Ráno. Sobota. 13. října. Londýn

Za hodinu a něco byl Holmes v jídelně, kde Watson dokončoval svou snídani, zatímco se paní Hudsonová pokoušela skrýt radost obvyklým mumláním, pobíhaje okolo nájemníka, který přiletěl z dalekých krajů.

— A kdo vás honí po celém světě, pane Holmesi? Nemůžete zůstat doma? Celou noc prosedět v letadle. A kvůli čemu?.. Ne, ne, nic mi potom není. Nemám ráda ty „boingy“, zvláště teď, když stále padají tu na zem, tu do vody...

— To právě chci pochopit, paní Hudsonová, proč padají. A v letadle je také možné spát, tomu nic nebrání. Měl jsem dvě volná sedadla vedle a výborně jsem si odpočinul.

Holmes skutečně vypadal odpočatý a zářivý.

— Nu, drahý Watsone, „pikniky“ skutečně cestují po celém světě.

— Radši povězte, Holmesi, o vašich příhodách. Mám dojem, že jste za tři týdny obletěl půl zeměkoule.

Holmes se podíval do okna, za kterým padal obvyklý londýnský déšť, a na jeho tváři se objevil úsměv spokojenosti.

— Vypadá to, že se vám stýskalo po našich mlhách a deštích? - zeptala se paní Hudsonová.

Najednou jsem si vzpomněl, že když jsem sestupoval z trupu „boingu“ v Heathrow, nevědomky jsem pronesl frázi: „Jaká skvělá velká klimatizace na celou starou dobrou Anglii!“

Holmes rychle posnídal a přesunuli jsme se do jeho pracovny, kam paní Hudsonová přinesla kávu. Holmes si zapálil dýmku, zabafal s nějakou jemu dříve nevlastní vnitřní ostražitostí a přistoupil k vyprávění.

— První příhoda byla na curyšském letišti. Během procedury vízové kontroly jsem si všiml cestujícího, který přiletěl z Frankfurtu nad Mohanem. Přesněji, ne ani tak samotného cestujícího, jako spíše novin, které držel v ruce.

Holmes vyložil na stůl známé noviny. Byla to „Izvestija“ č. 175 z 22. září.

— Je mi jasné, Holmesi, proč jste na ně obrátil pozornost.—

— Naprosto správně, Watsone, — číslo vydání odpovídá číslu boeingu 767, který prorazil jižní věž WTC, no a přirozeně, den vydání novin – 22.září. Mějte za to, Watsone, že číselné shody jsem si pro sebe poznamenal automaticky a tím by pravděpodobně i vše skončilo, pokud by neznámý pasažér neprošel pasovou kontrolou pár minut přede mnou. Když jsem si vzal věci, spěchal jsem k východu, kde mě čekal Luis Renier, představitel naší firmy ve Švýcarsku, když můj pohled padl na sedačku v čekárně, na které leželo právě to vydání, na které jsem před několika minutami náhodou obrátil pozornost. Co předpokládáte, Watsone, co jsem si pomyslel?

— Pravděpodobně, že jedna a tatáž věc se nemůže jednoduše tak dvakrát ocitnout v centru pozornosti v chaotické vřavě letiště.

— Naprosto správně. A přece jen jsem chvíli stál a přemýšlel,jestli si je mám vzít nebo ne. A možná bych nevzal, pokud bych si nevšiml té fotky v pravém horním rohu první strany.

Holmes vzal noviny, z jejichž první strany se na mě dívala usmívající se ruská tenistka Anna Kurnikovová.

— Drahý Watsone, co vám na fotka připomíná?

— Vůbec nic... Nu, vytvářejí image nové modelce, a skončí-li v pornu nebo ve „vysoké módě“ je nevýznamný detail...

— Přesně takový dotaz jsem zadal Luisi Renierovi, který mě čekal, a ten místo odpovědi jen pokrčil rameny.

— No a já k tomu mohu dodat, že k šachům ta „dívka“ nemá už naprosto žádný vztah.

— Přeložte prosím nadpisy pod fotografií, možná vám něco naznačí.

— „Anna Kurnikovová. Dlouho očekávaná perspektiva“ A o něco níže je název článku: „Nic osobního“ s krátkým objasněním tématu - „Americký playboy chce nafotit ruskou krásku.“ Chápu, co máte na mysli, Holmesi, ale moje intuice mi nic neříká o spojení té dívky s „pikniky“

— Nu a titulky první strany? Možná vám něco napoví ony, Watsone?

— „Soumrak svobody“, „Americká tragédie může pohřbít demokracii“, — pomalu, jako školák, jsem překládal titulky první strany, dál hleděl na fotografii sympatické tenistky a v mysli si opakoval nadpisy pod fotografií.

Ne, Holmes měl pravdu, ta dívka mi někoho přece jen připomínala, ale... mezi ženami, které jsem znal, nebyly modelky pro „playboye“. A mezi neznámými... To nemůže být pravda! Znovu se mě zmocnil podivný pocit, který jsem zažil v hotelu Waldorf po rozhovoru s Galbou.

— Podle mého, Holmesi, jsem ji poznal, je to Afrodita Kallipiga.

— Jak jste to řekl, Watsone? — zeptal se Holmes. — S pěkným zadkem? Ale vždyť ta dívka má obnažená záda, ne zadek.

— Ano, jistě, — už s větší jistotou, jako na zkoušce, jsem pokračoval, — to je Afrodita Kallipiga, což v překladu z řečtiny znamená „s pěkným zadkem“. Její socha stojí v Národním muzeu Neapole a kdysi byla obzvláště uctívána v Syrakusách. Snímek té sochy, jako i snímek Kurnikovové v „Izvestiji“, je v pravém horním rohu „Post historického pikniku“. Tam je Afrodita Kallipiga s plakátem „Svobodnému Rusku – svobodnou lásku“, a zde - „Soumrak demokracie“. Jak to chápat, Holmesi?

— Vidím Watsone, že jste slušně pohnul s obrázky ruského rébusu. Ale vše po pořádku, k těm novinám se ještě vrátíme, pokud najdeme odpověď na otázku „Jak to chápat?“

S těmi slovy Holmes otevřel svůj notebook, vzal disketu a překopíroval na ni nějaké soubory, načež se natáhl s disketou ke mně.

— Na té disketě je soubor, který, jak jsme se domluvili před třemi týdny, jsem nazval „Poslední gambit“. Všechna moje setkání a rozhovory s množstvím různých lidí ve Švýcarsku, Lichtenštejnsku, Španělsku, Egyptě, Indii, jsem v míře svých možností zapsal do toho souboru. Mimochodem, velmi mi to pomáhalo osmyslet nové informace, které se ke mně dostávaly často naprosto nečekaně. Doufám, Watsone, že máte také podobné zápisky a jsem připraven se s nimi seznámit. Pojďme se domluvit, že dnes bude odpočinek, výměna obecných dojmů a čtení souboru „Poslední gambit“, a zítra od rána přistoupíme k práci nad „pikniky“. Zde mám také kopie novin a rozličných prací, které mi laskavě zanechali lidé, se kterými jsem hovořil. Ale předtím než začnete číst moje zápisky, Watsone, poprosil bych vás, abyste se seznámil s touto prací, kterou mi dal v Káhiře jeden velmi zajímavý člověk. Zápis rozhovoru s ním je na té disketě. Mě se zdá, že ten zápis zasluhuje zvláštní pozornost ve světle té činnosti, kterou se oba zabýváme.

Přinesl jsem svoje poznámky Holmesovi a nechal ho odpočívat po cestě, a sám jsem se vrátil k sobě a ponořil se do čtení textu z Egypta. Byl natolik neobyčejný a skutečně významný pro naši dlouhou společnou činnost, že jsem se rozhodl ho zde uvést v plném znění, se všemi poznámkami a vsuvkami neznámých autorů z Ruska.