Závody v dobývání vesmíru

Obrazně řečeno, SSSR soutěžil se Západem, sražen na kolena úsilím trockistů ze sovětského stranického vedení o brzdění rozvoje země. A i přesto bylo již v 70. letech možné konstatovat, že v soutěži dvou systémů socialismus zvítězil. V té době, kdy byla v USA zaznamenána masivní ekonomická recese, v SSSR pokračoval hospodářský růst jako důsledek dosud působícího stalinského ekonomického modelu.

Zvláště nápadně to bylo vidět v oblasti, v níž čtenář, odmítající se zabývat zkoumáním reality, přiznává prvenství Spojeným státům.

Řeč je o dobývání vesmíru.

Po skončení druhé světové války stály Spojené státy a Sovětský svaz na různých startovních čarách. Sovětský svaz byl vyčerpán, během války nemohl vyčlenit dostatečné prostředky na vědeckovýzkumné práce v oblasti konstrukce raket. Naproti tomu USA se v tomtéž období významně obohatily. Zůstávaly za oceánem, daleko od bojišť, byly tím klidným přístavem, kam směřovaly vědecké kádry z celého světa a který si mohl dovolit utrácet za vědecké akvizice libovolné zdroje v potřebném objemu.

První balistická raketa na světě byla sestrojena Třetí říší ve vědeckovýzkumném středisku Peenemünde pod vedením Wernhera von Brauna. Raketa dostala označení A-4, i když známější byla pod názvem V-2 (Vergeltung = odplata).

Po válce si USA odvezly prakticky všechny vědce německé Třetí říše, včetně raketových vědců s hlavním raketovým konstruktérem Wernherem von Braunem, který později stanul v čele výzkumu i ve Spojených státech. Z území Třetí říše byla do USA odvezena veškerá technická dokumentace, prakticky všechno vybavení, technika i již postavené vzorky raketové techniky. Přičemž to vše se vyváželo nejen ze zóny západních spojenců, ale i z území sovětské okupační zóny. Dělo se tak s více než zřejmým souhlasem maršála G. K. Žukova, jehož pozornost se soustředila výlučně na sbírání trofejí: luxusních a spotřebních předmětů.

Američané si v té době klidně odvezli přinejmenším stovku hotových raket A-4 z továrny v Nordhausenu, nacházející se v sovětské okupační zóně. Sovětským vědcům zbyly jen komponenty které Američané z továrny nestihli odvézt poté, co je vojáci Rudé armády zdvořile požádali o opuštění sovětské okupační zóny v Durynsku.

Americkým aktivitám ve vývozu německých vědců i vzorků techniky bránili výlučně kontrarozvědčíci a obyčejní vojáci Rudé armády, kteří iniciativně narušovali vývoz vyspělé technické produkce německé vědy a průmyslu Američany

Buď jak buď, na SSSR nezbyl ani jeden významnější raketový vědec. Drtivá většina specialistů odvezených do SSSR nepracovala pod vedením W. von Brauna v Peenemünde, ale s raketovou technikou se seznamovala až v ústavech v Raabe a Nordhausenu, kde pracovala pod sovětskou kontrolou.

O úrovni specializace převážného počtu německých specialistů, které si SSSR převzal, svědčí velmi výmluvně to, že když bylo po skončení války rozhodnuto o zprovozění trofejních německých reaktivních motorů, byla pro plnění tohoto úkolu založena konstrukční kancelář OKB-1, jejímž ředitelem oddělení motorů byl jmenován Alfred Scheibe, někdejší velitel oddělení statických zkoušek benzínových a pístových motorů firmy Junkers.

V červnu 1947 se sovětské vedení rozhodlo vytvořit z německých raketových specialistů, vyvezených v roce 1946 do SSSR, skupinu pro konstrukci balistické rakety dlouhého doletu. Tato konstrukční kancelář (KB) konkurovala sovětské KB pod vedením S. P. Koroljova. Vedoucím projektu a hlavním konstruktérem německé KB byl jmenován německý raketový inženýr Helmut Gröttrup, specialista na řídící systémy, zástupce doktora Steinhoffa, někdejšího vedoucího skupiny řídících systémů balistických a řiditelných raket v Peenemünde. К prozkoumání cenných vědeckých trofejí přijela do Německa řada prominentních sovětských specialistů, jako byli S. P. Koroljov, V. P. Gluško, V. R Barmin a mnozí další.

O náskoku, jaký měli němečtí raketoví konstruktéři před sovětskými, vypovídá Boris Jevgenijevič Čertok¹, který píše v knize Rakety a lidé:²

A. M. Isajev, pak já, N. A. Piljugin, V P. Mišin a ještě několik specialistů jsme byli připuštěni к prohlídce tajné německé zbraně.

Když jsem přišel do sálu, hned jsem spatřil špinavě černý zvon, z něhož trčela spodní polovina Isajevova těla. Prolezl hlavou napřed skrz trysku do spalovací komory a pomocí baterky si ji prohlížel. Vedle seděl ohromený Bolchovitinov,³

Zeptal jsem se:

• Co je to, Viktore Fjodoroviči?
• To je něco, co nemůže existovat! - následovala odpověď.

Raketový motor na tekuté palivo takových rozměrů jsme si v té době prostě vůbec nedokázali představit.

Takže Spojené státy byly nejen lépe materiálně technicky vybaveny, ale získaly i drtivou většinu německých vědců a prakticky všechny výsledky výzkumu, jichž Třetí říše dosáhla.

SSSR byl napůl zničený válkou, bylo zapotřebí obnovovat zemi a přitom uvědoměle zachovávat obranyschopnost na úrovni zaručující, že SSSR nebude napaden, а к tomu ještě bylo potřeba vyčlenit různé druhy zdrojů, aby bylo překonáno zaostávání za Spojenými státy v oblasti jaderného výzkumu, v konstrukci raket a mnohém dalším. Sovětský svaz se však pod vedením Stalina skvěle vyrovnal se všemi zadanými úkoly a nejen, že odstranil zaostávání ve strategických směrech, ale dokonce dokázal USA předehnat.

Po válce byl přijat tzv. Stalinský plán přeměny přírody a díky obrovskému úsilím lidu se Sovětskému svazu podařilo během necelých deseti let od konce ničivé války obnovit své postavení ve světové ekonomice a následně zaujmout vedoucí pozice v mnoha ukazatelích. Ekonomika SSSR již v šedesátých letech zaujala:

• 1. místo na světě: v těžbě uhlí, těžbě železné rudy výrobě koksu a cementu, dodávkách lokomotiv, výrobě řeziva, vlněných látek, cukru a živočišných tuků;
• 2. místo na světě v objemu veškeré průmyslové výroby elektrické energie, těžby ropy a zemního plynu, ve výrobě oceli a litiny, v chemické výrobě, výrobě minerálních hnojiv, ve strojírenství, ve výrobě bavlněných tkanin, atd.

Později předehnal SSSR světové konkurenty ve výrobě oceli, litiny v těžbě ropy, ve výrobě minerálních hnojiv, železobetonových výrobků, obuvi a podobně.

Celkově se hospodářství a průmysl SSSR v padesátých letech pevně usadily na druhém místě na světě, za prvními USA, ale v některých jednotlivých odvětvích SSSR USA předehnal.

Jedním z oborů, v nichž SSSR předehnal USA, byla výroba raket. Sovětské prvenství se projevilo v tom, že 4. října 1957 SSSR vypustil do vesmíru první umělou družici Země. Sputnik 1 vážil 83,6 kg.

Po startu sovětského Sputniku nařídil prezident Dwight Eisenhower „urychleně vystřelit do vesmíru cokoliv". Ve Státech byly všechny síly vrženy na to, aby v co nejkratší době byla vypuštěna americká družice, jejíž start se uskutečnil 1. února 1958. Uváděná hmotnost celých 13,91 kg není úplně přesná, zahrnuje i čtvrtý stupeň. Vlastní družice vážila 8,22 kg. Na oběžné dráze fungovala téměř celé dva týdny, zatímco sovětský Sputnik odpracoval 21 dní.

Ještě než stihli Američané vyslat do vesmíru svou první družici, SSSR vypouští 3. listopadu 1957 Sputnik 2 o váze 508 kg.

Na Západě se start první americké družice stal impulzem к zahájení mohutné antisovětské propagandistické kampaně. Ve Washingtonu oznamoval vzrušený Wernher von Braun: „Vytvořili jsme si vlastní předpolí ve vesmíru. Už nikdy se nevzdáme."

Ale už za tři roky si von Braun svým chvástáním pěkně naběhl na vidle.

12. dubna 1961 uskutečnil SSSR první orbitální let kosmické lodi pilotovaný Jurijem Gagarinem. První let člověka do vesmíru trval hodinu a 48 minut. Za tuto dobu kosmická loď jednou obletěla Zemi.

Odpověď USA přišla za necelý měsíc. 5. května 1961 vynesl raketový nosič Redstone 3 kosmickou lod" - kabinu Mercury-Redstone 3 (Freedom 7) na suborbitální balistickou dráhu. Kabina dosáhla výšky přibližně 186 kilometrů a přistála ve vodách Atlantického raketového polygonu USA, 486 kilometrů od místa startu. Doba letu byla 15 minut a 22 sekund.

Toto je na americké odpovědi pozoruhodné: Nejenže suborbitální let nelze považovat za plnohodnotný let do vesmíru, ještě ke všemu byl uskutečněn s hrozivě nízkou úrovní technického zabezpečení.

Jenže právě tuto okolnost vydávají američtí propagandisté a jejich pochlebovači z jiných zemí za největší úspěch americké vědy a techniky.⁴ Prakticky ve všech encyklopediích a sbornících je к popisu letu připojena tato pasáž: „ačkoliv se jednalo o suborbitální let, Shepard měl na rozdíl od Gagarina, jehož let byl plně automatický, možnost loď řídit a ve stavu beztíže uskutečnil úspěšný zkušební manévr".

Jinými slovy, americká věda a technika nedokázala zajistit let v automatickém režimu, aby Shepard neuletěl do horoucích pekel, musel ve správném okamžiku sám ke kormidlu. Není divu, že jak napsal sám první astronaut Spojených států Alan Shepard ve svém životopisu, před startem Redstonu se zaklínal: „Don't fuck up, Shepard!" (Neposer to, Sheparde!)⁵

A teprve po roce dokázala americká věda a technika udělat krok „zpět"⁶, takže 20. února 1962 uskutečnil John Glenn první americký skutečně kosmický pilotovaný let, který proběhl v automatickém režimu. V kabině Mercury-Atlas 6 třikrát obletěl Zemi. Doba letu byla 4 hodiny a 55 minut.

Význam tohoto počinu pochopíme lépe z následujícího srovnání. Půl roku před Glennovým letem, 6. a 7. srpna 1961 uskutečnil sovětský kosmonaut German Titov misi v délce jeden den a jedna hodina, když provedl celkem 17 obletů Země a urazil vzdálenost přes 700 tisíc kilometrů.

A od té doby se to tedy dělalo tak, že Američané své pobyty v kosmu měřili v hodinách a Sověti ve dnech. Tato metoda dovolovala operovat s porovnatelnými čísly. Například americký astronaut William Shepherd strávil ve vesmíru celkem CELÉ 434 hodiny, zatímco sovětský kosmonaut Sergej Krikaljov POUHÉ 482 dny. Zřejmě díky takto nabytým zkušenostem byl právě Američan Shepherd jmenován velitelem první mezinárodní posádky na Mezinárodní kosmické stanici (ISS).