Celina a kultura: změna zaměření propagandy

Osvojení celiny vyjevilo ještě jednu skutečnost, a to jmenovitě ústup SSSR od propagandy nadřazenosti sovětského způsobu života a sovětského hospodářství metodou porovnání cílů a zaměření společenského uspořádání SSSR se západním společenským uspořádáním. Taková díla klasiky sovětské kinematografie, jakým byl film „Cirkus", v němž byl jasně a plasticky tento propagandistický princip vyobrazen, se přestaly točit. V sovětské poststalinské kinematografii zavládl trend kritizování Západu prostě za to, že je špatný, aniž by se konkrétně ukázalo, v čem špatnost západního společenského řádu spočívá, a zrovna tak nekonkrétního vychvalování sovětského společenského řádu. Takový způsob předkládání informací vždy zafunguje podle principu akce a reakce. Takže sovětská propaganda dosahovala výsledků přímo protikladných těm, které byly oficiálně vyhlašovány. Současně s tím sovětské umění a kinematografie začaly v propagandě šířit představu poklonkování sovětských lidí před Západem a vnukávat myšlenku o neschopnosti sovětského hospodářství zajistit demografické potřeby člověka.

Toto je výborně ukázáno ve filmu „Ivan Brovkin na celině"¹, v SSSR kultovním, který byl zamýšlen jako propagandistický, aby odhalil „povrchnost" a „zpátečnictví" ve vztahu k „pokrokovému" jevu osvojení celiny.

Nejvýraznější scénou, v níž se jako v kapce vody zrcadlí veškerá koncepce a ideologie filmu, je scéna, v níž hlavní hrdina filmu brigadýr Ivan Brovkin se členem své brigády společně vyrazili do města, aby nakoupili materiál na ušití oděvů pro členy brigády, aby se mohli krásně a módně obléknout.²

Scéna začíná ve chvíli, kdy Ivan Brovkin a Juris Lejmanis obhlížejí textilní metráž.

„Promiňte, ale tohle je šmejd", oslovuje prodavače Juris Lejmanis.

„Tohle?", ujišťuje se prodavač, jako by se divil a rukama zkouši látku.

„Ano", potvrzuje Juris.

„No, obecně, samozřejmě ano", lhostejně souhlasí prodavač.

„Papír!", vynáší rozsudek Juris.

„Jako cenově? “, ujišťuje se prodavač.

„Néé. Ukažte nám něco lepšího!", zapojuje se do rozhovoru Ivan Brovkin.

„No prosím", přezíravě souhlasí prodavač, odhazuje materiál z pultu a mávne na pomocníka: „Voloďo!".

Prodavač s neochotným výrazem vytahuje další roli materiálu a rozkládá ji na pultu.

„Šmejd?", ptá se Jurise Ivan Brovkin, když vidí, s jakou nespokojeností prohlíží materiál.

„Šmejd!", potvrzuje zamračený Juris.

„Ale ne. Ne tak docela", energicky namítá prodavač a odsouvá z pultu sedícího Ivana Brovkina. Bere materiál a ukazuje ho Ivanu Brovkinovi a Jurisovi: „Jen se podívejte, deset procent vlny!".

„Poslyšte, taťko," oslovuje prodavače Ivan Brovkin a znovu se uvelebí na pultu. „Nemohl byste nám ukázat něco, co by mělo, dejme tomu, procent asi tak sto?"

„Sto?!", podiví se prodavač, hledí na Ivana přes brýle a přezíravě se usměje, „bojím se, že na to byste neměli, mládenci".

„Ale vždyť my se vás na cenu vůbec neptáme", ambiciózně namítá Ivan.

„Jen nám to prosím ukažte!", zdvořile a smířlivě prosí Juris a odsouvá prodavači materiál z pultu.

„Ale prosím, prosím", říká prodavač a obrací se, aby podal další roli materiálu. Přitom znovu kýve na pomocníka, aby uklidil materiál z pultu: „Voloďo!".

„Tak prosím ", prodavač povýšeně shodil na pult několik rolí.

„Co Ty na to?", Ivan Brovkin se živě zajímá и Jurise. Juris se zájmem promnul materiál v prstech.

Ivan Brovkin ihned bere jednu roli do podpaží a teprve potom se ptá: „ Berem? Bude to stačit na třicet obleků?".

„Proč na třicet? Nemůžeme přeci všechny obléknout stejně!", namítá Juris.

„To je pravda", souhlasí Brovkin a neochotně vrací roli.

„Poslyšte, nejste vy od jazzu?", zájmem se vyptává prodavač, když přijímá roli od Brovkina.

„Ale kdepak. My jsme z celiny", uchechtl se Ivan Brovkin.

„Jak, z celiny?", s ohromeným vzdechem odvětil prodavač a hned si s úsměvem od ucha к uchu vyměnil pohled s pomocníkem a zanotoval: „Celiníci-byliníci, mládežníci moji".

Uklidil role, které se celinářům líbily, postavil se na schůdky a vylezl pro materiál na nejvyšší polici.

„Tak to je jiná, v tom případě minutku", povídá, přitom sundává role z police a hází je na pult. Bere ještě dvě role a sestupuje s nimi к pultu. „Tak to vám ukážu materiál, jaký jste ještě neviděli!", povídá a rozvinuje roli na pultu. „Jen se, podívejte", a roztáhl látku před celináři. „Jaké úžasné barvy! Hle, jaké vzory! No? Jo, jo, čínská látka! Jo, jasně, to je barva podzimní stepi!". A hned přešel к věci: „Kolik vás je?"

„No, je nás zhruba třicet", odpověděl Ivan Brovkin.

„Třicet", počítá v duchu prodavač. Na každého po dvou oblecích - to je šedesát střihů.

„A proč po dvou?", protestuje Ivan Brovkin, „stačil by jeden".

„Jak to? Je potřeba se oblékat, žít, mládeži! Nač šetřit peníze?", s radostným nadšením namítá prodavač a důrazně bouchne do pultu rukama zaťatýma v pěst. Prodavač rozmotal roli a přehodil pás látky přes ramena Ivana Brovkina.

„Naprostá paráda! Jak se jmenujete?", ptá se prodavač, vychází zpoza pultu a přichází к Ivanu Brovkinovi.

„Já jsem Váňa", rozpačitě odpověděl Ivan Brovkin.

„Váňo, milý, drahý Váňo! Žádná Vám neodolá!", přesvěduje prodavač Ivana Brovkina a vede jej к zrcadlu.

„Celináři-rostlináři", zazpíval zase prodavač a na vteřinu se odvrátil od Ivana, aby mu vybral kravatu. „K takovému obleku se hodí světlá kravata!".

Prodavač přiložil Ivanovi kravatu, zatímco Juris využil okamžiku a urovnal materiál na jeho ramenech tak, že se začal podobat obleku.

„No, já bych řekl, že je to dobré!", schválil Juris radostně vzezření Ivana Brovkina v zrcadle.

A tím scéna v obchodě končí.

V této scéně mají každé slovo i každé gesto svůj význam. My ale musíme zaznamenat následující aspekty:

• Bohatství sovětských lidí bylo v těch časech ještě malé a proto jen zřídka nakupovali drahé a kvalitní látky; proto také role této látky nejsou po ruce, leží na horních policích. Kvalitnější látky kupovaly jen ty kategorie lidí, které měly vyšší příjmy nežli většina obyvatel. Do takové kategorie patřili hudebníci hrající po restauracích. A ti ke své práci potřebovali „slušivé" oblečení, čímž bylo dáno, že poměrně často nakupovali kvalitnější tkaniny. Proto prodavač celináře původně považoval právě za jazzové muzikanty. Nicméně když poznal, že před ním stojí celináři, prodavač upadl do vytržení, protože věděl, že celináři mají podstatně vyšší platy než obyčejní zemědělci a tudíž si mohou dovolit nejen oblek z nejkvalitnějších a tedy nejdražších materiálů, ale že si se svými platy mohou dovolit obleky dva, což tehdy byl pro většinu obyvatel SSSR neslýchaný přepych.
• Jenže pro budoucnost země je v této scéně ještě důležitější jiný moment, zdánlivě nevýznamná epizoda, v niíž, když prodavač vykládá na pult kvalitní a drahou látku, s pokorným obdivem oznamuje, že materiál je z dovozu, byl vyroben v Číně. Z celé logiky rozhovoru vyplývá, že Čína, kde teprve nedávno skončila občanská válka a jejíž průmysl je v žalostném stavu, dokáže vyrábět nejkvalitnější materiály, zatímco SSSR, to při vší své ekonomické síle nedovede. Právě tuto myšlenku film podsouval. Celé generace sovětských lidí vyrůstaly ve víře, že je tomu skutečně tak. Proto není náhodou, že slovo „dovozový", které se poté nadlouho ujalo ve slovníku sovětů, znamenalo „tak kvalitní, že to sovětská výroba nedovede"³. Muselo dojít až k rozpadu SSSR, aby lidé pochopili, že bez ohledu na veškeré snažení strany a vlády snižovat kvalitu vyráběného zboží, byla produkce SSSR velmi kvalitní. Druhou věcí ovšem je, co se z těchto kvalitních materiálů vyrábělo.⁴