Zákon o Centrální bance Ruské federace takový, jaký je

21. srpna 2012 uplynulo 21 let od třídenní poťouchlé show (konané ve dnech 19. - 21. srpna 1991), nazvané „převrat Státního výboru pro výjimečný stav". Téhož dne, 21. srpna 2012, „Skupina poslanců za Jednotné Rusko s členem Výboru Státní dumy pro rozpočet a daně Jevgenijem Fedorovem v čele předložila Státní dumě návrh novely zákona o Centrální bance Ruské federace. Centrální banka měla být zbavena práva stanovovat sazbu refinancování a určovat skladbu měnového koše. Tím by se podle autorů dokumentu měla zabývat vláda". (Taťjana Zykova „Poslanci vyhlásili válku dolaru. Diskontní sazba centrální banky může klesnout až na jedno procento", Rossijskaja Gazeta 22.2.2012 10:30 http://www.rg.ru/2012/08/21/dolar-site.html).

Tato zpráva vyvolala značný ohlas ve finančních a řídících kruzích Ruska, přičemž většina odborníků se vyslovila proti myšlence znárodnění ruské centrální banky. Dokonce už v citovném článku z Rossijskaja Gazeta byl uveden názor jednoho z odpůrců ruské suverenity, ředitele Centra pro strukturální výzkum Gaidarova Ústavu pro ekonomickou politiku, Alexeje Veděva.

(http://www.rg.ru/2012/08/21/dollar-site.html). - zvýrazněno při citování - VVP

Hlavním sdělením tohoto bohapustého prohlášení ve stylu „v zahradě roste lebeda a strýčka máme v Kyjevě", které prozrazuje naprosté nepochopení práce finančního systému, je hrozba: Znárodníte-li banku, snížíte-li úrokovou sazbu a zajistíte-li tím svrchovanost Ruska, připravte se na to, že nadnárodní struktury vyvinou na Rusko bezmezný tlak. Abychom se ujistili, že právě v tom tkví smysl komentáře „odborníka" A. Veděva, potřebujeme vědět, jak je finanční systém Ruska uspořádán a jak je jeho prostřednictvím realizováno nadnárodní řízení. Proto jsme se rozhodli stručně rozebrat, jakou roli hraje Centrální banka Ruské federace v systému řízení Ruska. Současně chceme čtenářům připomenout některé události, spojené přímo s rolí a postavením Centrální banky v systému řízení, a kroky k obnovení svrchovanosti země.

Ta potřeba je o to naléhavější, že přes velký rozruch kolem této problematiky (zejména na internetu) ani zastánci znárodnění banky¹, natož jejich oponenti, nevysvětlují podstatu problému veřejnosti. Jenže svou vlastní, přinejmenším obecnou představu musí mít každý myslící člověk.

12. prosince 1991 byla Nejvyšší sověty RSFSR ratifikována takzvaná Bělověžská dohoda - Dohoda o založení Společenství nezávislých států (SNS), jakož další prováděcí dokumenty spojené s její realizací.

Bělověžské dohody podepsali dne 8. prosince 1991 nejvyšší zmocněné osoby a předsedové vlád tří svazových republik SSSR:

Boris Jelcin a Gennadij Burbulis (RSFSR),
Stanislav Šuškevič a Vjačeslav Kebič (Běloruská SSR),
Leonid Kravčuk a Vitold Fokin (Ukrajinská SSR).

Nicméně, ať už hlava státu podepisuje jakoukoliv smlouvu, nemá tato smlouva větší význam, než jen popsaný papír, dokud není ratifikována (potvrzena) nejvyšším zákonodárným orgánem země.

Teprve po ratifikaci Bělověžských dohod Nejvyššími sověty RSFSR se rozpad jednotného mohutného státu SSSR a „přehlídka suverenit" nově vzniklých suvenýmích států, bývalých sovětských republik, staly legislativně možnými. Už proto, že Rusko bylo tím jádrem, bez něhož se existence SSSR stala nemožnou.

V souladu s tehdejší legislativou měli poslanci Nejvyšší sověty RSFSR nejen právo, ale byli povinni odvolat p-rezidenta RSFSR B.N. Jelcina, jenže ti místo toho akt státní zrady legalizovali jeho zavedením do státní politiky. Právě poslanci Nejvyšší sověty RSFSR nesou hlavní odpovědnost za zhroucení SSSR a proměnu Ruska v kolonii Západu. Přitom drtivá většina poslanců Nejvyšší sověty RSFSR byla členy Komunistické strany Ruské federace², kterou tehdy vedl a dodnes vede G. A. Zjuganov.³

V zájmu spravedlnosti dlužno poznamenat, že ne všichni poslanci Nejvyšší sověty SSSR se připojili k prezidentu Jelcinovi na cestu zrady. Z 250 hlavé Nejvyšší sověty proti ratifikaci Bělověžské dohody hlasovalo 7 členů: Sergej Baburin, Nikolaj Pavlov, Vladimír Isakov, Ilja Konstantinov, Sergej Polozkov, Viktor Balata, Pavel Lysov. Dalších sedm se hlasování o ratifikaci zdrželo: Rinat Valjejev, Chasan Chabibullin, Ivan Šašviašvili, Ljudmila Bachtijarova, Nikolaj Ogorodnikov, Vladimír Petrov a Viktor Jakovlev.

Řada členů Nejvyšší sověty poznamenala, že podle Ústavy RSFSR měl být pro ratifikaci Bělověžské dohody svolán nejvyšší orgán státní moci - Sjezd lidových poslanců RSFSR, protože dohoda zasahovala do státní struktury republiky a vyvolávala potřebu změn v Ústavě. V dubnu 1992 VI. sjezd lidových poslanců potřikrát odmítl dohodu ratifikovat a z textu Ústavy RSFSR vypustit odkazy na Ústavu a zákony SSSR. Jenže v důsledku toho, že Sjezd lidových poslanců RSFSR nedokázal vypracovat jasnou státní strategii, nedokázal ani uvést toto rozhodnutí do života. Sjezd dále rozšířil osobní pravomoci prezidenta Ruska, kterých p-rezident Jelcin bez zaváhání využil a v říjnu 1993 se po střelbě na budovu Nejvyššího sovětu RSFSR stal strukturálně svrchovaným vládcem státu.

Samotnou ratifikaci Bělověžských dohod nejpřesněji vyhodnotil americký prezident George Bush starší ve svém projevu ze dne 25. prosince 1991: „Spojené státy vítají historické rozhodnutí ve prospěch svobody, které udělaly nové státy Společenství. Bez ohledu na potenciální možnost nestability a chaosu jsou tyto události jednoznačně v našem zájmu." (noviny Izvestija, 26. prosince 1991) - zvýrazněno při citování - VVP

George Bush starší má naprostou pravdu. V důsledku ratifikace Bělověžských dohod zmizel geopolitický oponent UK/USA - SSSR ze světové scény a UK/USA začaly prakticky monopolně řídit svět. Nastala situace výstižně pojmenovaná jednopolární svět.

Nejdůležitější však je, že po ratifikaci Bělověžských dohod se Rusko stalo kolonií UK/USA a jedním z nejdůležitějších nástrojů pro jeho řízení se stal nový finanční systém Ruska.

Finanční systém (dále FS) byl v SSSR založen na principech zajištění státní suverenity SSSR a v dostatečné míře zajišťoval fungování hospodářství. Svou nadřazenost nad ostatními modely FS ve světě prokázal ten sovětský během druhé světové války a hned po ní, když nejenže zajistil vítězství SSSR, ale lépe než jakýkoliv jiný zabezpečil proces poválečné hospodářské obnovy.

Finanční odvětví řídila Rada ministrů SSSR - tedy vláda. Orgánem, povolaným plnit všechna nařízení vlády SSSR při správě měnového systému, byla Státní banka, vybavená právem na emisní operace. Prováděla vládní rozhodnutí. Vedení Státní banky bylo jmenováno a odvoláváno rozhodnutím Rady ministrů. Státní banka nebyla vybavena žádnými právy v oblasti tvorby státní politiky. Státní banka neměla právo podávat žaloby u zahraničních soudů. Objem peněz, potřebných pro hospodářství země, určovala Rada ministrů a Státní banka pouze realizovala emisi.

SSSR před rokem 1991 emitoval peníze tří typů: Bankovky Státní banky SSSR, státovky a kovové mince. Od roku 1991 zůstaly dva typy: Bankovky Státní banky SSSR a kovové mince.

Rozdíl mezi bankovkami a státovkami spočíval v jejich právní povaze.

Papírová platidla v nominálních hodnotách jednoho, tří a pěti rublů (do roku 1991 - státovky) nesly nápis, že jsou zajištěny „veškerým státním majetkem", to znamená, že nebyly kryty zlatem.

Jedině bankovky Státní banky byly zajištěny zlatem, drahými kovy a dalšími aktivy Státní banky. Deklaroval to zvláštní nápis na bankovkách v hodnotě deset, dvacet pět, padesát a sto rublů (a od roku 1991 také na jedno, tří a pětirublovkách). Až do roku 1991 byla bankovkou s nejvyšší nominální hodnotou storublovka. Prakticky po celou dobu existence SSSR nenastala potřeba vydávat bankovky s vyšší hodnotou, jelikož půjčky byly poskytovány s úrokem maximálně 3 % ročně.

V reálném životě neměly tyto nuance pro obyčejné občany SSSR žádný význam, protože rozdíl mezi státovkami a bankovkami nebyl žádný. Platidla všech hodnot uvolňovala do oběhu Státní banka SSSR.

Dne 20. prosince 1991 byla Státní banka SSSR zrušena. Veškerá aktiva, závazky a majetek Státní banky SSSR na území RSFSR byly převedeny na Centrální banku RSFSR. O několik měsíců později byla Centrální banka RSFSR (Banka Ruska) přejmenována na Centrální banku Ruské federace (CB RF, též „Banka Ruska").

Nicméně ani zánik státu SSSR, ani přechod CB RF na nová pravidla provádění finanční činnosti nevedly v novém ruském státě ke změně měny. Centrální banka Ruské federace pokračovala v emisi původních bankovek Státní banky SSSR a vedle toho vydávala i své vlastní v hodnotě padesát, dvě stě, pět set a tisíc rublů. Oběživo si zachovalo podobu bankovek Státní banky SSSR a bylo na nich uvedeno, že tyto „bankovky jsou zajištěny zlatem, drahými kovy a dalšími aktivy státní banky".

Skutečnost, že měnou nového ruského státu zůstaly peníze, které byly v oběhu za SSSR, a veškeré bankovky (dokonce i malé jedno, tří a pěti rublovky) byly plně zajištěny, umožnila novým státům, které vznikly na území bývalého SSSR, aby si přečerpaly prostředky z Ruska. Různým podvodníkům to pomohlo v praní špinavých peněz nabytých nelegální cestou а k jejich pozdějšímu použití v průběhu privatizace k nákupu ruských podniků.

Takže Centrální banka Ruské federace zahájila svou činnost tím, že způsobila největší možnou škodu ruskému hospodářství a životní úrovni občanů.

Teprve v roce 1993 se CB RF postarala o vydání ruské státní měny⁴. Nové ruské peníze všechny ohromily: Vypadaly jako papírky od cukrátek - jak velikostí, tak zbarvením.

Ale jako by nestačilo, že tyto peníze nebyly ničím kryty, ještě ke všemu na nich chybělo jakékoliv označení, že se jedná o státní peníze. Nové bankovky nenesly státní znak, jako tomu bylo na sovětských bankovkách, a státní příslušnost měny byla na přední straně symbolizována obrazem Senátské věže moskevského Kremlu a ruskou trikolorou na kopuli budovy Senátu.

A roku 1995 z bankovek dokonce i tento skromný symbol ruské státnosti nadobro zmizel. Zato se na nich objevuje symbolika Centrální banky. Emblémem CB RF není ruský státní znak, ale jakási ochranná známka, která má s ruským státním znakem společné jen to, že se v obou případech jedná o dvouhlavého ptáka. Ale poloha pařátů i křídel ptáků se liší. Jedná se o jasnou známku skutečnosti, že peníze nejsou vydávány státem, nýbrž jakousi Bankou Ruska, která má s ruským státem společné pouze to, že obstarává peněžní oběh na jeho území.

Zde si můžete porovnat ochrannou známku Centrální banky Ruské federace se státním znakem Ruska.

Vyobrazení na penězích jakékoliv země mají výlučně praktický význam, tedy vyjadřují věcný obsah měny. Deklarují především o čí měnu se jedná, jaký má nominál a na jakém území platí. Vše toto je specifikováno v zákoně.

První verze zákona „O Centrální bance RSFSR (Bance Ruska)"⁵ byla přijata dne 2. prosince 1990 poté, co se B. N. Jelcinovi v létě 1990 podařilo s obrovskou převahou vyhrát volby a stát se prvním p-rezidentem Ruska. Po šesti měsících v úřadu podepsal Federální zákon č. 394-1 ze dne 2.12.1990. Zákon byl pozměňován a doplňován, ale jeho podstata zůstala zachována.

Poslání zákona neporozumíme, dokud si jej pečlivě nepřečteme a neponoříme se do podstaty jeho formulací. Takže, pusťme se do čtení.

Článek 4, část 2: „ Monopolně provádí emisi hotových peněz a organizuje jejich oběh." (Na tomto místě jakož i nadále je citována dikce zákona „O Centrální bance Ruské federace (Bance Ruska)", zveřejněná na oficiálních stránkách Centrální banky Ruské federace http://www.cbr.ru/today/status_functions/law_cb.pdf).

Samozřejmě, že emisní centrum národní měny musí být jedno. Ale pokud je vydávána státní měna, stát by měl mít pravomoc rozhodovat o jejích objemech.4

Nicméně článek 2 zní: „Základní kapitál, jakož další majetek Banky Ruska jsou federálním majetkem. V souladu s cíli a způsobem stanoveným tímto federálním zákonem Banka Ruska vykonává vlastnické pravomoci a disponuje majetkem, včetně zlatých a devizových rezerv Banky Ruska, Zrušení ani zřízení závazků spojených s uvedeným majetkem bez souhlasu Banky Ruska není přípustné, pokud federální zákon nestanoví jinak.

Stát nenese odpovědnost za závazky Banky Ruska a Banka Ruska neodpovídá za závazky státu, pokud takové závazky na sebe strany nepřijaly nebo pokud federální zákony nestanoví jinak. Banka Ruska kryje své výdaje ze svých vlastních příjmů.

Článek 23: „Prostředky federálního rozpočtu a státních mimorozpočtových fondů jsou uloženy v Bance Ruska, pokud federální zákony nestanoví jinak.“

Takže všechno, co bylo vyděláno Ruskem, vším jeho lidem, státní zlaté a devizové rezervy (ZDR) samotnému Rusku nepatří, protože jsou uloženy v Centrální bance Ruské federace. To je, jako kdyby několik lidí vyrazilo na jahody a sbírali je do jediného koše - a ten koš by byl toho, kdo jahody nesbíral ani koš nenosil, jen mu ten koš patří. Jakmile se jahody dostanou do koše, v ten okamžik se stávají majetkem jeho majitele a ten s nimi nakládá podle svého uvážení. A jelikož „konfiskace uvedeného majetku a jeho zatížení závazky bez souhlasu Banky Ruska nejsou přípustné", dochází k tomu, že ti, kteří jahodysbírali, chtějí-li si vzít alespoň trochu jahod z koše, jsou nuceni plnit podmínky, které jim majitel koše určuje. To je podobné, jako kdybyste coby majitelé někomu na čas pronajali svůj byt a potom byste bez jeho souhlasu nemohli s bytem nakládat.

Takže takto absurdní vztahy stvrzuje zákon o Centrální bance. A ve smyslu této absurdity je prováděna politika, podle níž „Stát není odpovědný za závazky Banky Ruska a Banka Ruska neodpovídá za závazky státu ".

To znamená, že stát sice je vlastníkem majetku Centrální banky, jejích zlatých a devizových rezerv, ale přitom nemůže tímto majetkem ručit za své závazky. Pokud peníze a zlato náleží státu, potom je stát může použít jako záruku ani využívat je v souladu s dlouhodobou státní politikou k financování nejrůznějších oblastí za zvýhodněných podmínek. To znamená využívat dostupné zdroje v souladu se státní politikou. Ale podle zákona se to jeví tak, že stát peníze jakoby má, ale utrácet je v souladu se státní politikou nemůže. Používat státní zdroje může pouze na projekty, jejichž objem a podmínky mu CB RF schválí, protože jedině „Banka Ruska disponuje zmocněním ovládat, používat a disponovat majetkem Banky Ruska včetně zlatých a devizových rezerv Banky Ruska." Jinými slovy, na základě tohoto ustanovení zákona může uživatel zakázat vlastníkovi nakládat s jeho majetkem.

Kdo CB RF takové „vlastnické pravomoci" svěřil? Nikdo. Sběrači jahod jsou schopni dát majiteli košíku část jahod jako platbu za použití koše, ale nepřistoupí na to, aby pro něho sbírali jahody a ještě si je pak od něho kupovali. A podobně jsou zlaté a devizové státní rezervy uloženy v bance, za což jí plyne nárok na poplatek, který stát shledá přiměřeným. Ale stát nemůže převést vlastnictví rezerv na banku jen proto, že je má v ní uloženy. Pro uložení zlatých a devizových rezerv může být vybrána jakákoliv jiná banka a v případě potřeby lze založit novou.

Ale aby se toto nestalo, je v Rusku jako v jediné zemi na světě technická role Centrální banky právně zakotvena v Ústavě:

Článek 75.

„1. Peněžní jednotkou v Ruské federaci je rubl. Peněžní emisi provádí výhradně Centrální banka Ruské federace. Zavedení a emise jiných peněz není v Ruské federaci povoleno.

2. Ochrana a zajištění stability rublu jsou hlavními funkcemi Centrální banky Ruské federace, které provádí nezávisle na ostatních orgánech státní moci." (Ústava Ruské federace, kapitola 3. Federatívni struktura http://constitution.ru/) - zvýrazněno při citování - VVP

A pokud by se ruský stát odvážil Centrální bance „vlastnické pravomoci" odejmout, má Centrální banka RF právo domáhat se potrestání Ruska cizími státy, a to v naprostém souladu se zákonem o Centrální bance Ruské federace:

Článek 6: „Banka Ruska je oprávněna podávat soudní žaloby způsoby stanovenými právními předpisy Ruské federace. Banka Ruska má právo domáhat se ochrany svých zájmů и mezinárodních soudů, и zahraničních soudů а и rozhodčích soudů."

Nač je v zákoně takového článku zapotřebí? Jedná se o to, jakým způsobem Centrální banka využívá tyto „vlastnické pravomoci" ke zlatým a devizovým rezervám Ruska.

„Je třeba pochopit, že kolem 90 % devizových rezerv drží Centrální banka v zahraničních dluhopisech." (Alexandra PŠENIČNAJA „USA mohou nechat Rusko bez rezerv", internetový deník Utro.ru, 20. června 2011, 03:42 http://www.utro.ru/articles/2011/06/20/981248.shtml).

Jinými slovy, rozjařené Rusko podporuje blahobyt Západních zemí nákupem dluhopisů (cenných papírů) do svých devizových rezerv. A otrocké postavení Ruska ve vztahu k Západu jistí Centrální banka RF, která přetavuje skutečné ruské bohatství do západních papírů s namalovanými čísly nebo dokonce jednoduše do počítačových nul, které zmizí v okamžiku, kdy vypnou proud.

A právě soudy těchto západních států, jejichž blahobyt CB RF zajišťuje, budou rozhodovat, jak má Rusko využívat své zdroje. A máme veškeré důvody předpokládat, že nezávislý soud státu New York zakáže ruskému státu, aby použil své vlastní ruské zlaté a devizové rezervy pro potřeby ruského národa, a předepíše mu, aby i nadále kupoval americké dluhopisy a hasil americkou ekonomickou krizi. Vždyť právě v majestátu a parazitismu UK/USA je podle majitelů CB RF největší štěstí ruského lidu, stejně jako všech ostatních lidí na Zemi. Proto, jak stanoví článek 22: „Banka Ruska nemá právo poskytovat vládě Ruské federace úvěry na financování schodku federálního rozpočtu, na nákup primární emise státních cenných papírů, kromě výjimek stanovených federálním zákonem o federálním rozpočtu."

Tento článek není ničím jiným než přímým zákazem rozvoje Ruska. Žijeme ve světě, ve kterém vládne konkurence. Nikdo na světě konkurenty nechce. Konkurenti jsou potíráni všemi dostupnými prostředky.

Válka je komplexem opatření učených k ovládnutí cizích přírodních, energetických a lidských zdrojů.

To, čemu říkáme „studená válka", je válka informační, ale její cíle jsou stejné jako cíle války konvenční.

„Zkraje dubna 2007 obě komory parlamentu USA schválily návrh zákona na zavedení nového vojenského vyznamenání za účast ve studené válce (Cold zvar Service Medal), navržený skupinou senátorů a kongresmanů z Demokratické strany v čele s tehdejší ministryní zahraničí Hillary Clintonovou. Medailí měli být oceněni všichni, kdo sloužili v ozbrojených silách nebo pracovali v amerických vládních agenturách od 2. září 1945 do 26. prosince 1991...

Ve Spojených státech existuje Asociace veteránů studené války, která se rovněž и státních orgánů domáhala uznání svých zásluh na vítězství nad SSSR, ale dosáhla pouze vydávání osvědčení ministerstva obrany potvrzujícího účast ve studené válce. A tak sdružení veteránů vydalo vlastní neoficiální medaili, kterou navrhl přední odborník Ústavu heraldiky americké armády Neydin Russell". (Wikipedia, http://ru.wikipedia.org/wiki/Cold_War)

Vydáním medaile UK/USA ohlásily celému světu, že porazily SSSR/Rusko ve „studené válce" a tudíž právem vítěze kontrolují jeho zdroje.

Symbolickým aktem bezpodmínečné kapitulace Ruska se stal zákon „O Centrální bance RSFSR (Bance Ruska)", podepsaný prvním p-rezidentem Ruska Borisem N. Jelcinem 2. prosince 1990, který v celé nahotě vyjádřil koloniální postavení Ruska.

V okamžiku, kdyby bylo ruskému lidu přiděleno státotvorné postavení, na pochybení a přečiny spáchané Rusy podle pasu⁶ budou ostatní národy nahlížet jako na projev tohoto postavení, oné role státotvorného národa.

Mnozí Rusové podle pasu jsou přesvědčeni, že měřit se s názorem ostatních národů žijících v Rusku, se musí podle jejich váhy. Jako, nejprve tedy celostátní ruské zájmy. Jako, právě my, Rusové, jsme vybudovali stát a ten se drží na nás. Jako, právě my, Rusové, jsme jako jediný národ na světě během výstavby impéria nezničili ani jediný národ, zajistili jsme jim prostor k životu, a rovněž k rozvoji kultury, což se projevilo už tím, že národy, do té doby bez písemnictví, nabyly svého písemnictví v sovětském období. A proto, jako prý, jsou zločiny jednotlivých Rusů docela přijatelnými náklady při výstavbě státu.

To je však jen pokus o vybudování národního elitářství, o zajištění dominantního postavení ve státě pro parazitickou národní elitu, jejíž veškeré zásluhy spočívají jen v tom, že se tito elitáři narodili ve správné rodině a jen proto jsou Rusy podle pasu.

Rusko, ať už si říká, jak chce, Ruské impérium nebo SSSR, nebudovali Rusové podle pasu, ale Rusové duší. Právě ruská ideologie / koncepce se staly tou ideologií / konceptuálni mocí, která zajistila budování státu, poskytujícího komfort pro život a rozvoj všech národů, které byly součástí Ruska.Právě proto nebyly zločiny spáchané Rusy podle pasu ostatními národy připisovány na účet celého ruského národa.

Právě proto se zástupci mnoha národů stali Rusy, aniž by přišli o svou národnost. Což se projevuje tak, že pouze v ruském jazyce existují taková slovní spojení, jako například ruský Němec, ruský Žid atp. Tato označení vyjadřují jev, který ve zbytku světa zcela chybí. Tak se Rusy staly slavné osobnosti jako Tatar Kozma Minin, Gruzínec.

Centrální banky tzv. „rozvinutých zemí" úvěrují rozpočet toho státu, jehož centrálními bankami jsou. Ovšem CB RF právo úvěrovat ruský stát nemá: CB RF má právo nakupovat dluhopisy výhradně CIZÍCH zemí, tzn. zákon jí ukládá úvěrování hospodářství jiných zemí. A to konkrétně vyjmenovaných. To není nic jiného než zákaz rozvoje Ruska.

Aby se ruská ekonomika mohla rozvíjet, potřebuje úvěry. Za posledních 150 let roste spotřeba energie v prosperujících zemích o 3-5 % ročně. Úvěrování v těchto mezích umožňuje splacení úvěru cestou rozvoje výroby. Úvěry s vysokou úrokovou sazbou (lichva) vysávají z dlužníka zdroje a znemožňují jeho rozvoj. Problém je v tom, že za stávajících ekonomických podmínek není výroba, zejména její rozvoj, obnova, modernizace, bez úvěrování vůbec možná. Náklady spojené s úvěrem výrobce zahrnuje do ceny vyrobeného zboží. Jenže růst cen zboží zase vede k poklesu spotřebitelské poptávky а k poklesu konkurenceschopnosti výroby. Není-li možné prodávat zboží za rentabilní ceny, je pro výrobce výhodnější výrobu zavřít a lidi propustit, což se ovšem okamžitě projeví na celkovém poklesu kupní síly obyvatelstva⁷.

Čím vyšší je úrok, tím kratší musí být výrobní cyklus. Obrazně (a výrazně zjednodušeně) řečeno lze tvrdit, že úvěrová sazba ve výši 6 % ročně činí loďařství nerentabilním, neboť stavba lodí trvá několik let; 8% úročení likviduje už i automobilový průmysl, protože znemožňuje financování vývoje nových modelů automobilů.

Rozkvět a výkon ekonomik Japonska a Číny je podmíněn právě tím, že v Japonsku byla nepřetržitě od konce druhé světové války úroková míra téměř trvale v mezích 1 % (jednoho procenta) a v Číně byla donedávna pro některá odvětví (například pro zemědělství) úroková míra záporná, dokonce až -10 % (minus deset procent). Takže pokud jste si brali úvěr na rozvoj výroby, státní banka ještě doplácela. Výsledek takového hospodaření nejlépe ilustruje současný neveselý vtip: „Pokud se něco vyrábí, tak v Číně."

Zkáza ruského hospodářství je zajištěna tak, že po celé období činnosti Centrální banky platí lichvářská sazba pro jeho refinancování, je tedy trvale nad ekonomicky reálným rozmezím 3-5 %. A stávalo se, že úroková sazba dosahovala nesmyslných 210 %⁸.

Co s hospodářstvím udělá už 20% úroková sazba, popsal renomovaný odborník na úvěrování, bývalý předseda FEDu Alan Greenspan:

„V dubnu 1980 se základní úrokové sazby ve Spojených státech přehouply přes 20 %. Prodej automobilů se zastavil, domy zůstaly nedostavěné a miliony lidí přišly o práci - v polovině roku 1980 míra nezaměstnanosti stoupla na 9% a na konci roku 1982 se těsně přiblížila 11 %." (Greenspan A., Věk turbulencí, M Alpina Business Books, 2007. str. 93.)

Z Greenspanovy citace jasně vyplývá, že kolosální inflace a bláznivý růst cen v Rusku v 90. letech minulého století byly důsledkem chování CB RF, která úvěrovala ruské hospodářství za loupežnických podmínek. To, a nic jiného, je ten pravý důvod. Jak se sazba refinancování podepisuje na ekonomice a prosperitě, je zřejmé z tabulky „Minimální úroková sazba komerčních bank. Minimální úroková sazba komerčních bank, určená pro nejdůvěryhodnější dlužníky. Průměrné hodnoty za rok 2009 v národní měně", je k dispozici na adrese http://iformatsiya.ru/tabl/26-minimalnaya-kreditnaya-stavka-kommercheskix-bankov. html.

Hospodářští guru z celého světa nás přesvědčují, že pro rozkvět hospodářství a blahobyt lidí jsou potřeba vysoké úrokové sazby. Kdyby to tak bylo, potom by jistě tou nejbohatší zemí na planetě byla žebrácká Zimbabwe, kde je úroková sazba minimálně 600 % ročně. Nabízené logice odporuje i ta skutečnost, že i pro opravdu bohaté Spojené státy se zvýšení úrokových sazeb v osmdesátých letech ze 3 % na 20 % stalo skutečnou hospodářskou katastrofou.

Před jistou katastrofou zachránila Spojené státy sovětská perestrojka. Zpočátku Gorbačov & Co pomohli směnným kurzem: americký dolar se z roky trvajícího kurzu 62 kopějek vyhoupl nejdříve na 2 ruble, později na 6 rublů i výše. A pak už přišel rozpad Sovětského svazu na suvenýrní státy, jejichž centrální banky zavedly úročení úvěrů ve výši znemožňující rozvoj výroby. V zájmu holého přežití musely firmy rozprodávat suroviny napůl zadarmo. Celé podniky byly rozebrány a prodány do šrotu. Ve sběrných surovinách skončilo i dosud fungující elektrické vedení, což dominovým efektem způsobilo škody další spoustě lidí.

A jaká je situace kolem úrokových sazeb ve vedoucích zemích světa?

USA

Základní diskontní sazba je držena na úrovni 0-0,25 %. Je třeba poznamenat, že na počátku roku 2001 diskontní sazba ve Spojených státech činila 6 %, ale v reakci na recesi, která se v americké ekonomice rozbujela, klesla do konce roku 2001 na 1,75 %. Později byla snížena na nulu. Na této úrovni zůstává po celou dobu, zatímco ve světě zuří hospodářská krize. Podle prohlášení FEDu se očekává, že diskontní sazba si tuto úroveň zachová přinejmenším do konce roku 2014.

Velká Británie

Bank of England drží základní sazbu na 0,5 % ročně.

Evropská unie

Základní úroková sazba Evropské centrální banky (ECB) je na úrovni 1 % ročně. Podle prezidenta ECB Maria Draghi zůstane sazba refinancování na 1 % až do 15. ledna 2013 a půjčky budou poskytovány v neomezeném množství.

Japonsko

Od roku 1998 je úroková sazba trvale udržována na úrovni 0,1 %. Předtím byla 0,2 %.

Čína

Úroková sazba je 6,31 %. Po vstupu do WTO Čína zrušila záporné a nulové úvěry. Od toho okamžiku se Čína potýká s inflací, která nebyla, dokud se poskytovaly půjčky do 3 %.

Všichni přední světoví ekonomové trvají na tom, aby Čína v zájmu snížení inflace i nadále zvyšovala úrokové sazby z úvěrů, ale ta odolává a snaží se dělat opak⁹. (To kdyby se vás někdo ptal, bude-li možné po vstupu do WTO její pravidla obcházet. Drobná porušování pravidel WTO jsou tolerována všem, ale jakmile dojde na základní otázky, stát bude donucen splnit podmínky, ke kterým se zavázal před vstupem do WTO).

Rusko

Díky neúnavné činnosti prezidenta Ruska V. V. Putina klesla sazba refinancování v Rusku z likvidačních 55 % v lednu 2000, kdy se Putin stal pověřeným prezidentem, až na současných 8 %, za nichž je už alespoň nějaká výrobní činnost možná.

Z tohoto malého srovnání je evidentní, že v zájmu překonání hospodářské krize Západ u sebe snižuje úrokové sazby a od všech ostatních vyžaduje jejich zvýšení.

Jenže zákony průmyslové rentability platí stejně jak v UK/USA, tak i v Číně, v Rusku i v Zimbabwe ...

Ale kromě loupení prostřednictvím úvěru Centrální banka RF Rusko přímo okrádá, když nutí všechny občany platit dvojí daň: jednu do ruské státní pokladny a druhou do pokladny UK /USA a některých dalších západních zemí.

To se děje prostřednictvím emise ruské státní měny - rublu. Ve smyslu zákona smí emitovat rubl pouze Centrální banka RF. Rubl vzniká nákupem cizí měny na burze.

Ten systém funguje následně:

• Rusko prodalo na světovém trhu nějaké zboží;
• stát obdržel 100 dolarů;
• Centrální banka tyto dolary nakupuje na burze;
• dolary přichází do zlatých a devizových rezerv CB RF;
• do hospodářství se dostává 3 000 rublů.

Jinými slovy, v Rusku může být tolik rublů, kolik dolarů země nakoupila. A je naprosto nedůležité, že ruské státní zdroje umožňují zvýšit objem oběživa, potřebného pro organizaci a rozvoj výroby čehokoliv.

Úvěrový systém a metoda peněžní emise prostřednictvím

• nákupů zahraniční měny jistí stav, při němž
• je objem peněžní zásoby v ruské ekonomice kontrolován zvenčí
• a tento objem vyjádřený prostřednictvím směnného kurzu je nedostatečný pro rozvoj ruského hospodářství, protože práce ruského pracujícího je levnější než ekvivalentní práce pracovníka UK/USA,
• vysoká úroková sazba v Rusku znemožňuje zahájení výroby s dlouhým cyklem. Pro organizaci takové výroby je nezbytné se obracet na západní banky, aby vydaly úvěr vedený výlučně vlastními zájmy - podle toho, zda konkrétní výrobu potřebují anebo zda nebude představovat ohrožení jejich ekonomických a politických zájmů.

Půjčka se sama o sobě chová jako regulátor státní politiky, protože věřitelé vždy poskytují peníze pouze na konkrétní domácí a zahraniční politiku státu - dlužníka. Přitom není zvykem poskytovat celou částku, kterou by dlužník mohl využít dle vlastního uvážení. Půjčka je poskytována postupně, když dlužník platí ten který nákup prostřednictvím věřitelské banky. Ta ovšem zkoumá a rozhoduje se, zda platba splňuje podmínky úvěrové smlouvy nebo nikoliv. Pokud se stát, který vlastní věřitelskou banku, podílí na jakýchkoliv sankcích uvalených na partnera ruské firmy, banka automaticky zařazuje ruskou firmu do sankčního režimu a veškeré škody z toho vyplývající jsou připisovány na vrub ruské straně.

Ještě nebezpečnější je státní zadlužení zahraničními půjčkami. V tomto případě věřitelé diktují veškerou státní politiku, jak vnější, tak vnitřní. Právě v rámci plnění požadavků věřitelů zahájil generální tajemník KSSS Gorbačov perestrojku a zničil SSSR. Právě zahraniční věřitelé určovali politiku prvního p-rezidenta Ruska, B. N. Jelcina, která vedla k masovému zbídačení celého obyvatelstva а k vyvolání válek na území Ruska.

Prezident V. V. Putin vyplatil zahraniční dluh Ruska a zbavil nadnárodní světovou vládu - Globálního Prediktora (GP) - jednoho z nástrojů k realizaci řízení Ruska z nadnárodní úrovně. Proto není žádnou náhodou, že pro Západ a ruskou „demokratickou společnost" jsou Gorbačov a Jelcin respektovanými osobnostmi a Putin je ďáblův výhonek. V této souvislosti se sluší poznamenat, že Putinově politice vymaňování se ze zahraničního diktátu nejvíce a doslova vztekle bránila Komunistická strana Ruské federace, která naprosto konkrétně a jednoznačně požadovala "projezení" všech zbývajících zdrojů.

A nevyplývala ona ta protiruská a protistátní politika CB RF ze skutečnosti, že banka se stala rukojmím politiky ruské vlády, jejíž předsedové se neustále mění? Skutečně je příznačné, že s každou změnou předsedy vlády se měnilo vše: taktika i strategie vlády. Jedny programy byly likvidovány, jiné byly zaváděny, střídali se šéfové ministerstev. A jediným ostrůvkem klidu a stability v těchto neklidných politických vodách byla právě Centrální banka RF. Odpověď na otázku, proč se tak dělo, čteme v zákoně o Centrální bance RF. Článek 1 zákona se vyjadřuje konkrétně a jednoznačně:

„Funkce a pravomoci stanovené Ústavou Ruské federace a tímto federálním zákonem jsou Bankou Ruska vykonávány nezávisle na ostatních federálních orgánech státní moci, na orgánech státní moci subjektů Ruské federace i na orgánech místních vlád". - zvýrazněno při citování - VVP

Jinými slovy, Centrální banka Ruska není žádným způsobem podřízena ruské vládě, tedy ruskému státu. Na nezávislost CB RF na Rusku dbá článek III zákona „NÁRODNÍ BANKOVNÍ RADA A SPRÁVNÍ ORGÁNY BANKY RUSKA", který vymezuje, jak má být tvořena personální skladba Centrální banky a její činnost.

Čl. 14: „Předsedu Banky Ruska jmenuje na čtyřleté funkční období Státní duma většinou hlasů z celkového počtu svých poslanců.

Kandidaturu na jmenování do funkce předsedy Banky Ruska předkládá prezident Ruské federace nejpozději tři měsíce před vypršením funkčního období právě úřadujícího předsedy Banky Ruska.

V případě předčasného odvolání předsedy Banky Ruska prezident Ruské federace předloží kandidaturu do této funkce do dvou týdnů ode dne určeného odvolání.

V případě zamítnutí navrhované kandidatury na předsedu Banky Ruska prezident Ruské federace předloží novou kandidaturu do dvou týdnů. Každý kandidát smí být volen maximálně dvakrát.

Jedna osoba může vykonávat funkci předsedy Banky Ruska nejvíce tři po sobě jdoucí období.

Státní duma má právo odvolat předsedu Ruské banky na návrh prezidenta Ruské federace." (Podtrženo v rámci citace.)

Zdálo by se, že všechno je v naprostém pořádku: Prezident RF navrhuje, Státní duma jmenuje. A rovněž odvolává šéfa CB z funkce. Pravda, z nějakého důvodu musí kandidatura na předsedu Centrální Banky, na rozdíl od srovnatelné úrovně jakéhokoliv ministra ruské vlády, být z nějakého důvodu předložena předem. Tzn. že prezident země nemůže šéfa hlavní státní finanční instituce vyměnit operativně. Ale to jsou jen drobnosti. To hlavní přichází na konci tohoto článku:

„Předsedu Banky Ruska lze uvolnit z funkce pouze v následujících případech:

• vypršení funkčního období;
• neschopnost plnit služební povinnosti, potvrzená závěrem státní lékařské komise;
• podání osobní rezignace;
• spáchání trestného činu, odsouzeného pravomocným rozsudkem soudu;
• porušování federálních zákonů, které upravují záležitosti, týkající se činnosti Banky Ruska.
  Z toho vyplývá, že pokud předsedovi CB:
  • nevypršely pravomoci,
  • těší se vynikajícímu zdraví,
  • nemá zájem opustit svou funkci předčasně,
  • nebyl odsouzen třeba za to, že se nechal v tramvaji strhnou ke kapsářství,
  • nedošlo k porušení federální legislativy (chápej: neúvěruje Rusko a Ruskem vydělané peníze vydává na posílení ekonomik západních zemí), potom je naprosto nemožné jej odstranit z úřadu. Ani Státní duma jej nemůže propustit. I prezident Ruska je vůči němu bezmocný. Aby bylo možné odvolat předsedu Centrální banky RF, pokud to vyžádá řízení zdrojů v zájmu Ruska, bude prezident nucen změnit ruskou legislativu. V opačném případě si bude bankéř na ruského prezidenta stěžovat и soudu cizího státu. „Článek 5: Banka Ruska se zodpovídá Státní dumě Federálního shromáždění Ruské federace. Podřízenost Banky Ruska vůči Státní dumě se projevuje pouhým přijetím jmenování a odvolání předsedy Banky Ruska Státní dumou na návrh prezidenta Ruské federace."

Ovšem pravidla podřízenosti ani kritéria hodnocení činnosti vedení banky nejsou nijak stanoveny, což naprosto znemožňuje vymáhání jakékoliv odpovědnosti na podřízeném.

Například když se 17. srpna 1998 zhroutila finanční pyramida GKO (SKD)¹⁰ a bylo zahájeno vyšetřování příčin této katastrofy, zástupce předsedy Centrální banky Sergej Vladimirovič Aleksašenko vůbec nevpustil auditory Statistického úřadu, kteří se dostavili ke kontrole operací CB RF s prostředky federálního rozpočtu, do budovy Banky Ruska. CB RF vůbec neposkytla informace o plánovaném zisku na rok 1998. Když byl S. Aleksašenko předvolán do Rady federace k podání vysvětlení, před senátory prohlásil, že majetek Centrální Banky, složený z prostředků vydělaných státem, státu nepatří a tudíž stát nemůže od CB RF požadovat, aby mu tato povolila těmito finančními prostředky disponovat.

Po této události vyvstala otázka změny zákona o Centrální Bance. Byť se Centrální banku znárodnit nepodařilo, aspoň se na zasedání Státní dumy RF na jaře 2002 podařilo v důsledku bitvy o svrchovanost Ruska změnit status Národní bankovní rady při Centrální bance RF a vybavit ji novými pravomocemi tak, aby v činnosti Centrální banky byla alespoň nějaká transparentnost¹¹.

V rámci svého odporu vůči i takto polovičatým rozhodnutím, směřujícím k návratu Centrální Banky RF pod státní kontrolu, její předseda V. V. Geraščenko apeloval na Západ a přesvědčoval poslance, aby zákon o Centrální Bance neměnili, protože je v plném souladu s jí uloženými funkcemi a „odborníci z Mezinárodního měnového fondu jsou toho názoru, že naše výroční zpráva není svou průhledností nebo, jak se říká, transparentností horší, než výroční zprávy jiných zemí." (Stenogram zasedání Státní dumy Ruska z 15. března 2002 http://transcriptduma.gov.ru/node/1754/).

Jinými slovy, Předseda CB RF Geraščenko výslovně uvedl, že Centrální Banka RF se zodpovídá vnějším, nadnárodním řídícím orgánům, nikoliv vládě Ruska, a tak to také má zůstat.

Současně sama Centrální Banka naprosto svévolně zasahuje do výkonu státní správy. A dělá to na základě zákona o Centrální Bance.

Článek 7: „V záležitostech, týkajících se jejích pravomocí vymezených tímto federálním zákonem, jakož dalšími federálními zákony, Banka Ruska vydává směrnice, vyhlášky, nařízení a předpisy; závazné pro federální orgány státní moci, pro mocenské orgány subjektů Ruské Federace, orgány místní samosprávy, jakožto všechny právnické osoby a jednotlivce.

Pravidla pro tvorbu svých nařízení si Banka Ruska stanoví sama." - zvýrazněno při citování - VVP

Navíc v tomtéž článku figuruje ještě jedno mimořádně zajímavé tvrzení:

"Návrhy federálních zákonů, stejně jako regulační akty federálních výkonných orgánů, týkající se výkonu funkcí Banky Ruska, jsou Bance Ruska předkládány ke schválení". Zákon ovšem vůbec nepamatuje na variantu, která nastane, bude-li vyjádření Centrální Banky k návrhu negativní. Máme-li vycházet z celkového textu zákona o Centrální Bance, můžeme si dovolit tvrdit, že v takovém případě Centrální Banka přijetí navrhovaného zákona znemožní. Na to má CB RF celý arzenál možností: od rozsáhlého vlivu na ruské hospodářství pro jeho směřování v zájmu CB RF až po žalobu u některého z nezávislých soudů státu Washington.

Jinými slovy, vedení CB RF je stínovou vládou s faktickou pravomocí diktovat svou vůli legální vládě Ruska. A aby vedení Centrální banky mohlo vykonávat své stínové řízení, za jehož výsledky ovšem ponesou odpovědnost zástupci státních orgánů, byla vytvořena zvláštní pravidla pro jmenování představenstva Centrální Banky.

Článek 13: „Představenstvo se skládá z předsedy Banky Ruska a 12 členů představenstva.
Členové představenstva jsou trvale zaměstnáni v Bance Ruska.
Členy představenstva jmenuje na čtyřleté funkční období Státní duma na návrh předsedy Banky Ruska, schválený prezidentem Ruské federace.
Členové představenstva jsou odvoláni z funkce:

• předsedou Banky Ruska po uplynutí období uvedeného v tomto článku;
• Státní dumou na doporučení předsedy Banky Ruska před uplynutím období uvedeného v tomto článku ".

To znamená, že předčasně odvolat člena představenstva, který svou činností poškozuje zájmy státu, může pouze předseda Centrální Banky RF. Jedině ten a nikdo jiný může navrhnout předčasné odvolání člena představenstva CB RF z funkce. A pokud se předsedovi CB RF propustit svého podřízeného nezachce, potom to ani prezident, ani Státní duma nebudou schopni udělat. Vedení Ruska nemá žádnou legislativní možnost k donucení předsedy CB RF, aby cokoliv udělal.

Obecně se předpokládá, že státní zájmy v Centrální Bance RF zastupuje Národní bankovní rada (NBR) složená z 12 osob:

• dvě vybírá Rada federace Federálního shromáždění ze svých členů,
• tři deleguje Státní duma z řad poslanců,
• tři prezident Ruské federace,
• tři vláda.

Do Národní bankovní rady, jejíž zasedání se musí konat minimálně jednou za čtvrt roku, patří rovněž předseda Banky Ruska. Pravomoci NBR při CB RF jsou uvedeny v článku 13 zákona o Centrální bance Ruské federace. Stručně a výstižně jejich podstatu shrnul někdejší člen NBR Pavel Medveděv: „Rada může vyjádřit svůj postoj k měnové a úvěrové politice, ale vliv na ni má tento kolegiální orgán v rámci Centrálni banky zákonem zakázán." (Roman Markelov, „Na pomoc Centrální bance", „Rossijskaja Gazeta" - Federální vydání č. 5846 (173) 31.07.2012, 00:57 http://www.rg.ru/2012/07/3l/sovet.html) - zvýrazněno při citování - VVP

Jak vyplývá z výše uvedené analýzy zákona o Centrální bance Ruska, ratifikace Bělověžských dohod změnila finanční systém Ruska do takové míry, že se země proměnila v kolonii UK /USA.

Proto měl americký prezident George W. Bush ve svém projevu dne 25. prosince 1991, věnovaném významu ratifikace Bělověžských dohod, všechny důvody učinit prohlášení: „Tyto události dokonale odpovídají našim zájmům." - zvýrazněno při citování - VVP