Jak Sovětský svaz zachraňoval prestiž USA

Tak jako tak, svět nehodlal donekonečna věřit Američanům, že skutečně dosáhli úspěchů při dobývání kosmu.

Již v sedmdesátých letech 20. století nastala situace, kdy bylo nutné předvést alespoň jediný důkaz efektivity amerického kosmického programu. Když už samotní Američané neměli žádné objektivní důkazy o tom, že byli na Měsíci a že aspoň nějaké úspěchy v dobývání kosmu mají, znamená to, že „potvrzení" o tom, že Američané skutečně dosáhli všeho toho, co tvrdí, jim musí „vystavit" ten, kdo nějaké hmatatelné úspěchy v osvojení vesmíru má, čili SSSR. Tak se zrodila myšlenka společného kosmického letu USA a SSSR. A hle, jaká to souhra náhod: v dubnu 1972 Američané konečně předali SSSR měsíční půdu a již další měsíc, 24. května 1972, byl Dohodou mezi USA a SSSR o spolupráci při výzkumu a využití kosmického prostoru pro mírové účely potvrzen program společného kosmického letu Sojuz-Apollo. Všichni, kdo alespoň vzdáleně tuší, jak se uzavírají dohody mezi dominujícími subjekty, ví, že každé dohodě předcházejí přípravná jednání, během nichž se domlouvají a odsouhlasují její budoucí podmínky. A čím je dohoda rozsáhlejší, tím větší je objem práce a tím delší přípravná jednání jsou. A zde se nejedná o pouhou dohodu vlivných subjektů, nýbrž o dohodu mezi dvěma ideologickými protivníky. To znamená, že bylo obrovské množství otázek vyžadujících schválení, přičemž technické otázky zde nebyly ani zdaleka ty nejdůležitější. Pokud ovšem, samozřejmě, USA a SSSR (v osobách svého vedení) skutečně byly ideologickými protivníky. Za těchto okolností se dohoda o společném letu vypracovávala dlouho před datem jejího konečného podpisu, na pozadí toho, jak Američané protahovali předání měsíční půdy. Je třeba poznamenat, že SSSR mohl v libovolném okamžiku americký podvod s jejich přítomností na Měsíci prokázat. V takovém případě by dokonce vůbec nebylo nutné vysílat na Měsíc kosmonauty, bylo by stačilo poslat Lunochod na to místo, kde Američané údajně na Měsíci pobývali. Sovětští vědci se o to už zjevně pokoušeli při vyslání Lunochodu 2, který přistál jen 170 km od místa přistání Apolla 17, což je v kosmickém měřítku trefa téměř do černého.

A zde je schéma trasy Lunochodu 2:

Je vidět, že se Lunochod 2 vypravil k místu přistání Apolla 17, zarazil se o pahorky a obrátil se na východ, potom se zastavil kvůli poruše: Lunochod 2 se dostal dovnitř kráteru, kde byla půda příliš sypká, zapadl, dlouho se nemohl vyhrabat, dokud se mu nepodařilo na zpátečku vyjet na povrch. Podle všeho při tom otevřená stříška se slunečními články nabrala něco materiálu obklopujícího kráter. V důsledku toho, když se stříška kvůli udržení tepla na noc zavřela, napadal materiál na horní plášť Lunochodu, kde zafungoval jako tepelná izolace, což během lunárního dne způsobilo přehřátí a selhání aparatury. Na této příhodě s cestou Lunochodu 2 do lunárního kráteru a jeho následným selháním je leccos podivné. Někdo v tom dokonce vidí špionskou stopu, (viz např. „Kam jel Lunochod 2" http://gosh100.narod.ru/lunohod.htm)

Tak nebo tak, vyslání Lunochodu 3 na Měsíc by mohlo plně zodpovědět všechny otázky spojené s pobytem Američanů na Měsíci. Jsou pro to všechny předpoklady, neboť Lunochod 3 byl nejen technicky dokonalejší než jeho předchůdce, ale mohl být také vysazen na Měsíci ještě blíže к místu přistání americké měsíční expedice. Vždyť i přistání Lunochodu 2 ukázalo, že sovětští specialisté na to mají.

Pomocnou ruku Američanům však podalo samo politické vedení SSSR, které zakázalo start Lunochodu 3 tím, že na takové drobnosti jako demaskování svého ideologického protivníka nevyčlenilo ani jednu jedinou raketu.

Co je to společný let? V technické rovině je to především výměna technických informací. Pro společné rozpracování technických řešení byly vytvořeny smíšené sovětsko-americké pracovní skupiny. Před sovětskými a americkými vědci a techniky vyvstala nutnost řešit celý komplex problémů, spojených se zajištěním kompatibility prostředků vzájemného vyhledání a přiblížení obou kosmických lodí, jejich stykovacích zařízení, systémů zabezpečení životních funkcí, vybavení pro přechod z jedné kosmické lodi do druhé, komunikačních prostředků pro řízení letu a jejich organizační a metodické slučitelnosti.

Rozsah úloh stojících před jejich vývojáři byl vpravdě kosmický. Bylo to vyvoláno zejména značnou technickou zaostalostí. Američanů. Stačí zmínit, že systémy zabezpečení životních funkcí Sojuzu a Apolla byly naprosto nekompatibilní, především kvůli rozdílům v atmosféře. V Apollu astronauti dýchali čistý kyslík pod nízkým tlakem (zhruba 35 % atmosférického tlaku), přitom dlouhodobé dýchání čistého kyslíku je pro lidský organismus mimořádně škodlivé. Naproti tomu na palubě Sojuzu byla udržována atmosféra shodná s pozemskou jak co do složení, tak co do tlaku. Systémy cirkulace a úpravy vzduchu byly také založeny na zcela odlišných principech. Propojení atmosfér obou lodí by rozladilo nastavení automatiky obou systémů. Bezprostřední přechod z jedné lodi do druhé byl z těchto důvodů nemožný.

Jednoduchou přechodovou komoru kvůli dekompresní nemoci při přechodu ze Sojuzu do Apolla nebylo možné použít, byl nutný přechodový modul. A tak dále.

Je třeba poznamenat, že na Apollo byl namontován androgynní periferní stykovací uzel APAS-75, vyvinutý a vyrobený v SSSR, a ten byl použit pro spojení. Přitom Američané v té době už měli mít dokonalejší stykovací uzel, mnohonásobně a úspěšně osvědčený během letů v rámci amerického lunárního programu.¹

Skutečnost, že přechodový modul, na kterém byl použit sovětský stykovací uzel, startoval připojený к Apollu, přímo svědčí o tom, že technologie se předávaly ze SSSR do USA a nikoliv naopak. Tím spíš, že USA byly pověřeny technickou realizací při kombinování kosmických technologií. A Američané potřebovali nové technologie! Pokud by je nedostali, jejich kosmický program by se „zasekl" již v polovině sedmdesátých let 20. století. Můžeme se o tom přesvědčit pohledem na schéma, které je v různých variantách široce dobře po celém světě.

Apollo — слева, а Союз-19 — справа

Zde je řez kosmických lodí Sojuz 19 a Apollo (vlevo). Je dobře vidět, že většinu americké kosmické lodi tvoří letový motor, manévrovací motory a systémy zabezpečení životních funkcí.

Přítomnost letového motoru přímo v tělese kosmické lodi, to jest spojení lodi se startovacím stupněm rakety, svědčí o nízkém výkonu amerických raketových motorů, což vyžadovalo snížení užitečné zátěže vynášené do vesmíru.² Dělalo se to dvěma způsoby: omezením funkčních možností obyvatelného kosmického modulu a kombinací některých jeho funkčních částí se startovacím stupněm nosné rakety. Právě kvůli tomu zbývá v Apollu pro astronauty jen nevelký prostor, v němž jsou umístěna tři křesla.

Naproti tomu sovětská loď sestává z větší části z obytného prostoru. Právě z tohoto důvodu během společného letu kosmonauti i astronauti přebývali v sovětské lodi.

Mimochodem, přebývání amerických astronautů v sovětské části mělo i jiné důvody. Vtip je v tom, že krátkodobost všech amerických kosmických letů byla vynucena celou řadou okolností, v neposlední řadě absencí zařízení pro zajištění základních fyziologických potřeb lidského organismu. Řeč je zejména o tom, že dokud Američané nedostali po rozpadu SSSR úplný přístup к ruským kosmickým technologiím a nezačali pravidelně létat na ruskou kosmickou stanici Mir, nedisponovali takovou nezbytností jako je toaleta. Délka kosmických letů amerických astronautů byla v mnohém definována kapacitou jejich kalhot. Proto v té době byly kožní choroby amerických astronautů velmi častým jevem. Pampersky, které maminky používají к zajištění pohodlí svých miminek, mají svůj původ v kosmickém programu.

Byly vyvinuty s cílem prodloužit pobyt amerických astronautů na oběžné dráze.

Buď jak buď v roce 1975 (17. až 19. července) se uskutečnil první mezinárodní kosmický let Sojuz 19 - Apollo. Posádku Sojuzu 19 tvořili Alexej Leonov a Valerij Kubasov, byl to jejich druhý let. Posádka Apollo: velitel Thomas Stafford (čtvrtý let), pilot velitelského modulu Vance Brand (první let) a pilot stykového modulu Donald Slayton (první let).