Jaké byly motivy

Problém nebyl v tom, že by si Brežněv nebo Chruščov přáli porážku SSSR v ideologické válce a jeho následné rozdělení na části. Problém byl v tom, že jako marxisté-trockisté negativně hodnotili činnost Stalina směřující к vybudování socialismu v jedné zemi. Z morálního hlediska nepřijali ideu společnosti, která by nebyla založena na principu davu a „elity". V obou případech (ani jeden) nemohli realizovat svá konceptuálni ideologická východiska, dokud nebyl ve společnosti eliminován stalinský ideově-politický odkaz. К tomu, aby bylo možné provést destalinizaci, bylo nutné vychovat několik generací, které by obě dvě výše zmíněná stalinská východiska vnímaly negativně. Jenže to je proces pomalý a dlouhý a kapitalistický Západ nedisponoval takovými zdroji pro svou stabilitu, aby se dočkal doby, kdy SSSR se stalinským odkazem definitivně skoncuje.

Pokud by se pod tíží vlastních problémů kapitalistický systém zhroutil, vedení SSSR by muselo pod tlakem zevnitř i zvenčí západní země zahrnout do sféry svého politického vlivu a tak uskutečňovat globalizaci podle stalinských principů. To by automaticky znamenalo naprosté selhání plánů na provedení globalizace podle principů, jimiž se řídilo poststalinské vedení SSSR. Za těchto podmínek nezbylo trockistům-marxistům v SSSR nežli volky-nevolky plánovitě oslabovat SSSR, aby nebyl příliš silný a nemohl byť i jen pouhou vahou své autority podkopat světový kapitalistický systém, ale místo toho aby svými zdroji podporoval kapitalistický Západ, aby ten dokázal vydržet a předstírat mocného protivníka SSSR do té doby, než bude v Sovětském svazu a zemích socialistického společenství dokončena destalinizace.

Co se týká Gorbačova, jeho role v těchto procesech je poněkud odlišná, což se projevilo i na výsledcích perestrojky. Rozdíl je v tom, že jak v době chruščovovské oblevy, tak i brežněvovské stagnace, byl Globální prediktor v ideologickém boji proti SSSR, vedeném za účelem snížení jeho přitažlivosti v očích obyvatel Západu, nucen rozvíjet sociální sféru ve prospěch prostých občanů přinejmenším tak, jako v SSSR, a mnohdy i více. Nicméně rozvojem sociální sféry sledoval Globální prediktor své vlastní cíle v procesu globalizace podle svého vlastního scénáře. V důsledku toho byly zejména na Západě již v době začínající perestrojky vyřešeny ty úlohy globalizace, jejichž provedení bylo uloženo Rusku skrze světovou marxistickou revoluci na začátku 18. století. Například zespolečenštění (zestátnění) dětí nebo likvidace tradiční rodiny, které se pokoušeli „zapálení revolucionáři" zavést silou zbraní na začátku 20. století v Rusku, bylo v zemích „rozvinutého" Západu úspěšně dosaženo zavedením juvenilní justice (odebírání dětí rodinám pod nejrůznějšími záminkami - pozn. překl). Co víc, prostřednictvím téže juvenilní justice se ve spojení s dalšími metodami na Západě reálně podařilo stvořit „člověka služebního"; na Západě bylo vytvořeno masové společenství LGBT zvrácenců, kteří zabezpečují všechny řídící procesy ve společnosti. LGBT zvrácenci jsou služební zombie-bioroboti, jejichž zájmy a potěšení se omezují na různé formy sexuální deviace. Biologicky tito bioroboti nejsou schopni reprodukce, což v rámci realizace politiky Zlaté miliardy dává GP obrovské možnosti kontroly a regulace počtů služební miliardy a miliardy podpůrného obyvatelstva.¹

Pokusy stvořit v porevolučním Rusku „člověka služebního" metodami genetického inženýrství² a politicko-ideologickou zombifikací byly vyzrazeny. Proto na konci 20. století marxisticko-revoluční Rusko muselo postoupit své vedení globalizace podle starozákonního biblického projektu „rozvinutému" Západu. Proto musel Globální prediktor zavést v SSSR takové reformy, aby v procesu globalizace Západ urychleně „dohnal".

Zejména sledování vlastních konceptuálně-ideologických postojů definovalo činnost Chruščova, Brežněva, Gorbačova a jim podobných vedoucí ke zničení SSSR. Prohlášení, že byli kýmsi naverbováni jako špióni, jsou jen našeptáváním ďáblovým, pokusem zmást lidi, znemožnit jim uvědomit si pravdu. Jejich hlavní motivací byla marxistická ideologie a všechno ostatní už byly jen praktické nástroje zajišťující realizaci.

Zejména následování ideologických principů starozákonní biblické koncepce globalizace je určující pro činnost převážné většiny politiků současného světa, které Globální prediktor prostřednictvím vyzkoušených a odladěných demokratických volebních a PR technologií ustanovuje do čela států světa. Včetně takového Sarkozyho.

Co se týká trestního stíhání bývalého francouzského p-rezidenta, GP se neobejde bez represí. Represe jsou pro GP nezbytné к udržení disciplíny mezi dosazenými loutkami. Proto je potrestání těch, kteří nezvládli svěřenou úlohu, neodvratné a exemplárně tvrdé. Ostatní má odradit, aby si úlohy zadané Globálním prediktorem nedovolili podělat.

Pokud nedokážeš zvládnout zadanou úlohu, nelez do politiky, neobelhávej GP, nemrhej jeho prostředky. GP však nikdy veřejně nepřizná, za co konkrétně trestá toho či onoho politika. Plebejcům se nesvěřují tajemství vládnutí společností. Veřejně bude oznámeno, že ten či onen politik je potrestán za to, že znásilnil pokojskou v hotelu, za to, že nesprávně použil služeb nesprávné prostitutky, nebo bude veřejně oznámena jakákoliv jiná záminka, která s procesem řízení nijak nesouvisí. Podstatné zde je to, že GP (generální prokuratura) semele politika tak, že si ani netroufne vylézt na denní světlo. Vždyť hlavní není připravit provinilci hrozný konec, ale nekončící hrůzu.

Na druhou stranu GP (Globální prediktor) milostivě obdarovává ty, kteří uložený úkol zvládli. Například likvidátorovi supervelmoci SSSR, Gorbačovovi, byla prokázána vysoká čest: Bylo mu umožněno promovat kečup vybrané značky. Každý dostane, co mu patří.

Co se týče Sarkozyho, toho čeká nekončící hrůza za to, že nedokázal nastartovat proces rozpadu Ruska prostřednictvím vojenské agrese Gruzie proti Jižní Osetii, kterou organizovaly Spojené státy. Sarkozymu nebylo nic platné, že plakal a žadonil u předsedy vlády Ruské federace V. V. Putina, nic se nestalo, Putin zájmy Ruska nezradil. I proto se plán Medveděva a Sarkozyho na spuštění rozpadu Ruska nezdařil.

Valerij Viktorovič Pjakin, 15. 5. 2013

Post scriptum: Zkouška pochopení informací vyložených v analytické zprávě.

Putin svezl Bushe automobilem GAZ M-21 Volha

V Soči byl otevřen nejdelší silniční tunel v Rusku, poslední stavba čerstvě zrekonstruované trasy spojující pobřeží Černého moře s vysokohorskou osadou Krasnaja Poljana. Slavnostního otevření tunelu se zúčastnil prezident Vladimír Putin, píše Vremja Novostěj.

Na ty, kdo se přišli podívat na slavnostní otevření, udělalo dojem, jak se na místo slavnosti dopravil prezident. Všechno se seběhlo u vjezdu na straně hor. Dav očekával, že z tunelu vyrazí prezidentská kolona, složená jako vždycky z černých limuzín. Jenomže okolo páté hodiny odpolední (a lidé čekali už od dvou) z tunelu tiše vyjela stařičká Volha GAZ 21, rok výroby 1956, avšak skvěle zrestaurovaná, barvy slonové kosti, s registrační značkou R001VV.99 RUS. Když z automobilu vystoupil řidič, všichni uviděli, že to byl Vladimír Putin, píší noviny. Prezident toto auto koupil v roce 2005.

Volhu poznali okamžitě pouze novináři z hlavního města, kteří ji viděli již na jaře 2005 v prezidentově rezidenci v Novo-Ogarevu. Tehdy v ní Putin svezl George Bushe, který u něj byl na návštěvě. Jak se prezidentovo auto dostalo do Soči, zda po vlastní ose nebo letecky, není známo. Neví se ani to, odkud s ním přijel Vladimír Putin к tunelu: zda od sočské rezidence Bočarův pramen nebo od letiště v Adleru. Prezident nejspíše přiletěl z rezidence vrtulníkem na letiště, kde nasedl do auta a přijel к tunelu, který je od letiště vzdálen necelých

20 kilometrů. Ukazuje se, že Vladimír Putin se prodíral dopravní zácpou přes celé centrum Soči bez doprovodu milice, poznamenávají noviny,

22. 8. 2005

Zdroj: http://grani.ru/Cars/m.93776.html

George Bush a Vladimír Putin ve Volze M 21

11. května 2005

Po skončení rozhovorů Putin Bushovi nabídl, aby se posadil za volant Volhy 21, a ten ochotně souhlasil. Ruský lídr kolegovi rychle vysvětlil zvláštnosti řízení Volhy a Bush nastartoval motor. Když projížděl kolem novinářů, přibrzdil a zažertoval: „Dává mi lekce řízení". Bush objel nevelký kruh na území rezidence, potom znovu přibrzdil poblíž novinářů a řekl: „to se nám líbilo, uděláme ještě kolečko." Potom se otočil к domu Putinových a prezidenti odjeli. Zrestaurovaná GAZ 21 Volha barvy slonové kosti, r.v. 1956, patří prezidentovi osobně, upřesňuje agentura. Putin ji koupil v roce 2005 a jezdí v ní zřídka. Na tachometru je ujetá vzdálenost sotva 120 kilometrů. Při rekonstrukci jí namontovali automatickou převodovku a chromované lité disky. Bush vezl ruského prezidenta již podruhé. V listopadu 2001 svezl Bush Putina pickupem na svém ranči v Crowfordu.

Zdroj: https://graniru.org/Society/People/Politicians/m.88951.html