První pokus obnovit svrchovanost Ruska

Kapitola

Kniha: O světě křivých zrcadel 1

Zákon o Centrální bance Ruské federace a suverenita Ruska
- Zákon o Centrální bance Ruské federace takový, jaký je
- První pokus obnovit svrchovanost Ruska
- Maďarský protiútok jako příklad pro Rusko

Jakmile se roku 2000 V. V. Putin stal ruským prezidentem, okamžitě zahájil svůj boj o obnovení svrchovanosti Ruska. Ihned po svém zvolení předložil Státní dumě návrh federálního zákona „O zavedení změn a dodatků K federálnímu zákonu O Centrální bance Ruské federace (Bance Ruska)", který byl přijat v prvním čtení na zasedání Státní dumy RF na jaře 2000. Spolu s tímto zákonem byla revidována ještě řada dalších. Jednalo se především o harmonizaci jiných legislativních aktů se zmiňovaným zákonem, zejména Rozpočtového řádu, zákona „O Nejvyšším kontrolním úřadu", zákona o Bankách a bankovnictví.

Jenže už na podzimní schůzi Státní dumy RF se situace vyhrotila. O podstatě prezidentova návrhu zákona se začalo psát v médiích na prvních řádcích.

„Kolem nového zákona o Centrálni bance hoři vášně už dávno. Ale až donedávna do nich prezident nezasahoval. Koncem září Vladimir Putin navrhl své změny - mimochodem měsíc a půl po uplynutí oficiálního termínu pro jejich předložení; bankovní výbor Dumy musel termín speciálně prodloužit, protože jinak by je nebylo možné legalizovat. Podstatou prezidentových pozměňovacích návrhů bylo znárodnění Centrální Banky".

(NIKOLAJ-VARDUL „Znárodnění Centrální Banky. A s ní i celého bankovního sektoru." Noviny „Kommersant", '0.190 (2075), 11/10/2000, http://kommersant.ru/doc/160309).

Ale pro odpůrce svrchovanosti Ruska je znárodnění jako kost v hrdle a tak se na oplátku o týden později v médiích objevily nové zprávy.

„Okolnosti kolem úprav zákona o Centrální Bance v poslední době velmi ohrožují šéfa banky Viktora Geraščenka. Po přijetí pozměňovacích návrhů v prvním čtení Vladimír Putin navrhuje Dumě další změny, které fakticky omezují nezávislost Centrální Banky. Nicméně... Po setkání se šéfem banky Viktorem Geraščenkem si vzal čas na rozmyšlenou".

(IVAN TREFILOV „Znárodnění Centrální Banky se odkládá. Pracovní skupina Státní Dumy vydala rozhodnutí, že postavení Banky Ruska se měnit nebude", noviny „Segodnja", č. 234, z 18. října 2000
http://www.segodnya.ru/w3s.nsf/Archive/2000_234_news_text_trefilovl.html).

K selhání prvního pokusu o znárodnění Centrální banky Ruské federace došlo proto, že tento pokus vrátit Rusku ztracenou svrchovanost byl až příliš přímočarý. Opíral se o vlnu skutečně masivní podpory V. V. Putina po jeho zvolení prezidentem Ruska, kdy se společenská a politická situace, které vyplynuly z voleb, zdály být pro znárodnění Centrální banky Ruské federace příznivá. Jde o to, že institut úvěru je podstatou nadnárodního řízení a Centrální banka RF je nástrojem okupace Ruska. Proto, jakmile byl návrh zákona o změně statutu Centrální banky předložen Státní dumě, nepřátelé Ruska začali pracovat na zvrácení obnovy jeho vrchovanosti¹.

V zájmu dosažení tohoto cíle byla využita celá ruská státní řídící struktura: od politických stran až po samotný státní aparát. Špatně formulovaný návrh zákona a doprovodné dokumenty připravené úředníky daly poslancům Státní dumy RF, vystaveným vnějším tlakům, formální právo nevěnovat se zákonu o znárodnění Centrální banky. A vezmeme-li v úvahu, že UK/USA prostřednictvím svého chráněnce, předsedy Centrální banky RF Geraščenka, slíbily V. V. Putinovi, že Rusku připraví novou devalvaci, srovnatelnou s tou ze srpna 1998 nebo s „černým úterkem" ať už roku 1992 nebo 1994, potom není divu, že si prezident Ruska vzal time-out.

Ano, time-out. V. V. Putin myšlenku obnovení suverenity Ruska neopustil. Dva roky se tvrdě pracovalo na dokumentech potřebných pro znárodnění Centrální banky Ruska.

Během jarního zasedání roku 2002 vypukla uvnitř Státní dumy skutečná bitva o svrchovanost Ruska. Tou dobou už bylo jasné, že plnohodnotné znárodnění Centrální banky RF se nepovede a tak byl uskutečněn pokus o změnu statutu a rozšíření pravomocí Národní bankovní rady při CB RF takovým způsobem, aby bylo jejím prostřednictvím možné kontrolovat činnost CB RF a řídit ji v zájmu ruského státu. Nicméně stanoveného cíle nebylo plně dosaženo.

Obhájců suverenity Ruska se mezi ruskými poslanci moc nenašlo. Jedním z nich byl poslanec Sergej Jurijevič Glazjev², který opakovaně vystoupil v diskusích nad pozměňovacími návrhy zákona o Centrální bance RF.

V průběhu diskuse o zavádění řady pozměňovacích návrhů se poslancům pokoušel vysvětlit, že je nutné vycházet z reálného stavu věcí a nikoliv z tezí stávající legislativy, které má mimochodem Státní duma nejen generovat, ale v případě potřeby i měnit:

„Glazjev S. J.: Vážení kolegové, chtěl bych se také vyjádřit K podstatě této otázky. Začnu jejím vývojem. Chci připomenout všem těm, kteří jsou dnes pro zachování stávajícího systému řízení CB beze změn, smutný příběh finanční pyramidy GKO. Mám tu materiály z vyšetřování Rady federace, které odhalují příčiny této obludné aféry a katastrofy. Hlavní příčinou bylo shledáno smísení komerčních a státotvorných funkcí v Centrální bance. Druhým důvodem je nezodpovědnost Centrální banky. Naprostá absence mechanismů personální odpovědnosti osobf které přijímaly rozhodnuti 17. srpna. Projevilo se to tak, že rozhodnutí byla učiněna, nikdo za ně nezodpovídá, lidé přišli o 40 miliard rublů ze svých bankovních vkladů, bankovní systém zkrachoval a Centrální banka na pyramidě GKO vydělala šílené peníze. Proto bych veleváženému Nikolaji Ivanovičovi³ rád připomenul právě tento příběh. Podstatou finanční pyramidy GKO bylo to, že Centrální banka byla hlavním příjemcem dividend z pyramidy GKO, shromáždila ve svých fondech obrovské peníze, vyšroubovala platy svým zaměstnancům a postavila si paláce po celé zemi. Tato zrůdná nezodpovědnost Centrální banky se projevila v jejím oficiálním dopise, v němž CB RF rozhodně odmítá tvrzení, ze by byla státním orgánem. Z toho vyplývá, že Centrální banka se ve smyslu platného zákona reálně stala organizací řízenou jejím vedením jako soukromý podnik bez jakékoliv kontroly. Jen se podívejme na složení Správní rady Centrální banky! Jsou to čelní představitelé téže Centrální banky. To je naprostá záměna pojmů: Tytéž osoby vykonávají funkci soudní - protože Centrální banka je kvazisoudní orgán, rozhoduje o zrušení licencí. Banka vykonává i regulační funkci, protože vydává nařízení, i funkci řídící, když řídí celý měnový a úvěrový systém. Proto zaslechneme-li, že někdo v Centrální bance je za něco zodpovědný, je to iluze: Ve smyslu aktuálně platného zákona tam nikdo za nic neodpovídá. A právě proto bylo Radou federace již v roce 1998, hned po devalvaci, rozhodnuto, že kontrola činnosti vedení Centrální banky potřebuje posílit. A nakonec jsme se dopracovali K orgánu ve formě Národní bankovní rady, která, aniž by zasahovala do operativní práce Centrální banky, bude jménem státu jakožto hlavního vlastníka, v němž je Centrální banka objektem alespoň nějakého státního řízení (ať věci nazýváme pravými jmény), provádět dohled nad činností Centrální banky. Národní bankovní rada zasahuje do funkcí provozní činnosti Centrální banky. Do zákona bylo zapracováno dokonale vyvážené řešení. A já nechápu, proč se někteří mí kolegové vyjadřují v tom smyslu, že tato koncepce je v rozporu s tím, co bylo přijato v prvním čtení.

Zákon byl vytvořen za účelem zvýšení transparentnosti Centrální banky, posílení odpovědnosti jejího vedení za činnost Centrální banky a zajištění její podřízenosti zájmům státu. Aby již nedocházelo k situacím, kdy obchodní zájmy začnou převažovat nad zájmy státními. K tomu je zapotřebí Národní bankovní rada. K žádnému porušení Ústavy zde nedochází ani proto, že postup při formování Národní bankovní rady je v podstatě stejný, jako postup při formování vedení Centrální banky. A úplně stejně, jako dnes jmenujeme členy představenstva, se budeme zabývat také otázkou Národní bankovní rady. Jsou-li dnes členové představenstva schvalováni Dumou, nikdo přece netvrdí, že Duma zasahuje do práce Centrální banky. Nebudeme se tu strašit, drazí kolegové. Rozhodnutí, přijaté v tomto návrhu zákona, je vyvážené. Funkce Národní bankovní rady a představenstva jsou odděleny a hlavním úkolem této normy je zvýšení odpovědnosti Centrální banky tak, aby existovala skutečná odpovědnost za její činnost. Proto chceme-li, aby došla naplnění, abychom pochopili, jak Centrální banka pracuje, abychom věděli, kam jsou vkládány peníze, abychom zastavili hanebnou praxi utajování zisku Centrální banky, četných rezerv na úkor státního rozpočtu, navrhuji, aby tento zákon byl přijat."

(Přepis z jednání Státní dumy Ruska ze dne 5. dubna 2002 http://transcriptduma.gov.ru/node/1740/).

Glazjev navrhl vlastní návrh úpravy zákona o Centrální bance. Při jeho prezentaci pronesl:

„Vážení kolegové, bavíme se o zásadní otázce, o úkolech činnosti Banky Ruska. Dobře si pamatujete na naše vzrušené diskuse týkající se úvěrování průmyslových podniků, podmínek pro hospodářský růst a zaměstnanost. Politika naší Centrální banky se doposud omezovala na tvrzení, že nic z toho se jí netýká, že její sférou je výhradně směnný kurz rublu a objem peněžní zásoby, případně míra inflace. To je v podstatě kompletní výčet činností, na které se omezuje. Ale K tomu, že od činnosti Centrální Banky se odvíjí podmínky úvěrů, podmínky pro hospodářský růst, podmínky pro investice a podmínky pro zaměstnanost obyvatelstva - K tomu se nehlásí. V důsledku toho tu máme situaci, za níž jsou úvěry komerčních bank pro naše podniky prakticky nedostupné, protože Centrální banka se nezabývá systémem úvěrování hospodářství ani systémem refinancování komerčních bank podle platebních požadavků průmyslových podniků. Nemáme tu žádnou souvztažnost mezi poptávkou průmyslu po penězích a jejich nabídkou. Prakticky veškerá peněžní emise se omezila na nákup cizí měny, rubl byl navázán na dolar a pro naše podniky je snazší se s žádostmi o půjčku obracet na západ, než usilovat o refinancování projektů rozšiřování výrobní činnosti od Centrální banky. To je naprosto špatně. Uvědomme si, že na činnosti Centrální banky závisí investiční prostředí, podmínky pro hospodářský růst a zaměstnanost. A všechny tyto úkoly musí být předepsány Centrální bance, aby se nadále neomezovala na pouhé zajišťování stabilního směnného kurzu rublu, nízkou inflaci a aby přijala svou spoluodpovědnost za celkové hospodářské a investiční klima v zemi. Prosím o vaši podporu, protože na tom závisí podmínky hospodářského růstu, s nímž máme dnes problém."

(Přepis z jednání Státní dumy Ruska ze dne 5. dubna 2002 http://transcript.duma.Gov.ru/node/1740/).

A nyní co proti argumentům Glazjeva namítali přívrženci nadnárodního řízení Ruska:

S. M. Ignaťjev: „Jak Centrální bankaf tak vláda jsou proti přijetí této změny. Proč? Protože navrhované rozdělení úkolů může vést K tomu, že se Centrální banka nebude zabývat svým hlavním úkolem - zajištěním stability rublu." (Přepis z jednání Státní dumy Ruska 5. dubna 2002 http://transcript.duma.gov.ru/node/1740/)

Bylo to stručné, ale výstižné. Komu to bylo adresováno, ten také porozuměl. Ve výsledku pro Glazjevovu změnu hlasovalo pouze 115 (25,6 %) ze 450 poslanců a pozměňovací návrh přijat nebyl.

Výsledek nebyl žádným překvapením, protože zastánců svrchovanosti Ruska bylo ve Státní dumě nápadně méně, než přívrženců nezávislosti Centrální banky na Rusku. Pro nezávislost Centrální banky se vyjádřili lidé, od kterých by každý čekal, že budou hájit suverenitu Ruska. Například mnoho lidí chová respekt vůči bývalému šéfovi vlády SSSR Nikolaji Ivanovičovi Ryžkovovi, od něhož by se dalo očekávat ruské vlastenectví. Jenže ten se ocitl na opačné straně barikády.

N. I. Ryžkov⁴: „Děkuji. Domnívám se, že 65. a následné pozměňovací návrhy...⁵ ale hlavní věcí je změna 65, ta nemůže být v tomto zákoně přijata. Zaprvé. Toto je porušení ruské Ústavy. V ní je uvedeno, že jmenování a uvolnění předsedy Centrální banky se provádí na návrh prezidenta. Samozřejmě pokud tu rozhodneme, že se jedná o řídící orgán, pak musíme změnit Ústavu. V podstatě se domnívám, že v Centrální bance nemůže existovat dvojvládí. Pokud by Národní bankovní rada byla poradním sborem, vydávala by doporučení a činila konkrétní návrhy; o nic by nešlo. Mimochodem, už dnes takovou radu máme. Pokud nemá ty funkce, které má mít, potom je rozšiřme. Ale dnes se bavíme o tom, že to má být řídící orgán. A mimochodem, Michaile Michajloviči, když jsme tento problém diskutovali před dvěma týdny, tak jsme vám říkali, že jste změnil koncept z prvního čtení, tam nebyl žádný kontrolní orgán. Toto bylo to první. A zadruhé. Domnívám se, že 65. pozměňovací návrh musí být stažen také proto, že ve skutečnosti zavádí v Centrální bance dvojvládí. Řídící orgány... Jen se podívejte: Na prvním místě stojí Národní bankovní rada, poté představenstvo a teprve potom šéf Centrální banky. Myslím, že je to velmi, velmi vážné. To pak ve skutečnosti bude Centrální banka fungovat jako aparát tohoto orgánu, který bude přijímat rozhodnutí, ale podle toho, jak to chápu, nebude za ně odpovědný. Odpovědnost zůstává tomu, komu byla Ústavou předepsána. Jak bychom mohli přijmout takové rozhodnutí? Abych byl upřímný, poněkud mne překvapují i šéfové Centrální banky. Copak vážně nechápou, že pokud bude dnes takové rozhodnutí přijato, ocitnou se ve velmi obtížné situaci? Budete se zodpovídat Státní dumě, budete se zodpovídat prezidentovi za každý svůj krok. Přitom vás budou řídit lidé, kteří nebudou mít žádnou odpovědnost. A dále. Před čtrnácti lety, v roce 1988, bylo s velkými obtížemi rozhodnuto o nezávislosti Centrální banky. Uplynulo čtrnáct let. Copak vážně nechápeme, ano ovšem, v bance je mnoho chyb, ale přesto se stala nezávislým řídícím orgánem, nezávislým orgánem v ekonomickém životě naší země, a my dnes, po čtrnácti letech, v podstatě zbavujeme banku těchto pravomocí? Myslím, že nejde ani o to, jak těžko se novému předsedovi Centrální banky bude pracovat. Myslím, že bychom se měli velmi vážně zamyslet nad důsledky, které můžeme očekávat v blízké budoucnosti. Domnívám se, že 65. pozměňovací návrh bychom neměli přijmout. Ani tento, ani další pozměňovací návrhy, o nichž jsme já i moji kolegové mluvili."

(Přepis z jednání Státní dumy Ruskadubna 2002 http://transcript.duma.gov.ru/uzel/1740 /)

Jak vidno, Nikolaj Ivanovič Ryžkov zuřivě hájí nezávislost Centrální banky na Rusku a dokonce tvrdí, že změna statutu a pravomocí Národní bankovní rady při Centrální bance Ruské federace vyžaduje změnu Ústavy, přičemž o potřebě její změny vůbec nebyla řeč. Na to, že Ryžkovův názor, že pro změnu zákona o Centrální bance by bylo nutné přepisovat Ústavu, je nemístný, byl tento upozorněn mnoha poslanci včetně S. J. Glazjeva v řeči, kterou jsme citovali výše.

Pozice poslance N. I. Ryžkova není vůbec náhodná, neboť ten je osobně zodpovědný za to, že řízení finančních a úvěrových aktivit Ruska bylo předáno do rukou soukromých nadnárodních společností. N. I. Ryžkov, člen KSSS od roku 1956, byl od 27. září 1985 do 26. prosince 1990 předsedou Rady ministrů SSSR. A právě za jeho aktivní účasti byl zlikvidován jednotný finanční systém SSSR, který fungoval prostřednictvím Státní banky SSSR, a místo něj vznikla síť specializovaných státních bank. V roce 1987 jich vzniklo pět: Promstrojbank (založená na bázi Strojbanky), Vněštorgbank, Sberbank (na bázi Gostrudsberkassy), Agroprombank a Žilsocbank, které byly později nabídnuty akcionářům a staly se komerčními. První komerční banka byla zaregistrována již v následujícím roce 1988.

V roce 1990 (ještě za SSSR) proběhla první vlna zakládám bank (především na základě komercializace místních divizí specializovaných bank), kterých bylo do konce roku 1990 již kolem 800. Druhá vlna proběhla v letech 1992-1993. Počátkem roku 1995 dosáhl počet bank vrcholu - zhruba 2,5 tisíce.

Růst počtu bank byl vysvětlován velmi jednoduše: Bankovní sektor je jedinou oblastí, ve které se dají „vydělat" velké peníze bez větší snahy. A v 90. letech 20. století bylo v Rusku bankovnictví obecně jediným oborem, kde byly peníze. To proto, že se od založení Centrální banky Ruska změnila metodika úvěrování. Zatímco dříve Státní banka úvěrovala všechny sféry přímo a úroky byly fixovány na úrovni 2-3 %, od nástupu „demokracie" začala Centrální banka půjčovat pouze bankám. Ale ne všem, jen těm vyvoleným. Tyto vyvolené banky si K úrokové sazbě Centrální banky přihodily procenta pro sebe a takto navýšenou sazbu za úvěr poskytly ostatním bankám. Pokud tedy Centrální banka zavedla šílenou sazbu pro refinancování na úrovni 200 %, potom půjčka například pro zemědělství poté, kdy úvěr prošel celým bankovním řetězcem, dosáhla nepředstavitelného úroku třeba 400 %. Je zcela bez diskuzí, že takovou sazbu žádné hospodářství nemůže ustát a musí zkolabovat. I ruská ekonomika se zhroutila. Byla to doba všeobecné zkázy a chudoby, během které se banky staly ostrůvky luxusu a bohatství.

Takový počet bank, jaký byl v Rusku v polovině 90. let 20. století, nebyl v žádné zemi světa. A byť byly některé regionální komerční banky zakládány především proto, aby financovaly výrobu, nemohlo to zvrátit obecný trend: Banky jako nástroj ke zničení výroby. A když byly průmyslová a zemědělská výroba i věda díky nespočetnému množství bank zničeny, nadnárodní vláda přistoupila ke snižování jejich počtu, aby zlikvidovala ty, které se v tomto oboru ocitly náhodou a jejichž další využití nebylo plánováno. Mouřenín má hotovo, mouřenín může jít. Globální finanční systém je zbudován tak, že je vlastněn a řízen jen jedním klanem - Globálním Prediktorem. A cizí jsou do této sféry vpouštěni jen pokud je potřeba udělat špinavou práci rukama idiotů, kteří za ni zůstanou odpovědní, zatímco GP zůstane jakoby mimo hru.

Snižování počtu bank probíhalo systematicky a metodicky.

K 1. lednu 2012 bylo v Rusku 978 bank, ale jen 643 z nich (65,75 % z celkového počtu) měly K dispozici kapitál, který odpovídal požadavkům Centrální banky nebo se jim blížil. Zbytek byl odsouzen K zániku. Za posledních 5 let (od roku 2007 do roku 2012) klesl počet bank o 158 (1136-978), což představuje 13,9 %, z čehož jich za samotný rok 2011 zaniklo 34. Rapidní likvidace bank probíhala ve všech federálních obvodech a regionální banky by měly v dohledné době zcela zaniknout.⁶

A co je cílem činnosti Centrální banky na poli snižování celkového počtu bank v Rusku? Noviny Izvestia otiskly dne 18. července 2012 rozhovor s prvním místopředsedou Centrální banky Ruska A. Uljukajevem, který na otázku:

„ Počet bank klesá: bylo jich 2 tisíce, nyní jich je polovina. Jaký počet je optimální?" odpověděl:

„Nevím. Ale vím, že prakticky veškerou úvěrovou činnost realizuje 200 velkých a středně velkých bank."

(„Alexej Uljukajev:" To není krize, to je nová realita", Izvestia, 18. července 2012, 23:55, http://izvestia.ru/news/530657)

Nyní máme v Rusku 978 bank, což znamená, že zhruba 800 bank bylo odsouzeno K likvidaci. A A. Uljukajev mluví pravdu, když říká, že neví, kolik bank bude likvidováno - to je v pravomoci majitele světového úvěrového a finančního systému, jehož součástí je i Centrální banka Ruska. A A. Ulukaev je jen najatý manažer, prostý vykonavatel vůle svého hospodáře.

Je tu ještě jedna okolnost, které by se měla věnovat pozornost při hodnocení bankovní reformy, provedené sovětskou vládou, vedenou N. I. Ryžkovem. Tou okolností jsou podmínky, za nichž soukromé a státní banky provádí vlastní úvěrování.

U soukromých bank vše závisí na osobní vůli majitele banky a jím jmenovaného vedení. Jejich chování je motivováno chápáním toho, co je pro ně výhodné a co není. To prakticky znamená, že soukromá banka se rozhoduje podle principu: Když se mi zachce, tak vám dám, a když ne, tak nedám. Její „dobrá vůle" je ovlivněna především základními parametry, jako je očekávaný zisk a horizont splácení.

Banky nejraději půjčují za velké procento a na kratší dobu. Proto je pro ně nejvýhodnější úvěrování obchodu. Poskytování úvěrů průmyslu, zejména K výstavbě průmyslových objektů, je jedním z nejméně žádaných úvěrových oborů. A aby soukromá banka mohla přistoupit na úvěrování průmyslu, je obvykle nutné zajistit stejnou úroveň ziskovosti, jaké je dosahováno při úvěrování v oblasti úvěrování. Jinými slovy, stát musí vygenerovat nejen prostředky potřebné pro výrobu, ale také prostředky pro platbu zisku bance za pouhé zprostředkovávání účetních služeb. To samozřejmě platí jen v případě, že výrobu plánuje provozovat stát. Pokud se však rozvíjet výrobu chystá soukromý podnikatel, potom jemu může banka odmítnout půjčku poskytnout, byť třeba ze vzájemné antipatie. Například, pokud se vedoucí banky prostě pohádal se šéfem / vlastníkem společnosti, potom ho nikdo nemusí donutit úvěr společnosti poskytnout nebo nevyměřit nehorázně vysoký úrok úvěru, což odpovídá odmítnutí půjčky. Může se stát, že z jakéhokoliv důvodu není možné získat úvěr od jiné banky, například proto, že jiné banky nejsou schopny poskytnout úvěr v požadovaném objemu. Co si pak podnikatel, který chtěl zahájit výrobu potřebnou pro celý ruský lid, má počít?

A co když je zapotřebí vybudovat nějaký objekt, který nebude po dlouhou dobu ziskový, ale bez jehož produkce bude budoucí existence celého státu problematická? Takové projekty nikdy soukromý kapitál nerealizoval - to je vždy úděl státní správy. Projekt, u kterého je zřejmé, že po určitou delší dobu nebude ziskový, musí financovat Státní banka. Protože je nezbytný pro strategii státního rozvoje a toto financování bude tím nejhospodárnějším výdajem finančních prostředků, protože úvěr na výstavbu nebude zahrnovat spekulativní bankovní zisk. Avšak sovětská vláda tento finanční systém zničila, aby schválila jiné, soukromé bankovnictví, které nikdy nebude zaměřeno na zajištění zájmů státu a obyvatel, kteří ho obývají, nýbrž bude sledovat zájem dosažení zisku hlava nehlava, jednající podle principu „urvi, co se dá, po mě potopa."

Aby soukromá banka nezničila hospodářské prostředí a mohla pracovat v rámci státní strategie, musí jí být nastaveny takové podmínky činnosti, aby se státní politika odrážela v politice banky. Ze světa jsou známy dva příklady řešení tohoto problému.

Jedním příkladem je západní model finančního systému, v němž jsou nadnárodní banky nositeli koncepce veřejné správy z nadnárodní úrovně, a vlády jednotlivých států jsou pouze managementem, určeným pro řízení jednotlivých sektorů hospodářské činnosti.

Druhý příklad spočívá v tom, že banky negenerují své příjmy ze samotného procesu úvěrování, nýbrž ze zisku z produkce. To nutí banky, při jejich plné aktivitě věnované požadavkům na úvěrováni obchodu, trvale upřednostňovat výrobní sféru. Přitom zvlášť vyhledávanými jsou technologicky vyspělé výroby, protože ty zajišťují největší a dlouhodobě stabilní zisky. Taková politika nutí banky orientovat se na dlouhodobou státní politiku při maximální spolupráci se státem na financování odvětví perspektivních pro stát. Popisovaný model finančního systému nejlépe odpovídá zájmu lidu a státu.

Do jisté míry byl tento model finančního systému implementován v Japonsku. Neúplnost nasazení tohoto modelu vyplývá ze skutečnosti, že to neumožňují UK/USA, které Japonsko dosud okupují. Nicméně národně orientované japonské vedení hodně přispělo K prosazení svého finančního systému druhého typu. Výsledkem je stabilní hospodářský rozvoj založený na finančně-průmyslových seskupeních, jejichž jádrem jsou banky, které současně pracují jako komerční banky, tj. jako banky „pro všechny".

Nicméně ve světě dominuje západní model finančního systému. Jako faktor provádějící globální politiku v zájmu západního finančního systému vysvětluje skutečnost, že zničení ruského finančního systému bylo odstartováno ještě za SSSR nejvyšším vedením země, včetně N.I. Ryžkova, který se ve svém projevu ve Státní dumě fakticky doznal, že sám aktivně ničil SSSR jako jednotný stát zavedením nezávislosti Centrální banky.

Po N. I. Ryžkovovi se, jakmile splnil svůj úkol s cílem zničit SSSR a procesy, které spustil, byly již nezvratné, „slehla zem". Skryl se, aby odpovědnost za zhroucení SSSR padla na ostatní, ale on sám zůstal čistý a mohl pokračovat v činnosti „hájení" zájmů obyčejných lidí.

Posuďte sami. N. I. Ryžkov odstoupil z funkce předsedy Rady ministrů SSSR dne 26. prosince 1990, tedy poté, co 2. prosince 1990 Nejvyšší sovět RSFSR přijal zákon o Centrální bance RSFSR (Bank of Russia), podle něhož se Banka Ruska stala právním subjektem a hlavní bankou RSFSR.

A o rok později, dne 20. prosince 1991, byla Státní banka SSSR zrušena, protože všechny republiky SSSR měly tou dobou již své vlastní centrální banky.

A když se ruský prezident V. V. Putin rozhodl obnovit svrchovanost finančního systému Ruska, Ryžkov & Co věcně a rozhodně obhajoval schopnost Západu řídit Rusko zvenčí.

Viditelným důkazem vítězství protiruských, protistátních sil v boji o Centrální banku RF byla událost, K níž došlo 20. května 2002, tedy prakticky bezprostředně po vymezení statutu Centrální banky na jarním zasedání. Toho dne probíhalo soudní líčení, na kterém byl souzen zástupce ředitele moskevského oddělení Centrální banky Alexandr Aleksejev. Byl obviněn ze způsobení škody ve výši 300 milionů dolarů. Ale po vynesení osvobozujícího rozsudku byl propuštěn. Rozradostněný Aleksejev vyžvanil to, co se před veřejností pečlivě tají: „V zahraničí se snažili zablokovat účty Centrální banky Ruska, ale nám se ve dvou soudních řízeních, z nichž jedno se konalo v Lucemburku, podařilo západní justici dokázat, že:

Centrální banka Ruska je oddělena od státu,
Peníze Centrální banky nejsou státními."⁷

A Nejvyšší soud RF byl bezmocný, protože podle zákona Centrální banka RF je nezávislá na Ruském státě.

Na příkladu této události je jasně vidět, že CB RF kontroluje zdroje Ruska a nakládá s nimi ke škodě státu. Stát nemůže potrestat ty, kteří škody způsobili. Ačkoliv skutečnost, že soud se přeci jen konal, znamená, že nejvyšší vedení ruského státu, v čele s prezidentem V. V. Putinem disponovalo dostatkem politické vůle a dostatkem autority K zahájení trestního řízení proti vedení Centrální banky RF a dokonce i K zatčení zodpovědného zaměstnance CB RF. Je nabíledni, že pokud by se na jarním zasedání Státní dumy RF podařilo provést znárodnění Centrální banky RF, její kompletní vedení by se usadilo na lavici obžalovaných pro rozkrádání finančních prostředků ruského státu. Tou dobou se soudy některých zemí pokoušely zmrazit účty Centrální banky RF, což by vyústilo ve znemožnění nakládání se státními prostředky Ruska na územích pod jurisdikcí těchto soudů.

Ale jakmile vedení Centrální banky RF prokázalo, že banka nemá s ruským státem nic společného, soudní stíhání okamžitě skončilo.

Z toho vyplývá následující:

pokud Centrální banka RF svou činností porušila zákon, soudní stíhání by pokračovalo, ať už by banku vlastnil kdokoliv: stát nebo jednotlivec;
pokud by Centrální banku RF vlastnil stát, řízení by nebylo vedeno s bankou, nýbrž se státem samotným;
ke zmrazení účtů Centrální banky RF v zahraničí mohlo dojít pouze na žádost vedení ruského státu, které tak chtělo zabránit provedení konkrétních finančních transakcí, ale když vedení Centrální banky RF prokázalo, že není veřejnou institucí, soudní stíhání bylo ukončeno.⁸

V roce 2003 byl učiněn ještě jeden pokus o navrácení ruských financí pod ruskou jurisdikci. Ten rok byl oživen návrh federálního zákona O zavedení článku 1581 „Lichva" do Trestního řádu Ruské federace. Návrh byl předložen frakcí LDPR (Liberální demokratická strana Ruska - pozn. překl.) již v listopadu 1999, na konci práce Státní dumy druhého volebním období.⁹

Záměrem bylo, aby se v důsledku diskuse a možná i zavedením článku „Lichva" do Trestního zákoníku Ruské federace bylo možné vrátit K otázce podřízení Centrální banky RF vedení Ruska. Bohužel, tento pokus korunován úspěchem nebyl, protože lichvářství je základem moderního celosvětového úvěrového a finančního systému a nadnárodní světové vlády.

1	Zde a dále v textu výraz „svrchovanost", není-li uvedeno jinak, znamená svrchovanost úvěrového a finančního systému země jako jedné ze složek plné svrchovanosti země.
2	Tehdejší člen parlamentní frakce Komunistické strany Ruské federace.
3	Zde je míněn poslanec Nikolaj Ivanovič Ryžkov, který se postavil proti změně zákona o Centrální bance RF. O něm bude řeč později.
4	V té době se sám označoval za „poslance Státní dumy který není členem žádného poslaneckého klubu", tj. nebyl členem žádné frakce.
5	N. I. Ryžkov hlasoval proti pozměňovacím návrhům č. 65, 67, 68, 69, 70, 71, 73. Cílem všech z nich bylo, aby se Centrální banka RP dostala pod kontrolu státu.
6	O tom se dočtete například v „Počet bank v Rusku - dynamika v letech 2007-2012, základní kapitál a počty bank podle regionů", БанKирша.сот, http://bankirsha.com/kolichestvo-bankov-v-rossii-na-konec-goda-finansovyi-krizis-ustavnoi-kapital-i-chislennost-bankovka.html.
7	Více na toto téma viz. např. Nikolaj Ostrov, „Služba státu nebo svoboda", Nezavisimaya Gazeta, 2002-05-21 http://www.ng.ru/events/2002-05-21/10/10_ alekseev.html; Larisa KISLINSKAJA, „Poslední bankéř", „Přísně tajné" http://www.sovsekretno.ru/magazines/article/840.
8	Žádný komerční partner ruského státu nikdy neuspěje se soudní žalobou vůči Centrální bance RF za ušlý zisk, nedoplatek nebo na náhradu škody nastalé v rámci jeho spolupráce s Ruskou federací RF proto, že takto formulovanou žalobu žádný soud nepřijme. A to z jednoduchého důvodu. Právníci a advokáti západních hospodářských subjektů nejsou idioti a dříve než podají žalobu, důkladně si ověří, komu patří napadaný majetek. Soudní stíhám Centrální banky RF na Západě mohlo být vyprovokováno samotnou Centrální bankou RF, aby vznikl precedens, na jehož základě by bylo v budoucnosti možné zablokovat jakékoliv pokusy ruského státu o kontrolu nad využíváním ruských státních prostředků Centrální bankou RF. Tato okolnost ovšem také svědčí o tom, že soudní spory byly přímým důsledkem politiky ruského prezidenta V. V. Putina, zaměřené na obnovu svrchovanosti státu.
9	Sluší se poznamenat, že díky frakci LDPR ve Státní dumě RF bylo dne 28. listopadu 1995 uspořádáno parlamentní slyšení Koncepce obecné bezpečnosti (někdy také Koncepce společenské bezpečnosti - pozn. překl.), která byla doporučena ke studiu a zavedení do všech sfér veřejného života. Doporučení byla zveřejněna v oficiálním tiskovém věstníku Státní dumy Ruska „Dumskij Vestnik" č. 1 (16) 1996. (http://www.kpe.ru/partiya/ustav/912-2009-08-12). Materiály parlamentních slyšení byly publikovány v podobě samostatné knihy „Nová strategická iniciativa: Koncepce obecné bezpečnosti Ruska" (Federální shromáždění - parlament Ruské federace, Státní duma, 1996), která byla důsledně rozšířena mezi ruské řídící složky. Kniha byla například osobně předána každému poslanci Krajského zákonodárného shromáždění Altajského kraje, vedoucímu administrativy území Altaj, jeho zástupcům a vedoucím oddělení.