Bezpodmínečná kapitulace SSSR

Hospodářskou krizi, která začala v 60. letech minulého století, by bývalo bylo možné překonat, pokud by se byl změnil ekonomický model, což se pokusil udělat prezident John Kennedy¹. Byl však zavražděn a krize se stala neodvratnou.

15. srpna 1971 p-rezident Richard Nixon prakticky oznámil státní bankrot USA (druhý v historii Spojených států), když zrušil směnitelnost dolaru za zlato.

Už způsob, jakým bylo toto rozhodnutí oznámeno, svědčí o mizerné situaci Spojených států.

15 srpna 1971 vystoupil Richard Nixon v celonárodní televizi. Byla neděle, lidé sledovali tehdy populární televizní show Bonanza, jejíž vysílání bylo přerušeno kvůli projevu prezidenta. Ve svém poselství Nixon oznámil, zaprvé, zavedení cenové regulace, jelikož v té době se USA potýkaly s inflací. Zadruhé, oznámil zavedení dodatečného 10% cla na všechno dovážené zboží. A teprve na konci své řeči, jako by mimochodem, oznámil: „zavádíme zákaz konvertibility dolaru na zlato", načež začal číst celou tirádu na spekulanty.

Přitom se tvářil jako ten, kdo se musí obhajovat, když říkal že „si nepřeje, aby byl dolar rukojmím spekulantů", že „nedovolíme spekulantům škodit naší ekonomice" a proto zavíráme „zlaté okno".

(Jim Rickards, „Co se to stalo se zlatem 15. 8. 1971", z ruského překladu http://gold.ru/articles/analytics/chto-sluchilos-s-zolotom-15-avgusta-1971-goda.html 19.8.2011. zvýrazněno při citování - WP) Z hlediska public relations bylo vše provedeno správně. To, že zemi postihla finanční katastrofa, bylo oznámeno:

• mezi řečí, bez upoutávání pozornosti;
• ve volný den, kdy byli lidé odpoutáni od svých pracovních kolektivů a naladěni na odpočinek, pročež důkladné, vědomé pochopení události bude odloženo na později, až se lidé potkají v práci, kdy se však budou přednostně zabývat úkoly svého podniku a ne organizací nějakých sociálních protestů;
• vystoupení bylo vsunuto doprostřed humoristického pořadu, který sám o sobě diváky naladí к nekritickému vnímání informace, a samotný vstup je vnímán jako běžné přerušení pořadu reklamním blokem, kterému není potřeba věnovat pozornost, přičemž se zachovává naladění diváků na zábavu.

Takový způsob prezentace sdělení o státním bankrotu (defaultu) do značné míry pomohl vyhnout se hlasité sociální odezvě a v tehdejší situaci zajistil vnímání faktu státního bankrotu Spojených států světovou veřejností jako jakési nevýznamné události nebo dokonce dobrodiní, za něž musí být celý svět Spojeným státům vděčný a s radosti zaplatit celý americký státní dluh.

Zaplatit americké dluhy svět tak jako tak musel. Spojené státy tiskly a tisknou ničím nekryté papírky nebo dokonce jen vytvářejí čísla v počítači, za což celý svět poskytuje USA / UK své zdroje. V podstatě je to tribut, daň, kterou pokořené národy pod zástěrkou světového obchodu platí svým utlačovatelům. A placení této daně umožnil SSSR.

Poté, co Spojené státy oznámily státní bankrot, nejenže SSSR mohl potvrdit svou převahu a převést veškerý světový obchod z dolaru na rubl, ale mohl tuto převahu i podstatně posílit v soupeření dvou společenských systémů. К tomu bylo třeba, aby SSSR pokračoval ve zvyšování tlaku v těchto hlavních oblastech:

1. Posílení ideologického boje.
2. Zesílení rozpočtových problémů USA.
3. Posílení problémů spojených se světovou ropnou krizí.

Namísto toho začalo vedení SSSR jednat přesně obráceně.

V první řadě, pokud by si vedení SSSR bývalo opravdu přálo vítězství v konfrontaci se USA / UK, rozhodně by využilo oznámení státního bankrotu USA a navrhlo by světu přejít v mezinárodním účtování na ruble, v té době již jedinou tvrdou měnu na světě. Vedení SSSR však vyvinulo neuvěřitelné úsilí к tomu, aby se mezinárodní obchod uskutečňoval výlučně na základě amerického dolaru. To nejen zachránilo Spojené státy před úplným hospodářským kolapsem, ale také to stabilizovalo celý světový kapitalistický systém, kterému zajistilo zdroje na úkor zemí třetího světa, od nichž nakupoval skutečné zdroje za bezcenné potištěné barevné papírky.

Záchrana dolaru však nebyla jediným krokem, který к záchraně světového kapitalistického systému vedení SSSR podniklo.

Pokud by býval SSSR odhalil „lunární aféru" Spojených států, způsobilo by to nejen jejich úplnou ideologickou porážku, ale prudce by to posílilo i jejich ekonomické problémy. Nikdo přece nemá rád lháře. V ideologické rovině by jim lidé přestali věřit a obchodníci a podnikatelé by odmítli podporovat americkou ekonomiku nejen formou své přímé účasti na financování kosmických programů USA, ale i přerušením spolupráce v dalších oblastech podnikání.

Místo toho udělal SSSR všechno možné, aby přesvědčil svět o tom, že americké kosmické programy nejsou blafováním, nýbrž realitou s dalekosáhlými perspektivami, ačkoliv ve skutečnosti měl perspektivy právě SSSR. Kdyby býval Sovětský svaz neukončil svůj program pilotovaného dobývání Měsíce, mohl by zcela jistě již v 70. letech přistoupit ke stavbě nikoliv orbitální stanice, ale přímo vědecké základny na Měsíci, což by otevřelo nejen zcela nové vědecké perspektivy, ale přineslo by to i skutečný ekonomický zisk díky osvojení Měsíce. Takovým krokem by byl SSSR reálně porazil své ideologické konkurenty.

Namísto logického sebevědomého vývoje vedení SSSR nastavilo svou zemi úderu a připustilo ideologickou porážku výstřelem do vlastní nohy, když realizovalo program zúrodnění celiny, navíc způsobem, jakým byl proveden. Kromě přímé politické škody, způsobené tím, jak byla celému světu předvedena „prohnilost" socialistického ekonomického systému, a přímé hospodářské újmy v důsledku ztráty potravinové soběstačnosti SSSR zde byl ještě jeden negativní efekt. Byznysmeni celého světa se na konkrétním příkladu přesvědčili, že pro nekompetentnost sovětského vedení není vzájemně výhodná spolupráce se SSSR možná: investice do jakýchkoliv sovětských ekonomických projektů jsou vysoce riskantní ve smyslu finanční (ne)návratnosti investic. A proto se od té doby západní investoři účastnili pouze těch ekonomických projektů, jejichž realizace byla plně pod kontrolou západního byznysu a zajišťovala jednoznačnou ziskovost.

Neboli vedení SSSR udělalo všechno možné pro to, aby tito investoři do Sovětského svazu nejen nepřišli, ale aby šli rovnou do UK/USA.

Souběžně s tímto procesem podniklo vedení SSSR ještě další konkrétní kroky ke spáse Spojených států a světového kapitalistického systému:

• Právě v této době začal SSSR masově vyvážet ropu na světové trhy.

Sovětskému svazu se dlouho nedostávalo vlastní ropy a ropných produktů. Proto Stalin učinil veškerá opatření, aby zabezpečil ropné produkty nejen pro pokrytí aktuální potřeby v SSSR, ale i pro budoucí hospodářský růst. Geologickému průzkumu a rozvoji nových míst těžby se přikládal velký význam. Stalinova námaha nevyšla nadarmo a SSSR si nejen zajistil ropnou soběstačnost, ale získal i možnost dodávat bez vlastní újmy ropu do zahraničí. V poststalinském období se geologický průzkum uhlovodíků neustále snižoval kvůli trvale nedostatečnému financování a proto až dosud těžba ropy stojí na základu, vytvořeném ještě za stalinské éry, kdy byl zabezpečen růst produkce ropy. O růstu těžby ropy v SSSR svědčí následující údaje:

• v roce 1950 - 38 milionů tun
• v roce 1960 -148 milionů tun
• v roce 1970 - 353 milionů tun
• v roce 1980 - 603 milionů tun

Průlom v růstu produkce ropy vděčí tomu, že od 50. let těžba na nových nalezištích tvořila 45 % celkové těžby v SSSR.

V roce 1964 začalo průmyslové využití západosibiřských ropných ložisek. To umožnilo zvýšit těžbu ropy v 70. letech ve srovnání s rokem 1960 na více než dvojnásobek a každoročně ji zvyšovat o 25 až 30 milionů tun. V roce 1974 se dostal SSSR v těžbě ropy na první místo na světě.

Růst produkce ropy umožnil SSSR značným tempem zvyšovat export a podíl na světovém trhu. Již začátkem 60. let SSSR vytlačil z druhého místa na světě Venezuelu.

V roce 1970 dosáhl export ropy a ropných produktů ze SSSR 95,8 milionů tun. Z toho šlo 54 % do socialistických zemí, 43 % do zemí kapitalistických a 3 % do rozvojových.

Dále objemy exportu jen rostly: V roce 1972 to bylo 107 milionů tun, v roce 1975 -130 mt, roku 1977 - 161 mt, v roce 1980 -160,4 milionu tun.

Přitom je třeba poznamenat, že po zprovoznění nových nalezišť zemního plynu na západní Sibiři v SSSR prudce vzrostla těžba tohoto paliva. I to se stalo jedním z nástrojů pomoci Západu.

• V roce 1970 byla uzavřena dlouhodobá dohoda mezi Sovětským svazem a Spolkovou republikou Německo, která spočívala v tom, že SRN bude do SSSR dodávat potrubí velkého průměru a další zařízení pro výstavbu plynovodu do západní Evropy, za které bude SSSR platit dodávkami plynu z ložisek na západní Sibiři.

Tato dohoda je více známa jako obchod století „plyn za potrubí". Takto je nazývána proto, že je vůbec největší obchodní dohodou mezi Německem a SSSR (později Ruskem) i mezi Evropou a SSSR v celé historii vzájemných vztahů a předpokládá spolupráci na mnoho desetiletí. Ekonomická podstata této dohody spočívá v tom, že veškeré příjmy z prodaného plynu byly použity na splátky výstavby právě toho plynovodu ze SSSR do Evropy. Jinými slovy, SSSR zachránil Západ před politicko-ekonomickým krachem, a to bezplatně a vlastním úsilím.

• 26. května 1972 podepsali v Moskvě generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv a p-rezident USA Richard Nixon Smlouvu o omezení balistických raket (ABM). Vyjednávání o této smlouvě mezi SSSR a USA začala 17. listopadu 1969 v Helsinkách. Během této doby se uskutečnilo několik schůzek v Helsinkách a ve Vídni, v květnu 1971 byla podepsána předběžná dohoda o protiraketové obraně (PRO). Čili vyjednávání se vedla v těsné blízkosti SSSR a samotný podpis proběhl v sovětském hlavním městě. To kdyby nebylo jasné, kdo tu dohodu potřeboval více a kdo za kým běhal.

K tomu je potřeba říct, že od přibližné rovnováhy v roce 1967 začal SSSR počínaje rokem 1968 každoročně rozmisťovat na 200 nových raket, zatímco počet raket, jimiž disponovaly USA, zůstával beze změny. Kritickou situaci Američanů podle jejich vlastních slov nezachránilo ani to, že zvyšovali počet raket s několika oddělitelnými bojovými hlavicemi (MIRV). Takové rakety přinášejí výhodu ve finální fázi letu, kdy se oddělí několik hlavic směřujících na různé cíle, avšak možnost zničení rakety za letu nebo dokonce při startu prudce snižovalo pravděpodobnost úspěšného zásahu cíle. V téže době převaha v počtu raket protivníka (SSSR) vyžadovala zasažení každé rakety, tedy v zájmu schopnosti zničit každou z nich při startu nebo za letu bylo zapotřebí i výrazně výkonnějšího systému protiraketové obrany.

V této situaci dohoda ABM výrazně snižovala zátěž zejména americké ekonomiky.

• 1. srpna 1975 byl podepsán Závěrečný akt Helsinské konferenceo bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE).

Jednání konference se zúčastnili zástupci 33 evropských zemí a také USA a Kanada. Závěrečný akt podepsali vedoucí delegací zúčastněných zemí, nejvyšší političtí a státní představitelé. Jménem SSSR jej podepsal generální tajemník ÚV KSSS L. I. Brežněv.

Podepsaný dokument platí dosud. Pasáže Závěrečného aktu, týkající se dodržování lidských práv, svobody informací a svobody pohybu, posloužily jako právní základ disidentského hnutí uvnitř země a kampaně za ochranu lidských práv v SSSR, jak byla vedena na Západě. Právě na základě tohoto aktu se uskutečňovalo a provádí vměšování Západu do vnitřních záležitostí SSSR a Ruska.

Podpisem Závěrečného aktu KBSE přijalo sovětské vedení bezpodmínečnou ideologickou a konceptuálni kapitulaci SSSR před Západem, přijalo západní koncepci lidských práv pro SSSR a v důsledku odstoupilo nejen od vybudování komunistické společnosti, ale i socialismu.

Podpis Helsinského aktu o bezpodmínečné kapitulaci byl logickým vyústěním „odsouzení kultu osobnosti Stalina" na 20. sjezdu KSSS. Tímto krokem rozbili Chruščov & Co jednotné světové komunistické hnutí a podstatně oslabili komunistickou myšlenku ve všech ostatních zemích. A to zase vedlo к rozkvětu nejrůznějších pseudokomunistických ideologií typu maoismu a také к renesanci trockismu jako politického hnutí. Rovněž se stalo základnou pro přerod západních komunistických stran a jejich začlenění do systému západní demokracie.

Po Stalinově smrti nechalo vedení SSSR v podstatě všechny otázky ideologického boje na všech šesti prioritách zobecněných prostředků řízení běžet samospádem a vyčkávalo, kdy vyprchá náboj světového komunistického hnutí získaný za Stalinovy éry. Jedinou sférou, v níž se do určité míry zachovala schopnost čelit protivníkovi, byla šestá (vojenská) priorita, a i ta sloužila pouze zvyšování zátěže sovětské ekonomiky.

Čili strůjci vraždy Johna Kennedyho nebyli vůbec žádní hlupáci. Tímto způsobem řídili chod globální politiky na Zemi a věděli, že řešení budoucích politických a ekonomických problémů Západu obecně a USA zvlášť dokáží zajistit především na úkor zdrojů SSSR a jeho lidu. A nebyly to plané naděje, vždyť podpora Západu a zvláště UK/USA začala ihned po Stalinově smrti. Některé aspekty tohoto přesměrování zdrojů SSSR na záchranu Západu byly popsány v této části.