Jak byla v roce 1993 přijata současná Ústava

Kapitola

Kniha: O světě křivých zrcadel 1

Ústava RUSKÉ FEDERACE - SMYSL
- Imperativ doby
- Jak byla v roce 1993 přijata současná Ústava
- Druhy moci a stát
- Ústava Ruské federace z roku 1993
- Je to otázka času

SSSR byl zničen v roce 1991. Od této chvíle Rusko čelilo naléhavé potřebě legitimizovat stát, tedy vytvořit legislativní rámec fungování státu v nových podmínkách. Přípravy na to začaly dlouho před zničením SSSR. Prvním krokem v tomto směru bylo zřízení nové státní funkce: prezidenta.

Funkce prezidenta Ruské federace (do 25. prosince 1991 „prezident RSFSR") byla zřízena 24. dubna 1991 na základě výsledků všeruského referenda, které se konalo 17. března 1991. Prezident se stal nejvyšším činitelem a hlavou výkonné moci RSFSR, jedné ze svazových republik SSSR. Vzhledem k tomu, že pozice prezidenta republiky byla novinkou, bylo nutné ji začlenit do struktury státní moci a provést nezbytné ústavní změny. Dne 24. května 1991 byly provedeny příslušné změny a doplňky Ústavy RSFSR.

Dne 12. června 1991 se konaly první volby prezidenta RSFSR. V těchto volbách zvítězil Boris Jelcin. Od této chvíle začala „konfrontace" Nejvyššího sovětu RSFSR, v té době nejvyššího výkonného orgánu státní moci, a prezidenta RSFSR, který na tuto funkci aspiroval také. Nejvyšší sovět RSFSR neustále posiloval a rozšiřoval prezidentské pravomoci, což bylo doprovázeno rostoucí „konfrontací" mezi prezidentem a Nejvyšším Sovětem. Ve skutečnosti nešlo o konfrontaci, nýbrž o představení, které mělo ospravedlnit přenesení veškeré moci z Nejvyššího sovětu na prezidenta. Představení skončilo v roce 1993, když p-rezident Boris Jelcin nařízením prezidenta č. 1400 ze dne 21. září 1993 „O postupné ústavní reformě Ruské federace"¹ zrušil dosavadní Ústavu a Nejvyšší sovět a jímž na prosinec vyhlásil volby do nového parlamentu a přijetí nové Ústavy. P-rezident Boris Jelcin se tak dopustil kroků, k nimž nebyl podle tehdy platných zákonů oprávněn. Nejvyšší sovět, hrající nadále svou roli v této hře, místo toho, aby přijal účinná opatření proti převratu, který byl důsledkem p-rezidentova jednání, se omezil na pouhé nadýmání hrudi a žvanění, které zastavila až krvavá show s popravou Nejvyššího sovětu. Nejvyšší sovět měl všechny možnosti prezidenta Jelcina úřadu zbavit a zatknout ho. Nezbytný legislativní základ existoval, byla i podpora obyvatel a mocenské struktury byly připraveny v zájmu obnovení pořádku v zemi vykonat jakákoliv rozhodnutí Nejvyššího sovětu RSFSR. Ozbrojené síly RSFSR i bezpečnostní orgány zůstaly loajální Nej vyššímu sovětu. Všichni jen čekali na rozkazy, kterých se od Nejvyššího sovětu RSFSR nedočkali. Místo toho vůdcové „lidového povstání", jak byly později říjnové události roku 1993 pojmenovány, hráli dobrovolně roli popů Gaponů a namísto výkonu svých pravomocí jen žvanili a žvanili. A tato užvaněnost stála život mnoho lidí, kteří přišli do budovy Nejvyššího sovětu RSFSR podpořit zákonnou moc, jakož i obyčejných úředníků Nejvyššího sovětu.

Poté, co byla budova Nejvyššího sovětu rozstřílena z tanků, mnoho lidí bylo zabito střelbou „neznámých" snajperů ze střechy amerického velvyslanectví a prostor byl vyklizen podivnými speciálními jednotkami, se mohl p-rezident Boris Jelcin stát nelegitimním vládcem, protože legislativní rámec, na jehož základě se stal prezidentem, byl zlikvidován společně s nejvyšší státní mocenskou autoritou. Nyní vznikla naléhavá potřeba nového legislativního rámce, který by nové reálie struktur řízení státu zlegalizoval. Volby poslanců do Státní dumy RF, Rady federace² a hlasování pro přijetí návrhu nové ruské Ústavy, ustanovující Státní dumu, byly vyhlášeny výnosem č. 1400. Odstavec 2 tohoto výnosu zní:

„Předložit Ustavní komisi a Ustavní konferenci do 12. prosince 1993 odsouhlasený finální návrh Ústavy Ruské federace v souladu s doporučeními pracovní skupiny Ústavní komise." - zvýrazněno při citování - VVP

A v bodě 5 téhož nařízení se píše:

„Vyhlásit volby do Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace na 11.-12. prosince 1993.“ - zvýrazněno při citování - VVP

Ve skutečnosti byli v referendu o Ústavě 12. prosince 1993 občané nejdříve požádáni, aby hlasovali pro Ústavu, aniž by ji četli, a pokud by se volby konaly 11. prosince 1993, pak pro Ústavu, která dosud neexistovala dokonce ani v návrhu!

Jinými slovy to, co se stalo v roce 1993, by mělo být kvalifikováno jako protiústavní převrat, protože nejvyšší autoritou Ruské federace byl v té době Sjezd lidových poslanců a prezident byl pouze nejvyšším výkonným činitelem, tedy osobou podřízenou Sjezdu. V rozporu s tímto ustanovením Boris Jelcin svým rozhodnutím zrušil účinnost Ústavy, čímž se sám ocitl mimo její působnost. Je tedy možné hovořit leda o uchvácení moci konkrétní osobou - Borisem Jelcinem.

Je třeba poznamenat, že Boris Jelcin začal porušovat platné zákony ještě před krvavými událostmi z října 1993. Dne 20. března 1993 se p-rezident Boris Jelcin v televizi obrátil k národu a oznámil pozastavení účinnosti Ústavy a zavedení "zvláštního postupu pro řízení země". To byl průzkum bojem, protože, jak se ukázalo o několik dní později, bylo vlastně podepsáno zcela jiné nařízení, které již hrubé porušení Ústavy neobsahovalo, což mu umožnilo manévrovat a vyhnout se obžalobě, kterou mu Nejvyšší sovět vyhrožoval. Přípravy na puč však Jelcin nezastavil a 2. června 1993 vydal nařízení prezidenta Ruské federace č. 840 „O jednacím řádu ústavodárného shromáždění". Již tím hrubě porušil článek 104 tehdejší Ústavy RSFSR, který stanovoval, že:

Nejvyšším orgánem státní moci Ruské je Sjezd lidových poslanců Ruské federace

Sjezd lidových poslanců Ruské federace byl oprávněn projednávat a rozhodovat jakékoliv otázky náležející do pravomoci Ruské federace.

Do výhradní kompetence Sjezdu lidových poslanců Ruské federace patří:

přijetí Ústavy Ruské federace, zavedení změn a dodatků k ní;
vymezení domácí a zahraniční politiky Ruské federace;
1. ratifikace a vypovězení mezinárodních smluv týkajících se změn a doplnění Ústavy Ruské federace;
rozhodování o otázkách struktury národního státu v jurisdikci Ruské federace;
stanovení postupu při řešení otázek správního a územního uspořádání Ruské federace;
rozhodnutí o otázkách týkajících se změny hranic Ruské federace;
schválení perspektivních státních plánů a důležitých republikových programů pro hospodářský a sociální rozvoj Ruské federace a vojenské struktury;
zřízení Nejvyššího sovětu Ruské federace;
volba předsedy Nejvyššího sovětu Ruské federace;
volba prvního náměstka a tří místopředsedů Nejvyššího sovětu Ruské federace;
schváleni předsedy Rady ministrů Ruské federace;
schválení generálního prokurátora Ruské federace, předsedy Nejvyššího soudu Ruské federace, předsedy Nejvyššího rozhodčího soudu Ruské federace;
volba Ústavního soudu Ruské federace;
rozhodování o odvolání prezidenta Ruské federace;
zrušení zákonů přijatých Nejvyšším sovětem Ruské federace, jakož i vyhlášek a pokynů prezidenta Ruské federace.

Sjezd lidových poslanců Ruské federace přijímá zákony Ruské federace a usnesení většinou hlasů celkového počtu poslanců Ruské federace, pokud Ústava Ruské federace nestanoví jinak.

Sjezd lidových poslanců Ruské federace rozhoduje o všelidovém hlasování (referendu), (http://federacia.ru/encyclopaedia/law/constitution_1978/) - zvýrazněno při citování - VVP

Podle Jelcinova dekretu bylo úkolem ústavodárného shromáždění vypracovat text nové Ústavy Ruské federace. Tato akce byla tím spíše nezákonná a cynická, že na návrhu nové Ústavy, jejíž některá ustanovení byla později začleněna do Ústavy „p-rezidenta", v té době pracovala také Ústavní komise Sjezdu lidových poslanců.

Nehledě na to, že Boris Jelcin hrubě porušil Ústavu RSFSR a podle Ústavy měl být z úřadu odvolán, se o to poslanci Nejvyššího sovětu RSFSR ani nepokusili, což svědčí o jejich podpoře Jelcina při provádění státního převratu, a jejich žvanění tak mělo zastavit odpor lidí na základě společenské iniciativy. Svými řečmi poslanci lidi přesvědčovali, aby jim důvěřovali v tom, že jejich úkolem je čelit státnímu převratu. Lidé jim uvěřili a byli oklamáni.

Po rozpuštění Nejvyššího sovětu RSFSR Jelcin oznámil referendum o přijetí Ústavy. Vyhlášením referenda došlo ke dvěma hrubým porušením zákona.

Podle v té době platné Ústavy měly právo vyhlásit referendum o přijetí nové Ústavy pouze Sjezd lidových poslanců a Nejvyšší sovět. To bylo dáno zákonem o referendu v RSFSR, který byl zrušen až v roce 1995, tedy dva roky poté, co byla nová Ústava již v platnosti. To znamená, že vyhlášením tohoto referenda porušil Jelcin platný zákon.

Podle tohoto zákona mohlo být referendum vyhlášeno na základě požadavku nejméně jednoho milionu způsobilých občanů RSFSR a alespoň jedné třetiny celkového počtu poslanců. To se nestalo.

Namísto toho Jelcin jednoduše vydává pouze prezidentský dekret č. 1557 ze dne 1. října 1993. Tak byl uveden v činnost mechanismus referenda.

Zajímavé je, že na jediný den byly vyhlášeny:

referendum o Ústavě;
volby do Rady federace;
volby do Státní dumy.

Je pozoruhodné, že instituce Státní dumy a samotná Rada federace byly zavedeny do politického systému novou Ústavou, která v té době ještě nebyla přijata.

Jinými slovy, aby vše bylo správně a podle zákona, bylo nejprve nutné přijmout Ústavu a teprve poté vyhlásit volby do nových orgánů státní zákonodárné moci. Absurdně byli tedy voleni poslanci i senátoři do něčeho, co ještě neexistovalo.

Pokud jde o vlastní referendum o Ústavě, pak podle v té době platného zákona bylo referendum považováno za závazné, pokud v referendu hlasovala více než polovina všech oprávněných voličů.

Podle údajů, které byly v té době považovány za oficiální, se 12.prosince 1993 zúčastnilo referenda o Ústavě 54,8 % z celkového počtu registrovaných voličů, z nichž 58,4 % hlasovalo pro Ústavu. To znamená, že pro Ústavu hlasovalo 31 % voličů. Proto v souladu s v té době platnými právními předpisy Ústavu nebylo možné přijmout. To tvrdíme na základě údajů považovaných za oficiální.

Neoficiální data však naznačují, že výsledky referenda o Ústavě jsou ještě smutnější. Neoficiální data se objevila, protože lidé, kteří viděli hlasovací proces a znali jeho výsledek, byli překvapeni tím, že referendum bylo prohlášeno za platné a Ústava z roku 1993 byla prohlášena za přijatou. Tito lidé začali z vlastního podnětu kontrolovat dostupná data a porovnávat je, aby odhalili pravdu a sdělili ji národu.

Zde je výňatek z jedné takové studie:

„V oficiálních dokumentech to nebylo nazýváno referendem, nýbrž „veřejným průzkumem ", což přirozeně výsledky zbavilo jakékoliv právní relevance. Důvod byl prostý: v zemi existoval nikým nezrušený zákon o referendu, který stanovil, že během referenda o ústavních otázkách byla pro přijetí návrhu požadována většina CELKOVÉHO ROČTU VOLIČŮ. Prezidentský tým ve směrnicích „ankety" stanovil pravidlo, že většina dostačující pro přijetí Ústavy je většinou 50% +1 hlas z TĚCH, KDO SE ÚČASTNILI tohoto veřejného průzkumu (za předpokladu, že se „hlasování" zúčastnilo více než 50 % registrovaných voličů).

Oficiálně bylo oznámeno, že více než polovina voličů, kteří se účastnili „referenda" (resp. z právního hlediska neplatné ankety), hlasovala pro novou Ústavu. Po tom tato Ústava automaticky vstoupila v platnost.

Od samého počátku se objevovala spousta pochybností, zejména proto, že oficiální údaje volebních výsledků nebyly nikdy zveřejněny, ačkoliv to Centrální volební komisi jasně ukládal zákon. To vedlo řadu novinářů k nezávislému vyšetřování, které je přivedlo k závěru, že v prosinci 1993 došlo ke zfalšování referenda. Jako jeden z prvních se do zkoumání podezřelých počtů pustil velký milovník skandálů, novinář listu Moskevský komsomolec, Alexander Minkin. Minkin byl známý jako velký přívrženec Gajdara a pronásledovatel Ruckého a Chasbulatova. O to jsou jeho čísla zajímavější. Za prvé, Minkin zjistil, že v dubnu 1993 se referenda zúčastnilo 107 310 374 voličů, zatímco v prosinci se počet registrovaných voličů podle oficiálních údajů snížil na 105 284 000, tj. 2 025 000 lidí zmizelo beze stopy³. Takové ztráty by byly možné pouze v případě, že by Rusko bojovalo ve válce srovnatelné s druhou světovou válkou! (Lidské oběti SSSR ve druhé světové válce za půl roku činily přibližně 3,5 milionu lidí, a pokud by byly ztráty Ruské federace odvozeny od těchto ztrát, toto číslo by bylo 2,025 milionu.) Navíc do Ruska od dubna do prosince přijelo mezi 180 a 230 tisíci uprchlíků a vynucených přesídlenců z jiných republik rozpadlého SSSR. Většina těchto lidí získala ruské občanství a mohla se účastnit „referenda". Během stejného období získalo ruské občanství alespoň dalších 100 tisíc lidí žijících v jiných republikách.

Výzkum A. Minkina však vedl k ještě nápadnějším výsledkům. Podle údajů Ústřední volební komise, zveřejněných 13. prosince 1993, se hlasování zúčastnilo 53 % registrovaných voličů, tj. 55 987 000 lidí. Bdělý Minkin okamžitě vypočítal, že tedy hlasovalo 48 895 000 voličů, což je o 7 milionů lidí méně než uvedla Ústřední volební komise⁴. To znamená, že „referendum" neproběhlo, protože se ho zúčastnila méně než polovina registrovaných voličů (polovina z 105 284 000, což je 52 642 000 lidí). Byl-li skutečně počet voličů zfalšován a přinejmenším 2 miliony lidí nebyly započteny, tím spíše se „referendum" o Ústavě nekonalo (polovina z 107 310 374 je 53 655 187 lidí). A to znamená, že „jelcinovská" Ústava nebyla v prosinci přijata a proto je stále v platnosti stará „sovětská" Ústava, podle níž je mimochodem Jelcin vzbouřencem, uzurpátorem a vlastizrádcem. Zároveň si všimněme, že falšování celkového počtu registrovaných voličů směrem dolů má smysl jedině v případě, kdyby bojkot „referenda" byl takového rozsahu, že by narušil samotné provedení „referenda".

Minkin nicméně pokračoval ve svých výpočtech a zjistil, že oficiální „Rossiyskaya Gazeta" 18. prosince 1993 uvedla, že se hlasování zúčastnilo 58 000 000 lidí a 32 900 000, tj. 58,4 %, hlasovalo pro novou Ústavu. Minkin to okamžitě zkontroloval a zjistil, že 58,4 % z 58 000 000 se rovná 33 872 000. Rozdíl jednoho milionu! Další zajímavost: 21. prosince 1993 „Komsomolskaája Pravda" uvádí, že 32 937 630 lidí hlasovalo pro novou Ústavu, tj. 58,4 % odevzdaných hlasů. Minkin znovu kontroluje. Ukazuje se, že to bylo 56 400 510 voličů. Čísla se opět neshodují. Ve stejný den, 21. prosince, „Rossiyskaya Gazeta" prohlašuje, že se hlasování zúčastnilo 58 187 755 lidí. Minkin správně dospěl k závěru, že taková fantastická nesrovnalost oficiálních údajů naznačuje falšování a varuje: „Brzy uplyne škartační lhůta hlasovacích lístků. Pak budou spáleny".⁵

Hlavní závěr Minkinova vyšetřování je zřejmý: ať počítáme, jak počítáme, pokaždé nám vychází, že novou Ústavu podpořilo méně než 31 % oprávněných voličů. Došlo k absurdní situaci:

31 % voličů přehlasovalo názor „většiny obyvatelstva".

Již v květnu 1994 vyvolala v ruském tisku rozruch zpráva expertního analytického centra p-rezidenta Jelcina pod vedením A. Sobjanina, z níž vyplynulo, že výsledky voleb a „referenda" v prosinci 1993 byly zmanipulovány. Počet voličů zúčastněných ve volbách a v referendu byl nadhodnocen. Podle studie Sobjaninovy skupiny se ukázalo, že ve skutečnosti pouze 46,1 % zúčastněných podpořilo v referendu přijetí nové Ústavy. Ukázkové je, že Sobjaninova skupina nejprve poslala zprávu "načalstvu", tedy Jelcinovi. Skupina byla vzápětí rozpuštěna a Sobjanin byl vyhozen, načež zprávu zveřejnil. Vzhledem k tomu, že tato zpráva podkopala samotnou podstatu zákonnosti všech nejvyšších úřadů dnes působících v Rusku (včetně Státní dumy), orgány ji ignorovaly. Stojí za zmínku, že podle ruských tiskových zpráv byla v západních novinách zveřejněna studie nezávislá na Sobjaninovi, jejíž autoři také dospěli k závěru, že pouze 46 % těch, kdo se referenda zúčastnili, hlasovalo pro novou Ústavu. Jinými slovy, celý režim druhé republiky je naprosto nezákonný.⁶

Poznámka: Jelcinův režim tato fakta po dlouhou dobu prostě ignoroval. Ústřední volební komise ve snaze tento skandál potlačit nakonec zveřejnila oficiální prohlášení, v němž charakterizovala zprávy o zmanipulování výsledků „referenda" a volbách v prosinci 1993 jako „neodrážející skutečný stav věcí" a jako „pokus o destabilizaci sociální a politické situace v zemi". Současně Ústřední volební komise neposkytla na podporu svého tvrzení žádná fakta ani čísla, a to zřejmě proto, že prostě neexistovala. Prostě se předpokládalo, že Ústřední volební komisi musí každý věřit na slovo - už pro její božský původ. (Úplné znění prohlášení viz: „Rossijskaja Gazeta", 13. 7.1994.)".

(A. N. Tarasov, Provokace. Verze událostí 3. - 4. října 1993 v Moskvě. - Postscriptum z roku 1994. M.: Centrum pro novou sociologii a studium praktické politiky „Phoenix". 1994. Citováno v internetové publikaci http://saint-juste.narod.ru/ps94rus.htm)

Takže, jak podle oficiálních údajů, tak neoficiálně, Ústava nebyla de iure přijata a je tedy nelegitimní. Avšak skutečnost, že se stala aktuální Ústavou, lze vysvětlit jen tím, že je výsledkem jakéhosi veřejného konsensu s ohledem na potřebu vyhnout se uvržení země do chaosu a poskytnout alespoň jakous takous řiditelnost prostřednictvím jednotných a všem srozumitelných pravidel.

Obecně přijímaná definice Ústavy říká, že:

Ústava - konstituce - (od lat. Constitutio - uspořádání) je základním zákonem státu, právním aktem, který vyhlašuje a zaručuje lidská a občanská práva a svobody, stanoví základy společenského systému, formu vládní a územní organizace, principy ústřední a místní správy, jejich kompetence a vztahy.

V některých případech se k výše uvedeným kritériím přidává, že Ústava definuje a zaručuje státní symboly, hlavní město a ekonomický systém státu.

A co je to vlastně stát?

1	http://www.rumiantsev.ru/1993/4. http://www.rumiantsev.or/ wiki/yKa3_npe3H4eHTa_PO_OT_21,.09.1993 Ho_l 400.
2	Po volbách do Rady federace vzniklo ještě Nařízení č. 1626 p-rezidenta Borise Jelcina z 11. 10. 1993 „O volbách do Rady federace Federálního shromáždění Ruské federace".
3	„Moskevský komsomolec", 11.1.1994.
4	„Moskevský komsomolec", 11.1.1994.
5	„Moskevský komsomolec", 11.1.1994.
6	Večerní Moskva 27. 5.1994.