Jak se přijímalo rozhodnutí o obdělání celiny

Jednou z „aktivit zaměřených na oslabení ekonomiky Sovětského svazu a vyvolání vnitřních problémů" byla podpora západní ekonomiky obecně a zejména ekonomiky USA. Podpora se uskutečňovala na úkor ekonomiky Sovětského svazu a začala ihned po smrti J. V. Stalina.

Věci se mají právě tak, jakkoliv by to někomu mohlo připadat jako nesmysl. Abychom se o tom přesvědčili, prozkoumáme pouze určité základní aktivity poststalinského vedení SSSR zaměřené na ideologickou a hospodářskou podporu Západu a poškození SSSR.

Ústup od stalinské politiky vybudování suverénního, silného a průmyslově rozvinutého SSSR byl zahájen prakticky ihned po Stalinově smrti. 21. března 1953 bylo přijato usnesení Rady ministrů SSSR č. 149, jímž se rušil stalinský plán další industrializace SSSR a překonání disproporcí (včetně regionálních) v sovětském hospodářství. Právě tento krok přispěl k tomu, že v současnosti Rusko prožívá krizi spojenou s tím, že v jedněch regionech je přebytek pracovních zdrojů, zatímco v jiných nejsou ani zdroje, ani možnosti využití potenciálu průmyslu a zdrojů, zatímco v jiných nejsou ani zdroje, ani možnosti využití potenciálu průmyslu a zdrojů.

Avšak, což je velmi důležité, právě tímto usnesením byl položen základ chruščovovské politiky osvojování celin.

A zvláště program osvojení celin se začal realizovat prakticky ihned po zářijovém plénu ÚV KSSS, na němž byl Chruščov zvolen prvním tajemníkem ÚV KSSS. Současníci vzpomínají, že samotná myšlenka se „zrodila" v Chruščovově hlavě ve dnech zasedání zářijového pléna a obecný plán jejího uskutečnění poprvé vyložil 9. září 1953 na setkání s delegací Kazachstánu, která se tohoto jednání účastnila, a to druhý den po jeho skončení. S delegací, kterou vedl první tajemník republikové komunistické strany Šajachmetov, se setkal už jako první tajemník ÚV KSSS. Žumabaj Šajachmetovič Šajachmetov byl podle vzpomínek pamětníků „příznivcem stalinských metod práce". Byl talentovaným vedoucím, se kterým je spojováno vysoké tempo hospodářského rozvoje poválečného Kazachstánu. Proto není nic překvapivého na tom, že se Šajachmetov v diskusi, která se v zemi rozproudila o tom, jak by se mělo rozvíjet zemědělství, zda extenzivním nebo intenzivním způsobem, stavěl výhradně za intenzivní rozvoj. Důsledkem takového postoje prvního tajemníka komunistické strany Kazašské bylo, že byl na plénu ÚV KSSS v únoru a březnu 1954 uvolněn z funkce, a to na tehdejší dobu s velmi závažným zdůvodněním: „nedostatky ve vedení průmyslu, zemědělství, ideologické a stranicko-organizační práci. V souvislosti s tím...". Na témže plenárním zasedání bylo přijato usnesení „o dalším zvýšení produkce obilovin a o osvojení celin a neobdělané půdy".

Přitom doslova bije do očí zjevný nesoulad tohoto usnesení s novým kurzem agrární politiky, který byl potvrzen zářijovým plénem 1953 a který se již začal energicky uskutečňovat. V usnesení ze září 1953 nebyl ani náznak rozšíření osevních ploch, nevyjímaje oblasti jihovýchodu, Kazachstánu, Západní Sibiře, nýbrž byl vytyčen cíl „všemožně rozvíjet pěstování obilovin" cestou „dalšího zvyšování výnosů". Jinak řečeno, základem rozvoje zemědělství se měla stát cesta intenzifikace. Ale v usnesení pléna z února a března 1954 byla upevněna cesta extenzivního rozvoje zemědělství.

V souladu s tímto usnesením Gosplan SSSR¹ naplánoval rozorání minimálně 43 milionů hektarů celin a neobdělané půdy v Kazachstánu, na Sibiři, v Povolží, na Urale a v jiných regionech. V letech 1954-1960 bylo v SSSR obděláno 41,8 milionu hektarů celin a neobdělané půdy. Nesplnění plánu nebylo ani zdaleka způsobeno tím, že by se dosažení stanovených cílů věnovalo málo úsilí. Nesplnění plánu bylo způsobeno ekologickým a ekonomickým efektem, který byl důsledkem osvojení celin.

Abychom pochopili, v čem tento efekt spočívá, je nutné si připomenout, že možnost osvojení celin a neobdělané půdy se zkoumala už za Stalina.

Již v letech 1946-1947 bylo přikázáno řadě zemědělských výzkumných organizací analyzovat návrhy na zajištění spolehlivého zásobování zemědělskou produkcí, zvýšení výnosů v rostlinné výrobě a zvýšení produktivity v živočišné výrobě, a rovněž na hmotné stimulování růstu produktivity práce v zemědělství Sovětského svazu. Na podzim roku 1946 byla za účelem řízení a koordinace této práce zřízena meziresortní komise v čele s akademiky T. D. Lysenkem a V. S. Němčinovem.

Volba těchto akademiků za vedoucí meziresortní komise vůbec nebyla náhodná.

Trofim Děnisovič Lysenko (1898-1976), nejvýznamnější sovětský vědec, agronom a biolog, akademik AV SSSR (1939) a ukrajinské AV USSR (1934), akademik VASChNIL² (1935). V poststalinské době byl hanoben, nicméně ve stalinském období byly jeho zásluhy o rozvoj zemědělství vysoko ceněny: T. D. Lysenko byl hrdinou socialistické práce (1945), laureátem třech Stalinových cen prvního stupně (1941, 1943, 1949), nositel osmi Leninových řádů, Řádu rudého praporu práce, a vyznamenán různými medailemi.

Vědecké zásluhy T. D. Lysenka uznávali i jeho nepřátelé. To se projevilo v tom, že byl dvakrát - poprvé v letech 1938-1956 a pak v letech 1961-1962 - prezidentem VASChNIL.

Vasilij Sergejevič Němčinov (1894-1964) - ekonom, statistik, jeden ze zakladatelů ekonomicko-matematického směru sovětské ekonomické vědy. Akademik AV SSSR (1946), akademik VASChNIL (1948), akademik AV BSSR³, doktor ekonomických věd (1935), profesor (1928), laureát Stalinské (1946) a Leninské (1965) ceny, nositel tří Leninových Řádů, dvou Řádů rudého praporu práce a Řádu rudé hvězdy. V. S. Němčinov byl dále aktivním členem Mezinárodního statistického institutu (1958), člen Královské statistické společnosti Velké Británie (1961), doktor honoris causa Birminghamské univerzity (1964). Zabýval se otázkami bilanční metody v ekonomické statistice, matematicko-ekonomickým sestavením bilance národního hospodářství, mezioborovou bilancí jako makroekonomickým modelem optimálního plánování.

Čili vedoucími se stali vědec, který znal zemědělství a procesy v něm probíhající, a ekonom, který věděl, jak se procesy v zemědělství projevují v celkovém hospodaření státu. Oba v praxi dokázali svou profesionalitu o oddanost vlasti, což znamená, že jejich společné vedení komise zajišťovalo úplnost a přesnost závěrů řešené úlohy.

Tato komise pracovala až do pléna ÚV KSSS v únoru a březnu 1954, kdy byla v usnesením pléna její práce shledána neuspokojivou, především kvůli zápornému postoji k iniciativě Chruščova a jeho příznivců za co nejrychlejší osvojení celin a přemístění priority agrární politiky státu na východ. Chruščov s podporou řady vědců (Schmalhausen, Zavadovskij, Žukovskij a další) předložil tuto ideu na plénu ÚV KSSS v září 1953. Avšak do cesty realizace této myšlenky se tehdy postavili:

• předseda prezídia Nejvyššího Sovětu SSSR, náměstek předsedy Rady ministrů SSSR A. A. Andrejev (kterému byla komise Lysenkova-Němčinovova bezprostředně podřízena);
• předseda Rady ministrů SSSR, člen ÚV KSSS G. M. Malenkov;
• první náměstek předsedy Rady ministrů SSSR, člen prezídia ÚV KSSS V. M. Molotov;
• mnozí další vědci - agrárníci, což bylo zaznamenáno v usnesení pléna, o němž byla řeč výše.

Rozhodnutí o rozpuštění komise bylo spojeno s tím, že počínaje okamžikem jejího zřízení v roce 1946 až do jejího konce roku 1954 tato komise, v souladu s příkazem uloženým jí ÚV KSSS a vládou (1946-1947), předložila ÚV KSSS a Radě ministrů SSSR a rovněž osobně J. V. Stalinovi několik podrobných zpráv a doporučení. Materiály komise se po projednání ÚV KSSS, Radou ministrů SSSR staly základem zemědělské politiky stalinského vedení.

Komise prozkoumala i otázku osvojení celin a neobdělané půdy, jelikož v letech 1949 až 1951 někteří velmi vlivní vědci všemi způsoby tlačili na T. D. Lysenka, V. S. Němčinova a A. A. Andrejeva a prosazovali myšlenku extenzivního rozvoje zemědělství - osvojení nové půdy dosavadními agrotechnickými metodami s masovým využíváním chemických hnojiv a přerozdělením regionální struktury ploch a způsobů využití půdy.

V dokumentech komise bylo uvedeno, že osev pšenice na ploše vzniklé rozoráním přibližně 40 milionů hektarů celin, jejichž vlastnosti a potřebné metody obdělávání se výrazně liší od zemědělských půd jiných regionů SSSR, způsobí postupnou a prakticky neodvratnou degradaci těchto ploch, dojde k negativním ekologickým změnám na rozsáhlém území země a v důsledku k prudkému zvýšení nákladů na udržení úrodnosti půdy na celině. Zdůrazňovalo se, že dočasný efekt vysokých výnosů nevydrží déle než 2 až 3 roky.

Komise Lysenka-Němčinova upozornila na to, že v důsledku zvláštností půdy a klimatu v regionech celin bude výnos 2x až 3x nižší než výnosy v tradičních agrárních regionech SSSR (Ukrajina, Moldávie, Severní Kavkaz, centrální černozemní region, řada oblastí Povolží). Zvyšování úrodnosti pomocí chemikálií a zavlažování způsobí neodstranitelné znečištění a zasolování půdy, což s sebou přináší okyselování půdy, a spolu s tím povede k rychlému rozšíření eroze, včetně zasažení přírodních zásobníků vody v oblastech celin.

Takový proces předurčí k likvidaci zejména živočišnou výrobu jako i odvětví zemědělství v regionu od Volhy po Altaj. V prvních 5 až 6 letech se sníží zásoba ornice (humusu) o 10-15 % a dále tento ukazatel dosáhne 25-35 % ve srovnání s hodnotou „před celinou".

K umělému zavlažování by bylo zapotřebí mnohakilometrových kanálů z Volhy, Uralu, Irtyše, Obu a možná i z Aralu a z Kaspického moře (po předchozím odsolováním vody z těchto tepen). To může způsobit negativní změny ve vodní bilanci mnoha oblastí země, snížení hladin jejich řek a vodních nádrží. Prudce se zhorší vodní zásobování zemědělství těchto regionů a to se negativně odrazí na všech ostatních oborech hospodářství, zejména na rybářství, říční dopravě a energetickém průmyslu.

Pokud by v podmínkách degradace celinných půd a narůstajícího nedostatku vody pokračovala snaha o zvýšení výnosů, současně s neustálým zvyšováním objemu chemizace půdy by bylo zapotřebí zcela změnit nasměrování dolních a částečně i středních toků řek Irtyše, Volhy, Uralu, Amu-Darji, Syr-Darji a Obu do severního Kazachstánu a přilehlých oblastí. To znamená, že časem bude nutné změnit koryta těchto řek. Takto budou severní části Kaspiku a Aralu odsouzeny k vysychání a negativní důsledky „přeměny" přírody na Sibiři, Urale, v Kazachstánu a jiných celinných regionech budou do značné míry nepředvídatelné.

Lysenkova-Němčinovova komise zdůrazňovala, že pouhý souhrn negativních důsledků, jejichž nástup je plně předvídatelný, způsobí během 7 až 10 let „útok" eroze a degradující půdy do oblastí sousedících s oblastmi celiny, v první řadě do Povolží, na Severní Kavkaz a do centrálního černozemního pásu. Odvrácení tohoto procesu si vyžádá náklady rovné přibližně trojnásobku kapitálových investic, které byly nasměrovány do zemědělství v průběhu 4. pětiletky (1946-1950).

Přitom však komise v principu nezavrhla myšlenku osvojení nové půdy, včetně celin. Podle mínění jejích členů by k tomu byly potřeba principiálně nové agrotechnické metody včetně rozvoje selektivní práce, beroucí v úvahu jak specifika přírodně klimatických podmínek konkrétních oblastí, tak i zvláštnosti působení chemických hnojiv na různé druhy zemědělských rostlin. Závěry a doporučení komise byly na začátku padesátých let vzaty na vědomí a za života Stalina se „revoluční" osvojení celin nekonalo.

Všechno se ale změnilo za Chruščova. Osvojení celiny bylo zahájeno bez jakékoliv předběžné přípravy, při úplné absenci infrastruktury - silnic, skladů obilí, kvalifikovaných kádrů, nemluvě o ubytování nebo základnách pro údržbu a opravy techniky. Všechny vyrobené traktory a kombajny byly odeslány na celinu, o letních prázdninách byli mobilizováni studenti a mechanizátoři, a odesíláni na sezónní služební cesty.

Osvojení celin se změnilo v kampaň údajně schopnou vyřešit všechny problémy zásobování potravinami naráz. Vzkvétaly prostoje a šturmování. Všude nevědomost a zmatky. Chruščovovský kurz na osvojení celin a neobdělané půdy znamenal výlučně extenzivní typ rozvoje zemědělství. Do uskutečnění tohoto projektu byly vrženy ohromné prostředky: v letech 1954-1961 bylo za osvojení celiny utraceno 20 % všech investic SSSR do zemědělství. Kvůli tomu zůstal rozvoj tradičních ruských agrárních oblastí bez podpory, zadrhl se a začal degradovat. V ruském nečernozemí, v centrálním černozemním regionu RSFSR, ve Středním Povolží se do roku 1959 snížily osevní plochy obilovin a technických plodin ve srovnání s rokem 1953 zhruba na polovinu. Úroda a výměra osevných ploch se v základních obilných regionech Ruska neustále snižovaly.

Osvojování celiny běželo urychleným tempem. Jestliže se předpokládalo, že za dva roky se zorá 13 milionů hektarů, ve skutečnosti bylo rozoráno 33 milionů hektarů. Díky mimořádnému soustředění prostředků i lidí a také díky přírodním faktorům dávaly nově obdělané země mimořádně vysoké výnosy a úrodu: od poloviny do jedné třetiny veškeré produkce obilí v SSSR. Přitom ale neexistence zpracovatelských a skladovacích kapacit způsobilo, že významná část úrody se zničila na dvorech sovchozů, jelikož odvézt obilí nebylo čím. Nově zakládané sovchozy byly zaměřeny výhradně na původní rostlinnou výrobu, zatímco sektor živočišné výroby, kam by se dalo nasměrovat nezpracované a neodvezené obilí, chyběl. Přitom se však navzdory veškerému vynaloženému úsilí nedařilo dosáhnout požadované stability v produkci obilí. Ve špatných letech se nedařilo sklidit ani potřebné množství osiva. V důsledku narušení ekologické rovnováhy prostředí a eroze půdy již v letech 1956-1958 vítr „odvál'' 10 milionů hektarů ornice, což odpovídá rozloze Maďarska nebo Portugalska. Od roku 1962-1963 se skutečnou pohromou staly prachové bouře. Osvojeni celiny postoupilo do krizového stadia, efektivita obdělávání se snížila o 65 %.

Celkově se do roku 1990 v SSSR snížila průměrná přirozená úrodnost zemědělské půdy ve srovnání s rokem 1954 přibližně 2,5x, rozloha degradované (ekologicky poškozené) zemědělské půdy se ve stejném období zvětšila téměř sedminásobně. Na samotných celinách byly odpovídající ukazatele 3 a 8.

Právě od „pětiletky celin" se zemědělství stalo hlavním spotřebitelem kapitálových investic. Ale přitom pozorujeme paradoxní vývoj: čím vyšší byly investice do zemědělství, tím více se snižovala jeho efektivnost. Tento paradox svědčí nejen o tom, jak kolosální zásah uštědřilo sovětskému zemědělství chruščovovské osvojování celin, ale i to, že jeho kurz ke zničení zemědělství fakticky pokračoval v době brežněvovské „stagnace".

Tak se díky realizaci chruščovovského plánu osvojení celin a neobdělané půdy uskutečnily prognózy komise Němčinova-Lysenka.