Hlavní úloha: změna etiky lidí

Chruščov & Co se s nadšením pustili do řešení uložených úkolů. Pracovali na všech směrech současně. Ale v první řadě bylo potřeba změnit obsah morálně-etické výchovy dospívajících pokolení.

Ve sféře vzdělávání byl pomalu, avšak setrvale měněn obsah vzdělávání. Ze školních osnov například zmizel předmět „logika", jehož zvládnutí umožňovalo vidět „obecný chod věcí", odlišovat dílčí procesy a jevy.

Člověkem, který je schopen si utvořit celostní, mozaikový obraz světa a na jeho základě chápat události, je velmi těžké manipulovat a občas je to zcela nemožné.

Současně s tím byl ve vzdělávání kladen důraz na formování pocitu méněcennosti, ukřivděnosti a studu za minulost Ruska a jeho věčné „zaostávání" za „osvíceným" Západem. Za tímto účelem byly do předmětu literatura, určeném k výchově a formování morálního základu a etiky osobnosti, zařazeny verše „Nemyté Rusko, dám ti sbohem",¹ jejichž autorství bylo připsáno M. J. Lermontovu, přestože těm, kteří tyto verše přidávali, muselo být známo, že toto dílo z pera básníka nepochází.

Badatelé se shodují na názoru, že nejpravděpodobnějším autorem veršů, které se objevily až 32 let po Lermontovově smrti, je Dmitrij Minajev, básník „Jiskry", autor parodií, jehož pozornosti neušly prakticky žádné významné výtvory předcházející „aristokratické" epochy, jež přepisoval v duchu liberalismu „nic není svaté". V tomto duchu „opravil" „Evžena Oněgina", „Hoře z rozumu", „Mrtvé duše", „Démona" a další zvučná díla. D. D. Minajev aktivně psal své parodie a epigramy právě v té době, kdy se „našlo" zmíněné osmiverší. Právě pro Minajeva jsou charakteristické stylistické obraty této básně.

Je pozoruhodné, že báseň „Nemyté Rusko, dám ti sbohem" poprvé vyplula na povrch v dopise P. I. Barteneva P. A. Jefremovovi 9. března 1873 s poznámkou „opsáno z originálu". Rukopis, na nějž se Bartěněv odvolává, se pochopitelně nedochoval.

Navíc profesionální historik, archeograf a bibliograf se bůhvíproč už nikdy a nikde o tomto rukopisu nezmiňuje: ani kde jej viděl, u koho je uložen atd. Na člověka, který celý svůj život vyhledával a publikoval dosud neznámé materiály a literárně-biografické dokumenty o ruských spisovatelích, to není prostě jen jakési neprofesionální zamlčování původu zdroje.

Toto zamlčování mělo důsledky. V roce 1955 bylo uveřejněn dopis téhož Bartěněva N. V. Puťatovi, který byl napsán nejpozději v roce 1877 (rok úmrtí Puťaty), avšak s mírně odlišnou poznámkou „z vlastnoručního Lermontovova originálu". S velkou pravděpodobností tato poznámka ukazuje na to, že teprve ve XX. století někdo potřeboval upřesnit, že autorství veršů náleží právě Lermontovovi. Avšak editoři sbírky děl M. J. Lermontova (rok 1961) buď nedopatřením, nebo naopak, aby ukázali čtenářům, že báseň je podvrhem, připojili k ní faksimile originálu M. J. Lermontova „Vlast" (sv. 1, str. 706). Nic přece neodhalí podvrh tak, jako porovnání s originálem.

Pro to, že do poznámky bylo doplněno příjmení básníka právě ve XX. století, hovoří i skutečnosti, že tentýž Bartěněv publikuje v roce 1890 ještě jednu variantu této básně (popravdě řečeno, ve všech třech případech se texty liší), v časopise „Ruský archiv", který sám vydával, avšak v tomto případě poznámka zněla „zapsáno současníkem podle slov básníka".

Poprvé byla báseň uveřejněna v časopise Russkaja starina, č. 12, roku 1887. P. A. Viskovatov ji otiskl bez označení zdroje a text básně se opět lišil. Pravda, v tomto případě se text lišil od bartěněvské verze roku 1890 v jediném slově - „vůdců".

Je důležité poznamenat, že P. I. Bartěněv spolupracoval s A. I. Gercenem, který za peníze a v zájmu britských bankéřů z Londýna prováděl podvratnou protiruskou činnost.

V zájmu spravedlnosti je nutné uvést, že odborníci se aktivně stavěli proti rozhodnutí zahrnout tuto báseň do Lermontovových sborníků. Avšak po smrti Stalina a bez podpory vlastenců v samotné špičce vedení neměli úspěch. Přitom existuje informace, že první pokus začlenit tuto báseň do školních osnov byl už ve 20. letech XX. století. Jenže na počátku 30. let, kdy Stalin začal nabírat na síle, z nich zase zmizela, stejně jako mnohé jiné rusofobní výtvory.

Nápad začlenit tuto báseň do školních osnov se vrátil po Stalinově smrti. Masové vydávání básně začalo v roce 1961 za Chruščova. Mezi literárními vědci se proslýchá, že to bylo protlačeno z úrovně ÚV KSSS přes Akademii věd. Ale kdo jmenovitě stál za ideou tohoto podvrhu, kdo si vynutil začlenění těchto veršů do souhrnné sbírky, čímž je povýšil na úroveň literárního kánonu, dosud není jasné.²