji. Těm, kteří byli lhostejní k osudu státu nebo tím spíš k jeho zničení, těm, kteří usilovali o ukradení plodů práce druhých, bylo právo podílet se na řízení státu odepřeno. Jenže Stalinská Ústava, která hájila práva pracující většiny, byla zrušena a s ní byl změněn i celý legislativní rámec, což nakonec vedlo k provedení privatizace na principu odcizení plodů práce pracující většiny. Není žádným tajemstvím, že v moderním Rusku NENÍ ANI JEDINÝ oligarcha, který by přišel k majetku vlastní prací. Všichni byli pověřeni milionáři a miliardáři ke správě nakradeného majetku.

Termín „suverenita" se v Ústavě z roku 1993 objevuje již v preambuli: „My ... kteří ohrožujeme suverénní státnost Ruska ... přijímáme Ústavu Ruské federace." - zvýrazněno při citování - VVR. Takto bylo Ústavou z roku 1993 deklarováno, že Ruská federace obrozuje státnost, která ve skutečnosti po určitou dobu neexistovala. Tím obdobím může beze všeho být klidně celá epocha existence SSSR anebo jakékoli jiné období dějin Ruska, protože jasný časový rámec chybějící ruské státnosti není Ústavou definován. Přítomno je pouze prohlášení, že před vznikem nového státu žádná státnost neexistovala. Ruská federace byla založena v roce 1993 na území bývalé části Ruské sovětské federativní socialistické republiky. RSFSR byla vyhlášena na III. všeruském sjezdu sovětů pracujících, vojenských a rolnických poslanců, který se konal ve dnech 10.-18. (23.-31.) ledna 1918. Ústava RSFSR byla přijata usnesením V. všeruského sjezdu sovětů (rad - pozn. překl.) dělnických, rolnických, rudoarmějských a kozáckých poslanců 10. července 1918. Tato Ústava platila do 11. května 1925. Přijetí nové Ústavy bylo určeno vstupem RSFSR do nově vytvořeného Svazu sovětských socialistických republik (SSSR) a harmonizací ruské legislativy s unijní (zejména Ústava SSSR z roku 1924). Skutečnost, že v roce 1991 SSSR přestal existovat, neznamená, že zanikla státnost Ruska - to znamená, že stát Rusko, až dosud SOUČÁST UNIE, musel uvést fungování státu do souladu s novými politickými a ekonomickými reáliemi. Tím samosebou státnost Ruska nezanikla. Úkol změny podoby státnosti měla vyřešit nová Ústava, ve které by se odrážely nové reálie a stanovovaly se úkoly a cíle života ruského státu. Proto Nejvyšší sovět RSFSR pracoval na novém znění Ústavy.

Zvláštní zmínka o obrodě státnosti není vůbec zanedbatelná, jak by se mohla na první pohled zdát. Jde o to, že absence státnosti Ruska dává ostatním zemím právo NEdodržovat a NEplnit ty dohody, které jsou pro tyto země nevýhodné, pokud byly uzavřeny v období, které bylo prohlášeno za období bez státnosti Ruska. Sama skutečnost, že Ruská federace byla prohlášena za nástupce SSSR znamená pouze to, že RF na sebe převzala všechny mezinárodní závazky SSSR. Ale protože podle Ústavy z roku 1993 v létech existence SSSR Rusko státnost nemělo, smlouvy uzavřené jménem SSSR a na jejichž dodržování mají státy nástupníci svazových republik zájem, jejich mezinárodní „partneři" nemusí a ani by neměli plnit.

Toto právo také všechny státy světa okamžitě uplatnily. V důsledku si na Rusku nárokovali splnění veškerých závazků, které na sebe vzaly jak SSSR, tak i Ruské impérium, ale plnit svou část povinností vyplývajících z dohod všechny partnerské země zásadně odmítají. Z tohoto důvodu je Rusko nuceno platit dluhy SSSR, i ty carské, ale s urovnáním svých dluhů vůči Rusku nikdo nespěchá. Prostě je neplatí. A výmluva je pokaždé stejná:

Půjčovali jsme si od SSSR a ten stát nyní neexistuje. Sami jste vyhlásili, že období SSSR je obdobím bez ruské státnosti. Není tedy komu naše dluhy vracet. A skutečnost, že jste převzali odpovědnost za závazky SSSR a Ruské říše, je jen vaší vlastní iniciativou.

Netřeba zapomínat, že státní suverenita zahrnuje všechny aspekty působnosti státu, politiku, hospodářství, demografii, atd. atp. Všechny tyto aspekty jsou vzájemně propojeny, žádný zvláštní segment svrchovanosti, jako třeba „politická suverenita", „ekonomická suverenita", „demografická suverenita" atd. atp. prostě neexistuje.

Například v 90. letech 20. století se ke každé mezinárodní půjčce Ruské federace (zejména od Mezinárodního měnového fondu a Světové banky) přikládalo tzv. společné prohlášení vlády Ruské federace a Mezinárodního měnového fondu o zásadách státní politiky Ruska pro nadcházející rok, ve finanční, rozpočtové, sociální a dalších reformovaných oblastech. Jinými slovy, nadnárodní správa představovaná MMF diktovala, jaké politické reformy má ruská vláda v zemi provést; která odvětví hospodářství financovat a která nikoliv; jaké zákony přijmout v té které sféře společenského života. A vše, co věřitelé požadovali od vlády Ruské federace, odpovídalo zájmům věřitelů, nikoliv lidu Ruska.

Vláda Ruské federace vyžadované podmínky přijímala, protože tehdejší předseda vlády V. S. Černomyrdin mnohokrát přiznal:

„Budeme-li se chovat jinak, mezinárodni půjčky nedostaneme."

Vyvstává logická otázka, nač Rusko tyto mezinárodni půjčky potřebovalo?

Odpověď na tuto otázku nalézáme v článku 75 Ústavy z roku 1993:

1. Měnovou jednotkou v Ruské federaci je rubl. Peněžní emisi provádí výhradně Centrální banka Ruské federace. Zavádění a emise jiných peněz v Ruské federaci není přípustná.
2. Ochrana a zajištění stability rublu je hlavní funkcí Centrální banky Ruské federace, kterou vykonává nezávisle na jiných orgánech státní moci. - zvýrazněno při citování - VVP

Jinými slovy, podle Ústavy nemá ruský stát právo regulovat svůj vlastní finanční systém. Tato odpovědnost je svěřena Centrální bance Ruské federace, která je článkem světového nadnárodního finančního systému. Takže vláda Ruské federace měla prakticky jedinou možnost, od koho si půjčit peníze na finanční oběh ve společnosti: od Centrální banky Ruské federace nebo od MMF. V obou případech se jedná o nadnárodní finanční instituce. Jediný rozdíl spočíval v tom, že půjčka od MMF byla příznivěji úročena, než od Centrální banky RF.

Vysoké úrokové sazby financování Centrální bankou Ruské federace vedlo k tomu, že s každou žádostí o dlouhodobou půjčku na velké projekty se lidé obraceli k bankám, jejichž půjčky byly s nižším úrokem. A to byly jen západní banky a nadnárodní finanční instituce (offshory). Ale žádná západní banka však nebude v Rusku financovat žádnou výrobu, která by konkurovala té výrobě, kterou tato banka již ovládá a která je pro ni politickou prioritou. Jinými slovy, jakákoliv výroba, která napomáhá posílení hospodářské síly Ruska, apriori neodpovídá zájmům Západu, který po staletí vidí v Rusku pouze nepřítele a usiluje o zmocnění se jeho zdrojů. Pokud jde o jiné druhy podnikání, jakými jsou například velkoobchod a maloobchod na území Ruska, tam je tak majiteli podniku při podání žádosti o úvěr na Západě vyslovena podmínka, že půjčka bude vydána jedině nebude-li společnost zaregistrována v Rusku, ale na Západě, v některém z offshorů. Protože tak prý má věřitel jistotu záruky splacení půjčky. A touto metodou byly z ruské jurisdikce vyvedeny všechny alespoň trochu významné podniky.

A toto vše je důsledkem jediného článku v Ústavě Ruské federace.

Je třeba poznamenat, že Rusko je jedinou zemí na světě, ve které je technická role Centrální banky specifikována v legislativě a na úrovni Ústavy vyvedena mimo působnost ruského státu. (Podrobněji o Centrální bance Ruské federace a státní suverenitě Ruska viz analytická zpráva „Zákon o Centrální bance Ruské federace a suverenitě Ruska").

V důsledku plnění požadavků věřitelů byla Ruská federace ke konci roku 1999 plně začleněna do politiky UK/USA. Například, na úkor vlastních zájmů ruská vláda umožnila UK/USA nejprve beztrestně naporcovat Jugoslávii a poté vybombardovat a rozbít Srbsko. Na požadavek UK/USA se Ruská federace zúčastnila všech hospodářských sankcí proti zemím, jejichž politika se UK/USA z nějakého důvodu znelíbila. Politická škoda z toho vzniklá byla pro Rusko obrovská a dosud nebyla překonána. Rusko prakticky ztratilo všechny spojence a za takových podmínek je mimořádně obtížné provádět svou vlastní politiku.

Hospodářská škoda způsobená účastí na UK/USA sankcích nebyla pro Rusko o nic menší.

V ekonomické oblasti Rusko na žádost věřitelů zavřelo všechna vědecky náročná průmyslová odvětví (například výrobu letadel) a uvolnilo globální trhy pro produkci UK/USA. Pro Západ se Rusko stalo surovinovou základnou. V Rusku byla zavedena nová forma hospodaření zvaná DSP - Dohoda o sdílení produkce, v souladu s níž byla naleziště ropy a plynu vyvedena z ruské jurisdikce a převedena do vlastnictví nadnárodních společností, které čerpaly uhlovodíky a veškerý zisk z jejich prodeje si nechávaly pro sebe. Tyto DSP se vůbec nestaraly o okolní životní prostředí a oblasti kolem nalezišť se proměnily v neobyvatelné zóny, což už byla přímá genocida místní populace.

A vláda Ruské federace brala zahraniční půjčky, aby financovala „tvrdou" práci DSP spočívající v rabování ruských hlubin a plenění ruského lidu.

Ruský průmysl byl zničen, pracovaly pouze podniky produkující odpad nebezpečný pro životní prostředí a výrobky žádané na Západě. Jinými slovy, Západ do Ruska odsunul nebezpečný průmysl, aby neohrožoval životy a zdraví obyvatel „demokratických" zemí.

V důsledku politických a ekonomických podmínek v Rusku prudce narostla úmrtnost (zejména násilná, sebevraždy, předávkování nejrůznějšími drogami atd.) a prudce klesla porodnost. Rozjela se masová emigrace. Nejprve byli z Ruska vyváženi odborníci, které západní země potřebovaly. Prostě byl exportován lidsky materiál. Pod rouškou nájmu myček nádobí, servírek, chův atp. byly z Ruska vyváženy ženy, které byly na Západě prodány do bordelů, kde byly nuceny k prostituci, za níž inkasovali jen jejich kupci. Ty ženy prostě skončily jako otrokyně.

V oblasti adopcí byly přijaty zákony, které učinily adopci do zahraničí výhodnější a jednodušší, než byly adopce v Rusku. To vedlo k tomu, že děti se z Ruska začaly vyvážet masivně.

Obětování se ruským zájmům v ekonomické oblasti se tedy v důsledku odrazilo na státní suverenitě Ruska kompletně a zasáhlo všechny sféry, včetně politické i demografické.

Nenápadná zmínka o obrození suverenity byla zanesena jen proto, aby Rusko bylo zbaveno státní suverenity a prostor pro okradení Ruska se rozšířil, protože toto ustanovení Rusku přiřklo i ty dluhy carské vlády, které SSSR odmítl platit ze zásady. Toto ustanovení bylo vrchovatě naplněno v nových mezinárodních smlouvách, které Ruská federace uzavřela v období p-rezidentování B. N. Jelcina. V Ústavě z roku 1993 je pojem suverenity definován v článku 3 takto:

1. Nositelem suverenity a jediným zdrojem moci v Ruské federaci je její mnohonárodnostní lid.
2. Lid realizuje svou moc přímo, jakož i prostřednictvím státní moci a orgánů místní samosprávy.
3. Nejvyšším přímým vyjádřením moci lidu jsou referendum a svobodné volby.
4. V Ruské federaci si nikdo nesmí uzurpovat moc. Zmocnění se vlády nebo přivlastnění si mocenských pravomocí se trestá podle federálního zákona.

Tento libozvučně znějící článek finálně oklešťuje možnost strukturální realizace státní suverenity.

Předně, chybí výklad JAKÉ suverenity a zdrojem JAKÉ moci je její „mnohonárodnostní lid".

A co vůbec je ten mnohonárodnostní lid? To je nějaké jednoduché srocení nejrůznějších národů?

Potom ale každý národ má svou vlastní ideologickou moc, promítnutou do kultury národa, a podle toho také své vlastní chápání svrchovanosti. Pokud v těchto chápáních existují nepřekonatelné rozdíly, potom je to základ pro separatismus, další porcování Ruska.

Aby se tomu zabránilo, je nezbytné, aby existovala ideologie / koncepce, která by z vyšší úrovně než ideologie / koncepce jakéhokoli národa dokázala vyřešit všechny rozepře, které jsou na nižší úrovni nepřekonatelné. V případě Ruska a jeho národů to znamená, že by měla existovat taková ideologie / koncepce, která by mohla každému národu zajistit pohodlný život a rozvoj své národní kultury. V SSSR se jednalo o myšlenku bratrství lidu, která se projevila tak, že v procesu budování komunismu v SSSR se objevilo nové dějinné společenství lidí sovětský lid. Pojem sovětský lid vůbec nepopíral existenci národností a národních kultur, svědčil o sjednocení lidí na jiné nadnárodní ideologické / konceptuálni úrovni. Stejnou sjednocující ideologii / koncepci Rusko potřebuje nyní.

Za této situace mnozí vidí řešení v tom, aby byl ruský národ legislativně označen za hlavní národ v zemi. To je však cesta ke katastrofě, protože předem programuje etnickou nenávist - bez ohledu na to, že 80 % populace jsou Rusové podle „pasu", druhý nejpočetnější národ má jen 3,7 % z celkové populace a dalších pět početných národů je, v mezích pro statistickou chybu, na úrovni 1 %.

Uvalujíce státotvornou roli na ruský národ je třeba mít na paměti, že ruský národ, stejně jako jakýkoliv jiný národ na světě, není homogenní. Jsou zde vysoce duchovní lidé i naprosto zavrženíhodní zločinci nejrůznějšího druhu. Dokud je ruský lid jedním z mnoha národů Ruska, ostatní národy to vnímají normálně a většinu zločinů spáchaných bastardy nepřipisují na účet celého ruského národa, nepovažují takové chování za přirozené Rusům na základě ruské kultury a mentality.

V okamžiku, kdyby bylo ruskému lidu přiděleno státotvorné postavení, na pochybení a přečiny spáchané Rusy podle pasu¹ budou ostatní národy nahlížet jako na projev tohoto postavení, oné role státotvorného národa.

Mnozí Rusové podle pasu jsou přesvědčeni, že měřit se s názorem ostatních národů žijících v Rusku, se musí podle jejich váhy. Jako, nejprve tedy celostátní ruské zájmy. Jako, právě my, Rusové, jsme vybudovali stát a ten se drží na nás. Jako, právě my, Rusové, jsme jako jediný národ na světě během výstavby impéria nezničili ani jediný národ, zajistili jsme jim prostor k životu, a rovněž k rozvoji kultury, což se projevilo už tím, že národy, do té doby bez písemnictví, nabyly svého písemnictví v sovětském období. A proto, jako prý, jsou zločiny jednotlivých Rusů docela přijatelnými náklady při výstavbě státu.

To je však jen pokus o vybudování národního elitářství, o zajištění dominantního postavení ve státě pro parazitickou národní elitu, jejíž veškeré zásluhy spočívají jen v tom, že se tito elitáři narodili ve správné rodině a jen proto jsou Rusy podle pasu.

Rusko, ať už si říká, jak chce, Ruské impérium nebo SSSR, nebudovali Rusové podle pasu, ale Rusové duší. Právě ruská ideologie / koncepce se staly tou ideologií / konceptuálni mocí, která zajistila budování státu, poskytujícího komfort pro život a rozvoj všech národů, které byly součástí Ruska.

Právě proto nebyly zločiny spáchané Rusy podle pasu ostatními národy připisovány na účet celého ruského národa.

Právě proto se zástupci mnoha národů stali Rusy, aniž by přišli o svou národnost. Což se projevuje tak, že pouze v ruském jazyce existují taková slovní spojení, jako například ruský Němec, ruský Žid atp. Tato označení vyjadřují jev, který ve zbytku světa zcela chybí. Tak se Rusy staly slavné osobnosti jako Tatar Kozma Minin, Gruzínec, Bagration, Polák Rokosovskij a dlouhá řada dalších, ať už vešli ve veřejnou známost nebo zůstali uchováni pouze v paměti svých blízkých: příbuzných a přátel.

Popisovaný fenomén se projevil i v události, která se odehrála 25. května 1945. V ten den na recepci konané u příležitosti vítězství ve Svatojiřském sále v Kremlu Stalin pronesl přípitek na zdraví velikému ruskému lidu, za jeho vytrvalou trpělivost: „Já, jako zástupce naší sovětské vlády, bych chtěl pronést přípitek na zdraví našeho sovětského lidu, a zejména všeho ruského lidu ... Připíjím především na zdraví ruského lidu (rusky: naroda - pozn. překl), protože v této válce si vysloužil všeobecné uznání jako vedoucí síla Sovětského svazu, mezi všemi národy naší země..." (variace citace aktuální dodnes i v dohledné budoucnosti v podobě stenogramu nebo přepisu zprávy z novin uvádí Wikipedia: http://ru.wikipedia.org/wiki/Za_russkiy_narod). - zvýrazněno při citování - VVP

O něco později k němu přistoupil celý dojatý maršál obrněných sil P. S. Rybalko:

„Soudruhu Staline, pozoruhodně jste se vyjádřil o ruském lidu! Jak se Vám jako Gruzínci podařilo poznat ruský národ do jeho hloubi?"

A Stalin odpověděl:

„Nejsem Gruzínec. - Jsem Rus gruzínského původu!" (V ruštině je výklad této příhody ještě o něco působivější ... a možná, pro Rybalka, i matoucí, když si uvědomíme, že a) ruština používá slovo národ pro oba: pro „národ" i pro „lid" a b) ruština na rozdíl od češtiny rozlišuje Rus, jako příslušník národa a Russkij jako příslušník kultury - pozn. překl.)

Proto i pro moderní ruský stát se jedinou sjednocující ideologií / koncepcí může a musí stát myšlenka „sjednoceného ruského mnohonárodnostního lidu". Je na čase si uvědomit, že pojem rus (russkij) nevystihuje národnost², ale mnohem víc - civilizaci. Ruský lid vždy budoval stát - civilizaci, která je omylem i záměrně nazývána říší, aby se tak potlačila role ruského lidu v globálním historickém procesu.

Zavedení sjednocující myšlenky „ruský mnohonárodnostní lid" do Ústavy pomůže nejenom odstranit rozpory mezi ideologickými autoritami jednotlivých národů jejich sjednocením do jediného národa, ale také formálně zavést režim „sociální hygieny" vůči samotným Rusům (Velikorosům), a vytvoří podmínky pro očištění národa od nejrůznějších parchantů, kteří jsou v podstatě Rusy podle pasu a svými zločiny špiní ruský národ.

Neméně nebezpečné pro Rusko jako celek i pro jeho národy je odstavec článku 3 Ústavy z roku 1993:

„2. Lid provádí svou moc přímo, jakož i prostřednictvím státních orgánů a orgánů místní samosprávy".

Fráze „lid uplatňuje svou moc přímo" je bezobsažná ve své podstatě a její realizace v životě závisí výhradně na svévolném pochopení forem provádění moci každým, kdo reálně provádí / aspiruje na řízení některým ze subjektů federace. Přitom článek 131 dále definuje:

1. Místní samospráva je prováděna ve městech, na venkově a na dalších místech s přihlédnutím k historickým a jiným místním tradicím. Strukturu místních samospráv si obyvatelstvo určuje samostatně.
2. Změna hranic území, na nichž je prováděna místní samospráva, je povolena s ohledem na vůli obyvatel příslušných území. - zvýrazněno při citování - VVP

A článek 132 stanoví:

1. Orgány místní samosprávy samostatně spravují obecní majetek, formulují, schvalují a realizují místní rozpočet, stanovují místní daně a poplatky, chrání veřejný pořádek a řeší i další otázky místního významu.
2. Orgánům místní samosprávy mohou být ze zákona svěřeny samostatné státní pravomoci s převodem materiálních a finančních zdrojů nezbytných pro jejich realizaci. Výkon přenesených pravomocí je řízen státem. - zvýrazněno při citování - VVP

Jinými slovy, jedná se o přímou legitimizaci rozpadu Ruska jako státu, protože možnost vytvoření paralelních vládních struktur je v Ústavě přímo zakotvena. Vystačí, aby si pouze obyvatelstvo tuto strukturu vytvořilo. V důsledku toho článku dospěla k roku 1999 Ruská federace do stavu úplné ztráty své státnosti, když regionální „elity" v údajném zájmu naplnění vůle obyvatelstva, plnou parou podnikaly kroky k založení států vyčleněných z Ruska. Rozpad země na suvenýrní státy se začal formovat jak fakticky, tak i právně:

• úplný nesoulad místních zákonů s federálními (více než 3 000 nesrovnalostí) - prakticky všechny subjekty Ruské federace, zejména ty národní, měly místně příslušné právní předpisy, které jim legálně umožňovaly odtržení od Ruska a nabytí vlastní suverenity;
• na počátku roku 1999 přestaly Baškirsko, Tatarstán, Kalmykie, Tomská oblast a Chabarovský kraj odvádět daně do federálního rozpočtu;
• Kemerovský region oznámil zahájení formování své vlastní zlaté rezervy, nezávislé na Rusku;
• Tatarstán zakázal odesílání branců do Ruské armády.

Do konce roku 1999:

• všechny národní republiky deklarovaly své přání vyčlenit se z Ruska a vytvořit suverénní státy;
• guvernér Sverdlovského regionu E. Rossel oznámil začátek formování Uralské republiky. V jeho rámci již byly vytvořeny státní symboly: vlajka, znak, hymna i státní měna, s jejíž tiskem už nestihli začít;

K založení byly připraveny

• Sibiřská republika vedená guvernérem Krasnojarského regionu, generálem vlastizrádcem A. Lebeděm³;
• Dálněvýchodní republika v čele s guvernérem Primorského regionu E. Nazdratěnkem;
• Jihoruská (Kozácká) republika vedená guvernérem Krasnodarského regionu N. Kondratěnkem;
• A zbytek měl být sjednocen v jakémsi království vedeném moskevským starostou J. Lužkovem.

K oddělení všech uvedených republik od středního Ruska chyběly tak dva týdny. Dva týdny projevování nebo alespoň demonstrace slabosti federálního centra, v podobném stylu, jak to předváděl první a poslední p-rezident SSSR Gorbačov, by bývaly stačily k vyprovokování puče SVZU⁴ ve dnech 19.-21. Srpna 1991, který by zvěstoval začátek procesu rozpadu SSSR. Dva týdny podobné slabosti - a země by zanikla. Ale pověřený prezident Ruska V. V. Putin byl pln odhodlání a slabost nevykazoval.

Nový rok 2000 si pověřený prezident Ruska V. V. Putin oslavil v Čečensku, v zákopech, mezi ruskými vojáky, kteří bojovali s čečenskými bandity. Tam řekl, že na tom místě bojují za integritu a suverenitu Ruska. Konečně byl formulován účel války, její ideologie. Do té doby žádný z vládních činitelů nedokázal vojákům vysvětlit, o co se tam bojuje, za co v horách na Kavkaze umírají. Pro vojáky to byla válka nesmyslná a bezúčelná.

A ta válka sama mohla vzniknout jen proto, že wahhábistické náplavě v Čečensku se zachtělo vytvořit pro stát paralelní mocenské struktury. Ty struktury vznikly v souladu s Ústavou a byly pravidelně financovány federálním ústředím. A wahhábistické obyvatelstvo Čečenska je využilo k zahájení války s Ruskem, jehož vláda pokračovala ve financování wahhábistů, navzdory tomu, že stát s týmiž wahhábisty byl nucen vést válku⁵ za zachování územní celistvosti a zabránění celoplošné občanské válce. Ale i tato lokální válka přinesla obrovské neštěstí všem národům Ruska a především Čečencům, které moderní revolucionáři - wahhábisté - využili jen jako chrastí k zažehnutí velikého ohně světové války.

Ale tím nejupřímnějším z hlediska popírání ruské státní suverenity v Ústavě z roku 1993 je článek 15, jehož význam pochopí nejširší vrstvy obyvatelstva, i ty bez zkušenosti s právní vědou:

1. Ústava Ruské federace má nejvyšší právní sílu, přímý účinek a je uplatňována na celém území Ruské federace. Zákony a jiné právní akty přijímané v Ruské federaci nesmí být v rozporu s Ústavou Ruské federace.
2. Státní orgány, orgány místní samosprávy, funkcionáři, občané a jejich sdružení jsou povinni dodržovat Ústavu Ruské federace a zákony.
3. Zákony podléhají oficiálnímu zveřejňování. Nepublikované zákony neplatí. Veškeré normativní právní akty ovlivňující práva, svobody a povinnosti člověka a občana nelze použít, pokud nebyly úředně uvedeny ve všeobecnou známost.
4. Obecně uznávané zásady a normy mezinárodního práva a mezinárodních smluv Ruské federace jsou nedílnou součástí jejího právního systému. Jsou-li mezinárodní smlouvou Ruské federace stanovena jiná pravidla, než která stanoví zákon, platí pravidla mezinárodní smlouvy. - zvýrazněno při citování - VVP

Jinými slovy, bod 4 článku 15 zcela jasně stvrzuje absenci státní suverenity Ruska.

Rusko jako subjekt mezinárodní politiky nežije ve vakuu a při realizaci své státní politiky je povinno brát v úvahu skutečnosti v podobě, do jaké se na mezinárodní scéně vyvinuly. Respektovat je neznamená uznat je jako vodítko pro vlastní činnost, protože zdaleka ne všechny „obecně uznávané zásady a normy mezinárodního práva" odpovídají zájmům Ruska a jeho národů. Je třeba podporovat pouze ty zásady a normy mezinárodního práva, které jsou v zájmu vlastního státu. Za tímto účelem musí stát vykonávat aktivní domácí, zahraniční a globální politiku, aby sám dokázal formulovat nové principy a normy mezinárodního práva a dosáhl toho, že se stanou ve světě všeobecně uznávanými.

Kdyby se SSSR choval jinak, nikdy by nemohl obstát jako stát, protože, „obecně uznávané zásady a normy mezinárodního práva" vůbec neumožňovaly vytvoření státu takového typu, jakým byl SSSR.

Když se na mezinárodní scéně objeví nový stát nebo se v některé zemi změní státní uspořádám, mezinárodní právo a obecně uznávané zásady ve světě do té doby platné, se stávají a priori neslučitelnými se zájmy nově vytvořeného státu, protože byly nastaveny s ohledem na subjektivitu předchozího státu a/nebo potřebu uznání subjektivity nově vytvořeného státu. V tomto případě má nový stát dvě možnosti:

• formování nových zásad a norem mezinárodního práva pod závaznou podmínkou subjektivity státu na mezinárodní scéně;
• rezignaci na svrchovanost nově vytvořeného státu a jeho začleňování do toho segmentu zásad a norem mezinárodního práva, které jsou v daném období nejsilnější.

Právě touto cestou se vydalo vedení Ruské federace po pádu SSSR⁶.

A to také odráží Ústava roku 1993.

Jaké jsou možnosti provádění vlastní vnitřní, zahraniční i globálních politiky podle Ústavy z roku 1993?

Žádné.

Ústava je komplexem různých ustanovení, která jsou vzájemně navázána jedno na druhé, čímž je zajištěna účinnost jejich uplatňování.

V případě státní suverenity Ruska to vypadá takto:

Článek 75 legislativně zakazuje ruskému státu zprávu vlastního finančního systému, její předání k dispozici světovým nadnárodním strukturám řízení. Vláda Ruské federace žádá o půjčky právě tyto světové nadnárodní řídící struktury a ty jednotlivé západní země (zejména UK/USA), které si spolu s poskytováním půjček na Ruské federaci vynucují uzavření mezinárodních dohod, které odporují zájmům ruského státu a začleňují Ruskou federaci do „obecně uznávaných zásad a norem mezinárodního práva", stanovených globálními nadnárodními strukturami v jejich vlastním zájmu.

Nové mezinárodní smlouvy přicházejí do konfliktu s celým legislativním rámcem Ruské federace, protože zákonodárství je vzhledem k ustáleným společenským vztahům v zemi procesem nízkofrekvenčním a tyto společenské vztahy se ve své velmi podstatné části odehrávají na základě zásad platných v dobách SSSR. I zbytek moderních společenských vztahů je ovlivněn těmi předchozími. Například společnost stále nepřijímá privatizaci, krádež plodů práce většiny menšinou, a proto privatizaci vnímá absolutní většina ruského obyvatelstva jako nezákonnou.

Státní správa nemůže tuto skutečnost ignorovat. K deaktivaci mas slouží článek 15 Ústavy z roku 1993. A kdykoliv je nutné vyřešit na úkor Ruska některé problémy, kterým čelí globální nadnárodní struktury, je to prováděno na základě mezinárodních smluv, které mají přednost před ruskou státní legislativou. Řeší se tak nejen úkoly ekonomické, ale i politické. Tím se působí na změnu sociálních vztahů v Rusku, změnu národní morálky. Právě za pomoci článku 15 se do Ruska zanáší kdejaká zvrácenost, jakou je juvenilní justice, propaganda homosexuality a další sexuální zvrhlosti.

V tomto smyslu je nutné vysvětlit si, jaká mají práva podle Ústavy z roku 1993 občané Ruska a jaké k těm právům mají povinnosti, protože žádná práva nemohou existovat bez povinností. Vybavení občanů právy bez povinností by ve skutečnosti znamenalo vyhlášení práva silnějšího. Potom by právo sloužilo pouze těm, kteří budou pro jeho využití mít možnost potlačovat / porušovat práva těch ostatních, kteří nebudou schopni si svá práva vymoci.

Takže článek 2 stanoví: „člověk, jeho práva a svobody jsou nejvyšší hodnotou. Uznávání, dodržování a ochrana lidských a občanských práv a svobod je povinností státu."

Článek 17 upřesňuje:

1. V Ruské federaci jsou uznávána a zaručena lidská a občanská práva a svobody v souladu s obecně uznávanými zásadami a normami mezinárodního práva a v souladu s touto Ústavou.
2. Základní lidská práva a svobody jsou neodcizitelné a patří všem od narození.
3. Výkon práv a svobod člověka a občana nesmí porušovat práva a svobody jiných osob. - zvýrazněno při citování - VVP

To znamená, že práva a svobody jsou občanům Ruska stanovovány v souladu s určitými mezinárodními normami, které jsou pro Rusko závazné. Otázka, nakolik tato práva odpovídají kultuře, mentalitě, morálce ruského lidu, není zohledněna. Dodržujte je a hotovo! Jenže jak jsme se už přesvědčili, stát zbavený své svrchovanosti nemůže ani formulovat práva občanů v souladu s kulturním a historickým vývojem vlastních občanů. Právo příznivé pro další rozvoj svého lidu. Právě tato okolnost umožňuje, aby se do společnosti agresivně roubovala homosexualita, aby byla šířena mezi dětmi na základě tvrzení, že se jedná o mezinárodní právní normu. Jenže taková norma vede nejen k degradaci každé konkrétní osoby, národa jako celku, ale také k tomu, že národ v důsledku homosexuálních vztahů jednoduše vymírá. Dějiny dokládají, že státy, ve kterých se homosexualita stala kulturní normou, přesvědčivě chřadly a ztrácely svůj potenciál rozvoje jako supervelmoci schopné vybudovat impérium. Kde jsou velké Řecko a Itálie, dědici zaniklých říší starověkého Řecka a starověkého Říma, jejichž území objímala nejen jih Balkánského poloostrova a Apeninský poloostrov, ale zahrnovala prakticky celé Středomoří a Evropu? Kde je velká Makedonie, jejíž král Alexander Veliký posunul hranice svého nevelkého království až do Indie?

Dále. Článek 17 odst. 3 stanoví:

„Výkon práv a svobod člověka a občana nesmí porušovat práva a svobody jiných osob."

Jinými slovy, Ústava z roku 1993 výslovně uvádí, že při uplatňování svých práv občan může porušovat zájmy státu, konat v rozporu s veřejným zájmem, chovat se vysloveně vlastizrádně, jen když neporušuje práva jiných SOUKROMÝCH osob.

Při tom článek 18 uvádí:

„Práva a svobody člověka a občana jsou bezprostředně platná. Stanovují význam, obsah a uplatňování zákonů, činnost legislativních a výkonných orgánů, místní samosprávy a jsou zajištěny spravedlností (soudnictvím)."

Z toho vyplývá, že práva a svobody jsou primární a naprosto nezávislá na plnění občanských povinností. Oddělení práv od povinností je záměrným podkopáním základů jakékoliv společnosti, státu. Nejsou-li ve společnosti / státě práva konkrétního občana vymezena povinnostmi, která musí současně přijmout, aby svá práva získal, pak taková společnost / stát jednoduše hyne. Zemře už proto, že zahyne vše živé na území předmětného státu.

Článek 35 tak definuje:

1. Právo na soukromé vlastnictví je chráněno zákonem.
2. Každý má právo majetek držet, vlastnit, používat a nakládat s ním samostatně i společně s jinými osobami
3. Nikdo nesmí být zbaven svého majetku jinak, než soudním rozhodnutím. Nucené zcizení majetku pro potřeby státu lze provést pouze za podmínky předběžné a rovnocenné náhrady.
4. Právo na dědictví je zaručeno. - zvýrazněno při citování - VVP

Jak vyplývá z tohoto článku, nedotknutelnost soukromého vlastnictví je zaručena bez ohledu na legálnost nabytí majetku a bez ohledu na jakékoli společenské závazky, kterými je vlastník povinován před společností a státem. Proto se ruští oligarchové, kteří nabyli svůj kapitál nelegálně, ohánějí tímto článkem Ústavy a trvají na nedotknutelnosti privatizace 90. let 20. století. Přitom:

• buď jen zastavují výrobu a vyhazují lidi na ulici, čímž je připravují o možnost vydělat si na živobytí čestnou prací a stát o potřebnou výrobu. Navíc tak státu přidělávají problém se zajištěním existenčních prostředků pro lidi;
• anebo výrobní proces organizují tak, že lidé pracují za almužnu, ničí si své zdraví a životy. Současně trpí životy a zdraví veškeré populace žijící ve výrobní oblasti, protože majitel začal šetřit na očistných technologiích a životní prostředí se prudce zhoršilo a začalo se trvale proměňovat v nevhodné pro život.

Přitom o nějakém sociálním břemeni (provoz mateřských školek, škol, lázeňské poukazy pro zaměstnance za účelem obnovy zdraví atd.) nemůže být žádná řeč. Nestali se přeci vlastníky proto, aby rozhazovali svůj majetek v zájmu jiných lidí. Konečně, povinnosti žádné nemají, mají pouze práva. A v tomto případě posvátné právo vlastnické.

Právo vlastnictví je v Ústavě z roku 1993 prostě zbožštěno.

Článek 36:

1. Občané a jejich sdružení mají právo vlastnit půdu v soukromém vlastnictví
2. Vlastnictví, využívání a nakládání s půdou a jinými přírodními zdroji je uplatňováno jejich vlastníky svobodně, pokud tím nepoškozují životní prostředí a neporušují práva a oprávněné zájmy jiných osob.
3. Podmínky a režim využívání půdy se stanovuje na základě federálního zákona. - zvýrazněno při citování - VVP

Jinými slovy, pokud „využívání a nakládání s půdou a dalšími přírodními zdroji prováděné jejich vlastníky... neporušuje práva a oprávněné zájmy jiných osob", potom má majitel volnost nakládat s půdou, jak se mu zlíbí. A opět ani slovo o zájmech státu a společnosti. Tedy, pokud se majitel z jakéhokoliv důvodu rozhodne, že předmětná půda by již neměla být úrodná, například proto, že jí může být z rozhodnutí soudu zbaven a nechce, aby z ní budoucí vlastník profitoval, například pěstováním pšenice, má právo to udělat bez ohledu na to, že tím utrpí mnoho lidí a dokonce i budoucí generace. Majitel prostě nemusí půdu využívat, nemusí nic pěstovat bez ohledu na to, že pro společnost a pro stát je absolutně nezbytné, aby se s půdou hospodařilo. Vlastník naopak může potřebovat snižovat své náklady na pracovní sílu nebo udržovat monopolně vysoké ceny některých druhů zemědělských plodin, například obilí. Anebo naopak, může půdu využívat intenzivně, vyčerpat ji a proměnit ji v poušť. To vše může majitel udělat, aniž by porušil stávající právní předpisy a skromnou výhradu v Ústavě z roku 1993 „pokud to neškodí životnímu prostředí". Zbavit jej vlastnického práva k pozemkům Ústava neumožňuje.

Vedle nehospodářských škod hrozí právo na vlastnictví půdy i potenciálním nebezpečím pro územní celistvost státu.

Například ruské carevně Kateřině II. sloužil tajemník A. A. Bezborodko. Oddaný společník, asistent, důvěryhodná osoba, která uměla držet jazyk za zuby. Bezborodko byl autorem řady návrhů zákonů a písemných pokynů Kateřiny II. Velmi si cenila Bezborodkova talentu a brzy jej začala posouvat po kariérním žebříčku. Od vnitřních záležitostí se Bezborodko postupně přesunul do zahraniční politiky, kde dosáhl významných úspěchů. Takticky vedl Kolegium zahraničních věcí а k tomu na částečný úvazek Ruskou poštu. V diplomacii se Bezborodko osvědčil nejen jako zkušený a pozorný diplomat, ale také jako konstruktér ruských zahraničněpolitických koncepcí na jihu. U jednacího stolu byl Bezborodko skutečným virtuosem. Ale při tom všem byl už od mládí znám jako milovník oslav, zábavy ve společnosti frivolních dam. Veden bezmeznou lačností k milostným potěchám byl štamgastem nevěstinců. To vyvolávalo carevninu nelibost, ale pro jeho nadání a loajalitu k Rusku odpouštěla Bezborodkovi jeho slabosti a neřesti.

Ačkoliv se Bezborodko zamilovával často a vášnivě, zůstal svobodný po celý život. Ke svým vyvoleným byl velkorysý s dary i s penězi. Jednou došlo k tomu, že se Bezborodko nechal unést jednou zahraniční herečkou (italskou zpěvačkou Davií), které pod vlivem milostné vášně a přemíry vína daroval jedno ze svých panství. Když se to Kateřina II dozvěděla, rozzuřila se a vykázala zpěvačku z Ruska. Poté obětovala dlouhá léta na to, aby se panství nestalo enklávou cizího státu na území Ruska. Teprve po několika letech se podařilo Italku přesvědčit, aby prodala panství Bezborodkovi zpět. Navrácení panství vyšlo ruskou pokladnu na 500 000 rublů.

Takovou škodu přivodil Rusku jeden z jeho nejvýznamnějších státníků, jehož vlastenectví nikdo nikdy nezpochybnil. Význam Bezborodkovy role v dějinách formování ruské státnosti nelze přecenit. Z Bezborodkova pera vyšlo přinejmenším 24 223 dokumentů a asi devět set jeho aktů bylo zařazeno do Úplné sbírky zákonů Ruské říše. Dotýkaly se téměř všech aspektů státního života. Proto není náhodou, že když nejbližší poradce ruského cara Alexandra I, M. Speranskij hodnotil činnost minulých státníků, poznamenal: „ V Rusku jsme v 18. století měli jen čtyři génia: Menšikova, Potěmkina, Suvorova a Bezborodka."

Takže pokud taková jedinečná osobnost pod tlakem svých vášní téměř uškodila územní celistvosti Ruska, co potom ti, pro něž Rusko nic neznamená a při konzumaci svého práva na soukromé vlastnictví půdy budou vycházet výlučně ze svého osobního prospěchu, přesněji řečeno z toho, jak svůj vlastní prospěch vnímají v tom kterém okamžiku?

Je tu ale ještě jedna okolnost: půda není plodem lidské činnosti a proto ji za žádných okolností nemůže vlastnit jednotlivec na základě práva na soukromé vlastnictví. V tomto případě můžeme hovořit pouze o právu na využívání půdy a zemského nitra (včetně dědického práva). Tyto přírodní zdroje by však měly být použity výlučně v zájmu státu a společnosti. Porušení těchto zájmů by mělo být automaticky trestáno odnětím práv na využívání půdy a nerostných zdrojů.

Realizace vlastnických práv na cokoliv nesmí škodit ani státu ani společnosti. Vlastnické právo na společensky významné objekty se nesmí stát rukojmím svévolného vlastníka. Vždy musí sloužit ku prospěchu společnosti a státu. Přitom má přirozeně přinášet vlastníkovi zisk.

Je naprosto nezbytné práva a povinnosti ruského občana vyvážit. V opačném případě je rozpad ruské státnosti nevyhnutelný nejen z důvodu realizace smyslu zbaveného vlastnického práva, ale také kvůli pro stát katastrofálním pravidlům řízení státu.

Například, v Ústavě z roku 1993 figuruje článek 62:

1. Občan Ruské federace může být držitelem státního občanství cizího státu (dvojí státní občanství) v souladu s federálními zákony nebo mezinárodní smlouvou Ruské federace.

2. Příslušnost ke státnímu občanství cizího státu nezbavuje občana Ruské federace jeho práv a svobod a nezbavuje ho povinností vyplývajících z jeho ruského občanství, pokud federální zákon nebo mezinárodní smlouva Ruské federace nestanoví jinak.
3. Cizí občané a osoby bez státní příslušnosti požívají na území Ruské federace stejná práva a povinnosti jako občané Ruské federace, vyjma případů vymezených federálním zákonem nebo mezinárodní smlouvou Ruské federace. - zvýrazněno při citování - VVP

Bod 2 uvádí, že při plnění si povinností občana Ruské federace mají mezinárodní smlouvy Ruské federace prioritu. Pak tu máme skutečný konflikt plynoucí z článku 59 je tedy:

1. Obrana vlasti je závazkem a povinností občana Ruské federace.
2. Občan Ruské federace vykonává vojenskou službu v souladu s federálním zákonem.

Takže osoby s dvojím občanstvím jsou podle Ústavy z roku 1993 povinny „bránit vlast". Jenže kterou „vlast" budou službou v ruské armádě bránit, pokud mají ve smyslu Ústavy z roku 1993 na území Ruska pouze práva, včetně práva na vlastizradu, zatímco jejich cizí „vlast" uděluje práva pouze s ohledem na to, jaké povinnosti svým občanům ukládá? Vždyť podle Ústavy z roku 1993 jsou federální zákony vůči mezinárodnímu právu sekundární. Za chvíli to dopadne tak, že přístup ke státním tajemstvím ruského státu dostanou pouze a výhradně zahraniční občané a osoby bez státní příslušnosti. A to obzvláště pokud si uvědomíte, že „obrana vlasti" je nezbytná ve všech oblastech života, a nejen při „plnění vojenské služby."

Článek 32 stanoví:

1. Občané Ruské federace mají právo podílet se na řízení státních záležitostí bezprostředně nebo prostřednictvím svých zástupců.
2. Občané Ruské federace mají právo volit a být voleni do orgánů státní moci a orgánů místní samosprávy a taktéž účastnit se referenda.
3. Práva volit a být voleni jsou zbaveni ti občané, kteří byli soudem uznáni za právně nezpůsobilé, a ti, kterým byla soudně odňata svoboda v rámci výkonu trestu.
4. Občané Ruské federace mají rovný přístup k uplatnění ve veřejných službách.
5. Občané Ruské federace mají právo podílet se na výkonu spravedlnosti. - zvýrazněno při citování - VVP

Skutečnost, že osoby s dvojím občanstvím nejsou v oblasti veřejné služby nijak omezeny a ruské občanství je naděleno pouze právy, zatímco to zahraniční i povinnostmi, otázka, jaké zájmy, zájmy kterého státu bude osoba s dvojím občanstvím angažovaná v ruské státní správě hájit, není ani rétorická. Taková otázka prostě odpadá. Za současných ruských podmínek, má-li být pro osobu s dvojím občanstvím angažmá ve státní správě v Rusku dostupné stejně, potom musí být s naléhavou nutností přijat federální zákon „O zahraničních agentech ve státní správě Ruské federace".

Zákony jsou schvalovány poslanci Státní dumy. A podle článku 97:

1. Poslancem Státní dumy může být zvolen občan Ruské federace, který dosáhl veku 21 let a který má právo účastnit se voleb.
2. Jedna a tatáž osoba nemůže být současně členem Rady federace a poslancem Státní dumy. Poslanec Státní dumy nemůže být poslancem v jiných zastupitelských orgánech státní moci a orgánech místní samosprávy.
3. Poslanci Státní dumy pracují na trvalé profesionální bázi. Poslanci Státní dumy nemohou být angažováním jako státní zaměstnanci, nemohou vykonávat jinou výdělečnou činnost, vyjma vzdělávání, vědecké nebo jiné tvůrčí práce. - zvýrazněno při citování - VVP

Ústava se nevyjadřuje k tomu, zda se poslancem může stát osoba s dvojím občanstvím. Takže osoby s dvojím občanstvím mohou vypracovávat a přijímat zákony, podle nichž má pracovat ruský stát a žít všichni občané Ruska. Ale v zájmu kterého státu budou poslanci s dvojím občanstvím formovat ruskou legislativu? Ale ani zvolení poslancem Státní dumy nepředstavuje vrchol toho, kam až může kariéra osoby s dvojím občanstvím v Rusku vystoupat.

1. Prezident Ruské federace je volen občany Ruské federace na období šesti let na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva tajným hlasováním.
2. Za prezidenta Ruské federace může být zvolen občan Ruské federace, který dosáhl nejméně 35 let a který žije v Ruské federaci po dobu nejméně 10 let.
3. Jedna a tatáž osoba nesmí zastávat úřad prezidenta Ruské federace déle než dvě po sobě jdoucí funkční období.
4. Postup volby prezidenta Ruské federace je stanoven federálním zákonem. - zvýrazněno při citování - VVP

V bývalých sovětských pobaltských republikách je již dlouho pravidlem, když jim UK/USA posílají předurčeného p-rezidenta, který, aby se neřeklo, před volbami přijímá ke svému americkému také pobaltské občanství. Po zvolení spravuje stát v souladu se zájmy státu, který jej delegoval na místo prezidenta v koloniálním státě.

Za těch téměř 20 let, které uplynuly od přijetí Ústavy Ruské federace z roku 1993, lze v Rusku již vytvořit celý sbor osob s dvojím občanstvím, dokonce i těch, kteří přijeli ze zahraničí. Proč by ne? Přijel do Ruské federace, získal občanství, odpracoval si 10 let ve vládě Ruské federace, takže teď už může kandidovat na p-rezidenta Ruska.

Ve skutečnosti je však situace se zaměstnanci ve státní službě ještě horší. Západ si již dávno zvykl využívat nadřazenost svého práva nad ruskými zákony a soustředí se na protlačování potřebných lidí do odpovědných vládních funkcí. Děje se to jak tajně, prostřednictvím nasazených agentů, tak i přímo a otevřeně vynucováním: Jmenujte do té které funkce toho a toho, jinak s vámi nebudeme spolupracovat a vám osobně i vaší zemi zařídíme velmi velké potíže. Takto například byl podle dostupných informací šéfem ruské vlády jmenován M. Kasjanov⁷ (Míša dvě procenta) - jeden z vůdců současného hnutí bílých stužek za svržení panovníka Ruska V. V. Putina. A poslanci Státní dumy RF si pravidelně a spořádaně docházejí pro pokyny na americké velvyslanectví.

To ale stále ještě není celá hrůza v oblasti ruského občanství. Článek 6 definuje:

1. Občanství Ruské federace je nabýváno a odebíráno v souladu s federálním zákonem, je jednotné a rovné bez ohledu na důvodech získání.
2. Každý občan Ruské federace disponuje na jejím území všemi právy a svobodami a má rovné povinnosti stanovené Ústavou Ruské federace.
3. Občan Ruské federace nemůže být zbaven svého občanství nebo práva na jeho změnu. - zvýrazněno při citování - VVP

To znamená, že občana Ruské federace není možné připravit o občanství za žádných okolností, a to ani pokud by se tento „občan" dopustil zločinu proti státu a občanům Ruska a způsobil by tím ohromné škody jak lidu, tak bezpečnosti státu, a ještě by se mu podařilo uprchnout do zahraničí a ukrýt se třeba v Londýně, kde nalézají útočiště teroristé z celého světa. Během svého pobytu v Londýně by pokračoval v organizování teroristických útoků proti ruským občanům, formoval by gangy a řídil by je ve válce proti ruské armádě. Takže ani takového „občana" není možné zbavit ruského občanství. A pokud nepřátelé Ruska z takovýchto ruských „občanů" vytvoří nějaký druh PNR (přechodná národní rada), jako byly ty libyjské nebo syrské, která by se inspirována svým libyjským protějškem obrátila na Západ s žádostí o vybombardování Ruska a provedení ozbrojené intervence, aby je, jako uprchlíky, ochránil před diktátorským režimem v Rusku, potom západní vlády nabydou všechny právní důvody k bombardování Ruska, jako v případě Libye. Anebo aby alespoň, jako tomu bylo v případě Sýrie, do Ruska vyslal a vybavil vším nezbytným po celém světě posbírané bojovníky za svobodu Ruska na obyvatelích Ruska. Vždyť koneckonců s žádostí o to se na ně obrátili občané Ruska.