Dovoz obili není hloupost, je to zrada

Je třeba poznamenat, že SSSR v tomto období sám obilí vyvážel. SSSR měl politické závazky potravinové pomoci spřáteleným politickým režimům ve Východní Evropě a na Kubě. Nicméně к roku 1963 se produkce obilovin v SSSR snížila natolik, že se splnění těchto politických závazků stalo nemožným. Porušit tyto závazky nedovolovala Chruš- čovovi & Co rovnováha sil, která se v SSSR ustavila po smrti Stalina a vraždě Beriji. A jelikož splnění politických závazků SSSR bylo bez nákupu obilovin v zahraničí nemožné, všechna politická uskupení ve vedení SSSR souhlasila z různých důvodů s tímto pro SSSR krajně negativním krokem, který měl být v ideologickém boji dvou systémů využit proti SSSR.

Nicméně nejenže negativní účinek dovozu obilovin šlo snížit, nýbrž za určitých podmínek jej bylo možné změnit v pozitivní efekt. Pokud by se obilí nakupovalo v zemích tzv. „třetího světa", jako je například Argentina, mohlo se to stát novým krokem k rozšíření socialistického tábora ve světě.

Dovoz potravin, to je především ohrožení bezpečnosti země, její suverenity. Avšak dovoz potravin v položkách, které je možné a nutné v plném objemu vypěstovat na území státu, to je nepochybně i podpora zemědělství země vývozce na úkor rozvoje vlastního zemědělství¹.

V případě nevyhnutelnosti dovozu potravin už by bylo bývalo lepší podpořit ekonomiku třetí země s předpokladem jejího budoucího začlenění do svého politického okruhu, nežli podporovat ekonomiku svého ideologického protivníka.

Jenže Chruščov & Co se rozhodli podpořit ekonomiku USA a právě na ně se obrátili s prosbou o prodej obilí. A ideologický úder na sebe nenechal čekat. Na SSSR a socialismus byl rozpoután útok ze všech zbraní.

Takže například New York Times sdělovaly svým čtenářům, že poté, co Stalina u moci vystřídal Chruščov, bylo vloženo mnoho úsilí do reformy zemědělství. Sovětský šéf osobně a s velkou pozorností dohlížel na to, co se odehrávalo v zemědělsko-průmyslovém komplexu. A nyní, po deseti letech přesvědčování o přednostech sovětského zemědělství, je Chruščov nucen učinit těžké rozhodnutí o masivních nákupech obilí v zahraničí.

Kolosální objem obchodu doslova ohromil obchodníky s obilím. Ale ještě ve větší míře byla západní společnost ohromena odhalenými podrobnostmi týkajícími se sovětského zemědělství. Svět se na vlastní oči přesvědčil o zkaženosti socialistického systému hospodaření, který, nehledě na obrovský objem investičních prostředků, nemůže ani zajistit jejich návratnost. A aby nezemřel hlady, je SSSR nucen dovážet obilí dokonce z nepřátelského tábora.

Co se týká speciálně toho, jak byl organizován dovoz obilí, i v tomto případě přistoupilo vedení na jakékoliv ústupky, jen aby nakoupilo obilí u svého ideologického protivníka a podpořilo jeho ekonomiku na úkor té své.

Takže jednou z podmínek bylo například to, aby „Rusové nakupovali obilí za naše ceny". V té době byla cena obilí v USA 1,8 dolaru za buši, což bylo o 0,5 dolaru více, než byly světové ceny. A vysoké ceny jsou vždycky známkou nedostatku a vysokých nákladů. Nákup obilí v USA tedy nebyl nic jiného než stimulace růstu produkce obilí v USA.

Jinou podmínkou bylo to, že vývozní licence byla udělena pouze v tom případě, že přeprava obilí bude provedena výhradně loděmi plujícími pod americkou vlajkou. Aby vedení SSSR bylo nuceno tuto podmínku přijmout, americký odborový svaz přístavních dělníků oznámil, že nebude nakládat obilí na lodě „se srpem a kladivem na palubě". Takto SSSR zajistil, kromě nákupu obilí, také práci pro námořní dopravu USA. Rozumí se samozřejmě podle hodnocení Američanů, a tedy za podmínek výhodných pro USA. V důsledku toho všeho si USA vyřešily ještě jeden problém, a to využití supertankeru „Manhattan", v té době největší nákladní lodi.² Tato loď byla tak velká, že zdaleka ne všechny terminály ji mohly nakládat a vykládat; proto měl časté prostoje a majitelům způsoboval ztráty. Nakládání obilí bylo potřeba provádět postupně. Nejprve se nakládalo v mělkém přístavu, dokud to dovolil ponor. Potom loď přejela do jiného, hlubšího přístavu, kde se pokračovalo v nakládce. Poslední části nákladu už se překládaly z remorkérů na rejdě.

Při dovozu potravin pro sebe SSSR nezapomínal ani na dodávky svým spojencům. Přičemž se to dělalo na základě optimalizace převozů, snížení výdajů, a vůbec se nevěnovala pozornost tomu, že politická škoda z těchto dodávek bude mnohem větší než ekonomické ztráty. A že v konečném důsledku způsobí nejen ekonomickou škodu, ale i porážku způsobenou změnou politické orientace státu, jemuž byla takto poskytována potravinová pomoc.

Problém byl v tom, že SSSR za účelem snížení nákladů občas přesměrovával dovážené obilí přímo svým spojencům jako plnění slíbených dodávek ze SSSR. Tímto způsobem se spojenci SSSR při vykládce obilí na vlastní oči přesvědčovali, že obilí pochází od ideologického protivníka.

Například v roce 1963 Kanada uzavřela historicky největší kontrakt se SSSR na dodávku obilí, úhrnem za půl miliardy dolarů. V tomto obchodě byla bezprostředním příjemcem obilí Kuba. Podle slov ministra obchodu Kanady byla vláda USA zpravena o účasti Kuby v této operaci a ta neměla žádné námitky.³

V tomto rámci socialistický blok zakoupil téměř 2 miliony tun.

V roce 1963 bylo zakoupeno 9,4 milionu tun obilí, což tvořilo téměř 10 % hrubého výnosu. Všechno potřebné obilí nakoupil SSSR od firem Cargill a Continental Grain (42 % a 58 %).