Druhy moci a stát

Ve společnosti se poměrně často pojmy „stát" a „moc" používají jako synonyma. Toto přirovnání je však platné jen částečně, a to v případě, jedná-li se o státní instituce.

Moc je schopnost řídit uplatňovaná v praxi. Reálně je mocenské ovládání jakéhokoliv objektu možné pouze při úplné funkci řízení.

Ve vztahu ke společnosti předpokládá úplná funkce řízení společnosti jako celku provádění následujícího souhrnu činností:

1. Odhalení a rozpoznávání přírodních a společenských procesů, v jejichž vzájemné interakci se společnost vyvíjí.
2. Utváření společenského rozlišovacího stereotypu, tj. „automatismu" identifikace a rozpoznám těch činitelů života, které upoutaly pozornost řídících pracovníků podle úplné funkce.
3. Stanovení cílů, tj. vytvoření seznamu cílů řízení, uspořádaného sestupně s klesající důležitostí, ve vztahu k nově rozpoznaným faktorům a začlenění nového seznamu do všeobecného seznamu cílů, uspořádaného hierarchicky v sestupném pořadí podle důležitosti (vektor cílů).
4. Formování účelné koncepce (cílové funkce) řízení ve vztahu k nově rozpoznaným faktorům z jejího začlenění do obecnější koncepce uspořádání života společnosti na základě řešení úlohy stability ve smyslu předvídatelnosti.
5. Zavedení koncepce do společnosti. Organizace cílevědomé řídící struktury (soustavy strukturovaného i nestrukturovaného řízení), která je nositelem cílové funkce řízení (koncepce).
6. Uvedení koncepce do života s podporou soustavy strukturovaného i nestrukturovaného řízení.
7. Likvidace soustavy strukturovaného i nestrukturovaného řízení, není-li nadále potřebná, nebo udržení soustavy v akceschopném stavu do doby jejího dalšího využití.

V celospolečenském významu se úplná funkce řízení rozpadá na specifické druhy moci uvnitř společnosti.

MOC KONCEPTUÁLNI nese tyto úlohy:

• rozpoznávání faktorů vnějšího prostředí, které působí na společnost;
• formování vektorů cílů ve vztahu k působícímu faktoru;
• formování účelné, cílené funkce řízení strukturovaným a nestrukturovaným způsobem, tj. koncepce řízeného směřování k cíli rozvoje společnosti.

Konceptuální moc vždy pracuje podle schématu prediktor - korektor. Ona je počátkem i koncem všech okruhů řízení, nejvyšší z druhů vnitrospolečenské moci. Je AUTOKRATICKÁ, tj. svou povahou absolutistická a ignoruje „demokratické" procedury společnosti, které ji nevnímají nebo odmítají uznat její autokracii.¹

Hlavní problém skutečně demokratického uspořádání společnosti nespočívá ve způsobu hlasování nebo délce volebního období.

Hlavním problémem vybudování skutečné vlády lidu spočívá ve vybudování takové organizace života společnosti, při níž je samovláda konceptuálni moci dostupná všem, v důsledku čehož se nemůže obrátit proti lidu.

Zde je kořen demokracie - lidovlády, neboť prediktor - korektor konceptuálni moci je počátkem i koncem všech okruhů vnitřního samořízení společnosti.

MOC IDEOLOGICKÁ formuluje koncepci způsobem atraktivním pro široké lidové masy. V podmínkách davo-"elitarismu" může být obsah koncepce libovolně vzdálen od přitažlivosti forem, ve kterých je předkládána společnosti.²

MOC ZÁKONODÁRNÁ přizpůsobuje přísné právní formy koncepci.

MOC VÝKONNÁ uvádí koncepci do života strukturovaně i nestrukturovaně, přičemž se opírá o společenské tradice a zákonodárství.

MOC VYŠETŘOVACÍ a SOUDNÍ dohlíží na dodržování zákona v životě společnosti.

Ve společnosti panuje názor, že údajně existují jakési tři „nezávislé větve moci": zákonodárná, výkonná a soudní. Z nich nejvyšší je moc zákonodárná, která píše zákony, jimiž se řídí život státu, výkonná moc tyto zákony vykonává a soudní moc dohlíží na správnost vykonávání zákonů.

Tento PRAVDĚPODOBNÝ obraz rozdělení moci se zhroutí v okamžiku, jakmile si položíme otázku: „Na základě čeho přijímají poslanci parlamentu ten či onen zákon? Na základě fyziologických procesů v jejich organizmu? Či snad na základě chemických procesů v žaludku a mozku poslance, stimulovaných tím, co právě poobědval?"

Rozumí se, že poslanci přijímají či odmítají zákony na základě toho, jak sami chápou jejich potřebnost a, což je velmi důležité, jaké má být znění (zaměření) zákona. Čili poslanec se řídí svými představami o tom, jaké má být uspořádání státu a jaké v něm mají být společenské vztahy. Jinými slovy, činnost poslanců v zákonodárném procesu je řízena ideologickou mocí, která ovšem ve společnosti JAKOBY neexistovala. Ačkoliv, jak tedy budeme na tuto otázku nahlížet:

Ve Státní dumě jsou poslanci sdruženi do frakcí. V současnosti jsou zastoupeny frakce politických stran „Jednotné Rusko", „Spravedlivé Rusko", Komunistické strany Ruské federace a Liberální demokratické strany Ruska. Dříve byly v Dumě frakce i jiných politických stran. Každá frakce zastupuje zájmy určité skupiny lidí (strany). Tomu odpovídá její ideologie. Ideologická moc se tedy v řízení státu projevuje velice jasně. Jen je potřeba to chtít vidět.

Jenomže myšlenky o tom, jaký má být stát a jaké mají být společenské vztahy, nepřicházejí ze vzduchoprázdna. Všechny ideologie jsou vyjádřením záměru uspořádání života ve společnosti - koncepce. Ideologie pouze formulují koncepci do forem, které už jsou pro lidi přitažlivé. Cílem a úlohou ideologické moci je získat moc nad velkými skupinami lidí, aby bylo možno ve společnosti uskutečnit záměr uspořádání života - koncepci.

Mrtvá voda není v ruském eposu něčím škodlivým, nýbrž je prostředkem: Dobří lidé s její pomocí hojili své rány, dokonce jí scelovali tělo rozsekané na kusy a veškerá nečistota po mrtvé vodě slábla a hynula.

Každá ideologie vyjadřuje jeden z těchto dvou záměrů uspořádání života - koncepci. Konceptuálni moc se ve společnosti projevuje jako moc idejí / koncepce - záměru uspořádání života a jako moc lidí, schopných si uvědomit a vyjádřit tyto ideje / koncepci slovy takovým způsobem, aby se lidé v praktickém vytváření vztahů ve státě a ve společnosti řídili právě touto koncepcí.

Takto konceptuálni moc formuje moc ideologickou, aby byla koncepce uvedena do života. Konceptuálni moc se projevuje v činnosti všech ostatních druhů moci. Jestliže existuje nesoulad mezi konceptuálni mocí, kterou se řídí většina společnosti, a konceptuálni mocí, kterou se řídí státnost, nastává ve státě krize. Tedy obyvatelstvo, orientující se na oficiální státní ideologii pod řízením ideologické moci, která nemusí plně odpovídat žádné konkrétní koncepci - záměru uspořádání života, čeká od orgánů řízení státu určitý způsob činnosti, kdežto úřednictvo (byrokracie), které má nad sebou odlišnou ideologickou moc než ta, která dominuje většině obyvatelstva, uskutečňuje řízení dle cílů jiné, alternativní koncepce - záměru uspořádání života, a tato alternativní koncepce může být v rozporu s konceptuální moci jejímž výsledkem je „lidová" ideologická moc.

Přesně taková situace nastala v Sovětském svazu v době, která byla nazvána „stagnací". Lidé viděli pokrytectví „moci" a chtěli přestavbu, která nakonec přišla, ale její výsledky vůbec neodpovídaly očekávání většiny společnosti. Stalo se to proto, že většina lidí nejenže neměla ponětí o podstatě ideologické a konceptuálni moci, ale ani nerozeznávala rozdíl mezi státností a řízením. Pro většinu lidí v minulosti, ale nakonec i v přítomnosti představují moc konkrétní státní instituce (administrativa, správy, výbory atd.)

Moc je tedy vnímána jako realita, pokud je reprezentována ve formě společenské nebo ještě lépe státní instituce.

To vše ale je pouze projevem strukturovaného způsobu řízení. Strukturovaný způsob řízení je charakteristický tím, že:

• struktura je vytvořena PŘED ZAHÁJENÍM procesu řízení;
• architektura struktury ani její prvky (složky) se v prùbìhu øízení nemìní;
• podávané informace jsou orientovány na funkce a jsou šířeny ADRESNĚ JEDNOTLIVÝM SLOŽKÁM STRUKTURY.
  

Architektura struktury musí odpovídat vektoru cíle řízení. Chyby v uspořádání struktury, způsobující nesoulad:

• s vektorem cílů
• s množinou přípustných chybových vektorů

mohou degradovat vysokou akceschopnost složek struktury až k nule.

Při tom mohou existovat dvě schémata rozmístění prvků řízení struktur

• všechny složky struktury jsou umístěny uvnitř řízeného objektu;
• některé složky struktury jsou umístěny VNĚ ŘÍZENÉHO OBJEKTU. Dálkové řízení (zvláštní případ): uvnitř řízeného objektu jsou umístěny VÝKONNÉ složky struktury, které nelze zachovat nebo jsou na odpis (roboti, skupiny politiků).

Nicméně existuje i nestrukturovaný způsob řízení.

Nestruktrovaný způsob řízení je charakteristický tím, že neexistuje žádná jeho PŘEDEM vytvořená (vzniklá) struktura. Funkčně orientované informace jsou ŠÍŘENY NEADRESNĚ v PROSTŘEDÍ, které je samo o sobě schopno vytvářet vnitřní struktury.

Praktické řízení se ve společnosti provádí kombinovaným způsobem, zahrnujícím jak strukturované, tak nestrukturované řízení.

Bezadresná cirkulace specifického informačního MODULU po jednotlivých prvcích systému způsobí to, že prvky celku vytvoří na základě samořízení jednu nebo více struktur, orientovaných na VEKTOR CÍLŮ odpovídající informačnímu modulu, a v přijatelném čase bude neutralizován CHYBOVÝ VEKTOR (vektor odchylek), vzniklý během procesu řízení. V každém případě chybový vektor nepřekročí maximální přípustnou odchylku.

V masových jevech, probíhajících v přírodě na nejrůznějších hierarchických úrovních, se poměrně často vyskytuje jev fázové synchronizace (sfázování) stejných procesů, probíhajících současně v množině podobných objektů, například:

• synchronní „záblesky" hejn svatojánských mušek na louce
• synchronní úprk hejn malých ryb od nebezpečí
• synchronní veslování na veslici atd.

Tento jev se nazývá autosynchronizace. Autosynchronizace se projevuje dosti často v procesech nestrukturovaného řízení. Nestrukturované řízení samotné může být vytvářeno na základě autosynchronizace. К tomu je nezbytné

• vytvořit složitější informační modul, který nese velký objem informací
• generátorem autosynchronizace aktivovat průchod informací supersystémem.

Exisťuje-li určitá řídící struktura, která je schopna vykonávat úplnou řídící funkci, je možné nestrukturovaně řídit to, co nedokáží výkonné složky státní moci.

V lidské společnosti se jedná o jakousi „neviditelnou ruku", kterou je možné „nečekaně" realizovat „scénáře":

• burzovní horečky
• p-rezidentských voleb
• občanské války atd.

Jako příklad ve vztahu k otázce řízení státu můžeme výše uvedené ilustrovat událostmi zimy 2011-2012, takzvaných „bolotných" událostí. (název podle náměstí „Bolotnaja ploščad'" blízko Kremlu, kde se konaly demonstrace „opozice" - pozn. překl.)

Z hlediska západních struktur zajišťujících svůj prospěch na úkor zdrojů Ruska bylo naprosto nepřijatelné, aby v čele státu mohl opět stanout V. V. Putin, který svou činností dokázal, že řídí Rusko v zájmu lidu. Z pohledu Západu se jednalo o odchylku od vektoru cílů. Západ potřeboval vrátit řízení Ruska na kurs, ve kterém by vláda nad jeho zdroji přešla zcela do rukou Západu a Rusko jako politicko-geografický úkaz by zmizelo z mapy světa nejen jako subjekt, ale i jako objekt řízení. Proto padlo rozhodnutí naporcovat Rusko jakoby v důsledku „živelných" masových demonstrací. Za tímto účelem byl do společnosti vnesen specifický informační modul. Jeho šíření prostřednictvím SMRADu⁴ mělo vést k formování struktury, která by, stejně jako někdejší Přechodná národní rada Libanonu, jako paraván zakryla reálné řízení, které by Rusko přivedlo k rozpadu.

Ztroskotání tohoto plánu přivodil náraz na skutečně široký lidový odpor. Lidé šli za hlasem svého srdce a obětovali své vlastní zdroje i čas, aby demaskovali vypuštěný destruktivní informační modul. To způsobilo, že na základě rozpadlého informačního modulu již nebylo možné vytvořit potřebnou strukturu a spustit režim autosynchronizace, protože na základě skutečného informačního modulu nebylo již možné svolat dostatečně početný dav. Na mítinky chodili

Ale naopak, informační modul vypuštěný za účelem rozpadu SSSR zafungoval, protože proti němu se zvedl jen minimální odpor, který neobsáhl významný počet obyvatel. Lidé prostě nechápali, proč se tento stát, vybavený mocnými státními institucemi, zničehonic rozpadl.

Pro občana představuje jakékoliv řízení vždy a výlučně konkrétní řídící struktura. Proto pro lidi, kteří se v důsledku různých okolností stali součástí státních řídících struktur (stali se úředníky), je jediným způsobem řešení libovolného problému vytvoření nové řídící struktury. To pak vede výhradně k nárůstu počtu úředníků (byrokratického aparátu) a prohlubuje to problém, kvůli němuž byla příslušná nová struktura vytvořena. Dochází tedy k tomu, že řízení prováděné výhradně strukturovaným způsobem není schopno reagovat NA a měnit se POD tlakem prostředí. To vede k zániku řízení.

Řízení výlučně nestrukturovaným způsobem vede k tomu, že se řídící reakce opožďuje za podněty prostředí a změnami v řídícím systému, s nimiž se při spuštění nestrukturovaného řízení nepočítalo. To vede k naprosté neúčinnosti řízení a nemožnosti dosáhnout stanovených cílů.

Stát je politická forma organizace, systém strukturovaného (samo) řízení společnosti na určitém území prostřednictvím institucí zákonodárné, výkonné a soudní moci. Nicméně vznik, rozvoj a existence státu jsou možné jen tehdy, když ve společnosti existují ideologická a konceptuálni moci, které definují konkrétní formu struktury a mechanismy fungování státu. Přitom ideologická i konceptuálni moc mohou být vnější a dokonce cizí místnímu obyvatelstvu. V takovém případě závisí život obyvatelstva na mravní svévoli a cílech řízení těch, kdo řídí stát z nadstátní úrovně na základě ideologické a konceptuálni moci.

Například, socialistický systém v čele se SSSR byl charakteristický tím, že země, které byly součástí socialistického bloku, a tedy pod ideologickým řízením ze strany SSSR, měly mnohdy samostatnost ve výběru forem státního uspořádání a jejich lid nebyl ani utlačován ani okrádán. To bylo nejednou otevřeně uznáno vedením různých zemí.⁵

Kromě toho Sovětský svaz tyto státy všemožně podporoval na úkor svých zdrojů, což jim dovolovalo rozvíjet se ekonomicky i kulturně.Se vstupem těchto zemí do světového kapitalistického systému se jejich ekonomika zhroutila, chudoba obyvatelstva se stala masovým jevem, o nějakém kulturním rozvoji nemohla být žádná řeč a nyní jsou z nich kryptokolonie, zásobující svými zdroji západní svět.

Zhroucení SSSR bylo podmíněno konceptuálni bezmocí jak obyvatelstva obecně, tak i vedení země v poststalinské době.Jelikož ideologická moc je ve společnosti institucionalizována jen zřídka, různými stranickými komisemi, a konceptuálni moc takové struktury netvoří vůbec, nemají široké vrstvy obyvatelstva ucelenou představu o způsobech řízení společnosti na základě ideologické moci a řízení na základě konceptuálni moci považují za blouznění.Většina lidí vnímá státní moc výhradně jako zákonodárné, výkonné a soudní instituce. Bez ideologické a konceptuálni moci nejsou však státní řídící orgány, představující „tři nezávislé větve moci", reálně akceschopné, stejně jako větve stromu oddělené od kmene a kořenů.V duchu výše uvedeného je třeba říci, že slova „země" a „stát" nejsou synonyma. Stát může být větší nebo také menší, než je konkrétní země.Tak například jednotné Německo si po ukončení druhé světové války prošlo zásadními změnami:

• část jeho teritoria byla odtržena a předána jiným státům;⁶
• zbylé území bylo rozděleno na čtyři okupační zóny: anglickou, americkou, francouzskou a sovětskou;
• německá státnost byla pozastavena;
• 23. května 1949 byla na území anglické, americké a francouzské okupační zóny vytvořena Německá spolková republika (NSR) s hlavním městem Bonnem;
• 7. října 1949 byla na území sovětské okupační zóny vytvořena Německá demokratická republika (NDR) s hlavním městem ve Východním Berlíně;
• v důsledku vzniku dvou německých států bylo bývalé hlavní město Berlín, do té doby také rozdělené na čtyři okupační zóny, rozděleno na dvě části. Ze sovětské okupační zóny se stal Východní Berlín - hlavní město NDR a ze zbylých tří pak Západní Berlín - politický útvar se zvláštním statutem;⁷
• 12. září 1990 byla v Moskvě podepsána smlouva „dva plus čtyři": NDR a SRN, plus SSSR, USA, Velká Británie a Francie. Ta se stala počátkem procesu sjednocení Německa. Zástupci Západního Berlína se podpisu neúčastnili;
• 3. října 1990 byly NDR i Západní Berlín začleněny do SRN. Německo se znovu stalo jednotným státem. Ty části Německa, o které Německo přišlo v důsledku druhé světové války, se tak zase dostaly do centra pozornosti.

Hranice Německa roku 1933

Německo v roce 1990

Jiný příklad stejného druhu. Po druhé světové válce vznikla v Britském impériu úloha změny státního zřízení kolonií. 15. srpna 1947 byl britským parlamentem přijat Zákon o nezávislosti Indie, podle něhož byla Britská Indie rozdělena na Indický svaz⁸ a Pákistánské dominium.⁹

Dočasnými Ústavami nových států se stal mírně upravený Zákon o řízení Indie, přijatý britským parlamentem ještě v srpnu 1935. Hlavou nově vzniklých států byl britský král.

Zájmy monarchy zastupovali v Indii i v Pákistánu generální guvernéři, kteří zde současně uskutečňovali reálný výkon moci. Úřad guvernéra existoval v Indii až do roku 1950 a v Pákistánu do roku 1956.

Nové státy, Indie¹⁰ i Pákistán¹¹, byly a jsou mnohonárodnostní a mnohokonfesionální. К Indii se připojily oblasti s převládajícím hinduistickým obyvatelstvem, k Pákistánu pak s převládajícím obyvatelstvem muslimským.¹² Přitom Pákistán se původně skládal ze dvou částí - západní a východní. Západní Pákistán je vlastně současný, všem známý Pákistán. Východní Pákistán byl územím, kde se dnes nachází stát Bangladéš¹³, který byl prohlášen za samostatný stát 26. března 1971 po válce se Západním Pákistánem.

Oddělení Východního Pákistánu od jednotného státu Pákistán bylo zapříčiněno jen a pouze ideologickými příčinami. Podstatné je, že na rozdíl od Západního Pákistánu, na jehož území se nachází několik silných etnik, je Východní Pákistán národnostně stejnorodým a monokulturním státem.

Islám, tak jako všechna náboženství, je nestejnorodý a obsahuje různé ideologické proudy podmíněné kulturami těch národů, které jej vyznávají. Dokud byly provincie, které vytvořily Pákistán, pod strukturovaným řízením Velké Británie, tyto ideologické rozdíly fungování státu nijak zvlášť nevadily a dokonce zabezpečovaly stabilitu řízení, protože ideologická moc byla prováděna z nadstátní úrovně, z vnějšku, a místní ideologická různorodost byla konceptuálni mocí Velké Británie předpokládána. Když však byly tyto provincie sjednoceny v jeden stát, jeden z těch, které měly zamaskovat novou strukturu Britského impéria, vznikla potřeba vytvoření státní ideologie. Centrální vláda začala potlačovat a vykořeňovat místní nábožensko-kulturní specifika, která překážela sjednocení regionů. To se relativně dařilo v regionech, které tvořily Západní Pákistán. Východní Bengálsko však obývá mnoho národů a od zbylého Pákistánu jej dělilo 1600 km indického území.

Východní a Zapadni Pákistán

Informační výměna probíhala v té době velmi pomalu, a proto byly i mezi sousedními národy vážné kulturní a náboženské rozdíly. Je tedy samozřejmé, že obyvatelstvo Východního Bengálska nepokládalo za nutné provádět korekce své kultury, aby se přiblížilo národům, které s ním navíc ani nesousedily. Národnostní, náboženské a příbuzenské vztahy existovaly s obyvateli Západního Bengálska, které alebylo částí Indie. Pozornost lidí se soustřeďovala právě na sjednocení Východního a Západního Bengálska.

Indie se snažila zabránit odtržení Západního Bengálska od svého státu a tak ze všech sil podporovala růst separatistických nálad ve Východním Bengálsku. Tak ideologická moc Indie vyvolala odtržení části Pákistánu a vytvoření nového státu Bangladéš. Tak na jedné straně došlo k oslabení protivníka, se kterým Indie po získání „nezávislosti" třikrát bojovala, a se kterým má dodnes velmi napjaté vztahy. Na druhé straně byl vytvořen stát, který pro Indii nepředstavuje podstatnou hrozbu, protože je podřízen její ideologické moci.

Ještě jeden příklad. Od 28. února 1958 do 2. září 1971 existovala Sjednocená arabská republika. Do 28. září 1961 ji tvořily dvě země - Egypt a Sýrie. Prezidentem SAR byl v té době Gamal Abd al-Násir a hlavním městem byla Káhira. Vytvoření SAR byl první krok ke sjednocení všech arabských států a SAR byla otevřena vstupu dalších zemí.

Sýrie ze SAR vystoupila 28. září 1961 a státní zřízení se změnilo z federativního na unitární. V tomto stavu existovala SAR do 2. září 1971, kdy se změnila v Egyptskou arabskou republiku. Ke změně došlo poté, co 28. září 1970 zemřel G. A. Násir (*15. ledna 1918). Nástupce Násira, Anvar Sadat se zřekl provádění politiky sjednocování arabských zemí a sladil egyptskou politiku s politikou UK/USA, což se projevilo v přeměně státu i jeho přejmenování. Neúspěch budování jednotného arabského státu byl způsoben tím, že tento proces vstoupil do konfliktu s procesem globalizace pod vedením Globálního prediktora prostřednictvím UK/USA, které bylo kvalitnější a lépe vybavené zdroji.

Stát se od jiných politických institucí společnosti (např. politických stran) odlišuje tím, že mu náleží nejvyšší strukturovaná moc ve společnosti. Svrchovanost státní moci se konkrétně projevuje v její všestrannosti: její mocenská síla působí na všechno obyvatelstvo a společenské organizace dané země. Státní struktura disponuje takovými nástroji působení, které nemá žádná jiná společenská moc (monopol na zákonodárnou moc, bezpečnostní složky atd.).

Na druhou stranu však neplatí, že státní moc vždy dominuje nad jakýmkoliv jiným druhem společenské moci. Stát může zrušit libovolný návrh strukturní společenské organizace, je však absolutně bezmocný vůči projevům společenské iniciativy, pokud se uskutečňují nestrukturovaným způsobem. V případě, kdy státní moc vstupuje do konfliktu se společensky dominantní ideologickou mocí, může být poražena a stát rozbit stejně, jako se to stalo se SSSR v roce 1991.

Světle je vyznačen Egypt a Sýrie, země
tvořící Sjednocenou arabskou republiku.

Rozpad státu může mít za následek úplnou likvidaci státnosti na daném území a začlenění země do jiného státu jak vcelku, tak po částech. To se stalo např. v Polsku v 18. století, kdy stát zcela ztratil akceschopnost z toho důvodu, že v čele státu stál volený král postrádající reálnou moc a zákonodárstvím se zabýval sejm, v němž mohl jakýkoliv bezvýznamný šlechtic vetovat libovolný návrh. V těchto podmínkách reálně řídili urození šlechtici - magnáti, kteří neustálými vzájemnými konflikty měnili Polsko ve fiktivní stát, jehož neřiditelnost pak představovala reálnou hrozbu pro sousední státy. Tato situace nakonec vedla v letech 1772, 1793 a 1795 ke známému dělení Polska mezi Rusko, Prusko a Rakousko.

Rozpad státu může způsobit transformaci státnosti a vytvoření nového státu na základech starého. Nový stát může vzniknout na celém území starého nebo jen na jeho části a může být silnější i slabší než předcházející.

To se stalo například s Ruskem ve dvacátém století.

V roce 1917 se rozpadlo staré Rusko a vznikl Svaz sovětských socialistických republik, který se stal světovou mocností č. 2 (a v mnoha ukazatelích i č. 1). Součástí SSSR se však nestala všechna území Ruského impéria. Přitom však bylo později k SSSR připojeno území, které dříve nikdy nebylo součástí Ruského impéria, Kaliningradská oblast RSFSR (dříve Königsberg, od 7. dubna do 4. července 1946 Königsberská oblast a později Kaliningradská oblast), od roku 1939 i Lvovská oblast USSR (Ukrajinské socialistické republiky),

V roce 1991 ukončil SSSR svou existenci a na jeho území vzniklo patnáct nových státních útvarů včetně Ruska. Žádný z nich, nehledě na obrovský potenciál zdrojů, nehraje ve světové politice žádnou samostatnou roli. Slouží v podstatě jen jako zásobárna zdrojů pro „demokratický" Západ.

I zde je však situace Ruska unikátní:

• když stál v letech 1991 až 2000 v čele státu p-rezident B. N. Jelcin, bylo Rusko plně pod strukturovaným řízením UK/USA. Spolupracovníci amerického státního departmentu přímo veleli nejen Jelcinovi, ale i jeho ministrům.
• když se po Jelcinovi stal prezidentem Ruska V. V. Putin, začala se samostatnost Ruska v oblasti řízení postupně obnovovat a koncem roku 2008, tedy na konci druhého Putinova volebního období, se Rusko stalo státem, jehož zájmy je třeba mít na zřeteli při řešení každého problému.
• když se v roce 2008 stal p-rezidentem Ruska D. A. Medveděv, začalo Rusko opět ztrácet samostatnost a zase se stalo částí státnosti UK/USA.
• v roce 2012 se stal prezidentem Ruska opět V. V. Putin a u všech států světa došlo k „posunu" v tom, že uznaly ruské právo na vedoucí pozici v řízení světových procesů. Takové výkyvy role Ruska v globálním řízení nastolují otázku souvislostí mezi státem a suverenitou.

Různé slovníky definují pojem „suverenita" různě. Tyto definice jsou si v něčem podobné a v něčem se zase liší. Nejobsáhlejší definici pojmu „suverenita" poskytuje Právnický slovník (2000), kde jsou shromážděny a systematizovány všechny aspekty tohoto termínu:

„SUVERENITA" (fr. SOUVERAINETE - svrchovaná moc) - svrchovanost a nezávislost moci. Věda konstitučního práva rozlišuje několik druhů SUVERENITY:

1. Suverenita státní - svrchovanost moci uvnitř země a její nezávislost navenek, tj. úplná zákonodárná, výkonná i soudní moc státu na jeho území, vylučující podřízenost moci jiných států včetně oblasti mezinárodních vztahů, kromě případů státem jasně vyjádřeného a dobrovolného souhlasu k omezení vlastní suverenity; - zvýrazněno při citování -VVP
2. Suverenita národní (národnostní) - úplnost moci národa, politická svoboda, disponování reálnou mocí určovat charakter svého národního života včetně - a to především - schopnosti politického sebeurčení až k vytvoření vlastního státu;
3. Suverenita lidová - úplná moc lidu, tj. disponování sociálně-ekonomickými a politickými prostředky reálné účasti na řízení společnosti a státu. Lidová suverenita je jedním z principů ústavního uspořádání ve všech demokratických státech.

Takže, v souladu s obecně platnou definicí je pro plnou suverenitu nutná pouze „plná zákonodárná, výkonná a soudní moc státu na jeho území". Reálná historie nicméně ukazuje, že právě ideologická moc určuje svrchovanost a funkčnost zákonodárné, výkonné a soudní moci na území státu. Jestliže ideologická moc přichází zvenčí a je ve státě cizí, nemůže být ani řeči o svrchovanosti „tří větví moci" a stát je pak odsouzen k zániku. Třebaže v samotné definici není o ideologické moci ani slovo, samotné zavedení pojmu „národní" a „lidová suverenita" svědčí o tom, že přítomnost ideologické moci při vedení státu je vnímána širokými vrstvami obyvatelstva. Vědecká „elita" není ale schopna projevy ideologické moci postihnout a vyjádřit její podstatu precizní lexikální formou. Odtud i tautologie v chápání pojmů „národní (národnostní)" a „lidový (národní)". Termíny „natio" (lat.) a „etnos" (řec.) znamenají to samé, co ruské slovo „národ" (v českémpřekladu nejen národ, ale také „lid" - pozn. překl.). „Elita" však nic nechápe, točí se v kruhu a mate lidi, kteří jí důvěřují. Tím před nimi skrývá projevy ideologické moci.

Ani souhrn zákonodárné, výkonné, soudní a ideologické moci však nezaručuje realizaci úplné funkce řízení v životě společnosti, jelikož jakákoliv ideologie je jen lákavý obal, jehož úkolem je předat lidem záměr / koncepci řízení. Z toho plyne, že pokud nikdo z vedoucích představitelů společnosti, o většině členů ani nemluvě, nedokáže srozumitelně hovořit o konceptuálni moci ve společnosti, o její působnosti, pak taková společnost NENÍ SAMOSTATNÁ A NEDISPONUJE REÁLNOU SUVERENITOU. Reálná suverenita znamená kontrolu všech oblastí řízení společnosti, která není možná bez prediktoru-korektoru konceptuálni moci, stabilního po celé generace.

Stát je úroveň (samo)řízení společnosti. Fungování státu zajišťuje zákonodárství, v němž jsou vysvětleny principy řízení státu podle úplné funkce. Klíčovým dokumentem, který formuje ideologii veškerého zákonodárství, je pak Ústava.

Jinými slovy, Ústava určuje úroveň i formu suverenity země.