Lunární aféra USA

Zvláštní místo v dobývání vesmíru zaujímá téma výzkumu přirozené družice Země - Měsíce. Předpokládá se, že v průzkumu Měsíce mají Američané „náskok přede všemi", protože tvrdí, že Měsíc navštěvovali pravidelně a přivezli odtamtud obrovské množství vzorků měsíční půdy.

Jinými slovy, mají hmatatelné důkazy o tom, že přistáli na Měsíci. To, že Američané na Měsíci nebyli a nic odtamtud nepřivezli, bylo již dokázáno řadou nezávislých badatelů. Viz například knihy A. I. Popova Člověk na Městci? Jaké máte důkazy?¹ a J. I. Muchina Anti-Apollo. Lunární aféra USA.² Je pozoruhodné, že přijde-li řeč na americké falzifikace v jakémkoliv oboru, včetně kosmického výzkumu, začnou se hlasitě ozývat obhájci Spojených států. Výzkum Měsíce není výjimkou. Obhájci USA v této oblasti, neobyčejně aktivní při obhajobě předpokládané americké návštěvy Měsíce, ovšem nemají v ruce žádné důkazy, které by mohly potvrdit fakt přítomnosti Američanů na Měsíci. Veškeré důkazy se omezují na pouhé tvrzení o božské poctivosti

Spojených států. A v souladu s tím zesměšňují a osočují všechny, již by se byť jen zajímali o to, jaké důkazy o tom, že na Měsíci byli, mohou USA předložit. V podstatě kdykoliv přijde řeč na důkazy, mění téma hovoru. Ale vždyť ti, kteří dokazují, že Američané na Měsíci nebyli, zkoumají v první řadě právě důkazy svých protivníků a podrobně vyhodnocují jejich technické možnosti.

V tomto textu se nebudeme zdržovat podrobným zkoumáním technických aspektů průzkumu Měsíce, spíše prozkoumáme dynamiku tohoto procesu, zaměříme se výhradně na oblast řízení procesů v supersystémech а к tomu se budeme opírat o oficiální chronologii událostí, к níž budeme doplňovat vysvětlivky a komentáře.

Tak tedy, 27. března 1968 tragicky zahynul první pozemský kosmonaut Jurij Alexejevič Gagarin. Tato událost má s americkým průzkumem Měsíce tu souvislost, že pokud by byl Gagarin naživu, všechna světová média by velmi stála o jeho komentář ohledně věrohodnosti přistání Američanů na Měsíci právě proto, že byl prvním pozemšťanem pobývajícím ve vesmíru. Ale jelikož už nežije, média se omezí jenom na komentáře a prohlášení samotných Američanů. Oficiální postoj sovětského politického vedení byl, že Američané na Měsíci byli, a proto byly ve sdělovacích prostředcích připuštěny jenom takové komentáře a pouze těch lidí, jejichž vyjádření se nerozcházela s generální linií strany.

Tak jako tak, Američané zahájili průzkum Měsíce teprve po Gagarinově smrti. Následuje celá řada oznámení o úspěších:

• 21. prosince 1968: první oblet Měsíce v Apollu 8,
• 18. května 1969: druhý oblet Měsíce v Apollu 10,
• 16. července 1969: startuje první americká lunární expedice Apollo 11,
• 20. července 1969: astronauti Neil Armstrong a Edwin Aldrin jr. v lunárním modulu Eagle přistáli na Měsíci a 21. července poprvé vystoupili na jeho povrch. Na Měsíci strávili 21,5 hodiny, z toho vně kabiny lunárního modu 2,5 hodiny během jediného výstupu.
• 14. listopadu 1969: druhá americká lunární expedice Apollo 12.
• 19. listopadu 1969: Charles Konrad a Alan Bean v lunárním modulu Intrepid přistáli v rovinaté oblasti Oceánu bouří. Richard Gordon zůstal na oběžné dráze ve velitelském modulu Yankee Clipper. Astronauti strávili na Měsíci 37,5 hodiny, z toho kolem 8 hodin během dvou výstupů vně kabiny, kdy se po povrchu vzdálili až na 500 metrů od lunárního modulu.
  Podle pravidel žánru pak musela přijít katastrofa, která by ukázala, že američtí astronauté a NASA jsou připraveni na libovolný sled událostí i tehdy, když technika zklame.
• 11. dubna 1970 odstartovala v lodi Apollo 13 další expedice. Na cestě к Měsíci nastala havárie: kvůli poruše systému termoregulace v motorové části vybuchla nádrž s kyslíkem. To vyřadilo z chodu systém zajištění životních funkcí ve velitelském modulu Odyssey. Astronauti se přesunuli do lunárního modulu Aquarius, který se pro posádku stal záchranným člunem. Přistání na Měsíci bylo odvoláno.
  Tato událost prokázala jak vysokou úroveň ducha amerických astronautů, tak spolehlivost amerických záchranných systémů.
  A dál už následuje pouze řada úspěchů.
• 31. ledna 19711: třetíamerická lunární expedice Apollo 14.
• 26. července 1971: čtvrtá americká lunární expedice Apollo 15.
• 16. dubna 1972: pátá americká lunární expedice Apollo 16.
• 7. prosince 1972: šestá a poslední americká lunární expedice Apollo 17.

A zde vyvstává otázka, proč najednou Američané museli ukončit tak úspěšný projekt, který otevíral nevídané perspektivy v osvojení Měsíce a přívalu světových zdrojů do ekonomiky USA?

Vše je velmi jednoduché. Donekonečna informovat o svých úspěších lze za podmínky, že hlavní konkurent od podobného programu osvojení Měsíce upustil. Na základě vlastních zkušeností se zajištěním vesmírných letů v automatickém režimu měli Američané velmi nízké mínění o možnostech automatického průzkumu Měsíce. Jenže situace se začala měnit, když 10. listopadu 1970 odstartovala automatická meziplanetární sonda Luna 17 s Lunochodem 1 na palubě a 15. listopadu vstoupila na oběžnou dráhu kolem Měsíce. 17. listopadu sonda úspěšně přistála na povrchu Měsíce v Moři dešťů a Lunochod 1 vyjel na měsíční povrch.

Lunochod 1 (přístroj 8EL č. 203), první planetární vozidlo na světě, úspěšně fungující na povrchu jiného kosmického tělesa, na Měsíci. Patří do série sovětských dálkově řízených samohybných přístrojů Lunochod určených к průzkumu Měsíce (projekt E8) a na Měsíci fungoval celkem 11 lunárních dní (10,5 pozemských měsíců). Po splnění programu pracoval Lunochod na Měsíci třikrát déle, než bylo původně plánováno (3 měsíce).

Zkušenost s použitím Lunochodu 1 ukázala, že průzkum Měsíce v automatickém režimu je naprosto reálný. A SSSR tudíž bude brzy mít své vlastní výsledky průzkumu Měsíce a světová vědecká veřejnost položí otázku nezbytného porovnání výsledků získaných USA a SSSR. Nemaje v rukou nic, co by bylo možno světu prezentovat jako výsledky vlastního lunárního výzkumu, neměli Američané jinou možnost, než se svými „vědeckými" „expedicemi" začít dávat zpátečku. Proto by měla být „havárie" Apolla 13, ke které došlo 11. dubna 1970, posuzována jako akce dvojího účelu, čili lze na tuto událost nahlížet nejen způsobem zmíněným výše, ale i jako na přípravu к ukončení lunární aféry.

Všimněme si, že Američané pozastavili lety na Měsíc jeden měsíc před tím, než 15. ledna 1973 automatická meziplanetární sonda Luna 21 dopravila na povrch Měsíce sovětský Lunochod 2 (8EL č. 204), druhý ze série sovětských lunárních dálkově řízených samohybných aparátů Lunochod (projekt E8).

Nakonec na základě výsledků pobytu Lunochodu 2 na Měsíci Američané svůj lunární program úplně ukončili. NASA po něm zbyly tři nevyužité raketové nosiče Saturn 5, z nichž každý stál přes miliardu dolarů. Jeden z nich byl 14. května 1973 použit к vynesení orbitální stanice Skylab, pro zbylé dva se ale v kosmickém programu žádné využití nenašlo. Bůhvíproč se přímo úměrně kosmickým úspěchům SSSR snižovala potřeba Američanů dopravovat do vesmíru těžké náklady.

Co se týká Měsíce, hned po Američanech od jeho výzkumu upustilo i sovětské vedení.

V roce 1975 byl konstrukční kanceláří KB MZL vyroben Lunochod 3 (8EL č. 205), třetí sovětský samohybný přístroj ze série Lunochodů. Na Měsíc měl být podle plánu dopraven v roce 1977 meziplanetární stanicí Luna 25. Start se však neuskutečnil. Raketa 8K82K se začala aktivně využívat pro vypouštění sovětských komunikačních satelitů na oběžnou dráhu, ale pro dopravu Luny 25 na Měsíc se žádný jiný nosič nenašel.

Jednání jak amerického, tak sovětského vedení postrádá logiku.

Vždyť pokud by Američané, kteří už začali s dobýváním Měsíce, pokračovali a postavili na Měsíci kosmickou základnu, bylo by to nejen poskytlo obrovské ekonomické výhody, ale i absolutní dominanci USA nejen nad SSSR, ale i nad celým světem. Čili již v sedmdesátých letech by UK/USA dosáhly toho, oč se snažily celou dobu a snaží se dodnes. V situaci, kdy kontrolovaly světový systém financí, by měly UK /USA prakticky neomezené možnosti financování projektu, jehož realizace by jim zajistila úplnou nadvládu na celým světem. Za těchto podmínek, budeme-li považovat všechny úspěchy ohlášené Američany za skutečné, Spojené státy upouštějí od realizace tohoto projektu doslova jediný krůček před dosažením kýženého cíle.

Odstoupení Američanů od dobytí Měsíce dávalo SSSR úplný a bezpodmínečný náskok. Dokonce i kdyby dobývání Měsíce zpočátku pokračovalo pouze s využitím Lunochodů, mohl by SSSR klidně již v 70. letech přistoupit místo к budování dočasných orbitálních stanic ke stavbě trvalé lunární záklany. Dobytí Měsíce dávalo SSSR naprostou převahu nad Západem jak z ekonomického, tak i z vojensko-technického a politického hlediska. Jenomže pro realizaci tohoto plánu sovětskému vedení chyběla jedna taková drobnost: rakety. Raketových motorů se v rámci lunárního programu vyrobilo mnoho, ale jaksi se nepodařilo vyrobit alespoň jeden korpus rakety, i když je to po technologické stránce nesrovnatelně jednodušší, než vyrobit raketový motor. Avšak výkonné raketové motory, které v sovětských časech zůstaly po ukončení lunárního programu ležet jako nadbytečné zásoby ve skladech, byly po rozpadu SSSR prodány Spojeným státům. Motorů se vyrobilo tolik, že právě s nimi uskutečňují v posledních dvaceti letech USA všechny důležité kosmické lety. Bez sovětských motorů, vyrobených v rámci lunárního programu, by bývalo americké dobývání kosmu skončilo již na úsvitu 21. století.

Vysvětlit logiku konání amerického a sovětského vedení ohledně ukončení výzkumu Měsíce lze jedině tak, že žádní Američané na Měsíci nebyli a vedení SSSR učinilo všechno možné, aby mýtus o americkém prvenství v dobývání Měsíce v důsledku pokračování sovětského lunárního programu nezkrachoval. Tento závěr se stane ještě jasnější, pokud nestranně prozkoumáme důkazy amerických přistání na Měsíci.

Hlavním důkazem je jednoznačně samotná měsíční půda. Vždy, když někdo potřebuje dokázat, že někde byl, něco odtamtud přiveze.

Předpokládá se, že Američané dovezli z Měsíce 378 kg měsíční půdy a kamenů. Zdálo by se, že s takovým měsíčním bohatstvím se Amerika bude natřásat a rozdávat vzorky к prozkoumám všem vědcům světa, včetně svého hlavního soupeře, SSSR. Tumáte, z naší štědrosti, zkoumejte, přesvědčte se o našich úspěších...

Kromě toho je měsíční půda reálným důkazem výkonnosti ekonomiky USA a jejím předáváním (vůbec ne bezplatně!) к výzkumu do jiných zemí by USA mohly reálně řešit mnohé své ekonomické problémy vtažením dalších ekonomik, zajímajících se o kosmický výzkum, do sféry svého vlivu.

Ale právě tohle se bůhvíproč nějak nedaří.

Doktor M. A. Nazarov, vedoucí oddělení meteoritů Ústavu geochemie Akademie věd SSSR (nyní GEOCHI Ruské akademie věd) sděluje: „Američané ze všech expedic Apollo předali SSSR 29,4 gramu (!) měsíčního regolitu (jednoduše řečeno měsíčního prachu), z naší sbírky vzorků Luny 16,20 a 24 bylo vydáno do zahraničí 30,2 gramu."

Dodejme, že SSSR získal z Měsíce všeho všudy 324 gramů měsíční půdy. To není zase tak mnoho. Předání desetiny získaného materiálu do zahraničí³ je nejen neslýchaná štědrost, ale i důkaz toho, že SSSR měl skutečné možností výzkumu Měsíce. Konkrétně 3 gramy měsíční půdy byly předány Spojeným státům. Budeme-li vycházet z toho, že SSSR předal Spojeným státům zhruba jednu setinu svých zásob, dalo by se vcelku logicky očekávat, že by Američané mohli SSSR předat byť třeba jen jeden kilogram, tedy 1/378 deklarovaných zásob. Nicméně Spojené státy nedaly Sovětskému svazu ani jediný kilogram, ačkoliv by to pro ně bylo výhodné jak z politického, tak z ekonomického hlediska.

A proto je tedy potřeba prozkoumat samotný proces toho, jak Američané předávali do zahraničí důkazy o tom, že opravdu byli na Měsíci.

Pokud si projdeme data v procesu předávání vzorků půdy, ukazuje se velmi zajímavý obrázek pravděpodobného sledu událostí.

Červenec 1969. Astronauti Apolla 11 údajně přivážejí 20 kg měsíční půdy. Z tohoto množství Sovětskému svazu nedávají nic. V této chvíli ještě SSSR žádnou vlastní měsíční půdou nedisponuje.

Září 1970. Sovětská stanice Luna 16 dopravuje na Zemi měsíční půdu. Nyní mají sovětští vědci co nabídnout к výměně. To staví NASA do obtížné situace. Ale NASA se zjevně domnívá, že by dokázala počátkem roku 1971 dopravit na Zemi svou vlastní měsíční půdu pomocí automatické sondy, a s tímto předpokladem se v lednu 1971 již podařilo uzavřít dohodu o výměně. Avšak samotná výměnase neuskutečnila ještě dalších deset měsíců. Získat skutečnou měsíční půdu by Spojené státy mohly jedině v případě, že by se jim podařilo realizovat jakýkoliv program typu sovětského Lunochodu, tedy výlučně skrze automatizovaný let. Jenže USA podle všeho s automatickými sondami neuspěly. V tomto případě nemají jinou možnost, než protahovat čas. Jenže průtahy jsou možné jedině v případě, že existuje naděje, že se v brzké době podaří najít východisko z obtížné situace. Toto východisko Američanům poskytl sám Sovětský svaz, když jim v červenci 1971 jednostranně, jako gesto dobré vůle, předal měsíční půdu, kterou přivezla Luna 16. Rozumí se, že Spojené státy jako odpovědí na toto gesto Sovětskému svazu nic nedaly, ačkoliv dohoda o výměně byla podepsána již půl roku předtím a ve skladech NASA tou dobou údajně již leželo 96 kg měsíční půdy (z Apolla 11, Apolla 12 a Apolla 14).

Teď už ale mají Spojené státy к dispozici sovětský vzorek měsíční půdy a podle něj se mohou pokusit syntetizovat měsíční půdu v laboratorních podmínkách. К tomu je však potřeba čas.

Uplyne ještě tři čtvrtě roku.

Přichází duben 1972 a NASA konečně předává SSSR vzorek měsíční půdy. Údajně byl přivezen posádkou americké lodi Apollo 15, ačkoliv od tohoto letu (červenec 1971) již uběhlo osm měsíců. Ve skladech NASA к tomuto datu leží údajně 173 kg měsíčního kamení.

A z tohoto bohatství dostávají sovětští vědci jakýsi vzorek. Je příznačné, že hlavní sovětské noviny Pravda ve své zprávě o aktu předání americké měsíční půdy SSSR skromně zamlčely parametry obdrženého vzorku.

Byla-li to skutečná měsíční půda, která čirou náhodou byla stejným regolitem (měsíčním prachem)⁴ jako vzorky dovezené sovětskými sondami Luna, nebo byla-li to půda syntetizovaná v laboratorních podmínkách podle sovětského vzorku předaného Američanům, není známo. A byla-li to vůbec měsíční půda, ať už přírodní nebo syntetická, to je také velká otázka, protože dosud tento vzorek nezkoumali ani sovětští, ani ruští vědci.

A otázka, zda USA vůbec mají jakoukoliv měsíční půdu, není v žádném případě zbytečná.

„Fragment půdy ze sbírky údajně dovezené na Zemi posádkou Apolla 11 byl oficiálně prohlášen za padělek. Ukázalo se, že se jedná o zkamenělinu dřeva.

Jak sděluje Associated Press, holandští specialisté provedli analýzu „měsíčního kamene", předmětu, který prostřednictvím Státního departmentu darovaly Spojené státy bývalému holandskému premiérovi Willemu Dreesovi, a který mu oficiálně předal tehdejší velvyslanec USA v Holandsku William Middendorf během návštěvy astronautů Neila Armstronga, Michaela Collinse a Edwina Aldrina po dokončení mise Apollo 11 v roce 1969.

Je známo datum předání drahocenného daru: 9. října 1969. Po smrti pana Dreese se cenná relikvie, pojištěná na částku 500 tisíc amerických dolarů, stala exponátem Rijksmusea v Amsterdamu.

A teprve nyní výzkum „měsíčního kamene" ukázal, že dar USA, vystavený vedle Rembrandtových pláten, je primitivní padělek - jedná se o kus dřevěné zkameněliny." [CNews, technologický internetový magazín, pátek 28.8.2009]⁵

К předání padělku bývalému premiérovi došlo v říjnu 1969. V listopadu téhož roku přikázal prezident USA Richard Nixon, aby NASA vyčlenila okolo 250 fragmentů „měsíční půdy" a z nich vyrobila destičky (štítky), na nichž budou upevněny akrylátové koule se zatavenými čtyřmi vzorky „měsíční horniny".

Tyto koule s „měsíční horninou" byly určeny jako dary jménem USA. Obdarovávání probíhalo ve dvou etapách: v roce 1969 a v roce 1972. Dary byly předány 135 členům OSN a guvernérům padesáti amerických států. Obdarování bylo politickou propagandistickou akcí už jen z toho důvodu, že pro případné prozkoumání „měsíčního vzorku" by bylo nutné dar rozřezat. Nejen, že ničit dary je nezdvořilé, ale v tomto případě by to ještě způsobilo mezinárodní skandál. Skandál se Spojenými státy si tehdy mohl dovolit pouze Sovětský svaz, který by mohl zcela legálně a se souhlasem USA převést dar z kategorie muzejních exponátů do kategorie vědeckých vzorků. SSSR to udělat mohl, ale neudělal. A na příkladu daru „měsíční horniny" Holandsku se celý svět přesvědčil, že Spojené státy si se zhotovením padělku příliš velkou práci nedaly. Za „měsíční půdu" prohlásily první, co jim padlo pod ruku.

Předpokládá se, že USA údajně předaly západním vědcům kolem 45 kilogramů měsíční půdy. Nicméně důvěryhodné údaje o tom, že by tyto vzorky někdo zkoumal nebo aspoň o jejich pouhém předání vědeckým ústavům, neexistují.

Navíc Američanům v poslední době měsíční půda (přesněji řečeno to, co za ni vydávají) začala nějak mizet. К dnešnímu dni zůstalo ve světových muzeích pouze 13% Američany darovaných vzorků „měsíční půdy". Ostatní byly buď ukradeny nebo se ztratily. (Považte, takový šlendrián! Zašantročili je v nějaké skříni!). A Hondurasu Spojené státy vzorek „lunární půdy" odebraly na základě rozhodnutí amerického soudu.

Co se týče krádeží, zloději při zcizování americké „měsíční půdy" prokazují zázračnou obratnost. Například v létě 2002 zmizelo z depozitáře Johnsonova muzea Amerického vesmírného střediska NASA v Houstonu obrovské množství vzorků, a to včetně trezoru vážícího skoro tři metrické centy.

Zločinci ale kradou i vědecké vzorky „měsíční půdy". V zimě 2006 v okrese Virginia Beach neznámí pobertové vykradli auto a ukradli dvě nevelké plastové krabičky ve tvaru disku, v nichž byly zality vzorky meteorické a měsíční hmoty, soudě podle označení, které na nich bylo uvedeno. Ke krádeži došlo během zastávky na odpočívadle, kdy se pracovníci převážející „měsíční půdu" šli najíst! (Cože?! Měsíční půdu z důvodu její nesmírné vědecké a finanční hodnoty nesvěřili dokonce ani samotným astronautům, ale tady ji převážejí jacísi pobudové, první, kteří se namanuli!)Mnohem víc než skutečným krádežím se to podobá krádežím zinscenovaným kvůli zametení stop. Nebude měsíční půda - nebudou ani „nepohodlné" otázky.

Současně se mizením a krádežemi „měsíční půdy" zmizely ze skladů NASA originální filmové pásy, na nichž byly zaznamenány samotné výstupy astronautů na povrch Měsíce. Nejen to, současně s filmovými pásy zmizely i záznamy o zdravotním stavu astronautůběhem letu, data o kosmických lodích a zprávy z paluby kosmických přístrojů, vypuštěných během programu Apollo. A aby toho nebylo málo, zmizelo i 700 krabic, v nichž bylo na cívkách o průměru 30 cm uloženo snad deset nebo dokonce třináct tisíc filmových pásů!⁶

Kdo však bude věřit, že americké archivy a sklady strategických objektů jsou chráněny jako průchoďák a evidence uložených materiálů je vedena od oka?⁷

Za podmínek, kdy se měsíční půda ztrácí i ve Spojených státech, jejichž státnost donedávna fungovala stabilně, se dá s dostatečnou mírou jistoty předpokládat, že vzorek předaný Američany Sovětskému svazu mohl prostě „zmizet" v divokých devadesátých letech dvacátého století, kdy ruská státnost existovala do značné míry pouze formálně. Mohlo by se také ukázat, že americká „měsíční půda" byla zaměněna půdou ze sovětských zásob. Je-li tomu tak či nikoliv se ukáže pouze tehdy, pokud budou mít vědci možnost tyto americké vzorky prozkoumat. Přičemž to musí být umožněno nikoliv jen úzkému kruhu „vědců" s „těmi správnými" politickými názory, nýbrž co nejširšímu okruhu badatelů, a samotný výzkum musí být proveden v různých vědeckovýzkumných ústavech. Je dobře, že měsíční půdy je к dispozici více než dost.