5 – 7. října. Egypt. Káhira

Ranním letem Holmes odletěl do Káhiry. Na letišti ho uvítal Mahmúd, velmi uctivý spolupracovník firmy a hned ho odvezl do hotelu Sheraton. Holmesovi zařídili pokoj v 10. patře této věže s exotickým názvem Nefertiti s výhledem na Nil. Polední říjnové slunce rozpálilo vzduch do +33 stupňů celsia, ale na balkóně bylo příjemně: vysoký tlak a suchý vzduch eliminoval pocit vedra. Dole se pohyboval nepřetržitý proud automobilů 16-ti milionové metropole. Konference se konala v jednom z mnoha konferenčních sálů hotelu. Nic zvláštního – obvyklá současná akce: nudná vystoupení; grafy, ilustrující tendence firem k bankrotu; výdaje na pojištění, pády příjmů atd. Holmes vzal některé brožury, které by mohly zaujmout vedení firmy, a už se chystal odejít do bufetu, když k němu znenadání Mahmúd přivedl vysokého, mohutného muže arabského zevnějšku. Měl světlou košili a sněhobílé sako s kravatou.

— Pane Holmesi, dovolte abych vám představil pana Alefa Salema, majitele velké nábytkové továrny v Káhiře a velmi zajímavého člověka.

Holmes stiskl suchou a pevnou Salemovu ruku.

— Chystal jsem se s vámi setkat v Londýně, pane Holmesi, kam jsem měl jet na obchodní cestu. Ale mezi organizátory této konference je jeden můj dobrý známý. Spatřil v seznamech přihlášených vaše jméno a laskavě mě informoval o vaší návštěvě Káhiry. A já se rozhodl využít příležitosti. Promiňte, Holmesi, ale mám na srdci něco poměrně neobyčejného, nespojeného s tématy této konference.

Pan Salem byl trochu nervózní.

— Pane Saleme, vy jste tuším dokončil Cambridge?

— Přesně tak, Holmesi. Právnickou fakultu a nějakou dobu jsem se zabýval moderní filosofií. Chtěl bych vás pozvat zítra na oběd k sobě domů; slibuji vám dobrou indickou kuchyni, pokud nemáte nic proti.

— Proč indickou, když jsme v Egyptě?

— Moje žena je z Indie.

Holmes se rozhodl pro vabank. Anglické slovo „piknik“ má mnoho významů a pokud by se třeba i mýlil ve svých předpokladech, připravená fráze bude svébytným kontrastem k dokonalé Salemově angličtině.

— Chtěl byste mi ukázat „piknik“?

Podle překvapeného výrazu Salema Holmes poznal, že se trefil.

— Vy už víte o „piknicích?“ — roztržitě se zeptat, — někdo vás upozornil? Ale já jsem o nich nikomu nic neříkal. Mám tolik otázek, a — na sekundu se zarazil, hledaje slova, — nejneočekávanějších verzí. Ale nemyslel jsem si, že víte o piknicích, mám na mysli ty ruské.

— Také jsem si nebyl jist, jestli o nich víte. Dva týdny se s nimi setkávám za velmi záhadných okolností v Anglii, Švýcarsku a Španělsku. Tak jsem se rozhodl, že v Egyptě mne „pikniky“ čekají také. Jsem připraven je s vámi zítra po obědě probrat.

Holmes byl v Káhiře před dvěma roky. Ve městě se za tu dobu změnilo málo; možná se objevilo více starých aut, doslova sebraných z vrakovišť. Město ohromujících kontratů bohatství a bídy, ve kterém kolem dvou milionů lidí žije mezi starodávnými pohřebišti „města mrtvých“. Se vší exotikou: pyramidami, Sfingou, historicky stylizovanými obydlími na březích Nilu, s mladými chlapci a dívkami v bílých tunikách a černých parukách – se seznámil během první návštěvy. Nyní se jednoduše procházel po večerním nábřeží Nilu, které pokud se nějak odlišovalo od libovolného nábřeží západoevropského města, pak jen menší opotřebovaností. Ale přece jen, navzdory všednosti ulic rozředěných arabskou exotikou, Holmes zažíval tytéž podivné pocity, na které obrátil pozornost před dvěma lety. Tehdy je považoval jen za množství nových dojmů ze staroegyptské exotiky. Ale proč se to děje i dnes, v pracovní atmosféře, daleko od jakékoliv mystiky? Vnímání matrice minulosti, mysticky spojené se současností? Nečekaně se mu z paměti vynořili první průzkumníci vnitřku pyramid s jejich zvláštními osudy, potom se jeho myšlenky vrátily k madridským besedám, kde Verov a Riego probírali řídící činnost 22 hierofantů. Bylo by třeba probrat to téma na obědě u Salema.

Ráno se Holmes na chvíli podíval na konferenci, udělal nutné poznámky do zprávy pro vedení firmy a vrátil se do pokoje. Bylo horko a dusno. Zapnul klimatizaci a rozložil „pikniky“ na sekretáři u okna. Pokaždé, když se na obrázky ruského „rébusu“ zadíval, uviděl v nich vyjádření nějakých nových hran reality, která často převyšovala ty nejdivočejší fantazie. Číšník donesl na pokoj chladný „nápoj faraonů“¹

a zmrzlinu. Holmes popíjel nápoj malými doušky a přemýšlel o okolnostech, které se doslova skládaly samy od sebe, ale takovým způsobem, že jemu potřebná historie se vyprávěla jakoby sama. Už se chystal sejít do haly, kde ho měl čekat Mahmúd, když se najednou rozezněl telefon.

— Dobrý večer, pane Holmesi, — ozval se na druhém konci drátu známý hlas zástupce generálního ředitele firmy Charlese Harveye, — jak se cítíte? Jaké je v Káhiře počasí a jak je tam s faraony?

— Všechno v pořádku, pane Harvey. Počasí je překrásné, za oknem plus třicet, v pokoji plus osmnáct, faraony jsem tentokrát neviděl, ale zkusil jsem chladný „nápoj faraonů“ — výborně hasí žízeň. Konference skončila a v pondělí odlétám do Londýna.

— Samozřejmě se omlouvám, příteli, ale jak by se vám zamlouvalo, kdybyste se vydal trochu jižněji od Káhiry?

— Nerozumím, Harvey. Nenabízíte mi jet do Kapského města?

— Neuhádl jste, Holmesi. Nabízíme vám navštívit Bombaj. Vznikly tam problémy s naší indickou pobočkou a na poradě ředitelů jsme vaši kandidaturu určili jako nejvhodnější pro řešení problémů, se kterými jste se výborně vypořádal v Madridu a Curychu. Odezvy na vaši práci jsou vynikající.

— Harveyi, dle mého znáte špatně zeměpis. Mám dojem, že výkonná rada trpí nostalgií po koloniální minulosti. Pokud je to tak, vybrala si pro realizaci svých imperiálních ambicí špatnou osobu. Dnes je to třetí týden, co se motám po světě, a mám spoustu záležitostí v Londýně.

— Žádný problém, pane Holmesi. Podle podmínek dohody nemáme právo trvat na vaší cestě do Bombaje, ale pokud by náhodou vaše zájmy v Indii byly v souladu se zájmy „Ernst & Young”, budeme vám velmi vděční. Nashledanou, milý Holmesi, a pokud si to rozmyslíte, zavolejte dnes večer.

— Ale dnes je sobota, Harveyi, a čeká mne zajímavý večer, — trochu nevhod odpověděl Holmes.

— Holmesi, vy přece víte, že nedodržuji sobotu. V pondělí musíme přijmout rozhodnutí, tak zavolejte. A přeji vám příjemný večer.

Na druhém konci se ozvalo pípání. Holmes chvíli přemýšlel o firemní nabídce, ale při pohledu na hodinky si všiml, že se opožďuje, a rychle se vydal k výtahu. Mahmúd seděl v křesle s novinami.

— Dobrý večer, pane Holmesi, — ihned vstal naproti, ale když uviděl znepokojený Holmesův výraz, zeptal se, — máte nějaké potíže?

— Všechno v pořádku. Nejdeme pozdě?

— To u vás v Anglii je přesnost vlastností králů. A u nás na Východě, pokud určí setkání na 18.00, můžete si být jist, že vás nečekají dříve než v 19.00.

Pomalu se prodírali ulicemi starého města neuspořádaným proudem aut všech světových značek, dokud se nedostali do luxusní čtvrti na břehu Nilu, kompletně se topící v zeleni. Holmes si všiml, že Mahmúd několikrát projel na červenou.

— Mahmúde, proč jste projel na červenou?

— Na červenou se může, — klidně odpověděl Mahmúd.

— A na zelenou?

— Na zelenou tím spíš, — usmál se.

Auto zabočilo k dvoupatrové vile v mauretánském stylu a zastavilo u brány z červenéno plotu. Na příjezdu je uvítal sám majitel a představil Holmese příjemné tmavé ženě v modrém indickém šárí.

Po obědě, který se skládal z desítky různých chodů, převážně indických vegetariánských, majitel pozval Holmese do svého kabinetu. Přinesli kávu, Holmes si s dovolením pána domu zapálil svou dýmku a připravil se vyslechnout Salemovo povídání.

— Před třemi lety přijela do Káhiry nevelká skupina z Ruska kvůli obnovení našich pracovních kontaktů, které se zpřetrhaly po roce 1991. Do roku 1991 jsem měl v Moskvě a v několika dalších městech SSSR celkem zavedený byznys. Můj nábytek měl v určitých kruzích dobrý odbyt, ale po rozpadu SSSR se v novém Rusku objevily nějaké polobanditské struktury, které uvalily na mé obchody neúměrnou daň. Rozhodl jsem se ukončit své podnikání v Rusku, i když mi bylo jasné, že při tom ztratím větší část svého kapitálu. A ačkoliv nová vláda Ruska dělala široká prohlášení do celého světa o tom, že plánované hospodářství je zlikvidováno a společnost buduje tržní ekonomiku, všichni seriózní podnikatelé pozorovali rozpad ekonomik v zemích bývalého SSSR. Moje cesty do Moskvy a Petrohradu mě přesvědčily o tom, že nynější deklarace nového režimu a ekonomická realita, vzniklá v zemi, nejsou zdaleka jedno a totéž. Proto jsem přijal účast v jednáních se skupinou, která přijela sem, ani ne tak kvůli přání vrátit něco ztraceného, jako spíše dozvědět se, co se reálně v Rusku děje.

Skupina, která vedla jednání, byla velmi nestejnorodá. Přirozeně v ní byli ti, kdo jsou vždy připraveni napakovat se na problémech své země, ale byli tam i nějací noví, ze začátku pro mě zcela nepochopitelní lidé. Obstojně mluvili o svém vidění globálního historického procesu a zvláštního místa Ruska v něm. Zvláštního ne ve smyslu výjimečnosti Rusů, jako například chápou svou výjimečnost židé, ale v tom, že kultura každého národa, jeho historická minulost, tradice, jsou neopakovatelné a něčím nutné pro vybudování integrující kultury jediného lidstva budoucnosti. Měli i své vlastní vidění historie antického Egypta, který považují za kolébku současné západní civilizace. Zvláště je zajímalo období náboženských reforem faraona Echnatona, desátého faraona osmnácté dynastie. Podle jejich představ ten faraon ještě v dětství získal odhalení Shora o monoteismu, které vyjádřil ve známých Hymnách Atonu. Uvedli poměrně přesvědčivé argumenty té verze, když srovnali verše Echnatona s verši Koránu a ukázali jejich identičnost nejen ohledně obsahu, ale i, což mě ohromilo mnohem více, ohledně rytmiky textů. Konflikt mezi hierarchií Amona-Ra s Echnatonem je podrobně popsán v mnohých historických monografiích, ale veřejnému mínění se ten konflikt vždy představoval jako konflikt osobnosti a nějakého náboženského klanu. Nesetkal jsem se s verzí o konfliktu na tomto základě mezi samotnými hierofanty, kteří skutečně realizovali stabilní řízení staroegyptské civilizace během nejméně třech tisíc let. Ačkoliv při zdravé úvaze, je těžké si představit, že Echnaton realizoval své reformy takového rozsahu bez podpory nějakého klanu. Je také přirozené předpokládat, že takový člověk jako Echnaton musel mít následovníky, jejichž činnost se nemohla v historii odehrát bez povšimnutí. Jiná věc je to, jak ta činnost mohla být představena veřejnému mínění historiky, kteří vždy vyplňují určitou sociální objednávku.

Rusové mají za to, že právě Mojžíš byl jedním z prvních následovníků Echnatona. Pokoušel se realizovat myšlenky, jejichž stoupencem a hlasatelem byl faraon-monoteista, který se otevřeně postavil kněžské hierarchii. Ale, podle jejich názoru, projekt Mojžíše utrpěl krach, protože byl předem vepsán do globálního projektu hierofantů ohledně podpory ateismu ve společnosti. Ve výsledku byl Mojžíš pravděpodobně zavražděn po prvním roce „sinajského pikniku“, který se stal počáteční – reklamní etapou nadřazeného projektu, a chrámoví otroci, kteří odešli (nebo byli vyhnáni?) z Egypta, a kteří byli do svého zotročení obyčejným kmenem kočovných semitů, se výsledkem činnosti objemnějšího scénáře ocitli ve specifickém koncentračním táboře, kde na nich byl během 42 let prováděn nelidský (v plném smyslu toho slova) experiment, ke kterému měl Mojžíš jen ten vztah, že mu připsali jeho provedení, načež ho vynesli do statusu zakladatele historicky reálného judaismu, jenž svým věroučením zaměnil skutečné Bohem inspirované Odhalení.

Jak vidíte, historie je to velmi zamotaná, a je skutečně těžké ji pochopit, dokud se nedostanete za hranice ohraničení, vložených do psychiky kulturou, ve které jsme já i vy vyrostli. Ale pokud zkusíte ta ohraničení odstranit, pak se odkrývají určité perspektivy na cestu ze slepé uličky, ve které se současná civilizace ocitla.

— Promiňte, pane Saleme, co jste měl na mysli, když jste hovořil o specifickém koncentračním táboře a nelidském experimentu, provedeném na semitských kočovnících?

— Byl jste někdy v Sinajské poušti, pane Holmesi?

— Neměl jsem to štěstí.

— Velmi doporučuji, tím více, že naše cestovní kanceláře tam zařizují speciální pikniky pro turisty. Pokud byste v těch místech byl, bylo by pro mne mnohem jednodušší vysvětlit určité věci. Za tři tisíce let se to nehostinné místo skoro vůbec nezměnilo. Pokuste si představit kamenitou pláň naprosto bez života, kde je problémem nejen voda, ale i jídlo a kam se dostanete z žírné oázy, kde se ročně sklízí tři úrody zrna a všemožného ovoce a zeleniny.

Nemyslíte si snad, že v té dávné době byli lidé více nápadití než v současném životě? — Nejspíše měli stabilnější spojení s okolní přírodou, což znamená méně potlačený instinkt sebezáchovy. Nu a institut otroctví byl v té době spíše pravidlem nežli výjimkou; chrámovým otrokům se možná žilo o něco lépe než jiným otrokům, minimálně proto, že bývalí kočovníci, jsa majetkem žrečské kasty, zůstávali pohromadě jako jedna občina a mohli udržovat spojení se soukmenovci. Pro mě, pravda, zůstává nejasná otázka, proč chrámová služba připouštěla podobnou volnost ve vztahu k tomuto kmeni, zatímco libovolný jiný majitel otroků se vyhýbal ze strachu před vzpourou soustředit u sebe víc otroků z jednoho kmene. A co se týká prací v kamenolomu, na stavbách chrámů, pyramid a dalších rituálních staveb, těch se účastnili i rolníci, formálně se považujíce za svobodné. A představte si, že ve jménu nějakých chimérických idejí o bohu, který slibuje svobodu, není jasné od čeho, vás zaženou ze zavedeného života do koncentračního tábora, s dětmi, skotem i bagáží. Rychle dochází zásoby vody a jídla; nové dodávky proviantu se nečekají, co z toho potom plyne? - povstání davu, který je dobře popsán v Bibli ve 14. kapitole knihy Numeri. Mohli se vrátit do Egypta dokonce po roce zkoušek, když se jejich nenávist nasměrovala na iniciátora „pikniku“ a ten byl zabit? - měli se vrátit, ale... nevrátili, navíc ještě 42 let dobrovolně prodlužovali vlastní muka. Ve jménu čeho? Vědomě čekali, dokud nevymře jedno a možná i dvě pokolení z těch, kdo ještě pamatoval Egypt a mohl tam ukázat cestu? Ne, to v realitě nebývá, to bývá jen v mýtech a legendách. V celé té historii je poněkud zajímavější jiná otázka: ty mýty a legendy jsou součástí národního eposu, nebo součástí totalitní ideologie, píár zvláštního druhu, sledující protilidské cíle? To jsem také měl na mysli, když jsem hovořil o nelidském experimentu.

Podle verze těch Rusů, ti, co vyšli ze Sinajské pouště se měli výrazně odlišovat od ostatních soukmenovců v psychologické rovině svou zvláštní přizpůsobivostí k libovolným změnám podmínek vnějšího sociálního prostředí. Jinými slovy, hierofanté vytvářeli během Sinajské anabáze nástroj budoucí světovlády takovým způsobem, aby, za prvé, oni sami té misi věřili, a za druhé, aby v tu misi uvěřily i všechny okolní kmeny a národy. Hierofanté sami vytvářeli podmínky pro formování mýtu o židozednářském spiknutí, kdy mohli pod pokrývkou lehce vyvratitelného mýtu nerušeně koncentrovat různorodé moci a produktivní síly všeho lidstva.

V literárních zdrojích jsem se seznámil s analytickými pracemi vašeho praděda, pane Holmesi, a vím, že měl vlastní pohled na roli židovstva a tajných organizací typu zednářských lóží. Ale z besed s Rusy se mi odkryl nový pohled na procesy řízení a když jsem z něho vycházel, časem jsem změnil své představy o hierarchii moci ve společnosti. Není jasné, proč právě Rusové pochopili to, co dávno leželo na povrchu. Existuje celá knihovna výroků slavných osobností o negativní roli židů v národní historii různých národů: od egyptského a římského po německý a ruský. Byli snad Julius Caesar, Nero, Kateřina Veliká, Napoleon a Churchill slaboduchými? Nebo jsou, stejně jako všichni ostatní v dané otázce, produktem kultury, ve které se podobné názory cíleně formují za účelem skrytí vyšší úrovně hierarchie moci ve společnosti? Jediná fráze řeckého historika Plutarcha, jenž byl také hlavním žrecem Delfského orákula - „Vládneš, ale i tebou vládnou!“, by měla přinutit státníky hledat to, co Rusové nazvali Globálním Prediktorem, konceptuální mocí, opírající se ne o moc síly, ale o moc znalostí a vědění. Váš znamenitý filosof Bacon jednou přesnou frází - „Knowledge is power“, která je v některých jazycích chápána dvousmyslně², mohl popostrčit k hledání té skryté a proto zvlášť efektivní vlády.

Dále Salem mluvil o tom, co Holmes už slyšel od Andreje Verova ve Španělsku – o konceptuální moci jako vyšší úrovni hierarchie moci ve společnosti, která mnohé tisíciletí, neměníce obsah globální koncepce řízení, podporuje stabilitu davově-“elitární“ pyramidy. Ale v jeho vyprávění bylo něco nové, co zjevně neznal Andrej ani Paolo.

— Konceptuální moc jako nejvyšší úroveň hierarchie moci ve společnosti, jako institut moci, byla zrozena staroegyptskou civilizací. Ale „novorodička“ nepřežila porod, v tom smyslu, že antický Egypt jako civilizace odešel z jeviště historie a proměnil se v obyčejný stát, který ovládli nejprve Řekové, potom Římani, nu a po pádu Říma se stal částí islámského světa, ačkoliv v Egyptě stále žili Egypťané. Francouzi a Angličané se pokoušeli udělat ho částí biblického světa, ale pravděpodobně obsahová jednota hymnů Atona a Koránu sehrála rozhodující roli, a je možné říct, že ideje Echnatona, přinejmenším v Egyptě, zvítězily. Mimochodem, pane Holmesi, neobrátil jste pozornost na podivné opakování určitých událostí, oddělených v čase dvěma stoletími? My Egypťané jsme nezapomněli, jak se počátkem 19. století vojska Napoleona zabývala tímtéž, čím se počátkem 21. století zabývala vojska „talibanu“ - likvidací památek staré kultury. Značka francouzských teroristů je na tváři Sfingy. Kompletně zničit ji se jim nepodařilo jen proto, že v době napoleonských válek nebyly rakety, kterými ničil sochu Buddhy „Taliban“. Co myslíte, co může ty dvě události spojovat?

— Předpokládám, že jsou financovány jedněmi a týmiž klany, které sledovaly shodné cíle. Po zničení památek kultury lidstvo upadá do amnézie, — odpověděl Holmes.

— Nejspíš to tak je, — souhlasil Salem a poté rozložil před Holmesem jemu už známé „pikniky“.

— Jak pane Holmesi vidíte, zdroje ruského a následně i globálního „rébusu“ leží v staroegyptské civilizaci. Ne náhodou autoři na první obrázek „Historického pikniku“ umístili 22 hierofantů, a televizní vysílání srpnového puče nazvali jménem 18. dynastie. Pravda, žádná konfrontace mezi Echnatonem a Tutanchamonem nebyla, protože Tutanchaton (jak se nazýval zpočátku své vlády) se stal faraonem tři roky po smrti Echnatona a ještě nějakou dobu se pokoušel pokračovat v strategii svého tchána.

Ale potom ho žreci Amona-Ra přinutili opustit nové hlavní město Achetaton a změnit si jméno na Tutanchamon. Ale to vše je jen na povrchu, protože ve starém Egyptě se reálná moc, pod kterou se především chápalo dědictví majetku, předávala po ženské linii a proto se mnozí manželé dcer faraona automaticky stávali faraony. Ale byla ještě i vláda idejí, kterou bylo ne vždy možné předat potomkům. Proto v globálním historickém procesu je dobře viditelná moc idejí, a naopak moc vlastnictví, za kterou se na první pohled vedou všechny války, lze sledovat krajně složitě. Zde jak vidíte je řeč o čtyřtisícileté válce dvou stranických relígií Atona a Amona. Ideje zjevně stály za to, pokud nachází 40 století své stoupence, a Rusové mají svým způsobem pravdu, když spojují události, k nimž dochází v jejich zemi, se světonázorovým rozkolem ve společnosti starého Egypta. Díval jsem se a přesvědčil se, že téměř všechny obrázky prvního „pikniku“ jsou vzaty z monografií Maspero, Mathieua a Breasteda, ale Rusové ty symboly naší staré kultury vykládali po svém. Navíc, procesu interpretace symbolů přikládají velký význam, nazývajíce to nějakým podivným termínem, nepřeložitelným do jiných jazyků.

Salem vzal ze stolu list papíru a ukázal dvě slova, napsaná anglicky — „tichaja sapa” (česky přibližně „tichá voda“, pozn. překl.), načež pokračoval ve svém vyprávění.

— Když jsem je poprosil o vysvětlení významu toho termínu, zpočátku říkali, že ta slova pocházejí ze sapérské činnosti: tak v minulosti nazývali nepozorované podkopání nepřítele a uložení výbušniny, která v neočekávaný okamžik vybuchla. Ale když viděli na mém obličej nepochopení, začali objasňovat, jak pracují metody matričního řízení, kterými podle jejich názorů kdysi vládli hierofanti lépe než všichni ostatní. Tehdy jsem z jejich objasnění téměř nic nepochopil, protože používali nějakou novou terminologii. Ale po filmu „Matrix“ mi něco začalo být jasnější. Mluvili o vesmíru jako o procesu trojjedinosti informace, míry a matérie. Tak nazývali prvotní filosofické kategorie, o které se ve svém vnímání světa, podle jejich mínění, opírali hierofanté. Už jsem vám říkal, Holmesi, že jsem se zabýval současnou filosofií na Cambridge, ale to, co jsem uslyšel od nich, bylo mimo rámec toho, co jsem pod vedením vašich profesorů studoval. Nebyl jsem se schopen opřít ani o vědění, získané v procesu samostatných výzkumů.

Přitom mi Rusové poměrně přesvědčivě, na příkladech vzatých ze života, ukázali, že evropská veřejná filosofie každého, kdo se s ní poprvé setká, staví před volbu: buď materialismus nebo idealismus – třetího není dáno. Ale ukazuje se, že je: a to třetí je určeno objektivně mírou bytí. Dále ukázali, že ze symbiózy ruské tradice a koránického vědění je možné dostat se na objektivitu kategorií informace a míry. „Není věci bez obrazu“ — hlásí ruské rčení. „Alláh vytvořil každou věc a nadělil ji mírou“ — říká se v Koránu. Vy se mě nejspíše Holmesi zeptáte, k čemu to bylo třeba podpořit výkyv společenského vědomí od materialismu k idealismu? Tu otázku jsem s Rusy probíral, a odpověděli mi, že vždy existovaly dva systémy vědění o světě, a z toho vyplývaje – dva systémy vzdělávání. První systém vědění byl určen pro široké masy; druhý – pro úzký kruh, který si přisvojil misi řídit.

Historicky se to rozdělení dá vysledovat ve všech typech kultur, s jejichž systémem vzdělávání jsme obeznámeni. Už ve starém Egyptě se vzdělání pro úředníky a nižší žrečeské kasty zásadně odlišovalo od toho, do čeho zasvěcovali úzký kruh vyvolených, tvořících vrchol žrečeské kasty a okolí faraonů. V staré Mezopotámii vidíme podobné rozdělení. Ve staré Judei (Judsku) se vědění pro národ (Tóra, Talmud a letopisy) také silně odlišovalo od vědění dosaženého levity. Nakonec křesťanská církev během celého svého panování nad umy středověké Evropy také měla jednu pravdu pro lid a řadové kněze, a zcela jinou pro zasvěcené.

Ale pokud si položíme otázku, co že to znali a chápali levité, potomci vyššího „žrečestva“ starého Egypta, ve vědění a kultuře, a co nechápali ostatní, dokonce i když to možná znali? — odpověď je možné najít v okultní literatuře.

Salem vytáhl tlustý svazek, na jehož karmínových deskách bylo velkými písmeny napsáno „Svatá kniha Thovta. Velké arkány Tarotu“, otevřel ho na označeném místě a četl:

„Třiceti dvěma cestami – úžasnými, moudrými nastínil IA, IEBE, Savaof, Bůh Izraele, Bůh Živý a Král Věčný, El Shaddai, Milosrdný a Odpouštějící, Nejvyšší a Přebývající na věčnosti – vznešené a svaté je Jeho Jméno – stvořil svět třemi Seferim: sefar, sipur a sefer.

První z těchto třech termínů (Sefar) označuje čísla, která nám dávají možnost stanovit nevyhnutelná určení a vztahy každého (podle kontextu možná:člověka) a věci, za účelem pochopit cíl, pro který byla vytvořena – také MÍRA délky, i MÍRA objemu, i MÍRA hmotnosti, pohyb a harmonie – VŠECHNY TYTO VĚCI JSOU ŘIDITELNÉ (OVLADATELNÉ) ČÍSLY.

Druhý termín (Sipur) vyjadřuje slovo i hlas, protože je to Boží slovo i hlas, protože je to Boží Slovo, je to Hlas Boha Živého, který stvořil bytosti v jejich různých FORMÁCH, ať už jsou vnější nebo vnitřní: Jeho je třeba vnímat (chápat) v těchto slovech: “Bůh řekl: “Budiž Světlo a „bylo Světlo.“

Nakonec třetí termín (Sifer) znamená psaní. Písmo Boha je PLOD TVOŘENÍ. Slova Boha jsou Jeho Písmo, Myšlenka Boha je Slovo. Tak myšlenka, slovo a písmo v Bohu v podstatě jedno jsou, zatím co u člověka jsou v podstatě tři.“

„Suzary“, 4, § 25, citáce podle knihy V. Šmakova “Posvátná kniha Thotha”, str. 245 (zvýraznení některých fragmentů textu velkými písmeny – naše při citaci).

Jak vidíte, Holmesi, i já jsem četl ten text, ale bez odpovídajícího objasnění je mrtvý, v tom smyslu, že vylučuje jednoznačnost chápání u většiny hledačů pravdy, kteří hledají na vlastní pěst, mimo systém zasvěcení.

A to – nemožnost chápání v důsledku záměrné nejednoznačnosti vzájemně se vylučujících smyslů – definuje, podle mínění Rusů, hlavní zvláštnost vzdělání „pro úzký kruh, jehož posláním je řídit“, a přesněji: pro úzký kruh, jehož zájmem je vládnout absolutně a bez jakékoliv odpovědnosti.

Ale přece jen v „Písmu Boha“ (plodu Božího tvoření) je možné poznat matérii ve všech jejích formách, v Mysli Boží – objektivní informaci, smysl Života, a Slově Božím – míru. A vše to dohromady tvoří trojjedinost matérie-informace-míry v tvárném Vesmíru. To znamená, že se ukazuje, že filosofie na základě trojjedinosti matérie-informace-míry skutečně existovala po historicky dlouhou dobu, a opíraje se na ní, někdo mával společenským vědomím jako kyvadlem od „idealismu“ k „materialismu“ a zpět, nedávaje možnost zastavit se a zamyslet se nad otázkou „kde je pravda?“.

Rusové mají za to, že vše citované ze „Svaté knihy Thovta“ jsou jen druhotné odvozeniny, a ne prvotní osnova pravého vnímání světa na základě trojjedinosti matérie-informace-míry, které v Biblické civilizaci není určeno pro ohlášení ve veřejné filosofii. Co se týká Koránu, podle jejich názoru je právě v něm vyjádřeno vnímání světa, nejbližší k vnímání světa na základě trojjedinosti, které také položilo základ filosofie, uzurpované během „sinajského pikniku“ biblickými „ezoteristy“, patronujícími historicky reálného Mojžíše. Byl jsem nucen souhlasit s jejich závěry, protože v Koránu na to je přímý odkaz:

(súra 2:50).

Z toho úryvku je možné pochopit, že Mojžíšovi bylo dáno nějaké vědění, informace, shromážděné v Písmu (skutečné Tóře, později zaměněné záměrně zdeformovanou verzí ze strany kurátorů biblického projektu), a také mu bylo dáno ještě něco navíc k Písmu a co je v súře nazváno Rozlišením.

To, co je v Koránu nazváno „Rozlišením“, bylo po odstranění Mojžíše prostě skryto a uzurpováno pro vnitřní potřebu vyššími hierarchy biblických „ezoteristů“. Nechtěl bych dnes podrobně rozebírat problém Rozlišení. To je téma na zvláštní a dlouhý rozhovor. Můžu jen odkázat na texty Koránu, kde téma Rozlišení vyvstává mnohokrát³. Při zaměření se na verše Koránu, kde se setkáte se slovem „Furkán“, překládané i jako „Rozlišení“, i jako „Spasení“, budete schopni identifikovat dvě smyslové roviny, na které to slovo v kontextu Koránu poukazuje.

Přitom na první smyslové rovině před námi vyvstává otázka o tom, co je konkrétně dáno v Koránu v Rozlišení v roli základních pojmových kategorií, ze kterých by měl člověk začínat (rozvíjet) proces osmyslení a přehodnocení Života. A na druhé smyslové rovině budete postaveni před otázku o vaší schopnosti k Rozlišení „toho“ od „ostatního“, „jednoho“ od „druhého“ v proudu plynutí událostí v Životě.

Spolu s Rusy jsme vnímavě studovali súry, ve kterých se mluví o Rozlišení, a tehdy jsem pochopil, že v Koránu je skutečně vyjádřeno učení o vnímání světa trojjedinosti matérie-informace-míry – mezních zevšeobecnění a prvotních rozdílů ve Vesmíru. To vnímání světa je určeno pro všechny a každého, a nejen pro „elitu“ „ezoteristů“. Kromě toho, jsa otevřené společnosti pro osmyslení během posledních třinácti století, je spolehlivým počátkem pro rozvíjení od něj filosofie, alternativní té, která podporuje kývání společenského vědomí od materializmu k idealizmu a zpět. Avšak veřejná filosofie i v naší době vyjadřuje škodlivé vnímání světa, více odpovídající době faraonů.

— Co myslíte, pane Saleme, proč je něco takového možné? — zeptal se Holmes.

— Také jsem si kladl podobné otázky. Místo odpovědi mi Rusové ukázali „Knihu pro úvodní čtení“ Vodovozova, vydanou v Petrohradu na konci 19. století a určenou pro sebevzdělávání poddaných Ruské říše. V ní je řeč o pohledech na objektivní realitu starých Egypťanů. Zde je výpis, který jsem si z té knihy udělal. Zdá se mi, že vám zpřístupní tajemství stability stereotypů biblického vnímání světa.

Holmes vzal list papíru a pohroužil se do čtení anglického textu.

Holmes zakončil čtení textu a nějakou dobu mlčky sledoval krajinu za oknem kabinetu. Začínalo se stmívat, což v těchto zeměpisných šířkách téměř okamžitě přecházelo do hluboké tmy. Salem navrhl jít na vzduch. Zavoněla svěžest blízké vody. Vyšli na boční terasu, topící se v zeleni a stupňovitě se spouštějící k Nilu. Na neznámém nebi problikávaly první hvězdy. V útulné besídce byl prostřen stůl s ovocem a východními sladkostmi; horká konvice byla cítit aromatem čerstvě uvařené kávy. Salem pozval Holmese do besídky a rozhovor pokračoval pod Káhirským nebem.

— Jak vidíte Holmesi, pokud si odmyslíme jména staroegyptských bohů, pak hmota bude odpovídat současné „hmotě“; duch – z větší části „silovým polím“; a „prostor“ a „čas“ tak i zůstávají už od těch dob ve vnímání světa nezměněnými kategoriemi. To, co připomenul Vodovozov o starém Egyptě ukazuje, že prvotními rozdíly a zobecňujícími kategoriemi, chápanými v roli prvotních kategorií Vesmíru, v současné civilizaci během tisíců let neměnně zůstávají: „matérie“, chápaná jako hmota; „duch“, chápaný jako „energie“, „síla“ a jako řídící počátek, tj. „informace“ i „míra“; a také „prostor“ a „čas“, někdy oddělené a někdy sjednocené v čtyř-ipostázním bohu-vesmíru Amunovi, někdy v „dvou-ipostázním“ bezejmenném a neperzonifikovaném „časoprostorovém kontinuu“ teorie relativity, které je nepoznatelnou nádobou pro „matérii“ ve všech jejích formách.

A ačkoliv slova, označující ty prvotní rozdíly, a výklady s nimi spojených pojmů při detailnějších popisu se nejednou během historie západní civilizace měnily, neměnným zůstávalo jedno: informace byla pojmově skryta a neoddělitená ve skupině prvotních rozdílů od „ducha“, „energie“ a „síly“, které se ve vnímání světa západní civilizace vždy ztotožňovaly.

„Matérie“ se obvykle ztotožňovala s “hmotou“ a při další detailizaci se vztahovala na čtyři živly nebo v moderním jazyce vědy – agregátní stavy hmoty (skupenství): „země“ — tuhé; „voda“ — kapalné; „vzduch“ – plynné; „oheň“ — plazma. A pro většinu lidí neviditelná obecná pole, nesoucí uspořádanou energii, se nerozdělitelně slila s informací v „nemateriálním“ „duchu“. Co se týká vákua, které podle nynějších představ vůbec není prázdnota, ale jedno ze skupenství hmoty, to se stalo „prostorem-nádobou“, a „čas“ se proměnil v určitý symbol pro označení neuchopitelné nepochopitelnosti. Jinými slovy, všichni vědí, co je to čas, ale nikdo není schopen říct nic určitého o jeho podstatě.

Jak ukazuje historická zkušenost, během historie post-egyptských regionálních civilizací zůstávalo vnímání světa čtyř-ipostázního Vesmíru stejné, měnily se jen formy, ve kterých bylo představeno společnosti. A to vnímání světa ušlo cestu od bohoslovské doktríny Egypťanů o nejvyšším čtyř-ipostázním bohu Amunovi, do časoprostorového kontinua materialistů 20. století. A regionální civilizace, ve které toto vnímání panovalo nad umy většiny obyvatel, dovedla planetu do globální biosférně-ekologické krize, ve které se projevila i krize vnitrospolečenská.

Přitom se vyjasňuje, že některé věci, očividné ve vnímání světa přes trojjedinost, se jednoduše ukazují nedostupnými vnímání, chápání a popsání v kategoriích čtyř-ipostáznosti Vesmíru prostřednictvím „jazyků“, rozvinutých ve společnosti.

Tak se mi po besedách s Rusy a čtení doprovodné literatury vyjasnilo, že kategogie prostoru a času jsou druhotné ve vztahu k míře a proto je čas všeho všudy jen míra (vztah) plných period cyklů všech vzájemně vložených procesů vesmíru. Možná, že se mi to vše vyjasnilo také proto, že obraz vzájemné (hierarchické) vloženosti dávno existuje v Rusku a Egyptě, opíraje se ojejich kulturní dědictví. Tak například celosvětově známá ruská hračka „matrioška“ a sarkofágy faraonů, které můžete vidět v Káhirském muzeu, jsou podstatou jedna a tatáž konstrukce, odlišující se jen měřítkem a určením. Pokud není míra, není možné odlišit objímající konstrukci od vložené. Proto reálně v historii všichni jen mluvili o prostoru, ale ve skutečnosti se zabývali jeho měřením s pomocí subjektivně vybraných etalonů.

Promiňte Holmesi, zdá se že jsem se nechal unést novými filosofickými kategoriemi a nejspíše vás nudím. Ale díky nim se mi podařilo proniknout do tajemství ruských „pikniků“ a pochopit, jak pracují metody matričního řízení. Bylo by pro mě nejjednoduší ze všeho jednoduše poukázat na informaci, kterou ty kresby nesou, zmínit se o té či oné lexice, představující kód – míru, a poukázat na konkrétní výsledek, který je zákonitým důsledkem objektivního procesu vesmíru – trojjedinosti matérie-informace-míry. Ale chápete, že bez toho rozvláčného filosofického úvodu by moje závěry zůstávaly pouze další hypotézou, jakých je po 11. září tisk plný. Možná, že můj výklad byl trochu kostrbatý, ale poprvé jsem se pokoušel převyprávět a spojitě vyložit to, o čem jsem přemýšlel, zůstávaje sám se svými myšlenkami.

— Ne, pane Saleme, omlouváte se zbytečně. Vyslechl jsem s velkou pozorností vaše povídání, nasycené novou terminologií, a ujišťuji vás, že pro mne bylo velmi užitečné. Jde o to, že úryvky, partiální teze, fragmenty nové filosofie, která se rodí v Rusku, jsem slyšel na různých místech a při různých příležitostech. Rusko jako civilizace má svou misi. A já jsem ji už dlouho chtěl pochopit. Zvykli jsme si mluvit o civilizacích v rámci terminologie Západ-Východ, nebo Sever-Jih. Když jsem teď slyšel vás, zkusil jsem odstoupit od stereotypů zformovaných v biblické kultuře, to znamená dostat se za rámec podvojného kódu: materialismus – idealismus, kapitalismus – socialismus, plán – trh, Východ – Západ a tak dále. Ve vnímání světa, alternativnímu podvojnému (já bych ho nazval takto), pro mne Rusko představuje civilizaci míry, a Západ, orientovaný na neohraničenou spotřebu materiálních blah – civilizací hmoty; Východ, orientovaný na duchovní praktiky, vytvořené „ezoteristy“ na podporu stability davo-“elitarismu“ – civilizací ducha nebo informace.

— Ale vždyť jsem mluvil o trojjedinostném vnímání světa jako alternativě vnímání světa čtyřipostázního staroegyptského Amona – pokoušel se namítnout Salem.

— To je pravda, ale jen zčásti. Vy sám jste mluvil o energii, jako o nějakém stabilním přechodném stavu hmoty z jednoho skupenství do druhého. Navíc ve vašich myšlenkách šla řeč o časoprostorovém kontinuu. Proto čtveřici hmota-energie-prostor-čas lze při přání svést ke dvěma kategoriím: hmota-energie – prostor-čas. Přechodem od ploské bezalternativní podvojnosti k jí objímajícímu vnímání světa trojjedinosti matérie-informace-míra se mi zdá krokem vpřed ještě i proto, že dosud žijeme v trojrozměrném prostoru. Nu a jako doplnění k řečenému, právě v Káhiře jsem uslyšel konzistentní a koherentní výklad vnímání světa, na jehož základě, jak se mi zdá, pracují metody matričního řízení. Speciálně se vyhýbám slovu „zbraň“, protože setkavše se s jejich projevy, mnozí se postarají k určení „matriční“ přidat z lexikonu biblické kultury termín „zbraň“ a vtáhnout ho do dvacátého prvního století.

Pokud se díváme na proces řízení z pohledu vzájemně vložených matric, pak lidstvo má šanci ukončit války obecně, pokud se tyto metody stanou vlastnictvím nejen „elity“, ale všech, kdo usilují zvýšit míru správnosti svého chápání obecného chodu věcí. Přitom, v případě zrání nějakého konfliktu, pro jeho uhašení, stačí aby se vůdce-manažer, ovládající matriční metody, dostal na vyšší úroveň chápání obecného chodu věcí a z pozic objemnější matrice vyřešil konfliktní situaci.

— A pokud se pro něj ukáže výhodnějším zhoršit dozrávající konflikt, to znamená čelně srazit protivníky s cílem dosažení žádaného výsledku? — pokusil se namítnout Salem.

— To bude z jeho strany nepravé a přijde den, kdy toho bude litovat. Je nutné myslet na vzájemnou vloženost matric, limitně vzestupujících do matrice Božího předurčení. Podobné kroky nebo zlé úmysly se agresorovi vrátí, protože nemohou být nadiktovány vyšší mírou chápání obecného chodu věcí. Naopak, jeho agresivní záměry, nezávisle na tom, co si o nich bude myslet on sám, budou objektivně svědčit o tom, že se spustil do vložené matrice a nedostal se ve své míře chápání na úroveň objemnější (hierarchicky vyšší) matrice. A mně se zdá, že vše co se dnes děje se Spojenými státy, a přesněji s jejich vedením, demonstruje právě tento algoritmus matričního řízení. Jsem vám zavázán, Saleme, protože mi chybělo právě vaše vyprávění pro pochopení některých detailů, spojujících metody matričního řízení se dvěma typy vnímání světa. Vskutku, i když jsem nepochopil zdaleka vše. Něco se ztratilo ve výsledku mnohonásobných překladů z různých jazyků na jiné, ale mě se zdá, že jsem pochytil hlavní: kontrola té „zbraně“ je u Všedržitele v tom smyslu, že její využití v zájmech nějakého konkrétního klanu není pro daný klan bezpečné, protože disponuje faktorem, který se v terminologii západní civilizace označuje jako efekt „opičí pracky“. A ruské „pikniky“ jsa matricemi-scénáři možných variant rozvoje událostí v Rusku, ten efekt demonstrují.

Když jsem sem jel, pokoušel jsem se pochopit své místo v těch složitých procesech, které jsou dnes aktivní po celém světě. A když jsem se pustil do záhady ruských „rébusů“ a do pracovních záležitostí, na první pohled nijak nespojených s „pikniky“, získávám od mě zcela neznámých lidí z různých konců světa potřebné informace. To je možné, jak nyní chápu, jen za jedné podmínky: veškerá má činnost, namířená na odhalení tajemství „pikniků“ a jejich spojení s událostmi „černého úterý“ probíhá v řečišti matrice ty události objímající. A abych nenatropil hlouposti, bylo pro mě důležité pochopit, čím se ta dvě vnímání světa jedno od druhého odlišují. Ale po tom všem, co jsem dnes uslyšel, u mě vznikla jedna pochybnost, a chtěl bych se o ní s vámi podělit, pane Saleme.

— Prosím, Holmesi, jsem připraven vám pomoci, pokud je to v mých silách.

— Dobře, pokusím se vyložit podstatu mé otázky. Protože ta informace by měla být dostupná všem, zdá se mi, že mnoho složitých termínů by mohlo být vyjádřeno nějakými jednoduchými symboly, ze kterých by v nutném případě bylo možné lehce rozvinout a rekonstruovat všechny nutné atributy dvou typů vnímání světa ve vizuální paměti libovolného člověka.

— Naprosto správně. Takové prosté a dostupné symboly existují a mě o nich mnoho řekli Rusové: je to mozaika a kaleidoskop. Každý člověk, pokud si to přeje, může pochopit, čím se odlišuje „mozaika“ od „kaleidoskopu“. Všechna sklíčka v mozaice jsou vzájemně propojena: stačí posunout nebo pootočit jedno sklíčko a okamžitě se to projeví na stavu nejen sousedních sklíček, ale i těch nacházejících se daleko od sebe. A ačkoli jednotlivé fragmenty obrazu mohou utrpět určitou deformaci, celkově její obsah zůstane nezměněný, bez ohledu na to, jak se otočil obraz . Pokud si budete přát, lze mozaikový obraz vnímat do potřebné detailnosti; je možné vyčlenit, zapamatovat a obnovit ve vizuální paměti jak její jednotlivý fragment, tak i obraz vcelku.

Jiná věc je „kaleidoskop“ (krasohled): nejmenší pohyb či dokonce prosté zatřesení mění obsah obrazu, vznikající v kukátku té hračky; přičemž pokaždé bude obraz nový a krásně bizarní. Ale na rozdíl od mozaikového obrazu, další obraz „kaleidoskopu“ není možné ani předpovědět, ani si vzpomenout a vyvolat ve vizuální paměti. Proč? - proto, že všechny obrázky kaleidoskopu jsou obsahově prázdné, protože oku pozorovatele je představována stále tatáž kupka sklíček, odražená systémem zrcadel. Ten systém zrcadel zachycuje nejmenší změny rozložení v kupce sklíček, která je pozorována skrz kukátko krasohledu.

Protože jev, který získal název „vnímání světa“, patří k nevědomým úrovním psychiky, pak slova „mozaika“ a „kaleidoskop“ jsou jen symboly, ukazující na dva jeho druhy, které disponují všemi vyjmenovanými vlastnostmi „mozaiky“ a „kaleidoskopu“. Libovolné jiné druhy vnímání světa lze přiřadit k jednomu z těch dvou druhů. Chápání světa je pak zrozeno tím typem vnímání světa, které je vlastní lidské psychice, ale protože patří do roviny vědomí, je i vyjádřeno konkrétní slovní zásobou. To znamená, mozaikovému vnímání světa bude odpovídat mozaikové chápání světa, a kaleidoskopickému vnímání světa – kaleidoskopické chápání světa. Odsud je možné udělat závěr, že mozaikové vnímání světa je jediné a celostné, a vše je v něm podmíněno vztahy příčina-následek. V takovém vnímání světa je svět předvídatelný, to znamená je stabilní ve smyslu předvídatelnosti pod vlivem vnitřních a vnějších změn a řízení. Jinými slovy, libovolná nová fakta, události, jevy a procesy, které se stanou majetkem mozaikového vnímání světa, jen doplňují a detailizují obsah už existujícího celostního obrazu světa. Odtud se v mozaikovém chápání světa přirozeně vypracovávají představy o poznatelnosti objektivní reality.

Na rozdíl od mozaikového vnímání světa, kaleidoskopické vnímání světa je nábor ničím nespojených náhodných faktů, jevů a procesů. V takovém vnímání světa svět nedisponuje stabilitou předvídatelnosti, což znamená: různá nová fakta, události, jevy a procesy, které se staly majetkem kaleidoskopického vnímání světa, mění k nepoznání celý obraz světa, což se v kolektivním vědomí fixuje ve stereotypu o nepoznatelnosti světa.

Proto, když je řeč o vnímání světa, vědomí označuje slovy jen nějaké prvotní limitně zobecňující kategorie, o kterých už jsme mluvili a které je úslovně možné rozdělit na dvě skupiny:

• matérie, informace, míra;
• matérie, energie, prostor a čas.

Přitom druhá skupina obrazů je po své podstatě druhotná ve vztahu k první (něco jako zrcadlové odrazy nebo „echa“ první) a je v roli prvotních chybně vnímáno těmi, jejichž vnímání světa se více kloní ke kaleidoskopickému vidění světa.

Odtud ti, kdo operují na nevědomých úrovních psychiky první skupinou obrazů, vnímají nekonečný vesmír jako proces trojjedinosti matérie, informace a míry, a svět před nimi stojí ve formě celostního mozaikového obrazu, ve kterém je vše podmíněno příčinno-důsledkovými vztahy. Ti, kdo na nevědomých úrovních psychiky operují s druhou skupinou obrazů (hmota, energie, prostor, čas), vnímají okolní svět jako kaleidoskop ničím navzájem nespojených náhodných událostí.

Slova „matérie, informace, míra, energie, prostor, čas“ jsou jen „prsty“ ukazující na objektivní jevy, odrážející se na nevědomých úrovních psychiky ve formě obrazů, těžko rozlišitelných už proto, že jsou příjímany v roli předělných, prvotních a vše zobecňujících. A každý, komu ty obrazy vyplují na úroveň vědomí, je nazývá svými slovy, opíraje se o pojmový a terminologický aparát dostupný jeho profesionální úrovni. Vy, myslím víte, Holmesi, jak si v Rusku váží Puškina?

— Ano pane Saleme, v den mého odletu z Londýna jsme s mým druhem Watsonem mnoho hovořili o Puškinovi a došli jsme k závěru, že jeho tvorba je nějakým tajemným způsobem spojena s „pikniky“.

— Řeknu více, — uchopil nové téma Salem a otevřel svou složku s papíry, kterou přinesl z kabinetu. — Rusové tvrdí, že Puškin na genetické úrovni ovládal vědění úrovně staroegyptských hierofantů. Jeho děd z matčiny strany patřil k aristokratickému etiopskému rodu, mezi nímž byli i ti, kdo odvozovali původ od jedné z vládnoucích dynastií dávného Egypta. K tomu je možné dodat, že jedna z žen Mojžíše, o kterém dokonce Freud psal, že byl Egypťan ze žrečeské kasty, — byla Etiopanka. To znamená, že Puškin na úrovni informace, předávané po linii rodových egregorů, mohl odlišit historicky reálného Mojžíše od Mojžíše, popsaného v Bibli, a jedním z argumentů na podporu toho tvrzení slouží úryvek z jeho ranné poémy „Gavriliáda“.

S těmi slovy otevřel složku a vyndal z ní několik listů papíru s verši.

— Neručím za adekvátnost rytmiky, ale smyslová stránka veršů, podle hodnocení ruských specialistů dokonale ovládajících angličtinu, plně odpovídá.

Zarecitovav verše, Salem se zvrátil v křesle a vnímavě se podíval na Holmese, očekávaje od něj nějaké námity. Holmes se mlčky díval do hlubiny temného sadu.

— Nu, co můžete říct o těch verších, pane Holmesi?

— Jen jedno: velmi lituji, že neznám ruský jazyk a proto jsem celý v očekávání komentářů.

— Podle mého, v těch verších Puškin nemluví o tom, jaký byl reálný Mojžíš, ale pokouší se dát pochopit čtenáři, že obraz biblického Mojžíše mu nevyhovuje. Počátkem 19. století mnozí v Rusku považovali tuto poému za „chybu mládí“. Ale pro zasvěcené do umění řídit sociální procesy ty „chyby mládí“ byly nebezpečným signálem. Verše hovořily o tom, že v Rusku se objevil někdo, schopný za určitých okolnosti identifikovat Vnuknutí, dané Bohem skrz proroka lidem, od vyprávění o Vnuknutí těch, pro koho byla jejich spravedlnost nepřijatelná. Ten „někdo“ byl připraven odkrýt lidstvu skutečné cíle „držitelů písma“⁴ a, jak ho ocenili jeho protivníci, mohl prodloužit dílo, započaté tři tisíce let nazpět Echnatonem.

Proto není překvapivé, že Puškin mohl disponovat schopností k rozlišení svou skupin obrazů, o kterých jsme právě hovořili, jako určité celistvosti. Rusové mi darovali „Domek v Kolomně“, jeho udivující pověst ve verších napsanou oktávami. Zabrali jsme se do jejího překladu do arabštiny a angličtiny, protože už v první oktávě předmluvy v ní básník velmi svérázně vyjádřil svůj vztah ke dvěma druhům vnímání světa, využívaje terminologii básnického cechu:

To je o „amunovské čtyřce“, obvykle vnímané i dnes v roli mezně zobecňujících kategorií vesmíru.⁵, která slouží jako základ kaleidoskopického vnímání světa. Už tehdy Puškin předpokládal, že takové vnímání světa má většina („kdekdo jím píše“), pro kterou je omamná změna vjemů zábavou⁶. V našem jazyce tomu ruskému slovu může odpovídat anglické slovo „picnic“, překládané do ruštiny jako příjemné trávení času. Odtud plyne, že slovem „piknik“, které do ruského jazyka přišlo z anglického slovníku, se na nevědomých úrovních psychiky kóduje vnímání světa kaleidoskopu, o čem i hovoří všechny obrázky ruského „rébusu“. A co mohl v té době Puškin postavit proti kaleidoskopickému vnímání světa, v jehož rámci je život nepoznatelný? — Postižení věčnosti:

Salem vyndal z kapsy svého bílého saka, zdálo by se, překrásný „Parker“ se zlatým perem a zanadával Američanům za to, že metalický závit hrotu se našroubovává na plastový závit korpusu, v důsledku čehož se závity rychle opotřebovávají a pero získává schopnost se znenadání rozpadat v rukou na části v ten nejnevhodnější okamžik. Když si poradil se zlobivým „parkerem“, kterého si z nějakého důvodu vážil, Salem nakreslil na ubrousek symetrickou osmičku, pak ho otočil o 90 stupňů a pokračoval ve svém vyprávění.

— Vidíte, Holmesi, oktáva je osmička, ale pokud se podívat z jiného úhlu, je to i symbol nekonečnosti – jediného a celostného vesmíru, ve kterém je vše příčinně-důsledkově podmíněno. Ale tak je svět přijímán jen v mozaikovém vnímání světa, ve kterém je vesmír proces trojjedinosti matérie, informace a míry. Myslím, že Puškin ve svém vnímání světa nerozděloval obrazy těch třech projevů objektivní reality, ale přijímal je jako jediný trojný souzvuk, o čemž napsal v poetické formě:

A skutečně, trojjedinost je trojný souzvuk matérie, informace a míry. Jinými slovy, matérie sama o sobě neexistuje: libovolná věc má materiální, informační a měrnou (přídavné jméno od „míra“, pozn. překl.) stránku, a všechny jsou si rovny z hlediska jejich vnímání, — ani jedna není prvotní ve vztahu k druhé a ani jedna se nemůže v konkrétní věci obejít bez dvou ostatních. Navíc, v konkrétní věci ty tři komponenty jsou svázány tak, že ani jednu z nich nelze oddělit od dvou zbylých – vždy jsou pohromadě. Jen v procesu poznávání objektivní reality probíhá „rozdělení trojného souzvuku“ na kategorie matérie, informace a míry.

Přitom slovy „dvě přijdou samy, třetí přivedou“ se Puškin podle mého dotkl nějakých, zatím ještě biblické technokratické kultuře neznámých „technologií“, kterými zřejmě vládli určití jedinci předpotopní civilizace, které ostatní přijímali za bohy. Pokud je člověk schopen představit si ve své představivosti obraz věci (informaci), její míru (uspořádanost nejen na molekulární, atomové úrovni, ale dokonce i na úrovni vákua – éterické úrovni⁷), pak protože ve Vesmíru stvořeném Bohem všechno pochází z vákua a vše se do vákua vrací, se musí projevit i materiální stránka věci.

— Pane Saleme, vy tak přesvědčivě mluvíte o těch technologiích, že u mě nevědomky vzniká otázka: snad těmi technologiemi nedisponujete sám? — zeptal se Holmes.

— Bohužel, — usmál se Salem, — ty technologie mi nejsou dostupné. Ale má žena tvrdí, že osoba známá v současné Indii pod jménem Saí Baba, je vnímána mnohými jako inkarnace boha mezi lidmi a vládne podobnými technologiemi, které jsou zevně neodlišitelné od iluzionistických triků. Sám Saí Baba se za boha nepovažuje, ale přesto předpokládá, že libovolný člověk může tvořit věci „z ničeho“, to znamená z vákua, silou svých myšlenek.

— Udivující... právě před odchodem sem k vám jsem dostal nabídku odletět z Káhiry do Bombaje ohledně záležitostí firmy, kterou jsem představoval na zdejší konferenci.

— Pokud jste Holmesi nikdy nebyl v Indii, skutečně vám doporučuji využít příležitosti a zároveň navštívit rezidenci Saí Baby.

— A jak daleko se nachází místo pobytu Saí Baby od Bombaje?

— Nevelké městečko Puttaparti se rozkládá jižně od Bombaje. Ale mají tam své letiště, kam z Bombaje dvakrát týdně létají hodinové lety, dopravující poutníky. Pokud se skutečně rozhodnete jet do Indie, má žena vám může dát ohledně cesty všechny nutné informace.

— Děkuji, pane Saleme, pokud se odeberu do Bombaje, určitě to s vaší ženou prokonzultuji. A nyní, bych vám ještě chtěl položit řadu otázek, které, jak se mi zdá, jsou spojeny s ruskými rébusy.

— Prosím, Holmesi, jsem vám k službám.

— Co myslíte, Saleme, co může znamenat tato fráze?

Holmes k sobě přisunul ubrousek se znakem nekonečna a velkými písmeny napsal: „Sunlight everywhere“.

— Sluneční světlo všude? Odkud je ta fráze, pane Holmesi?

— Ze závěti Trockého. Rusové ho ve svých besedách nevzpomínali?

— Ano, a nejednou. Ale oni více hovořili o trockismu jako o určitém typu psychiky, při kterém se hovoří jedno a dělá druhé. V islámu mu odpovídá pojem posedlost a Trocký byl podle jejich mínění v plné míře vtělením tohoto typu stroje psychiky. Co se týká vámi napsané fráze, dávní egyptští žreci jí obvykle zakončovali libovolný rituální obřad v přítomnosti davu. Oni chápali nějakým svým způsobem smysl jedinoboží (monoteismu), podporovali davo-“elitarismus“ a viděli svůj úkol v tom přesvědčit dav, že Slunce je Bůh.

— Chcete říct, že tato fráze tehdy znamenala přibližně to, co v současném křesťanském obřadu znamená „Amen“.

— Naprosto správně. „Amen“ je vlastní jméno pána, kterému se ve skutečnosti klaní církev jména Krista, ale není to jméno Krista – Ježíše, – kterého církev hlasitě označuje svým Pánem. V tom, že Amun je skutečně pán těch, kdo dal křesťanům symbol víry, se každý může přesvědčit, když se podívá do Zjevení Janova: „A Andělu Laodikejské církve napiš: tak hovoří Amen, svědek věrný a skutečný, počátek božího vědomí.“⁸

Amin, Amen (latinsky), Amun, Amon jsou variace jednoho a téhož jména boha Slunce – Amona-Ra, kterému se klaněli dávní Egypťané. Dokonce pokud je pravdivé to, že je „svědek věrný a skutečný, počátek božího vědomí“, pak stále není Bohem Všedržitelem, ani Ježíš Kristus, který přišel pod svým jménem a ne pod pseudonymem.

— A poslední, na co bych se vás chtěl zeptat, pane Saleme. Znáte knihu Alberta Révilla „Ježíš Nazaretský“?

— Ano, pane Holmesi, mám ji v bibliotéce, kterou začal shromažďovat ještě můj děd, žijící nějakou dobu ve Francii. A co vás na knize Révilla zaujalo?

— Jde o to, že Albert Réville ve své knize⁹ z nějakého důvodu obrátil pozornost na to, že v čele Velké Synagogy dávné Judeje přibližně po roce 230 před naším letopočtem stáli vždy dva rabíni. Nicméně nevysvětlil ten fakt, jen se nad tím podivil. Možná, pane Saleme, mi to budete schopen objasnit.

— Zvláštní, ale téma Velké Synagogy bylo předmětem i našich rozhovorů s Rusy. A snad se vám to nebude zdát divné, ale důvodem našich posouzení byla ta samá fráze Révilla, které jste si všiml vy. Jak mi tenkrát vysvětlili, řeč tam je o tandemovém principu činnosti, na který se ve své činnosti úspěšně opírali ve svém řízení staroegyptští hierofanté. Potom mi přátelé z Ruska poslali podrobný materiál na toto téma, a pokud si budete přát, udělám vám kopii.

— Ano, pane Saleme, chtěl bych se v té metodě zorientovat. Nakolik chápu, můj děd jí využíval v praktické činnosti a já vám budu velmi zavázán, pokud mi věnujete její detailní popis.

Na Káhiru se snesla jižní noc. V sadě na břehu Nilu zasvítily světlušky. Salem se zvedl, aby vyprovodil hosta a slíbil mu, že zítra pošle po Mahmúdovi slíbenou práci, a také překlad „Gavriliády“ a „Domku v Kolomně“ s komentáři.

Asi hodinu seděl Holmes nad notebookem, zapsal si nutné poznámky o setkání se Salemem, a teprve poté vytočil londýnské číslo.

— Dobrý večer, Harvey. Volám, jak jsme se domluvili.

— Jak vám uběhl večer, Holmesi? Doufám že vám „břišní tanec“ zlepšil náladu? Jak jste se rozhodl s Bombají?

— Souhlasím, Harveyi, — ignoroval Holmes poznámku o břišním tanci, který skutečně viděl během své první návštěvy Káhiry, — ale s jednou podmínkou. Musím se dostat do Puttaparti.

— To nebude problém, Holmesi. A kde to je? Nikdy jsem o takovém městě neslyšel.

— Je to trochu na jih od Bombaje, přibližně hodina letu. Leží tam rezidence Saí Baby. Potřeboval bych pomoc z tamního vedení firmy. Ale potom, Harvey, už žádná Kolumbie nebo Singapur.

— Slibuji, Holmesi, zpětnou letenku Bombaj – Londýn máte garantovanou. Pokud to není tajemství, ten Saí Baba, není to konkurenční firma?

— Můžete být klidný. V Indii je to bůh a já chci vidět na vlastní oči, jak probíhá stvoření světa.

— Vždy jsem si cenil vašeho humoru, Holmesi. V Bombaji vás bude čekat představitel firmy Prakaš Kumar. Všechny nutné dokumenty o indické pobočce dostanete v naší egyptské kanceláři. Řekněte mu číslo letu a den vašeho odletu z Egypta. Pokud bude třeba, Kumar vás bude doprovázet i do Puta...

— Puttaparti, Harveyi.

— Třeba Puttaparti, pozdravujte Saí Babu. Na shledanou v Londýně a dobrou noc.