Imperativ doby

Společensky nejdiskutovanější otázkou dneška je potřeba změny existující Ústavy. Tento požadavek přitom nepochází jen od vlastenců, ale nejvíc je slyšet z řad tzv. nesystémové opozice. Zatímco postoj vlastenců je pochopitelný, potom různí liberasté (LIBerál a pedeRAST), kteří nyní tvoří tutéž „nesystémovou opozici" jako v roce 1993 a kteří byli v době p-rezidenta B. N. Jelcina z této Ústavy nadšeni, zaujímají postoj jiný a Ústavu mají najednou za špatnou. Po roce 1993 bylo vše legální a nyní - najednou - je vše nezákonné. Proč tak najednou?

Společnosti je hned ze dvou stran, jednak ze strany liberastů a jednak „vlastenců" všeho druhu, podsouvána myšlenka, že současná státnost Ruska není legitimní.

Legitimitu státu chápou liberasté i „vlastenci" různě: jedněm vadí, že byly porušeny některé formality při jejím vzniku, a druhým zase, že byla narušena kontinuita ve vztahu k předchozímu státnímu útvaru. Proč to dělají? Proč se spojili v takovém na první pohled nepřirozeném svazku?

Odpověď je prostá. Západ potřebuje odstranit Putina. Jedni i druzí „strážci legitimity státu ruského" pocházejí a jsou vydržováni zpoza hranic Ruska.

Samozřejmě, že v požadavcích liberastů a „patriotů" na změnu ruské Ústavy nalezneme určité rozdíly.

„Patrioti" trvají na úplné nelegitimitě státu jako celku.

Liberasté (většinou) navrhovali změnit jen jeden článek Ústavy o tom, že do roku 1993 byla RF parlamentně-prezidentskou republikou a po rozstřílení Nejvyššího sovětu RSFSR se stala republikou prezidentsko-parlamentní. V zimě 2011-2012 ji chtěli liberasté opět předělat na republiku parlamentně-prezidentskou.

Podstata tohoto manévru spočívá v tom, že rozbitím původního státu by nadnárodní řízení ztratilo všechny řídicí páky na všechny státní činitele i poslance jako na osoby, protože jakékoliv osobní výhody jsou pro většinu státních činitelů i poslanců tak či onak spojeny se současnou státností. Proto, pokud parlament jmenuje do čela státu člověka, který bude stát ničit, pak, až většina státních činitelů a poslanců pochopí, že jsou ohroženy jejich zájmy, může stejný parlament tohoto člověka funkce zbavit a třeba jej i uvěznit, protože všechna moc státu je v rukách parlamentu. Pokud je tedy třeba rozbít stát a vytvořit jiný na nových životních principech, je ideální působit prostřednictvím jediného člověka - nejvyššího státního funkcionáře, plně řiditelného zvenčí. V tom případě se společným působením tohoto člověka a jeho vnější podpory ve vládních strukturách formuje sestava, která zajistí destrukci starého státu a ustavení státu nového. Řízení státu prostřednictvím jediného člověka je efektivní jen do té doby, dokud je to člověk plně řiditelný. Jestliže se však do nejvyšší státní funkce dostane osoba vlastenecká, může použít existující struktury a mechanizmy řízení tak, aby stát vyvedla z vnějšího řízení. V takovém případě je pro nadnárodní řízení velmi výhodný návrat k řízení státu prostřednictvím parlamentu. Jde o to, že v průběhu minulého období existence státu se na základě nových principů zásadně obměnili nejen státní úředníci, ale i poslanecký sbor. V nových historických podmínkách jsou poslanci více zainteresováni na tom, aby zabezpečili co nejlepší podmínky pro svůj byznys, než aby se starali o zájmy celého státu. V těchto podmínkách pak může nadnárodní řízení lehce manipulovat jak byrokracií, tak poslaneckým sborem obecně změnou celosvětové ekonomické konjunktury a konkrétně zejména vlivem na majetek úředníka či poslance v zahraničí. Takto je možné donutit prakticky všechny poslance k tomu, aby hlasovali pro člověka, který bude poslušně plnit všechno, co mu zahraniční kurátoři nařídí. Tak se nadnárodní řízení skrývá za parlamentní zástěrkou. Je třeba zmínit, že k procesu změny z prezidentsko-parlamentního na parlamentně-prezidentský stát dochází vždy, když v ovládané zemi nastanou takové politicko-ekonomické podmínky, za nichž se dá statisticky předpokládat zformování potřebného byrokraticko-poslaneckého sboru. To se provádí proto, že parlamentně-prezidentská forma řízení zabezpečuje nejstabilnější kontinuitu při libovolné koncepci řízení.

Trik se změnou p-rezidentské republiky na parlamentní nepředváděl Západ na světě poprvé - aby dosáhl toho, že ten který stát zůstal pod vedením člověka, který svou mravností nejlépe vyhovoval cílům Západu. Nyní přišla naléhavá potřeba provést stejnou fintu v Rusku s cílem zbavit V. V. Putina mocenských pravomocí a vložit vedení státu do rukou D. A. Medveděva. Po prezidentských volbách v Rusku se však situace v zemi radikálně změnila: ruský prezident V. V. Putin prováděl globální politiku a podařilo se mu změnit i vnitropolitickou situaci v Rusku. Nyní již nestačí pro odstranění ruského prezidenta V. V. Putina změnit formu státu, protože kompradorská ruská „elita", soustředěná kolem bývalého p-rezidenta RF a nyní premiéra Medvěděva, už nedisponuje možnostmi řízení, které by garantovaly, že by se do čela vlády RF dostal Medveděv, nebo, což by si přáli ještě víc, by na toto místo byl jmenován ještě schopnější zrádce Ruska. Proto se nyní liberasté čím dál tím více přiklánějí k témuž řešení jako ruští vlastenci: Je nutné změnit Ústavu, je nezákonná a stát je tedy nelegitimní.

Z hlediska práva je uznání nelegitimity státu nutným prvním krokem k následné likvidaci ruské státnosti a jeho rozdělení na „suvenýrní" státy - kolonie pod přímým řízením koloniální administrativou. Tento manévr zamýšleli páni ruských liberastů provést prostřednictvím svých loutek již v polovině devadesátých let dvacátého století. Podle tohoto scénáře byl na začátku roku 1994 v novinách „Moskevský komsomolec" publikován materiál novináře Alexandra Minkina odhalující podvody spojené s referendem o Ústavě RF, které proběhlo 12. prosince 1993.

Než však přistoupíme k úvahám o otázkách přímo souvisejících s Ústavou Ruské federace z roku 1993. Je nutné si jasně uvědomit, že: legitimita jakéhokoliv státu nezávist na tom, jak byl tento stát vytvořen. Stát je ve skutečnosti legitimní samotným faktem své existence. Nejdříve vzniká stát, potom teprve zákony, které jsou základem formy projevu tohoto státu ve veřejném životě. Zákony jsou vůči státu druhotné. Stát sám určuje svou legitimitu.

Kdyby tomu bylo jinak, pak by se ANI JEDNA země světa nikdy nestala státem.

Jaká může být kontinuita a legitimita například republikánské Francie ve vztahu k Francouzskému království? Jakou kontinuitu a legitimitu mohou mít Spojené státy ve vztahu k britskému impériu? Jakou kontinuitu a legitimitu měl SSSR ve vztahu k Ruské říši?

Všechny tyto státy vznikly v důsledku úplného zničení předchozí státnosti. Ale i jiné státy světa v tom či onom okamžiku své historie přerušily kontinuitu s dřívější formou státnosti své země.

Pokud je však stát legitimní vždy, dokonce i tehdy, je-li vytvořen okupanty v zájmu jejich domovské země, i v takovém případě má stát svrchovanost.

Ať už je s legitimitou nebo suverenitou státu nespokojen kdokoliv, změna by měla být v každém případě prováděna především mírovými prostředky v rámci legitimity existující státnosti, dokonce i když jsou k tomu jen velmi omezené možnosti. Je třeba se vyhnout veškerým revolucím a převratům.

Metody tzv. „pouliční demokracie" (trvalé demonstrace, shromáždění atd.) se vyznačují tím, že:

1. Účastníci těchto akcí ve skutečnosti nepředstavují většinu lidí. Účastní se jich jenom ti, kdo mají volný čas na „společenské aktivity", protože nejsou zatíženi vyděláváním peněz na chléb svůj vezdejší. A hlasateli vůle lidu se prohlásili sami.
2. Pořádání všech druhů masových protestních akcí bylo a je používáno k destabilizaci vnitropolitické situace, protože komunikace „veřejnosti" s úřady jakožto představiteli státní moci neprobíhá formou konstruktivního dialogu, nýbrž formou ultimát, která žádná respektu hodná vláda nepřijme a nesplní. A „veřejnost" nemá sílu donutit vládu ustoupit.
   Úspěch libovolné „pouliční demokracie" je přímo závislý na tom, jak moc je sama izolována ve své organizaci. Na organizaci „protestních akcí" v zimě 2011-2012 se podílelo pouze tzv. „liberální křídlo Kremlu", takže tyto akce prostě neměly dostatek síly k tomu, aby stát před demonstranty kapituloval. Kdežto v 90. letech 20. století se celá členská základna KSSS, od politbyra až po poslední podnikovou stranickou organizaci, účastnila mítinků proti KSSS. Proto KSSS pouliční demokracii „ustoupila" a stát byl zničen.

3. Hromadných protestních akcí se vždy snaží zneužít různé protivládni síly: „neznámí ostřelovači" zabíjejí jak demonstranty, tak policisty. Provokatéři potom z plna hrdla vykřikují na ulicích i v médiích o brutalitě moci a nabádají lidi, aby šli na barikády. V každé revoluci umírají obyčejní lidé, kdežto ti, kdo všechny tytoschůze a demonstrace organizovali, si užívají plody mocenského převratu. Dokonce i během poklidných událostí srpnového puče Státního výboru pro výjimečný stav v roce 1991 zemřeli 3 lidé. Co je to za revoluci, když nikdo neumřel? Koneckonců, „věc je pevná, když teče krev".

V historii se dosud nikdy nestalo, že by revoluce státu prospěla. Revoluce vždycky prolévá krev prostých lidí, obvykle v podobě občanské války.

„Pouliční demokracie" tedy patří spíše k silovým nežli pokojným metodám a proto je třeba se jí vyhnout. Jinak přináší spoustu krve, krve prostých lidí. A krev není voda...¹ úryvek z básně Nikolaje Někrasova. (laskavý čtenář omluví nepřesnost překladu - pozn. překl)