8 – 12. října. Indie. Bombaj – Puttaparti

V neděli Holmes našel všechny nutné dokumenty o ašrámu Saí Baby (tak se nazývala rezidence indického boha) a objednal letenky z Káhiry do Bombaje a Puttaparti. Ráno v pondělí ho Mahmúd odvezl na letiště a za čtyři hodiny už byl v Bombaji. Uvítal ho vychrtlý mladý Ind, evropsky oblečený, a hned ho odvezl do hotelu Sheraton. Homes byl v té zemi poprvé a Prakaš mu ukázal památky mořské brány do Indie.

— Ašrám Saí Baby je i v Bombaji, pane Holmesi, — přívětivě řekl, usmívaje se.

— A Saí Baba tam bývá?

— Ne, on téměř neopouští Puttaparti. Sjíždí se tam poutníci z celého světa a všichni chtějí vidět Saí Babu, všichni chtějí, aby je přijal a pohovořil s nimi.

— A vy jste ho, Prakaši, viděl?

— Ne, Holmesi, já jsem dokonce v Puttaparti nikdy nebyl.

— Ve středu poletíme spolu a možná nás přijme.

— To je velmi složité, pane Holmesi. Lidé tam čekají dlouhou dobu, ale daleko ne všem se podaří setkat se se Saí Babou a pohovořit s ním. O tom, s kým bude mluvit, rozhoduje on sám.

Bombaj to není Káhira. Holmes to pocítil už na mezinárodním letišti. Něco bylo jinak (špatně). To „něco“ nešlo postihnout, ale vnímal to nějakým zvláštním, možná šestým smyslem. Možná vůně Indie? Nebo zvláštní vedro v říjnu? Ano, jistě, byl to jiný druh vedra, dusivé, vyvolávající na celém těle lepkavý pot, kdy dokonce pětiminutové přebývání na slunci tak rozpaluje mozek, že se člověk chce ihned vrátit do chladu klimatizace auta. I slunce zde bylo úplně jiné: ne jasné a pronikacé, jako v Egyptě nebo Káhiře, ale dívající se zvrchu rozplizlým bílým diskem. Ó, jak ty figurky, běhající po smaragdové zeleni stadionu, jak si zvykly na ten žár? Ne, není to o slunci nebo žáru, ale o něčem jiném. Možná v těch lidech, dřepících kolem příkopů okolo podivných „staveb“ z vlnitého plechu, kartonu a hadrů?

— Kolik jich je celkem? — Holmes si nevšiml, že položil otázku nahlas.

— Malých lidí? — pokusil se upřesnit otázku Prakaš.

— Tak je zde nazývají.

— V Bombaji? — zeptal se Holmes.

— Ne, v Indii.

— A proč je tak nazývají?

— Proto, že neexistují: to znamená oni jakoby jsou, ale z hlediska vyšších kast nejsou. Tak to bylo vždy. Nemají příbytky, práci, jakékoliv osobní dokumenty. Počítá se jen jejich souhrnná masa ve statistice porodnosti a úmrtí.

— A kolik jich tedy dohromady je?

— Přibližně okolo třiceti procent. Pokud vezmeme v úvahu, že obyvatelstvo Indie překročilo miliardu, je jich více než tři sta milionů.

— To je skoro celá Evropa! A nikdo nebojuje za jejich práva? Ani oni sami ne?

— Oni neznají a nepředstavují si pro sebe jiný život. Oni se zde rodí, prožívají svůj čas, zanechávají potomky a odcházejí do onoho světa. Někdy, když vznikne potřeba něco na místech jimi obývaných postavit, přijede kolona náklaďáků, posadí je se vším majetkem na korby a odvezou na jiné místo.

— A oni neprotestují, nepokoušejí se něco na své situaci změnit?

— ??? — Prakaš se podíval na Holmese tak, jak se dívají na děti, když dávají nesmyslné otázky, na které není odpověď.

— Prosím, Holmesi, nepokoušejte se si u nich nic koupit. Stejně nic nezměníte a sám můžete mít problémy.

— Pochopil jsem vás, Prakaši. O tom mě včas varovali už v Káhiře.

Ne, — přemýšlel Holmes, — to nebyla chudoba, se kterou se setkával ve všech zemích světa. To bylo něco jiného, pro co zatím nemohl najít jméno. A to „něco“ vyžadovalo své určení. Holmes, zvyklý na analýzu všeho, co upoutávalo jeho pozornost, se poprvé setkal s nějakým novým jevem, a následuje algoritmus rozlišení na úrovni „to“ a „ne to“, metodicky probíral možné analogie, na základě kterých bylo možné klasifikovat to nové, čeho se stal nedobrovolným svědkem. Vzpomněl si na úvahy Verova ve Španělsku o tom, že pojem je obraz plus slovo. Slovo se mohlo objevit jako důsledek už známého obrazu. Ale adekvátní obraz nevznikal a slova, přicházející mu na mysl ohledně viděného a slyšeného, se zdála být prázdná a mrtvá.

— Jsme na místě, pane Holmesi, — přerušil Prakaš jeho přemýšlení ohledně „malých lidí“. — Zabydlete se a za hodinu až dvě jsem připraven odvézt vás na místní oddělení firmy Ernst & Young.

Hotel Sheraton v Bombaji se jen málo odlišoval od hotelů stejné firmy kdekoliv jinde po celém světě. Byly svého druhu symbolem stability a prosperity Západu. Množina služeb, nabízená v jednotlivých hotelech, byla také standardní, ale v Bombaji, konkrétně v Indii obecně, byl problém s vodou: Evropané v žádném případě neměli používat vodu z kohoutku; jedině balenou – dokonce i pro čištění zubů. Holmes o tom věděl, a z nějakého důvodu si vzpomněl na představitele anglické koloniální administrativy, kteří zde žili před dvěma sty lety. Jak ty problémy řešili oni? Tehdy nebyly ani klimatizace, ani speciální čističky vod.

Záležitost, kvůli které přiletěl Holmes do Bombaje, se ukázala složitější. Právní normy indického zákonodárství, vnějškově odpovídající britským, dovolovaly natolik mnohoznačný výklad jednotlivých bodů ohledně bankrotu firem, že proměňovaly svobodný pohyb kapitálu ve světě v jednosměrný pohyb. Ve své podstatě existoval v indickém právu hluboce skrytý vnitřní algoritmus, spolehlivě ochraňující kreditně-finanční systém země před zahraniční intervencí. Druhý den svého pobytu v bombaji Holmes pochopil, že je schopen vyřešit jen parciální konflikt, který vznikl mezi vedením firmy, kterou reprezentuje, a indickou administrativou. Po jeho odjezdu zůstane obecná strategie indického vedení neměnná a časem se zde činnost Ernst & Young stane stejně problematickou.

Byl Holmes patriotem firmy, kterou představoval v různých zemích? — Na tu otázku by jen těžko on sám odpověděl kladně. Spíše pro něj bylo zajímavé sledovat sám proces konfrontace národního kapitálu té či oné země s mezinárodním, a, jak se mnohokrát přistihl, zdaleka ne vždy byl na straně posledního. Z druhé strany, dobře si představoval, že proces koncentrace produktivních sil společnosti, který získal pojmenování-klišé „globalizace“, je proces objektivní v tom smyslu, že běží mimo přání konkrétních, dokonce těch nejmocnějších, státních činitelů. Ani Echnaton, ani Ramzes, ani Július Caesar ani Napoleon nemohli ten proces zastavit. Všichni ho mohli jen zpomalit nebo zrychlit. Ale přitom byla i nějaká koncepce řízení tím procesem globalizace, která je samozřejmě subjektivní, protože se v ní vždy projevují cíle a zájmy určitých osob.

Ale „malí lidé“ — „little people“, jak je nazval Prakaš Kumar, neměli možnost nejen vyjádřit své zájmy v podobné koncepci koncentrace produktivních sil, ale neměli ani možnost byť uvědomit si svou potenciální lidskou důstojnost. Jaká pak byla jejich role v tom procesu?

A znovu Holmes hledal nutný obraz pro klasifikaci nového jevu, dokud z hlubin paměti nevypluly známé scény z filmu „Matrix“.

Nu, jistě, v tom bylo celé lidstvo ve vztahu ke strojové „matrici“ představeno v roli zdroje nějakého specifického druhu energie – něco jako baterky pro její provoz. Pokud popřemýšlet, pak skutečně ve vztahu k egregorům je situace většiny analogická – podporovat je svou energií, nutnou pro realizaci cílů majitelů a manažerů egregorů. Skrz zvláštní systém „přípojek“ dává každý člověk egregorům evou energii, a skrz ty samé „přípojky“ egregor a jeho manažeři realizují vliv na všechny „připojené“, v důsledku čehož oni všichni ve větší nebo menší míře nejsou svými pány. „Přípojkami“ se pro různé lidi mohou stát různé zájmy: od všemožných narkotik, počínaje od téměř celospolečensky používaného tabáku a alkoholu, čímž Holmes hřešil i sám, po pop-music. A z toho vyplývaje, v současných masových sdělovacích prostředcích (televize, rádio, noviny, časopisy) je vše potřebné (především reklama) pro vliv na „připojené“.

To jest, veškerá posloupnost scén jako z nočních můr ve filmu není vůbec fantazie a výplod schizofrenika, ale vizualizace na plátně kina naprosto reálného egregoru, který nyní řídí západní regionální civilizaci. A zde v Indii se Holmes setkal s nějakým velmi starým egregorem, jehož „baterkami“ slouží ty stovky milionů „malých lidí“. A v tom je jejich mise? Pravděpodobné je, že jinou misi pro ně organizátoři kastového systému neplánovali...

Cestou na letiště místních aerolinií Bombaje si Holmes pro sebe poznamenal, že nikdo v Indii mu „pikniky“ neukazoval a otázky podobné těm, se kterými se setkal ve Španělsku a Švýcarsku nikdo nevyřkl. Proč letí do Puttaparti? Proč potřebuje nutně hovořit se Saí Babou? Na žádnou z těchto otázek neměl přímou odpověď, možná kromě té, kterou on jako vtip (a byl to skutečně vtip?) dal Harveyovi.

Letadlo už se vzneslo, když si Holmes všiml, že obě kabiny jsou zaplněny jen z jedné třetiny. Prakaš Kumar mu vysvětlil, že letadlem létají do ašrámu jen bohatí cizinci, zatím co většina poutníků se tam dostává po zemi. Přesto je v Puttaparti letiště Saí Baby s jednou dráhou a staví se druhá. Počasí bylo jasné, na nebi ani obláčku a skrz okénko se otevíral překrásný pohled nejprve na Indický oceán a poté na rovinatou část země. Malé upravené letiště leželo mezi kopci, pokrytými svěží zelení. Na jednom z nich byl uvítací dav: auta, skůtry – veškerý výběr dopravních služeb libovolného velkého indického města. Prakaš zkušeným pohledem vybral z davu potřebného průvodce, načež vybraný automobil pustili za ohradu letiště, aby mohli cestující naložit zavazadla a nastoupit.

— To je téměř jediný zdroj příjmu místních taxikářů. Dvakrát za týden přilétají poutníci a dvěstě-třista rupií (čtyři-pět dolarů) je dobrý příjem pro kohokoliv při téměř naprosté nezaměstnanosti 50-ti tisícového městečka. — komentoval Prakaš.

Patnáct minut jeli po moderní cestě kolem chrámů, univerzity Saí Baby a dalších kultovních budov, načež se ocitli u brány ašrámu. Dále bylo třeba jít pěšky. Ašrám, doslova velká oáza, se rozprostírala uvnitř lidnatého města s velkým množstvím krámků, špinavých uliček, kanalizačních stok a levných hostinců. Ohrazený kamennou stěnou představoval výrazný kontrast k hlučnému a zaprášenému městu s kypícím mnohohlasým a různobarevným davem. Holmese s Prakašem ubytovali v jednom z bloků ubytovny, umístěné na perimetru ašrámu v západním sektoru. Bylo třeba se převléct do bílých šatů a kalhot, koupených v místním obchodě, načež se Holmes se svým doprovodem stali neodlišitelnými od ostatním poutníků, kterých bylo v ašrámu více než deset tisíc. Dá se říct, že na nevelkém území ašrámu byl v miniatuře představen celý svět. Delegace z různých zemí obnášely od dvou-třech do desítky i více lidí a navíc jejich představitelé nosili na šíji poznávací symboly ve formě „kravaty“ se symbolikou národních vlajek. Holmes obrátil pozornost na to, že ceny bydlení, jídla i oděvů byly čistě symbolické, což ho přivádělo na myšlenku o zjevné ztrátovosti celého projektu. Ano, bezpochyby, zde se něco „vařilo“ ne bez účasti velmi bohatých sponzorů.

Prakaš vyjasnil u administrace ašrámu vše, co se týkalo rituálu setkání se Saí Babou a navrhl jít po večeři dřív spát, když někdo ostražitě zaklepal na dveře pokoje. Holmes se tázavě podíval na svého souseda, ale ten překvapeně pokrčil rameny a vším vzezřením dával najevo, že nikoho nezval.

— Vejděte, — ozval se Holmes.

Dveře se otevřely a do pokoje vešel mladý člověk v bílém oblečení poutníka a se složkou nějakých papírů. Na pohled mu bylo kolem třiceti let. Měl tmavou tvář s trochu šikmými tmavýma očima a odzbrojujícím přívětivým úsměvem. Holmes se rozhodl, že pokud to není místní člověk, pak nejspíše patří k obsluze ašrámu. Ale co ho sem přivedlo?

— Pane Holmesi, prosím o prominutí, že jsem přišel bez pozvání. O vašem příjezdu jsem se dozvěděl od známého z administrativy. Říkají mi Griša, jsem z Ruska a zde jsem už téměř tři roky. Doprovázím ruské delegace jako tlumočník, když je Saí Baba pozve. Před rokem přijeli z Petrohradu tři Rusové a Saí Baba je pozval hned první den, což se stává velmi zřídka. Měl s nimi hodinovou besedu a navrhl v ní pokračovat následující den, což se zde minimálně po tu dobu co jsem zde já, nestalo ani jednou. Na první setkání jsem se nedostal, protože tři hosty z Petrohradu doprovázel jeden Rus, který je zde netrpělivě čekal téměř tři měsíce. Na prvním setkáním mu Saí Baba vyjádřil svou nespokojenost, což všechny překvapilo, protože Saí Baba je vždy a ke všem velmi zdvořilý, proto na druhé setkání Rusové pozvali mě, a tak jsem byl svědkem jejich besedy se Saí Babou. Tam proběhlo z mého pohledu mnoho neobyčejného a zajímavého, ačkoliv jsem to nepochopil hned, ale teprve poté, co moji krajané odletěli do Bombaje.

V Puttaparti se objevili asi měsíc po zániku atomové ponorky Kursk. Na příčinu té katastrofy a její následky měli svůj názor, a zjevně si ho chtěli prověřit u Saí Baby. Jako ilustraci možných variant vývoje událostí v Rusku a ve světě mi ukázali „pikniky“ z petrohradského časopisu „Doba zvratů“ a řekli, že ty rébusy máte a že se jimi zabýváte, minimálně od roku 1994. Pobyl jsem s nimi dva dny a dozvěděl se tak mnoho nového, že se doteď nacházím pod dojmy z toho, co jsem slyšel. Oni neříkali, že se tady objevíte, ale mě se zdálo, že se tady objevit musíte. A poté, co letadla-kamikadze zničila Světové obchodní centrum v New Yorku, jsem, přiznávám se, váš příjezd očekával. A když jsem v aktuálním seznamu cestujících uviděl vaše jméno, pane Holmesi, jednoduše jsem neodolal a musel jsem k vám zajít. A tak jsem zde.

Ze začátku bylo zjevné, že host byl nervózní, ale brzy začal mluvit uvolněněji a jeho řeč svědčila o dobré škole anglického jazyka a časté praxi.

— Vše co jste řekl, Gríšo, — říkám vaše jméno správně? — začal Holmes.

Host kývnul na znamení souhlasu a Holmes pokračoval.

— je velmi zajímavé. Skutečně znám ruské „pikniky“ a už jsem si myslel, že v Indii na ně řeč nedojde. Ale vy jste odstranil mé pochybnosti. Ale přece, proč jste se rozhodl, že já musím nutně přijet k Saí Babovi?

— Po pravdě vám nemůžu příliš objasnit, pane Holmesi, konkrétně, na čem se zakládaly mé domněnky, ale nějaké své myšlenky na to téma vám říct můžu. Nicméně už je pozdě a vy si potřebujete odpočinout. Předpokládám, že se zítra chystáte projít celý rituál návštěvy chrámu Saí Baby, a pravděpodobně, jako i většina zde přítomných, byste chtěl osobní setkání se Saí Babou?

— Jistě, ale Prakaš říká, že je to málo pravděpodobné, protože Saí Baba si sám vybírá, koho pozve na besedu. Za prvé, zajímá mě, proč se s ním všichni tak snaží soukromě hovořit. A za druhé, chtěl bych se dozvědět, co to bylo za záležitost s Rusy, které pozval hned dvakrát po sobě.

— Pokud mohu soudit podle své zkušenosti, většina lidí sem přijíždí, aby řešila nějaké své osobní problémy: zbavit se nemocí, těžkých neduhů nebo celkově změnit svůj život, který mnohé podle mého jednoduše unavil. Nemůžu mluvit za jiné, ale co se týká mně, já jsem skutečně po setkání se Saí Babou změnil svůj život. Měl jsem mnoho problémů, ale už třetí rok žiju tady v souhlasu sám se sebou, a to není tak málo pro nynější složitou dobu. Co se týká vzájemných vztahů těch třech Rusů a Saí Baby, chtěl bych o tom mluvit zvlášt, lépe zítra, po vašem setkání se Svámím.

— Kdo je to ten Svámí, Gríšo?

— To jméno znamená „učitel“. Tak nazývám Saí Babu, když mám možnost s ním hovořit.

— A vy si myslíte, že nás pozve na besedu?

— To bude záviset na vás, pane Holmesi. Když jsem se zeptal jednoho z Rusů, proč nepochyboval, že setkání se Saí Babou se uskuteční, uslyšel jsem přibližně následující: „Je třeba chápat, jak těžké je být bohem, a umět soucítit se starým člověkem v plnění jeho těžké mise.“ Jinými slovy, pokud skutečně chcete, aby Saí Baba měl přání s vámi pohovořit, nesmíte se poddat všeobecnému šílenství uctívání, které pohlcuje všechny přítomné v chrámu. Musíte se mu dívat do očí jako člověk člověku, a on vás zákonitě uslyší a může dokonce pozvat na besedu. Nu, popřemýšlejte sám, jaký má zájem mluvit s exaltovaným publikem, jehož všechny myšlenky zná dopředu. Jen si nemyslete, že je lehké odolat davovému chrámovému šílenství. Byl jsem přítomen na ceremonii setkání se Saí Babou více než stokrát, ale překonat ten stav, který pohlcuje všechny přítomné při objevení se Saí Baby, je pro mě těžké i nyní. To je třeba jednou uvidět a pak bude mnohé jasné. Budete vystupovat jako samostatná osoba, nebo už jste vstoupil do nějaké skupiny Angličanů?

— My budeme samostatně, Gríšo, a proto žádné visačky mít nebudeme.

— A přesto, pokud se chcete dostat na setkání ve dvou, lépe uděláte když v místním obchodě koupíte dvě stejné, jinak na setkání půjde jen jeden z vás: savadalové – zvláštní služba chrámu – velmi dbá na dodržení rituálů. Mimochodem, všechny obchody ráno fungují jen pro ženy, a večer – pro muže. Jak už jste se přesvědčili, jídelna je také oddělená pro muže a ženy. Odpočiňte si, Holmesi, zítra budete muset brzy vstávat, dlouho před východem slunce, abyste měl šanci zachytit pohled Svámího.

Chvíli stál a rozmýšlel, zda ještě něco říct nebo ne, a nakonec se rozhodl a zasmušile pronesl:

— Nechápejte mě špatně, pane Holmesi, ale pokud byste si přál, abych byl přítomen při vašem setkání se Saí Babou, kývněte na mě, když vás vybere. Já budu poblíž.

— Děkuji, Gríšo, určitě vaše rady využiji a pokud se vaše plány nezmění, zítra se určitě potkáme.

Prakaš vyprovodil ruského tlumočníka a navrhl před spaním procházku po území ašrámu. Bylo okolo osmi večer, a na nebi opět nezvykle jasně svítily hvězdy. Všude bylo plno poutníků: muži, ženy a dokonce i děti. Holmes s Prakašem došli k chrámu a cestou mu jeho průvodce pověděl o zvláštním pořádku, kterým žilo tohle město nové relígie. Ještě v hotelovém pokoji, který představoval jednu místnost s dvěma matracemi, dvěma stoly a malým stolečkem, obrátil Holmes pozornost na absenci rádia a televize. Prakaš vysvětlil, že v ášramu je respektován zvláštní režim a tak neexistuje žádné rádio, žádná televize; dokonce i hlasité hovory nebo vzájemné spory přestávají, když se za vašimi zády ozve "mlčet!" – "dodržujte ticho". Zde je zakázán tabák a alkohol, a v jídelně jsou jen vegetariánská jídla. Holmese ohromila dokonalá čistota při takovém ohromném množství návštěvníků. Ale není divu, při vstupu do jídelny nebo chrámu se sundává obuv.

Na pokoji nebyla klimatizace. S horkem bezúspěšně bojoval ventilátor, zavěšený pod stropem v centru místnosti. Holmes brzy usnul. Vzbudilo ho klepání na dveře: to budili poutníky k rannímu rituálu. Byly tři hodiny v noci. Chrám se nacházel v nížině a představoval ohromné slabě osvětlené místo. Ze všech stran k němu proudili poutníci v bílém a sedali si ve vyrovnaných řadách na dlážděném náměstíčku. Přibližně za hodinu Holmes napočítal už 30 řad, v každé z nich bylo kolem stovky lidí. To znamená pouze mužů bylo od 2,5 do 3 tisíc, ženy podstupovaly podobnou proceduru odděleně. Začalo losování o tom, která řada půjde do chrámu jako první. Holmes s Prakašem seděli zhruba v polovině šesté řady, ale Holmes najednou získal jistotu, že právě jejich řada bude vybrána. Savadal celý v bílém, s předmětem připomínajícím čepici, se pomalu pohyboval mezi řadami sedících. Člověk na začátku řady vstával, bral své pořadové číslo a opět si sedal. Všichni čekali, čí číslo vylosují jako první. Zvedl se vysoký štíhl černoch, sedící první v jejich řadě, dostal papír, podíval se, a celá řada mlčky začala vstávat.

— Máme šanci, — zašeptal Prakaš Holmesovi.

Vstali, sebrali polštářky na sezení, kterými je včera prozíravě zásobil Prakaš, naházeli na společnou hromadu sandály a téměř během se vydali k chrámu. U vchodu prošli speciální kontrolou, jako na letišti. Žádné fotoaparáty ani kamery, nehledě už na nějaké další předměty, nebyly v chrámu povoleny. Ohromný prostor chrámu byl rozdělen na dvě poloviny – mužskou a ženskou. Podlaha byla vykládaná černým leštěným mramorem, strop byl ozdoben zlatem na zeleném podkladě. Stěny tu v podstatě nebyly; nahradily je mohutné sloupy na vysokých soklech. V přední části chrámu bylo velkolepě ozdobené pódium s výbavou, připomínající oltář křesťanských církví, a nevelká speciální místnost, kde zjevně Saí Baba přijímal hosty.

První poutníci dosáhli cestičky lemované bílým mramorem a začali se usazovat kolem ní na přinesené polštářky. To byl jediný předmět, který bylo dovoleno přinést s sebou do chrámu a jak se brzy Holmes přesvědčil, předmět naprosto nutný. Do příchodu Saí Baby zůstávaly dvě hodiny a sedět tak dlouho na mramorové podlaze v pro Evropana neobvyklé pozici, bylo těžké. Vlny poutníků plynuly do chrámu a tiše zaujímaly svá místa. Za půl hodiny byly obě poloviny chrámu zaplněné.

Nebe na východě světlalo, zaštěbetali ptáci. Okolo chrámu začal nějaký pohyb, něco jako křížový pochod. Bylo slyšet rytmické zpívání s „Hare Krišna!“, potom pět tisíc hrdel družně několikrát vzdechlo „О-о-u-u-м!“ a někde zazvonily nevitelné zvony. Holmes zaregistroval naprostý řád a pořádek ve všem. Nevelká skupina savadalů ho zabezpečovala na všech etapách přípravy rituálu i během jeho provádění. Nyní přinesli ohromnou roli červeného koberce a začali ho odvíjet, přesně se orientujíc kraji bílých mramorových dlaždic, které ostře kontrastovaly s černým mramorem chrámu. Nastoupily minuty tíživého ticha a všeobecného napětí. Holmes už začal pociťovat, jak to napětí, zrozené očekáváním zázraku mnohatisícovým davem paralyzuje jeho vědomí. Vzpomněl si na Gríšovo varování a pokusil se setřást blížící se všeobecný stav euforie. S prvními paprsky slunce na ploše chrámu ostře zasvítily lustry, rázem osvětlujíc veškerou barevnost Indie. Tiše zahrála okouzlující východní hudba a doslova probudíc se z hlubokého snu, hlasitě se rozezpívali ptáci. Chrám neočekávaně jakoby vydal jediný povzdech a všichni sedící se družně otočili doprava, doslova se pokoušejíce povyrůst. A když napětí v chrámu dostihlo vrcholu, tam v dálce, na samém kraji alejové cesty, ubíhající za horizont, se v jasných paprscích vycházejícího slunce objevila malá, téměř průsvitná figurka v oranžovém hávu, nad kterým byla rozpoznatelná „čepice“ černých vlasů. Figurka se pomalu hýbala po červené cestě, dělaje levou rukou nějaká gesta směrem k sedícím poutníkům, a dav v bílém, vzdychaje ve vytržení, se natahoval, otáčel za gesty ruky, ze které, jak si potom Holmes všiml, něco létalo na hlavy poutníků.

— To je „vibhuti“, zvláštní hlína ve formě prášku, — zašeptal Prakaš, — má se za to, že disponuje léčivými vlastnostmi.

A ačkoliv Holmes sotva slyšel, co Prakaš říkal, savadal, stojící zády k cestičce a pozorně hledící do napnutých tváří poutníků, to zachytil a nasadil sveřepý výraz. Saí Baba se přibližoval k Holmesovi a ten pochopil, proč bylo tak důležité dostat se do předních řad před červenou cestičku: pří vší své božské velikosti mohl Saí Baba vidět oči prvních tří, maximálně pěti řad. Byl to pětasedmdesátiletý člověk s unaveným opáleným obličejem a velkýma smutnýma černýma očima. V rukou držel svazek listů, které mu po cestě vsouvali poutníci. Občas trochu zpomalil krok a zahleděl se do tváře, která ho zaujala, ale potom „slabým mávnutím ruky“ se doslova rozloučil a pomalu se pohyboval dále. Nyní se zastavil před Holmesem a na vteřinu – dvě se jejich oči setkaly.

— Kdo jste a co zde hledáte? — stroze se zeptal pohled, a tvář stejně jako dosud vyjadřovala uspokojení.

— Člověk, chtěl bych si promluvit, — nespouštěje pohled, bez výzvy, dobromyslně, ale bez zajíkání, také mlčky pohledem odpověděl Holmes.

Pohled Saí Baby neřekl nic a sklouzl někam dopředu a na stranu, načež se on sám tímtéž pomalým krokem začal pohybovat dále.

— To znamená neslyšel, nebo nechtěl hovořit, — rozhodl se pro sebe Holmes, nespouštěje pohled ze Saí Baby.

A ten najednou zpomalil krok, potom se zastavil a, pomalu se otáčeje, pohnul se zpět. Zastavil se před Holmesem, podíval se a krátce se zeptal.

— Are you English? (Jste Angličan?)

— Yes (Ano), — kývnul Holmes

— Hоw much¹? (Kolik vás je?)

— Two (dva).

— Go (běžte), — máchnul rukou a vydal se dále, pokračujíc ve své cestě.

Holmes s Prakašem vstali, preskočili červenou cestičku (šlapat na ní zakázal energickým gestem savadal) a vydali se k pódiu, kde už seděly dvě ženy v očekávání audience. Holmes, než si sedl, nějakou dobu hledal očima Gríšu, ale ten už se tiše přemisťoval z privilegované skupiny na pódiu.

— I zde je tedy vlastní hierarchie, — poznamenal pro sebe Holmes.

Gríša přišel a sedl si vedle.

— Pane Holmesi, vám se vše povedlo, jako minulý rok Rusům. Tehdy je Svámí také nepozval ihned. Uvidíme, co bude dále.

Ceremonie spěla k závěru a Saí Baba pozval čekající za masivní dubové dveře, úslužně před ním otevřené savadaly. Místnost, do které vešli, byla nevelká. V rohu stálo těžké křeslo, potažené červeným sametem, připomínající trůn, zleva od něj byl průchod do druhé místnosti, zakrytý těžkým závěsem. Saí Baba vyndal bílý ubrousek z nevelkého sekretáře, otřel pot z tváře a sedl si do křesla. Ženy se rozmístily zprava, muži zleva od křesla na podlahu. Rozhovor nejprve začal se ženami. Bylo to obyčejná beseda o ženském údělu v životě západního obyvatele, jejích radostech a starostech. Každé přítomné Saí Baba věnoval několik minut, zeptal se na životní starosti a jako otec dal rady ohledně toho, co by se dělat nemělo, aby život probíhal v pokoji a radostně. Při tom je někdy i plísnil, jako pastýř za špatné chování. Vše to připomínalo katolickou zpověď, ale bez vnějších atributů, spojených s „církevním tajemstvím“ toho rituálu. Ke konci besedy se Saí Baba doslova stáhl do sebe. Holmes zapnul veškerou svou vnímavost, cítil, že se v místnosti děje něco neobyčejného. Slovy je to těžké vyjádřit, ale to „neobvyklé“ doslova sedělo vedle, ačkoliv ani uvidět, ani uslyšet „to“ nešlo. Neočekávaně Saí Baba udělal široké gesto pravou rukou a objevil se na ní zlatý řetízek s elegantním přívěskem. Nasadil ho na šíji ženy, která upadla do extáze, sedící vedle. Na tváři sousedky se objevilo to, co obvykle vyjadřují tváře žen, když uvidí nedostupný šperk na šíji své přítelkyně. Saí Baba uměl číst i složitější myšlenky. Zjevně neměl záměr vyvolat pocit závisti. Proto následovalo druhé gesto pravou rukou a na ní se objevil ještě jeden řetízek s drahocenným přívěskem, a úspěšně se přemístil na šíji ještě nedozrálé závistnice. Z rozhovoru Holmes pochopil, že jedna žena byla z Kanady a druhá z Austrálie, ale rozděleny ohromnou vzdáleností a svými strastmi si byly blízké. Upřímné slzy dojetí a radosti, mnoho poděkování od šťastných majitelek předmětů vnímání byly přijaty, a Saí Baba se nakonec obrátil k mužům.

— Jak ti říkají? — stroze se zeptal Gríši.

— Griša, — nedotčeně s úsměvem odpověděl mladík.

— Krišna? — ještě více stroze se zeptal Saí Baba, a jeho oči se při tom smály.

— Ne, jsem Rus a říkají mi Griša, — doslova pokračujíc v nějaké hře, odpověděl tlumočník.

— A proč jsi potom zde, pokud jsou zde Angličané, Krišno? Ty mě chceš tlumočit do ruštiny? Není třeba, Rusové i bez nich vše dobře chápou, — zakončil rozhovor s Grišou podivnou frází a teprve poté obrátil pozornost na Holmese a jeho průvodce.

— Co tě ke mně přivedlo?

— Chtěl bych pochopit „pikniky“, — rozhodl se pro přímou cestu Holmes.

— A-ha, pikniky, to je prosté, — jako o něčem dávno známém mluvil Saí Baba, — ty jsi viděl, jak se to dělá, — kývnul směrem na sedící vlevo ženy a pokračoval, najednou vážně. — Dokonce pokud bych chtěl, stejně ti nebudu schopen objasnit, jak se dělají „pikniky“. Vše je to třeba procítit samému. A čím se zabýváš ty? — a nečekaje na odpověď, objasnil všem přítomným. — On se pokouší pochopit, jak se dělají „pikniky“, ale sám je nikdy nedělal.

Z tváří přítomných bylo možné poznat, že vůbec nechápou, o čem je řeč. Ale rozhovor očima a slovy u Saí Baby probíhal na různých úrovních . Ten starý a moudrý člověk znal mnohem více, než mohl povědět svým návštěvníkům. Holmes chápal, že slovy mu stejně nic neřekne; zbývalo pozorně číst to, co dosud v nějakých smutných obrazech proudilo z očí Saí Baby. A jeho oči, překvapivě mladé a živé, zároveň vyprávěly a zároveň četly návštěvníka. Ale jak je těžké číst neznámé obrazy, jdoucí z hlubin věků; ještě těžší je překládat ty obrazy na jazyk obecně použitelné slovní zásoby. Holmes si vzpomněl, co mu vyprávěl ve Španělsku Verov o pojmech, jako o jediném systému obrazů i slov, ale zde byl i Verov málo.

— A ty, — stroze se obrátil Saí Baba k Prakašovi, — proč jsi tady? Ty nejsi Angličan, ale máš rád vše anglické. Nedobře.

— Já pomáhám panu Holmesovi, — složiv motlitebně ruce, odpověděl Kumar a jeho tvář se z tmavé stala šedou.

— Já vím, komu a čemu ty pomáháš, — znova se usmál Saí Baba, — ale proč málo pomáháš svému bratru?

— On žije v Rusku a dobře si poradí se svými záležitostmi.

— Má také záležitosti, které nepovažuje za své, ale které pro Rusko a Indii mnoho znamenají. A ty mu máš pomáhat, ale pro to ty sám musíš pochopit to, co ještě nepochopil tvůj bratr. Ale tady Krišna v těch věcech už něco chápe. — A spiklenecky mrknul na Grišu. — Pomoz mi, — obrátil se k Prakašovi, což bylo znakem zvláštní náklonnosti.

Ten s modlitebně složenýma rukama na kolenou přilezl ke křeslu. Saí Baba se opřel o jeho ramena a vstal, čímž dával všem najevo, že audience je u konce. Všichni vstali a zamíříli k východu. Ohromné prostranství chrámu bylo osvíceno ranním sluncem a... prázdné. Beseda trvala více než hodinu, a pětitisícový dav se rozešel, což Holmese silně zmátlo. Poutníci šli na snídani a Holmes se svým doprovodem také zamířil do jídelny. Po snídani Griša navrhl, aby si prohlédli pamětihodnosti ašrámu. Během krátké procházky Holmes uviděl muzeum všech náboženství a svatý strom, na kterém podle legendy Saí Baba ještě jako chlapec tvořil pro vesničany z okolí různé exotické plody. Bylo okolo deseti ráno, ale slunce nemilosrdně pálilo, a Holmes poprosil Grišu zavést ho na zdejší poštu, aby mohl zavolat do Londýna. Slyšitelnost byla výborná a Watson informoval, že je připraven k posouzení „pikniků“. Po telefonním rozhovoru Holmes navrhl vrátit se do hotelu. Prakaš, který se odkázal na to, že musí řešit otázky spojené s odjezdem do Puttparti, někam zmizel, a Griša odešel pro svou složku s papíry. Holmes čekal na Grišu u hotelového bloku s názvem „NORD“, korpus 4. Jeho pohled utkvěl na velkém stromě u kamenné stěny, ohrazující ašrám ze všech stran. V ten okamžik se objevil Griša.

— Řekněte prosím, Grišo, v jakém bloku bydleli Rusové?

— Zde, — ukázal Griša na blok NORD, korpus 4, — oni měli rádi procházky v této oblasti, kde je velmi bavila společnost opic, žijících na těchto stromech. Chcete se podívat?

Holmes se přiblížil ke stromu, který upoutal jeho pozornost, a skutečně mezi větvemi uviděl chytré kukuče mladých opiček a jejich rodičů.

— Žijí zde dlouho?

— Dlouho, poutnící je krmí a považují za svoje.

Holmes se v doprovodu Griši vrátil do pokoje a poprosil ho podropněji povyprávět o loňské návštěvě Rusů v ašrámu.

— Všechno začalo přesně stejně, jak to bylo dnes s vámi, pane Holmesi. Ale Rusové na prvním setkání zadali mnoho otázek Svámímu a jejich skupina, skládající se z pěti mužů a šesti žen, nepůsobila jako jeden celek. Už jsem říkal, že jsem na prvním setkání nebyl, a vím o ní jen z doslechu. Svámí z nějakého důvodu nezačal odpovídat hned, a přenesl setkání na následující den. Přičemž chtěl mluvit jen s třemi, kteří nově přibyli z Petrohradu. Ostatních osm žilo v očekávání setkání už několik měsíců, ale z nějakého důvodu se s nimi už po prvním setkání nechtěl vidět. Kromě toho upozornil, že rozhovor bude bez žen a v přítomnosti kvalitního tlumočníka. Takovým způsobem mi byl dán signál, že má přítomnost není žádaná, přestože kromě mě jiní tlumočníci v ašrámu nebyli.

— A proč, Grišo, vás Saí Baba nazval Krišnou? — zeptal se Holmes.

— To je u něj taková hra, — s úsměvem odpověděl Griša, — on mě pokaždé v přítomnosti nových hostů tak nazývá.

— A vy, co si myslíte, skutečně Saí Baba tvoří z ničeho ty věci, které jsem viděl vlastníma očima?

— Ano, a říká, že to může dělat každý. Ale mě se zdá, že chápe, že každý nemůže. Tento prsten, — Griša ukázal na pravé ruce zlatý prsten s velkým briliantem, — daroval mně a já věřím, že ho vytvořil, ačkoliv zevně je to neodlišitelné od iluze. Jeden z Rusů to vysvětloval z pozic představ o vesmíru, jako o procesu trojjedinosti matérie, informace a míry.

— Řekněte mi o tom podrobněji, Grišo. Mě se zdá, že praxe „tvorby“ Saí Baby má přímý vztah k záhadě „pikniků“.

— Pokusím se, pane Holmesi, o tom říct, co jsem slyšel od Rusů, ačkoliv se čestně přiznám, že to není jednoduché předat nejen anglicky, ale i rusky. Rusové považují Saí Babu za egregoriálního vůdce nějakého starodávného indického egregoru, který v průběhu mnohých tisíciletí zabezpečoval stabilitu davově-“elitární“ pyramidy té starodávné země. Předpokládají, že Svámí vládne starými metodami matričního řízení, jejichž podstata je ve formování nutných obrazů pro řízení procesů a přidání jim uspořádanosti na všech vzájemně vložených úrovních organizace vesmíru: od prvočástic vákua po atomy a molekuly. Pokud existuje obraz (informace) a je mu přidána odpovídající míra (uspořádanost), pak v závislosti na tom, nakolik ta obraznost odpovídá uspořádanosti – objektivní míře – matrici Božího předurčení, proces se může realizovat. Oni se přijeli podívat, jak můžou zdegenerovat za mnohá tisíciletí metody matričního řízení, pokud se nerozvíjí pojmový aparát, a vše probíhá na úrovni obrazů. Vždyť pojmy, to je systém skládající se z obrazů a jim odpovídající lexiky. Vy pane Holmesi jste obrátil pozornost na chudost vyjadřování Svámího?

— Ale vždyť on mluvil se mnou i s Rusy v angličtině. Pokud by mluvil v rodném jazyku...

— To..., promiňte, že jsem vás přerušil, pane Holmesi, ale nic by se nezměnilo. Jinými slovy, pokud by mohl všechno předávat v jednoznačné lexice, pak by takových Svámí v Indii, nebo minimálně v Puttaparti, bylo mnoho. Ale Saí Baba, jako i všechny jeho předchozí inkarnace, je jeden, a nový Saí Baba se objeví jen poté, co se stávající odebere na onen svět. Svámí o tom sám mluví. Proto vše, co zde Rusové spatřili, je uspokojilo, a řekli mi, že nemá smysl ptát se Saí Baby na metody matričního řízení, protože on o nich může mluvit jen v obrazech.

— A on jim to řekl? A oni pochopili, co říkal?

— Nejméně jeden z nich řekl, že pochopil.

— A vy Grišo byste to byl schopen tlumočit?

— Je to velmi složité, ale pokusím se. Oni mají za to, že žreci dávné Atlantidy předávali informaci jeden druhému bezprostředně v obrazech v přímé výměně pomocí biopolí. Z jedné strany to zrychlovalo výměnu velkých objemů informací, a z druhé strany to způsobovalo přehlížení rozvoje kultury řeči. Kromě toho, podle mínění Rusů, při takovém vztahu k telepatii a řeči byla jejich psychika téměř neustále připojena do těch či oněch egregorů. A to způsobovalo tu okolnost, že byli velmi silně omezeni ve schopnosti modelovat možné varianty rozvoje událostí. Jinými slovy, procesy, které usilovali řídit, se v mnohých případech rozvíjely v tempu rozvoje jejich představ, a což je nejnebezpečnější – bezalternativě, to znamená bez hodnocení důsledků a kvality řízení ve smyslu „dobře“, „špatně“, „neurčeno“.

— Jak to tak mohlo být? — zeptal se Holmes.

— Také jsem si to dlouho nemohl představit, — začal odpovídat Griša, — dokud jsem si nevzpomněl, jak jsem jednou šel po ledu a začal jsem si představovat, že uklouznu a spadnu. A než jsem si to stačil dopředstavit do konce, už jsem letěl, div si nezlomil vaz.

Tak i v případě dávné Atlantidy. Podle názoru Rusů se v takové bezalternativnosti, neoddělitelné v reálném životě od procesu jejich představivosti, projevovala jejich vadná morálka. A proto vše to, dříve nebo později, muselo vést a vedlo ke globální katastrofě, která tu civilizaci zničila.

V naší civilizaci je telepatie a představivost, vládnoucí nad během událostí, majetkem nemnohých, ale pojmový aparát, možnost rozvoje osobní kultury myšlení a řeči, tím disponují všichni. A ačkoliv jako prostředky předávání informace jsou mnohokrát slabší než představivost a telepatie, mají ten klad, že oddělují představivost jednoho člověka od představivosti ostatních a od egregorů. A to pomáhá tomu, aby se lidé učili modelovat mnohovariantní běh událostí vně procesu vlivu algoritmiky egregorů a jejich představivosti na běh událostí v životě; a aby, teprve po vědomé volbě nejlepší varianty z jejich úhlu pohledu, zapojovali svou představivost do řízení běhu událostí, aby je přivedli k životu. Tím se podle názoru Rusů odstraňuje bezalternativnost následování běhu života za nesprávnou představivostí, a lidé, kteří přehodnotí svou mravnost, pomáhají nasměrovat civilizaci v matrici Božího předurčení blíže k objektivní spravedlivosti.

— Někde už jsem podobné úvahy slyšel, — řekl nahlas Holmes, — Ano jistě, ve Španělsku od pana Verova. Neznáte ho náhodou, Grišo?

— Ne, pane Holmesi, pana Verova neznám. Dnes se v Rusku vydává hodně všelijaké literatury o historii Atlantidy a ta informace existuje v různých zdrojích. Hlavní je v něčem jiném: ačkoliv pojmový aparát v současné civilizaci rozvinutý je, a na jeho základě probíhá modelování v různých oblastech vědy, nikde nenajdete popis pojmu jako kategorie myšlení. Co je to „pojem“? — o tom nedává představy žádný článek žádné encyklopedie: je v nich mnoho různých termínů, ale vše to neposkytuje jediné chápání.

A v tom je pro současnou civilizaci ohromné nebezpečí. Pokud by situace byla jiná, pak by biblická civilizace nezrodila ani jaderné, ani vodíkové bomby. Možná, že by ani nebyly jaderné elektrárny, a lidstvo mohlo dosáhnout na alternativní zdroje elektrické energie. V současném Rusku jsou lidé, kteří si ten problém uvědomili jako největší nebezpečí lidstvu a už ho vyřešili. Na vzpomínaných stránkách dotu.ru je řada prací, zasvěcených této problematice, stačí když uvedu jen jednu z nich: „O imitačně-provokační činnosti“. V ní je speciální kapitola, která se nazývá „O pojmech, chápání světa a vzájemném chápání“.

Co se týká besedy Rusů se Svámím, mohu říct jen o svém pozorování jejich dialogu. Byl to velmi zajímavý dialog, ale ne slovy, ale očima. To znamená, rozhovor probíhal na dvou úrovních: na první, zjevné, šla řeč o obyčejných věcech. Dvěma z nich Svámí celkem podrobně vyprávěl o jejich životě, různých domácích starostech, práci, problémech a jak se potom přiznali, vše odpovídalo skutečnosti. Ale když o svém životě chtěl hovořit třetí, Svámí odpověděl, že pro něj to není důležité, že on by se měl zabývat těmi věcmi, kterými se zabývá veškerý svůj čas. Dále řekl, že záležitost je to velmi důležitá a prosil ty dva být nápomocní třetímu a slíbil při tom být stále nablízku. Jindy se Svámí na minutu odmlčel a soustředěně hleděl do očí třetímu, který mu odpovídal stejně. Když jsem vyšli z chrámu, zeptal jsem se ho, co mohlo znamenat jejich význačné mlčení? Odpověděl:

„Mluvili jsme spolu ne jazykem, ale očima. Ve vizuálních obrazech je možné předat mnohem více informací než slovy, a i času je na to třeba mnohem méně. Libovolný obraz v muzeu je možné prohlédnout a zapamatovat si během minuty, ale při pokusu předat slovy obsah nestačí ani hodina. Předával jsem mu v obrazech to, co znám sám; on mi také něco předal na úrovni obrazů. Ale to, co řekl on mě, my i tak dávno známe, ale to, co jsme přivezli my jemu – bylo pro něj naprosto nové. Může to změnit mnohé z toho, co dnes probíhá v Indii a ve světě, protože Saí Baba, a přesněji s pomocí Saí Baby zde, v Puttaparti někdo formuje novou celosvětovou relígii, která by do sebe zahrnula všechno nejlepší, co je ve věroučeních jiných relígií, ale nikdy se nevzdá toho nejhoršího, co je ve všech relígiích – ateismu, který je naprosto nutnou podmínkou stability davově-“elitární“ společnosti. Jsem přesvědčen, Grišo, že Saí Baba je dobrý člověk a že upřímně chce pro lidi dobro. Ale on sám je zajatcem tohoto ašrámu, chrámu, a hlavně zajatcem toho dávného egregoru, s jehož pomocí se zabezpečuje stabilita davově-“elitární“ pyramidy indické společnosti. Souhlasíte, Grišo, že podporovat exaltovaný stav davu každý den během mnohých desetiletí je skutečně velmi namáhavé. „Je těžké být bohem“ - tak zdá se mi nazval ten proces tandem bratří-fantastů Strugackých. Ale já bych k tomu dodal: pokud neznáš, kdo a ve jménu jakých cílů ti určil roli předstírat na zemi boha.“

Griša zakončil svou řeč a na okamžik se odmlčel, přemýšleje, zda to téma prodloužit nebo přejít k problémům, týkajících se bezprostředně jeho života v Indii.

— Tehdy jsem sám byl na vážkách, to jest nemohl jsem se konečně rozhodnout, jestli zůstat tady nebo odjet. Ze začátku mě hosté z Petrohradu zvali k návratu do Ruska, ale poté, co jsem se s nimi podělil o své dojmy o podstatě probíhajícího zdejšího dění, měli za to, že bych měl radši zůstat v ašrámu, protože nehledě na všeobecné uctívání, z jejich úhlu pohledu Svámí vypadá velmi osamělý, a možná bude brzy potřebovat pomoc blízkého člověka. Já skutečně cítím ke Svámímu city vřelejší, než dokonce k vlastním rodičům.

Griša se znova odmlčel a podíval se na Holmese nevidoucíma očima, jakoby chtěl vyvolat obraz Saí Baby.

— A co za otázky pokládali Rusové, na které Saí Baba nechtěl odpovídat v přítomnosti žen?

— Chtěli se zeptat, kdo je skutečný viník tragédie atomové ponorky Kursk, která otřásla světem 12. srpna 2000, protože jim řekli, že Svámí to může dokonce ukázat, vytvořit něco ve smyslu virtuální televize. Ale během besedy se té myšlenky zřekli. Možná proto, že na jejich otázky o stavbě světa odpověděl velmi neurčitě. Mají na toto téma velmi propracovanou teorii, která byla podle jejich mínění známá žrecům antického Egypta a Indie. Možná se pokoušeli prověřit svou teorii, ale mně objasnili, že dokonce pokud Saí Baba o ní ví, slovy ji nevyloží, navíc v cizím anglickém jazyce, jednoduše toho není schopen. Možná, že ten systém předávání znalostí je takovým způsobem ochráněn před průnikem cizích. Já mohu jen dosvědčit to, že ke konci besedy byl zájem Svámího o ně mnohem vyšší, než jejich zájem o něj. Ano, a na rozloučenou Svámí řekl, že Rusové pomohou Indii probudit se a Indie půjde zase za Ruskem.

— A co Rusové říkali ohledně „pikniků“?

— Objasnili mi, že problém není v tom, co je na nich nakresleno, ale v mravnosti těch, kdo vykládá obrázky-symboly „pikniků“. Postupně mi začalo docházet, že v případě s potopením ponorky Kursk, která byla podle jejich mínění zničena torpédovým útokem z americké ponorky, je zneklidňuje ani ne tak samotný fakt zákeřnosti, jako to, že něčí bezmyšlenkovitá akce nebo automatismus při plnění služebních povinností postavil svět na hranu jaderné války. Podle jejich názoru, v současných podmínkách nemá žádná země na světě, včetně USA, právo rozpoutat jadernou válku, která by znamenala zánik celé civilizace. Proto si byli jistí, že Spojené státy čeká trest přesahující jejich představivost. A ten trest je nějakým způsobem zakódován v třetím „pikniku“. Přirozeně, když jsem se dozvěděl o událostech „černého úterý“ a o času útoku na první z věží WTC, vrátil jsem se bezděky k obrázkům třetího pikniku. Kromě toho, indičtí analytici jako jedni z prvních obrátili pozornost na symboliku čísla 11, spojeného s letadly-kamikadze. A co můžete říct vy, pane Holmesi, ohledně katastrof v New Yorku a Washingtonu?

— Zatím jen to, že „pikniky“ mě podivným způsobem pronásledují po celém světě. Ačkoliv, nechci skrývat, že se jimi skutečně zabývám a sebral jsem mnoho zajímavých materiálů, které dle mého názoru mají k objasnění záhady bezprostřední vztah.

Holmes krátce pověděl o setkáních ve Švýcarsku, Španělsku a Egyptě, načež přešel k Indii.

— Minulý rok počátkem října tisk mnoho psal o návštěvě Indie prezidentem Ruska Putinem. Co myslíte, byl zde u Saí Baby?

— To vám s jistotou říct nemohu, ačkoliv podle mnohých příznaků byl. V Indii umí zařídit návštěvu takovým způsobem, že si nikdo ničeho nevšimne. V Bombaji byl a ruské delegace, kterých bylo v ašrámu vždy mnoho, tehdy jich bylo myslím sedm, netrpělivě čekaly na příjezd svého prezidenta. Během druhé audience Svámí dával Rusům své hodnocení prezidentů Clintona a Jelcina jedním slovem – bad (špatní). Když se ho zeptali na Putina, odpověděl – very good (velmi dobrý). Proto pokud měl Putin přání setkat se se Svámím, podle mého se takové setkání mohlo odehrát, ačkoliv žádná oficiální informace na to téma se neobjevila. Ale mně se zdá, že něco proniklo závojem tajemství, protože dva měsíce poté mi z Ruska přivezli videokazetu s „Loutkami“ na téma tajné návštěvy ašrámu Saí Baby Putinem.

— Co jsou to ty „Loutky“, Grišo?

— To je jeden z populárních televizních pořadů v Rusku, mající každou neděli kolem 100 milionů diváků. V něm se všechny první osoby států a další známí političtí činitelé objevují jako loutky, a zápletky se pokaždé berou z ruské nebo zahraniční klasiky.

Podstatou je to správně: státní činitelé jsou „loutky“, naprogramované oficiálním „Protokolem“ a služebními povinnostmi. Přestávají být loutkami teprve poté, co to pochopí. Tehdy lidské vztahy s prostými lidmi, s jinými politiky, žurnalisty se pro ně stanou důležitější, než služební etiketa a hierarchie. Teprve pak na základě osobních lidských vztahů ve sféře řízení může vláda sloužit všem lidem. Jak říkali Rusové, epocha „Protokolu“ skončila a začala epocha společeného lidského díla, ve kterém jsou osobní vztahy mocnější, než služební pravomoce. A základem pro to je pro různé lidi společná jednota emocionálního a smyslového stroje duše každého z nich.

— Co to znamená, Grišo?

— Rusové mi objasnili, že země anglojazyčného světa nachází společný jazyk také proto, že jejich státní představitelé hovoří jedním jazykem a podporují přenos smyslu řeči obrazy, na základě kterých se buduje veškeré vzájemné chápání. To je právě to, čeho jste se vy sám pane Holmesi stal svědkem během krátké besedy se Saí Babou. A v obrazné formě v přímé výměně přes biopole při setkávání lidí je možné předat mnohem více informací než v lexice, proto vždy tak těžce probíhají jednání přes tlumočníky. I tlumočník, i státní představitel mající v jednáních různý status, jsou svébytné osobnosti, a proto ve vztahu k libovolnému objektivnímu jevu má každý z nich vlastní obrazy, odlišné od obrazů druhého jak svým charakterem, tak i svou uspořádaností (hierarchií). A jakkoliv by se tlumočník snažil přesně přeložit smysl řečeného, jeho obrazy budou odlišné od obrazů jeho šéfa: v hierarchicky organizované společnosti je to tak, už jen proto, že tlumočník nemá právo myslet tak, jak myslí šéf, protože takový způsob myšlení je pokus o „uzurpaci“ služebních pravomocí šéfa.

Tím vzniká narušení jednoty emocionálního a smyslového stroje rozhovorů o libovolném problému, protože libovolný tlumočník s jeho svébytností obrazných představ, neodpovídajících představám jeho šéfa, je tam třetí, navíc. Právě prezident Ruska Putin odstartoval novou éru ve vzájemných vztazích státních činitelů, protože jeho znalost angličtiny a němčiny mu pomáhá zajistit jednotu emocionálního a smyslového stroje psychiky v libovolných, i těch nejsložitějších jednáních.

— A Grišo, copak dříve to v minulosti nevyužívali? Copak to může být předělem, rozdělujícím epochy?

— Využívali, ale jejich cíle byly vždy určovány jejich mravností. Vzpomeňte si, co řekla Tchatcherová v roce 1984 po prvním setkání s Gorbačovem: „Podívala jsem se mu do očí a pochopila, že je možné s ním dělat byznys.“ Podle mého je to něco jako fráze-heslo pro celou západní „elitu“, kterou je možné rozšifrovat přibližně takto: „Tento člověk je připraven pracovat na nás.“ Souhlasíte, Holmesi, že míra chápání „Gorbyho“ byla mnohem menší, než míra chápání „železné lady“. To se týká i Jelcina. Jeden z poradců Clintona zveřejnil mínění Clintona o něm: „Dávám přednost tomu mít co do činění s opilým Jelcinem, než s kýmkoliv ze sta milionů střízlivých Rusů, z nichž se kdokoliv mohl ocitnout na jeho místě“, – není to doslova, ale celkový smysl sedí. Ale v roce 2000 se situace změnila. Právě to měl na mysli Saí Baba, když dával hodnocení Putina – „very good“.

Ačkoliv, i Jelcinovi je možné poděkovat za to, že svými opileckými excesy lámal „Protokol“ a tím čistil cestu nové epoše. Ok, vrátíme se k „Loutkám“.

Nevím nakolik přesně, ale v některých kruzích podle toho pořadu stále ještě odhadují směr politického kurzu země.

— A proč vy, Grišo, máte za to, že ten pořad byl právě o návštěvě ašrámu Saí Baby?

— Jednodušší by bylo podívat se na tu videokazetu, ale za prvé, zde, jak vidíte, je to nemožné, a za druhé, mně ji bohužel nenechali, a proto mohu jen převyprávět krátce obsah, načež vy, pane Holmesi, se sám můžete rozhodnout, nakolik „Loutky“ mají vztah k návštěvě ašrámu prezidentem.

Podle zápletky Putin shromažďuje své nejbližší okolí: premiéra Kasjanova, vedoucího administrativy prezidenta – Vološina, ministra obrany Sergeje Ivanova, který v minulém roce během návštěny Putina Indie zaujímal post předsedy Rady bezpečnosti, ještě nějakou neznámou loutku a staví úkol: „Musím jít do Šambaly, všichni do tradičních oděvů!“ Všichni přicházejí v takových bílých oděvech, přesně takových, jako máme nyní my dva, jen premiér Kasjanov přichází v ruském národním. Na otázku Putina „V čem je problém“ Kasjanov odpovídá, že nechce chodit v kamaších. A skutečně, bílý přehoz a kalhoty, v čem všichni chodí v ašrámu, velmi připomínají po-saunové oblečení ruských mužiků. Takovým způsobem nejdřív z týmu Putina letí Kasjanov, poté vedoucí administrativy Vološin, který přišel opilý. To jsou dva příznaky, podle kterých je možné dopídit se, že řeč je o přípravě na cestu ne do mýtické Šambaly, ale do reálného ašrámu Saí Baby, ve kterém všichni muži chodí v bílém a platí přísný zákaz alkoholu a cigaret.

— Pocítil jsem to na sobě, — poznamenal Holmes, — ale co je podivné, jsme zde druhý den a k cigaretě mě to netáhne, a přemýšlím nad tím, jestli s tím zlozvykem neskončím úplně.

— Je to vše o celkové atmosféře usilování o zdraví, které se zde jeví svého druhu kultem, — objasnil Griša, — a pokud byste zde pobyl měsíc dva, pak byste přestal kouřit bez zvláštního úsilí. Tak, ve skupině kandidátů na návštěvu ašrámu, včetně samotného Putina, zůstali tři lidé. Jinými slovy, objevila se určitá analogie s příjezdem třech Rusů v září, o kterých už jsem říkal. Dále byla scéna, kde se tým Putina setkává s loutkou hlavníhu ruského klauna a předsedy liberálně-demokratické strany (LDPR) Žirinovského, zobrazeného jako zaklínače hadů (kobry). Kobra se pokouší uštknout Putina, ale svým tělem ho zaštítí Sergej Ivanov a umírá. Zde bych chtěl obrátit vaši pozornost, pane Holmesi, na asociace, spojené s už známou Koncepcí společné bezpečnosti, jejíž ruská zkratka je KOB a říká se jí také „KOBa“. Ale, jak mi řekli Rusové, co přijeli minulý rok, nějací lidé z LDPR, kteří chtěli ohraničit činnost koncepce na území Ruska, dodali ke zkratce KOB písmeno „R“ a ve výsledku se tak objevila KOBRa. Uděláno to bylo speciálně, aby byl negativní image Žirinovského asociován s koncepcí. Podle mého názoru autoři pořadu znají KOBu a takovým způsobem k ní vyjadřují svůj negativní vztah. Ale dále, z lehké humoristické zápletky je také možné poznat, že patroni prezidenta jsou znepokojeni možností přiblížení Putina ke KOBě.

Dále v zápletce se Putin a loutka ho doprovázející setkávají se Solženicynem (myslím, že je vám známo, jaké naděje do něj v minulosti vkládali na Západě) a ti tři se účastní rituálu, který jste dnes pozoroval v chrámu před příchodem Saí Baby – křičí „O-o-u-u-m!“, načež Putin zmizí. Solženicyn zůstává sám a pronáší významnou frázi: „Půl roku sedím, a jemu se to povedlo na poprvé!“, u které u nás vznikl dojem, že někdo z autorů scénáře věděl o návštěvě Putina v chrámu Saí Baby. Jak jste se již přesvědčil, dostat se na besedu se Svámí napoprvé je možné jen za dodržení určitých podmínek, které není tak jednoduché vydržet. Ale vždyť i já jsem se o nich dozvěděl teprve po dvouletém pobytu v ašrámu od představitelů KOBy. Mimochodem, těch šest žen a dva muži, které Svámí nechtěl vidět podruhé, zde také žili v čekání na audienci téměř půl roku.

— A vy Grišo máte za to, že Putin skutečně ví o koncepci? — zeptal se Holmes.

— Osobně je pro mě těžké o tom soudit, protože jsem dávno nebyl v Rusku, ale ti co zde pobývali mají názor, že veškeré vyšší vedení země je seznámeno s materiály koncepce. Otázka je v něčem jiném – v jejich vztahu k ní. Pobývaje v různých zemích, vy Holmesi jste se mohl přesvědčit, že dokonce už i tam o ní ví; také otázky nastoluje dostatečně seriózní. Četl jsem literaturu doprovázející koncepci, jejíž pouhý seznam čítá 30 položek; dívám se i na stránky dotu.ru – vše je velmi podložené a velmi seriózní, ale... nezapadá do zformovaných stereotypů vnímání okolního světa, zformovaných na základě biblické koncepce. Patroni Putina všechny ty, kdo pochopili novou koncepci a snaží se ji uvést do života, pro sebe nazývají „mrtváky“ - nelíbí se jim literaturně-epický název Koncepce společné bezpečnosti - „Mrtvá voda“. Nicméně, „voda mŕtva“ a ne „mrtvá“ (v orig.: „вода мёртвая“, а не „мертвая“, pozn. překl.). V ruštině jsou ty dvě slova dobře odlišitelná akusticky, v psané podobě jsou téměř totožná až na dvě tečky nad „E“.

Griša nakreslil dvě písmena „ё“ a „e“ a vidíc, že Holmes ne zcela chápe o čem je řeč, pokračoval:

— Odstraňte v anglickém rukopisu dvě tečky nad písmeny „i“ a „j“, umístěnými vedle sebe, a budete to číst jako „y“, a zde je také řeč o dvou tečkách. Nakolik je mi známo, dnes běží v Rusku skutečná válka za právo nechat či ubrat z ruské abecedy písmeno „ё“, a já jsem dlouho nechápal příčinu tvrdých postojů obou stran v této „abecední válce“, dokud jsem nemluvil s hosty z Petrohradu. Příliš přímočará logika, která se dle mého projevila v loutce předsedy Rady bezpečnosti „kousnuté“ kobrou, v systému oznámení, stojícímu v konfrontaci s KOBou, označuje jedno: Sergej Ivanov je nevhodný pro další využití v rámci biblické koncepce. Pokud analyzovat materiály ruského tisku a televize, je dobře vidět, jaké peníze jsou utráceny na libovolné hlouposti, jen aby čtenář a divák nepřemýšlel o ničem důležitém. V podstatě masmédia vytvářejí něco jako kouřovou clonu, „bílý šum“, na jehož pozadí je nemožné oddělit „užitečný signál“, to znamená informaci, nutnou pro přijetí správného řešení. Ale to není díky životu v bavlnce, ale proto, že dnes v Rusku je velmi těžké nezaznamenat koncepci, alternativní biblické, protože ona není výmysl skupiny lidí, realizujících společenskou iniciativu, ale je objektivní potřebou nového informačního stavu, ve kterém se celá společnost ocitla po 11. září 2001. A přesto, protivníci KOBy nyní nic jiného dělat nemohou, než se tvářit, že neexistuje. Pravda, dlouho to pokračovat nemůže: čím déle ji budou sdělovací prostředky zamlčovat, tím výše „voda“ bude vzlínat, vykazujíc psychologický tlak na „elitu“. Nu a ti, koho „elita“ považuje za stádo, se budou stále více přesvědčovat o zdegenerovanosti „elity“, neustále ztrácející svou autoritu, což nakonec přinutí prosté lidi myslet samostatně. A to je hlavní podmínka proměny stáda-davu v národ.

— Vy o tom Gríšo mluvíte tak přesvědčivě, že u mě mimoděk vzniká otázka, — nejste vy sám náhodou členem té „společenské iniciativy“, která sama sebe nazvala Vnitřní prediktor SSSR?

— Mně samozřejmě lichotí slyšet od vás takové hodnocení, pane Holmesi, ale není to tak. A mluvím o tom přesvědčeně jen proto, že jsem sám prošel všechna stádia: od úvodního odmítnutí kultury, ve které jsem se narodil a vyrostl, skrze přehodnocení osobních stereotypů, zformovaných tou kulturou, do hledání její alternativy. Neřeknu, že to bylo jednoduché, protože i zde jsem se ocitl v důsledku nevědomého hledání alternativy k biblické kultuře. A na nějaký čas jsem v ašrámu získal pokoj v duši, ale potom jsem pochopil, že tento pokoj je pokoj biorobota, a že je ještě nebezpečnější než ten život, před kterým jsem utekl z Ruska.

— A v čem vidíte to nebezpečí?

— Ve fašismu.

— Nechápu, chcete říct, že v Indii je možný fašismus?

— Všechno závisí na tom, co chápete pod fašismem. Dnes se otázka nebezpečí „fašismu“ zpravidla vztahuje k ideím nacionální a rasové výjimečnosti a netolerance, k reálným a domnělým útokům na práva představitelů národních menšin a diaspor, a také na „fašistickou“ symboliku a frazeologii zděděnou po Itálii a Německu. Nicméně, ve védické kultuře Indie která je starší, než kultura starověkého Egypta, jež zrodila biblickou kulturu, existují oba symboly, jejichž stoupenci se obviňují z fašismu v posledních desetiletích: i hvězda Davida (sionistický fašismus), i svastika (nacionál-socialismus Německa a jemu poklonkující neonacisté různých zemí).

Kromě toho, fráze „malí lidé“ je charakteristická pro všechny davově-“elitární“ společnosti jako opak jiných frází „lepší lidé“, „urození lidé“ atd. Nakolik jsem se mohl přesvědčit, kastový systém Indie nikam nezmizel, ale podobně jako otrokářství biblické civilizace, nabyl „blahorodných“ vnějších forem. Vy jste, pane Holmesi, obrátil pozornost na téměř třistamilionovou část obyvatel Indie, kterou zde nazývají „malí lidé“? Obrátil jste pozornost na to, že oni sami nic nechtějí? V průběhu mnoha pokolení je přesvědčili, že je to tak dáno Shora, že v tomto životě jednoduše neměli štěstí, ale pokud budou poslušní, pak v následující inkarnaci budou mít větší štěstí, a v dalším životě se mohou narodit do jiné kasty. Ale vždyť i ostatní, kdo nepatří do kategorie „malých lidí“, takový stav považují za normální. Je zajímavé, že když sem vaši předkové přišli, nemohli v angličtině najít termín pro pojmenování „nejnižší kasty“ indické společnosti, a začali je nazývat podle svého: „malí lidé“ - „little people“, ačkoliv v samotné indické společnosti je vyšší kasty nazývají jinak: „neexistující lidé“. To je jeden z projevů toho, že kastový systém Indie, existující defakto věky, je svou podstatou jedním z nejstarších druhů fašismu na Zemi.

— Čestně se přiznám, Grišo, závěr je to pro mě poněkud nečekaný. Nakolik je mi známo, slovo „fašismus“ je od latinského slova „fascia“, které označuje jednoduše svazek prutů omotaný kolem topůrka sekery, svázaný řemínkem. V starém Římu byly fascie ze začátku znakem královské moci, pak znakem moci vyšších státních úředníků, takzvaných „magistrátů“; po magistrátech nosili fascie „liktorové“ – sloužící, zabezpečující jejich bezprostřední ochranu. V novodobé historii se fašismus stal známým díky rozšíření v Itálii. Tam se skutečně zrodil na základě protestních emocí množství „malých lidí“, kteří se ve společnosti „svobody“ osobní iniciativy ocitli utlačovaní individualismem větších a velmi velkých oligarchů², zneužívajících různorodou moc podle svých záměrů. Protože protestní hnutí tohoto druhu existovalo v Itálii, ambice jeho tamních ideologů na následnost ve vztahu k bývalé velikosti a moci Římské říše se projevily v tom, že starořímská fascia jimi byla vybrána jako symbol jednoty „malých lidí“ v otázce ochrany jejich životů před utlačováním „velkých lidí“ - oligarchů. Tak fascia dala název „fašismus“ zpočátku protestnímu hnutí proti oligarchům, vedenému vůdcem „malých lid퓳. Ale v Indii nevidím ani oligarchy, ani vůdce, a hlavně – nevidím úsilí o protestní sjednocení „malých lidí“ proti neviditelným nebo „neexistujícím“ oligarchům.

— Přesně stejné námitky jsem, pane Holmesi, měl ze začátku i já, když mi mí známí z Petrohradu ukázali indický fašismus. Skutečně, fašismus se považuje za nenávistnou ideologii, a takovou ideologii zde nenajdete. Navíc, všechny duchovní praktiky, kterých je v Indii nevyčíslitelné množství, jsou zevně namířeny na zdokonalování člověka. Ale podívejte se na realitu, jaké možnosti má těch 300 milionů stát se lidmi? Zde cení rostliny a zvířata výše, než člověka; zde zbožňují každý keřík, každý strom; pokud staví cestu a v cestě stojí strom, cesta obchází strom a nikdo nemá právo mu uškodit, ale také si zde nikdo nevšímá „neexistující“ třetiny obyvatel ohromné a pohádkově bohaté země. V Indii prakticky není organizovaný zločin, kterým je napaden jak Východ, tak Západ, i Rusko. Podívejte se na policisty: jsou snad ověšeni neprůstřelnými vestami a moderními zbraněmi? Jen obušek v ruce, ale... jaký pořádek! Západ může jen závidět. A proč? — protože společnost je pevně stratifikována a v takovém stavu se vyvíjí už tisíciletí. Co mohou krást ti nešťastní „malí lidé“ sobě navzájem? Kousek polyetylénu nebo vlnitého plechu. A přechod z jedné kasty do druhé je nemožný.

Fašismus skutečně pracuje na sjednocení společnosti a směřuje k zabezpečení své stability při směně pokolení. Ale to sjednocení společnosti do systému, ve kterém mohou být konflikty mezi členy společnosti, která spadla do fašismu, a také konflikty mezi fašismem vcelku a některými lidmi, disponuje svébytností. Principy fašistického sjednocení davově-“elitární“ společnosti do celostného systému jsou namířeny na to, vyloučit formování a možnost činnosti vnitrosystémových faktorů, schopných ohrozit stabilitu fašismu: rozložit ho zevnitř během delší nebo kratší doby, nebo ho okamžitě (z historického pohledu) rozvalit. Jak vidíme, podmínky pro formování a činnost vnitrosystémových faktorů, schopných podkopat stabilitu fašismu, v indické společnosti nejsou, protože máme co do činění s fašismem ve finální podobě a rafinovaným, očištěným od všelijakých ideologických forem, s fašismem, jako kulturou a systémem, bránícím rozšíření Lidskosti ve společnosti.

Zde je důležité pochopit, že fašismus nevzniká v důsledku převratů, kdy skupina extremistů obsazuje státní moc silou nebo přichází k moci ve výsledku demokratických voleb, načež zavádí „fašistickou diktaturu“; do fašismu upadá tiše a nepozorovaně celá společnost, při určitých, možná záměrně vytvořených podmínkách. Je to bohužel tak, pane Holmesi, protože podstata fašismu není v nějaké ideologii, násilí, způsobech realizace vlády, ale v aktivní podpoře davem „malých lidí“ systému zneužívání moci „elitární“ oligarchií, která představuje nepravost jako údajně skutečnou spravedlivost, a na tom základě, deformujíc vnímání lidí, kultivuje nepravost ve společnosti, překáží lidem realizovat se jako Člověk.

Ale při takovém chápání podstaty fašismu nezávisle na způsobech a formách jeho projevů, ten fašismus, který je známý z historické zkušenosti nacistického Německa a který se stal kultovým obrazem jak pro „neofašisty“, tak i pro „antifašisty“ v různých zemích, vypadá jako karikaturní nedomrlý fašismus, uměle a cílevědomě pěstovaný jako dopředu neživotaschopný za tím účelem, přitáhnout k němu kvůli jeho hrůzám co nejvíc pozornosti a tím zároveň odklonit pozornost a síly společnosti od procesu zavádění poněkud životaschopnějšího globálního fašismu, slibujícímu zavést inferno bezvýchodnosti.

— Zajímavé, — podotkl Holmes, — podruhé na své cestě slyším to slovo. V latině znamená něco jako peklo, ale vy rusové do něj vkládáte nějaký v životě velmi aktuální a vůbec ne mystický smysl.

— Dostatečně kvalitní odpověď na vaši otázku dá román Ivana Jefremova „Hodina býka“. Nevím, jestli existuje překlad toho románu do angličtiny, ale měl byste vědět, že v Rusku se na jeho základě téměř třicet let formuje vnímání světa nejednoho pokolení. Pokud ne většiny mladých lidí, pak minimálně té nejvíce odpovědné a akceschopné části mládeže. V románě je řeč o poémě Danteho, který svou představivostí vytvořil temný obraz mnohostupňového inferna a objasnil do té doby jedině okultisty chápanou strašnou podstatu označení „inferno“ - jeho bezvýchodnost.

Protože pojem inferno lépe než co jiného objasňuje podstatu rafinovaného fašismu, na jehož kořeny jsme obrátili pozornost v našem rozhovoru, pak se pokusím krátce vyložit určité podmínky toho, co velmi přesně zformuloval Ivan Antonovič Jefremov, — geolog, paleontolog, biolog a historik v jedné osobě. Za prvé, měl za to, že slovutný přirozený výběr v přírodě je jasným projevem infernálnosti, při kterém se evoluce posunuje jen v jednom hlavním směru – největší svobody, nezávislosti od vnějšího prostředí. Přitom probíhá množení nedozrálého, hypertrofie jednotvárnosti, jako písek na poušti, narušení unikálnosti a neopakovatelné drahocennosti neustálým opakováním. Proto, procházeje triliony transformací od neznámých mořských tvarů do myslícího organismu, život zvířat se miliardy let geologické historie nacházel v infernu.

Za druhé, on spravedlivě předpokládal, že člověk, jako myslící bytost, upadl do dvojitého inferna – jak pro tělo, tak pro duši. Zpočátku se mu zdálo, že se zachraňuje od všech životních problémů útěkem do přírody. Tak vznikaly zkazky o prvotním ráji – biosférně-harmonické civilizaci neznající techniku, o návratu do níž dnes blouzní naši „zelení“. Inferno pro duši, to jsou prvotní instinkty, zajetí, ve kterém jedinec drží sám sebe v domnění, že si uchovává individuálnost, a ve skutečnosti se zastavuje ve svém rozvoji buď na živočišné úrovni, nebo na úrovni biorobota nebo démona, uzavíraje si tím cestu k Lidskosti. S rozvojem mocných státních aparátů moci a útlaku, s posílením nacionalismu, s pevně zavřenýma očima, začali vytvářet inferno i ve společnosti. Každý nedokonalý sociální systém usiluje o samoizolaci, ohrazuje se s cílem záštity své struktury od kontaktu s jinými systémy. Přirozeně že uchovat nedokonalé mohla jen „elita“ libovolné společnosti a za tím účelem ona především vytvářela segregaci pod libovolnými záminkami – nacionálními, religiozními, aby proměnila život svého národa v uzavřený infernální kruh, oddělila ho od ostatního světa. Proto infernálnost byla vždy dílem rukou „elitárních“ klanů. Ivan Antonovič varoval lidstvo, aby nedopustilo světovou vládu oligarchie – hlavního zdroje fašismu. Pokud se to stane, pak nad naší planetou zaklapne hrobový kryt plné bezvýchodnosti infernální existence pod botou absolutní moci, ozbrojené vší mocí strašných zbraní a neméně zabijácké vědy. A nikdo a nikdy pak nebude moci pomoct, protože bude nemožné opustit ten uzavřený kruh infernálnosti, ve kterém se jen zvířata a jejich druhy – bioroboti a démoni – budou objevovat na svět v slepém instinktu rozmnožování a zachování druhu.

V tomto filosoficko-politickém románu, pane Holmesi, je místo, kde autor byť neupomíná Indii, ale mluví o kultuře, ve které lidé s jejich silnými city, pamětí a uměním chápat budoucnost si už uvědomili, že jako všichni pozemští živočichové jsou ke smrti odsouzeni od narození. A otázka pro ně stojí jen v čase naplnění a množství strádání, které připadne na jejich osud. A čím vyšší, čistší je jedinec, tím větší část strádání mu bude nadělena „štědrou“ přírodou a společenským bytím. A copak mezi 300 miliony „malých lidí“ Indie nejsou ti čistí a blahorodní, které „štědrá příroda“ a „společenské bytí“ už navždy obdarovala plnou mírou strádání, které oni sami, ani okolní společnost dokonce ani nevnímá? A kde je východ z tohoto reálného, a ne literárního inferna?

— Promiňte, Grišo, ale mě se zdá, že mícháte věci dohromady, když je řeč o „indické fašismu“, že ho přece jen vidíte tam, kde není.

— Není to tak, pane Holmesi. Jako ruský člověk miluji Indii celou duší. A za tři roky pobytu zde jsem nebyl jen v ašrámu Saí Baby. Vy jste žil dva dny v Bombaji. Zapnul jste televizor?

— Ano, Grišo, přepínal jsem programy více než 80 kanálů a všude zpívají, hrají na indické národní instrumenty, tančí národní tance. Co je na tom špatného, pokud se chrání národní kultura. V mnohých zemích Západu je občas těžké poznat, kde se nacházíte – všude je „americký standard“.

— Já také nejsem v extázi ze západní kultury, ale ona přece jen v nějaké míře odráží reálný život Západu. Ale podle indických filmů je zcela nemožné poznat její skutečný život. Proto západní filmová kritika dokonce vymyslela frázi pro hodnocení indické tvorby: „Jsou dobré filmy, jsou špatné filmy a pak jsou ještě indické filmy.“ Nevyřčena zůstává neschopnost Západu pochopit skutečný účel indického filmu. Ale vždyť jen samotná bombajská filmová studia točí více než 800 filmů za rok – skutečný Bollywood, jak zde říkají.

— A v čem je podle vás Grišo skutečný účel indického filmu?

— Podle mého, filmy jsou zde v Indii základem relígie. Když jsme hovořili o absenci kategorie „pojem“ v dávné Atlantidě, nedotkli jsme se otázek relígie a vnímání světa. Je možné říct, že zdroje kultury indického filmu jsou v dávné Atlantidě a současný Hollywood je jen ubohá napodobenina indického filmu. Podívejte se na masové americké filmy – jen řada videoobrazů, jasných, dělajících dojem, ale ani jedna myšlenka, ani jeden pojem, ani jeden dialog, dotýkající se duše člověka. Zeptejte se libovolného diváka, který vyšel z kinosálu po shlédnutí amerického filmu, o čem mluvil hlavní hrdina? Podívá se na vás jako na nenormálního a řekne, že „američtí hoši“ nemluví, ale konají. To samé probíhá v indickém filmu, ale tam jsou přesnější obrazy a více barev, tanců a hudby, to znamená, je to překrásně rozpracovaný jazyk obrazů. A není divu, že mnozí v Indii se dívají na yankees jako na bohaté opice. Indie v indickém filmu je svébytná reklama – krásná, až se z ní točí hlava, muzikální a přetékající puritánskou láskou. A nejsmutnější je to, že ten „filmový život“ se líbí mnohým, a nejen v Indii. A nyní srovnejte to, co jste viděl v reálném životě a ve filmu s tím, co psal o infernu Jefremov a tehdy pochopíte, proč se mi indický fašismus nezdá.

V ten moment zaklepal na dveře Prakaš a vešel.

— Promiňte, pane Holmesi, že jsem se zdržel. V Puttaparti jsou z Bombaje jen 2 lety týdně – ve středu a v neděli, a vy potřebujete být třináctého října v Londýně. Pokoušel jsem se vyjasnit varianty cesty po železnici, nebo autem, ale ve vedení chrámu mi s velkými tajnostmi řekli, že dnes ráno přiletělo z Bombaje letadlo s nějakou delegací, a v 16:00 letí zpět. Ukázal jsem vizitku naší firmy a oni mi slíbili, že nás vezmou na palubu, pokud vedení delegace bude souhlasit. Po získání souhlasu jsem vám hned objednal letenku na trasu Bombaj-Hamburk-Londýn, odlétá ve dvě hodiny v noci 13. října. Doufám, že vše vyjde jak má, pane Holmesi, a v sobotu ráno budete už na letišti Heathrow v Londýně. Máme tedy ještě skoro dvě hodiny do odjezdu na letiště Saí Baby.

— Děkuji, Prakaši, že vše vychází tak dobře. A vy máte skutečně v Rusku bratra?

— Ano, pane Holmesi, skutečně žije v Rusku a zabývá se turistickým byznysem. Můj starší bratr dávno odletěl do Švýcarska a úspěšně pracuje v oblasti medicíny. Otec měl sen, aby i prostřední bratr žil a pracoval ve Švýcarsku, protože má také medicínské vzdělání. Ale naše rodina měla patrona–učitele, který měl velmi rád mého prostředního bratra a důrazně mu doporučoval po ukončení vzdělání žít a pracovat v Rusku.

— To je zajímavé, Prakaši, proč právě v Rusku, když život ve Švýcarsku je mnohem klidnější a bohatší?

— Říkal, že v následujícím století budou mít všechny důležité události kořeny v Rusku a v Indii by měli chápat, co tam reálně probíhá.

— A váš učitel byl někdy sám v Rusku?

— Ne, ale on o té zemi vždy velmi mluvil v dobrém a říkal, že Rusko ukáže Indii pravou cestu.

— A váš bratr žije v Rusku už dlouho?

— Více než deset let, má tam děti, které se učí v ruské škole a když přijíždí s rodiči na prázdniny, pak nehledě na indický zevnějšek, podle způsobu myšlení, chování a zvyků, jsou ruské.

— A co to podle vás znamená, Prakaši, být ruským?

— Ó, pane Holmesi, o tom jsme s bratrem hodně hovořili. Rusko je mnohonárodnostní země a on sjezdil mnohé její regiony. Pochopil, kdo jsou to Gruzíni, Tataři, Arméni, Uzbeci a dokonce židé, ale často si stěžoval učiteli, když ještě byl na tomto světě, že nemůže pochopit, kdo jsou to Rusové. Učitel ho uklidňoval a slíbil, že jednou v Rusku potká člověka a ten mu vysvětlí, kdo jsou to Rusové. Ale aby pochopil jeho vysvětlení, které bude velmi prosté, musí dobře znát ruský jazyk. Učitel dokonce popsal jak bude ten člověk vnějškově vypadat a bratr ho celou dobu hledal. A minulý rok, když přijel na dovolenou, jsme si všichni všimli toho, že se velmi změnil. Je těžké popsat, v čem spočívaly jeho změny, protože se netýkaly zevnějšku. Byly to vnitřní změny. Tehdy poprvé řekl, že pochopil kdo jsou to Rusové. Všichni jsme prosili, aby nám vysvětlil jak to proběhlo a zda skutečně potkal toho člověka, o kterém mluvil učitel.

— Jednou, — začal své vyprávění, — jsem jel vlakem Moskva-Petrohrad. Spolu se mnou se v kupé ocitl člověk, zevnějškem podobný na toho, o kterém mluvil můj učitel. Velmi jsem si s ním chtěl promluvit abych prověřil, nakolik přesné jsou předpovědi, které jsem dostal, ale dlouho jsem nevěděl, jak začít rozhovor. On to zjevně vycítil a promluvil první. Za nějakou dobu, když naše beseda začala klidně plynout, jsem mu zadal otázku která mě mučila. Řekl mi, že je to velmi jednoduché, protože ačkoliv jsem Ind, rozumím rusky. Poprosil mě bedlivě poslouchat slovní spojení, které bude říkat. Soustředil jsem se a on začal zřetelně vyslovovat: arménský člověk, francouzský člověk, tatarský člověk, americký člověk, čečenský člověk, židovský člověk, a nakonec, po malé pauze, pomalu pronesl – ruský člověk. Poté jsem skutečně najednou pochopil, kdo jsou to Rusové, což jsem svému společníkovi i řekl. A co jste pochopil? — zeptal se on. Ruští, — odpověděl jsem, — to je budoucí název celého lidstva. Vidíte, jak je vše jednoduché, — řekl on a dodal, — o tom se více než před sto lety pokoušel říct světu Dostojevský, ale tehdy ho málokdo pochopil, protože nebyl rozvinut pojem vzájemné vloženosti jevů a procesů. Ruský – to je objímající pojem ke všem národnostem a proto vědomí lehce přijme pojmy – ruský američan, ruský neměc a dokonce i ruský číňan, ale okamžitě se dostane do slepé uličky u nesmyslného spojení – americký ruský, německý ruský, čínský ruský [v ruštině se „Rus“ ve smyslu národnost řekne přídavným jménem - „russkij“, pozn. překl.]. Zde nejde o mohutnost toho či onoho národa, ale o naprosto nový pojem, objímající všechny národy. A ruský „nacionalismus“ je tak nebezpečný ne proto, že reálně existuje, ale proto, že v perspektivě může sjednotit všechny národy na zcela jiných mravních principech, alternativních těm, které dnes panují v biblické kultuře.

— A co ještě říkal váš bratr o Rusku? Co podle vás měl na mysli Saí Baba, když mluvil o nutnosti pomáhat bratrovi v otázkách Ruska a Indie? — zeptal se Holmes.

— Řeč šla o nějaké koncepci, alternativní Bibli. Bratr řekl, že se svým spolucestujícím mluvili téměř do rána. Ten Rus mu nechal knihy a slíbil pomoc v osvojení nové koncepce.

— A bratr vám o té koncepci říkal?

— Ano, pokoušel se, ale tehdy jsem nepochopil vše, protože bratr mluvil rychle. Podle mého tam byla řeč o nějakém novém finančním systému, ve kterém nebude spekulativní trh cenných papíru, nebude zlodějský úrok, s jehož pomocí všechny země třetího světa, včetně Indie, spadly do beznadějné kabaly k Mezinárodnímu měnovému fondu. Nový finanční systém a mravnost, která ho zrodí, zformují i novou ekonomiku, ve které se budou v prvé řadě uspokojovat demograficky podmíněné potřeby (jídlo, oděv, obydlí, vzdělání), a parazitické (předměty rozkoše, všechny druhy narkotik, včetně alkoholu a tabáku) se budou uspokojovat podle principu co zbude, na jehož základě se v současné civilizaci naopak uspokojují demograficky podmíněné potřeby.

Jinými slovy, proběhne změna priorit, což bude prvním příznakem realizace nové koncepce. Ještě mnoho mluvil o informační válce, kterou Západ vede proti Rusku, a vyjadřoval přesvědčení, že Rusko, které prohrálo jednu důležitou bitvu, neprohrálo válku, ale jednoduše jen převedlo konfrontaci na nějaké vyšší priority prostředků řízení. Mluvil o šesti prioritách informačních zbraní, ale to už neumím vysvětlit.

— Děkuji, Prakaši, o těch šesti prioritách zobecněných prostředků řízení jsem se dozvěděl z analýzy o knize Zbigniewa Brzezinského „Velká šachová deska“. Ten Rus ve vlaku řekl vašemu bratru, že Rusko prohrálo Západu jednu bitvu informační války, ale samotnou válku neprohrálo. Nemohl byste upřesnit, co měl na mysli? Pokoušel jsem se v té otázce zorientovat po seznámení s dvěmi analytickými zápiskami, přeloženými do angličtiny a uvedenými na stránkách dotu.ru, ale bohužel, výsledek pro Rusko z mého pohledu vypadá neutěšeně. Možná že nemám dost informací, ale pro svět v celku, nezávisle na tom, o kterých ze zobecněných prostředků řízení je řeč, je velmi důležité, v jakém jazyce k člověku přichází informace. Například my zde, představitelé tří národů, se navzájem dorozumíváme v anglickém jazyce. Během této cesty jsem hovořil se Španěly, Egypťany, Francouzy, Rusy, Němci a všude byla jazykem angličtina. Souhlasím, že biblická koncepce zrodila daleko ne dokonalé současné technologie, které, nicméně, jsou rozšířeny po celém světě, a všechny země na světě usilují především o to, získat ty technologie, ale veškerý jejich lexikální doprovod je v angličtině. Veškeré softwarové zabezpečení počítačů je v angličtině, a také mezinárodní síť internet. A ruský jazyk, ve kterém je vypracována nová koncepce, alternativní biblické – ten ovládá ne více než 300 milionů lidí. Jak se Rusové chystají řešit problém komunikačního jazyka?

— Mohl bych Prakašovi v té otázce pomoct, jestli nebude namítat, — zapojil se do rozhovoru Griša.

— Ano, jistě. Nemyslím, že by i můj bratr byl na tu otázku schopen odpovědět, pane Holmesi.

— Vy jste pane Holmesi naprosto správně obrátil pozornost na technologie, — začal vysvětlovat Griša. — Ale rozpracování libovolných technologií je úděl vědy, jež je ve vztahu k fundamentální vědě druhotná. A fundamentální věda je zase druhotná ve vztahu k nejfundamentálnější vědě: filosofii. Není divu, že máme současnou technokratickou civilizaci, v jejímž základě leží biblické vnímání světa, obsluhované současnou západní filosofií. Takže veškerý pojmový a terminologický aparát technokratické biblické civilizace je skutečně vyjádřen v anglickém jazyce, což je symbióza latiny a starořečtiny, jíž byly psány první exempláře bible. Ale pokud půjdeme touto cestou, pak prohodíme příčinu a následek. A kde se můžete seznámit s ruským vnímáním světa a ruskou filosofií? Všichni naši Leonťevové, Solovjevové, Berdjaevové, Fedorovové a mnozí další se jen pokoušeli v ruštině kritizovat nebo převyprávět západní filosofy. Vznikala situace, že na jazyce civilizace, jejíž jméno je objímající ve vztahu ke všem národům světa, neexistuje chápání světa, vyjadřující její vnímání světa v konkrétní lexice. Nakolik jsem pochopil, na konci druhého tisíciletí, pokud počítat v křesťanském letopočtu, se nemohlo neobjevit a i se objevilo ruské chápání světa a ruská filosofie, jako fundament gradující nové civilizace. Nevím, kolik bude třeba času, ale jasné je jedno – ono zákonitě zrodí i novou fundamentální i novou aplikovanou vědu, protože v nové filosofii se poprvé správně staví hlavní otázka: „Za jakým účelem má existovat věda?“ V západní filosofii, obsluhující biblické vnímání světa, se otázka staví jinak: „Jaká má být věda?“ V takto postavené otázce o roli vědy ve společnosti, otázka o mravnosti těch či oněch technologií jednoduše vůbec nevyvstane. A jakmile se, pane Holmesi, někde v západním tisku objeví místo otázky „Jak žít?“ otázka „Pro co žít?“ (za jakým účelem), vězte – voda nové koncepce, alternativní k té biblické, už dělá i na Západě své dílo. A protože nové vnímání světa a nová filosofie ho vyjadřující, existují v ruském jazyce, pak některé nové pojmy v angličtině jednoduše nejdou vyjádřit, a proto všichni po celém světě si budou osvojovat jazyk přicházející globální civilizace – ruský. Tomu bude také pomáhat i nový informační stav, do kterého v polovině 20. století vešla celá společnost.

Vy, pane Holmesi, byste se mnou měl souhlasit, že pokud byste ovládal ruský jazyk, pak byste na mnohé otázky našel odpovědi u sebe doma na monitoru počítače na stránkách dotu.ru, a ne během dlouhého cestování, které je v mnohém unavující, i když zajímavé.

— Vaše verze gradující globální civilizace a role ruského jazyka v ní zasluhuje pozornost, ale chtěl bych pochopit, v čem je smysl nového informačního stavu, o němž slyším poprvé.

— O novém informačním stavu jsme mnoho hovořili minulý rok s Rusy. Řeč tehdy šla o procesu změny logiky sociálního chování společnosti jako celku. Nepochopil jsem vše hned, dokud mi neřekli jedno súfijské podobenství, které jsem si tehdy zapsal a přeložil do angličtiny, protože z mého pohledu ono velmi pěkně ilustruje informační stav společnosti na začátku třetího tisíciletí. Ale myslím, že budete schopen najít i originální text, protože vypravěč – Šáh Idris – žil dlouhou dobu v Anglii a psal v angličtině pro západní čtenáře.

Během řeči se Griša přehraboval v složce s papíry, než našel potřebný list.

— Pokud dovolíte, přečtu vám ho.

— Jistě, prosím.

— Podobenství se nazývá „Když se mění vody“ a dle mého má přímý vztah k „mrtvé vodě“ - takový název dali Rusové koncepci, alternativní biblické.

Griša zakončil čtení. Holmes i Prakaš mlčeli, ponořeni do svých myšlenek.

— Pokud nejste proti, — přerušil jejich přemýšlení Griša, — mohl bych dát i odpovídající komentář k tomu podobenství.

— Jistě, — řekl Holmes, — to je zajímavé.

— Je to jinotaj, — začal Griša, — ale podle názoru mých ruských přátel se dochoval přes věky ne náhodou. Pravda, ve vymyšlené pohádkové realitě ho někde občas někdo chápe, jako „transmutaci“ přírodní vody, a ne jako nějaké jiné „vody“, vlastní společnosti, která podle některých svých kvalit je v určitém smyslu analogická vodě v životě planety Země. Takovou analogií vody je v životě společnosti kultura – veškerá geneticky nepředávaná informace, předávaná z pokolení na pokolení. Přičemž materiální kulturní památky a objekty jsou vyjádřením psychické kultury (kultury vnímání světa, myšlení, osmyslení toho, co probíhá), jejíž každá etapa rozvoje předchází každé etapě rozvoje hmotné kultury, vyjadřující psychickou činnosti lidí a typ psychiky, převládající ve společnosti.

Súfí dávnověku mohl mít předtuchy ve „vnělexikálních“ subjektivních obrazech o změně kvality kultury, a proto měl nějakou představu v subjektivně-obrazné formě o každé z typů „vod“. Ale jen těžko by ho jeho současníci pochopili, mající subjektivně-obrazné představy jen o tom typu „vody“ (kultury, mravnosti a etiky), v které žili oni sami, a jen těžko by tu předpověď uchovali skrz staletí, pokud by jim řekl vše přímo. Ale pohádka, jako jinotaj o kouzelném neznámém a nepochopitelném, přežila mnohá pokolení.

Je přirozené, že z pohledu člověka žijícího v jednom typu kultury, náhle se ocitnout v jiném – kvalitativně jiném typu kultury, znamená vypadat v ní šíleným a možná vyvolat směrem k sobě „nepřátelství“ nebo soucit. Samotná společnost, žijící jinou kulturou, bude z pohledu toho, kdo se v ní náhle ocitl, také vypadat jako psychiatrická léčebna na svobodě. Jeho vztahy se společností se naladí teprve poté, co se přiblíží k nové kultuře, a nová „voda“ se stane základem jeho „fyziologie“ v přeměněné společnosti.

— Velmi zajímavá analogie, Grišo, — poznamenal Holmes. — Vy jste se, jak vidím, dobře připravil k novému informačnímu stavu, a nová voda se pro vás stala částí nové kultury.

— Ano, pane Holmesi, ale na to jsem potřeboval téměř celý rok. A řeknu více: byl to ten nejtěžší rok v mém životě, protože jsem musel přehodnotit vše, co pro mě bylo obvyklé a pohodlné.

— A začal být potom život lehčí?

— Ne, ne lehčí, možná dokonce těžší, ale mnohem zajímavější, protože cíle získaly stabilitu a určitost.

— A proč se nevracíte do Ruska? Tam, nakolik chápu, jsou nyní ti, kdo přemýšlí podobně?

— To je pro mě nyní ta nejtěžší otázka. Ano, chtěl bych se vrátit do Ruska a nikdo by mě tady nemohl udržet. Rodiče se velmi těší. Ale objevil se u mě dříve pro mě netypický pocit povinnosti, ke které mě nic, kromě mého svědomí, nenutí. Pokud by mi tu misi, kterou zde plním, poručil stát, nebyl bych schopen udělat ani desetinu toho, co zde dělám z dobré vůle. V Rusku jsem měl velké peníze a velké možnosti ve smyslu materiálního zabezpečení, ale neměl jsem duševní rovnováhu. Tři roky nazpět jsem sem přijel, abych získal duševní klid a jak se mi zpočátku zdálo, získal jsem ho. Ale potom se se mnou začaly dít věci, které slovy nejdou popsat. Mohu jen provést nějakou analogii. Stalo se vám někdy Holmesi, že spíte, máte nádherný sen, probudíte se a máte jedinou myšlenku – jak se do něj znova vrátit? A když to nemůžete znovu udělat, v duši se vám objeví neklid, podráždění. Pokud se vám to stalo, tak mě pochopíte. A tento můj stav trval do příjezdu oněch Rusů z Petrohradu. Ano, procitl jsem a uviděl veškerou nedokonalost okolního života. Někdy se mi stýská po tom překrásném snu, ve kterém jsem byl téměř dva roky; někdy se ve mně probouzí podráždění, ale usilím vůle ho potlačím a pokračuji ve svém dílu. Získal jsem okruh nových přátel a mnozí Rusové, kteří přijíždějí, se vracejí jiní a jak sami říkají, jakoby se probudili z hlubokého snu. Budu zde do té doby, dokud se neobjeví někdo mě rovný nebo lepší než já, schopný dávat lidem pít novou vodu. A nezáleží na tom, jaké bude národnosti: zde plně souhlasím s bratrem Prakaše.

— Upřímně z vás mám radost, Grišo. A jsem vám vděčný za to, že jste mi objasnil mnohé věci, ale je zde jedna otázka týkající se Ruska, která mi přesto nedá spát.

— Nejsem přesvědčen, Holmesi, budu-li vám schopen odpovědět, ale váš upřímný zájem o Rusko u mě nevyvolává pochyby a proto jsem připraven.

— V historii Ruska je pro mě mnoho nepochopitelného: proč v té zemi tak lehce přijímají vše nové, a potom to se stejnou lehkostí odhazují jako nepotřebný omyl? Nemluví to snad o lehkomyslnosti Rusů?

— Je to zvláštní, ale ta otázka dlouhou dobu mučila i mě. Nemohl jsem ji tak přesně zformulovat, jako jste to udělal vy, ale mluvil jsem na to téma s hosty z Petrohradu a pokusím se předat vám jejich mínění o dané věci. Podle jejich názoru, ruská regionální civilizace dlouhou dobu plnila roli systému s pozitivními zpětnými vazbami ve vztahu ke globální civilizaci, samozřejmě pokud se na procesy v ní dívat z pozice chápání světa regionální civilizace Západu.

— To je něco z oblasti kybernetiky?

— Ne, pane Holmesi, to je z oblasti Dostatečně všeobecné teorie řízení. Podle ní, pokud do takového systému vstupuje signál (buzení) s určitou frekvencí, amplituda výkyvů systému roste, a může dojít dokonce ke zničení systému, pokud se nezbavíme buzení, přivedeného zvenku. Pokud stejný signál jde do systému s negativními zpětnými vazbami, pak amplituda naopak klesá, systém se stabilizuje a nachází nový rovnovážný stav.

— Nechápu, jaká může být podoba takového systému s Ruskem.

— Ruská civilizace je sociální systém, a roli budícího signálu, postupujícího zvenku, může hrát například historicky zformované křesťanství přišlé z Byzance, nebo marxizmus, který byl nejen vnucen ruskému národu, ale v nějaké míře, stejně jako křesťanství, byl ze začátku přijat určitou částí obyvatel Ruska. A teď si představte, že jedno i druhé je v nesouladu s tím, co se na Rusi vždy nazývalo Božím záměrem. Vzniká tedy, že Rusko jako systém s pozitivními zpětnými vazbami, takové „buzení“, přicházející zvenku, ze začátku přijme, a potom dovádí do absurdna a pak s cílem sebezáchovy zavrhuje.

— A jak dlouho to může pokračovat?

— Do té doby, dokud Rusko nezačne jako první v globální civilizaci žít v souhlasu s Božím záměrem. Taková je jeho mise.

— A co druhé civilizace, Západ například?

— Pokud pokračovat v té analogii, ještě jednou obracím vaši pozornost na to, že z pozic norem kultury Západu, Západ je systém s negativními zpětnými vazbami, a on se přizpůsobuje i tomu řídícímu signálu - „podráždění“, které je v konfrontaci s Božím záměrem.

— A jaký existuje mechanizmus přizpůsobení se k nesprávnému řídícímu signálu?

— Systém rozdělení moci, díky kterému zákonodárná, výkonná a soudní moc jsou izolovány navzájem, a na tom základě se úřednící, ti z nich, kteří mají za cíl konat dobro, pokoušejí zamezit a kompenzovat zneužití ostatních druhů moci. To zčásti umožňuje zmenšit amplitudu podráždění, rozených amorální konceptuální mocí, a světu to vše připadá jako příklad stabilního systému.

— A co je v tom špatného, proč Rusko nechce využít metody, které už staletí pracují na Západě?

— Pokouší se. V Rusku po roce 1991 také usilovali o rozdělení moci, ale u každé civilizace je svá mise, pokud je reč o Božím záměru. Všechno je ve spravedlivosti. V ní jsou všechny problémy ruské civilizace, proto žádné rozdělení moci v Rusku není možné. Navíc, všechny pokusy kopírovat v tomto smyslu Západ budou jen zhoršovat situaci Ruska. Rusové odedávna nazývali svou zemi Svatou Rusí. A tvrzení, ambice, zavazují přesně taktéž, jako pozice⁵. A pokud si někdo myslí, že ani nároky, ani pozice ho nezavazují, pak ho zabijí. Proto blaho v Rusku je možné jen tehdy, pokud je v něm spravedlivá konceptuální moc, spravedlivá moc ideologická, zákonodárná, výkonná, soudní a … žádné rozdělení moci, ale jejich vzájemné proniknutí a podpora představiteli každé z nich činnosti ostatních.

Griša zatnul pěst a ukázal, že všechny druhy moci musí v Rusku pracovat jako jeden celek, načež zakončil.

— Ale jestli se podíváte na nemožnost realizovat v Rusku rozdělení moci západního typu z pozic svobodnějšího vnímání světa, než to, panující na Západě, pak právě Rusko se jeví zamykatelem⁶ negativních zpětných vazeb všeho lidstva. Jinak řečeno, to, co se při regionálním pohledu zdá jako destruktivní vzhledem k systému pozitivní zpětné vazby, v alternativně-objímajícím procesu, tj. v životě globální civilizace, plní roli negativních zpětných vazeb, nedovolujících lidstvu jako celku dojít do stabilního nepravého⁷ světového pořádku. Taková je mise Ruska. Nevím, jestli jsem vám odpověděl na vaši otázku, pane Holmesi, ale mě takové vysvětlení uspokojilo.

— Ano, něco na tom je, — zádumčivě pronesl Holmes, a po malé pauze pokračoval.

— Jsem na zvláštní cestě. Jako bych sesbíral mnoho zajímavých faktů, ale je třeba čas, abych je osmyslil a systematizoval. Pochopil jsem, myslím, to hlavní: Rusové se skutečně dívají na svět nějak jinak a proto k řešení mnohých problémů přistupují úplně jinak, než na Západě. Zajímavé je i to, že ve všech zemích jsem dostával kopie petrohradského časopisu „Doba zvratů“, který, jak jsem pochopil, není časopisem celostátní úrovně. Co to znamená, Grišo?

— To vám, pane Holmesi, objasnit nemůžu, ale mohu nabídnout ještě jednu „Dobu zvratů“, která vás možná zaujme.

S těmi slovy Griša vyndal ze své složky kopii 4. strany týdeníku „Doba zvratů“ z 2.6.1999, č. 21 (73) s velkým článkem na celou stránku. Holmese zaujal ne samotný článek, ale fotky či spíše koláže, ve kterých bylo na panorama Petrohradu naloženo panorama New Yorku, a přesněji té části Manhattanu, nad kterou se ještě tyčily siluety věží-dvojiček.

— Grišo, přeložte prosím název článku, — poprosil Holmes.

— „O škodlivosti a užitku mytologie.“

— A jméno autora?

— Žukov, Konstantin.

— Nakolik znám historii druhé světové války, maršál Žukov obrátil válku u Stalingradu a dobyl Berlín?

— Ano pane Holmesi, Georgij Konstantinovič Žukov, ruský maršál, poté, co naši krajané poplivali Stalina, nyní zosobňuje zlom v průběhu války: porážka hitlerovců pod Moskvou, porážka německých fašistů u Stalingradu, a jako výsledek – přijetí bezpodmínečné kapitulace Třetí říše v Postdamu a velení přehlídce vítězství. Vše to je pravda, ale zdaleka ne celá pravda. Jsou síly, které v Rusku potřebují posmrtný kult takovým způsobem mytologizované osoby maršála Žukova. Dokud tomu a dalším mýtům mnozí věří, nemohou si uvědomit důležitější pravdu o revoluci v Rusku v epoše první poloviny 20. století, skrývanou za takovými mýty. A to už není mýtus, ale surová realita naší doby.

— Podivné, ale o podstatě mytologie, její „škodlivosti a užitku“, už jsme hovořili s jedním ruským hrabětem v Lichtenštejnsku před dvěma týdny. Tehdy byla řeč o třetí světové válce – informační. Potom jsem pod Madridem besedoval s Rusy a Španěly o egregoriálně-matričních válkách, jdoucích na Zemi od dob Atlantidy. V Egyptě jsem se dozvěděl o naprosto neobyčejné stránce činnosti ruského básníka Puškina, jehož někteří v Rusku považují za duchovního nástupce faraona Echnatona a jeho následovníka Mojžíše. A teď v Indii se dovídám o tom, „jak se mění vody“. Pokud Grišo nebudete namítat, vzal bych sebou kopii vydání a text podobenství, se kterým jste mě laskavě seznámil.

— Jistě, pane Holmesi, vše jsem to připravil speciálně pro vás. Nyní je v ašrámu právě čas oběda. Pojďte půjdeme do jídelny, a vy už máte na čase chystat se.

Vyšli z bloku „WEST“, kde byli ubytováni, a po cestě do jídelny uviděli nevelkou skupinu poutníků, stojících pod stříškou proti slunci.

— Na co tady čekají? — zeptal se Holmes.

— Přivezli čerstvé kokosové ořechy, pokud chcete, před obědem je můžete vyzkoušet – výborně hasí žízeň.

Holmes souhlasil spíše ze zvědavosti. Postavili se do řady a mohl pozorovat, jak opálený a bosý Ind bral ořechy z hromady, jedním přesným úderem velké mačety odsekával vršek a podával ořech poutníkům. Ti ho brali dvěma rukama, umisťovali do otvoru plastikovou slámku a pomalu pili obsah. Chuťově to byla kyselá, chladná a trochu trpká tekutina. Po vegetariánském obědě v jídelně ašrámu se Holmes a Prakaš vřele rozloučili s Grišou a místním taxíkem se vydali známou cestou na letiště. V letadle o 155 místech nebylo více než dvě desítky pasažérů. Podle zevnějšku a způsobu mluvy to byli velmi bohatí Američané. Kupodivu se chovali velmi zdrženlivě a působili jako členové nějaké sekty. Holmes se usadil u okýnka a zaujatý svými myšlenkami se díval na vzdalující se přistávací plochu a zeleň kopců, rozdělenou na pravidelné čtverce.

Po návratu do Bombaje Holmes téměř nevycházel z pokoje. Prakaš dvakrát telefonoval, navrhl procházku po Bombaji: na nábřeží, do muzea Gándhího, do místního ašrámu Saí Baby, ale Holmes pokaždé zdvořile odmítl s odkazem na únavu a zaneprázdněnost. A zaneprázdněný skutečně byl – celý den proseděl nad notebookem. Snažil se zapsat čerstvé dojmy a všechny detaily uplynulých dvou dnů, protože dobře věděl: to, co se nyní zdá nevýznamné a obyčejné, se za týden, měsíc, rok může ukázat mimořádně důležité pro vyšetřování, které prováděl. Hotelová obsluha několikrát přinesla kávu, čaj, salát, obložené chlebíčky. Holmes všechno snědl, neobraceje pozornost na chuťové vjemy, které v něm doslova otupěly. Večerní slunce už osvítilo vrcholky palem v kulatém vnitřním dvoře hotelu, když se zastavil a přečetl si pracovní soubor, jehož název zadal ještě v Londýně Watson – „Poslední gambit“. Holmes byl velmi překvapený – uplynul už snad víc než den? Prověřil si to: ve středu v 14:00 s Prakašem přiletěli do Puttaparti, a v 16:00 Holmes už seděl v letadle směrem na Bombaj. Požádal obsluhu o budíček ve 23.00 a šel spát.

Prakaš ho přivezl na letiště, když registrace cestujících už končila. Noční Bombaj provázela Holmese mořem světla; dole – Indický oceán, vpředu – Evropa, Frankfurt nad Mohanem, Londýn. Zachumlavší se do teplého vlněného plédu, Holmes se pokusil usnout a skoro se mu to povedlo. Malá přestávka ve Frankfurtu, kde se mu povedlo vypít šálek čaje, a v 8.35 se letadlo přesně podle plánu dotklo přistávací dráhy letiště Heathrow. Holmes se podíval na hodinky, jež nastavil na greenwichský čas už ve Frankfurtu, a pomyslel si, že paní Hudsonová už dokončuje prostírání snídaně. Byla sobota 13. října 2001. Uběhly přesně tři týdny od okamžiku, kdy z tohoto letiště odletěl do Curychu.