Všechna snaha marná

Předávka technologií a autoritativní sovětské potvrzení amerických úspěchů v kosmu Američanům nicméně příliš nepomohlo. V době, kdy SSSR dosahoval jednoho úspěchu za druhým, Američany pronásledovala na poli kosmonautiky dlouhá řada neúspěchů. Ve stručném přehledu vypadá takto:

Rok 1971: SSSR vypouští do vesmíru Saljut, první orbitální vědeckou stanici na světě.

Rok 1978: SSSR jako první na světě vytváří pilotovaný vědeckovýzkumný orbitální komplex Sojuz 27 - Saljut 6 - Sojuz 26.

A čím se v té době zabývaly Spojené státy? I ony tehdy měly program realizace vědecké orbitální stanice.

Rok 1973 se vyznačoval tím, že 14. května, o dva roky později než SSSR, vypustily USA do vesmíru svou vlastní pilotovanou orbitální stanici Skylab (v překladu „nebeská laboratoř").¹ Na této stanici se od května 1973 do února 1974 otočily s bídou tři expedice Apollo, načež se porouchala.

Jaké úsilí vyvíjely Spojené státy pro to, aby stanici opět uvedly do provozu, není spolehlivě známo. Avšak během šesti let po vyslání na oběžnou dráhu stanice začala klesat a nakonec se zřítila do Austrálie. Říká se, že jen zázrakem se pád obešel bez obětí na životech. Stalo se to 11. června 1979, čili více než rok poté, co Sovětský svaz vytvořil orbitální komplex, založený na již šesté stanici řady Saljut. Po celou tu dobu se Spojené státy vozily na jediné orbitální stanici, a to bez výsledků. Stanice Skylab byla nejen první americkou orbitální stanicí, ale také jedinou. Zdá se, že na základě zkušeností se Skylabem Američané realisticky vyhodnotili své možnosti sestrojení orbitální stanice a už se v této oblasti nic nepokoušeli. Od této doby se v americkém kosmickém výzkumu nerealizoval ani jeden program, jehož výsledky by si mohl „osahat" nezávislý výzkumník.

Mezitím SSSR pokračoval v efektivním dobývání vesmíru. Byl spuštěn rozsáhlý program účasti zahraničních občanů při dobývání kosmu. V září 1976 začal SSSR v rámci programu mezinárodní spolupráce Interkosmos realizovat účast občanů bratrských socialistických zemí na mezinárodních pilotovaných letech. První let cizince v sovětské kosmické lodi se uskutečnil v roce 1978.² USA zahájily obdobný program až v roce 1980, první cizinec letěl v americké kosmické lodi v roce 1983. Co se týká počtu zahraničních kosmonautů, v rámci sovětského programu jich do zániku SSSR v roce 1991 letělo do vesmíru sedmnáct.

Nejednalo se přitom jen o občany socialistických nebo rozvojových zemí. Vysláni byli i kosmonauti zemí kapitalistických (1982 - Jean- Loup Chretién, Francie; 1984 - Rakéš Šarma, Indie; 1990 - Akijama Tojehiro, Japonsko; 1991 - Helen Shermanová, Velká Británie a Franz Viehböck, Rakousko).

Za stejné období Američané do kosmu dopravili pouze 8 lidí - zástupce SRN, Kanady, Francie, Nizozemí, Saúdské Arábie a Mexika.

Přičemž Američané představitele jiných států do vesmíru doslova „vyvezli", jelikož Shuttle, byť se jedná o vícenásobně využitelnou kosmickou loď, nebyl kosmickou laboratoří. Kdežto zahraniční kosmonauti v rámci sovětského programu létali za účelem plnohodnotné vědecké práce na sovětské orbitální stanici.³

Spojené státy nedokázaly ani vytvořit zdání funkční orbitální kosmické stanice, kdežto SSSR v tomto směru udělal nový kvalitativní skok.

20. února 1986 byl na oběžnou dráhu vypuštěn základní modul orbitální stanice Mir (Saljut 8), ke kterému během dalších deseti let přibylo ještě šest dalších modulů.

Po rozpadu SSSR se Američanům otevřela možnost získat zadarmo všechny ruské kosmické technologie, čehož také s nadšením využili. Od roku 1995 začaly stanici navštěvovat zahraniční posádky. Na stanici pobývalo 15 expedic, z toho 14 mezinárodních s účastí kosmonautů Francie (5x), Japonska, Velké Británie, Rakouska, Německa (2x), Kanady...

V rámci programu Mir-Shuttle bylo uskutečněno sedm krátkodobých expedic raketoplánem Atlantis, jedna raketoplánem Endeavour a jedna raketoplánem Discovery, během nichž na stanici pobývalo celkem 44 astronautů. Teprve s počátkem návštěv stanice Mir se začaly pobyty amerických astronautů v kosmu počítat na dny a nikoliv na pouhé hodiny.

Teprve poté, když Američané usoudili, že ovládli technologii výstavby orbitální kosmické stanice a nepotřebují konkurenci, bylo přijato rozhodnutí o likvidaci ruské orbitální stanice Mir.

23. března 2001 byla orbitální kosmická stanice Mir potopena v Tichém oceánu.

Po likvidaci hlavního konkurenta byly USA uznány za vítěze kosmického závodu. Nicméně, má-li se to vyjádřit upřímně a v souladu se skutečným stavem věcí, v tomto kosmickém závodu připomínají USA běžce, jehož úkolem bylo nezemřít na dlouhé trati, aby bylo po likvidaci soupeře koho na konci závodu vyhlásit vítězem.

Zdálo by se, že Američané ovládli všechny technologie výstavby orbitální kosmické stanice, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Aby Spojené státy dokázaly postavit orbitální stanici, musely využít intelektuální „pomoci" celého světa, což se odrazilo v názvu kosmického modulu: Mezinárodni kosmická stanice. Američané zřejmě od počátku chápali, že výstavbu kosmické stanice nezvládnou, tím se vysvětluje masové putování občanů západních zemí na stanici Mir.

Jenomže ani spojeným úsilím se intelektuálům „rozvinutého" Západu nepodařilo využít všech výsledků sovětských vědců. Například, sovětští vědci vyvinuli pro potřeby dlouhotrvajících kosmických letů sprchu, která funguje v podmínkách stavu beztíže. Tato sprcha byla již na orbitální stanici Saljut 7. A vida, technické úsilí „osvíceného" Západu vyřešilo hygienické potřeby na palubě ISS používáním vlhčených ubrousků. Tento návrat je podmíněn ani ne tak technickou nemožností instalace sprchy na ISS, jako spíš kulturním paradigmatem Západu, tíhnoucího к odmítání jakékoliv hygieny.⁴

Američané nedokázali ani samostatně zajistit fungování ISS.

20. listopadu 1998: vypuštění prvního bloku ISS - Zarja.

2. listopadu 2000 přiletěla na ISS v kosmické lodi Sojuz TM-31 první základní posádka v sestavě:

William Shepherd, velitel posádky ISS 1, což byl jeho první let v roli kapitána expedice, ačkoliv na oběžné dráze ani jednou nestrávil delší čas než týden. Během tří letů do vesmíru nalétal 18 dní, 2 hodiny, 11 minut a 55 sekund.

Sergej Krikaljov, palubní inženýr ISS, letěl poprvé za hranice zemské atmosféry v roce 1988. Tehdy, rovněž v roli palubního inženýra, jako člen posádky 6. expedice na stanici Mir, strávil na stanici 151 dní. Během svého druhého letu vystoupil sedmkrát do volného prostoru a strávil mimo lod" celkem 38 hodin. Druhý let byl jeho vůbec nejdelším - mimo Zemi strávil 311 dní. Zbylé lety byly pro Krikaljova také významné. Při třetím letu se stal prvním ruským kosmonautem, který letěl na oběžnou dráhu americkou kosmickou lodí, a čtvrtý let byl letem první krátkodobé expedice na ISS. Tedy právě Krikaljov letěl na ISS proto, aby ji připravil pro pobyt první kosmické expedice.

Během čtyř kosmických výletů nalétal Sergej Krikaljov 483 dny, 9 hodin, 37 minut a 26 sekund. Během práce na ISS to byl právě on, kdo řešil všechny technické problémy, které na stanici neustále vznikaly. A Sheperd pouze důležitě vypínal hruď a hrál si na kosmonauta.

Jurij Gidzenko letěl do vesmíru jen jednou, zato tam ale strávil téměř půl roku. V roli velitele 20. expedice na stanici Mir strávil na oběžné dráze 179 dní.

Od té doby je ISS trvale obyvatelná.

Na složení první posádky je pozoruhodné to, že pokud by Američané zajišťovali technickou stránku projektu, členy posádky by tvořili z větší části právě oni. Takhle jen přidali к posádce expedice jednoho Američana jako doplňkovou zátěž. Stalo se tak výhradně z politických důvodů.

Na závěr lunárně kosmického tématu je třeba poznamenat, že vedení USA se opakovaně vracelo к myšlence dobytí Měsíce a vytvoření stálé měsíční základny. Poprvé se tak stalo těsně před rozpadem SSSR: v roce 1989 americký p-rezident George Bush st. s propagandistickou pompou ohlásil svůj lunární program. Program tiše zdechl během roku 1993. V otcově díle pokračoval syn: 14. ledna 2004 americký p-rezident George Bush ml. ve svém vystoupení „Nová vize vesmírného výzkumného programu" (New Vision for Space Exploration Program) se stejnou propagandistickou pompou oznámil radikální změnu cílů amerických pilotovaných letů. Ve své řeči „Na Měsíc a ještě dál" vytyčil George Bush ml. tyto cíle pro NASA: návrat na Měsíc, založení obyvatelné základny na Měsíci a dále pilotovaný let na Mars. Termín: rok 2020. Pro realizaci programu měl být vyvinut nový pilotovaný kosmický systém, schopný doletět na Měsíc a později i na Mars. Za tímto účelem začali v NASA pracovat na programu Constellation, který předpokládá zkonstruování raketových nosičů Ares I a Ares V, nového typu pilotované kosmické lodi Orion a lunárního modulu Altair.

Jenže prakticky ihned se ukázalo, že tento program není nic víc než propagandistické blafování. Za vlády Bushe juniora se termíny neustále posouvaly. A tak se 1. února 2010 rozhodl p-rezident Barack Obama zrušit lunární program NASA.

Prakticky ihned po přijetí tohoto rozhodnutí oznámil ředitel NASA Charles Bolden agentuře Roskosmos zrušení programu Constellation a také ukončení vývoje kosmické lodi Orion a raketových nosičů Ares I a Ares V.

Je charakteristické, že když George Bush ml. oznámil obnovení lunárního programu, americká média jej opěvovala po celém světě, až se zalykala nadšením. A vyhlašovala, že pro Američany není nic jednoduššího než doletět na Měsíc, protože už tam přece létali a mají raketu Saturn V, kterou mohou modernizovat, přepracovat, prostě použít v novém lunárním programu. Jenomže všechny řeči po celém světě ustaly jako mávnutím proutku. Oficiální představitelé NASA i političtí činitelé se pečlivě vyhýbali jakékoliv zmínce o použití rakety Saturn V v novém lunárním programu.

Ovšem kosmický byznys USA i tak mele z posledního. To znovu ukázal nový úspěch Američanů v dobývání vesmíru.

26. listopadu 2011 odstartoval (a 6. srpna 2012 přistál na Marsu) „nejpokročilejší" marsochod Curiosity. Byl to poslední vývoj NASA, nová generace vozítka, které představuje autonomní pojízdnou chemickou laboratoř mnohonásobně převyšující předchozí vozítka Spirit a Opportunity, vyslané v roce 2003. Všechna média světa vzrušeně informovala o novém vítězství amerického technického myšleni. A patrně z přílišné skromnosti se nezmínila o tom, že americké raketové nosiče byly vybaveny raketovými motory RD-180 a NK-33 ještě sovětské výroby. Samotné vozítko Curiosity byla jen modernizace planetochodu vyvinutého v SSSR pro průzkum Marsu. Zrovna tak jsou modernizacemi sovětských planetochodů i „bratříčkové", vozítka Spirit a Opportunity. Za čistě americký vývoj lze považovat pouze Sojourner, vyvinutý ve Spojených státech v době, kdy američtí vědci ještě nemohli v plné míře využívat sovětské výsledky, které se jim dostaly do rukou teprve po rozpadu SSSR.⁵ Tabulka níže přehledně ukazuje úroveň amerického vědeckotechnického myšlení v předešlém období a co USA získaly převzetím výsledků sovětského vývoje.

Porovnání amerických marsochodů Curiosity, Opportunity/Spirit a Soujoumer s Lunochodem 2

Srovnávací foto modelů všech úspěšných marsochodů: Sojourner (nejmenší)

Tak to jsou tedy věci. Například motor NK-33 byl vyvíjen v 60. letech pro sovětský lunární program. Sériově se vyráběl do roku 1974 v závodě M. V. Frunze (ОАО Motostrojitěl) v Kujbyševě (dnes Samara) ve spolupráci s celou řadou dalších kujbyševských závodů.

Podle některých tvrzení se Američanům podařilo získat až 60 těchto motorů. Co bude, až Američanům dojde zásoba sovětských motorů? Na čem budou létat do vesmíru?

Členové řídícího týmu Lunochodu s kosmonautem V. F. Bykovským (pátý zleva) na lunodromu 22. listopadu 1970. Dle tehdejších požadavků na utajení je těleso planetochodu zakryto, ale na fotografii jsou dobře vidět proporce přístroje ve srovnánís člověkem.